Délský potápěč

Mark Fisher

Autor: Mark Fisher

Ve svém bezpochyby nejpůsobivějším výkladu fungování kapitalismu od Marxových časů popisují Deleuze a Guatarri kapitalismus jako jistý druh virtuální možnosti, která pronásledovala všechny dosavadní sociální systémy jako strašák. Kapitál je v jejich pojetí „nepojmenovatelná Věc“, skandál, který primitivní a feudální společnosti „preventivně vymítaly“. Když pak kapitalismus konečně dorazil, přinesl sebou masivní desakralizaci kultury. Je to systém, který již nepodléhá vládě žádného transcendentálního Zákona; právě naopak, eliminuje všechny takovéto kódy, aby je opětovně zaváděl ad hoc. Podoba a limity kapitalismu nejsou předem dané, tento systém je definován (a redefinován) pragmatickými potřebami a improvizovanými řešeními. Kapitalismus tak v mnoha ohledech připomíná Věc ze stejnojmenného filmu Johna Carpentera: monstrózní, nekonečně tvárnou matérii schopnou vstřebat a metabolicky přeměnit všechno, s čím přijde do styku. Kapitál, tvrdí Deleuze a Guatarri, je „pestrobarevnou směsicí všeho, co kdy existovalo“, kuriózním hybridem ultramoderního a archaického. V době, kdy Deleuze a Guatarri pracovali na dvou svazcích Kapitalismu a schizofrenie (česky vyšel jen druhý svazek – Tisíc plošin v nakladatelství Herrmann a synové, 2019, pozn. DP), se ještě mohlo zdát, že se tendence kapitalismu k deteritorializaci* omezují především na finančnictví a že kultuře naopak dominují tendence k reteritorializaci.

Continue Reading

Mark Fisher

Autor: Mark Fisher

Dnes je snažší představit si konec světa než konec kapitalismu

V jedné z klíčových scén filmu Alfonso Cuaróna Potomci lidí (Children of Men, 2006) jde hlavní hrdina Theo ztělesňovaný Clive Owenem navštívit přítele do elektrárny v Battersea, proměněné v jakousi kombinaci vládní budovy a soukromé sbírky. Umělecké poklady – Michelangelův David, Piccassova Guernica nebo nafukovací prase skupiny Pink Floyd – jsou shromážděny v budově, která je sama zrenovovaným kulturním artefaktem. To je náš jediný letmý pohled do života elit, izolovaných před dopady katastrofy, která způsobila masovou neplodnost: celou jednu generaci se už nerodí žádné děti. Theo svému hostiteli položí otázku: „Jaký má tohle všechno smysl, když záhy nebude nikdo, kdo by se tomu mohl obdivovat?“ Budoucí generace už nemohou sloužit jako alibi, protože už žádné nebudou. Odpovědí je hedonistický nihilismus: „Snažím se na to nemyslet.“

Dystopie (tedy antiutopie) rámující děj filmu Potomci lidí je charakteristická pro pozdní kapitalismus. Nejedná se o důvěrně známý totalitární scénář znovu a znovu omílaný ve filmových dystopiích (klasickým příkladem je V jako Vendeta z roku 2005 od Jamese McTeiguea). V románu P. D. Jamesové, který Cuarónově filmu posloužil za předlohu, byla demokracie odstraněna a zemi vládne samozvaný Guvernér, tyto prvky zápletky však film prozíravě vypouští. Zkušenost nás poučila, že autoritářská omezení, která jsou všude kolem nás, mohou být zaváděna v rámci politické struktury, která formálně zůstává demokracií. Na tento vývoj nás připravila „válka proti terorismu“: normalizace krize vytváří situaci, ve které se zrušení protikrizových opatření, původně přijatých jako reakce na mimořádnou situaci, stává nemyslitelným (skončí tato válka někdy?)

Continue Reading

Alexandre Kojève

Autor: Greg Johnson

Dokončení zde.

Poznámka autora: Následuje přepis řeči, kterou jsem v roce 2000 přednesl v Atlantě. Odstranil jsem příliš košaté větné konstrukce, stejně jako občasnou interakci s publikem.

Žijeme v době bohaté na předpovědi konce věků. Loni, na konci roku 1999, oslavovala drtivá většina silvestrovských hýřilů o rok předčasně konec milénia. Tak či onak se však s kulatým letopočtem zdá se pojí víra, že dojde k něčemu zásadnímu. V současném akademickém prostředí se také hodně mluví o „konci modernity“. Takzvaní postmodernističtí filozofové a literární kritici se těší značné oblibě a jistí náboženští myslitelé a autoři se pak samozřejmě obávají dokonce zániku času samotného.

Můj přítel, pravoslavný mnich v bulharském klášteře, mi těsně před Novým rokem poslal e-mail: dost Bulharů prý věří tomu, že kromě selhání všech počítačů je před námi také konec světa. Odpověděl jsem: „Tak pokud od tebe už neuslyším, rád jsem tě poznal.“

Rád bych dnes mluvil o jednom z nejvíce ohromujících tvrzení vůbec, tedy že dějiny skončily, které značně zpopularizoval Alexandre Kojève, podle mého soudu asi nejvlivnější filozof 20. století, a také jeden z nejvíce opomíjených. Zanechal totiž hluboký otisk nejen ve světě idejí, ale i v tom politickém: měl ohromný vliv na utváření poválečného hospodářského a politického uspořádaní, v němž dnes žijeme. Lidé mu někdy říkají „nový světový řád“, každopádně však v nemalé míře vděčí za svůj vznik Kojèvovu myšlení a činům.

Continue Reading

Autor: Theodore Dalrymple

Na internetu narazíte na spoustu podivných a zajímavých věcí. Tak se mi například dnes při brouzdání po webu listu Guardian  podařilo natrefit na krátké video, v němž slovinský filozof Slavoj Žižek hovoří o podstatě skutečné svobody. Vím, že Žižek je velice slavný „a jak známo, někteří lidé jsou dneska slavní, aniž by se přesně vědělo proč“, takže jsem se to rozhodl zkusit a video si pustit. Koneckonců necelých pět minut není zas taková oběť za poznání povahy skutečné svobody, na rozdíl od té zdánlivé a falešné, v níž jsme zřejmě celé ty roky žili.

Žižek mě na první pohled okouzlil svou vřelostí. Kdyby snad neexistoval, nejspíš bychom si ho museli vymyslet. Je to takřka dokonalý archetyp intelektuála: ztělesnění satirické představy intelektuála. Dokonalý je i jeho středoevropský přízvuk, protože v něm není možné pronést nic, co by nebylo prostoupeno hlubokou myšlenkou. Smyslu a fungování celého vesmíru rozumí natolik skvěle, že už mu nezbývá energie na udržování svého zevnějšku. Jeho černé triko (volně splývající přes jeho prostorný trup, jehož objem naznačuje, že navzdory svému odporu vůči konzumní společnosti není žádný asketa) křičí do světa nesmírně hlubokomyslné poselství: RADĚJI NE (I WOULD PREFER NOT TO). Skoro si to nezadá s graffiti, jež jsem minul na cestě ze svého francouzského domu do Nimes. Sestávalo z jediného slova, Non. Nic pronikavějšího (nebo výstižnějšího) už prostě nevymyslíte.

Continue Reading

Go ahead, make my day.

Autor: Alex Fontana

DiGeorgio: S naším Harrym to máte tak: On nemá oblíbence – nenávidí všechny stejně: Anglány (limeys), Irčany (micks), Židáky (hebes), tlustý Taliány (fat dagos), negry (niggers), bělochy (honkies), Číňany (chinks), prostě všechny.
Chico: A co takhle Mexičany?
DiGeorgio: Zeptejte se ho.
Harry: Spics obzvlášť.

(Harry s mrknutím na DiGeorgia odchází)

(Drsný Harry, 1971)

Slavoj Žižek opakovaně přišel se zdánlivě nesmyslnou tezí, že levice by si v rámci boje proti rasismu měla osvojit „progresivní rasismus“. Jeho součástí by mj. bylo vyprávění rasistických vtipů, které by spolupodílnictvím na obscenitě pomohly vytvořit „solidaritu“. Vtip a smích by se tak fakticky staly mechanismem k utišení a zamaskování velice skutečných a prozíravých kmenových instinktů, především pak u bělochů, jejichž země čelí vlnám invaze cizích konkurentů.

Continue Reading

Slavoj Žižek – Násilí

Autor: Slavoj Žižek

Od roku 2001 jsou Davos a Porto Alegre blíženecká města globalizace. Davos, exkluzivní švýcarské lázně, kde se schází světová elita manažerů, státníků a mediálních osobností pod mohutnou policejní ochranou na Světovém hospodářském fóru, aby nás (a sama sebe) přesvědčila, že globalizace je nejlepší nápravou problémů, jež globalizace způsobila; Porto Alegre, subtropické brazilské město, v němž se setkává antielita protiglobalizačního hnutí, aby nás (a sebe sama) přesvědčila, že kapitalistická globalizace není naším nevyhnutelným osudem a že – jak to říká oficiální heslo – „je možný jiný svět“. Zdá se však, že shromáždění z Porto Alegre nějak ztratila vzlet – slyšeli jsme o nich v posledních letech stále méně. Kde zůstaly jasné hvězdy z Porto Alegre?

Aspoň některé z nich se přesunuly do Davo­su. Tón na setkání v Davosu nyní udává hlavně skupina podnikatelů, kteří se sebeironicky označují za „liberální komunisty“ a kteří už protiklad mezi Davosem a Porto Alegre nepřijímají. Tvrdí, že globální kapitalistický koláč (podnikatelský úspěch) můžeme mít a současně jej jíst (doporučování sociální odpovědnosti, ochrany životního prostředí atd.). Porto Alegre není zapotřebí. Namísto toho se z Davosu může stát Porto Davos.

Kdo však tito liberální komunisté jsou? Obvyklí podezřelí: Bill Gates a George Soros, předsedové představenstev Google, IBM, Intelu, eBaye jakož i dvorní filozofové jako Thomas Friedman. Skutečně konzervativní je dnes, argumentují, nejenom stará pravice se svou směšnou vírou v autoritu, řád a úzkoprsé vlastenectví, nýbrž i stará levice se svým bojem proti kapitalismu. Obě provozují stínový box, protože podceňují nové skutečnosti.

Continue Reading

Polonahé veverky aneb Kdo se chce mít jako prase v žitě, musí být svině.

Autor: Karel Veliký

Proč? Protože ženství „proměňuje pomocí intriky všeobecný účel vlády v účel soukromý, přeměňuje její obecnou činnost v dílo určitého individua a převrací obecné vlastnictví státu ve vlastnictví a okrasu rodiny“, tolik k tomu Hegel ve své Fenomenologii ducha. Oproti širším mužským ambicím prý ženy touží po moci, aby demonstrovaly spíš své „omezené“ rodinné zájmy anebo – což je ještě horší – své osobní vrtochy neslučitelné s vnímáním kýženého obecného rozměru státní politiky. Nedávná kauza „přítelkyně pana ministra“ se tuto dvě staletí starou tezi zdá dobře ilustrovat a potvrzovat;  i s dobovým posunem – „pokrokem“, chcete-li – že „vrchní ředitelka sekce kabinetu předsedy vlády České republiky“ jeho právoplatnou rodinu pomáhala rozložit.

Každá moc, je-li držena na správném místě, může snad být vlídná a mírumilovná, ale ve chvíli, kdy je pozdvižena na vyšší úroveň, mimo své místo, se obrací v naprostý opak, tedy v nejničivější běsnění. Totéž platí pro ženství, které dokáže být velmi mocnou „láskou-ochránkyní“, je-li soustředěno na rodinný kruh, ale mění se v trapnou ubohost, jakmile se tímto způsobem projevuje v rovině veřejných a státních záležitostí. Krátce řečeno, je naprosto v pořádku, aby žena protestovala proti veřejné státní moci ve prospěch rodinných a příbuzenských práv; ale běda, snaží-li se ženy ve společnosti přímo ovlivnit rozhodování o státních záležitostech manipulací svých slabších mužských partnerů, které dál úspěšně oslabují (S. Žižek). 1] A to se přesně v „největší polistopadové aféře“ stalo.

Continue Reading

Linksfaschismus? Ano, budiž!

Autor: Alan Johnson

„Liberálové vždy říkají o totalitářích, že mají rádi lidstvo jako celek, avšak žádnou schopnost vcítění se do konkrétních lidí, není-liž pravda? OK, to mě naprosto vyhovuje. Lidstvo? OK. Velké myšlenky, velké umění. Ale konkrétní lidi? Děkuji, nemusím. Devadesát devět procent lidí jsou nudní idioti.“ 1] Slavoj Žižek

Studie Zeeva Sternhella o meziválečném francouzském fašismu 2] změnila – nebo spíše měla změnit – úhel pohledu na tento fenomén, poněvadž ukázala, že fašismus nebyl „ani levice, ani pravice“. Namísto toho byly zdánlivě opačné extrémy jednotné ve své nenávisti k tomu, co nazývaly „etablovaný neřád“ materialismu, parlamentní demokracie a buržoazní společnosti, stejně jako v jejich „znechucení vlažností“ a fascinací „ideou násilného vysvobození z prostřednosti“. Tyto myšlenky, nebo spíše předsudky, získaly na vlivu a vytvořily intelektuální klima, které bylo schopné erodovat „morální legitimitu celé civilizace“ a poskytnout podporu vznikajicí ideologii vzpoury, založené na duchu a vůli.

Zatímco „intelektuální rock star“ Slavoj Žižek, člověk oslavovaný ve studentských kampusech po celém světě, se okázale staví do krajně levicové části politického spektra, většina jeho senzibility – jeho skladba pocitů a reakcí na svět okolo něj – nepřipomíná nic jiného, než meziválečný evropský fašismus.

Continue Reading

Amy Goodman je nudná, robotická levičačka. Poslouchám ji již celá léta. A v tom se zjeví Žižek a říká, že krajně pravicové, protipřistěhovalecké strany v Evropě jsou jedinými stranami, které se dají označit za skutečná protestní hnutí. A to protože levičáci nezastávají vůbec žádné hodnoty. Zde je link:

Slavoj Zizek: Far Right and Anti-Immigrant Politicians on the Rise in Europe

Žižek tvrdí, že jelikož je Thilo Sarazzin vlastně sociálním demokratem (konformní levicová strana) tak to znamená, že „extrémní pravice vnutila svá témata všem.“ A dále pokračuje, s velkým váháním a otálením, předem popírajíce uváděné myšlenky, že „standardní liberální multikulturní vize selhala [Žižek na jedné lodi s Angelou Merkel! – pozn. překladatele], což znamená že každá etnická skupina, jakákoli, […] vše co potřebujeme je nestranný právní rámec, který nám zaručí koexistenci těchto skupin.“ „Ano, já souhlasím s pravičáky – my potřebujeme soubor hodnot, které budou akceptované všemi […] Co by to mělo být za hodnoty? Tohle jsme trochu zanedbali.“ Kamera během Žižkova proslovu zabírá Amy Goodman, její běžný blazeovaný výraz, poté však (v čase 46:51) zamrká a když se zadíváte pozorně, můžete vysledovat, že je velice znepokojena Žižkovým názory.

Continue Reading