Sven Hedin v tradičním japonském oděvu, který obdržel darem při návštěvě Japonska.
Autor: Theodore J. O’Keefe
Vysoký muž se rozvážně rozhlížel po nedozírné písečné pláni, která se táhla jižním a východním směrem, kam jen oko dohlédlo. V celé zaznamenané historii se žádný muž jeho rasy – a dost možná žádný člověk kterékoliv rasy – nedostal přes zdánlivě nekonečné písečné moře, které se před ním rozprostíralo. Bylo 23. dubna a jaro se chýlilo ke konci. Brzy na vyprahlých planinách Taklamakanu začne suché a spalující léto, kdy vedro žhnoucích dní zcela pohřbí poslední naděje na nalezení byť i toho nejchudšího pramínku vody.
Jeho výprava měla vody už jen na čtyři dny. Nejbližší místo, kde mohli s jistotou počítat s doplněním svých vaků na vodu z kozí kůže, bylo vzdálené přinejmenším 170 mil na jihovýchod přes písečné přesypy. Domorodí sluhové, muslimští Turci najatí v přilehlých městech čínského Turkestánu, si něco znepokojeně mumlali pod vousy. Vysoký muž ještě chvíli uvažoval. Pak vydal Sven Hedin povel k dalšímu postupu.
O dva týdny dříve, 10. dubna 1895, se třicetiletý švédský průzkumník vydal na cestu z vesnice Merketu, zastávky pro karavany na staré hedvábné stezce na severním okraji pouště Taklamakan. Jeho čtyři domorodí pomocníci jeli nebo vedli osm dvouhrbých velbloudů baktrijské odrůdy. Každý z nich byl naložený potravinami, zásobami a vědeckými pomůckami. První dva týdny putovala výprava podél řeky Jarkend a jejích rákosím porostlých slepých ramen, kde ještě nepanovalo tak nepříjemné vedro. Skutečná zatěžkávací zkouška ale měla přijít teprve teď.
Continue Reading
***
***
Nejnovější komentáře