Délský potápěč

Aleister Crowley, 1875–1947

Autor: Kerry Bolton

Thelemský stát

Podoba thelemské vlády je do jisté míry nastíněna v Knize zákona jako svébytná forma korporativismu: „Stav mnohosti ať je spoután a mějte jej v ohavnosti: ty nemáš jiného práva, než konat svoji vůli“. 1] V protikladu k anarchistickým či nihilistickým výkladům thelemské zásady „konej svou vůli“ však Crowley definoval thelemský stát jako dobrovolné sdružení pro blaho celku. Vůle jednotlivce se uskutečňuje prostřednictvím společenské spolupráce. Vůle jednotlivce a společenská povinnost nemají být v rozporu a jednotlivec má „v dokonalé kázni a bez jakéhokoliv rozporu sloužit svému já i společnému prospěchu“. 2]

Crowley kladl důraz na to, aby nedošlo k záměně jeho učení s anarchismem nebo liberalismem. I když jeho Liber Oz („Práva člověka“) 3] působí jako recept na naprostou svobodu jednotlivce, neomezovanou společenskými konvencemi, dodával k tomu sám Crowley, že „toto prohlášení nesmí být bráno jako pobídka k bezuzdnému individualismu“. 4]

Continue Reading

Autor: Jason Reza Jorjani

Jestliže se má Nová pravice stát intelektuálním a duchovním předvojem indoevropského světa, musíme si my, archeofuturisté, přiznat, že samotná idea sofia perennis (věčné moudrosti) – jejíž kořeny lze vysledovat do středověkého Íránu – je ze své podstaty protifilozofická a že muži jako Evola nebo Guénon se ve své legitimizaci islámu zásadně mýlili.

Nedávno jsem byl požádán think-tankem organizace Íránská renesance, k níž patřím, abych promluvil o tom, zda a do jaké míry se v Íránu během tzv. „islámského zlatého věku“ odehrálo něco, co by bylo hodno označení „filozofie.“ Přestože bývají prezentace tohoto typu zpravidla neveřejné a přes obzvlášť kontroverzní obsah této řeči, původně nazvané „Kde je íránský Hegel?“, ji moderátor akce podle všeho považoval za natolik poučnou, že se ji rozhodl zveřejnit. Jelikož je tak jako tak celá věc venku, nevidím větší problém v tom podělit se s vámi o výrazně zredigovanou část této prezentace, jež má zásadní význam pro ideologickou strukturu hnutí Nové pravice.

Continue Reading

Ne, není to Winston Churchill. Muž na obrázku nebyl ani zdaleka tak zlý…

Autor: Kerry Bolton

Aleister Crowley (1875–1947), který sám sebe rád nazýval „Velkou bestií 666“, dodnes zůstává relevantní postavou v subkultuře okultismu i současné populární kultuře. Zatímco ho někteří oslavují jako filozofa, mága a proroka, pro jiné je především zvráceným egomaniakem. Povětšinou je ale zájem o Crowleyho osobu motivován poněkud morbidním zájmem a jeho celkovou excentričností.

Vesměs se však ví jen poměrně málo o Crowleym coby sociálním a politickém teoretikovi, který se věnoval otázkám industrialismu, demokracie či vzestupu masového člověka a společnosti. Jeho politické myšlení vychází z Nietzscheho kritik morálky a v jeho metafyzických kritikách modernity lze často vysledovat paralely s tradicionalismem Reného Guénona a Julia Evoly.

Nietzscheho vliv je na první pohled patrný už v jeho ambici vytvořit nové náboženství, jež by nahradilo „otrockou morálku“ vlastní „Osiridovu eónu“, na Západě ztělesněném křesťanstvím. Nový eón „síly a ohně“, Hórův eón, „korunovaného a triumfujícího dítěte“, bude vyrůstat z nové „panské morálky“ vyjádřené v Crowleyho novém náboženství „Thelema“, tedy „Vůle“ ve smyslu Nietzscheho „vůle k moci“: nekonečné usilování o vyšší individuální i kolektivní formy.

Continue Reading

Za hlavní úkol si školy Napola kladly výchovu člověka „v národního socialistu, zdatného tělem i duší pro službu národu a státu“.

Autor: Julius Evola

Považujeme za vhodné zabývat se na tomto místě několika novými německými iniciativami, vytvořenými s úmyslem převzít jistým politickým způsobem úkoly „kvalitativní“ výchovy, které byly v předchozí éře svěřeny několika málo soukromým institucím. Začneme nástinem tzv. „Napol.“

Continue Reading

Ernesto coby „národní revolucionář“ v polovině 80. let.

Autor: Karel Veliký

O Ernestovi se toho český čtenář z domácí i překladové literatury zatím příliš nedozví. Kterýsi sovětský autor ho kdysi zmínil coby zakladatele „praporů smrti“, Národní myšlenka před lety psala, že „španělská Nueva Europa ústy svého vůdce Ernesta Mily odmítá demokracii a egalitarismus a prosazuje důsledný hierarchický model inspirovaný doktrínami Julia Evoly“, americký „revolverový“ žurnalista mu pak – dosti pochybně – připsal tuto větu: „Západní společnost je jako diamant. Ten je velice tvrdý a téměř nerozbitný. Ale vyvinete-li dostatečně silný tlak na přesně vypočtené místo, pak pukne.“ 1]

I těchto pár řádků však stačí, abychom o tomto muži chtěli znát víc. Hlavním zdrojem nám bude španělská Metapedia. Ta udává, že Ernesto Milá Rodriguez se narodil v roce 1952 v Barceloně a „je španělským politickým bojovníkem, redaktorem a spisovatelem“. Do politické činnosti se vrhl v roce 1968, v sedmnácti. Od té doby působil v celé řadě organizací, skupin i kroužků. Aktivní je podnes.

Continue Reading

Věřit, bojovat, vytrvat!

Autor: Karel Veliký

K historickým souvislostem Evolovy stati o Guénonovi a integrálním tradicionalismu

Za fenoménem „nové pravicové kultury“ v Itálii stál v prvé řadě Alfredo Cattabiani, manažer milánského nakladatelství Rusconi založeného v roce 1969. Nejenže s velice osobním zaujetím pro věc připravil dvě barevně výrazně odlišené edice titulů „tradicionalistického“, protipokrokářského i protidemokratického zaměření, ale především zajistil, aby za příznivé ceny byly k dostání v každé trafice (o knihkupectvích nemluvě). A ještě s nimi dosáhl komerčního úspěchu! To bylo v té době něco opravdu nového, vždyť italská kultura se po válce stala téměř výhradní doménou levicových intelektuálů nejrůznějších názorových odstínů. Knižní trh, rozhlas i televize byly pod jejich „demokratickou“ kontrolou o níž se v oblasti „zábavy“ dělili jen s „kapitalistickou“ žádostivostí zisku.

Druhým činitelem jevu „nové pravicové kultury“ byla změna společenského klimatu po „rudém dvouletí“ 1968–1969. Napětí studentských a dělnických bouří otřáslo liniemi mezi levicí, středem i pravicí a posledně jmenovaná z nich vyšla ne snad vnitřně semknutější, ale početně posílená o nové složky, s nimiž vytvořila linii novou – „frontu“ grande destra. Italské sociální hnutí (Movimento Sociale Italiano, MSI), navazující na odkaz Mussolininiho „dvacetiletí“ a Italské sociální republiky (Repubblica Sociale Italiana, RSI), se pod vedením Giorgia Almiranta spojilo s monarchisty a připojili se i četní nespokojenci z nejpravějšího křídla vládnoucí křesťanské demokracie. Dále se přidali někteří konzervativní liberálové, ba dokonce socialisté zklamaní ze svých dosavadních politických stran. Tak vznikla tzv. Národní pravice (Destra Nazionale), která jakožto „federace MSI-DN“ získala ve volbách r. 1972 bezmála 8, 9% (2, 9 miliónů) hlasů pro zastoupení v parlamentu a 9,2% (2, 8 milionů) hlasů do senátu, což ji vyneslo 56 poslanců a 26 senátorů.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Na jiném místě, v listu La Destra z května 1972, jsme se zabývali nepominutelným vztahem mezi základními hledisky autentické, „nekašírované“ pravice a Tradice. Pro celistvé pojednání této otázky proto mohou být užitečné odkazy k autorům tradiční orientace. Prozatím chceme čtenáře zpravit o myšlenkách Reného Guénona (1886–1951), jenž byl považován za stoupence „integrálního tradicionalismu.“

Guénon je nyní i v Itálii již poměrně dobře známý. Jeho knihy byly přeloženy před válkou a některé se v poslední době dočkaly nového vydání. V Turíně guénonovský kroužek šíří časopis, obdobu francouzských Études Traditionnelles, jehož byl Guénon magna pars a který, redigován guénonisty „přísné observance“, stále ještě existuje. Dnes je Guénon pokládán za učitele a zakladatele školy, již ve Francii přijímá – byť s různými výhradami – i oficiální a akademická kultura.

Guénonovo souborné dílo vytváří organický celek. Především ale přichází s radikální kritikou moderního světa, jež se od kritik různých starších i současných autorů zásadně odlišuje tím, že má pozitivní východisko, tj. „tradiční svět“, jehož protikladem je svět moderní. Pojem „tradiční“ zde označuje obecný typ společnosti, více či méně uskutečněný v rozličných, avšak obdobných formách na Východě i na Západě.

Continue Reading

Julius Evola – Árijská nauka o boji a vítězství

Stručné uvedení Juliem Evolou na dnes zavátou a vždy nesnadnou Cestu všech „militantních mystiků“, po níž se různými stezkami ubírali mnozí: od pragermánských berserků přes bojovné mnichy rytířských řádů po avantgardu SS, od zarathuštrovské „nebeské družiny“ přes spartskou falangu či thébský Svatý oddíl až k politickým vojákům „revolučního tradicionalismu“. Podobné orientace jsou zajisté rovněž buši, od samurajů po kamikadze, anebo „boží bojovníci“, arnoldisté, táborité, mudžáhedíni, od Asasínů po Chomejního elitní gardisty (Strážce islámské revoluce).

Zkrátka všichni ti, kteří důstojně „obstojí tam, kde se jiní hroutí“, tedy proti mnohonásobné početní, materiální či technologické převaze, neboť hrdinství a oběť v boji chápou jako prostředek k osvobození (z pohodlně rozmarné klícky či ubohé kobky ega?) a k vnitřnímu probuzení (z anestezie světského hmotařství): čili jako „alternativní prostředek k zasvěcení“.

Tento rozsahem nevelký, zato zásadní příspěvek k duchovým vědám (neboť nám důrazně připomíná, že akce má pro duchovní realizaci stejnou hodnotu jako kontemplace) vychází u Délského potápěče knižně.

Continue Reading

Faustovská civilizace se obrátila k rovnostářství

Autor: Eugène Montsalvat

„Každá velká kultura je tragedie; dějiny lidstva jako celku jsou tragedie. Zločinné rouhání a pád faustovského člověka jsou však větší než všechno, co kdy viděli Aischylos a Shakespeare. Výtvor se pozvedává proti tvůrci: jako kdysi mikrokosmos člověk proti přírodě, tak se bouří nyní mikrokosmos stroj proti nordickému člověku. Pán světa se stává otrokem stroje. Ten ho nutí, nás, a sice všechny bez výjimky, ať to víme a chceme nebo ne, jít ve směru jeho dráhy. Poražený vítěz je šíleným společníkem vlečen k smrti.“ Oswald Spengler, Člověk a technika [1]

Jedinečné rysy faustovské civilizace, jak ji definoval Spengler, v současnosti působí k záhubě Evropy. Faustovského člověka charakterizuje nutkání k nekonečnu, touha prorazit fyzické či intelektuální lidské meze. Spengler za prvotní symbol faustovské duše označil „čistý prostor bez hranic“. Stejně jako Goethův Faust usiluje i po něm označená civilizace o neomezené poznání.

S úpadkem této civilizace se však z nekonečna stává nenasytný chřtán, ohrožující přežití jakékoliv tradice; všeobjímající nástavba faustovské duše, pohlcující ve svém zániku všechny národy světa. Od země odtrženého faustovského člověka čeká osud Ikarův. Plody jeho ducha – racionalismus, liberalismus, industrialismus a globalizace – ohrožují identitu a tradice v celosvětovém měřítku.

Continue Reading

Autor: Alexandr Elisejev

Lidská společnost v pojetí Tradice znamená organické společenství symbolizující jednotu v mnohosti.  Moderna naproti tomu degraduje společnost na soubor atomizovaných a vzájemně nesourodých prvků chaosu.

V rámci modernity existují dva modely interakce mezi státem a společností. První z nich, nyní dominantní – liberální, předpokládá podřízení státu občanům. Druhý, který rychle pohořel, je totalitní. V jeho rámci se měla společnost podřizovat státu.

Vezměme si jako první liberální model. Je jasné, že zde ve skutečnosti moc náleží jisté nejvyspělejší komponentě společnosti, jakou představuje velký kapitál (plutokrati, magnáti atd.). Zástupci kapitálu ale nevládnou přímo, nýbrž zprostředkovaně skrze jimi vydržované byrokraty a partajní politiky. Přesto společnost a stát jsou dvě různé sféry, můžeme dokonce říci dva různé světy. Proto příslušníci prvního světa nemohou přímo řídit druhý. Pro řízení státu potřebují byrokraty, kteří jsou v něm „uvězněni“. Byrokrati dostávají příkazy a plní je. Ale to potřebuje protiváhu, která neumožňuje byrokratům příliš se zakopávat, uzavírat se do sebe a přerodit se na všemocnou kastu. Onou protiváhou je partajně politická třída, která ovládá byrokraty. Sami partajní politici si navzájem konkurují, aby se zabránilo stagnaci. Dalo by se říci, že politici představují jakousi hraniční skupinu. Jednou nohou stojí ve společnosti a druhou ve státě, přičemž zabezpečují nadvládu společenské elity (velkého kapitálu) pomocí stranických mechanismů.

Continue Reading

Ideje vedou k proměně kultury a ta pak následně ke změně politické.

Autor: Brett Stevens

Výchozím bodem futuristického tradicionalismu je Fayeho pojetí metapolitiky neboli teze, že ideje vedou k proměně kultury a ta pak následně ke změně politické.

Všechny strany současného politického spektra reprezentují zavedené skupiny a jejich sociálními silami pevně zformované volební standardy; tak kupříkladu volí většina lidí liberály ve snaze působit vzdělaně, inteligentně a společensky.

Zbývá tedy rozebrat ideje za politickými orientacemi a vybrat z nich tu, která by se mohla stát základem kultury, v níž plane život alespoň o trochu jasněji než ve skomírajícím modelu „Západ“ roku 2011 (úvaha byla napsána v roce 2011, pozn. DP).

Konzervatismus znamená učit se z minulosti a přírody; je to perspektiva přírodních zákonů a přirozeného výběru, a jelikož přijímá tyto někdy děsivé věci, jde o pohled transcendentní moudrosti či hledání důvodů, proč je k vytvoření „meta-dobra,“ kterým je život sám, třeba dobrého i špatného

Liberalismus je vzpourou proti přírodním zákonům a snahou nahradit je humanismem či smyšlenkou, že lidské morální volby – volby uznávající rovnost všech lidských bytostí – před doslovným světem logiky „příčina/účinek.“ Jinými slovy: možnost volby, nikoliv studium reality.

Continue Reading

IANVA

V souvislosti se zveřejněním kompletního českého překladu alba La Mano di Gloria od italské skupiny IANVA přinášíme překlad rozhovoru belgického magazínu Dark Entries s mluvčím a hlavním představitelem této kapely Mercym (občanským jménem Renato Carpaneto).

„Lidé vědí, kde IANVA hledat – a ti, co by to snad ještě nevěděli, nás dříve či později najdou při hledání něčeho, co se dá poslouchat. Má to svou kvalitu a opravdu to jde ‚proti‘ dnešní době.“

IANVA – vyslovováno „Ja-nu-á“ (podle jejich rodného města Janov) je italská darkfolková skupina, v Belgii ne tak známá, což je škoda, protože tihle Italové jsou skutečně jedineční a stojí za to je objevit. Následujících několik otázek je proto má trochu představit belgickým čtenářům – ale každý, kdo zná zpěváka a mluvčího skupiny Mercyho, ví, že se jen málokdy spokojí s krátkou odpovědí…

***

Continue Reading

Musíme se navrátit k vizi živoucího kosmu; musíme.
Nejstarší Pan je v nás a nelze jej popřít.

Autorka: Manon Welles

Kniha The Plumed Serpent (Opeřený had) je příběhem pohanské aztécké revoluce, která se v době Mexické revoluce (1911-17) šířila Mexikem. V knize vydané roku 1926 se setkáváme též s motivy antikapitalismu, antiamerikanismu, romantismu, nacionalismu a prvotních a tradičních rolí žen a mužů.

Její hlavní protagonistkou je čtyřicetiletá vdova po irském revolucionáři Kate Leslieová. Se svými odrostlými dětmi z prvního manželství si není příliš blízká a ve svém truchlení při hledání samoty a změny dočasně zakotví v Mexiku.

Zde se setkává s intelektuálem Donem Ramónem Carrascem, který se snaží v zemi vykořenit křesťanství a kapitalismus a nahradit je kultem aztéckého boha Quetzalcoatla („opeřený had“) a mexickým nacionalismem. Na jeho stranu se přidává i generál mexické armády Don Cipriano Viedma. Ramón se stará o vedení, poezii a propagandu, které pomáhají hnutí nastartovat, Cipriano pak o vojenské záležitosti.

Continue Reading

Alex Kurtagić na konferenci NPI

Autor: Alex Kurtagić

Následující řeč přednesl Alex Kurtagić na konferenci pořádané americkým think-tankem National Policy Institute ve Washingtonu, D.C. 10. září 2011.

Před dvěma lety jsem si položil otázku: „Jak daleko to bude muset zajít?“

Jak moc se bude muset ještě situace zhoršit, aby lidé dali přednost námaze spojené se snahou o její změnu před pokračováním téhož?

Položil jsem si ji, protože dlouhá léta slýcháme o kolapsu, který vyvolá masové povstání, které jako mávnutím kouzelného proutku vyřeší všechny naše problémy: rovnostářští teologové ve vzdělávacím procesu budou odstraněni, zrádní politici dostanou jednosměrnou letenku do Afriky a paláce bankéřských dynastií srovná se zemí střední třída znechucená bankovními poplatky či vysokými úroky na svých kreditních kartách.

Podle této teorie snášejí běloši v západních zemích své nahrazování barevnými, protože žijí příliš pohodlné životy, protože se cítí blahobytně a ohrozit svůj životní standard vystoupením proti multikulturalismu, rasovým kvótám nebo pomlouvačné špíně linoucí se z Hollywoodu a Madison Avenue se nejeví hodné rizika.

Pro lidi je ještě pořád snazší mlčet a snažit se před negativními účinky ochránit ekonomicky.

Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Konečně se mi povedlo dostat se do města s kinem a zhlédnout třetí a závěrečnou část Nolanovy epické batmanovské trilogie Temný rytíř povstal.

Temný rytíř povstal se sice nevyrovná Temnému rytíři – což bylo ostatně sotva možné – ale i tak jde o skvělou filmařskou práci. Je to lepší film než Batman začíná a rozvíjí a dovádí postavy i témata obou předchozích filmů k velice uspokojivým a dokonce dojemným rozuzlením.

Christian Bale, Gary Oldman, Michael Caine, Morgan Freeman a Cillian Murphy se vracejí v rolích svých postav z přechozích dílů. Michael Caine si s lehkostí přivlastňuje každý záběr, v kterém se objeví. Nově se objevuje úchvatná koketa Anne Hathawayová jako Kočičí žena (Cat Woman), mohutný charismatický Tom Hardy v roli Batmanovy Nemesis Bane, Marion Cotillardová jako Miranda Tateová (Talia) a Joseph Gordon-Levitt (nejmíň židovsky vypadající Žid od Williama Shatnera) jako (Robin) John Blake.

Continue Reading

Kde kdo, politik, hokynář, podvodník, mudrlant, muslim, křesťan, žid nebo cikán se otírá o evropské hodnoty a jimi zdůvodňuje své partikulární zájmy a sobecké záměry.

Autor: Radim Lhoták

Úvaha inspirovaná knihou Adriana Romualdiho Kultura pro Evropu.

Pro dění na zplaněném poli Evropské unie je příznačné, že kde kdo, politik, hokynář, podvodník, mudrlant, muslim, křesťan, žid nebo cikán se otírá o evropské hodnoty a jimi zdůvodňuje své partikulární zájmy a sobecké záměry.

Přitom ani nemusí být součástí onoho „trhového sjednocení“ nízkých pudů a sklonů pod taktovkou unijních vůdců usazených na hřbetech ubohých Evropanů. Stačí, když v podobě přivandrovalce usiluje o podíl na medovém koláči upečeném z posledního nektaru evropských včelstev napadených finančními parazity a zhoubnými nákazami sociopatie a malomyslnosti.

Pokud vůbec tuší, o čem se mluví, nikterak se nenamáhá osvětlit, co si pod oněmi evropskými hodnotami vlastně představuje. Vědomí evropských hodnot bude bezesporu jiné v případě Petra Porošenka usilujícího o evropské krytí jeho nekalých obchodů s národní svébytností Ukrajiny a protiruským tažením USA, jinak budou chápány v souvislosti s péčí o osud běženců v hlavě multikulturní Angely Merkel a jinak s nimi bude manipulovat ve svých emancipačních proklamacích feministicky rozjařená absolventka genderových studií.

Continue Reading

Julius Evola: Člověk a dílo.

Lutte du Peuple: Renato del Ponte, Vaše jméno je úzce spjato s Evolou. Můžete nám říct, jak jste přišel s Evolou do kontaktu a jaký byl váš vztah s ním?

Renato del Ponte: Jsem prostě člověk, který se vždy snažil dát svému životu řád na existenciální, politické i kulturní úrovni. Není žádným překvapením, že na této cestě jsem se setkal s Evolou, pro kterého byl řád náplní života a i v jeho spisech je podstatným heslem.

Evola se narodil v roce 1898 a já v roce 1944, tak se naše osobní setkání přirozeně mohlo uskutečnit až v posledních letech jeho života.

Okolnosti a charakteristiky našeho vztahu, tak, jak se vyvíjel, jsou zachyceny v dopisech od roku 1969 do roku 1973 (zveřejněno v knize Julius Evola, Lettere 1955-1974 [Finale Emilia: Edizioni La terra degli avi, 1996], str. 120-155) ,

Bylo to vždy velmi srdečný vztah, který mi vštípil touhu vytvořit organizační síť, aby se Evolovy myšlenky šířily jak v Itálii, tak i v zahraničí.

Continue Reading

Eurooptimistou může dnes být pouze neevropský člověk.

Autor: Alexandr Dugin

Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací od propasti zvané moderní Evropa, ale setrvačnost směřování je příliš silná a úsilí, které je  nutné vynaložit na opravdovou konzervativní revoluci, musí být obrovské.

Jak se nevyhnutelný konec Evropy týká Ruska? To je složitá a živá otázka, vzhledem k tomu, že ruská kultura, náboženství a sama ruská civilizace má evropské a středomořské kořeny. Rusko je část věčné Evropy a osud Starého světa nám nemůže být lhostejný, vzhledem k tomu, že ve značné míře je i naším osudem.

Věčná Evropa: tři kasty

Současná evropská civilizace je historickým pokračováním civilizace středomořské. V této posloupnosti převládá indoevropská složka a základní jazykovou a kulturní matricí Evropy je indoevropská tradice.

Pokud si připomeneme  rekonstrukci třístupňového systému Georgese Dumézila (1898-1986, francouzský komparativní filolog, který se mj. zabýval  analýzou protoindoevropského náboženství a společnosti, pozn. překl.), uvidíme před sebou sociologický obrázek Evropy, jejíž společenský řád trvale ovládá princip tří hlavních kast: kněžích, válečníků a výrobců.

V různých historických etapách a pod různými označeními se s takovou stratifikací evropských společenství skutečně setkáváme.

Continue Reading

Věrnost je silnější než oheň.

Autor: Milan Nakonečný

Příjemným překvapením pro obdivovatele díla italského filosofa Julia Evoly bylo vydání jeho dílka Směrnice, rozsahem nevelkého, ale obsahově velmi významného, protože je jakýmsi pečlivým shrnutím základních tezí jeho pesimistické filosofie západní kultury. Ačkoli je to dílo staré již celá desetiletí, neztratilo nic na své aktuálnosti, spíše naopak, je vysoce inspirativní pro přemýšlení nad krachem západního, nejen stylu politicko-ideologického myšlení a praxe, ale hluboké krize duchovního života Západu vůbec. Evola zde ještě hovoří o „amerikanismu“ a „sovětismu“ (resp.. „komunismu“), který byl rozpadem Sovětského svazu pouze nahrazen současným Ruskem. Mnohým se však zdá, že se stará, Reaganem míněná sovětská „říše zla“, rozšířila na další říši zla, která se stala hlavním ziskuchtivým exportérem „demokracie“, to je hospodářských a politických investic hlavně do zemí Blízkého Východu, zatímco by měla být směrována spíše do oblasti zcela nedostatkové demokracie, jíž je současná Evropská unie.

Evolovým hlavním cílem jeho snah bylo vybudovat na hnilobných troskách západní pseudodemokracie a zhoubného ekonomického liberalismu jakési podzemní duchovní centrum, které by se snad v budoucnosti mohlo stát činitelem duchovní a politické rekonvalescence Západu, to je návratu k jeho živoucím tradicím, pokud ten vůbec přežije drze organizovaný vpád islamistických hord a z Evropy se nestane „islamistická Eurábie“ (W. Laqueur 2006). „Důležité je pouze toto: dnes se nacházíme uprostřed světa trosek. A náš problém je následující: existují ještě mezi těmito troskami lidé stojící na vlastních nohou? A co by měli, nebo spíše co ještě mohou dělat?“

Continue Reading

Julius Evola – Orientamenti

Autor: Orkyniosdrymos

„Lavr“ z Červenobílých ve své zdařilé reflexi Evolova díla Směrnice vybízí k diskusi. Tuto pobídku s radostí přijímám, přejděme tedy rovnou k věci.

Méně závažný bod představuje výtka k užívání pojmu „levice“ pro označení nepřítele.

S námitkou bezezbytku souhlasím, vzhledem k dílu je však třeba si uvědomit následující: Směrnice v předložené podobě jsou bezmála pětačtyřicet roků starý text vycházející z reality tehdejší Itálie. Jinak řečeno to znamená, že hledat v nich jakákoli „hotová řešení“ pro naši situaci nelze! Směrnice jsou nedocenitelným zdrojem idejí, je ale třeba je spatřovat na úrovni principů, ne jejich konkrétních, dobou podmíněných projevů. Na to jsem ostatně upozornil již v předmluvě knihy. Otázka definice a pojmenování nepřítele je dnes zcela namístě, její řešení musíme každopádně hledat jinde než ve Směrnicích. [1]

Nesrovnatelně podstatnější problém představuje soubor následujících otázek: pro koho vlastně Směrnice jsou, mohou naši lidé oněm brutálním nárokům vůbec dostát, jsou jedinou možnou cestou k úspěchu? Odpověď tu musí být nutně komplexní, nelze vytrhnout jedinou otázku a dát na ni uspokojivou odpověď.

Continue Reading