Délský potápěč

Africa Addio

Autor: Trevor Lynch

Film Africa Addio (1966), společné dílo autorské italské autorské dvojice Gualtiero Jacopetti a Franco Prosperi, proslavené o čtyři roky dříve snímkem Mondo Cane, by měl být filmovou „povinnou četbou“ pro všechny rasové realisty. Snímek natočený v letech 1963 – 1965 v Keni, Tanganyice, Zanzibaru, Rwandě, Angole, Belgickém Kongu a Jižní Africe zachycuje odchod britských a belgických kolonizátorů z Afriky i snahy Portugalců a bílých Jihoafričanů vyhnout se témuž osudu.

Spoustě z vás přijde film kvůli svému stylu i obsahu jednoduše neuvěřitelný. Africa Addio je natočený a sestříhaný tak umně, že místy působí spíš jako hraný film než dokument. Okázalá hudba Rize Ortolaniho nesoucí se v morriconovském duchu a kouzlo italského dabingu tento dojem jen posilují. Pokud je mi ale známo, jen jediná pasáž byla plně – a očividně – zinscenována filmaři: hřbitov s kříži za bělošské farmy na keňské vrchovině.

Co se obsahu týče, tak koloniální bělochy vytvořený svět působí podobně surreálně jako výsledky převzetí otěží Afričany.

Continue Reading

Strážci (Watchmen)

Autor: Trevor Lynch

Strážci (Watchmen) patří k těm nejpravicovějším – dokonce s fašismem flirtujícím – dílům popkultury posledních let, a to vše i navzdory řádně a plně v souladu s duchem doby levicovému smýšlení tvůrců původního komiksu: autora příběhu Alana Moorea, ilustrátora Davea Gibbonse i Zacka Snydera, autora filmové adaptace, již osobně považuji za ten vůbec nejlepší snímek o superhrdinech, který své předloze nejen že dělá čest, ale dokonce ji v mnoha důležitých ohledech vylepšuje.

Strážci nejsou ani nepovedenou levicovou parodií pravice. Na něco takového je Moore příliš dobrý spisovatel – kde se totiž o parodii pokouší, jako v případě satiry krajně pravicové studenoválečné novinařiny v The New Frontiersman, míří nemilosrdně do černého.

Snyder pak vplétá jisté satirické prvky do způsobu, jakým se film vypořádává s postavou Richarda Nixona. V předloze je Nixon vykreslen jako osamělý, důstojný a přemýšlivý člověk s odporem k unáhleným rozhodnutím. (To už samo o sobě o lecčems vypovídá). Na plátně se sice dostáváme spíše do světa Dr. Divnolásky, přesto však autoři napsali Nixonovi tak skvělé repliky – při úvahách nad škodami způsobenými jadernou spouští východnímu pobřeží USA: „Poslední vzdech harvardských intelektuálů. Ať přemýšlí, jak utéct štěpné reakci“ – že se nesmějeme jemu, ale s ním. Snyder však obecně stejně jako Moore nepřistupuje ke svým hrdinům satiricky, ale zcela vážně.

Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Dunkerk je emocionálně nejsilnější a nejpůsobivější snímek Christophera Nolana. Vypráví o evakuaci 400 000 britských, kanadských a francouzských vojáků, kteří se za 2. světové války po porážce od Němců ocitli v pasti na plážích u Dunkerku.

Jde o zvláštní film, tím spíše v kontextu tvorby Christophera Nolana, který obvykle točí dlouhé snímky se složitými zápletkami, propracovaným rozvojem postav a spoustou dialogu. Dunkerk však trvá jen 106 minut, nemá jednu příběhovou linku a skládá se skoro výhradně z akčních pasáží. Sice se v něm objevuje mnoho postav, většina jich však zůstává bezejmenných, ztvárněná neznámý herci. A hrstka slavných jmen pak hraje vedlejší role. Nesledujeme žádný skutečný vývoj postav a ve filmu se vlastně ani moc nemluví.

Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Konečně se mi povedlo dostat se do města s kinem a zhlédnout třetí a závěrečnou část Nolanovy epické batmanovské trilogie Temný rytíř povstal.

Temný rytíř povstal se sice nevyrovná Temnému rytíři – což bylo ostatně sotva možné – ale i tak jde o skvělou filmařskou práci. Je to lepší film než Batman začíná a rozvíjí a dovádí postavy i témata obou předchozích filmů k velice uspokojivým a dokonce dojemným rozuzlením.

Christian Bale, Gary Oldman, Michael Caine, Morgan Freeman a Cillian Murphy se vracejí v rolích svých postav z přechozích dílů. Michael Caine si s lehkostí přivlastňuje každý záběr, v kterém se objeví. Nově se objevuje úchvatná koketa Anne Hathawayová jako Kočičí žena (Cat Woman), mohutný charismatický Tom Hardy v roli Batmanovy Nemesis Bane, Marion Cotillardová jako Miranda Tateová (Talia) a Joseph Gordon-Levitt (nejmíň židovsky vypadající Žid od Williama Shatnera) jako (Robin) John Blake.

Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Všechno hoří…

Ve své recenzi Nolanova Batman začíná (Batman Begins, 2005) jsem napsal, že film dosahuje dramatického konfliktu navýšením sázek až do krajnosti: zničení moderního světa (ztělesněného Gotham City) tradicionalistickou Ligou stínů vs. jeho zachování a „progresivní“ vylepšení, o něž usiluje Batman.

Také jsem dodal, že Batmanova proměna v Nietzscheho nadčlověka není dokonalá, jelikož dosud neodvrhl vládnoucí rovnostářsko-humanistickou etiku, která jeho nadlidské úsilí a počiny devalvuje a staví jej do služeb nižších lidí – obyvatel Gothamu.

Tento skrytý konflikt mezi aristokratickou a rovnostářskou etikou vychází jasně na povrch v Nolanově dechberoucím pokračování batmanovské trilogie Temný rytíř (2008), který se bez velkých pochyb stal nejlepším filmem o super-padouchovi vůbec. (Nejlepším filmem o superhrdinech pak jistě jsou Strážci/Watchmen, 2009/ Zacka Snydera.)

Varování: pokud jste film snad ještě neviděli, přestaňte číst. Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Batman začíná

Film Inception režiséra Christophera Nolana mě ohromil, a tak jsem se rozhodl dát jeho staršímu počinu Batman začíná (2005) další šanci. Napoprvé se mi nelíbil. Vůbec. Musel jsem však být při sledování něčím rozptýlený, protože napodruhé mi přišel skvělý. Nolan odložil kýčovitý styl předchozích snímků o Batmanovi a soustředí se na vývoj postav a jejich motivace, což film Batman začíná a i jeho pokračování Temný rytíř dělá psychologicky temným a intelektuálně i emocionálně strhujícím.

Nolan vybral skvělé herecké obsazení. Přestože jsem byl zklamaný, že David Boreanaz – kterému by seděla jako ulitá – ztratil na poslední chvíli roli Batmana ve prospěch Christiana Balea, těžko na Baleově Batmanovi najdeme nedostatky. Možná je až příliš pohledný, ale nechybí mu inteligence, emoční komplexita a hrdinský vzhled potřebné k oživení postavy. (Adam West, Michael Keaton i George Clooney byli coby Batmanové špatným vtipem, Val Kilmer však zajímavou volbou.)

Continue Reading

Blade Runner

Autor: Trevor Lynch

Film Ridleyho Scotta z roku 1982 Blade Runner se řadí mezi klasická díla sci-fi žánru a představuje vrchol tvorby slavného britského režiséra. Blade Runner vyniká ve všech ohledech. Jedná se o velice nápaditou vizi budoucnosti, uskutečněnou v dechberoucím vizuálním provedení. Herci předvádí solidní výkony, někteří pak až výjimečné – především Rutger Hauer jako Roy Batty. Napínavé akční scény jsou akrobatické, baletní a brutální. Klíč k pochopení znepokojivé emocionální působivosti díla však spočívá v jeho hlubokém mytickém podtextu. Jak se pokusím ukázat, Blade Runner vypráví na nejhlubší úrovni o vzpouře Satana proti Bohu – Satan však tentokrát vítězí.

Děj se odehrává v Los Angeles roku 2019. V reálu technologický pokrok i společenský rozklad postupují pomaleji než ve Scottově vizi. Na létající auta, mimozemské kolonie, vesmírnou operu s šermováním či pokročilé genetické inženýrství si možná budeme muset počkat až do roku 2119. Rasově a hospodářsky se však režisér takřka trefil. Téměř všichni obyvatelé L.A. jsou barevní – i když mezi nimi nepřevládají Asiaté, ale mestizové. Titěrná elitní vrstva oligarchů žije v úžasném přepychu na vrcholcích pyramidám podobných citadel vysoko nad přeplnými tržišti a slumy metropole.

Úprk bělochů už nesměřuje na předměstí, ale do mimozemských kolonií, kde došlo k oživení obzvlášť odpudivé formy anglosaského kapitalismu – plantážnictví – za pomoci genetickým inženýrstvím vyprodukovaných humanoidních „replikantů“ v úloze otroků. Podobně jako Afrika a Asie na vrcholku kolonialismu v 19. století jsou i mimozemské kolonie neklidná místa, žádající si kromě otroků také replikantských vojáků a zabijáků.

Continue Reading

Pulp Fiction

Autor: Trevor Lynch

Pulp Fiction Quentina Tarantina se řadí k mým nejoblíbenějším filmům. Nechtěl jsem, aby se mi líbil – původně jsem na něj dokonce ani nechtěl jít. Podle všeho co jsem o něm slyšel, jsem film měl za naprosto nihilistický a dosti odpudivý počin. Pak ale někdo na večírku popsal Pulp Fiction jako film o „velikosti duše na konci historie“, což mě zaujalo, protože jsem zrovna asi po tisící pročítal Platónovu Ústavu – jejíž jádro tvoří popis lidské duše a „Úvod do četby Hegela“ od Alexandra Kojèva, od něhož odvodil jeho žák Francis Fukuyama svou slavnou frázi o „konci dějin.“

Mluvit o Platónovi a Hegelovi ve stejné větě jako o Quentinu Tarantinovi jistě působí podivně, ale vydržte ještě chvíli. Pulp Fiction není dekadentním filmem. Je to snímek o nejfundamentálnějších metafyzických a morálních volbách dostupných člověku, zasazený do prostředí zločinecké spodiny úpadkové společnosti. Zásadní otázka spočívá v tom, zda žít podle materiálních nebo duchovních hodnot – jestli uspokojit své osobní žádosti nebo je podřídit službě něčemu vyššímu: obecnému blahu, osobnímu smyslu pro čest nebo náboženskému poslání. Tato hluboká závažnost dělá z Pulp Fiction mnohem více než chytrý a temně nihilistický komiks. Jde o  skvělý film.

Třemi hlavními postavami filmu jsou dva zabijáci, jeden černý (Jules Winnfield, skvěle ztvárněný Samuelem L. Jacksonem), druhý bílý (Vincent Vega, hraný Johnem Travoltou) a úplatný boxer, Butch Coolidge (Bruce Willis).

Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Film The Road dokázal, že The Road Warrior vypadá jako utopie. Příběh je založen na novele Cormaca McCarthyho a režíroval jej John Hillcoat. Ve filmu The Road hraje Viggo Mortensen otce a Kodi McPhee jeho malého syna bojující o přežití a dostanou se v Americe na “pobřeží” zpustošené nějakou ekologickou apokalypsou.

Tato událost zjevně vyhladila všechna zvířata a rostliny, nějak však minula lidské bytosti zanechané živoření na konzervovaných potravinách a když ty dojdou, začne se objevovat kanibalismus. Nejde už o groteskní předpoklad nějakého průměrného zombie filmu, nýbrž o domýšlivost a neskromnost rádoby uměleckého filmu, kde režisérův styl z něj dělá hloupost.

Po dvou trýznivých hodinách burácení větru, deště, olověných nebes, deprese, plácání o sebevraždě, sebevraždě, a ještě jednou o sebevraždě, hladovění, léčkách, zemětřesení, padajících stromech, nedůvěře, nelidskému jednání člověka proti člověku, a kde se potulují gangy kanibalů — prostě jedna zpropadená věc za druhou — dochází deus ex machina ke šťastnému konci.

Continue Reading