Délský potápěč

Alain de Benoist (leden 1995)

První část rozhovoru zde, třetí zde a závěrečná čtvrtá zde.

TOQ: Najdeme vůbec Novou pravici i v anglicky mluvícím světě, když si tedy odmyslíme Spojené království (tj. Michaela Walkera a jeho časopis The Scorpion)? Čím si vysvětlujete slabost Nové pravice v anglicky mluvícím světě?

Alain de Benoist: Do anglosaského prostředí jsme nikdy nepronikli. Časopis The Scorpion, k němuž chovám skutečnou náklonnost, k našemu hnutí vlastně nikdy tak úplně nepatřil. Přestože se mé knihy dočkaly překladů do tuctu evropských jazyků, jen hrstka mých článků byla přeložena do angličtiny, což jistě o něčem vypovídá. Jistě, najdou se výjimky, na prvním místě Telos, kde v posledních deseti nebo dvanácti letech vyšla řada mých textů. Telos – jehož editorem byl nedávno zesnulý Paul Piccone – byl původně časopisem amerických následovníků Frankfurtské školy (Theodor W. Adorno, Max Horkheimer) a v 70. letech jeden z hlavních hlasů nové levice. Následně se ale začal otevírat novým a „transversálnějším“ tématům, což vedlo například k popularizaci díla Carla Schmitta mezi americkými čtenáři. Pozorně se věnoval také evoluci evropských myšlenek, čímž se nápadně lišil od většiny ostatních amerických publikací. Zvláštní vydaní Telos věnované Nové pravici (číslo 97-98, zima 1993) dodnes bez stínu pochyb zůstává nejlepší studií na toto téma v anglickém jazyce.

Continue Reading

Autor: Morgoth

V poslední době jsem zaznamenal strmý narůst pesimismu a zoufalství mezi čelními představiteli „alternativní pravice“: každý jako by na svých nejrůznějších platformách hořekoval nad hnutím bez jasného směřování, jež těžce úpí pod stále drakoničtější cenzurou, ať už z rukou internetových společností, případně našich politických protivníků.

Překvapení a šok z toho, že naši nepřátelé užívají své síly k naší neutralizaci, jsou však samy o sobě známkou nedostatečně vyvinuté schopnosti pravicového disentu pohlížet na sebe v širším kontextu, případně ideologickém rámci. Naše hnutí se rádo opájí romantickými výjevy Sparťanů, římských legií či Wehrmachtu, což ostatně chápu, ale v moderním světě máme mnohem blíže k Vietkongu. To sice samozřejmě byla marxistická skupina – Vietkong doslova znamená „Rudí Vietnamci“ – ale tak jako tak se s velice omezenými zdroji postavila mnohonásobně silnějšímu protivníkovi a zvítězila.

Continue Reading

Dřívě nesmírně bohatý bílý muž, nyní nesmírně bohatá bílá žena Jennifer Pritzkerová.

Nesmírně bohatí bílí muži (a ženy), kteří investují do biomedicínských společností financují nesčetné množství transgenderových sdružení, jejichž náplní činnosti je vydělat svým mecenášům hromadu peněz.

Autorka: Jennifer Bileková

Jako ekologická aktivistka, jíž bylo v roce 2013 na nátlak trans aktivistů znemožněno veřejné vystoupení, jsem se začala blíže zajímat, kdy a jak získala tato skupina takovýto vliv. O rok později, kdy časopis Times vyhlásil bod zlomu pro transgenderismus, už jsem tak sledovala peníze za transgenderovým projektem.

Continue Reading

Autor: Jean Thiriart

K evropskému komunitarismu jsem toho už napsal poměrně hodně.

Rozbor je však neustále možné vylepšovat, a jelikož při práci narážím na nové a důležité otázky, mohu nyní s odstupem říci, že jsem kladl snad až přílišný důraz na fenomén kapitálu, konkrétně „třídní spolupráce“ starých a unavených evropských plutokratů s velmi mladými a dynamickými plutokraty americkými, kteří navíc mají rozhodující teritoriální výhodu v podobě Státu-Velmoci.

Jakási sešlost a zkostnatělost našich evropských kapitalistů oproti jejich americkým bratrancům je jejich hlavní nevýhodou. Američanům hrají do karet také ekonomicko-demografické činitele: kolektiv 250 milionů lidí bez celních bariér; to je pro nás dalším handicapem. Od roku 1945 evropská plutokracie ochotně přijímá americkou nadvládu, neschopná či neochotná bránit své postavení. Kdyby kancléř Hitler vyhrál válku, stejně ochotně by přijala dominanci německou. Toto je velice důležité: nemůže být žádná evropská politika, dokud bude politická třída lokajsky posluhovat Spojeným státům. V tom spočívá velký švindl této atlanticistické Evropy, její zatažená ruční brzda. Opírá se třídní spolupráci evropské a americké plutokracie, přičemž ta evropská je americké podřízena.

Continue Reading

Autor: Robert S. Griffin

Mattias Gardell
Gods of the Blood: The Pagan Revival and White Separatism
(Bohové krve: Pohanský revival a bělošský separatismus)
Durham and London: Duke University Press, 2003, 446 str.

„Bohové krve, plod mnoha let rozsáhlého bádání včetně pozorování obřadů a shromáždění pohanů, jejich každodenních úkonů a činností“, začíná autor Mattias Gardell, „přinášejí jedinečné představení světa rasistického pohanství… Kromě uvedení do myšlenek, praktik a cílů rasově smýšlejících pohanů se tato studie také pokouší prozkoumat myšlenkový vesmír aktivistů a popsat sociální procesy, jejichž jsou produktem“. Tento ambiciózní příslib se profesorovi komparativní religionistiky na Uppsalské univerzitě Gardellovi daří plnit ve velkém stylu. Jeho dílo je podloženo důsledným bádáním. Gardell nejen že navázal přímé kontakty, ale také zdá se přečetl veškerou dostupnou literaturu. Rozsáhlá bibliografie, včetně mnoha vyloženě obskurních publikací – přinejmenším do roku 2000, kdy zřejmě vznikal rukopis – je pro zájemce o další informace učiněným pokladem.

Continue Reading

Rahowa v dobách největší slávy

Veriyhteys (česky Krevní pouto – pozn. DP) je informační zpravodaj finské kontrakultury. Náš kolektivní zájem se soustřeďuje především na finskou hudební scénu a politiku. Často však s evropským přesahem, což nás opravňuje k tomu, abychom uveřejnili následující rozhovor v angličtině, jelikož může zaujmout všechny bělošské aktivisty.

Nezaujímáme žádný postoj k názorům George Burdiho, dáváme mu však prostor k svobodnému vyjádření. Teď je řada na něm, aby nám popsal ságu Rahowy z druhé strany. Pro svoji délku bylo interview rozděleno na dvě části. Rozhovor byl uskutečněn během listopadu a prosince roku 2017.

*

Veriyhteys: Pane Burdi, dělal jsem s vámi rozhovor zhruba před 22 lety a od té doby se toho hodně událo. Lidé  tehdy aktivní v hnutí určitě chtějí vědět, co si myslíte dnes. Letos vydala Rahowa třetí album Ueberfolk a na začátku léta udělala rozhovor pro německou FSN, což přitahuje určitý zájem. V poslední dekádě jsme o vás příliš neslyšeli, proč jste se tedy rozhodl dávat rozhovory právě teď?

George Burdi: Nikdy jsem nepřestal poskytovat rozhovory a od mého odchodu jsem byl otevřený různým otázkám od lidí z „hnutí“. Ve skutečnosti jsem však odmítal desítky rozhovorů pro mainstreamová média (MSM) a během posledních 20 let jsem raději dělal jen interview pro alternativní média. Během této doby jsem poskytnul několik rozhovorů.

Nahrávka Ueberfolk od skupiny „Rahowa“ je bootleg, vydaný bez mého svolení. Jsou na něm demo nahrávky, které kolovaly na internetu. Už dávno nevydávám hudební materiál pod značkou Rahowa. Skutečné album Überfolk bude dvojitým LP a bude vydáno počátkem roku 2018.

Continue Reading

Joseph „Joe“ Sobran (23. února 1946 – 30. září 2010)

Autor: Joseph Sobran

Zkraje 30. let minulého století se Walter Duranty z New York Times vydal do Moskvy, aby tam psal o Josifu Stalinovi právě takové reportáže a články, jaké si Stalin přál. Aby si udržel projevenou přízeň i svůj exkluzivní přístup ke kremelskému vládci, popíral Duranty hladomor na Ukrajině, zatímco tam následkem „lekcí o poslušnosti“ sovětské vlády umíraly miliony ukrajinských křesťanů. Duranty byl za své dílo oceněnou Pulitzerovou cenou.

Newyorské Timesy dodnes patří k nejuznávanějším americkým novinám.

A teď si pokusme představit scénář, v němž by některý významný americký list zhruba v téže době vyslal svého korespondenta do Berlína, kde by tento člověk bratříčkoval s Hitlerem, vykresloval jej velice lichotivými tóny a popíral špatné zacházení s Židy – a tak nejen kamufloval, ale aktivně napomáhal režimním perzekucím. Nepošramotilo by to pověst těchto novin na dlouhá desetiletí dopředu?

Tady v kostce vidíme to, čemu se eufemisticky říká „zaujatost médií“. Západní příznivci Stalina se dočkali nejen všemožného ospravedlňování a omluv, ale dokonce svatozáře obětí za údajná příkoří vytrpěná při kampani, jež si dala za cíl vystrnadit je z vlády, vzdělávacího systému a slušné společnosti vůbec, které liberálové říkají „mccarthyismus“.

Continue Reading

/ se stálým zřetelem k sovětské okupaci Československa v roce 1968

Autor: Petr Steiner

Při letmém pohledu na titulní stránku svých oblíbených novin 21. srpna 1968 běžný čtenář sovětské Pravdy patrně přeskočil tak důvěrně mu známé heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ v hlavičce listu. Ale zpráva, která znenadání přidala tomuto heslu na žhavé aktuálnosti, mu rozhodně uniknout nemohla: „TASS je zplnomocněn prohlásit,“ sdělovalo oficiální komuniké typicky sovětským newspeakem, „že straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky se obrátili na Sovětský svaz a další spojenecké vlády s prosbou o poskytnutí neodkladné pomoci našemu bratrskému lidu Československa, včetně pomoci ozbrojenými silami. Tato žádost byla vznesena, protože existující socialistický řád a ústavou dané právní uspořádání v Československu jsou ohroženy kontrarevolučními silami, které se spolčily s vnějšími silami nepřátelskými socialismu.“ Dovolávaje se „práva vlád na individuální a kolektivní sebeobranu“ a na „konkrétní zájem našich zemí na zabezpečování míru v Evropě proti silám militarismu, agrese a revanšismu, které nejednou zavlekly evropské národy do války“, nemohl soudruh Brežněv než neoslyšet upřímně míněnou prosbu „zdravého jádra KSČ“ a neposkytnout kýženou „bratrskou pomoc“. Do Prahy bylo vysláno půl miliónu vojáků Varšavské smlouvy s úkolem svrhnout československou vládu a nastolit místo ní takovou, jež by byla blíže sovětským představám o socialistickém zřízení. 1]

Continue Reading

Autor: The Saker

Dnes už pětasedmdesátiletý generál Ratko Mladić byl minulý týden odsouzen samozvaným loutkovým soudem NATO, který si říká Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Měli bychom zmínit, že stejně jako prezident bosenských Srbů Radovan Karadžić a srbský prezident Slobodan Milošević byl i Mladić předán svým trapitelům z NATO srbskými úřady. To nám říká všechno, co potřebujeme vědět o koloniálním postavení dnešního Srbska i compradorské povaze bělehradského režimu.

Anglosionistickému impériu jde v prvé řadě o to ponížit národ, který se mu odvážil postavit na odpor. Nedělejme si totiž sebemenší iluze, právě tímto nesmazatelným hříchem se Srbové provinili a za něj jsou dnes ponižováni: dovolili si vzepřít se moci anglosionistického impéria – sami, bez skutečné ruské pomoci či podpory. Vlastně to byli jen osamocení bosenští Srbové, kdo se postavil USA, EU a NATO nejen bez ruské podpory, ale dokonce i bez opory jugoslávské vlády v Bělehradě (Slobodan Milošević totiž na své srbské bratry v Bosně uvalil sankce!). Bosenští Srbové tím demonstrovali míru odhodlání, které není pro typického moderního Evropana ani představitelná, natož pak pochopitelná. Válka v Bosně byla ve své době povětšinou nepochopená, dnes je pak převážně zapomenutá. Přesto chci ukázat, že válka sehrála zásadní roli při utváření podoby následujících desetiletí. Připomeňme si tedy některé z tehdejších událostí.

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Latinský neologismus „homo americanus“ do jisté míry slouží jako hanlivé označení amerikanizovaného občana i jeho životního stylu. Americký člověk – homo americanus – i se svou puritánskou etikou často bývají v Evropě terčem posměchu a americký systém, mentalita a především zahraniční politika jsou na Starém kontinentu předmětem kritických antropologických i politických studií. Autoři některých z nich zaujímají apriorně konfrontační postoj, další pak lze zařadit spíše do kategorie společenskopolitické satiry 1] a jiné se pokoušejí vědecky prokázat mezery a omyly americké zahraniční politiky. Přestože drtivou většinu Evropanů s Američany spojuje rasový původ, jejich společnosti se od sebe liší, v některých ohledech i dosti zásadně. S postupující amerikanizací evropské společnosti si však můžeme klást otázku: proč bychom měli fenomén homo americanus studovat výhradně v Americe? Nadnárodní jedinečnosti amerického systému na počátku 21. století je třeba kriticky zkoumat v příslušných akademických oborech. Jako nejlepší přístup ke kritickému rozboru předmětu homo americanus a jeho konkrétní systém se však jeví interdisciplinární výzkum a historická komparace.

Kdo tedy je tento homo americanus, a kým byl vůbec definován? V jakém časovém období, na jakém místě a čí terminologií? A hovoříme-li o průměrném homo americanus, máme na mysli nějakého finančního žraloka z východního pobřeží USA nebo předválečného básníka jako byl Edgar Allan Poe; revolučního amerického heretika jako Thomas Jefferson, nebo srovnatelně heretického Američana, jakým byl George Fitzhugh? A pokud vezmeme za ztělesnění typu homo americanus soudobého neokonzervativního akademika, neměli bychom se ztotožnit i s jeho závěry a soudy o americkém systému? Dnešní neokonzervativec se může považovat za skutečného Američana právě tak silně, jako kdysi jižanští agrárníci, přestože jejich etnické a politické loajality by snad ani nemohly být vzdálenější. Každé vymezení pojmu homo americanus se tedy nevyhnutelně odvíjí od společenské, intelektuální, rasové a etnické pozice pozorovatele i pozorovaného.

Continue Reading

Francouzský demograf předpokládá brzký pád amerického systému.

Podle francouzského demografa Emmanuela Todda je americké impérium již dnes v rozkladu. Do roku 2050 z něj nezbude vůbec nic.

V roce 1976 vydal mladý francouzský demograf Emmanuel Todd knihu Poslední pád s podtitulkem Esej o rozpadu sovětské sféry. Práce tehdy sotva pětadvacetiletého autora vzbudila pozornost svou odvahou: bez bližší zkušenosti se Sovětským svazem, na základě dostupných údajů předpověděl Todd rozpad sovětského systému. Jednou z klíčových proměnných, o nichž svou predikci opřel, byla kojenecká úmrtnost, která se na počátku 70. let v SSSR dramaticky zvýšila.

Přestože v liberálním tisku byla kniha dobře přijata, brzy zapadla. V druhé polovině 70. let zabředl Západ do hospodářské krize a sovětské impérium se zdálo mocnější než kdy jindy. Ve Třetím světě získávalo jednu pozici za druhou, obsadilo Afghánistán a přinutilo polský satelit k sebepacifikaci. Ve druhé polovině 80. let se však ukázalo, že Toddová analýza byla velice trefná: k implozi sovětského systému došlo přesně z těch důvodů, o nichž mluvil ve své knize.

Continue Reading

Smrt normálům: Online kulturní války od 4chanu a Tumbleru po Trumpa a alternativní pravici

Autor: Claus Brinker

Angela Nagleová
Kill All Normies: Online Culture Wars from 4chan and Tumblr to Trump and the Alt-Right
Winchester, UK: Zero Books, 2017

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem šokovalo mnohé, především na levici, tak skálopevně přesvědčené, že nenáviděný magnát nemá sebemenší šanci zvítězit. Od loňského listopadu tak musela řada dříve politicky arogantně sebejistých levičáků notně přehodnotit své chápání americké politiky. Objevila se proto záplava nápadů s cílem vysvětlit, „co že se to vlastně pokazilo“: od směšných a fakty nepodložených spikleneckých teorií o Rusku až po o něco upřímnější pokusy připsat vinu na konto neschopnosti Demokratické strany lépe oslovit voliče.

Ale i ti pravdymilovnější hledači z řad levice se zpravidla zdráhají nahlédnout hlouběji pod povrch událostí na to, co se skutečně děje: tradiční politické dělení se rychle mění a od někdejšího zavedeného chápání americké levice a pravice se stále víc přesouvá ke konfliktu nacionalismu s globalismem.

Continue Reading

Autor: Makoto Fujiwara

Od zvolení prezidenta Trumpa v listopadu 2016 otevírá politické a kulturní ovzduší ve Spojených státech novou kapitolu světových dějin. I přes konec volebního kolotoče přetrvává odhodlaný odpor proti současné vládě. Sociální média přetékají hashtagy jako #notmypresident a desítky kulturních ikon prezidenta otevřeně odsuzují a kritizují jej – vypadá to tak, jako by měl Trump nulovou či jen minimální podporu amerického obyvatelstva.

V posledních měsících se však dostala do popředí zájmu veřejnosti alternativní pravice, která nastolila dříve opomíjená témata americké domácí i zahraniční politiky. Některé ideje se týkají i blízkosti alternativní pravice s Japonskem. K podpoře tokijské politické linii přispívají postoje k tématům jako:

Continue Reading

Autor: Redakce Katehon

Aby se Evropa – včetně Ruska – mohla úspěšně postavit atlanticismu (globální spotřebitelské monokultuře, „McWorldu“,…), musí si zcela bezpodmínečně vybudovat vědomí vlastní kolektivní identity.

Letos začaly Spojené státy vytvářet z volně spojených východoevropských zemí vážně míněný protiruský blok. Stalo se tak v reakci na kroky Ruska na Krymu a povstání na Donbasu. Rusko navíc posílilo spolupráci (včetně vojenské a technické) s Čínou, Indií, Íránem a Latinskou Amerikou. Reakcí Američanů byla aplikace osvědčené strategie Anakonda.

Veškerou americkou aktivitu v oblasti lze vysvětlit pomocí Mackinderovy teorie Heartlandu (vnitrozemí Eurasie – pozn. DP), která od své formulace na počátku 20. století neztratila nic ze svého významu. Mackinderovy teze tak obstojí i dnes.

Continue Reading

Autor: Patrick Iber

V květnu 1967 někdejší důstojník CIA Tom Braden v novinách Saturday Evening Post pod titulkem „I’m glad the CIA is ‘immoral.’” (Jsem rád, že je CIA „nemorální“) zveřejnil otevřené doznání. Braden potvrdil nějakou dobu narůstající podezření novinářů: CIA skutečně byla zodpovědná za tajné financování velkého množství skupin „občanské společnosti,“ jako například National Student Association a mnoha socialistických evropských odborových skupin, aby tak čelila aktivitám podobných sovětských organizací. „Ve většině Evropy,“ napsal Braden, „byli v 50. letech socialisté, tedy lidé, kteří se označovali za ‚levici‘ – a právě ti, které řada Američanů nepovažovala za o nic lepší než komunisty – skoro jediní, komu aspoň trochu záleželo na boji proti komunismu.“

Hlavním bodem snah CIA při organizaci úsilí protikomunistických umělců a intelektuálů byl Kongres pro svobodnou kulturu (CCF), založený roku 1950. Ze svého ústředí v Paříži Kongres pod hlavičkou odporu proti totalitě zastřešoval mnohé přední myslitele. CIA to viděla jako příležitost zajistit, aby protikomunistické myšlenky a výroky nevycházely jen z úst reakcionářů; většinu členů CCF tvořili liberálové či socialisté antikomunistického střihu. I s pomocí lidí ze CIA roztroušených v organizaci, včetně míst nejvyšších, pořádal CCF  přednášky, koncerty a řídil i vlastní umělecké galerie. 1] Podílel se např. na zorganizování turné Bostonského symfonického orchestru po Evropě v roce 1952 ve snaze přesvědčit skeptické Evropany o americké kulturní sofistikovanosti a tím nepřímo i o schopnosti postavit se do čela svobodné části bipolárního světa Studené války.

Continue Reading

Autor: Guillaume Durocher

Noam Chomsky patří k nejvlivnějším intelektuálům na světě a je zřejmě nejvýznačnějším žijícím levicovým intelektuálem vůbec. Jeho domovská univerzita, Massachusettský technologický institut, se kdysi pochlubila, že Chomsky je nejcitovanější žijící osobností ze seznamu citací humanitních věd mezi lety 1980 a 1992. A skutečně – Chomsky byl tehdy jediným současným autorem v první desítce, vedle Shakespeara, Platóna či Bible. Chomsky si i dnes udržuje v akademickém prostředí značný vliv a jeho dílo je tak velice hojně citováno v humanitních publikacích.

Stařičký Chomsky se dnes pro krajní levici stal bezmála světcem, a tak jsou její příznivci značně znepokojeni podivnou a přehlíženou skutečností: Hlasitý odpůrce nacionalismu i imperialismu Chomsky totiž v jádru je sionistický zastánce etnicky židovského státu Izrael.

Hnutí BDS (Boycott, Divestment and Sanctions Movement, česky doslova: Hnutí Bojkot, Stažení investic a Sankce) zažívá na západních univerzitách s nárůstem podílu barevných studentů, kteří v Izraeli vidí rasistický stát, raketový rozmach. Jeho příznivci však ke své konsternaci zjišťují, že Chomsky osobně podkopává jejich odpor proti izraelskému útlaku Palestinců.

Continue Reading

Tříštivá bomba svržená americkým letectvem na Jugoslávii s nápisem „Ještě pořád chcete být Srby?“ Kraljevo, Srbsko 23. května 1999.

V nedávno zveřejněné eseji o F. P. Yockeym cituje autor K. Bolton „manifest“ triumfalistického neokonzervativismu, pamflet M. A. Ledeena, který vznikl bezprostředně po 11. září 2001. Zde ho čtenářům předkládáme v plném znění – Redakce DP.

Autor: Michael Arthur Ledeen

I přes všechny ty vzrušené řeči o novém druhu terorismu a novém druhu války jsou modely pro chápání toho, co jsme zažili, i co musíme udělat poměrně staré. Teroristé přijali metody 40. let (kamikaze) a přidali koňskou dávku vymývání mozků ve stylu let padesátých, aby vytvořili své četné mandžuské kandidáty. S původními piloty kamikaze jsme se vypořádali dostatečným posílením obrany, abychom je dokázali zabít ještě předtím, než nás zasáhnou, a zničením země, která je na jejich sebevražedné mise vysílala. Dnes tak musíme učinit znovu.

Continue Reading

Autor: Paul Gottfried

Asi před deseti lety jsem vydal knihu The Strange Death of Marxism (Podivná smrt marxismu), v níž jsem se usilovně snažil ukázat, že současná levice není marxistická, ale post-marxistická. Na rozdíl od tradičních marxistů i evropských demokratických socialistů je totiž levice, která si na Západě od pádu (a vlastně už před ním) SSSR upevňuje pozice, kulturně radikální. Ekonomické reformy jsou pro ni však až na druhé koleji. Dnešní levice se tak dokáže smířit se soukromým podnikáním a dokonce i velkými korporacemi – ovšem pod podmínkou, že vládne silou vnutit svou představu proměny společnosti a kultury stále bezmocnějším občanům i jejich stále indoktrinovanějším dětem. Ne že by tato levice pociťovala nějakou přehnanou lásku k čemukoli soukromému, včetně hospodářských transakcí, přistupuje však k hospodářské sféře života jako k něčemu, co dokáže kontrolovat i bez nutnosti znárodňování, čímž se navíc může vyhnout v minulosti s katastrofickými výsledky vyzkoušeným postupům socialistických vlád. Naše vládnoucí vrstvy dospěly k racionálnímu závěru, že je lepší nechat tržní mechanismy běžet a z  generovaných zisků si pod pohotově připravenými záminkami vždy něco ukrojit. K tomu všemu si elita na svých občanech donekonečna vynucuje dodržování stále komplikovanějších pravidel chování, údajně s cílem boje proti „diskriminaci“. Postmarxistická levice tak usiluje především o kontrolu nad kulturou, vláda samotná je pro ni spíše jen instrumentem – a právě onen typ správního státu, který se od 60. let v každé západní společnosti tak prudce rozbujel, se ukázal být pro sociální inženýry a „komisaře citlivosti“ ideálním nástrojem.

Continue Reading

Spenglerovský vizionář F. P. Yockey

Autor: Theodore J. O’Keefe

Americký spisovatel Francis Parker Yockey se na autoritářském pólu americké krajní pravice dlouhodobě těší kultovní pověsti. Skutečnost, že první vážně míněný pokus o studii jeho života, kniha Kevina Coogana Dreamer of the Day (Snílek dne), je dílem levicového anarchisty, není až takovým překvapením, protože Yockeyho myšlení a činnost se často vzpíraly levo-pravým škatulkám. Coogan předkládá poctivou a důkladnou rešerši, v níž o svém předmětu odkryl mnohá těžko dostupná fakta a dlouho zapomenuté zvěsti. Přínos knihy však snižuje rozdělení pozornosti věnované různým tématům, naznačené už podtitulem Francis Parker Yockey and the Postwar Fascist International (Francis Parker Yockey a poválečná fašistická internacionála).

Yockeyho za svou jistou tajuplnost vděčí svému opus magnum Imperium a pozdější nejasnostmi opředené smrti v roce 1960. Coogan rozptyluje větší část pochybností obklopujících Yockeyho úmrtí v sanfranciském vězení, kam se dostal za pasový podvod, když ukazuje, že se s takřka stoprocentní jistotou skutečně jednalo o sebevraždu. Jeho nakládání s Yockeyho historicko-politickým manifestem už však tak definitivní rozhodně není, protože Coogan se vyhýbá systematickému popisu a analýze Imperia, zdaleka nejvýznamnějšího Yockeyho počinu. Namísto toho se rozhodl sledovat nitky jeho záhadných a bezvýsledných pokusů o organizaci revoluce, a také osvětlit různé v knize obsažené myšlenky prostřednictvím jejich (často chatrného) spojení s myšlením a činností mlhavé skupiny, již označuje jako „poválečnou fašistickou internacionálu“.

Continue Reading

Autor: Manuel Ochsenreiter

31. srpna nařídil Bílý dům Rusku vyklidit do dvou dnů konzulát v San Francisku a další dvě diplomatická zařízení ve Washingtonu a New Yorku. Liberálové jsou nadšení, že dva muži, které nenávidí ze všeho nejvíc – Putin a Trump – se namísto dekonstrukce liberálního světového řádu věnují vzájemným půtkám. Co se ale skutečně děje ve Washingtonu?

Pro amatérské západní analytiky a stratégy nastaly zlaté časy. Nespočet lidí na sociálních sítích a nejrůznějších komentátorů a novinářů produkuje stohy textů – ve skutečnosti by se však jejich obsah dal shrnout jediným německým výrazem: „Schadenfreude“, tedy škodolibost.

Co se stalo? Podle všeho dochází k vyhrocení diplomatických třenic mezi Washingtonem a Moskvou. V srpnu ruská vláda vyzvala Američany, aby omezili velikost své diplomatické mise v Rusku na 755 lidí. Ruský prezident Vladimir Putin to označil za vyrovnání počtů amerického sboru v Rusku s tím ruským v USA.

Continue Reading