Délský potápěč

Autor: Vítězslav Jinoch

Kniha Petra Hampla Prolomení hradeb se minulý týden opět stala předmětem sporů, poté, co liberecká Krajská vědecká knihovna zrušila již domluvený pronájem sálu na základě toho, že „názory obsažené v knize se neshodují s názory knihovny.“

Jenže Prolomení hradeb není zajímavé jen opakovanými cenzurními pokusy. Jedná se o knihu, které se za necelé tři měsíce prodalo 7000 výtisků a která je na cestě stát se jednou z nejprodávanějších politických knih v českých dějinách. To se z článků v mainstreamovém tisku ovšem nedozvíte. Stejně jako se nedozvíte, že Hampl je plně kvalifikovaný sociolog (PhDr., Ph.D.), který se v posledních letech podílel např. na velkém výzkumu alternativních forem lidského kapitálu a byl editorem sborníku na toto téma. Co hůře, žádný z autorů článků na iDnes, Novinkách, Aktuálně, Tiscali a dalších serverech knihu zjevně ani neotevřel. Citovány jsou autorovy bojovné a nekorektní poznámky na sociálních sítích, nejspíš na základě předpokladu, že kniha je sestavena právě z nich.

Není. Není to dokonce ani kniha o islámu, jak někteří mylně vyvozují z Hamplova dřívějšího angažmá v Konvičkově Bloku proti islámu. Přitom se stačí pozorně podívat na titulní stránku, kde najdete podnadpis „Proč západní civilizace podléhá islámu a jaká je naděje na její záchranu.“ Prolomení hradeb je knihou o vývoji Západu, o islámu se hovoří pouze okrajově.

Continue Reading

Slunci vstříc!

Autor: Dionýz Sokol

Úvod

Jazyk slouží k tomu, aby nám poskytl mapu abstraktní reality. Z toho důvodu slouží politická terminologie k dosažení účelu politiky, a tím je dle Carla Schmitta „umění rozeznání a neutralizování nepřítele“. Jinými slovy zakládá dichotomii přítele a nepřítele. Abyste měli politického nepřítele, musíte mu dát jméno. S takovými dualistickými tendencemi našeho abstraktního myšlení není divu, že rozsáhlé spektrum možných politických postojů je rozťato na dvě půlky universálními pojmy pravice a levice.

Praktická aplikace levicové nebo pravicové politiky je jakákoli, jen ne statická: dokonce i jejich nejzákladnější ideje se, zdá se, mění z generace na generaci. Není mezi nimi žádný usmiřující střed: alespoň ne žádný, co by byl stálý. Jsem přesvědčen o tom, že hegelovská dialektika, dichotomie teze a antiteze, jež jsou překonány syntezí, tu vůbec nenachází uplatnění. Hegelovská dialektika snad může řešit vysoko abstraktní filosofické problémy, jestli je k tomu použita těmi několika lidmi, co jsou k tomu kvalifikováni, ale nemožno ji uplatnit pokoušíme-li se porozumět dynamice parlamentních demokracií.

Continue Reading

Autor: Steve Sailer

Před pár desítkami let se svět pomalu přestával zajímat o globální nárůst populace, protože porodnost ve většině zemí se rychle dostávala pod kontrolu. V roce 2012 však OSN přiznala hrstce těch, kteří podobné věci sledují, že značně podcenila počty narozených Afričanů, protože mylně důvěřovala statistickým údajům poskytnutým tamními vládami. Jak ale postupně africké země začínají zvládat vedení přesnějších statistik, došlo lidem v OSN, že jejich blahosklonnost stran populační exploze v Africe nebyla na místě a porodnost v Africe klesá podstatně pozvolněji, než se původně soudilo.

V roce 2015 tak OSN vydala nové odhady se zrevidovanými odhady africké populace – směrem nahoru.

Continue Reading

Autor: Mark Yuray

Minulý týden jsem se podrobně věnoval kritice pravicového aktivismu, což zcela podle očekávání vyvolalo četné reakce. Záměrně jsem vynechal obhajobu možných alternativ, jimiž se míním zabývat na tomto místě. Podobně jako termín „aktivismus“ označuje celou škálu příbuzných činností, jsou i jeho alternativy širokou skupinou činností, kterým říkáme pasivismus. Minulý týden jsme si řekli, co nedělat – tedy čím si člověk na pravici zajistí výprask, zatčení, uvěznění, exil nebo dokonce smrt. Nezapomínejte, že nic z výše uvedeného není triumfem, ale prohrou. Ještě se k tomu vrátím, jelikož celá řada lidí zůstává přesvědčena, že tento typ porážky je ve skutečnosti přestrojeným vítězstvím.

Nejprve si tedy vyjasněme, čím pasivismus není. Přestože znějí pasivismus a pacifismus podobně, nejde o totožné věci, ale jen o hříčku jazyka.

Continue Reading

Autor: Doug Smythe

(Vysvětlivka k termínům red a blue pill – red. DP)

Svoboda se v našich společnostech stala kultem, fetišem a modlou; axiomaticky se jedná o konečný cíl Člověk, stejně jako jím kdysi měla být spása duše. Slovo se viditelně objevuje na národních měnách; rituálně se jej znovu a znovu dovolává žargon obou (amerických – pozn. DP) politických stran, které se samozřejmě označují za jediné pravé ochránce Svobody proti té druhé; a veškerý přípustný politický diskurz i debata se točí kolem otázky, jak docílit co největší míry svobody coby nejvyššího – a vlastně jediného legitimního – cíle veškeré legislativní snahy

Čím přesně ona Svoboda má být, není vždy úplně dobře patrné – jisté však je, že my na Západě ji máme, díky čemuž jsme korunou veškerého Stvoření a vrcholkem lidské evoluce, zatímco naši zaostalejší bratranci na Východě, kteří se dosud plně nevzdali svého barbarství a pověr, i nadále úpí pod tíhou despocie. Že bychom pak této despocii měli vyhlásit válku a zničit ji, i kdybychom při tom měli sami zemřít, aby mohli všichni požívat sladkých plodů Svobody, jež lze na každý pád získat jedině v tomto životě, pak nejen že dává smysl, ale je natolik zjevné, že případný pochybovač by se takto okamžitě odkopal jako šílenec či nemorální člověk.

Continue Reading

Francouzský demograf předpokládá brzký pád amerického systému.

Podle francouzského demografa Emmanuela Todda je americké impérium již dnes v rozkladu. Do roku 2050 z něj nezbude vůbec nic.

V roce 1976 vydal mladý francouzský demograf Emmanuel Todd knihu Poslední pád s podtitulkem Esej o rozpadu sovětské sféry. Práce tehdy sotva pětadvacetiletého autora vzbudila pozornost svou odvahou: bez bližší zkušenosti se Sovětským svazem, na základě dostupných údajů předpověděl Todd rozpad sovětského systému. Jednou z klíčových proměnných, o nichž svou predikci opřel, byla kojenecká úmrtnost, která se na počátku 70. let v SSSR dramaticky zvýšila.

Přestože v liberálním tisku byla kniha dobře přijata, brzy zapadla. V druhé polovině 70. let zabředl Západ do hospodářské krize a sovětské impérium se zdálo mocnější než kdy jindy. Ve Třetím světě získávalo jednu pozici za druhou, obsadilo Afghánistán a přinutilo polský satelit k sebepacifikaci. Ve druhé polovině 80. let se však ukázalo, že Toddová analýza byla velice trefná: k implozi sovětského systému došlo přesně z těch důvodů, o nichž mluvil ve své knize.

Continue Reading

Bez radikální změny je systém odsouzen stát se globálním slumem, celoplanetární favelou.

Autor: Gregory Hood

Tato esej je pokračováním naší série článků věnovaných „nejdůležitějšímu grafu světa“. Položili jsme našim autorům následující otázku: „Co by bělošský Západ měl na základě této predikce podniknout – a co s ní skutečně uděláme?“ [Redakce American Renaissance]

V boji proti genocidě bělochů nejde „jen“ o přežití našich lidí a západní civilizace – ne, v sázce je mnohem víc: zachování možnosti lidského pokroku.

Continue Reading

Autor: Sean Last

Nejpřesvědčivější alternativu k etnickému nacionalismu bychom mohli nazvat nacionalismem „meritokratickým“ či „individualistickým“. Jedná se o systém, v němž se lidé smějí přistěhovat do země na meritokratické bázi, jinými slovy zde záleží přijetí daného člověka čistě na tom, jestli je – v daném kritériu – považován za dostatečně dobrého. V praxi pak tato meritokratická kritéria obvykle znamenají zaměstnání, zdraví a příjem. V teoretických debatách se pak také často objevuje myšlenka přijímat pouze imigranty od určité výše IQ.

Tento návrh působí velice přitažlivě. Nejčastěji zmiňovaným problémům spojeným s imigrací – zneužívání sociálního systému, zločinnost, nepřátelská politická ideologie atd. – by se totiž podle všeho dalo předejít přijímáním pouze určité sorty imigrantů. Proč by nám tedy mělo záležet na tom, k jaké etnické či rasové skupině imigrant náleží?

Continue Reading

„Všichni jsme Ukrajinci“.

Autor: James Kirkpatrick

Nenašli bychom snad větší nenávisti a fanatičtější zlovůle, než ta americké vládnoucí třídy vůči americkému národu. Protikulacké běsnění komisařů, svatá zuřivost džihádisty proti nevěřícím, hněv inkvizitora určený heretikovi – to vše bledne v porovnání s genocidní krvelačností, která pohání americké senátory a kongresmany proti jejich vlastním voličům. A tak zatímco s úšklebkem podporují další a další privatizaci průmyslu a přemisťování pracovních míst (outsourcing), import laciné pracovní síly a nemilosrdné osekávání práv, majetku i svobody občanů, žádají tito bezcenní parazité po svých otrocích, aby navíc ještě položili své životy při exportu jejich špinavého systému do celého světa.

Nejopovrženíhodnějším a nejnebezpečnějším z těchto škůdců je senátor John McCain. Jeho politický život je plný neustálé zrady a pokrytectví; z této bažiny jeho krvavého díla se vypínají jen dva pevné body. Tím prvním je vášeň pro válku; jakoukoliv válku, bojovanou z libovolného důvodu. Sotva tak lze mluvit o něčem jiném než o patologickém chování. Druhou konstantou pak je touha nahradit a vyměnit obyvatelstvo svého vlastního státu a voliče vlastní strany.

Continue Reading

Autor: John Bruce Leonard

Jsem Američan a už pět let žiji na Sardinii, ostrovu v klidné a odlehlé části Itálie, relativně nezasaženém v posledních letech vystupňovanou migrační krizí. Přesto i změny, které jsem na ostrově pozoroval v této relativně krátké době, takříkajíc bijí do očí.

Přichází záplavová vlna

Itálie je spolu s Řeckem hlavním vstupním bodem velké většiny uprchlíků do Evropy. Podle oficiálních čísel přišlo v roce 2016 do země 180 000 žadatelů o azyl, větší část z Afriky. To jsou ještě o něco větší počty než v roce 2014 (170 000) a 2015 (150 000). Jedná se tedy o půl milionu migrantů během krátké doby tří let, což je příliv bezprecedentního rozsahu.

Continue Reading

Autor: Kevin MacDonald

Přinášíme přepis projevu profesora Kevina MacDonalda „Může židovský model pomoci Západu přežít?“, který přednesl při příležitosti převzetí Literární ceny Jacka Londona 31. října 2004 na recepci ve Washingtonu, D. C.. Tuto cenu spojenou s finanční odměnou 10 tisíc dolarů uděluje TOQ  autorům, jejichž dílo odráží výbojného, smělého ducha Jacka Londona s cílem podpořit nadčasové hodnoty západní civilizace.

Nejprve bych rád poděkoval všem, kdo se podíleli na vzniku a organizaci ceny Jacka Londona. Skutečně to pro mě hodně znamená. Považuji za důležité debatovat o židovských otázkách co možná nejotevřeněji a nejupřímněji a s takovou intelektuální disciplínou, jaké jsem schopen. Velký Američan Joe Sobran kdysi napsal:

„Není možné vypovědět úplný příběh (prezidentské) kampaně (Pata Buchanana v roce 1996), dokud nebudeme moci o židovských zájmech debatovat stejně otevřeně jako o lobby křesťanské pravice… Židé samozřejmě nejsou všemocní a tím méně pak bez výjimky špatní. Jsou však úspěšní a tím pádem i mocní. Jejich moc je však jedinečná v tom, že se i přes značnou viditelnost nachází za hranicemi normální a přípustné kritiky. Sami se pak chovají, jako by jejich úspěch byl nějakým špinavým tajemstvím a jakmile se o něm někdo zmíní, okamžitě začnou panikařit a uchylují se k urážkám a obviněním. Židovská kontrola velkých médií ve věku právem nazývaném mediální činí vynucené mlčení současně paradoxem i něčím paralyzujícím. Přežití ve veřejné sféře si dnes žádá, abyste o tomto vlivu dobře věděli, ale zároveň se o něm nikdy nezmínili. Pokrytecká etiketa nás nutí předstírat, že Židé jsou bezmocnými obětmi – pokud však jejich bezmocnou slabost neuznáváte s dostatečnou úctou, zničí vás. Jde o pozoruhodný projev zuřivého etnocentrismu spíše než zlovůle, jakéhosi kradmého rasového superpatriotismu.“ 1]

Continue Reading

Muslimové v Birminghamu při modlitbě prvního Ídu (Íd al-fitr, konec ramadánu, 6. července 2016. Video zde)

Demograficky Británie dostává stále islámštější podobu, hlavně ve městech jako Birmingham, Bradford, Derby, Dewsbury, Leeds, Leicester, Liverpool, Luton, Manchester, Sheffield, Waltham Forest a Tower Hamlets.

Při pohledu na stávající vývoj se křesťanství v Anglii brzy stane relikvií minulosti, zatímco islám je naopak náboženstvím budoucnosti.

Největší britská města jsou obývána početným muslimským obyvatelstvem a už dnes je pravděpodobnost, že se dítě narodí v muslimské rodině vyšší, než že to bude v křesťanské rodině. V roce 2015 statistici přinesli informaci, že nejběžnějším jménem pro novorozence v Anglii se stal Mohammed /také Mohamed, pozn. DP/ (pokud se započtou i jiné podoby tohoto jména jako Muhammad a Mohammad).

Continue Reading

Autor: Dan Roodt

Skončí náš svět právě takto?

Z afrického kontinentu se dnes stal bezprecedentní biologický, ekologický a sociopolitický experiment: Dochází zde k největší populační explozi v dějinách světa. Podle oficiálních údajů UNICEF z roku 2014 se počet Afričanů zvýší z 1,033 miliardy v roce 2013 na ohromující 4,2 miliardy v roce 2100. Jen během následujících 35 let se narodí dvě miliardy afrických dětí. Do roku 2100 bude polovina všech dětí na světě z Afriky. Nejedná se o lineární projekce současného vývoje, ale nejlepší odhady vycházející z dnešních a historických precedentů. Tato populační exploze bude mít nesmírně zásadní dopady nejen na Afriku, ale i pro celý svět.

Ze strohých formulací demografů z UNICEF se dozvídáme, že:

Budoucnost lidstva bude stále více africká. Větší polovina z očekávaného 2,2 miliardového nárůstu světové populace za období 2015-50 se odehraje v Africe, přestože tempo růstu i tam zpomalí. Za současného vývoje bude za 35 let jeden ze čtyř lidí na planetě Afričan, do konce století pak čtyři z deseti. V roce 1950 žilo v Africe jen 9% obyvatel světa.

Za posledních 60 let se díky západnímu zdravotnictví, lepší výživě a nesmírnému objemu pomoci zvenčí v Africe snížila míra úmrtnosti dětí a její populace se z 200 milionů v polovině 20. století zčtyřnásobila. Za dalších 60 let se zčtyřnásobí znovu, a tak se za pouhých 150 let (1950-2100) počet lidí na černém kontinentu zvýší o závratných 1830%.

V mnoha evropských zemích žije jen několik milionů lidí. Takovým Slovákům nebo Lotyšům připadá Německo se svými 80 miliony lidmi jako nesmírně velká a lidnatá země. Čína (1,4 miliardy), Indie (1,3 miliardy), USA (323 milionů) či Indonésie (253 milionů) jsou pak přímo obří.

Continue Reading

Vypojení ze systému?

Autor: Gregory Hood

Aby přežili, potřebují běloši nutně získat státní moc. Jak ji získáme, kde, na jakých ideách či kultuře by se měla zakládat a jak k ní dospějeme, zůstává otevřeno debatě. Státní moc bude posledním krokem politického, metapolitického, kulturního, ekonomického a vojenského projektu, který se potáhne dlouhá léta – přesto jinudy cesta nevede.

Zní to jako spousta práce – dokonce práce nebezpečné, těžké nebo nudné. Proč se tedy obtěžovat? Proč se neschovat od katakomb, neotevřít lahvové a nepočkat si, dokud svět kolem nás nepohltí plameny?

Co se stane, když neuděláme nic? Co se stane, když neuděláte nic vy?

Bílí Američané nevěří, že by věci mohly skončit špatně. Možná mají pravdu. Řekněme si to na rovinu: ať už bude politický vývoj jakýkoliv, běloši budou disproporčně zastoupeni mezi bohatými, vzdělanými a mocnými příslušníky společnosti – alespoň dokud budou existovat. Odpůrci masové imigrace poukazují na Brazílii jako nevyhnutelný výsledek pokračování současného vývoje. Brazílii samozřejmě v zásadě ovládají běloši, kteří drží většinu vlivných pozic ve vlivných společnostech a finančním odvětví. Na jihu země stále vzkvétají společenství brazilských Němců, kteří si uchovávají tradice staré vlasti. Jestliže se bude americká budoucnost podobat Brazílii, bělochům zůstanou otevřené dveře k prestižním pracovním pozicím, přiměřeně klidným bělošským čtvrtím a v zásadě slušnému životu.

Continue Reading

Gójové, myslím to upřímně…

Autor: John Bingham

Bývalý vrchní britský rabín Lord Jonathan Sacks varoval, že západní civilizace stojí podobně jako starověký Řím kvůli neochotě mladších generací převzít odpovědnost spojenou s výchovou dětí na pokraji zhroucení.

Kromě klesající natality jmenoval jako zásadní výzvy, kterým Británie i další evropské země čelí a které jejich vlády ani trh podle všeho nedokáží vyřešit, závislost na dluhu, rozklad rodinné jednotky a prohlubující se propast mezi velmi bohatými a zbytkem.

V konečném důsledku ale podle něj evropská společnost v podobě, v jaké ji známe, „zemře“ následkem demografické krize.

Varoval, že kvůli problémům spojených s integrací nově příchozích do společnosti není řešením ani masová imigrace.

Díky těmto prohlášením z rozhovoru pro The Daily Telegraph se stal jednou z nemnoha veřejně uznávaných osobností, které si v posledních letech odvážily označit klesající porodnost za zásadní společenský problém.

Británie dle jeho slov přichází o svou národní „paměť“ a kulturní identitu, jelikož lidé digitálního věku neudrží dlouho pozornost a unikají jim dějinné souvislosti.

Debatu před nadcházejícím referendem o setrvání v EU označil za plytkou, provinční, zatuchlou a „čpící duchem 50. let“ namísto diskuse hodné 21. století.

Continue Reading

Oswald Spengler

Autor: Gregory Ritter

Západní akademici i žurnalisté rádi píší o islámu spousty nesmyslů. Částečně za to může skromná nabídka kvalitních informací a snadná dostupnost záplavy povrchních, politicky motivovaných nesmyslů. Skutečným problémem však je, že se tito lidé nedívají správným směrem. Západní odborníci a komentátoři na dějiny nazírají zjednodušujícím pohledem jako na příběh lidského pokroku. Pro euroamerické dějiny se snad jedná o přiměřeně dobrý nebo přinejmenším použitelný model, který se však při aplikaci na dějiny islámu naprosto rozkládá. Vzepětí islámu jako by přímo odpovídala západním krizím a naopak. Kvůli „pokrokářskému“ modelu si Zápaďané ohledně islámských dějin neustále kladou nesprávné otázky: „Kde se to pokazilo?“ „Proč Střední východ nepřestává sužovat násilí?“ „Kdy islám konečně přijme za své moderní politické a etické zásady?“

Jejich pomýlená kritika zpravidla přichází ve dvou základních variantách: liberální a reakcionářské. Obě strany vyznávají zjednodušující chápání dějin jako po tisíciletí probíhající celosvětový pokrok lidského ducha. Každá strana však ke svému subjektu přistupuje s odlišnými pohnutkami. Podle očekávání převládající liberální pozice pracuje s přirozenou dobrotou všech lidí. „Islám je mír“ (heslo, z něhož se protáčejí panenky). S pocitem uspokojení tak snášejí domnělé příklady klubajícího se modernismu, jako třeba toleranci (v nejužším slova smyslu) náboženských menšin nejranějšími muslimskými vládci. S podobným pocitem uspokojení porovnávají tyto epizodní události s údajně nepolevujícím fanatismem Evropanů a Američanů, táhnoucím se od středověku přes ranou i pozdní modernu až po (a včetně) minulý týden. Tento růžový islamofilní obrázek však nemá se skutečným islámem mnoho společného – jde jen o další z nesčetných pomyslných holí pro bití psa euroamerického historického povědomí.

Continue Reading

Jean Raspail

Autor: Srdja Trifkovic

I když už uplynulo čtyřicet let od doby vydání jeho prorockého dystopického románu Tábor svatých 1] 2], je zde Jean Raspail stále s námi. Stále více smířený s faktem, že naše civilizace je na „cestě do záhuby“. Jak uvedl v rozhovoru, který vyšel 25. října 2013 ve Valeurs Actuelles, tak nemá absolutně žádný zájem připojit se k velké skupině intelektuálů, kteří plýtvají mnoho času debatami o přistěhovalectví, protože takové debaty považuje za zbytečné:

„Lidé již totiž podvědomě tuší že Francie, tak jak ji vytvořili naši předkové před staletími, je na cestě do záhuby. Obecenstvo je zabavováno nekonečnými řečmi o přistěhovalectví, avšak konečná pravda není nikdy nahlas vyslovena. Pravda, která je nevyslovitelná, jak poznamenal můj přítel Jean Cau. 3] Protože kdokoli se ji odváží vyslovit je okamžitě štván jak divá zvěř, odsouzen a posléze zavrhnut. Richard Millet se k této pravdě přiblížil a podivejte se co se mu přihodilo!“

(Známý francouzský spisovatel vyvolal v srpnu 2012 skandál, kdy publikoval esej „Literární chvála Anderse Breivika“ (Éloge littéraire d´Anders Breivik) ve které tvrdí, že norský atentátník je produktem ideologicko-rasového rozdělení způsobeného neevropským přistěhovalectvím a z toho důvodu si ho Norsko „zasloužilo“. Podle Milleta „to co nazýváme literaturou“ není nic jiného, než „hédonistickou tváří nihilismu, jehož je antirasismus teroristickou pobočkou“, 4] kdy většina současných spisovatelů zastává roli „řezníků“ a „patolízalů“. V důsledku pobouření nad jeho esejem byl Millet přinucen odstoupit z místa editora v předním francouzském vydavatelství Gallimard. V otevřeném dopise 120 spisovatelů, který vyšel v novinách Le Monde bylo Milletův spis označen za „fašistický pamflet, který je hanbou literatury“.)

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Následující projev jsem přednesl ve francouzštině 25. května 2013 na setkání členů francouzského identitárního hnutí (studentů, členů sdružení GUD – Groupe Union Défense a Europe Identité) na počest Dominique Vennera, historika a filosofa, jenž spáchal sebevraždu 21. května v pařížské katedrále Notre Dame. Dne 26. května, den po mém projevu, se většina členů GUD a Europe Identité účastnila masových protestů proti nedávnému schválení „sňatků osob stejného pohlaví“ francouzskou vládou.

Termín „okcidentalismus“ existuje pouze ve francouzštině a má velmi specifický význam. Označení „Okcident“ nebo „okcidentalismus“ mívají často různé významy, podle toho kdo je používá a jaký má světonázor. Termín „occidentalisme“ se v němčině nebo angličtině nevyskytuje. Dokonce i francouzské slovo „l’Occident“ má širší zeměpisný význam a do němčiny je překládáno jako „Západ“ – „der Westen“. To stejné platí i pro angličtinu – „the West“. V této souvislosti Patrick Buchanan, známý konzervativní myslitel a bývalý poradce Richarda Nixona a Ronalda Reagana, publikoval před deseti lety svoji nejznámější knihu Smrt Západu (The Death of the West / La Mort de l’Occident) ve které si stěžuje na skutečnost, že Západ je zaplavován miliony nekřesťanských přistěhovalců. Podle Buchanana jsou Amerika i Evropa součástmi Západu.

I přesto však dobře víme, že Amerika a Evropa nejsou totéž, nehledě na skutečnost, že většinu jejich obyvatelstva stále tvoří lidé evropského původu. V nedávné historii tyto dva obrovské kontinentální bloky, nehledě na jejich kvazi-identickou populaci, vedly proti sobě navzájem nelítostné války.

Ve slovanských jazycích podstatné jméno „Okcident“ a přídavné jméno „okcidentalismus“ rovněž neexistuje. Namísto toho Chorvaté, Češi a Rusové užívají podstatné jméno „Západ“, jež je shodné s ekvivalenty „l’Occident“ / „the West“.

Continue Reading

Autor: Paul Gottfried

Když jsem byl před nedávnem nucen přetrpět mnoho hodin ve stísněném prostoru v letadle směřujícím z Londýna do Washingtonu DC, byl jsem tak zoufalý, že jsem sáhnul po vykřičeném britském bulváru The Daily Mail, jež mi nabídla letuška. Na straně čtyři mě pak upoutal sloupek z pera známé kritičky imigrace z Třetího světa Melanie Phillips, 1] která v roce 2006 vydala svoji knihu Londonistan, v níž se hluboce rozhořčuje nad islamistickou kolonizací Londýna. S jejími texty jsem se měl rovněž tu čest setkat v nejrůznějších neokonzervativních publikacích, přičemž jejich nosným tématem je upozorňování na nejrůznější nebezpečí hrozící židovskému národu ze strany křesťanského supersessionismu 2] (Phillipsová je Židovka neustále stojící na stráži proti „nepřátelům“).

Zřejmě křesťanské přesvědčení, že nová smlouva Boha s lidem prostřednictvím Krista je nadřazena dřívější židovské úmluvě, představuje hrozbu veškerému židovstvu. Jeden by se až domníval, že toto nebezpečí je v alarmující míře přítomno všude, kde se scházejí ortodoxní křesťané, a to až do okamžiku, kdy výslovně prohlásí, že existují dvě stejně platné úmluvy: jedna pro Židy a druhá pro ně. Phillipsová však nikde ani slůvkem nezdůrazňuje, že by tato náboženská velkorysost měla být vzájemná. Zřejmě se coby neokonzervativec neobtěžuje se starostmi o hloupé gojímy.

Continue Reading