Délský potápěč

Oswald Spengler

Autor: Gregory Ritter

Západní akademici i žurnalisté rádi píší o islámu spousty nesmyslů. Částečně za to může skromná nabídka kvalitních informací a snadná dostupnost záplavy povrchních, politicky motivovaných nesmyslů. Skutečným problémem však je, že se tito lidé nedívají správným směrem. Západní odborníci a komentátoři na dějiny nazírají zjednodušujícím pohledem jako na příběh lidského pokroku. Pro euroamerické dějiny se snad jedná o přiměřeně dobrý nebo přinejmenším použitelný model, který se však při aplikaci na dějiny islámu naprosto rozkládá. Vzepětí islámu jako by přímo odpovídala západním krizím a naopak. Kvůli „pokrokářskému“ modelu si Zápaďané ohledně islámských dějin neustále kladou nesprávné otázky: „Kde se to pokazilo?“ „Proč Střední východ nepřestává sužovat násilí?“ „Kdy islám konečně přijme za své moderní politické a etické zásady?“

Jejich pomýlená kritika zpravidla přichází ve dvou základních variantách: liberální a reakcionářské. Obě strany vyznávají zjednodušující chápání dějin jako po tisíciletí probíhající celosvětový pokrok lidského ducha. Každá strana však ke svému subjektu přistupuje s odlišnými pohnutkami. Podle očekávání převládající liberální pozice pracuje s přirozenou dobrotou všech lidí. „Islám je mír“ (heslo, z něhož se protáčejí panenky). S pocitem uspokojení tak snášejí domnělé příklady klubajícího se modernismu, jako třeba toleranci (v nejužším slova smyslu) náboženských menšin nejranějšími muslimskými vládci. S podobným pocitem uspokojení porovnávají tyto epizodní události s údajně nepolevujícím fanatismem Evropanů a Američanů, táhnoucím se od středověku přes ranou i pozdní modernu až po (a včetně) minulý týden. Tento růžový islamofilní obrázek však nemá se skutečným islámem mnoho společného – jde jen o další z nesčetných pomyslných holí pro bití psa euroamerického historického povědomí.

Continue Reading

Jean Raspail

Autor: Srdja Trifkovic

I když už uplynulo čtyřicet let od doby vydání jeho prorockého dystopického románu Tábor svatých 1] 2], je zde Jean Raspail stále s námi. Stále více smířený s faktem, že naše civilizace je na „cestě do záhuby“. Jak uvedl v rozhovoru, který vyšel 25. října 2013 ve Valeurs Actuelles, tak nemá absolutně žádný zájem připojit se k velké skupině intelektuálů, kteří plýtvají mnoho času debatami o přistěhovalectví, protože takové debaty považuje za zbytečné:

„Lidé již totiž podvědomě tuší že Francie, tak jak ji vytvořili naši předkové před staletími, je na cestě do záhuby. Obecenstvo je zabavováno nekonečnými řečmi o přistěhovalectví, avšak konečná pravda není nikdy nahlas vyslovena. Pravda, která je nevyslovitelná, jak poznamenal můj přítel Jean Cau. 3] Protože kdokoli se ji odváží vyslovit je okamžitě štván jak divá zvěř, odsouzen a posléze zavrhnut. Richard Millet se k této pravdě přiblížil a podivejte se co se mu přihodilo!“

(Známý francouzský spisovatel vyvolal v srpnu 2012 skandál, kdy publikoval esej „Literární chvála Anderse Breivika“ (Éloge littéraire d´Anders Breivik) ve které tvrdí, že norský atentátník je produktem ideologicko-rasového rozdělení způsobeného neevropským přistěhovalectvím a z toho důvodu si ho Norsko „zasloužilo“. Podle Milleta „to co nazýváme literaturou“ není nic jiného, než „hédonistickou tváří nihilismu, jehož je antirasismus teroristickou pobočkou“, 4] kdy většina současných spisovatelů zastává roli „řezníků“ a „patolízalů“. V důsledku pobouření nad jeho esejem byl Millet přinucen odstoupit z místa editora v předním francouzském vydavatelství Gallimard. V otevřeném dopise 120 spisovatelů, který vyšel v novinách Le Monde bylo Milletův spis označen za „fašistický pamflet, který je hanbou literatury“.)

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Následující projev jsem přednesl ve francouzštině 25. května 2013 na setkání členů francouzského identitárního hnutí (studentů, členů sdružení GUD – Groupe Union Défense a Europe Identité) na počest Dominique Vennera, historika a filosofa, jenž spáchal sebevraždu 21. května v pařížské katedrále Notre Dame. Dne 26. května, den po mém projevu, se většina členů GUD a Europe Identité účastnila masových protestů proti nedávnému schválení „sňatků osob stejného pohlaví“ francouzskou vládou.

Termín „okcidentalismus“ existuje pouze ve francouzštině a má velmi specifický význam. Označení „Okcident“ nebo „okcidentalismus“ mívají často různé významy, podle toho kdo je používá a jaký má světonázor. Termín „occidentalisme“ se v němčině nebo angličtině nevyskytuje. Dokonce i francouzské slovo „l’Occident“ má širší zeměpisný význam a do němčiny je překládáno jako „Západ“ – „der Westen“. To stejné platí i pro angličtinu – „the West“. V této souvislosti Patrick Buchanan, známý konzervativní myslitel a bývalý poradce Richarda Nixona a Ronalda Reagana, publikoval před deseti lety svoji nejznámější knihu Smrt Západu (The Death of the West / La Mort de l’Occident) ve které si stěžuje na skutečnost, že Západ je zaplavován miliony nekřesťanských přistěhovalců. Podle Buchanana jsou Amerika i Evropa součástmi Západu.

I přesto však dobře víme, že Amerika a Evropa nejsou totéž, nehledě na skutečnost, že většinu jejich obyvatelstva stále tvoří lidé evropského původu. V nedávné historii tyto dva obrovské kontinentální bloky, nehledě na jejich kvazi-identickou populaci, vedly proti sobě navzájem nelítostné války.

Ve slovanských jazycích podstatné jméno „Okcident“ a přídavné jméno „okcidentalismus“ rovněž neexistuje. Namísto toho Chorvaté, Češi a Rusové užívají podstatné jméno „Západ“, jež je shodné s ekvivalenty „l’Occident“ / „the West“.

Continue Reading

Autor: Paul Gottfried

Když jsem byl před nedávnem nucen přetrpět mnoho hodin ve stísněném prostoru v letadle směřujícím z Londýna do Washingtonu DC, byl jsem tak zoufalý, že jsem sáhnul po vykřičeném britském bulváru The Daily Mail, jež mi nabídla letuška. Na straně čtyři mě pak upoutal sloupek z pera známé kritičky imigrace z Třetího světa Melanie Phillips, 1] která v roce 2006 vydala svoji knihu Londonistan, v níž se hluboce rozhořčuje nad islamistickou kolonizací Londýna. S jejími texty jsem se měl rovněž tu čest setkat v nejrůznějších neokonzervativních publikacích, přičemž jejich nosným tématem je upozorňování na nejrůznější nebezpečí hrozící židovskému národu ze strany křesťanského supersessionismu 2] (Phillipsová je Židovka neustále stojící na stráži proti „nepřátelům“).

Zřejmě křesťanské přesvědčení, že nová smlouva Boha s lidem prostřednictvím Krista je nadřazena dřívější židovské úmluvě, představuje hrozbu veškerému židovstvu. Jeden by se až domníval, že toto nebezpečí je v alarmující míře přítomno všude, kde se scházejí ortodoxní křesťané, a to až do okamžiku, kdy výslovně prohlásí, že existují dvě stejně platné úmluvy: jedna pro Židy a druhá pro ně. Phillipsová však nikde ani slůvkem nezdůrazňuje, že by tato náboženská velkorysost měla být vzájemná. Zřejmě se coby neokonzervativec neobtěžuje se starostmi o hloupé gojímy.

Continue Reading