KKLB: Směrnice od Julia Evoly

Jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami

Jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami

Autor: Lavr

Od přátel z Hrdosti se ke mně dostala dlouho avizovaná příručka Julia Evoly – Směrnice. Jako ctitel Evolovy důslednosti v metapolitice, jsem neváhal a útlou publikaci přečetl za necelou hodinku. Upřímně nevím, jestli je vůbec žádoucí hodnotit brutálně nesmlouvavého a do hloubky věci jdoucího Evolu. Jenže… jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami. Stavy žádné, částečné nebo úplné interference těchto realit si vůbec netroufám definovat. Popis tzv. levicových sil (nepovažuji za vhodné takto označovat protivníka) a jejich podíl na úpadku společenství včetně vyjmenovaní všech –ismů, které se vzájemně v involučním období podmiňovaly, jsou zcela jistě správné. Dobrá. Chci si však položit několik zásadních otázek:

Pro koho jsou Směrnice určeny? Pro politika asi těžko, pro běžného intelektuála těžko, pro člověka podmíněného maloměšťáckým kramářstvím těžko.

Směrnice, dle názvu, naznačují, že by měly pomáhat se orientovat v jistém milieu určitému lidskému typu. Je tento typ politický voják, jak ho chápal například Jünger? Existuje vůbec v našem prostředí? Jaké množství lidí tohoto zvláštního typu (zvláštní ve vztahu k sociálně akceptovatelnému myšlení a konání) chceme Směrnicemi oslovit nebo aktivizovat?


Je možné na takovéto úrovni vůbec tyto jedince aktivizovat? Evola, ač do velké hloubky jdoucí – leč vzdálený drtivé většině lidí.

Chtějí lidé vůbec opustit „komfort“ současného kramářství? Chceme i my?

Měl by jim to někdo nařídit? Pakliže ano, tak kdo? Elita? Kdo jsou to elity? Evola správně praví, elity charakteru mající smysl pro čest a spravedlnost bez sentimentálních a povrchních podmínek. Diferencovaný člověk, který přes protisměrnou realitu „ví“ a drží se na svých jasných značkách? Je tady vůbec?

Jestliže by Směrnice měly „směřovat“ do tzv. prostředí „krajní pravice“ jak ji nazývají současné sociální vědy, tak si musíme uvědomit několik věcí. Na krajní pravici v českých zemích žádné elity, jak je chápe Evola zřejmě nejsou, a pakliže ano, tak se jedná o jednotlivce. Jedinci působící v této části spektra zpravidla nedosahují ani průměrných kvalit mainstreamu, natož aristokraticismu Evolových měřítek. Evola je jistě aqua vitae, ale pro koho? Pro několik nadšenců a jejich touhu se odlišit od zbytku společnosti, nebo kteří tak nějak cítí, že s tímto světem je něco v nepořádku? Jistě, pro Řád v jakémkoliv systému je nutno začít na mikroúrovni, ale kde je onen počet, který je třeba reálným změnám?

Dnes existuje pouze iluze elit a elitářství a sektářství. Ptám se, kdo je kšatrija? Bojovník ducha nebo těla? Prosím, acta non verba! A to hovořím k sobě a ke každému, který to tak cítí.

Nesouhlasím s Evolou, že je nutné pro dosažení úspěchu být natolik nekompromisní, neboť tohoto požadavku dostojí pouze zanedbatelný zlomek již oslovených. To je na destrukci této iluze (maya) jak pravil Guénon, příliš málo, hrozně málo. Popisovat nepřítele jako levici nevnáší do identifikačního úsilí, které je kontinuálním procesem, mnoho přehlednosti. Dokážu si představit, že Evola vnímá levici jako všechny viditelné involuční a materialistické síly, ale dokážu si rovněž představit, že i relativně dobře informovaní lidé rozdělují demoliberální politické spektrum na levici a pravici, avšak celý Systém je Evolovým prizmatem z principu levicový – tedy pokrokářský. Jenže zde máme pseudolevicové skupiny, jejichž postoje jsou přinejmenším užitečnější a vhodnější (pro změny v matérii), než ty tzv. pravicové – domnělé nebo skutečné. Ať se jedná o intelektuální potenciál, entuziasmus, pracovitost a ochotu obětovat své pohodlí je na této levici více bojovníků (tím nevyzývám k následování nesprávných cest). Nenazývejme protivníka levicí, sémanticky je pojem naprosto bezcenný. Nazývejme nepřítele jakkoli jinak a adekvátně celému sociálnímu kontextu.

Musím Evolovi v tomto ohledu (byť jsem mu vděčný za „korekci zraku“) přiznat jistý optimismus – ať se to týká kvantitativního odhadu existence lidského typu, který chce oslovit nebo jeho úžasnou šíři tématu, která pro úspěch dané věci musí být aplikována bezvýhradně a v přesně vymezených intencích. Mohu se mýlit, ale zdá se mi, že předpokládal větší počet „zasažených“…

Jsem přesvědčen, že je nutné pracovat s materiálem, který máme k dispozici a spolupracovat i se zdánlivými nepřáteli. Ten materiál jsme také i my sami. Mnohokrát přesně nevíme, co chceme, často neumíme definovat a identifikovat onoho společného nepřítele a dopouštíme se přečinů, o kterých Evola hovoří jako o aktivitách plebsu. Stále jsme podřízeni, musíme poslouchat zvrácené pokyny a doporučení – ať už je to kdekoli. Nemáme moc, trochu síly a vůle snad ano. Rovněž panuje názor, že širším sdílením Evolova poselství může dojít k jeho vulgarizaci. No, myslím, že v tomto ohledu bylo vykonáno už dost. Dezinterpretací vzniklo přehršle. Spíš bych chtěl k Evolovi zaujmout jisté příznivě-kritické stanovisko a ideály, které reprodukoval nechápat dogmaticky a bezvýhradně. Evolovo dílo obecně je vhodné k reflexi, ale z mého pohledu nikoli k nekritické a absolutní recepci. Intuitivně pociťuji, že k nějakým frapantním změnám v této věci nedochází a brzy ani nedojde.

Domnívám se, že ti, kteří se cítí být baronem osloveni, by o těchto věcech měli společně hovořit. Věřím, že se tak již děje.

Tímto děkuji jménem našeho spolku přátelům z Hrdosti a Délského potápěče za další vydavatelský počin.

Váš Lavr z Červenobílých

P. S. Tento příspěvek je k diskuzi.

Diskusní příspěvek Lavra KKLB: Směrnice od Julia Evoly byl převzat ze stránek Červenobílých.

Jean Raspail – Tábor Svatých DOTISK!

Jean Raspail - Tábor Svatých***
DOTISK KNIHY V NOVÉM PŘEKLADU!
***
Román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
***
Objednávky na Kosmasu ZDE
.

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden***
Poslední desku Pavla J. Hejátka Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989 objednávejte ZDE
.

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Víte, že…

1. dubna 1753 se narodil francouzský filosof a konzervativní myslitel hrabě Joseph de Maistre, jeden z výrazných odpůrců Francouzské revoluce a kritik liberalismu. Vyrůstal v katolické rodině, Francouzskou revoluci odmítal z konzervativních pozic a chápal ji jako boží trest za osvícenské snahy.
Léon Degrelle1. dubna 1994 zemřel ve španělské Málaze zakladatel belgického (valonského) rexistického hnutí Léon Degrelle. Během druhé světové války sloužil v řadách Waffen SS, své zážitky z bojů na východní frontě shrnul do knihy Tažení v Rusku 1941 - 45. Nedlouho před smrtí se Degrella kdosi zeptal, jestli něčeho ve své minulosti lituje. Odpověděl: „Jen toho, že jsme prohráli.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív