P.-Y. Trémois – Fiat Lux (1969)

Autor: Valerian K.

Báječná báseň prózou v duchu „lidstvo možná vzniklo z opic, árijská rasa však sestoupila z nebes…“

My bílí, byli jsme dětmi, které zvlčily.

Zrodila nás tma daleko ode všech jako poslední děti země, náš zrod byl oslnivý výbuch v té tmě. Stalo se to na bílých pláních severu, kde dlouhé noci nenacházejí žádnou mez, od níž by se odrazily, nic, co by vedlo k probuzení. Náš zrod, ten výbuch, byl náraz při přistání, drtivý dopad, roztříštění, z nějž jsme dlouho, dlouho povstávali do své krásy tvrdých a křehkých nádob z křišťálu. Krásné děti, jemné a nespoutané, ušlechtilé tváře, bledé jako bílé pláně lemované zasněženými skalními štíty, kde jsme našli svůj první domov.

Sever v nás mrazem probudil krev, a krev kvetla, pronikala ledem jako živá kresba, jako šlahouny těch vzácných rostlin, jejichž životy nezávisejí na slunci. My se ovšem zamilovali do slunce, a pozvolna hlubokými vrstvami ledu, těmi průhlednými sarkofágy našeho zrození, pronikali k němu jako lávové prameny deroucí se skrz ledovce.

Přišli jsme odněkud shůry, bez paměti, a byli zaseti hluboko do pestrých vrstev kamene a ledu. Z nich jsme vzcházeli, zlaté sémě, ke slunci, v němž jsme tušili obraz našeho dávného a dalekého původu. Nejprve jsme si mysleli, že jsme na tomto světě sami, náš svět byl prázdný, výbuch, s nímž jsme přišli, zničil a vyčistil všechno doširoka kolem. Jen nekonečné bílé pláně pokryté sněhem naší kůže, a nad nimi nekonečná černá noc, to bylo naše hnízdo, v jehož středu vždy hořel plamen, oheň našeho zrození, jejž jsme bez ustání udržovali.

Ten plamen nás, potom, co jsme se napřímili a zvedli hlavy k nebi, po jehož lemu procházelo slunce bledé jako vzpomínka, ten plamen nás vedl dál. Vyšli jsme za sluncem, a v dálce, na nejzazším obzoru se znovu objevilo jasné planoucí znamení. Vyšli jsme, a nejprve se nesetkávali s ničím, co bychom už neznali. Jen rozlehlé bílé pláně, jako odraz v zrcadle, v němž vidíme pouze to, co zrcadlu sami můžeme nabídnout.

Po čase jsme se setkali s tvory, kteří se nám příliš nepodobali, chodili po čtyřech, obrostlí srstí, byli různé velikosti. Těm větším jsme se někdy museli i bránit. Když jsme byli svědky toho, jak ta největší zvířata loví naše lidi a požírají je, naučili jsme se oplácet stejným. Lovili jsme je a pojídali, s jejich tuhým masem nám pomohl oheň, jejich kůže nám začaly sloužit k ošacení. S prvními sousty se objevil nejen pocit hladu, dříve neznámý, ale i pocit chladu. Tehdy jsme se stali lidmi, čím jsme se živili dříve a jak vůbec přežívali, jsme brzy zcela zapomněli. Avšak pokračovali jsme dál, a postupně, jako bychom se víc a víc bořili do měknoucí, mrazem neztuhlé země, stávali jsme se pozemskými tvory, lidmi na cestě ke slunci, které se ale, s přibývajícím žárem před námi zvedalo nad obzor.

Trvalo ještě nějaký čas, než jsme se setkali s tvory, kteří se nám podobali. Lidé. Nejprve jsme byli velmi překvapeni a nadšeni, brzy jsme se však přesvědčili, že naše nadšení oni bratrští tvorové nesdílejí. Jistě ne ve stejné míře. Pravda je, že byli starší, tmavší, tedy více prolnuti se zemí, a nepřijímali nás jako hosty, viděli v nás cizince, kteří jim brali jejich zemi, zdroje i ženy. Museli jsme se naučit bránit a bojovat, a záhy se ukázalo, že jsme v tom nepřekonatelní. Tehdy začalo naše šíření po celé zemi. A už tehdy také začalo naše mísení se všemi, kteří tu byli před námi.

Trvalo tisíce let, než jsme obsadili zemi celou, onu planetární vesmírnou loď, a odhalili mnohá její tajemství. Rozšířili jsme se, prostoupili všemi a vším, jako nezastavitelný plamen, který ale pohasne, když spotřebuje a stráví svůj pokrm. Byli jsme jako čistá pramenitá voda, čerstvý proud, který vpadl do jezírka bahnem země už zakaleného. Také my se tím začali zakalovat. Tisíce let jsme se mísili se vším, s čím jsme se na zemi setkali. Museli jsme poznat vše, aniž bychom věděli proč, cítili jsme to však jako svůj niterný úkol. Tisíce let jsme byli tříbeni a zkoušeni pozemskými podmínkami, mnohokrát ohroženi zánikem, překonávali jsme dosud neznámá nebezpečí, utkávali se s protivenstvími, která nás na jednu stranu zocelovala, ale na tu druhou, přes dlouhé věky také pozvolna pokořovala. I nás se dotkla tíha země a hodlala nás spoutat, přesto jsme v těch lepších chvílích usebrání, kdy jsme dokázali odhlédnout od sebe a podmínkami vnucených sobeckých zájmů, pozvolna začínali připouštět, že jsme na zemi byli vysláni jako nástroj něčeho, někoho jiného.

Přes tisíciletá zapomnění se až nyní, jen chvíli před uzavřením velkého kruhu, znovu probouzíme k vědomému přijetí našeho úkolu. Ještě nejsme v cíli, ale naplnění našeho osudu už nyní prosvítá z nedaleké budoucnosti přes vlnící se závoje času. Právě teď, tak krátce před cílem, je celé dílo nejvíce ohroženo. Až příliš snadno, také kvůli našim vlastním chybám, našemu zapomnění, může být vše najednou a na velmi dlouhý čas, ne-li navždy, ztraceno. Jisti jsme si už alespoň tím, že stvořeni a vysláni sem na zemi jsme byli, abychom se stali prostředníky, ano, nástroji, k novému vtělení božstev. V tom spočívá smysl našeho dlouhého příběhu, k tomuto cíli, ke konci, jenž bude novým počátkem, se teď, už tak zrychleně, přibližujeme.

Brány nového jitra se brzy otevřou. Anebo přijde další dlouhá a temná noc.

Psáno pro Délský potápěč (25. květen – 7. srpen 2025)

Poznámka DP

Základní spisy k „pravlasti nordické rasy“ a „věčnému návratu světla“ jsou:

William F. Warren, Paradise Found: the Cradle of the Human Race at the North Pole, 1885.

Ernst Krause, Tuisko Land der arischer Stämme und Götter, 1901.

Bâl Gangâdhar Tilak, The Arctic Home in the Vedas, 1903.

Georg Biedekapp, Der Nordpol als Völkerheimat, 1906.

Herman Wirth, Der Aufgang der Menscheit, 1934.

Julius Evola, Rivolta contro il mondo moderno, 1934 (česky u nakl. Sol Noctis, 2020).

Srv. také s mýtem o Drengovi, „severském Prométheovi“, o poznání naturalističtějším, v: Knut Hamsun, Až do konce! (Praha: Délský potápěč, 2023), str. 176n.

Střízlivě k „polární teorii“ Jean Haudry, Indoevropská tradice: kořeny naší identity (Praha: Délský potápěč, 2022) s. 27n (kap. „Původní domov Indoevropanů“).

Popularizační přehled z pera Godwinova chystá nakladatelství Malvern ve spolupráci s nakladatelstvím Horus: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a v přežívajícím nacismu.

Nejrozsáhlejší do češtiny přeložený původní pramen jsou „Díla Jimy zářícího“ v: Oběti ohňům, 1985,  s. 141n, s podtitulem „výběr z památek staroíránské a středoíránské literatury“: „Je tam deset zimních měsíců a dva letní, ale i ty jsou studené pro vodu, studené pro zemi, studené pro rostlinstvo, je to střed zimy, srdce zimy“ (samo jméno Jima etymologicky souvisí jak s naší zimou, tak s Himalájem; u Firdausího, „perského Homéra“, v jeho Knize králů, vystupuje Jima již pod jménem Džemšíd, avšak stále jako „postava vysloveně árijská“). Načež Ahura Mazda Jimovi říká: „… vytvoř hrad… a tam zanes zárodek všech mužů a žen, kteří jsou největší, nejlepší a nejkrásnější na této zemi… uspořádej je do párů tak, že se to nevyčerpá, dokud budou lidé v tom hradě. Nepřijdou tam lidé s vydutou hrudí ani hrbáči ani kleštěnci ani šílenci ani nadmíru oškliví ani podvodníci ani zlostníci ani cvikýři ani křivozubí ani malomocní, kteří musí být odděleni od ostatních“. Hrad v árijské pravlasti (Airjanem Vaédžó) musí být ozařován „vlastním světlem“, neboť „jsou světla věčná a pomíjející,“ připomíná Ahura Mazda: „Jen jednou v roce tam vidí lidé zapadat a vycházet slunce… a ti obyvatelé pokládají jeden rok za jeden den… a žijí nejkrásnější život v tom hradě, který Jima vybudoval.“ Po katastrofě, kterou připomíná Edda, viz „Píseň o Hyndle 44“ nebo „Píseň o Vaftrúdnim“, kde se ho Ódin ptá: „Kdo zbude z mužů / až strašná se přežene / přes zemi zima?“; a také „Gylfiho oblouzení 51“, popisující „fimbulskou zimu“ jako počátek „ragnaröku“, „soumraku bohů“. Arktický rok popisuje též Manuův zákoník (I, 67): „Rok je den a noc bohů, rozdělený na dvě poloviny – den panuje, když slunce míří k severu, noc kdy míří k jihu.“ K tomu srv. „“Čhándógjópanišad V, 10 (1, 2): „ze světlé poloviny měsíce do půlroku, kdy se slunce pohybuje k severu… to je božská cesta“. Příslušné pasáže z Rgvédu o době „sta zim“ či „arktickém roce“, z Mahábharáty (v kap. 163 a 164) aj., nejsou do češtiny přeloženy.

K „zlatému věku“ ze severu. V árijské tradici sever zůstával posvátnou stranou, z níž vychází Řád a nevysvětlitelná věčnost. Na což poukazuje mj. všegermánské označení polární hvězdy Leitstern, staroseversky leidarstjarna („hvězda cesty“), v islandské lidové poezii se pak nazývá „světový hřebík“ (veraldarnagli). Neboť na žádném jiném místě nelze být blíže onomu poetickému obrazu bledého Slunce jako kola valícího se po obzoru než v polární oblasti, kde se hvězdná obloha jako kotouč otáčí kolem pozorovatele: odtud naše svatsymbolika – svastika s keltikou (k tomu srv. R. Guénon, Král světa, s. 16, 70, 77n).

Z Der Aufgang der Menscheit, vlevo keltika jak ji známe, od rondelů po přívěsky na krk…