Autor: Radek P.

Uměním není říkat pravdu, ale umět ji říkat.

Úvodní teze

Kapitalismus. Technokracie. AI. Informační věk. Triumf efektivity. Přičemž vše řídí jasná pravidla empirismu, datové optimalizace, logiky a racionality. V tomto kontextu se potom přirozeně jeví, že dnešní člověk musí být nevyhnutelně ztělesněním těchto principů. Emoce sice prožívá a sdílí s ostatními, ale nepodílejí se na utváření jeho názoru, čemuž ostatně věří většina lidí. Tato víra je založena na tom, že lidská mysl funguje podobně jako počítač – sbírá data, analyzuje, a nakonec na jejich základě činí logická rozhodnutí. Důsledek této premisy se nutně promítá do způsobu jejich myšlení a komunikace. Předpokládají, že sdělení podložené fakty s racionální strukturou musí samozřejmě vést k přijetí argumentu. Jenže tato představa je iluzorní. Přehlíží základní faktory lidského rozhodování, a proto se na ní založený přístup ukazuje v praxi jako neúčinný.

Téměř jistě každý z nás zažívá debaty o něčem, o čem je přesvědčen, že tomu rozumí, má k tomu dostatek ověřených informací, s někým, kdo má o tématu pouze povrchní znalosti získané prostřednictvím televizních zpráv anebo internetových zpravodajských portálů. Přestože diskutuje dané téma v klidu a věcně, argumentačně správně, vyloží všechny své silné logické karty na stůl, s oponentem to nijak nehne. A nastává patová situace. Zvolený způsob komunikace založený výhradně na faktech a mířící na rozum bez zapojení emocí totiž není ten nejefektivnější.

Nyní si podrobněji vysvětlíme, co stojí za selháním mnoha komunikačních strategií, které jsou odsouzeny k neúspěchu ještě předtím, než jsou použity. Dobrým příkladem efektivního přístupu by nám mohl být takový mediální článek s úderným titulkem, ne nutně bulvárního rázu, doplněný o silný vizuální prvek – například dojemnou fotografii. Vše krásně funguje jako magnet pozornosti, spouštěč emocí a způsob, jak se nepozorovaně dostat lidem do hlavy. Teprve potom přichází samotný obsah článku těžící z toho, co emoce již otevřely.

Objevili jsme v tomto příkladu klíčový mechanismus? Pokud ano – proč to funguje takto a proč právě fakta často selhávají?

Psychologický rámec rozhodování

Mylná představa o dominanci rozumu nad emocemi spočívá v zásadním nepochopení lidské povahy. Člověk ze své podstaty není primárně racionální bytostí, nýbrž silně instinktivní, intuitivní a emocemi řízenou, jak potvrzují výsledky behaviorálních věd.

V rámci lidského vnímání totiž probíhá prvotní kontakt s informací skrze automatický Systém 1 (emocionální, rychlý), který je zodpovědný za většinu každodenních rozhodovacích procesů s minimálním či žádným úsilím, bez vědomé kontroly. Funguje na základě zjednodušených mentálních strategií – tzv. heuristik (1), přičemž emoce v této fázi hrají klíčovou roli. Právě proto je náchylný ke kognitivnímu zkreslení. Tento systém operuje neustále a generuje nespočet pocitů, úsudků a reakcí, jež obvykle Systém 2 bez ověření přijímá, pokud nenastane rozpor, složitost nebo potřeba kontroly.

V té chvíli se teprve aktivuje reflektivní Systém 2 (racionální, pomalý) vyžadující pozornost a úsilí. Jinak však zůstává pasivní, schvalující, často jen formálně. Teprve v něm se racionálně zpracovávají informace a aktivuje kritické myšlení. Rozum se tak o slovo hlásí většinou pozdě – až tehdy, kdy je postoj již emočně ukotven. Postoj má tedy emoční základ – nikoliv racionální.

Tento mechanismus popsal Daniel Kahneman ve své knize Thinking, Fast and Slow (česky Myšlení rychlé a pomalé) (2), ve které rozvíjí teorii dvou systémů myšlení. Lidé si zpravidla nejsou vědomi svých kognitivních limitů, ani toho, jak jejich mysl ve skutečnosti funguje. Kahneman v tomto směru velice trefně poznamenal, že: „Lidé jsou slepí k očividnému a zároveň slepí ke své slepotě.“

Mediální strategie

Jinými slovy aforicky vystihl kauzalitu své teze. Tou lze také uspokojivě vysvětlit, proč lidé tíhnou k jednoduchým, dichotomickým závěrům a vysvětlením. S jistotou lze zmíněné automatismy naší mysli považovat za její achillovu patu. Porozumění těmto poznatkům je zásadní pro pochopení úspěchu současné mediální a politické komunikace, který se zakládá právě na rozhodovací prioritě Systému 1.

Tyto psychologické predispozice poskytují ohromnou strategickou výhodu těm, kteří je dokáží cíleně využít k utváření nebo směřování veřejného mínění. Snahy o to jsou patrné jak v mediální, tak v politické sféře. Projevují se posunem z komplexních rozborů k vytváření rychlého dojmu. Nepřesvědčovat – zapůsobit. Neargumentovat – apelovat. A rozhodně se tak neděje nahodile ani přirozeně. Naopak, za tímto účelem využívají nástroje, jako je „nastolování agendy“ (anglicky agenda setting) – o čem se bude mluvit a „rámování“ (anglicky framing) – jakým způsobem. Ty jsou v moderním informačním boji naprosto klíčové, což potvrzují i metodická doporučení pro strategickou komunikaci státu (3), zdůrazňující nutnost jejich aktivního užívání.

Účelem nastolování agendy není opisovat objektivní obraz světa, nýbrž jen výběr samotných témat, stanovení jejich priorit a frekvence. Média neříkají, co si máme myslet, ale jak je to důležité a o čem máme přemýšlet. Častější opakování a výraznější mediální pokrytí tématu zvyšuje jeho vybavitelnost v mysli (česky „dostupnost“; anglicky accessibility), a proto se jeví jako důležitější. Podvědomě jej totiž Systém 1 takto vyhodnocuje na základě četnosti, nikoliv analytického zhodnocení. V praxi se tak dá odvést nežádoucí pozornost od jakéhokoliv tématu a nasměrovat ji jiným směrem. Nebo tímto způsobem ku příkladu ovlivnit či zvrátit výsledky voleb. Pouhou změnou mediální agendy mohou kandidátovi nebo straně vzít eso z rukávu představující nosné téma programu, kterým oslovují voliče. Stáhnou ho ze světel reflektorů tím, že o něm přestanou informovat a řešit ho. Tím se stane pouze okrajovou záležitostí nevyžadující plnou pozornost. Anebo naopak ho mohou vystřelit do středu zájmu. Bernard C. Cohen to shrnul těmito slovy: „Tisk možná není úspěšný v určování toho, co si mají lidé myslet, ale je neuvěřitelně úspěšný v určování, o čem mají přemýšlet.“ (4)

Média nejenže určují, o čem máme přemýšlet, ale také jak. Tato technika se nazývá rámování. Čili způsob, jakým bude určité téma představeno a interpretováno, jaká úderná hesla použít. V rámování nejde jen o slova, ale především o celý narativ – obrazy, o vyprávění příběhu, slogany. Některé aspekty potlačit a jiné nechat vyniknout, zdůraznit. Ty jsou následně vnímány jako důležité. Podle Roberta Entmana má rámování čtyři hlavní funkce. (5) Definovat problém, diagnostikovat příčinu, morálně zhodnotit a navrhnout řešení. Ukazuje se, že zásadní vliv na vyznění tématu má způsob prezentace narativu.

U tématu migrace je titulek „Obrovský příliv migrantů, hlásí česká policie: Za tři měsíce jich zadrželi skoro deset tisíc“ (6) spíše spouštěčem pocitů ohrožení, strachu a možná i hněvu. Zatímco titulky jako „‚Nejsmrtelnější uprchlická trasa.‘ Vlny srážely lidi z lodi, říká migrant Romeo“ (7) nebo „Zpověď z lodi, která zachraňuje uprchlíky: Je to tak zlé, že riskují i své děti“ (8) vyvolávají pocity opačné – empatii, soucit a morální povinnost. V případě klimatické krize si ukážeme trochu odlišnou situaci, kdy titulek „Klimatická změna zabíjí. Extrémní počasí má na svědomí miliony životů ročně“ (9) nejdříve aktivuje strach, bezmoc a paniku. Aby následující titulek „Státy EU schválily klimatický závazek pro rok 2035 potřebný pro COP30“ (10) mířil na racionální složku. Nejprve tedy přišel rám vyvolávající emoční odezvu Systému 1 – ovlivnění postoje před tím, než se o slovo přihlásí Systém 2. Teprve potom následoval rám racionální aktivující Systém 2 a nabízející řešení nebo legitimitu. Děje se tak v okamžiku, kdy je názor emočně ukotven. Proto je jeho korekce obtížná a jeho přijetí se stává snazším. Tedy princip, který popisuje Kahneman. Tento příklad tak demonstruje možnost, jak lze strategickou sekvencí rámování ovlivnit naše myšlení – naše postoje.

Internalizace myšlenkových struktur

Na tomto místě by nyní bylo vhodné zmínit ještě jeden způsob, kterým lze formovat lidskou mysl – a tím je opakování. To bylo již částečně zmíněno v předchozí části. Opakování má totiž ještě výraznější dopad, než se může jevit. Lidé totiž opakované zprávy přestávají vyhodnocovat logicky a mají tendenci je přebírat tak, jak jsou sděleny bez hlubší reflexe, protože působí pravdivěji než ty nové (11).

To často vede k internalizaci myšlenkových struktur. Naše vědomí je už nevnímá jako cizí, ale začíná je považovat za vlastní. Děje se tak naprosto nepozorovaně a tento efekt může přetrvávat i po delších časových intervalech. Názory lidí nemusí být ani jejich vlastní, a přitom o tom ani neví. V tom spočívá jeho síla a zároveň příležitost pro ty, kteří ji chtějí využít.

Nejen mediální, ale veškeré komunikační strategie postavené na Systému 1 správně identifikují a zasahují slabá místa lidské psychiky, a proto jsou tak účinné. Dokáží s efektivitou predátora uchvátit pozornost a nasměrovat tam, kam potřebují – ovlivnit o čem a jak přemýšlíme.

Digitální davové chování

V době, kdy se během pár chvil prostřednictvím několika kliknutí na chytrém telefonu či počítači člověk spojí odkudkoliv s kýmkoli na světě, se stává porozumění těmto psychologickým principům a komunikačním strategiím o to naléhavější. Myšlenky a nálady již nezůstávají izolované a fragmentované. Naopak se sdílejí a šíří neuvěřitelnou rychlostí skrze memy, krátká videa v podobě shorts, reels, nebo prostřednictvím příběhů na sociálních sítích. Pokud mají dostatečně silný emoční náboj, mohou se stát virálními během několika málo hodin. Což by dříve trvalo dny nebo týdny.

Významnou roli v tomto procesu hrají také tzv. influenceři, kteří svým působením primárně oslovují Systém 1. Fungují jako zesilovače emocí založené na příbězích, vizuálních symbolech a osobním tónu, nikoliv především na racionálních argumentech. Současně lidé většinou inklinují k přijímání názorů autorit nebo populárních osobností, pro něž představují po překročení jistého prahu (12) spolu s lajky, sdílením a komentáři sociální důkaz (anglicky social proof) (13) – pocit kolektivní pravdy, konsenzu. Pokud to dělají ostatní, musí to být správné.

V rámci davu dochází k vytrácení individuality a vzniká kolektivní mysl řízená emocemi. Je to dáno náchylností davu k sugesci. K nákaze emocemi dochází potlačením racionálního myšlení, vlastního úsudku a morálních zábran. Davová psychóza, jak ji popisuje Gustave Le Bon ve své tezi (14), se projevuje podobně také v digitálním prostoru.

Kognitivní limity populace

Odolnost vůči tomuto jevu nespočívá pouze v jeho rozpoznání, nýbrž v aktivním zapojení kritického myšlení jako možnosti obrany. Ne však absolutní – například v situacích, kdy je jedinec dlouhodobě vystaven opakovanému tlaku. K tomu kritické myšlení není vrozená dispozice, ale získaná a rozvíjená schopnost (15).

V této souvislosti narážíme na kognitivní limity většiny populace. Dokonce i mezi vysokoškolskými studenty je úroveň kritického myšlení velice různorodá a často nízká, jak bylo zjištěno testem v rámci výzkumu Watson-Glaser (16). Většina studentů dosahuje skóre 60 70 %, což se považuje za průměrnou úroveň kritického myšlení. Zvládají vyhodnotit základní logické operace, ale nejsou schopni konzistentně aplikovat kritické myšlení v komplexních reálných situacích. Selhávají při odhalování skrytých předpokladů nebo při interpretaci nejednoznačných dat. Je však třeba poznamenat, že toto skóre se liší v závislosti na oboru. Obecně vykazují humanitní obory nižší výsledky než technické, nicméně ani ty nejsou výrazně nad průměrem.

V tomto směru Kahneman upozorňuje, že vyšší IQ nezaručuje vyšší úroveň kritického myšlení. Právě naopak – jedinci s vyšším IQ často používají své schopnosti k racionalizaci svých postojů, ne k jejich zpochybnění. Z toho vyplývá, že ani elity nejsou mnohdy schopné čelit konfirmačnímu zkreslení – inteligence jim často slouží k sofistikovanější obhajobě emocí, nikoliv k jejich překonání.

Potvrzuje se tím, že rozhodování je řízeno emocemi a intuicí, ne rozumem, jak se obecně předpokládá. Dominují totiž heuristiky a biasy (17) Systému 1 reagující na emoční spouštěče. Emoční apel je proto silnější než racionální argument.

Emoční apel

Emoční apel chápeme jako sdělení, jež primárně usiluje o vyvolání emoční reakce, namísto oslovení rozumu jako v případě logické argumentace. Je zcela zásadní rozlišovat mezi apelací a manipulací.

Emoční apel není inherentně špatný. Tím se stává, je-li využíván k manipulaci a propagandě – pokud není záměrem informovat, ale ovládat, a zda dochází k selekci, zamlčení nebo zkreslení faktů. Jeho etická hodnota závisí na pohnutkách a účelu, jakému slouží – na konotaci samotného apelu. Proto jeho použití při mobilizaci k hodnotovým cílům, které jsou morálně obhajitelné, se stává legitimním prostředkem komunikace.

Je namístě tvrdit, že je dokonce rozhodujícím faktorem, který stojí za úspěchem či neúspěchem komunikačních strategií.

Reflexe politických aktérů

Nezbytné je vzít v potaz také morální aspekty podílející se u jednotlivců na utváření jejich názorů – v tomto případě politických, které jsou silně ovlivněny morálními intuicemi. Haidt rozšiřuje Kahnemanovu tezi dvou systémů do oblasti morálky a politiky tím, že nabízí vysvětlení, proč různé skupiny lidi reagují na různé emoční apelace odlišně.

V jeho teorii se objevuje těchto šest morálních základů: péče/ubližování, spravedlnost/podvod, loajalita/zrada, autorita/podvracení, posvátnost/znečištění a svoboda/útlak (18). Politická levice, stejně jako levicově orientovaní jednotlivci vnímají a akcentují především morální základy péče a spravedlnosti, zatímco pravice čerpá ze všech šesti. Využívá a reaguje tudíž na širší a bohatší spektrum morální palety. Tato odlišnost vysvětluje, proč politická komunikace při ignorování morálního rámce druhé strany často selhává. Pravicová argumentace stojí na datech a logice, zatímco míjí emoční a morální rovinu, která je u většiny lidí rozhodující. Existují sice biologické predispozice, například k jisté míře otevřenosti vůči novému oproti potřebě řádu, s genetickými koreláty, avšak výsledný postoj není výlučně determinován geneticky. Genetika ovlivňuje temperament a jak interaguje s prostředím. Politické postoje jsou tedy výsledkem interakce vrozených dispozic a socializace. Morální základy fungují převážně intuitivně.

Haidt to ilustruje metaforicky prostřednictvím slona a jezdce, čímž alegoricky vystihuje dominanci morální intuice nad rozumem. Slon, silnější než jeho jezdec, demonstruje přirozenou převahu emocí. Jezdec ho pouze usměrňuje, ale nemá nad ním plnou kontrolu. Z toho vyplývá, že změnit něčí názor logickou argumentací, je obtížné. Jestliže chceme někoho přesvědčit, je nezbytné „mluvit nejprve k jeho slonovi“ – jeho intuici a teprve poté dát jezdcovi argumenty.

Syntéza komunikační strategie

Na základě všech těchto poznatků můžeme rozhodně konstatovat, že racionální argumentace není alfou a omegou strategické komunikace. Společně s hodnotovým ukotvením zůstává bezesporu důležitým prvkem – opěrným bodem a páteří celého sdělení. Ve veřejném prostoru se často ukazuje jako neúčinná, a to z důvodů, které jsme již podrobně rozebrali. Než se zaměříme na efektivní strategii komunikace, vyjasněme si naše pojetí efektivity. Efektivitu zde nechápeme jako pouhý instrumentální kalkul nebo mechanický tah na výsledek. Vnímáme ji jako účinnost ve smyslu hodnotového působení, které propojuje rozum, emoce a smysl a tím obnovuje přirozený řád. Výsledkem potom nemůže být pouze dosažení specifického cíle nebo očekávaná změna názoru, ale změna světonázorových postojů a celého způsobu myšlení.

Efektivní komunikace musí být cílená – například vhodně využívat prvky morálních základů Haidta, jako jsou péče a spravedlnost, které jsou pro levici a pravici shodné, čímž se překonávají světonázorové odlišnosti a zvyšuje se její dosah. Dále pak srozumitelná a emocionálně angažující, jinak hrozí, že se sdělení „ztratí“ v informačním šumu nebo bude ignorováno. Komunikaci je nezbytné rozšířit o další vrstvy – hodnotovou, emocionální a symbolickou.

Dnes by proto strategická komunikace měla klást důraz na holistický přístup – nejen fakta, data, ale i emoce, symboly, vizuály a narativy. Měla by být syntézou intuice a rozumové složky – otevírat dveře do srdcí lidí. Měla by dokázat nejprve oslovit intuici a vzápětí poskytnout solidní argumentaci, což se ukazuje nejefektivnějším způsobem komunikace myšlenek a sdílení názorů.

Jejím cílem je nejen předat sdělení srozumitelně, aby se předešlo dezinterpretaci, ale také zprostředkovat propojení s adekvátním pocitem. Taková komunikace se nikdy nesmí vzdálit svým hodnotovým základům ani sejít z cesty. Emoční apel se vzhledem ke své ambivalentní povaze nikdy nesmí stát pouze účelovým a manipulativním prostředkem. Musí sloužit výhradně k přemostění srdce a mysli – pocitů a myšlenek. Dialektika mezi emocí a rozumem odhaluje, že jejich vztah nemusí být nutně antagonistický, ale komplementární. Emoční apel má sloužit k navázání spojení vertikálního myšlení s horizontálním – profánním. Chceme-li tyto poznatky uvést do praxe, je nezbytné naučit se mluvit k lidem jazykem všednodennosti, kterému rozumějí, nasměrovat je a vést. Vyvarovat se přitom elitářství, jež vzdaluje a izoluje i ctnostnou vzletnou ideu od okolního světa, pokud má mít ambice stát se hybatelem dějin a společenského diskurzu. Cesta k tomu je lemována nejen samotnou pravdou, nýbrž také zvládnutou psychologií pozornosti a emocí. Kdo si tyto principy osvojí, zvítězí. Neboť idea neprostupuje jen myslí, ale především srdcem lidí.

Poznámky:

(1) Heuristika je přístup k řešení problémů nebo porozumění, který je založen na metodologické zkratce. Nevede k dokonale racionálnímu výsledku, ale k prakticky použitelnému řešení. Heuristiky umožňují rychlejší rozhodování a snižují kognitivní zátěž spojenou s rozhodovacím procesem.

JEANES, Emma. A Dictionary of Organizational Behaviour [online]. Oxford Reference, Oxford University Press, 2019 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/acref/9780191843273.001.0001/acref-9780191843273-e-138

(2) KAHNEMAN, Daniel. Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux, 2011. ISBN 978-0374275631.

(3) AMO. Analýza a doporučení: Strategická komunikace státu [online]. Praha: Asociace pro mezinárodní otázky, 2022 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://www.amo.cz/wp-content/uploads/2022/10/analyza-a-doporuceni-strategicka-komunikace-statu.pdf

(4) COHEN, Bernard C. The Press and Foreign Policy. Princeton: Princeton University Press, 1963. 288 s. ISBN 0691075190.

(5) ENTMAN, Robert M. Framing: Toward Clarification of a Fractured Paradigm. Journal of Communication, 1993, roč. 43, č. 4, s. 51–58 [cit. 2025-12-09]. DOI: https://doi.org/10.1111/j.1460-2466.1993.tb01304.x

(6) EXTRA.CZ. Obrovský příliv migrantů, hlásí česká policie: Za tři měsíce jich zadrželi skoro deset tisíc [online]. Praha: Extra.cz, 2022 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://www.extra.cz/zpravy-obrovsky-priliv-migrantu-hlasi-ceska-policie-za-tri-mesice-jich-zadrzeli-skoro-deset-tisic-71781

(7) AKTUÁLNĚ.CZ. ‚Nejsmrtelnější uprchlická trasa.‘ Vlny srážely lidi z lodi, říká migrant Romeo [online]. Praha: Aktuálně.cz, 2023 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/nejsmrtelnejsi-uprchlicka-trasa-vlny-srazely-lidi-z-lodi-rik/r~7aade10219a411ee93abac1f6b220ee8/

(8) AKTUÁLNĚ.CZ. Zpověď z lodi, která zachraňuje uprchlíky: Je to tak zlé, že riskují i své děti [online]. Praha: Aktuálně.cz, 2018 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/evropsky-parlament/evropska-unie-se-pre-o-bezence-uprchliky-zachranene-z-lodin/r~e978c44e959711e89271ac1f6b220ee8/

(9) SEZNAM ZPRÁVY. Klimatická změna zabíjí. Extrémní počasí má na svědomí miliony životů ročně [online]. Praha: Seznam Zprávy, 2022 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/faktaklimaticka-zmena-zabiji-extremni-pocasi-ma-na-svedomi-miliony-zivotu-rocne-218671

(10) SEZNAM ZPRÁVY. Státy EU schválily klimatický závazek pro rok 2035 potřebný pro COP30 [online]. Praha: Seznam Zprávy, 2025 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicnistaty-eu-schvalily-klimaticky-zavazek-pro-rok-2035-potrebny-pro-cop30-290881

(11) HENDERSON, E. L.; SIMONS, D. J.; BARR, D. J. The Trajectory of Truth: A Longitudinal Study of the Illusory Truth Effect [online]. Journal of Cognition, 2021, roč. 4, č. 1, článek 29 [cit. 2025-12-09]. DOI: 10.5334/joc.1616

(12) Prahový efekt (anglicky tipping point) – „kritické prahové hodnoty v systému, které, pokud jsou překročeny, mohou vést k významné změně stavu systému, často s předpokladem, že tato změna je nevratná“ (IPCC, 2018).

INTERGOVERNMENTAL PANEL ON CLIMATE CHANGE. Global Warming of 1.5°C. An IPCC Special Report on the impacts of global warming of 1.5°C above pre-industrial levels and related global greenhouse gas emission pathways [online]. Geneva: IPCC, 2018 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://www.ipcc.ch/sr15/ Viz také: MACCOUN, Robert J. The burden of social proof: Shared thresholds and social influence. Psychological Review, 2012, roč. 119, č. 2, s. 345–372. DOI: 10.1037/a0027121.

(13) CIALDINI, R. B. Influence: The Psychology of Persuasion. New York: Harper Business, 1984. ISBN 9780-06-124189-5.

(14) LE BON, G. Psychologie davu. Praha: Portál, 1996. ISBN 80-7178-146-4.

(15) HALPERN, Diane F. Thought and Knowledge: An Introduction to Critical Thinking. 5th ed. New York: Psychology Press, 2013. ISBN 978-1-84872-629-1.

(16) WATSON, Goodwin a GLASER, Edward. Watson-Glaser Critical Thinking Appraisal [online]. Pearson Assessments, 2012 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://www.pearsonassessments.com

(17) Biasy, neboli kognitivní zkreslení, vznikají při zpracování informací prostřednictvím heuristik. Nejedná se o náhodné chyby, ale o systematické odchylky v úsudku ovlivňující naše vnímání skutečnosti. Viz také: Tversky, Amos a Kahneman, Daniel. Judgment under Uncertainty: Heuristics and Biases. Science, 1974, roč. 185, č. 4157, s. 1124–1131. DOI: 10.1126/science.185.4157.1124

(18) HAIDT, Jonathan. The Righteous Mind: Why Good People Are Divided by Politics and Religion. New York: Vintage Books, 2013. ISBN 978-0-307-45577-2.