Impérium, nad kterým slunce nezapadalo…

Autor: Jan Procházka

Geopolitická role Velké Británie

Díky přirozené hranici oddělující Velkou Británii od kontinentu, Lamanšskému průlivu, má Británie výjimečné geopolitické postavení v Evropě, které nazýváme splendid isolation. Splendid isolation (někdy překládáno jako „skvělá izolace“) je termín označující britskou politiku vzhledem ke kontinentu, která je determinována její ostrovní polohou. Kdykoliv dojde ke sjednocení kontinentu (v užším slova smyslu ke sjednocení Německa a Francie), jako pod Habsburky, za Napoleona Bonaparta, německého nacionálního socialismu či Maastrichtskou smlouvou, Britové se v obavě, že vzniká hegemon, postaví proti. Ze stejných důvodů jako královna Alžběta vstoupila do války proti Habsburkům a porazila r. 1588 španělské loďstvo v La Manche prosazovali Britové právo veta pro malé státy v Evropské unii, ze které nakonec Britové sami vystoupili.

Z hlediska britských zájmů je ideální Evropa balkanizovaná, roztříštěna na množství malých, vzájemně si konkurujících či válčících státečků, nad nimiž může „nepotopitelná letadlová loď“ kotvící u břehů Evropy a držící Německo, Nizozemí, Dánsko a Belgii pod strategickou kontrolou, vykonávat svou hegemonii.

To, co se nám z pohledu kontinentu jeví jako rozeštvávání a vměšování, je z ostrovního pohledu Británie a Spojených států nazýváno udržování rovnováhy sil. Tato balance of powers je v podstatě klíčový pojem anglosaské zahraniční politiky prováděné už kdysi proti Indiánům poštváváním jednoho kmene proti druhému, aby nakonec ovládli všechny. Protilehlou polohou vůči rovnováze sil je tzv. kontinentální systém (blocus continental), kdy se průmyslově silná a sjednocená Evropa přestane vyčerpávat vnitřním třením vznikajícím při soupeření jednotlivých států, zajistí si mírovými smlouvami pevninskou hranici s Ruskem a vybuduje koridory pro přísun ruských surovin. Jejím praktickým vyjádřením je Pakt Ribbentrop-Molotov či plynovod Nord Stream. Připomeňme, že to byli Britové, kdo proti plynovodu Nord Stream nejhlasitěji protestoval, a byla to první Trumpova administrativa, kdo uvalil sankce na firmy podílející se na jeho stavbě.

Evropa má 10 milionů km čtverečních, avšak oproti podobně velkým regionům (Spojené státy americké, Kanada, Čína, Brazílie a Austrálie) překvapí při pohledu na mapu Evropy zahraničního pozorovatele jeden nápadný rozdíl: Evropa je oproti kontinentům globálního jihu, které se zformovaly z prakontinentu Gondwany, mimořádně členitá. Geografie Evropy je velmi složitá, tvoří ji zhruba pět okrajových a patnáct vnitřních moří, čtyři vytížené průplavy, deset významných průlivů a dvě souostroví v severním Atlantiku – Azory a Island – strategicky nenahraditelná pro uplatňování americké hegemonie nad Evropou, Blízkým i Středním východem. (K vytvoření zásobovacích vzdušných mostů slouží letiště v Lajes a v Keflavíku.) Všechny srovnatelně velké státy se v historii dokázaly sjednotit, ale Evropa od rozpadu Římské říše nikoliv, ačkoliv těchto pokusů proběhlo mnoho, merovejskou a otonskou ideologií renovatio imperii počínaje, Evropskými společenstvími konče. Spojené státy americké jsou od mexicko-americké války (1848), americké občanské války (1865) a nákupem Aljašky (1867) v podstatě územně hotové. Podobně i Čína, kterou sjednotil již roku 221 př. Kr. císař Čhin Š‘-chuang-ti. Roku 119 př. Kr. porazili Chanové národ Siung-nu, čímž ovládli klíčový koridor hedvábné stezky, dnešní provincii Kan Su se stanicí Jü-men (Jadeitová brána) na jižním okraji pouště Gobi; poslední velkou čínskou územní akvizici představuje dobytí Džungarského chanátu v 18. století. Austrálie je územně hotová roku 1901 sjednocením australských kolonií v dominium. Jižní Amerika má hranice dané víceméně od první poloviny 16. století a kromě dvou válek ve druhé polovině 19. století s Paraguayem a Bolívií o přístup k moři zde nedošlo k žádným zásadním územním změnám (konflikty o Acre a Chaco Boreal byly spíše marginální). Podobná je situace i v Africe, jejíž vnitřní členění bylo vypracováno na Berlínském kongresu v roce 1885. Od té doby zde proběhly pouze dvě významnější geopolitické změny související se vznikem nových států (Eritrea a Jižní Súdán). Oproti tomu v Evropě jen za mého života došlo ke zcela zásadním změnám politické geografie: 20 států vzniklo, z toho 5 mezinárodně neuznávaných, 7 států zaniklo a jeden region neúspěšně vyhlásil nezávislost. Někteří historikové jako Arnold Toynbee, matematik Peter Turchin, demograf Colin McEvedy (autor učebnic a atlasů), geograf Tim Marshall nebo z našich autorů např. Václav Cílek mluví o evropském padesátiletém cyklu válek. [1]

Velká Británie funguje jako „Tchaj-wan Evropy“, nepotopitelná americká letadlová loď, nástupiště pro invaze na kontinent, vojenská základna, která činí z Atlantiku jakési Mare nostrum, anglosaské vnitřní moře tak, jako kdysi drželi Benátčané moře Středozemní či hanzovní Lübeck moře Baltské. Naštěstí není kontinentální moc proti mořské úplně bezbranná, kontinent může podněcovat nezávislost Skotska, čímž bychom Británii připravili nejen o přirozenou hranici, ale i o šelf Severního moře bohatý na ropu a zemní plyn. Kontinent může podporovat sjednocení Irska, jakož i jeho vyzbrojení systémy PVO a protilodními raketami, čímž by Britové přišli o kontrolu nad Svatojiřským průlivem, Severním průlivem a Irským mořem. Tím by Británii vznikl „jejich vlastní Tchaj-wan“. Dublin by také získal přirozenou hranici a jako daňový ráj s korporátní daní 12,5 % by mohl začít škodit Londýnu ještě více, než škodí Britové svými mafiánskými stanicemi (Gibraltar, Kypr, Normanské ostrovy) kontinentu.

Je to o to mrzutější, že ze všech světových makroregionů je to právě a pouze Evropa, kdo by byl schopen jedním politickým rozhodnutím ukončit americkou globální hegemonii a zahájit období multipolarity. Stačí uzavřít svůj vzdušný prostor, rozmístit v Atlantiku neviditelné ponorky a je vymalováno. Takto uvažovat byl schopen v poválečném období bohužel pouze Charles de Gaulle a francouzská Nová pravice.

Britské kolonie v současnosti

Britové vytvořili díky ovládnutí světových oceánů v průběhu 19. století největší námořní impérium všech dob, které svými rozměry překonalo i Mongolskou říši. Právě zde se tím, že šlo o impérium globální, poprvé uskutečnily všechny hrůzy moderního světa v globálním měřítku.

Byla to nakonec konkurence v kontinentální Evropě, především námořní blokáda ostrova za druhé světové války ze strany německých ponorek, která vedla postupně k vyčerpání potenciálu Británie. O většinu svých kolonií Britové formálně přišli po druhé světové válce, nicméně řadu zámořských území drží dodnes. [2]

Britské kolonie byly přejmenovány roku 1981 (British Nationality Act) na britská závislá území (dependencies), roku 2001 se pojmenování změnilo na britská zámořská území (British Overseas Territory Act), přesto mají tato území de facto koloniální (závislé) postavení na rozdíl třeba od francouzských zámořských departementů, které jsou rovnoprávnou součástí Francie a fungují spíše jako exklávy.

Vlajku s červeným svatojiřským křížem dali Anglii janovští bankéři, kteří financovali křížové výpravy, jakési tehdejší NATO. Svatý Jiří byl také patronem rytířů a křížových výprav. Vlajka Anglie je přímo převzata z vlajky Janova, jakož i Bank of England byla založena podle vzoru janovské banky San Giorgio (svatého Jiří) za stejným účelem konsolidace veřejného dluhu.

Britové se v době, kdy byli nuceni opustit své kolonie, pokusili udržet kontrolu nad pobřežními pásy, klíčovými opěrnými body, přístavy, průplavy a průlivy, pomocí kterých by si byli zachovali vládu nad oceány, mohli držet své bývalé kolonie pod strategickou kontrolou a zároveň nemuseli financovat jejich rozvoj. Z tohoto důvodu si ponechali Gibraltar, oficiálně území ve vlastnictví Španělska pod britskou vládou kontrolující vstup ze Středozemního moře do volného Atlantiku, vojenská pásma na Kypru Akrotiri a Dhekélia, které slouží jako základna pro anglosaské výboje a jako hluboký týl pro izraelské výboje na Blízkém východě. Když Britové opouštěli Barmu, pokusili se ponechat si kontrolu nad Rangúnem a deltou Iravádí, nicméně Barmáncům se podařilo donutit Brity k odchodu. Totéž se podařilo také Indonésanům, kteří čelili dokonce společné britské a nizozemské invazi na Jávu roku 1946, jakož i pokusům odříznout z Indonésie kalvinistické regiony, a tím Indonésii balkanizovat. Podobný úspěch zaznamenal ještě Egypt, kterému se podařilo znárodnit roku 1956 Suezský průplav vystavěný Brity roku 1869, jehož držení společně se Singapurem, Austrálií, přístavem Aden v Jemenu a Jižní Afrikou učinilo Indický oceán uzavřeným britským vnitřním mořem a zajišťovalo Britům monopol na obchod se Středním východem, Indií a Čínou.

V Karibiku drží Britové dodnes Britské Panenské ostrovy, daňový ráj bez zvláštní geopolitické hodnoty, souostroví Turks & Caicos, ostrov Anguila, také nepříliš atraktivní křovinatý ostrov Montserrat zdevastovaný výbuchem sopky Soufrière, Kajmanské ostrovy skupinu ostrovů jižně od Jamajky, někdejší základnu piráta Morgana. V Sargasovém moři drží Britové Bermudy, opěrný bod, odkud vedli roku 1812 invazi do USA, ostrovy Svatá Helena a Ascension v Atlantiku, kde jsou vojenské základny, letiště, kotviště pro letadlové lodě, strategicky důležité pro přelety bombardérů přes Atlantik (například během války s Argentinou roku 1982). U ostrova Ascension také proběhly testy britské jaderné bomby. Ostrov Tristan da Cunha, neklidná sopka uprostřed Atlantiku s 200 obyvateli měl, vzhledem k tomu, že zde není letiště, význam pouze do otevření Suezského průplavu jako opěrný bod k zásobování parníků pitnou vodou při cestách do Indie. V Jižním Atlantiku drží Britové neobydlené ostrovy Jižní Georgie, Jižní Sandwichovy ostrovy v moři Scotia a Falklandy, řídce obydlené ostrovy strategicky významné tím, že kontrolují patagonské úžiny uzavírající Atlantský oceán na jihozápadě. Z držby těchto území na Dálném jihu také vyplývá teritoriální nárok na výsek Antarktidy. Celkem bezvýznamný je v Polynésii neobydlený atol Henderson, na němž není pitná voda, a nedaleký ostrov Pitcairn, na kterém se kdysi ukryli vzbouřenci z lodi Bounty, kde ovšem chybí letiště i přístav (umožňuje zakotvení pouze malým člunům za přílivu). Mimořádně významné jsou ovšem britské Čagoské ostrovy (tzv. Britské indickooceánské území) s atolem Diego García, kde stojí americká vojenská základna Cape Thunder kontrolující nejdůležitější dopravní trasu Indického oceánu. Je zde kotviště pro letadlovou loď, odkud byly vedeny americké nálety a invaze na Střední východ (Irák, Afghánistán, Írán). O toto území byla nedávno vedena celkem zajímavá arbitráž u Mezinárodního soudu OSN v Haagu, který konstatoval, že území bylo Brity protiprávně vzato Mauriciu, a nařídil území vrátit. Existují také územní nároky zdejších původních obyvatel, které Američané pochytali a deportovali na ostrovy v Indickém oceánu. Britové by byli ochotni Čagoské ostrovy Mauriciu předat, nicméně se obávají reakce Donalda Trumpa, který by zřejmě ihned ostrovy anektoval a prohlásil za americké nezačleněné území po vzoru Portorika či guánových atolů.

V 19. století byl Indický oceán fakticky uzavřeným britským mořem

Za britské kolonie lze považovat také tzv. korunní závislá území (Crown Dependencies), které jsou podřízeny přímo koruně, a nejsou tedy členy Commonwealthu.  Jedná se o Isle of Man, strategicky významný ostrov umožňující kontrolu nad Irským mořem, který jako předsunutá pevnost chrání suché doky v Barrow-in-Furness, kotviště britských letadlových lodí. K těmto územím patří také Normanské ostrovy u pobřeží francouzské Normandie, jejichž obyvatele nemají Britové příliš rádi, neboť za druhé světové války vítali Němce jako osvoboditele. Tato území mají home-rule (nejnižší stupeň autonomie, který není zakotvený v ústavě, parlament jej může jednostranným rozhodnutím odebrat).

Ulster – Severní Irsko

Irští nacionalisté (republikáni) by jistě dodali, že britskou kolonií je rovněž Severní Irsko, jeden ze čtyř britských administrativních celků, kterému Irové říkají Ulster podle dávného irského království. Po dobytí Irska Oliverem Cromwellem roku 1649 Angličané prohlásili Irsko anglickou kolonií a zahájili brutální genocidu irského obyvatelstva, během níž byly vyhlazeny celé irské klany. Roku 1801 bylo Irské království oficiálně přičleněno k Velké Británii, čímž vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska. Dominiem se Irsko stalo roku 1922, kdy také Britové ostrov rozdělili a odtrhli Severní Irsko. Úplnou nezávislost získali Irové (bez Severního Irska) roku 1949 vystoupením z Commonwealthu a vyhlášením republiky.

Naposledy roku 1969 v irském Belfastu došlo k nepokojům, kdy Britové museli nasadit armádu, aby zachovali jednotu Spojeného království.

Kromě Severního Irska Spojené království sestává z Anglie, Walesu a Skotska, které bylo připojeno roku 1606. Skotové mají za sebou také zkušenost genocidy a násilných deportací. Po porážce jakobitů u Cullodenu roku 1745 byly vyhlazovány skotské klany a tisíce Skotů nuceně deportovány do Jižní Afriky (o osudech skotských vysídlenců do Dračích hor vypravují například čtivé romány jihoafrického spisovatele Alana Scholefielda).

Roku 2014 proběhlo těsné referendum o nezávislosti Skotska, které by v případě odtržení mělo vážné politické dopady, protože Skotsku by připadl i šelf Severního moře s ložisky ropy a zemního plynu. Spojené království se tak málem stalo „Rozpojeným královstvím“.

Spojené království není federací ale zvláštním případem tzv. devolučního systému, kdy parlament devolvuje některé kompetence na lokální parlamenty (takže například Skotsko má vlastního premiéra, jehož jmenuje panovník). Tyto kompetence může britský parlament jednostranným rozhodnutím odebrat, což je ovšem politicky velmi citlivé. K povolení referenda o případné nezávislosti Skotska byl britský parlament tedy v podstatě donucen.

Vznik Britského společenství národů

Je pravda, že v bývalých německých koloniích, které Britové převzali jako mandátní území od Spojených národů po první světové válce, je dodnes, narozdíl od portugalských, španělských, francouzských, příslovečný „německý ordnunk“, jako kdyby se kromě institucí na porobené obyvatelstvo přenesla i letora koloniálního panstva. Další základní rozdíl mezi britským impériem na jedné straně a francouzským, španělským aj. na druhé byl v tom, že britské kolonie se staly typickými přistěhovaleckými zeměmi pro anglické a iroskotské přistěhovalce, jakož i další evangelíky z kontinentální Evropy (Bavorsko, Nizozemí, Skandinávie), čímž se mohl postupně vytvořit vztah sesterských zemí podpořený i společným jazykem. Odtud také pochází pojem kolonie – název inspirovaný antikou a řeckými koloniemi ve Středomoří. Navíc, ještě předtím, než byli Britové po druhé světové válce donuceni opustit své kolonie, vytvořili z nich velké sjednocené federace (Kanada, Austrálie, Jižní Afrika), které získaly nezávislost shora, na rozdíl od španělských kolonií, které se osamostatňovaly zdola a postupně, kde každý drobný státeček, místokrálovství a kapitanát musel v letech 1811 – 1821 svou nezávislost tvrdě vybojovat, načež se tyto státy ihned pustily do vzájemných bojů o dopravní koridory, ložiska surovin a přístup k moři. Příkladem federace a shora zřízené samostatnosti je i zřízení Brazílie, která vznikla přenesením portugalského královského dvora r. 1807 přes oceán.

Navíc, románské národy – Španělé, Portugalci a Francouzi – se mísili s původním obyvatelstvem, Portugalci v koloniích byli za Salazarova režimu přímo vyzýváni, aby si brali černošky za manželky, aby v portugalské říši vznikla homogenní „portugalská rasa“. Na rozdíl od Portugalců a Španělů postupovali Britové a Němci proti domorodcům podle rasového klíče a snažili se místní obyvatelstvo vyhubit, což se nakonec i mnohde povedlo, takže například Tasmánci či Karibové byli vyhubeni zcela, Austrálci nebo Indiáni na východ od Mississippi téměř úplně. Tento konfrontační postup také podpořil vznik sesterských států, kde Britové přečíslili nebo zcela nahradili původní obyvatele.

Za vznik integračního uskupení British Commonwealth je považován rok 1931, kdy přijetím tzv. Westminsterského statutu byla britská dominia zrovnoprávněna s mateřskou zemí, a místní parlamenty získaly právo přijímat vlastní zákony. Šlo o první významný krok k úplné nezávislosti, který se týkal pouze dominií s převahou britského obyvatelstva: Kanada (s výjimkou Newfoundlandu), Austrálie, Nový Zéland, Irsko a Jižní Afrika.

Po druhé světové válce byly do Commonwealthu přijaty nově nezávislé státy, které se odtrhly od Britského impéria: Indie, Pákistán (jehož součástí byl do r. 1971 i Bangladéš) a Cejlon, čímž se z Britského společenství národů (British Commonwealth of Nations) stalo Společenství národů (Commonwealth of Nations) spojené úředním jazykem (angličtina) a personální unií s Británií, tzv. poutem koruny.  Pouto koruny představovalo značný politický problém pro země, které směřovaly k republikánskému zřízení. V roce 1950 se Indie stala první republikou v Commonwealthu. K porušení pouta koruny došlo u řady dalších zemí jako Šrí Lanka (do roku 1972 jako dominium Cejlon), Irsko, Pákistán, Barma, Zambie, Zimbabwe, Jižní Afrika (od roku 1961 Jihoafrická republika) nebo Malajsie, jež je monarchií s vlastním voleným králem.

Zánik Britského společenství národů

Při vzniku Commonwealthu Britové požadovali, aby integrační uskupení fungovalo na základě personální unie, jehož zahraniční politiku bude řídit Spojené království coby mateřská země. Konec tohoto vedoucího postavení v rámci Commonwealthu přišel roku 1956, kdy byli Britové a Francouzi poraženi během suezské krize v Egyptě, která plně odhalila britskou a francouzskou neschopnost vést ozbrojený konflikt bez zapojení Spojených států, přičemž mimoevropští členové Commonwealthu veřejně odmítli britské válečné dobrodružství na Blízkém východě podpořit. Definitivní tečku za vedoucím postavením Britů učinila bělošská menšina v Jižní Rhodésii (dnešní Zimbabwe), která z oprávněného strachu ze zrušení apartheidu a ztráty svého privilegovaného postavení v zemi vyhlásila roku 1965 nezávislost. Z pravidelných imperiálních konferencí, konaných vždy v Londýně, se tak v 70. letech staly „konference Společenství“ a byly přeneseny mimo Velkou Británii (do Singapuru, poprvé r. 1971). Společně se zrušením volnotržního obchodu v rámci Společenství a zrušením šterlinkového bloku, kdy měny dominií byly kryté držením rezerv britských liber, také výrazně poklesl vzájemný obchod Commonwealthu. Pro Austrálii, Nový Zéland a Jižní Afriku se postupně staly nejvýznamnějšími obchodními partnery průmyslově vyspělé státy Indopacifiku (Jižní Korea, Japonsko, Čína). Tento proces ekonomického osamostatnění vyvrcholil v roce 2011, kdy Jihoafrická republika vstoupila do čínského obchodního uskupení BRIC jako pátý člen (čímž vznikl BRICS). V současnosti se vztah Spojeného království a bývalých kolonií podivuhodným způsobem přepóloval, když byl v Anglii uzavřen poslední černouhelný důl v Kellingley a ocelárna ve Scunthorpe, kterou ze strategických důvodů převzal stát. Britové se tak stali závislými nejprve na dodávkách australského černého uhlí a nyní i indické oceli.

Dnešní členy Společenství můžeme rozdělit do dvou skupin, na státy zakládající, které zachovaly personální unii s mateřskou zemí: v Severní Americe Kanada, v Indopacifiku Austrálie, Nový Zéland, Papua-Nová Guinea, Šalomounovy ostrovy, Tuvalu a Mauricius, v Karibiku Belize (bývalý Britský Honduras), Bahamy, Jamajka, Antigua & Barbuda, Svatý Kryštof & Nevis, Barbados, Svatá Lucie, Svatý Vincent & Grenadiny a Grenada. Tyto monarchie se nazývají Commonwealth realms (s malým písmenem r, oficiální český překlad pro Commonwealth realms nebyl zaveden).

Do druhé skupiny patří země, kde je hlavou státu někdo jiný, většinou prezident. Sem patří ve Středomoří Malta, Kypr, v Indopacifiku Seychely, Maledivy, Pákistán, Indie, Šrí Lanka, Bangladéš, Malajsie, Singapur a Brunej, Západní Samoa, Fidži, Tonga, Kiribati a Nauru, v Africe Gambie, Sierra Leone, Ghana, Nigérie, Uganda, Keňa, Tanzánie, Malawi, Zambie, Zimbabwe, Botswana, Jihoafrická republika, Lesotho a Svazijsko, v Karibiku Guyana, Trinidad a Tobago a Dominika.

Budoucnost Commonwealthu

Přesto dodnes určité ekonomické a kulturní vazby mezi zeměmi Commonwealthu existují. Z anglosaské minulosti státy Commonwealthu převzaly politické instituce, především soudnictví a parlamentní systém. Členové Commonwealthu jsou v anglosféře, což samo o sobě do jisté míry předurčuje hospodářskou i zahraničněpolitickou orientaci. Jejich vnější vztahy jsou doposud řízeny v souladu s anglosaskými zájmy, takže poskytují Britům a Američanům svou infrastrukturu pro vojenská cvičení, základny, letecké mosty nebo invaze do jiných zemí. Klíčové opěrné body z tohoto hlediska představují především Malta, jež kontroluje dopravní trasy ve Středozemním moři (Sicilský průliv) a odkud byly vedeny nálety na Libyi v letech 1941–1943 a 2011, dále Kypr, odkud byly a stále jsou vedeny nálety a invaze na Blízký východ, Singapur, který kontroluje hlavní koridor z Pacifiku do Indického oceánu, tzv. Malackou úžinu, kudy prochází polovina světové kontejnerové dopravy, která je sice 800 km dlouhá, u Singapuru má ovšem pouhé 3 km na šířku, dále Trinidad & Tobago, který drží pod strategickou kontrolou ropný šelf Venezuely nebo ostrovní oblouk Malých Antil, který činí z Karibiku uzavřené anglosaské vnitřní moře.

Proces dekolonializace dotáhli do konce Irové roku 1949 vyhlášením republiky, vystoupením z Commonwealthu a pokusy o obnovení irštiny (doposud nepříliš úspěšnými). Odmítnutím vstupu do NATO dokázali Irové zachovat svou neutralitu.

Poznámky:

[1] Dvacet nových států vzniklo (Německo, Česká republika, Slovensko, Ruská federace, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Moldavsko, Podněstersko, Ukrajina, Bělorusko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Černá Hora, Kosovo, Doněcká lidová republika, Luhanská lidová republika, Republika Severní Makedonie), z toho pět bez mezinárodního uznání (FYROM, Podněstří, Kosovo, DNR, LNR), v souvislosti s tím vypukly v Evropě tři války, šest států zaniklo (Sovětský svaz, Německá demokratická republika, Československo, Jugoslávie, DNR, LNR) a jeden region oficiálně vyhlásil nezávislost (Katalánsko).

[2] Pokud se vysloví slova jako „nucené deportace“, „genocida“, „koncentrační tábory“, „hladomor“, čtenáři si pod vlivem školního dějepisu tyto pojmy asociují se Sovětským svazem či nacionálně socialistickým Německem. O tom, co (horšího) prováděli Britové v 19. a 20. století, se dnes mlčí, „stará dobrá Anglie“ je zdejšími kohnzervativci vnímána ještě tak skrze čapkovské a poroutkovské „pátečníky“ a podobné džentlmenské výtečníky. Není ovšem cílem tohoto referátu líčit na jedné straně průmyslový pokrok vedený závody ve zbrojení mezi kapitalistickými tygry, na druhé straně například vyhlazovací tábory lorda Kitchenera v Jižní Africe, hladomory úmyslně vyvolávané Brity v Indii, Africe a v Číně, které jen ve viktoriánské éře podle kvalifikovaných odhadů zahubily 40 milionů lidí, opiové války či povstání tchaj-pchingů, které snížily populaci Číny ze 400 na 350 milionů, globální rasový a geografický apartheid s londýnskou podnikatelskou šlechtou na špičce potravní pyramidy, násilné deportace po celém impériu nebo vyhlazování a vysídlování iroskotského obyvatelstva do pustin Jižní Afriky a Austrálie.