Délský potápěč

Impérium, nad kterým slunce nezapadalo…

Autor: Jan Procházka

Geopolitická role Velké Británie

Díky přirozené hranici oddělující Velkou Británii od kontinentu, Lamanšskému průlivu, má Británie výjimečné geopolitické postavení v Evropě, které nazýváme splendid isolation. Splendid isolation (někdy překládáno jako „skvělá izolace“) je termín označující britskou politiku vzhledem ke kontinentu, která je determinována její ostrovní polohou. Kdykoliv dojde ke sjednocení kontinentu (v užším slova smyslu ke sjednocení Německa a Francie), jako pod Habsburky, za Napoleona Bonaparta, německého nacionálního socialismu či Maastrichtskou smlouvou, Britové se v obavě, že vzniká hegemon, postaví proti. Ze stejných důvodů jako královna Alžběta vstoupila do války proti Habsburkům a porazila r. 1588 španělské loďstvo v La Manche prosazovali Britové právo veta pro malé státy v Evropské unii, ze které nakonec Britové sami vystoupili.

Z hlediska britských zájmů je ideální Evropa balkanizovaná, roztříštěna na množství malých, vzájemně si konkurujících či válčících státečků, nad nimiž může „nepotopitelná letadlová loď“ kotvící u břehů Evropy a držící Německo, Nizozemí, Dánsko a Belgii pod strategickou kontrolou, vykonávat svou hegemonii.

Continue Reading

Vennův diagram zobrazující „kulturu rušení“ (cancel culture)

Autor: Roland White

V roce 2017 volali studenti londýnské univerzity po dekolonizaci kurikula, nyní přišli se seznamem jmen, jež považují za přijatelná.

Filosofie je umění pokládání nepříjemných otázek – a tady jednu takovou máte: má v našem moderním světě ještě smysl studium tradičních západních myslitelů?

Nebo se jedná spíš o – abychom použili módního výraziva – o přežité relikvie kolonialismu s ksichty gamonnů (v britském prostředí asi nejoblíbenější protibělošská urážka, českým ekvivalentem by mohla být třeba vepřová hlava, kdyby ovšem nabyla rasový nádech – pozn. překl.), které je třeba zbourat jako sochy bělošských viktoriánských chlapíků s licousy?

Na stranu přežitosti se v roce 2017 velmi výrazně naklonila i perspektiva studenstva fakulty afrických a orientálních studií (SOAS) London University. Dostalo se jim mediální pozornosti díky výzvám k dekolonizaci „bělošských institucí“, tj. soustředit se místo Sókrata, Immanuela Kanta nebo Bertranda Russela na „asijské nebo africké filosofy“. Podle studentů by prý s ohledem na étos fakulty „měla většina filosofů, o kterých se učíme na seminářích, pocházet z globálního Jihu nebo jeho diaspory“.

Continue Reading

„Je to úžasná doba pro čtenáře.“ Joseph O’Neill doma v Brooklynu.

Spisovatel o svobodě představivosti a o tom, jak se moderní společnost sebeléčí prostřednictvím fotbalu

Když Joseph O’Neill, spisovatel irského původu, který už čtvrt století žije v New Yorku, zrovna nepíše nebo si nedělá starosti o svět, můžete ho najít, jak sjíždí videa fotbalových fanoušků na YouTube. „Je velmi uklidňující poslouchat ty fanoušky Man United, kteří se rozplývají nad (manažerem klubu Erikem) Ten Hagem,“ říká mi z brooklynského domu, který sdílí s newyorskou spisovatelkou Rivkou Galchenovou a jejich desetiletou dcerou. „Je lákavé tvrdit, že jak svět spěje k fašismu, fotbal se stává spíše opiátem: OxyContinem popkultury.“

Ve své nejnovější knize Godwin se O’Neill – jehož román Netherland z roku 2008 (česky: Nizozemě, 2009), jeden z nejlepších, jaké kdy byly o kriketu napsány, mu zajistil místo na literárním nebi – zabývá fotbalem. Nebo spíše překvapivě improvizovaný svět mezinárodních fotbalových agentů. Z Pittsburghu přes Evropu do Istanbulu a městský fotbalový stadion v Beninu je to zčásti komická odysea, v níž se zklamaný spisovatel Mark Wolfe a jeho bratr pokoušejí vypátrat zřejmě výjimečného dospívajícího hráče kdesi v Africe, přičemž jim k tomu stačí jen fámy. Je to však také román o penězích a hodnotách, v němž tento kdysi dělnický sport, nyní provozovaný obscénně bohatými a často poháněný talenty z chudších afrických, karibských a jihoamerických rodin, slouží jako metafora postkoloniální mocenské dynamiky.

Continue Reading

Leopold II.

Autor: Lipton Matthews

Příběhy a „vyprávění“ (či dnes vcelku módně narativy) nemohou nikdy zcela nahradit historická fakta, ani když si to lidé skutečně toužebně přejí. V důsledku vlivu hnutí Black Lives Matter se do módy viditelně znovu dostaly hrůzy západního kolonialismu. Smrt George Floyda vzkřísila v západních společnostech vlnu antikolonialismu, poháněnou halasnými požadavky, aby se vlády za hříchy kolonialismu omluvily. A i když je koloniální dědictví západních zemí vskutku potřísněno hanebnostmi, přehnané zkazky o spáchaném násilí si zasluhují jednoznačný odsudek. (Zne)užití dějin coby politického nástroje totiž veřejnou debatu v delším časovém horizontu nevyhnutelně otravuje.

Naslouchání aktivistům se od četby akademických prací hodně liší. Média hlavního proudu svým čtenářům sdělují, že se Evropané v Africe či Karibiku dopustili ukrutností, obvykle však už nedodají, že tato krutost vyvolávala v Evropě pobouřené reakce a často vedla k ustanovení vyšetřovacích komisí. Západní kolonialismus dokázal být krutý, současně se však jednalo o proces schopný kritického sebezpytu.

Stávající narativ předkládá překroucený obraz západních koloniálních projektů, některé národy odsud vycházejí ještě hůře než jiné. Belgičanům se dostává obzvlášť tvrdého zacházení, protože se prý dostatečně nekají za chování krále Leopolda II., který roku 1885 zřídil svobodný stát Kongo. Jelikož se nepřihlíží k časové posloupnosti událostí, nepřekvapí, že je celá debata o belgickém angažmá v Kongu zatížena značnou dávkou nevědomosti. Nepřesnosti jsou znovu a znovu opakována jako fakta na úkor skutečného poznání a kdo odhalí lží, může být onálepkován jako rasista – přesto však v zájmu pochopení dějin musí zaznít pravda.

Continue Reading