Emanuel Moravec – Děje a bludy (1. vyd., Orbis, Praha 1941)

…aneb jedna zapomenutá historická úvaha

Autor: Emanuel Moravec

Židovsko-britské úsilí, jehož cílem bylo získání nových spojenců proti Německu, neomezovalo se jen na Balkán, sovětské Rusko a Ameriku. Sveřepému nepříteli německého národního socialismu a Nové Evropy šlo také o to, aby v Nové Evropě, Němci sjednocené, způsobili Říši co největší obtíže. Židovsko-britská propaganda a její agenti snažili se, hlavně na území německou brannou mocí okupovaném, německou konstruktivní práci všemožně kazit a ztěžovat. Střediskem britsko-židovských intrik proti Říši zůstal však Protektorát, který není okupovaným územím, nýbrž součástí Říše, jejíž ochranu země české dobrovolně přijaly 15. března 1939.

Sedm milionů česky mluvících obyvatel protektorátu a s nimi celý český národ, který čítá ve střední Evropě na 8 milionů příslušníků, stal se středem a cílem největšího úsilí židovské britské propagandy proti Říši. Od roku 1922 český národ byl štván proti italskému fašismu. Všechen český tisk, literatura, rozhlas stál ve službách západního světového řádu, kde komandovala Anglie, a evropského řádu, který chtěla uplatňovat Francie. Za britským světovým řádem a za evropským řádem francouzským stály ovšem Židé, jako vedoucí vrstva. Demokracie byla pro tento diktát peněz a spekulace nejhustším závojem, jaký se za daných poměrů dal politicky proti zrakům lidu utkat. Diktatura byla vždy dílem osobnosti, demokracie byla obratná hra s davy. Demokracie byla proto tak milována, poněvadž se tu lichotilo davům, oněm davům, na které politika těžkého kapitálu rozdělila národy. V demokracii silná osobnost nesměla do čela státu a stejně nežádoucí byl v demokracii jednotný, silný národ. Pro plutokraty v zákulisí politiky a státního života bylo největším nebezpečím, kdyby jedna hlava vedla jednolitý národ ve státě. Katastrofou však bylo pro šíbry a finanční kurfiřty, když národ sjednocený a klidně pracující pod Vůdcovým vedením se rozhodl zbavit se hospodářského nevolnictví, které mu vnutili kapitalisté v Londýně, v Paříži a v Novém Yorku.

Plutokracie byla proti silným státům. Tvrdila, že to dělá z mírumilovnosti, ale důvody, které k tomu vedly, byly stejné jako ony, které uplatňoval na slovenské vesnici židovský krčmář, když jeden z gazdů začal mluvit proti pití židovské pálenky a proti zadlužování úrody u krčmáře. Kdyby si gazdové přestali vypůjčovat peníze a kdyby přestali pít pálenku, pak Židovi nezbylo než se vystěhovat, nechtěl-li umřít hlady.

Stejně, ale ve velkém, tomu bylo se státy. Velkokrčmáři kapitalismu, kteří nečepovali pálenku z lihu, nýbrž pálenku propagační, velkokrčmáři, kteří opíjeli národy přízrakem demokracie a kteří zadlužovali státy, aby je mohli ovládat, tito velkokrčmáři Evropy nebyli spokojeni s fašismem a později s národním socialismem, poněvadž jim oba režimy hrozily bídou.

Českému národu se hrozně líbila demokracie, jako kloučkovi dřevěná šavlička. Český národ, nedorostlý, ověšený dřevěnou zbrojí, hrozně si zakládal na své politické velikosti. Vládl si sám. Západní vydřiduši jej v tom nechávali. Byl to celkem dobrý obchod. Nás ta hra s dřevěnou šavličkou přišla za 20 roků domnělé samostatnosti na velmi mnoho peněz. Hlavně jsme se pořádně zadlužili a tím na dlouhá desetiletí podepsali svou poplatnost západním lichvářům. V okamžiku, kde nás v Mnichově drazí spojenci hodili přes zábradlí svého korábu, každý Čech v protektorátě byl s 10 000 K podílníkem na státním dluhu. V tom jsou počítány také ženy a děti.

Český národ si chtěl hrát na vedoucí národ středoevropský. Myslil si, že pomocí vojenského spojenectví s Francií a politického vasalství k Anglii bude držet v šachu Německo a po případě i Italii a zabrání jejich rozpínání ve východní části střední Evropy.

Nebyl-li fašismus a nacismus příjemný západním penězoměncům a farizeům, poněvadž ohrožoval jejich posice a zisky, tím nebezpečnější byla obě silná politická hnutí české politice ve střední Evropě. Česká politika ve službách západních bank se bála silného Německa a silné Italie.

Československý stát byl vybudován na převaze západních mocností, Francie a Anglie, nad středoevropskými mocnostmi, Německem a Italií. Ačkoliv česká politika navenek mnoho toho namluvila o nutnosti dorozumění národa s národem, o spolupráci států, ač se přímo portýrsky blýskala ve Společnosti národů, v podstatě a tajně dále dělala jediné to, co v Evropě už dávno bylo přežitkem a nesmyslem — byla to politika tak zvané rovnováhy, ona politika, která vedla neodvratně k válce a která po světové válce musela vést k dnešní nové veliké světové konflagraci.

Pro českou politiku samostatného státu bylo příznačné, že vyjma křečovité vasalství k Francii a úlisné poddanství k Anglii, nedovedla najít dobrý poměr k svým sousedům, s nimiž měla nejdelší hranice. Pouze k Rumunsku, s nímž mělo nejkratší hranici na nejvzdálenější periferii, našlo Československo jakés takés přátelské vztahy. Ale nedopracovalo se jich ani k Německu, ani k Polsku, ani k Maďarsku a ani k polomrtvému Rakousku. Byla to politika krátkozrakého povýšence, který každému hrozil svými mocnými spojenci. A i těm se tato česká politika stala nakonec nepříjemnou a nebezpečnou. Byla to politika dětsky průhledná a proto západním farizeům nežádoucí. Byla to politika politického a hospodářského imperialismu, k jakému nám chyběly prostředky. Jediný kapitál, který tvořil základnu českého imperialismu ve střední Evropě, bylo přátelství západních plutokracií, které se však v rozhodné chvíli octly ve smrtelné krisi. Česká politika slábla a sílila se slabostí a silou Západu.

Naším lidem se to těžko chápe. Nejlépe jim předprotektorátní českou politiku vykreslíme na Německu a na německém národě. Němců je v Evropě přes 92 miliony. Z toho 88 milionů žije na území souvislém a v tomto souvislém německém území po světové válce Německá Říše tvořila celek jen s 64 miliony obyvatel. V bezprostředním sousedství Německé Říše žilo na 24 miliony Němců v Polsku, v Československu, v Rakousku, ve Švýcarsku, ve Francii, v Lucembursku, v Belgii a v Dánsku. Čechů bylo 8 milionů. Kdyby se jim po stránce sebeurčení bývalo měřilo jako Němcům, tedy měli jen stát o 6 milionech obyvatel. Místo toho však dostali stát o 15 milionech obyvatel.

Dejme tomu, že by bylo Německo dělalo českou „demokratickou“ politiku a chtělo mít stát asi podobné vnitřní konstrukce jako bývalé Československo. V tom případě mělo předně nárok na sjednocení všech Němců žijících na souvislém území. Podobně jako Československo mělo dále nárok na připojení všech sousedních příbuzných národů germánských, jako Češi uplatňovali nárok na připojení Slováků, a konečně právem mohli žádat o připojení částí jiných národů v podobném rozsahu jako Československo.

Němci měli tedy nárok na sjednocení 88 milionů Němců místo na stát o 64 milionech obyvatel, dále na připojení příbuzných národů, které by tvořily asi 30 % všech Němců, jako v Československu Slováci představovali 30 % Čechů. Konečně měli Němci právo na přičlenění cizích národů v počtu 55 % národa německého, poněvadž Češi si k státu připojili Němce, Maďary a Rusíny v počtu 55 % všech Čechů.

Bylo-li správné, že český národ, který čítá 8 milionů duší, vytvořil si stát o 15 milionech obyvatel, pak německý národ, který čítá 88 milionů duší souvisle žijících, měl nárok stejným právem na stát o 165 milionech obyvatel. Ale co bylo správné u Čechů, to bylo zlodějstvím u Němců. A přec podle zásad, podle kterých se budovala československá státní slepenina, mohla se pořídit také Velkoněmecká Říše, do které by náleželo vedle 88 milionů Němců ještě 77 milionů jiných národů. A tato veliká Německá Říše by měla větší oprávnění než mnohonárodní Československo, poněvadž by představovala veliký soběstačný hospodářský celek, v němž by nebylo menšin národů podobně velikých anebo větších než je národ německý. Československo mělo více než 3milionovou menšinu z německého národa, který byl jedenáctkrát větší než národ český. To se Velkoněmecké Říši budované po vzoru Československa nemohlo přihodit, aby měla ve svých hranicích menšinu národa 11krát většího, tedy čítajícího 970 milionů. Československu o 15 milionech obyvatel chybělo k hospodářské samostatnosti všechno, Velkoněmecku o 165 milionech obyvatel by k hospodářské samostatnosti nechybělo nic.

Ale této logice nerozuměla česká duše, vychovaná poválečnou západní ideologií, která se masám k věření předkládala. To, že 8 milionů Čechů vládlo 7 milionům jiných národů, bylo zcela v pořádku, ale nebylo v pořádku, když ke 64 milionům Němců mělo se připojit 24 milionů bratří, žijících v sousedství. To byl už oheň na střeše. To byl imperialismus.

České právo ve střední Evropě bylo budováno na síle západních plutokracií a na poválečné malátnosti Německa. Nebylo to právo spravedlivé, neboť jinak měřilo národu německému a jinak českému. Nebylo to právo mravné, poněvadž rozdělovalo Evropu na méněcenné poražené a na panské vítěze.

Bylo jasné, že v okamžiku, kdy středoevropské velmoci se ukáží stejně silné jako velmoci západní, osud Československa, rozmazleného a tvrdohlavého kojence Západu, bude zpečetěn.

Česká politika, a s ní průměrný český člověk touto politikou vychovávaný, počítali s trvalým stavem, který nastal po válce světové se silným Západem (Francií a Anglií) a se slabým Německem, které mělo 60 let platit reparace. Česká politika nepočítala s tím, že Německo by mohlo opět jednou býti evropskou velmocí a tím také vedoucí velmocí ve střední Evropě. Když však Německo pod vedením Adolfa Hitlera začalo vyrůstati v takovou velmoc, česká politika nehledala vyrovnání s tímto mocným sousedem, odmítla dokonce nabídku spolupráce, kterou jí učinilo Německo. Odmítla ji proto, poněvadž se domnívala, že má za sebou vojensky Francii a sovětské Rusko, hospodářsky Anglii a morálně všechny „demokracie světa“, ve skutečnosti Židovstvo.

Když Hitlerovo Německo začalo dělat samostatnou středoevropskou politiku, když se postavilo čelem proti Západu a Západ couvl, česká politika, konstruovaná doktorem Benešem, nechala se zneužít jako nárazová hlídka proti Novému Německu.

Když v roce 1915 Rusové ustupovali pod tlakem Mackensenovy ofenzivy a přechodně zaujímali nové posice, obyčejně nevěděli, kde je nová německá linie. Proto z celé ruské fronty se vysílaly směrem k nepříteli kozácké hlídky a ruští velitelé se s pozorovatelen dívali, co se bude dít. Odkud totiž byla na tyto hlídky zahájena palba, tam asi byla čára německých předních stráží.

Podobnou úlohu kozácké hlídky, která má zjistit posice Hitlerova Německa, sehrála na povel západních intrikánů česká politika pod vedením doktora Beneše. Odkud se začalo na Čechy zostra, tam byla fronta, tam tedy stálo už Hitlerovo Německo v pohotovosti, připraveno odrazit každý útok. Tak jako mnohá kozácká hlídka, vyslaná směrem k nepříteli, zaplatila svou poslušnost životem, tak tomu bylo také se státem, kterého bylo užito jako zkušebního terče německé síly. Česká politika šla proti Německu ve směru, kterým ji poslali její velitelé ze Západu. Skončilo to tím, že Československo, hrající nárazovou hlídku Západu proti Německu, v této své misi zašlo, bylo prostě s koně sestřeleno. Západ už se o smrtelné křeče svého věrného kozáka nezajímal. Zjistil si, kde leží politická posice, ze které Hitler už nemíní ustupovat, ani za cenu války.

Ale český lid si z toho nevzal poučení.

Úvaha Emanuela Moravce „Náš trapný imperialismus“ vyšla v jeho knize Děje a bludy : o šířce evropské cesty, o zarostlé národní pěšince a nejvíce o této válce (2. vyd., Orbis, Praha 1942, s. 34-39).