Weapons of Mass Migration: Uprchlíci coby zbraň

Migranti ve Středozemním moři

Migrace jako zbraň hromadného ničení. Konspirace?

Autorka: Kelly M. Greenhill

V prvních dnes násilností, jež časem přerostly až v libyjské povstání, svolal Muammar Kaddáfí do Tripolisu ministry zemí Evropské unie a předložil jim ultimátum: Buď přestanete podporovat protesty, nebo přeruším spolupráci v otázce migrace a Evropu tak čeká lidská přílivová vlna ze severní Afriky.

Jelikož je přitažlivost Libye coby tranzitní země pro Severoafričany, kteří se snaží dostat do Evropy, všeobecně známá, jednalo se o věrohodnou hrozbu.

Ostatně jen v předchozích deseti letech zafungovala přinejmenším čtyřikrát. Teprve příslib EU z podzimu 2004 zrušit i poslední proti Libyi směřující sankce přiměl Kaddáfího zastavit to, co se v té době jevilo jako masivní příliv Severoafričanů na italský ostrůvek Lampedusa a odtud dál do Evropy. Za rok 2004 tam do té doby přistálo asi 9 000 lidí, z toho asi šestnáct stovek jen během měsíce před dosažením dohody mezi Bruselem a Tripolisem.

I když nešlo o úplně zanedbatelná čísla, nebylo to nic v proti dnes západoevropskými předáky předpovídaným počtům tři čtvrtě až milionu lidí. Není tedy divu, že italský premiér Silvio Berlusconi se snažil zachovat dobré vztahy s Libyí, dokud to bylo jen trochu diplomaticky možné.

Událost z roku 2004 navíc nebyla ojedinělým incidentem. V roce 2006 a znovu o dva roky později dostal Kaddáfí od EU další peníze a vybavení (jako čluny) využitelné ke kontrole imigrace. Koncem roku 2010 pak Libye uzavřela s EU další smlouvu ve výši až 500 milionů liber, díky níž skutečně došlo k zastavení – nebo alespoň výraznému zpomalení – pohybu lidí přes Středozemní moře, dokud nevypukly nové nepokoje v Tunisku.

Jakkoliv to může být pro oběti tohoto netradičního druhu vydírání tvrdé, nebyl Kaddáfí zdaleka prvním ani jediným, kdo pohrozil odjistit demografickou bombu. Jak jsem ukázala v loňské studii, v období 1951-2006 došlo přinejmenším k 56 pokusům o přímé či nepřímé využití hrozby masovou migrací jako nevojenského nástroje k navýšení vlivu.

V asi 73% těchto případů došlo k alespoň částečnému splnění požadavků vyděračů; v 57% dosáhli svých cílů úplně nebo z většiny. Většinou se k této taktice uchylovali autoritářští diktátoři jako kubánský Fidel Castro, východoněmecký Erich Honecker, jugoslávský Slobodan Miloševič či ugandský tyran Idi Amin.

Za zmínku však jistě stojí, že hrozeb či opravdové manipulace masovou migrací se nezdráhali užít ani demokratičtí předáci jako západoněmecký kancléř Konrad Adenauer nebo americký prezident Dwight Eisenhower.

Vyhnaný haitský prezident Jean-Bertrand Aristide na podzim 1994 touto zbraní přesvědčil zdráhající se Clintonovu vládu, aby ho (v případě nutnosti i silou) nastolila zpět do prezidentského úřadu. O deset let později, když se v únoru 2004 pokusil podobným způsobem zajistit si americkou a mezinárodní pomoc při potlačení rebelie v hlavním městě země Port-au-Prince, se už Aristidemu vedlo podstatně hůře.

Na rozdíl od úřadující francouzské vlády trval prezident Bush na tom, že Aristide by i přes své zjevné nedostatky měl v zemi vládnout až do vypršení svého mandátu v roce 2006. Ani ne 24 hodin poté, co Aristide vyhlásil, že pokud mezinárodní mírové síly bezodkladně nepřiletí do země ochránit jeho „demokratický“ režim, další početný proud uprchlíků si může najít cestu na Floridu, se ale Bushova vláda se otočila jako na obrtlíku a promptně haitského vůdce eskortovala ze země.

I severokorejský Kim Čong-il opakovaně a vcelku výnosně využíval čínských obav z rozsáhlého příchodu Severokorejců k získání mj. velkých objemů potravinové pomoci, technické, peněžní i policejní výpomoci a v neposlední řadě také poměrně shovívavého postoje k severokorejskému jadernému programu.

Že se tedy Čína rozhodla zdržet hlasovaní – a nikoliv ji (jak mnozí předpovídali) zablokovat – o rezoluci Rady bezpečnosti OSN o Libyi, lze vykládat jako signál Severní Koreji, že existují hranice, za něž se Čína už nenechá zatlačit.

Úvaha Kelly M. Greenhillové Using Refugees as Weapons vyšla na stránkách The New York Times 20. dubna 2011.

Osobní profil Kelly M. Greenhillové lze najít na stránkách School af Arts and Sciences při Tufts University.

Knihu Weapons of Mass Migration: Forced Displacement, Coercion, and Foreign Policy lze objednat na stránkách Cornell University Press.

Další informace v češtině:

Václav Cílek: Migrace jako zbraň hromadného ničení. Konspirace?. Echo24.cz, 4. listopadu 2015.

Jean Raspail – Tábor Svatých DOTISK!

Jean Raspail - Tábor Svatých***
DOTISK KNIHY V NOVÉM PŘEKLADU!
***
Román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
***
Objednávky na Kosmasu ZDE
.

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden***
Poslední desku Pavla J. Hejátka Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989 objednávejte ZDE
.

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Víte, že…

1. dubna 1753 se narodil francouzský filosof a konzervativní myslitel hrabě Joseph de Maistre, jeden z výrazných odpůrců Francouzské revoluce a kritik liberalismu. Vyrůstal v katolické rodině, Francouzskou revoluci odmítal z konzervativních pozic a chápal ji jako boží trest za osvícenské snahy.
Léon Degrelle1. dubna 1994 zemřel ve španělské Málaze zakladatel belgického (valonského) rexistického hnutí Léon Degrelle. Během druhé světové války sloužil v řadách Waffen SS, své zážitky z bojů na východní frontě shrnul do knihy Tažení v Rusku 1941 - 45. Nedlouho před smrtí se Degrella kdosi zeptal, jestli něčeho ve své minulosti lituje. Odpověděl: „Jen toho, že jsme prohráli.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív