Categorized | Historie

Konec války po 64 letech – stále nezhojené rány?

Autor: Karel Kaiser

Více než půlstoletí po skončení druhé světové války není stále většina (především střední a východní) Evropy schopna vnímat události druhé světové války jako uzavřenou kapitolu a nesměšovat národnostní příslušnost s étosem boje proti totalitnímu režimu. Dnes si připomínáme čtyřiašedesát let od osvobození Československa, tedy od jeho osvobození z drápů nesnesitelného nacistického totalitního režimu, přesto se znovu začínají ozývat hlasy, varující tu před „německým“, tu před jiným nebezpečím, vyplývajícím z údajných vrozených imperiálních národků nějakého evropského státu (popřípadě třídy a skupiny lidí), tedy přesně z těch myšlenkových kategorií, jaké stály za zformováním hrůz dvou podstatou identických totalitních režimů 20. století – nacismu a sovětského komunismu.

Navzdory občas hodně nepřesné propagandě se zapomíná, že vina za rozpoutání druhé světové války neleží výhradně na Třetí říši. Podobné militaristické tužby měl Sovětský svaz a měl dokonce i podobné expanzivní zájmy – navzdory tomu, že Stalinem plánované západní tažení, které by se nespokojilo pouze s východní částí Polska dosud čeká na podrobné prozkoumání historiky, ze zpráv německých válečných kolon v roce 1941 těsně po zahájení operace Barbarossa hovořily celkem jasně o příhraniční koncentraci sovětských ozbrojených sil. Svůj díl viny nesou i západní mocnosti, které přijetím versailleského systému, vytvořením mocenského vakua ve Střední Evropě a neúnosnými reparacemi ve dvacátých letech podpořily německou touhu po odplatě.

Druhá světová válka budí emoce a umožňuje promítat do druhých vlastní národní komplexy a vytvářet historickou dojmologii. Místo abychom se snažili sledovat a vysledovat shodné znaky totalitního, který na rozdíl od sovětského komunismu a hitlerovského nacismu není historicky determinovaný (a může se vytvořit i pod pláštíkem „liberální demokracie“) viní se německý národ, ale na druhou stranu i dnešní Rusko, za zvěrstva spáchaná Sovětským svazem.

Stejně jako je módní strašit revanšismem sudetských Němců, stává se v poslední době módním plivat na pomníky rudoarmějců a relativizovat úlohu a oběti Sovětského svazu ve válce. Přechází se přitom základní rozdíl, ze kterého na jedné straně samozřejmě vyplývá určitá objektivní historická danost, která jasně rozlišuje mezi vítězi a poraženými, ale zároveň tím nevyplývá, že všechny kroky strany, kterou považujeme za „morálně správnou“ musíme akceptovat stejně, jako národ, který byl na „morálně špatné straně“ musíme nutně stigmatizovat a obviňovat na základě principů kolektivní viny.

Shrnuto a podtrženo. Sovětský svaz a západní spojenci bojovali za druhé světové války za svržení brutálního nacistického režimu, který měl být poražen a byl poražen. Nelze přitom ale zapomínat, že šlo o nutné spojenectví a osvobození části Evropy v žádném případě nevyviňuje SSSR z faktu, že byl strůjcem stejně brutálního režimu jako Třetí říše. Stejně tak ale nelze na základě brutality hitlerovského systému odmítnout každý shovívavý pohled na například na německé ozbrojené síly. Osobně se domnívám, že se nevylučuje jistá úcta vůči rytířství některých zástupců německého generálního štábu, kteří se do posledních sil snažili zabránit katastrofě, do které jejich vlast vrhlo politicky šílené vedení a vůči bojovým formacím, které i ve ztracené situaci předvedly v boji pozoruhodné výkony. Je to podobné jako s úctou k „neznámému sovětskému vojínovi“, přece to hned neznamená, že tím vzdáváme hold L. Berijovi a sovětské tajné policii. Stejné jako s obdivem ke generálovi Eisenhowerovi, který nás nemusí nutně vést k akceptaci brutálního a záměrně výhradně vůči civilistům zaměřeného vybombardování Drážďan v  únoru 1945, nebo věrolomnému chování Západu po válce, kdy byli z popudu Harryho S. Trumana vydání napospas Stalinovi sovětští zajatci. A zůstaneme-li doma, tak úcta k odboji a partyzánskému hnutí nemusí mít hned nutně cokoli společného k oslavováním Rudých gard a jedinců jako Karol Pazúr.

Život není jednoduchý, černobílý. Historie už vůbec.

7 Responses to “Konec války po 64 letech – stále nezhojené rány?”

  1. Jakub napsal:

    K bombardování Drážďan došlo v únoru, ne v lednu.

  2. KK napsal:

    Tím lépe :-)

  3. Jan Maloušek napsal:

    KK: Viz mou odpověď víše. Čs. existovalo :-))

  4. Jan Maloušek napsal:

    Romane: České státní právo (potvrzené m. j. Spojenci během války a po válce v Postupimi) neuznává t. zv. Protektorát (proto píši t. zv.) a období od 15. března 1939 do osvobození (či konce války, chcete-li, ale to není přesné, protože k osvobození území nedošlo v jednom okamžiku, ale postupně) považuje toliko za okupaci. Samozřejmě, že Vy jako Slovák s tímto výkladem nemusíte souhlasit. Jde však o to, že my trváme na kontinuitě českého (československého) státu, který de iure nepřestal nikdy existovat. I kdyby se od něj Slovensko odrhlo de iure (což je pro české historické státní právo podružné), neznamená to konec existence českého státu. I dnešní ČR se hlásí k této právní tradici, byť kromě několika právníků si to téměř nikdo neuvědomuje…
    Tolik na vysvětlenou, nechci poučovat, jen vysvětlit.

  5. KK napsal:

    Ano, statutárně tehdy Československo neexistovalo, nicméně v běžném úzu se pojem „osvobození Československa“ v souvislosti s koncem německé okupace běžně používá, nikoli „osvobození Protektorátu Čechy a Morava“ a „osvobození Slovenského štátu“.

  6. Romann napsal:

    V texte píšete: „Dnes si připomínáme čtyřiašedesát let od osvobození Československa“ Nezmysel 8. mája 1945 Československo neexistovalo, Slovenská republika v tom čase bola medzinárodne uznanou republikou. Čo o Česku povedať nemožno. Slovenská republika legálne vznikla 14. maraca 1939.

Trackbacks/Pingbacks


Jean Mabire – Zemřít v Berlíně

Jean Mabire - Zemřít v Berlíně***
Zemřít v Berlíně: Francouzští esesmani posledními obránci bunkru Adolfa Hitlera.
***
Objednávejte na stránkách vydavatelství Nightingale Press nebo na Kosmasu.
.

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Ladislav Malý - Vzpomínky jednoho disidenta***
Z memoárů národního konzervativce…
***
Objednávejte ZDE.
.

Víte, že…

23. listopadu 1992 zemřel belgický politik Jean-François Thiriart. V mládí bojoval  v řadách SS, v pravicové politice byl aktivní od 60. let až do své smrti. Tento panevropský nacionalista a zakladatel celoevropské strany Jeune Europe v rámci své ideologické trajektorie prošel od komunitarismu přes různé pozice tzv. "Třetí cesty" až k národnímu bolševismu.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív