Síly zla, nebo budoucnost západní spirituality?
Málokterá kniha udivila nezájmem recenzentů o ni, než právě Vzkříšení pohanství britského kulturního antropologa Richarda Rudgleyho (v originále Pagan Resurrection: A Force for Evil or the Future of Western Spirituality?
Kdo je pohan?
Abychom měli jasno, je potřeba zkraje zdůraznit, že samotný pojem „pohanství“ je až výsledkem pozdější církevní manipulace a snahy kulty, které křesťanství zčásti nahradilo, zčásti vyhladilo, vysvětlovat jako rouhačné klanění se ďáblu a vzpírající se hlásanému evangeliu. Přímo odvozeno je ze slova paganus (venkovan), což má pravděpodobně souvislost s faktem, že ještě několik staletí po oficiálním přijetí křesťanství byly vedeny výpravy proti „pohanům“ do vzdálených končin – Pruska, Mazovska, Litvy, nebo Saska (kde nechal císař Karel Veliký v zájmu šíření evangelia povraždit několik tisíc „nepoddajných“, včetně žen a dětí).
Pohanství ovšem nejsou pouze obřady u ohně, vyřezávání magických hůlek a tancování okolo dubové ratolesti. Pohanství představuje ve své celosti unikátní myšlenkový aparát, aparát založený na vlastních hodnotách, rovnováze a pluralitě. „Pohany“ nebyli pouze ti, kteří tak byli nazváni křesťanskými misionáři, teology a válečníky (často byli pohany nazýváni také muslimové a židé, tedy ti, kdo mají duchovně a hodnotově ke křesťanství blíže, než ti ke křesťanství nejpřátelštější vyznavači Apollóna, Wotana, či Zarathustry), ale všichni antici – Řekové, Římané, Peršané, kterým vděčíme za nemalý příspěvek rozvoji vzdělanosti, kultury i techniky.
Pohanství není pouze praxí současných novopohanských sekt, které často spíše budí úsměv na tváři, znovuobjevení pramenů pohanství neznamená v žádném případě pouhý návrat k vnějším formám předkřesťanských rituálů. Pohanství je systém, který nám říká, jak znovuuchopit některé hodnoty, především etické, je to komplexní skutečnost, chápající svět jako otevřený jev, historii jako soubor určitých archetypálních cyklů, schopných se ovšem kdykoli vydat jakýmkoli směrem, přesvědčení o tom, že život je něco více než život a koneckonců i o tom, že člověk není ani bytost dobrá, stvořená k obrazu nějaké objektivní nadosobní skutečnosti, ani špatná, nýbrž otevřená a problematická.
Jak ve své knize Rudgley ukazuje, klíčem k pochopení „pohanství“ je především oblast něčeho, co je v nás neodlučitelně skryto, co však bylo moderním myšlením, majícím svůj základ už v křesťanství, značně utlumeno – oblast imanence, archetypální představivosti a nevědomí.
Ódin – archetyp západní civilizace
Důležitou postavou Rudgleyho díla je psycholog Carl Gustav Jung (zde nazván „prorokem pohanství“), kterému je jak v úvodu, tak v dalších kapitolách knihy, věnujících se konkrétními otázkami a praktickými projevy a dopady „pohanské renesance“ dnes, věnován značný prostor. Rudgley vychází z klíčové Jungovy teze o tom, že na západní civilizaci nemá ve spirituální oblasti největší vliv Kristus, nýbrž germánský bůh Ódin (Wotan, Woden). Nutno podotknout, že Ódin zde není (a nikdy nebyl) chápán jako Bůh, pohanské pantheony totiž neznají absolutního Boha, neboť žádní pohanští bohové nebyli na počátku věků a nebudou ani na jejich konci, jeho postavení odpovídá spíše než „otci všeho“ postavení primus inter pares.
Stejně tak si musíme uvědomit, že Jung vytyčením germánského boha Wotana na piedestal spirituality západní světa nemyslel v žádném případě jakékoli nadřazení Germánů nad ostatními národy. Pohanští bohové nikdy nebyli chápáni antropocentricky a mýty, které je vykreslovaly jako urostlé válečníky nadané nadpřirozenými schopnostmi, jsou pouhou jednou z mnoha projekcí (literární, výtvarnou) společného vědomí Indoevropanů, které své bohy chápalo jako archetypy a principy, za nimiž se skrývají hodnoty a normy.
Georges Dumézil ve svém díle prokázal, že indoevropská kultura je obecně založena na tripartitě – trojjedinosti, tendenci rozčleňovat v kategorií „tří“, stejně tak myslet v úrovních, které až překvapivě často vykazují trojčlenný základ. Došel k tomu skrze komparaci pantheonů jednotlivých indoevropských národů (Germánů, Keltů, Peršanů, Vikingů atp.), kde si všiml, že se dá mezi jednotlivými bohy zhruba vést pomyslná linie, která ukazuje na podobnost v činech i úlohách, kterou mu ten který pantheon přisuzuje. Není tak zásadně důležité jméno Wotan (pro kterého by se pod jinými jmény daly nalézt identičtí bohové jiných indoevropských mytologií), ale vlastnosti, které tento archetyp představuje. To je to, co nám Jung chtěl říci.
Pohanské vědomí vs. nevědomí
Rudgley v knize zevrubně analyzuje a jde po stopách jednotlivých odrazů pohanské minulost v etapách, následujících po převzetí otěží křesťanstvím. Ukazuje, že pohanství ani v době středověku nevymizelo, jednotlivé mýty byly (ať vědomě či nevědomě) křesťanstvím absorbovány. Připomíná řadu dnešních svátků (velikonoce!), pohádky (které nazývá velmi cenzurovanou verzí hrdinských pohanských ság a mýtů), zdůrazňuje úlohu tzv. „čarodějnic“, které ve skutečnosti neměly žádné temné úmysly, ale jednalo se o ženy, které potají praktikovaly dávné pohanské rituály, vědomosti o nichž byly děděny z generace na generaci.
Stěžejním ovšem stále zůstává přínos C. G. Junga. Jung, ačkoli patřil mezi zastánce pohanství, si všiml, že Ódin má dvojí podobu, temnou a světlou, která přesně odpovídá komplementaritě západního světa. Dle Junga již k jednomu vyvrcholení „pohanské renesance“ došlo, stalo se tak za druhé světové války, kdy se německý národ plně oddal temné polovině Ódinova archetypu, až jeho řádění vyústilo v šílenství masových vražd a bojů druhé světové války, v mýtický ragnarök.
To ovšem bylo způsobeno nikoli špatnou podstatou Wotana jako takového, nýbrž faktem, že moderní myšlení zatlačilo lidskou představivost na úkor rozumu až na nejhlubších míst nevědomí. Výsledkem dle Junga je, že se mohla projevit pouze jedna, temná stránka ódinovského archetypu, ta zatlačená do nevědomí.
Ve svém známém dopise Miguelu Serranovi kdysi Jung varoval před nástupem druhého „ódinovského experimentu“, který podle něj niž začal. Hlavní otázkou zůstává, zda bude pozitivně pochopen a uchopen. V opačném případě, tedy tehdy, pokud nebude vědomí (rozum) a nevědomí na sebe rovnovážně působit, může spuštění druhého experimentu způsobit ještě větší katastrofu, než experiment první.
Budoucnost pohanství?
Rudgleyho kniha je jistě vítaným přínosem otevírající se diskusi nad „revivalem tradičních systémů“, ne nad nostalgickým vracením se do minulosti a pozérským „hraním si na pohany“, ale nad symbolickým návratem k pramenům dávné (ale nikdy ze světa nezmizelé) moudrosti, která právě dnes, v době hluboké krize moderny, době „přehodnocení všech hodnost“ a „železném věku“ dostává na aktuálnosti. Je potřeba zdůraznit, že autorův styl se značně vymyká (a pozitivně) módně tendenčnímu psaní o pohanství (které je často ve spojení s obskurním okultismem a pseudozednářstvím, či je politicky podbarvené) a koncentruje se na analytické zhodnocení nejen jeho duchovního principů, ale i historického vývoje jeho recepce, jak v dobách pohanství nepřátelských, tak v době moderní.
Na závěr nelze jinak, než zakončit slovy samotného autora této více než podnětné knihy:
„Pohanské tradice v západním světě byly nahrazeny křesťanstvím před tak dlouhou dobou, že v Evropě nemohlo dojít k intelektuálnímu rozkvětu, jaký nalézáme u nepřerušených pohanských tradic taoismu a hinduismu. Obnovení pohanských myšlenek v moderní době však nabízí šanci, že by tento rozkvět mohl ještě nastat.“
***
***
23. listopadu 1992 zemřel belgický politik
ad
Baruch Says:
February 27th, 2009 at 22:15
„klanět se bohu slunce či bohyni plodnosti je spíš komické“
Komicke je predevsim myslet si, ze jde o toto.
Obecne je falesne podsunout oponentovi, co netvrdi, cim neni apod., a pak ho za tyto udajne, ovsem neexistujici, nedostaky kritizovat a odsoudit.
Vychvalovat vlastni klady, ktere ovsem neexistuji, jako „židovský monoteismus“ ci krestansky je totez v blede modrem.
To je ovsem o vzdelani, mereni vsem stejnym metrem, potazmo o charakteru, a to po nekterych oponentech skutecne neni realne pozadovat. Proste nikdy nepripusti, ze v tom ta chyba muze byt a ze muze byt skutecne jejich. Problem je, ze jsou u moci.
Zajimave se toho dotkl ted Topolanek, kdyz prohlasil, ze cirkev vymyva lidem mozky, ze je necim zcela jinym nez krestanstvi. A v internetove ankete se z udajnych 10 000 respondentu 60 % domniva, ze by se ji mel omluvit.
Holt je to o te masivni dlouhodobe propagande, takze je dobre stale o tom psat.
Výbornej článek. Myslím, že vycházet z lidí jako byl Nietzsche, Evola, Schopenhauer, Bergson, Herakleitos a Jung by mělo být základem pro nové pochopení křesťanstvím zakrytých nebo překroucených hodnot. Jedině vytvořením nové, přirozené a silné tradice dosáhneme nejenom zlepšení současné situace, ale také se nám otevře možnost definitivně se odtrhnout od křesťanského myšlení, které například Nietzsche dokázal identifikovat prakticky všude a to včetně ateismu, komunismu, přístupu k vědě, atd.
reakce na Baruch:
Na úctě k přírodě (potažmo avatarům jejích sil v podobě pohanských bohů a duchů) nevidím zhola nic komického, naopak, možná by bylo vhodné přírodu více ctít, než jejím aspektům „přikládat takový význam jaký skutečně mají“ – nehledě na to, že tohle označní zní velmi arogantně, staví člověka „nad“, a zdá se mi, přímo vybízí k tomu, abychom si – jako lidstvo – nadále pod sebou řezali větev. Nejsem žádný Zelený aktivista, ale rozhodně mi přijde mnohem rozumější poklonit se duchu zabitého zvířete anebo poděkovat bohu deště za dobrou úrodu, než experimentovat s nukleárními zbraněmi, vyhlazovat celé živočišné druhy, bezhlavě znečišťovat moře, atmosféru atd. atp. Ať už si kdokoli myslí cokoli o nadřazenosti člověka nad přírodou, planetu máme jen jednu, a když ji zničíme, tak prostě nemáme kam utéct, a žádný Bůh, Alláh, Jehova ani Buddha nám nepomůže.
Vše začíná kratičkým úvodem a představením pohanství (celý opus pojednává jen o germánském novopohanství) ve druhé kapitole. V první, s názvem „Jung: prorok pohanství“, je zcela nelogicky rozpitván Jungův Wotanský archetyp (v této části neautenticky nazýván Ódin). Zbytek knihy se nese v podobném duchu (viz. chápání Wotana jen skrze Jungovu (?) optiku, brzký příchod Serrana na scénu, na transformaci německých předválečných mládežnických hnutí v HJ je pohlíženo jako na zánik rozvijejícího se novopohanství,…), to vše stojí za odstoupení od úmyslu tuto knihu koupit.
Knihu nelze označit za úplný škvár jen proto, že je ze 60 procent derivací solidně zpracovaných Goodrickových Okultních kořenů, což mě vytanulo na mysli při čtení každé druhé kapitoly. Další věcí, kvůli které by si dílo zasloužilo připsat na seznam zakázaných knih je naprostý ignorantismus při překladu cizích názvů a místních jmen (Thing přeložen jako věc :) ). Už jenom třešničkou na dortu je závěrečných cca 50 stran, rozebírajících americký neonacismus a jeho „návaznost“ na pohanství (Wotansvolk, David Lane, Aryan Nations, William Pierce,…). Knihu jsem šel další den vyměnit za jinou.
Židovství ani křesťanství nebyly nikdy nijak agresivní a expanzivní náboženství. To se změnilo až tehdy, když se křesťanství stalo státním náboženstvím v Římě. Křesťanství jako nástroj státní moci bylo něco zcela jiného než původní židovský monoteismus. Takže opatrně s tím „jedem z Judeje“ pane Kaisere. Bohužel přístup spočívající v obrácení na víru za každou cenu se ujal až příliš, a to zvláště u římské církve. To dokládá i pozdější vývoj, kdy spolu s reformací a koncem výlučnosti katolické církve přišel i konec evropského universalismu.
Pohanství je problematické z psychologického hlediska. Přikládá totiž nadpozemský význam jevům a věcem, které zjevně takový význam nemají. Idea jediného transcendentního boha spojená se zákazem modloslužby, což jsou základní principy původního starověkého židovského monoteismu, vedou člověka k tomu, aby věcem v přírodě – zvířatům, rostlinám, neživé přírodě, počasí atd. přikládal takový význam jaký skutečně mají. Tím člověka osvobozuje. Jediné, co stojí nad ním, je bůh. Navíc pohanská náboženství vznikla v době, kdy člověk nedokázal pochopit příčiny jistých přírodních jevů jako např. záplav nebo sucha. Dnes jsme trochu jinde a klanět se bohu slunce či bohyni plodnosti je spíš komické.
Tyhle exkursy k pohanství jsou naprosto scestné. Jsou autoři tak neznalí historie anebo jsou živenmi sionisty a zednáři ? Nejspiš platí obojí.
Add Pr : Prosím Vás co jste si naposledy přečetl o inkvizici , nějaké komunistické anebo židy inspirované pamflety ?
Vodník – ano našim Slovanům hrozilo vyhlazení nebo zotročení. Tedy samozřejmě jen těm méněceným pohanům. To se stalo Obodritům a dalším kmenům polabských a pobaltských slovanů, které byly vyhlazeny.
Příkladů je spousta o to i v rámci „domácí genocidy“: i mírumilovný křesťan jako byl Boleslav měl na pohanství jediný nástroj – prodání do otroctví.
Sv. Olaf přesvědčoval své bližní o víře svaté sekáním rukou apod.
Takové příklady lze najít všude.
I přesto netvrdím, že za to mohlo křesťanství – to dávalo vládcům jen volnou ruku. Proto byl „křest Moravanů“ byl asi tak dobrovolný jako byl náš souhlas s okupací v roce 1968. (Je to pěkně vidět na iroskotských misích vs. franské pojetí církve.)
V podstatě se tehdy křesťanství chovalo stejně jako dnes islám, až na to, že islám dnes nemá neomezenou vojenskou moc, kdežto křesťané ji tehdy měli.
—
Ad. anonym: Např. z našeho území jsou jediné lidské oběti z Býčí skály (pokud vím). V době příchodu křesťanství se lidé neobětovali – o tom neexistuje žádný důkaz! Pokud si pamatuji tak jediní pohani upalovali zrádce na britských ostrovech a pak byly oběti u Vikingů. V těchto případech se často jednalo o formu trestu smrti, oproti inkvizici, která zabíjela namátkou, podle nálady a také možná podle peněz obviněného.
Barbaři tedy odmítli lidské oběti o tisíc let dříve než se k nim kulturně vyspělí inkvizitoři vrátili. Takže nelze tyto věci vůbec srovnávat.
at Anonym: „Myslím, že upálenému bylo jedno, zda je obětí inkvizice nebo jakéhosi rituálu“
Evidentně to však není jedno Vám. Zatímco krutosti inkvizice jsou neomluvitelné, nad těmi pohanskými máme mávnout rukou?
Drtivá většina středo- severo- a východo-evropských národů konvertovala ke křesťanství, protože jim nic jiného nezbylo.
Gótům, Frankům, Burgundům, Keltům, Langobardům, Dánům hrozilo vyhlazení? Slovanům (Moravanům, českým kmenům, Rusům, Bulharům) hrozilo vyhlazení (od křesťanů)? Jediný, komu hrozilo vyhlazení, byli Sasové, a to ještě křesťanství bylo záminkou, nikoli pravým důvodem.
Pro Vodníka:
Myslím, že upálenému bylo jedno, zda je obětí inkvizice nebo jakéhosi rituálu. V tom druhém případě alespoň mohl věřit v potřebnost své oběti. (Přičemž využití lidských obětí není v pohanství vůbec časté – pokud tam vůbec je.)
Drtivá většina středo- severo- a východo-evropských národů konvertovala ke křesťanství, protože jim nic jiného nezbylo. V opačném případě by dali protivníkům záminku ke svému vyhlazení.
Ad Anonymous: mnohé z toho, co píšete, platí výlučně pro západní schismatické křesťany – římské katholíky a protestanty.
Stačí si uvědomit, že třeba keltské pohanství („stojící na tisíciletých duchovních tradicích a filosofii“, jak říkáte) přinášelo lidské oběti (upálení v ohromných modlách ze slámy) a řídilo se dost přísnými zákony (kdo se dostavil do boje na výzvu jako poslední, byl umučen). A oproti tomu křesťanství – jakou krvavou expansi v té prvotní fasi máte na mysli? Jestliže zanikly ukrutné a zároveň dekadentní pohanské kulty, na nichž nebylo co zušlechťovat (jak byste si to asi přál, soudě podel toho, co píšete), není čeho litovat.
…okamžik rozmachu křesťanství znamenal jen pro Evropany zničení helénské kultury, pád do temnoty (středověk), vytržení člověka z přirozených pout přírodních i pospolitních, znamenal počátky lidského odcizení, individualismu a vyústil v liberální marasmus rovnostářství, převahy resentimentu a tržního výprodeje všech lidských hodnot.
Zde pletete několik věcí dohromady: na Východě se hellénská kultura (t.č. v poslední fasi úpadku) organicky přetvořila v nejvyspělejší kulturu středověku, kulturu byzantskou. Na Západě byla antická civilisace opravdu barbary zničena a po svém odtržení od jediné apoštolské a katholické církve hledal Západ spásu a vědění v návratu k antice; našel ale pouze zbloudění, duchovní slepotu a apostasi, jejímiž důsledky jsou i Vámi popisované jevy (odcizení, individualismus, kapitalismus, genocida „pohanských“ národů, industrialismus, vposled pak atheismus, bolševismus nebo naopak pseudopohanské démonské kulty dneška).
S islámem nemáte pravdu: byla to naopak Osmanská říše, která zničila opravdovou křesťanskou Říši byzantskou, opuštěnou západními schismatiky. Přesto na východě koexistovali pravoslavní s židy i muslimy – s nevyhnutelnými ups and downs – po řadu staletí.
Ad Karel Kaiser: kdyby pohanství bylo tak životné a funkční, jak píšete, nedocházelo by k massovým konversím celých barbarských národů – Gótů, Franků, Burgundů, Langobardů – byť začasté k heretickému ariánství. Tam, kde bylo takové pohanství, jak si ho představujete, tj. vůči „jedu z Judey“ imunní, (např. v Indii), tam se křesťanství neuchytilo dodnes, resp. marginálně.
Spekulovat o „kollektivním myšlení Indoevropanů“ je v době nástupu křesťanství už anachronismem – jednotlivé větve už se po tisíciletí vyvíjely odlišně a mezi jednotlivými Indoevropany bylo IMHO přinejmenším tolik rozdílů jako podobností.
Z hlediska křesťanské hegemonie je pohanské vše, co je nekřesťanské. Z pohledu mnoha „pohanských kultur“ stojících na tisíciletých duchovních tradicích a filosofii představuje křesťanství barbarskou říši zla, která svojí ideologickou i krvavou expanzí ničila hluboce zakořeněné a lidsky přirozené kultury všude kolem sebe. Jinými slovy, křesťanství nepřineslo nic lidského a kulturně podnětného, co by „pohanský“ svět zušlechtilo. Pravý opak je pravdou, okamžik rozmachu křesťanství znamenal jen pro Evropany zničení helénské kultury, pád do temnoty (středověk), vytržení člověka z přirozených pout přírodních i pospolitních, znamenal počátky lidského odcizení, individualismu a vyústil v liberální marasmus rovnostářství, převahy resentimentu a tržního výprodeje všech lidských hodnot. Pro odlehlé národy přinesl učiněnou apokalypsu: Totální zničení a genocidu rozvinutých civilizací amerického kontinentu, potlačení duchovního rozvoje Osmanské říše, prokletí kolébky indoevropských národů jako sémě satanské hereze „pravé víry v Krista spasitele“ v podobě islámu, a nakonec zničení východních tisíciletých říší jako byla Čína a země dálného východu silami imperialismu a západního industriálního pokroku. Co nepoplenili křesťané, dokonali židé svojí touhou po světovládě vyvoleného národa.
Pohansky svet vubec nebyl v upadku, problemem nebylo prijeti obrazu Jezise, krize a podobne, protoze pohansky clovek cely zivot ruzne oblasti zivota zasvecoval ruznym bohum (v tomto by byl Jezis jen dalsim, nebo jednim z mnoha), ale netolerance a univerzalismus, ktery ustil v uceni, ze svet je obci bozi a cokoli se ji prici, prici se i bohu a je potreba to vyhladit.
Evropske narody na zadne otazky odpovedet nepotrebovaly, cely „jed z judey“ je cizorody blizkovychodni prvek (byt nevylucuji kulturni prinos scholastiky, ktera ovsem hodne cerpala prave z antiky) se kterym se mysl obyvatele Evropy do te doby nesetkala. Kolektivnimu mysleni Indoevropanu je podle me blizsi svet Aristotela a Homera, nez sv. Augustina a Tomase.
A nakonec si nemyslim, ze by se nachazelo v upadku, k masovym konverzim dochazelo proto, ze se indoevropska trojjedinost nakonec v konfrontaci s narokem na dualistikou vladu (svetska-duchovni) dostala do kolize. Jak valecnici, kteri prijali krestanstvi, postupne dobyvali dalsi uzemi a kmeny, meli zajem na moci a nakonec svrhavaly nacelnika a bourali trojjedine struktury (knezi-valecnici-rolnici, zastreseni volenym nacelnikem). Dobre o tom pise napriklad Dusan Trestik v „Mytech kmene Cechu“.
Pohanství nebylo nahrazeno křesťanstvím jen tak z ničeho nic, ale (i) proto, že se samo nacházelo v úpadkovém stavu a nebylo s to uspokojit potřeby a odpovědět na otázky. Přinejmenším ve středomoří, barbarským germánským primitivům patrně ještě vyhovovalo (pokud se nedostali do trvalejšího styku s Římskou říší).
Pokoušet se řešit spirituální krisi Západu návratem k pohanství považuji za nejen zcestné, ale nesmírně nebezpečné, ne-li katastrofální! Od dob Druhé světové války lidstvo duchovně nikam nepokročilo, naopak: duch doby je mnohem zlejší a agressivnější než tehdy. Nebyla WW II dostatečným varováním? Není snad na bíledni, že tytéž síly, byv rozpoutány teď, by tu „temnou stránku“ rozhicovaly ještě mnohem intensivněji? Je to v podstatě velmi typické, že „síly temna“ si našli cestu ke své „legalisaci“ právě skrze „renaissanci“ pohanství, kde snad byly (bývávaly) v rovnováze s opačnou stránkou a tak neutralisovány. Dnes je ta rovnováha vzdálenější než kdy jindy a tak realisace pohanství v podstatě NEMŮŽE být jiná než démonická!