Fašistická socialita

Fašistická socialita je pevné přesvědčení, že hospodářský život národa, který je pramenem národního bohatství, nesmí se rozvíjeti na účet chudoby a bídy celých tříd

Fašistická socialita je pevné přesvědčení, že hospodářský život národa, který je pramenem národního bohatství, nesmí se rozvíjeti na účet chudoby a bídy celých tříd

Autor: Jan Scheinost

Nejen socialisté, ale někdy i pokroková buržoazie využívá každé příležitosti, aby vybarvila fašistické hnutí, jako činitele sociálně reakčního, který tím, že kotví v přežilém liberalistickém hospodářském názoru, houževnatě podporuje starý hospodářský pořádek liberální, řád kapitalistický, ujařmující dělníka ve prospěch zisku soukromého podnikatele. Účel takových tvrzení je jasný: odraditi od fašismu drobného člověka a hlavně průmyslového dělníka, který je příliš a to právem zvyklý viděti v kapitalistickém, lépe řečeno liberálním světě, svého nepřítele.

A přece jsou to řeči nepravdivé, pramenící buď ze špatné informace nebo ze zlé vůle. Lidé inteligentní, jak si o sobě myslí, potírají fašismus ve svých novinách a revuích, ale nemají o pravé podstatě fašismu ani ponětí. Ba dokonce i lidé vážení a zvučných jmen jako Viktor Dyk (poslední Fronta, Demokrat) ukazují ve svých kritikách nebo posudcích fašismu, že je jim fašistická nauka hospodářská naprosto cizí a omezují se jen na povrchní pozorování zjevů, které vidí kolem sebe, byť by byly sebe vedlejší povahy. Mezi českými vzdělanými lidmi je přímo úžasná neznalost i základních fašistických pravd, což vede jednak k nedorozuměním, jednak působí trapně hlavně v národě, kde jinak se čtou všecky možné cizí noviny a kde informovanost o světovém duchovním proudění není nejmenší ve srovnání s cizinou. Jen fašismus je výjimkou a o něm se mohou psáti kde jaké pomluvy a klepy.


Fašismus je právě tak málo kapitalistický jako socialistický. V hospodářském myšlení národa má osobitou nauku, vrcholící ve stavovském zřízení. Fašismus jistě je nesmlouvačný, pokud se týče zásady soukromého vlastnictví, ale tato zásada je právě tak fašistická jako přirozená, protože i ruští bolševici byli životem přinuceni skloniti před ní své pověrčivé hlavy.

Moderní lidská společnost a její zřízení musí počítati s jedním velmi důležitým činitelem: se socialitou současného myšlení. Neubránil se jí ani omlazovaný liberalismus, názor celkem mrtvý, byť by si Milan Hodža myslil, že je na něm možno ještě budovat svět a národní civilisaci. Socialismus a hlavně křesťanství sice prosadily, že tento prvek se do života naší generace vklínil tak pevně, že i měšťanské straně liberalistické není nerozumno zdůrazňovati alespoň v programu svou sociálně reformní tendenci. Ale socialita v rukou socialistů ztroskotala a stala se třídním kořistnictvím.

Socialita není snad nějaký sentimentální polopathos, fňukající nad bídou některých vrstev národa. Je to rozumné a pevné přesvědčení, že hospodářský život národa, který je pramenem národního bohatství, nesmí se rozvíjeti na účet chudoby a bídy celých tříd a že stát a stavy hospodářské nesmí ze své funkce vyřaditi zodpovědný a pevný plán co největší účasti co nejširších vrstev na plodech národního bohatství. Rozmach státu je nemožný, není-li podložen blahobytem národa, je-li podlamován výkřiky bídy.

Jedná se tedy o vědomí nutnosti sociality ve všech třídách národa a všech jeho hierarchiích, hlavně však zvláště o pevný plán a zodpovědné jeho provádění. V tom zklamal jak socialismus, tak liberalismus, protože jeho epochy jsou provázeny propastmi bídy.

Fašismus nutí ve svém stavovském státě všecky společenské výrobní třídy k těsné spolupráci a tím posiluje vědomí sociality všeobecně. Fašistický stát bdí pak přísným a spravedlivým okem nad hospodářským procesem a netrpí vykořisťování jedněch druhými už proto, že je fakticky znemožněno povýšením všech tříd, tedy i dělnictva průmyslového, na veřejné činitele státního práva s velikou mocí a zodpovědností před svými členy.

Stavovský stát uskutečňuje v moderní době maximum sociality v národě. Je jisto, že ani nejideálnější zřízení nebude míti tolik prostředků a síly, aby chudobu smylo ze světa, protože podle slov Kristových „chudí budou vždy s námi“. – Chudoba však není jen problémem hospodářským, ale i duchovním. Chudí jsou spanilým květem lidstva, velká zásoba počestnosti, pokory a zásluh, jejichž plod neuzrává na tomto světě.

Říšská stráž. 1927, čís. 4, str. 2.

Úvaha Jana Scheinosta vyšla jako příloha publikace Republika Salò, skutečný fašismus (Knihovna Národní myšlenky, sv. 9, Praha 2010).

Jean Raspail – Tábor Svatých DOTISK!

Jean Raspail - Tábor Svatých***
DOTISK KNIHY V NOVÉM PŘEKLADU!
***
Román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
***
Objednávky na Kosmasu ZDE
.

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden***
Poslední desku Pavla J. Hejátka Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989 objednávejte ZDE
.

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Víte, že…

1. dubna 1753 se narodil francouzský filosof a konzervativní myslitel hrabě Joseph de Maistre, jeden z výrazných odpůrců Francouzské revoluce a kritik liberalismu. Vyrůstal v katolické rodině, Francouzskou revoluci odmítal z konzervativních pozic a chápal ji jako boží trest za osvícenské snahy.
Léon Degrelle1. dubna 1994 zemřel ve španělské Málaze zakladatel belgického (valonského) rexistického hnutí Léon Degrelle. Během druhé světové války sloužil v řadách Waffen SS, své zážitky z bojů na východní frontě shrnul do knihy Tažení v Rusku 1941 - 45. Nedlouho před smrtí se Degrella kdosi zeptal, jestli něčeho ve své minulosti lituje. Odpověděl: „Jen toho, že jsme prohráli.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív