Categorized | Politika, Zprávy ze světa

Charlie Hebdo: Zavražděni kvůli kresleným vtipům

Charlie HebdoAutor: Francis Carr Begbie

Dva bezprostřední důsledky pařížského masakru jsou zjevné už teď – zaprvé, naší političtí vůdci jsou jako obvykle šokování muslimy, kteří se chovají jako muslimové a ve jménu své víry páchají takto strašlivé zločiny. Kdo to proboha mohl předvídat?

Druhý se zdá být mnohem zajímavější. Žádná z obvyklých výmluv a racionalizací, užívaná při podobných příležitostech našimi elitami nedokáže skrýt skutečnou povahu událostí.

Dvanáct lidí zabitých v evropském hlavním městě pro zločin kreslení karikatur. Nikdo nemůže říct, že nešlo o skutečné muslimy nebo předstírat že islám je náboženstvím míru – na to je příliš pozdě. Nikdo nemůže ani říct, že pachatel byl „osamělý střelec“ s možnými psychickými problémy a nejasnými motivy.

Jistě že jsou šílení, ale jde o šílenství mezi západními muslimy vcelku běžné. A šílené interpretace, že nepřátelství k těmto karikaturám zavinil nedostatek respektu Západu a nikoli muslimská netolerance, vyznává velký podíl muslimů na Západě a dokonce ještě větší v muslimských zemích. Musíme předpokládat, že nemalá část muslimů se cítí srozuměna s pařížským masakrem. Proč tedy vlastně západní vlády importují do svých zemí davy muslimů?


Dokonce i onen naprosto předvídatelný, levicí tolik milovaný, nástroj k rozptýlení pozornosti – obavy z rozpoutání islamofobních reakcí – se podle všeho příliš neuchytil. Pokusy vzkřísit kampaň na sociálních médiích #Illridewithyou, která po útoku v australském Sydney rozčílila tolik lidí, se setkaly s rozhořčeným odporem.

„Děsivý útok v Paříži, který naneštěstí znovu budou následovat hloupé a zlovolné urážky islámu #illridewithyou

I obvyklé pokusy obvinit oběti se ukázaly být dosti problematickými. Při předchozím pokusu obvinit časopis Charlie Hebdo z toho, že se stal cílem žhářů, napsal dopisovatel časopisu Time Bruce Crumley v roce 2011 tato pamětihodná slova:

Nejen že jsou takové islamofobní šaškárny (jako publikace karikatur) jalové a dětinské, ale také si otevřeně říkají o velmi násilnou reakci extremistů, kterým se autoři domněle ve jménu obecného blaha hrdě staví na odpor. Jak je dosahováno obecné blaho vytvářením nejednotnosti, vyvoláváním hněvu a vyprovokováváním násilných reakcí?

Myslíte, že cena, kterou jste zaplatili za otisknutí urážlivých, hanebných a jednoduše nevtipných parodií na základě logiky ‚protože můžeme‘ stála za to? Pokud ano, hodně štěstí s těmi malbami uhlem, které teď budou krášlit vaše stránky.

A co týče svalování viny na oběť:

„Měli vědět, že rozzuří šílené fundamentalisty“ je teologickým ekvivalentem „neměla si oblíkat tak krátkou sukni“ – Lachlan Markay (@lachlan) 7. ledna 2015.

Někteří se však narativu tak snadno nepustí. Pro londýnský Daily Telegraph zůstává hlavní perspektivou, že „Francii teď čeká vlna islamofobie“ a že se ve Francii rozmáhá rasismus.

Střelba v redakci francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo získává na důležitosti i proto, že pro jednou se oběti rekrutovaly z prostředí, s nímž se může pohodlná buržoazie snadno ztotožnit.

Žádného příslušníka politických či mediálních elit příliš neznepokojí zprávy o obětech znásilnění v severoanglických městech, v Malmö nebo pařížských banlieues. Jistě patří k nižší třídě, a tak na nich kdovíjak nezáleží. Tentokrát je to ale jinak.

Levicoví karikaturisté, jeden po druhém postříleni ve vlastní redakci – to je rána přímo do srdce francouzské kultury. Zapomeňte na církev, trendy časopis je mnohem spíš institucí, na níž západním elitám skutečně záleží a s tím nic nesvede ani libovolné množství snobské sofistiky.

Dnešní události (článek byl zveřejněn 7. ledna – pozn. red. DP) pravděpodobně budou mít výrazný ohlas. Už nyní se po sérii adventních incidentů, kdy muslimští řidiči provolávající islámská hesla opakovaně najeli autem do davů na chodníku, napětí dalo takřka krájet. Budoucí podoba francouzské politiky byla proměněna, a to nejen pro vlajkonošku protiimigrační pravice Marine Le Pen, ale pro všechny nacionalistické a alternativně pravicové skupiny na kontinentu.

Obálka posledního vydání Charlie Hebdo zobrazuje karikaturu kontroverzního autora Michela Houllebecqa, jehož poslední kniha vypraví příběh o tom, jak se mainstreamové strany spojí, aby zabránily zvolení Marine Le Penové prezidentkou. Do Elysejského paláce je zvolen muslim a vládu ve Francii přebírá islamistická strana. Ženám je doporučeno zahalovat si vlasy, dochází k legalizaci polygamie a na univerzitách se vyučuje Korán.

Marine Le Penová, dcera pravicového politika Jeana-Marie Le Pena skončila v prezidentských volbách v roce 2012 na třetím místě, za F. Hollandem a bývalým prezidentem Sarkozym. Poslední průzkumy ukazují, že pokud ve druhém kole voleb půjde proti Hollandovi, stala by prezidentkou. Účinek lednového masakru na její šance bude přinejmenším zajímavý.

Svoboda tisku se stane v dalších měsících velmi aktuálním tématem. Dosud levice horlivě podporovala zákony proti „šíření nenávisti“; bude zajímavé sledovat, jaký postoj zaujme do budoucna.

Pro naši stranu – vlastně celou Evropu – jde o dějinný den. Miliony Evropanů byly chtě nechtě nuceny uvědomit si obrysy katastrofy, do níž nás vlečou elity.

Jedna věc se zdá jistá: obětem masakru v Charlie Hebdo se dostane nesrovnatelně více sympatií než holandskému režisérovi Theo van Goghovi nebo jeho krajanovi, politiku Pim Fortuynovi, kteří byli oba zavražděni, když se své krajany pokoušeli varovat před nebezpečím islámu. Zaplatili nejvyšší cenu a jako odměny za jejich snahy se jim dostalo úšklebků a posměšků.

Úvaha F. C. Begbieho Murdered for telling jokes vyšla na stránkách The Occidental Observer.

Jean Raspail – Tábor Svatých DOTISK!

Jean Raspail - Tábor Svatých***
DOTISK KNIHY V NOVÉM PŘEKLADU!
***
Román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
***
Objednávky na Kosmasu ZDE
.

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden***
Poslední desku Pavla J. Hejátka Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989 objednávejte ZDE
.

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Víte, že…

1. dubna 1753 se narodil francouzský filosof a konzervativní myslitel hrabě Joseph de Maistre, jeden z výrazných odpůrců Francouzské revoluce a kritik liberalismu. Vyrůstal v katolické rodině, Francouzskou revoluci odmítal z konzervativních pozic a chápal ji jako boží trest za osvícenské snahy.
Léon Degrelle1. dubna 1994 zemřel ve španělské Málaze zakladatel belgického (valonského) rexistického hnutí Léon Degrelle. Během druhé světové války sloužil v řadách Waffen SS, své zážitky z bojů na východní frontě shrnul do knihy Tažení v Rusku 1941 - 45. Nedlouho před smrtí se Degrella kdosi zeptal, jestli něčeho ve své minulosti lituje. Odpověděl: „Jen toho, že jsme prohráli.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív