Categorized | Historie, Analýzy, Politika, Texty

Určení nepřítele

Jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani v ČR „imigrační klid nepotrvá věčně“

Jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani v ČR „imigrační klid nepotrvá věčně“

Autor: Karel Veliký

Vymezení identityrozhodnutí o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“ — Carl Schmitt

Evropa dnes zažívá hroznou invazi. Není to poprvé. V minulosti utočili Hunové (zastavila je římsko-germánská vojska na Katalaunských polích), Arabové a Avaři (odrazili je Karel Martel a Karel Veliký), Tataři (Rusové je porazili na Kulikovském poli), Turci (byli „evropským vojskem“ zahnáni od Vídně). Je tu ale jeden zásadní rozdíl! Před nepřítelem se buď prchá, nebo se s ním bojuje. Je ale dnes kam utéct? Rasově a národně cítící bílí lidé se z velkoměst utíkají do vnitřní emigrace, popř. je opouštějí, doslova „vyklízejí pole“. Ti další zatím dělají, že „nevidí“ – anebo opravdu „nevidí“, ať už jen pod tlakem každodenního „provozu“ či podvratné propagandy (řečičky o toleranci, obohacování atd., však to známe), a tedy z apatie či naivity, které xenofilové rádi vydávají právě za „toleranci“.

Ano, s nepřítelem se buď bojuje, nebo se před ním utíká, to ale pod podmínkou, že se obecně ví, kdo je Nepřítel, že se na něj může ukázat, že je možné ho veřejně pojmenovat. Nuže, mediální obřízka dělá vše pro to, aby „eliminovala“ národní a rasový instinkt občanů napadených zemí. Zprvu plíživý vpád alogenních se přitom v posledních 10–20 letech změnil v otevřenou kolonizaci. Vratká koexistence s cizorodými davy je v jimi postižených státech možná jen díky trvající institucionální převaze (správa a řízení společnosti) domorodých obyvatel; Česko dík své geografické poloze a historii (bez zámořských výbojů, zato s železnou oponou) zatím stojí stranou tohoto vývoje, ale jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani tady „imigrační klid nepotrvá věčně“. V Africe a Asii jsou miliony těch, kteří se už chystají na cestu…


Aby nedošlo k omylu, oním Nepřítelem s velkým „N“ nejsou ani tak příslušníci barevných národů, ale „náš“ Systém, který je vytrhuje z kořenů jejich zemí. Systém, který je zásobuje zbraněmi a ničí jakoukoli snahu o hospodářskou rovnováhu jejich států. Systém, který rozkládá jejich kultury a svým maskluzivním pozlátkem je svádí k dříve nepředstavitelnému (co si barevní muži asi pomyslí o bílých ženách, jak jsou prezentovány v černých dírách internetové pornografie?). Systém, který Západ v čele s USA halasně a pokrytecky vyváží do celého zbytku světa jako vyvrcholení lidských dějin a jehož hlavním programem i cílem je peněžní zisk. Systém, jehož funkcí se po letech 1945 a 1989 stala celá Evropa. Systém, který zajde na své duchovní vakuum a ohebnou etiku (odtud hodnotový relativismus => chaos). * To jsou totiž ony deficity umožňující systémový etnomasochismus a multi-Kult (jako odpykání „hříchů bílého muže“), nedostatečně střežené hranice, určování národnosti podle razítka v pase, absenci jakékoli rozumné demografické politiky (neřkuli biopolitiky) atd.

Co dělat? My, malý národ malých lidí (tj. lidí bez mocenského „stínu“, který nejenže nepadá nikam za hranice státu, ale i v něm se ztrácí), můžeme sotva víc než jen přihlížet. „Sotva“ se většinou vyčerpává v osobním postoji: vždy mi přijde vlastně nepřiměřené, říkat teď jakékoli “my”. Češi a Moravané jsou sice stále etnika, tzn. souhrny lidí mající společnou etnicitu (tj. kulturní odlišnost jejich „lidských souhrnů“ od jiných) a etnickou příslušnost (=původně kmenová národnost, dnes volitelná abstrakce, za „Čecha“ se tak může vydávat každý cikán), ale dávno nežijeme pospolu (v pospolitostech), spíš jen vedle sebe (ve společnosti) a hlavně pro sebe (bez rodiny a snad i v rodinách?!). Také nejrůznější „marginály“, „extremisty“ a „radikály“, kteří se vymezují protisystémově, pojí zhusta jen společná nechuť, jenže z různých důvodů. Každý se zdá sám, a víc už nic. A tak i identitu zřejmě nezbývá než vymezovat dobově, tedy individuálně: určit si a žít svá měřítka češství a evropanství bez ohledu na to, jak se ostatní obyvatelstvo kontinentu chová. Úpadek je to ovšem bolestný.

Poznámka:

* Nepsaným filozofickým základem a jakýmsi zbytkovým světonázorem konzumní společnosti je zvulgarizovaný pragmatismus zaměřený stále úžeji k hmotnému zajištění jednotlivce a vstřebávající do sebe úpadkové prvky pozitivismu a racionalismu.  Gender, lidská práva a multi-Kult jsou naproti tomu hlavně jen ideologickou kamufláží a nástrojem politické demagogie, které se postupně šíří interakcí mezi jistým druhem intelektuálního snobství a „rozumnou“, tj. přizpůsobivou většinou (ať už českou nebo jinou). To ale neznamená, že mezi představiteli a šiřiteli těchto úpadkových harmonizačních perspektiv není jisté procento „opravdových“ – snivých humanistů rodem!

Jean Raspail – Tábor Svatých DOTISK!

Jean Raspail - Tábor Svatých***
DOTISK KNIHY V NOVÉM PŘEKLADU!
***
Román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
***
Objednávky na Kosmasu ZDE
.

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden***
Poslední desku Pavla J. Hejátka Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989 objednávejte ZDE
.

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Víte, že…

1. dubna 1753 se narodil francouzský filosof a konzervativní myslitel hrabě Joseph de Maistre, jeden z výrazných odpůrců Francouzské revoluce a kritik liberalismu. Vyrůstal v katolické rodině, Francouzskou revoluci odmítal z konzervativních pozic a chápal ji jako boží trest za osvícenské snahy.
Léon Degrelle1. dubna 1994 zemřel ve španělské Málaze zakladatel belgického (valonského) rexistického hnutí Léon Degrelle. Během druhé světové války sloužil v řadách Waffen SS, své zážitky z bojů na východní frontě shrnul do knihy Tažení v Rusku 1941 - 45. Nedlouho před smrtí se Degrella kdosi zeptal, jestli něčeho ve své minulosti lituje. Odpověděl: „Jen toho, že jsme prohráli.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív