Pokračujeme v ukázkách z obsáhlého bilancování nacionálních snah za více jak první dekádu od převratu v devětaosmdesátém. Autory těchto rozvah, publikovaných v časopise Národní myšlenka v letech 2003 až 2005, jsou přitom sami nacionálové, národovci a konzervativci nejrůznějšího ražení a odstínů, činní v odporu proti globalismu a jeho zdejším demoliberálním a levičáckým propagandistům, resp. kolaborantům.
Nepřehlédnutelným znakem této tzv. demokracie je úporné lpění na vytvoření multikulturní a multietnické společnosti; dále pak snaha o likvidování křesťanské kultury a náboženství, zvláště katolictví; vidíme i špatně maskovanou snahu o pouštění žilou bílé rase neustálým přistěhovalectvím Arabů, černochů, Asiatů a všech těch neevropských, nekřesťanských „vetřelců“, toužících po naplnění svého břicha, kterým je systematická a dennodenní práce cizí. Důsledek zednářské imigrační politiky je ten, že tito „přistěhovalci“ s sebou přinášejí, kromě záhadných nemocí, i svou kulturu a náboženství, které jsou v příkrém rozporu s tradicí Evropy, což vede k postupnému napětí mezi nimi a autochtonním evropským obyvatelstvem.
(…) budou vytvářet svoje vlastní územní enklávy – kam se mimochodem i policie za bílého dne bude bát vjet autem, neboť by se okamžitě stala terčem útoku rozdivočelých dětí a i dospělých. (…) Co pro nás z toho, co bylo řečeno, vyplývá? Jako národ bychom si měli vzít příklad z druhé republiky, vrátit se k Bohu a svatováclavské tradici: žít zadobře se všemi nejbližšími sousedy, neboť s nimi budeme muset sdílet tento geopolitický prostor, ať chceme nebo ne. Individuálně především: stát pevně na pozicích mravnosti, křesťanství a národovectví – z těchto pilířů neuhnout. Rozšiřovat mezi lidmi světlo Kristovo. Po zkušenostech, které máme, nechtít neustále sjednocovat drobné pidistrany, je to škoda času, jejich malí Napoleonkové nemají pokoru, disciplínu a nevědí nic o síle v jednotě.
Ladislav Malý, sdružení Občané proti EU (NM 4/2003, str. 7). Upozorňujeme, že zhruba před třemi vydal p. Malý vlastní brožuru s názvem Konec liberalismu v Česku. A co dál?, kde tyto návrhy a výzvy rozvádí.
…jedná se o ústup z nulových pozic (…) Národní hnutí postrádá prostředky (počínaje samozřejmě penězi), ale také lidi, a ty ještě více než před nedávnou dobou. Důležitou je otázka, čím je to způsobeno. Část činných národovců samozřejmě odpadla přirozeným postupem – ti, kdož coby mladíci přičichli k nacionalismu v povznesené době kolem pádu komunistické moci, mají dnes „přirozenější“ starosti týkající se rodiny a osobního života a nejsou již zdaleka tolik ochotni obětovat ze svého času, prostředků a pohodlí pro „naši věc“. To je však vcelku přirozená selekce, se kterou se musejí vyrovnávat nejen nacionalisté. Horší je však skutečnost, že národní či národně konzervativní myšlenka nedokázala oslovit přiměřený počet mladších lidí. (…) Posledních několik let pěstované spojenectví nacionálů a katolíků podle mě národnímu proudu spíš ublížilo a zisk nevidím žádný (za druhou stranu mluvit nemohu). Od počátku tento „přirozený svazek“, jak je některými představován, chápu toliko jako manželství z rozumu, navíc vzniklé pod silným vnějším tlakem (zkrátka nikdo jiný ochotný se s námi bavit nebyl k mání). Vytýkám-li však národovectví a konzervativním silám nepružnost a neschopnost adekvátně reagovat na společenské změny nastalé během poslední dekády, pak v případě tradičních katolíků někdy prostě nemám slov. (…) Vždy jsem byl zastáncem „politické akce“, tedy názoru, že nacionalismus je především politickým směrem a jako takový má vystupovat. Ale dnes, bohužel, musím napsat, že není vhodný čas pro zakládání politických stran a velký vstup do politiky pod prapory národního hnutí. Prostě na takový krok nemáme lidi. (…) Již jsme se přesvědčili, že na malé české scéně není možné národovecké síly sjednotit, že každý chce být předsedou, presidentem, vůdcem své organisace a má přitom někdy dobré, někdy hloupé důvody dívat se na ostatní jako na více či méně odlišné. Nemá cenu tím nyní mařit čas a prostředky: víme, že ke sjednocení nedojde a navíc ho ani není třeba. Co je tedy naším současným prvořadým úkolem? Podle mne máme dva: nenechat národní myšlenku zemřít na úbytě a zároveň dát konzervativnímu nacionalismu dostatečné ideové zázemí, aby byl připraven politicky vystoupit, sebere-li k tomu ovšem kdy síly. (…) Ideologii, která bude mluvit k současným lidem, k nám, žijícím Čechům, která nebude relikvií z dob punktací nebo dokonce hlasem ze záhrobí francouzských kontrarevolucionářů. (…) Jednoduše řečeno, naše úkoly jsou dnes myslet a propagovat. Musíme doufat, že máme alespoň na ně sílu.
Jan Maloušek, o. s. Národní myšlenka (NM 1/2004, str. 8)
Pokračování příště. Zúčastnění i nezúčastnění, pište: Jak to vidíte dnes?
***
***
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině
@Heliodromus:
O. napsal: Tohle tu už bylo tolikrát, pořád nějací generálové bojující s neexistujícími armádami! Realita je taková, že není vůbec nikdo, kdo by něco takového dělal.
Jeho povzdech byl reakcí na komentář nad ním, o řízeném trollování na netu.
Mám tedy dojem, že O. mluvil o lidském základu v souvislosti s masou. Tedy, každý je vševědoucí generál plánující suprčupr diverzní akce, každý chce být předsedou nebo místopředsedou suprčupr straničky nebo hnutíčka s těmi nej nej idejemi, ale… kde jsou vojáci, členové? Kde je ta armáda? Tedy ten chybějící lidský základ.
Dle mě je chyba v samotné podstatě českého nacionalismu, v jeho kořenech – a tím pádem i v těch generálech, slovy O, kteří na tomto nacionalismu vyrůstají a ideově z něj po desetiletí čerpají. Argumenty viz výše.
S tou vnitřní očistou víceméně souhlasím pro víkendové fajnšmekry, ale… Lídrem se člověk neučí, lídr je ve vás. Lídr nečte názory nýmandů (já, vy) v diskuzích. Ten má vlastní cestu. Lídra můžete ovlivnit, jen pokud ho zaujmete a chce se inspirovat (skvělý článek o van den Bruckovi, ze kterého čerpal Hitler). To je vše. Pokud na něj přímý vliv nemáte, můžete jen sledovat jeho kroky. To lídr osobně dělá reconquistu, shora dolů. Hitler v Německu, které neuvěřitelně povstalo po WWI. Nebo nyní Putin v Rusku, které se konečně vyhrabalo ze srabu 90. let. Stejnou šanci měl např. i Trump. Ale dokázal už posté, že západní US systém je naprosto zkorumpovaný. A jeho prezidenti jsou nesvéprávné pro-izraelské loutky.
Ale abych neodbíhal. Chcete-li čistit lidi, založte si web a hodně ho propagujte. Abyste oslovil nejméně polovinu republiky. Pak se určitě najde dozrávající lídr, kterého zaujmete a inspirujete. Ten pak třeba i něco zajímavého dokáže a v jeho knize Má Reconquista naleznete přesné repliky svých myšlenek. Ale zklamu vás, jeho jednání nebude zrcadlovým obrazem vaší reconquisty. Ale výsledek vlivu dalších milionů faktorů z jeho soukromého života, i z reál politiky.
Nicméně jste navázal na to, o čem jsem psal. Nejprve je potřeba ukázat naprosto novou cestu (vymanit se z začarovaného kruhu českého nacionalismu). S ní oslovit miliony lidí. A pak jen čekat, zda jsme někoho pozitivně inspirovali. Do takové míry, že dokáže přinejmenším 70% našich myšlenek dál šířit a 30% našich myšlenek dokáže prosadit v reálném životě.
Nebo se toho chopit sám. Ukázat cestu, sám ji šířit a sám začít prosazovat své myšlenky do praxe, do běžného života. Začít jednat jako lídr a strhávat masy. A počítat se všemi těmi miliony negativ a obrovité práce, co to obnáší.
Vybudovat od píky politickou organizaci a ovládnout s ní celou Evropu, je výkon srovnatelný s vybudováním nadnárodního průmyslového koncernu z podomního prodeje ponožek. Přičemž vás chce konkurence každý den zničit, smazat z povrchu světa.
K tomu je třeba umět zvládnout víc věcí, než jen reconquistu ducha.
Pozorovatel, najprv odmietnete O. myšlienku, že problémom číslo jedna je ľudský základ a potom napíšete, že problémom hnutia „je jeho vlastní omezenost a omezenost jeho představitelů.“ Nepríde Vám to ako totálne protirečenie? Však práve tú obmedzenosť v každej oblasti mal podľa mňa O. na mysli. A tá tu reálne je.
A tak isto pán Maloušek, nepriateľ je predovšetkým medzi nami. Nepriateľ z juhu je len dôsledok, náš vlastný nepriateľ je príčina, vrátane toho, ktorého si nosíme sami v sebe, čím sa obratom dostávame späť k otázke ľudského základu.
Dovolím si tvrdiť, že toto je hlavný problém Európy a ten najväčšmi prehliadaný a podceňovaný. Cesta späť sa začína cez náš samých, reconquista musí byť v prvom rade vnútorná. Koniec-koncov opäť to máte čierne na bielom aj v tom novom Degrelleho vydaní.
Problémem všech “našich” snah číslo jedna je lidský základ.
To je naprostý omyl. Problémem číslo jedna českého „národoveckého“ hnutí je jeho vlastní omezenost a omezenost jeho představitelů. Neexistence myšlenek, kterými by zaujali obyčejného člověka a neexistence lídrů, kterým by lidé věřili. I v době ohrožení republiky v půlce 30. let 20. století nedokázal žádný český rádoby nacionalista získat pro své hnutí alespoň tolik hlasů, kolik získali Sudetští Němci či komunisté pro svá hnutí. Tehdy se určitě nikdo nemohl vymlouvat na to, že slova národ, vlast, nacionalismus jsou považována za něco, co do slušné společnosti nepatří.
České nacionální hnutí vzniklo na stejných základech jako dnešní ukrajinské nacionální hnutí. Liberální Západ ve svém soupeření o geopolitickou nadvládu nad Střední Evropou zorganizoval hnutí, postavené čistě na lokálním šovinismu. S jediným cílem, zpřetrhat svazky s R-U a způsobit rozkol nenáviděné kunkurenční mocnosti. Na Ukrajině usiloval Západ o rozbití svazku země s Ruskem, s cílem získat geopolitickou nadvládu nad tímto územím a oslabit nenáviděné Rusko. Západ pak nechal okupovat Sudety, na Východ od nás nechal okupovat Krym. Obojí bylo pro politcky gramotné osoby naprosto očekávaným vyústěním pitomé západní politiky a ještě pitomnějších lokálních „národovců“.
Stejný tehdejší politický (s prominutím) bordel a boj mezi desítkami „národoveckých“ pidihnutíček a pidistraniček v ČSR je možné sledovat i dnes na Ukrajině, po onom slavném vítězství. Hnutí postavené na zaslepeném šovinismu nemá lidem co nabídnout, kromě generování zaslepených šovinistických lídrů. Jenže to je pouze politika lovení čarodějnic pro místní lůzu. Nikoliv smysluplná idea pro dlouhodobý rozkvět emancipované společnosti.
České nacionální hnutí se točí ve stejné spirále, do které se dostalo se vznikem ČSR v 1918. Zmizel nepřítel, zmizeli sponzoři ze Západu, zmizely ideje, zmizel zájem lidí.
Po roce 1990 upadl význam českých nacionálů úplně. Byli to pro-němečtí neonacisté, kdo dokázal pravidelně pořádat mohutné manifestace a čelit levici, kdo dokázal vést tisíce lidí v Bitvě o Janov. Je to bývalý rasistický skinhead, se kterým 20 tisíc lidí zpívalo minulý rok v Praze „Bílého jezdce“. Je to Ortel, jehož zpěvák prokazatelně spolupracoval s Confliktem 88, kdo skončil na druhém místě soutěže Český Slavík. Je to polo-Asiat Okamura, kdo se dostal s nacionalistickou rétorikou do parlamentu, s velmi slušným ziskem bodů.
Chyba je zcela evidentně pouze v historicky dané omezenosti českého „národoveckého“ hnutí a jeho představitelů. Jeho prokázaná neexistence zaujmout lidi ani v nejtěžších chvílích. Neexistence ani nejzákladnější myšlenky, na které by se dalo stavět. Sledování aktuálního vývoje na Ukr a tamní boje mezi jednotlivými nacionály je jako dívat se retrospektivně na poválečnou ČSR a sledovat boje mezi tehdejšími bojůvkami těch nepitoresknějších straniček a hnutíček. Všichni chtějí být vůdci, všichni chtějí být předsedové a místopředsedové.
Smysluplná idea a přímý kontakt s obyčejnými lidmi? Mezilidská solidarita s vlastním národem? To poslední, co by někoho z „národovců“ zajímalo.
Trolling a zakládání nějakých falešných profilů mi tedy přijde značně nedůstojné. Navíc si nějak neumím představit kvality těch, kteří by na tuhle „práci“ našli dostatek času.
J. P.: Následující prosím nechápejte špatně, jako nějaký osobní útok, ale věcně musím říci, že uvažování, které jste tu předvedl, se v těchto kruzích opakuje jako obehraná písnička a je naprosto mimo realitu.
„Mělo by se udělat to či ono“, jistě, ale už se nikdo nezamýšlí, kdo by to něco měl udělat. Kdo a kde jsou lidé, co by tohle dělali? Tohle tu už bylo tolikrát, pořád nějací generálové bojující s neexistujícími armádami! Realita je taková, že není vůbec nikdo, kdo by něco takového dělal. Nanejvýš, když náhodou někoho najdete a přesvědčíte jej, po nějaké době vám v lepším případě oznámí, že ho to „už nebaví“, v tom horším zmizí a neřekne vůbec nic.
Problémem všech „našich“ snah číslo jedna je lidský základ. Nebudeme-li začínat u této otázky, tak veškeré plány budou jen naivním budováním vzdušných zámků, jinak nic.
K propagaci – nedávno jsem se s kamarádem bavil, na propagování by se hodilo nějaké trollící uskupení. Hodilo by se:
1) Zakládání nových falešných profilů. Banování je lehké, pro pořádnou práci není profilů nikdy moc. Kdyby se na to někdo specializoval, šlo by mu to od ruky.
2) Aspoň část profilů „dozrávat“ předtím, než se budou naplno používat. Plácnout na ně občas mírný nebo i neutrální komentář, sdílení, obrázek, nabrat přátele, nechat tomu rok, dva čas. Bby při nasazení nevypadali jak zbrusu nový fake.
3) Víc lidí může mít login na jednotlivý profil, může se hodit.
4) Každý se může primárně zaměřit na sledování jen pár skupin a upozorňovat ostatní na nové, podstatné věci.
5) Když se někdo dostane do flame, pozve další k posile.
Hmmm, musím říci, že po 15ti létech je to smutné čtení. L. Malý vystihl přesně, v čem spočívala a i nadále spočívá hlavní činnost demoliberálů, ať uvědomělých či ne. A stesky na nespojitelnost národních sil jsou v jeho případě nápadně podobné se stavem, který jsem tehdy popsal sám.
Od té doby demoliberální régime ještě přitvrdil. Katolictví je v těžké defensivě, nacionálové u nás na vymření. Přes to, že se mnohdy utěšujeme dílčími vítězstvími našich (někdy zdánlivých) souputníků či prohrami demoliberálů, je faktem, že strana Pokroku neztrácí útočného ducha, zatímco strana zdravého rozumu a tradice ztrácí další a další posice.
Snahy vzdorovat Pokroku za každou cenu jsou různé, ovšem bohužel málo úspěšné, nicméně nutné. Skutečné křesťanství spolu s antickým děditvím a dědičností determinovanými vlastnostmi a schopmnostmi jsou věci, které spojují národy bílé rasy. Nevěřím příliš v možnost vytvoření „evropského nacionalismu“ a přiznávám, že je mi sama myšlenka cizí a proti srsti. Z římských občanů v provinciích se také pod tlakem barbarů nestali Římani.
Naši českou naději spatřuji v tom, že máme za západním rozvratem stále dvacetileté zpoždění (byť se místní kolaboranti snaží dohnat a předehnat imperialisty o sto šest), zatím stále ještě poměrně nízký počet cizího obyvatelstva na vlastním území (ó, jak je to relativní – zas tak málo jich není!) a v rom, že nás naši (nechtění) soudruzi na Západě (ostatně i nechtění soudruzi na Východě) považují za Východ. Byzanc přečkala Řím o 1000 let!
Samozřejmě, nelze stát na posicích „proti všem“. Ale musíme si uvědomit, že nepřítel není jen na jihu. Je mezi námi (především v těch z nás, kteří hlásají příslušnost k rozvrácenému Západu), je na mezi „imperialisty“ na západě i na východě. Jednou snad budeme moci říci – nabízíme vám spolupráci, pokud o ni skutečně stojíte. Pokud ne, zhyňte si sami pod náporem svých kolonisátorů.
Příznivé je, že při současném vývoji ve střední Evropě neroste duch soupeření, nýbrž se snad rodí duch spolupráce. Třeba pod tlakem nebezpečí, vnějšího ohrožení a knuty. Vzpoura zotročených nemusí být nutně revolucí lusy.
Co dál s národním hnutím? Positivní je, že v širších kruzích již sama slova národ, vlast, nacionalismus nejsou považována za něco, co do slušné společnosti nepatří. Je to lakmusový papírek pro rozpoznání uvědomnělých i nevedmých „colabos“ a našinců. To je dobrá zpráva – začíná se formovat atmosféra, v níž nějaké národní hnutí můžeme začít formovat.