Délský potápěč

Pierre Drieu La Rochelle (3. ledna 1893 – 15. března 1945)

Autor: Mark Christensen

… Rád bych mluvil o svým způsobem kolektivní události, která i před různorodost původu, mínění, charakterů, pohnutek i cílů lidí do ní zapojených dostála svému jménu: kolaborace.

Těmito slovy začíná Konečné zúčtování (Drieuova esej na obranu jeho politických názorů, vydaná posmrtně v souborném díle Récit secret suivi de Journal (1944-1945) nakladatelstvím Gallimard v roce 1961 – pozn. DP) , dílo člověka na konci života svého i své generace. Musíme to zdůraznit, Pierre Drieu La Rochelle totiž náležel k jedinečné generaci, zakalené v zákopech Velké války. Jako mnozí další na obou stranách barikády viděl i on v těchto zákopech příležitost – a nezbytnost – k nastolení nového evropského řadu. Zatímco válka s sebou odnesla poslední zbytečky starého Křesťanstva, vzaly zákopy vykořeněné evropské proletáře a postavily je bok po boku s muži jiných tříd, krajů i jazyků. Ve válečné výhni mělo v těchto mužích vzniknout zcela nové povědomí: kontinentální geopolitické velmoci, mechanizovaných společností, kde jsou dělník i voják podrobeni téže kázni a možnostech nového člověka i společenského uspořádání.

Continue Reading

Auguste Migette – Svatý Klement a Graoully (1850). Klement Métský bojuje v římském amfiteátru s (métským drakem) Graoullym. Obraz má symbolizovat vítězství křesťanství nad pohanstvím.

Poznámka Grega Johnsona:

V roce 2005 poskytl Alain de Benoist rozhovor americkému The Occidental Quarterly, který vyšel pod titulem “European Son: An Interview with Alain de Benoist,” v The Occidental Quarterly, Roč. 5, č. 3 (podzim 2005): str. 7–21. (Mezi březnem a červnem 2018 vyšel na tři části i na našich stránkách: díl první, druhý a třetí.)

Jelikož šlo o rozhovor velice rozsáhlý, došlo k rozhodnutí některé části nepublikovat. Zmizely tak de Benoistovy kritické poznámky ke křesťanství a vědám zabývajícím se člověkem (I). De Benoist mi poslal kopii francouzského originálu rozhovoru, a tak „ztracené“ části překládám pro první díl sborníku North American New Right.

Continue Reading

Autor: Jake Bowyer

„Den nula“ v Jižní Africe označuje den, kdy Kapskému Městu, druhé největší aglomeraci v zemi, dojde voda. Toto datum bylo podle všeho posunuto na listopad. Až nastane, ani ten nejlepší přídělový systém na světě a šetření už nebudou žíznivým, přehřátým a zpoceným obyvatelům města na Mysu Dobré naděje nic platné.

Všichni komentátoři se shodují, že za nesnáze Kapského Města může výhradně neschopnost jihoafrické vlády. Jižní Afrika patří k zemím s největším přírodním bohatstvím na světě, a přesto se jí „zásluhou“ kleptokratického režimu řízeného stranou Africký národní kongres (ANC) a někdejšího prezidenta Jacoba Zumy nedostává základních potřeb vůbec, nebo v nedostatečné kvalitě. Zní to hodně podobně jako Flint, že ano? Není to náhoda, Flint a Kapské Město mají totiž hodně společného.

Continue Reading

Autor: Lucian Tudor

V mezidobí od konce 1. světové války do nastolení národně socialistického režimu se z politické, hospodářské a sociální krize, do níž se Německo následkem porážky ve válce propadlo, zrodilo hnutí, jež vešlo ve známost jako „konzervativní revoluce“, případně „revolučně konzervativní hnutí“, jehož příslušníci jsou označováni jako „konzervativní revolucionáři“ či „neokonzervativci“.

Samotný termín „konzervativní revoluce“ se masověji rozšířil hlavně díky projevu slavného básníka, katolického kulturního konzervativce a monarchisty Huga von Hofmannsthala z roku 1927. 1] Hofmannsthal tehdy mj. řekl: „Proces, o němž mluvím, není ničím menším, než konzervativní revolucí v Evropě dosud nepoznaného rozsahu. Jejím cílem je forma, nová německá realita, jež bude společná celému národu“. 2]

Continue Reading

Autor: Robert S. Griffin

Mattias Gardell
Gods of the Blood: The Pagan Revival and White Separatism
(Bohové krve: Pohanský revival a bělošský separatismus)
Durham and London: Duke University Press, 2003, 446 str.

„Bohové krve, plod mnoha let rozsáhlého bádání včetně pozorování obřadů a shromáždění pohanů, jejich každodenních úkonů a činností“, začíná autor Mattias Gardell, „přinášejí jedinečné představení světa rasistického pohanství… Kromě uvedení do myšlenek, praktik a cílů rasově smýšlejících pohanů se tato studie také pokouší prozkoumat myšlenkový vesmír aktivistů a popsat sociální procesy, jejichž jsou produktem“. Tento ambiciózní příslib se profesorovi komparativní religionistiky na Uppsalské univerzitě Gardellovi daří plnit ve velkém stylu. Jeho dílo je podloženo důsledným bádáním. Gardell nejen že navázal přímé kontakty, ale také zdá se přečetl veškerou dostupnou literaturu. Rozsáhlá bibliografie, včetně mnoha vyloženě obskurních publikací – přinejmenším do roku 2000, kdy zřejmě vznikal rukopis – je pro zájemce o další informace učiněným pokladem.

Continue Reading

Autor: Organon tou Ontos

V následující eseji rozvádím koncept „urfašismu“ předložený Umbertem Ecem.

Podobně jako život sám je i „urfašismus“ současně jednotou i mnohostí: jednotou svým ztělesněním jednoho jevu a mnohostí kvůli rozmanitosti a rozdílnosti tohoto jevu.

„Ur“ v němčině znamená prvotní, prapůvodní či primordiální: např. v Heideggerově „Urgrund“ („prazáklad“) nebo „Urvolk“ („prapůvodní lid“) či třeba v Goethově „Urphenomenon“ („prafenomén“). 1]

Slovo „fašismus“ zase etymologicky vychází z latinského fasces, tedy „svazek“: politicky sjednoceného lidu.

„Urfašismus“ má být pak prapůvodní zřídlo všech fašistických aspirací i hnutí. Kořeny má mnohé: rasu, etnicitu, dědictví, původ, kulturu, tradici, jazyk, historii, ideály, cíle, hodnoty a … národní stát.

Národ se zrodil všude, kde organicky a historicky vznikla skupina lidí se svou vlastní identitou, osudem a zájmy. Scelený genealogicky, jazykově a institucionálně utváří národ na vyšší úrovni stát. Na ještě vyšší úrovni se národy a státy mohou spojovat do říší, zatímco na nižších lid tvoří rodiny, pospolitosti nebo městský stát.

Continue Reading

Autor: Doug Smythe

(Vysvětlivka k termínům red a blue pill – red. DP)

Svoboda se v našich společnostech stala kultem, fetišem a modlou; axiomaticky se jedná o konečný cíl Člověk, stejně jako jím kdysi měla být spása duše. Slovo se viditelně objevuje na národních měnách; rituálně se jej znovu a znovu dovolává žargon obou (amerických – pozn. DP) politických stran, které se samozřejmě označují za jediné pravé ochránce Svobody proti té druhé; a veškerý přípustný politický diskurz i debata se točí kolem otázky, jak docílit co největší míry svobody coby nejvyššího – a vlastně jediného legitimního – cíle veškeré legislativní snahy

Čím přesně ona Svoboda má být, není vždy úplně dobře patrné – jisté však je, že my na Západě ji máme, díky čemuž jsme korunou veškerého Stvoření a vrcholkem lidské evoluce, zatímco naši zaostalejší bratranci na Východě, kteří se dosud plně nevzdali svého barbarství a pověr, i nadále úpí pod tíhou despocie. Že bychom pak této despocii měli vyhlásit válku a zničit ji, i kdybychom při tom měli sami zemřít, aby mohli všichni požívat sladkých plodů Svobody, jež lze na každý pád získat jedině v tomto životě, pak nejen že dává smysl, ale je natolik zjevné, že případný pochybovač by se takto okamžitě odkopal jako šílenec či nemorální člověk.

Continue Reading

Edward Osborne Wilson

Autoři: Redakce TOQ

Už více než čtvrt století uplynulo od vydání přelomového díla Edwarda O. Wilsona Sociobiology. 1] Kniha se zabývá genetickými vlivy na sociální chování uvnitř skupiny a její spojení příbuzenství a biologie s normami lidského chování vyvolalo vědeckou revoluci, která propojila kritické proudy biologických a společenských věd, přestože se dopadu na lidské záležitosti věnovala pouze poslední kapitola knihy. Tento teoretický výtvor vycházející z pečlivého studia příbuzenského výběru, altruismu a skupinového evolučního chování předznamenává zásadní obrat celého oboru zpět ke staronovému uznání vlivu biologie na utváření lidské přirozenosti. Na příbuznosti založený altruismus má totiž obrovský význam při vysvětlování sociální kooperace a skupinové soudržnosti napříč kulturami, rasami a kmeny.

Wilsonova kniha vyvolala bouři rozhořčení. Rovnostářští ideologové ve společensko i behaviorálně vědních oborech Wilsona s vervou napadli a dlouhá léta se sociobiologii i její různé odnože ze všech sil pokoušeli zdiskreditovat.

Continue Reading

Nejednoznačnosti pojmu „fašismus“ ráda zneužívá „levice“ i „pravice“: Na levici se tzv. „korporátní fašismus“ používá zaměnitelně s fašismem jako takovým a část pravice zase ráda spojí všechny podle ní nežádoucí tendence s fašismem: „feminacistky“, „ekofašisté“ a „islamofašismus“ budiž jen několika příklady. Klišé islamofašismu je v oběhu už po desetiletí a s koncem Studené války jeho obliba dále vzrostla. Ze všeho nejvíc to však ukazuje pokroucené chápání dějin.

Jedním z prvních, kdo ve svůj prospěch užíval nejednoznačnost pojmu „fašismus“, byl Lev Trockij: fašistický režim se podle něj dostává k vládě nad společností tehdy, když se kapitalistické třídě podaří izolovat se před revolučním kvasem dělnické třídy. Idea „korporátního fašismu“, tedy svazku velkokapitálu, policie a vojenských zájmů, se na levici těší nemalé oblibě i dnes. Nedávno se třeba židovská televizní novinářka Rachel Maddowová ve své show snažila ukázat, že fašismus je vlastně autokratický kapitalismus a Britské unii sira Oswalda Mosleyho šlo v prvé řadě o ochranu zájmů kapitálu.

„Pravice“ je pak ve svém nakládání s „fašismem“ podstatně amorfnější: „ekofašisté“, „feminacistky“ a „islamofašisté“ ztělesňují spojení životního stylu a politického či sociálního přesvědčení s „fašismem“. Neokonzervativní pravice si pak nejpalčivější nenávist vyhradila pro „islamofašismus“ či „islámský fašismus“, koncept vyrůstající ze směsice mýtu o „dobré válce“ a americké blízkovýchodní politiky. Ten nabýval na oblibě s koncem Studené války, kdy poslední zbývající překážkou sionistickému programu na Blízkém východě zůstaly sekulární muslimské státy, jako například Irák Saddáma Husajna.

Continue Reading

Joseph „Joe“ Sobran (23. února 1946 – 30. září 2010)

Autor: Joseph Sobran

Zkraje 30. let minulého století se Walter Duranty z New York Times vydal do Moskvy, aby tam psal o Josifu Stalinovi právě takové reportáže a články, jaké si Stalin přál. Aby si udržel projevenou přízeň i svůj exkluzivní přístup ke kremelskému vládci, popíral Duranty hladomor na Ukrajině, zatímco tam následkem „lekcí o poslušnosti“ sovětské vlády umíraly miliony ukrajinských křesťanů. Duranty byl za své dílo oceněnou Pulitzerovou cenou.

Newyorské Timesy dodnes patří k nejuznávanějším americkým novinám.

A teď si pokusme představit scénář, v němž by některý významný americký list zhruba v téže době vyslal svého korespondenta do Berlína, kde by tento člověk bratříčkoval s Hitlerem, vykresloval jej velice lichotivými tóny a popíral špatné zacházení s Židy – a tak nejen kamufloval, ale aktivně napomáhal režimním perzekucím. Nepošramotilo by to pověst těchto novin na dlouhá desetiletí dopředu?

Tady v kostce vidíme to, čemu se eufemisticky říká „zaujatost médií“. Západní příznivci Stalina se dočkali nejen všemožného ospravedlňování a omluv, ale dokonce svatozáře obětí za údajná příkoří vytrpěná při kampani, jež si dala za cíl vystrnadit je z vlády, vzdělávacího systému a slušné společnosti vůbec, které liberálové říkají „mccarthyismus“.

Continue Reading

Autor: Marc Bennetts

Poprvé jsem existenci Eduarda Limonova, nejnesmiřitelnějšího moderního ruského spisovatele a politika, zaregistroval během svého delšího pobytu v Moskvě v polovině 90. let. Tehdy byl ohnivým předákem Národně bolševické strany, hnutí přímé akce, které usilovalo postavit se katastrofickému panování prezidenta Borise Jelcina syntézou krajní levice a krajní pravice. Jeho mladí stoupenci typu, který se o sebe umí postarat na drsných ruských ulicích, mu říkali „vožď“ – tedy vůdce – stejně jako stalinisté Strýčku Joeovi a zástava jeho strany se pyšnila výbušnou směsicí nacistické a komunistické symboliky.

Jeho strana byla v roce 2007 po sérii smělých politických kaskadérských kousků – mj. obsazení kremelské recepce – postavena mimo zákon. Letos (rozhovor vznikl v roce 2010 – pozn. red.) sedmašedesátiletý Limonov je dnes jedním z vůdců miniaturního opozičního hnutí, nestabilní a periodicky se rozpadající a zase sjednocující koalice s hrstkou liberálních reformátorů a dlouholetých lidskoprávních aktivistů. V roce 2012, kdy se očekává zvolení Vladimira Putina do třetího prezidentského funkčního období, se sám plánuje ucházet o tento nejvyšší úřad v Rusku,

Continue Reading

Alexander Markovics

Autor: Alexander Markovics

Evropou i celým Západem obchází strašidlo – strašidlo populismu. Co ale označení populismus vlastně znamená? A čím se skutečný populismus liší od populismu předstíraného, „populismu“ Emmanuela Macrona, Sebastiana Kurze a dalších liberálů, kteří se takto jen snaží zachránit liberalismus jeho šidítkem?

Skutečný populismus v prvé řadě překračuje klasické pravolevé politické dělení. Jak už naznačuje samotný termín „populismus“, odvozený z latinského slova „populus“ (lid), zrodil se populismus z krize západního liberalismu a demokracie coby záštita lidu proti zkorumpovaným elitám. Populismus tak načrtnul novou politickou dělicí linii, jež už dnes nevede ani tak mezi levicí a pravicí, jako spíš mezi elitami a masami.

Continue Reading

Ernst Jünger se svojí jednotkou na slavnostní přehlídce, Rue de Rivoli, Paříž 1941.

Autor: John Morgan

Kdybych mohl být kýmkoliv z dvacátého století, ani na vteřinu bych neváhal s volbou Ernsta Jüngera. Tento muž totiž ve svém vymezeném čase vyzkoušel takřka všechno a napnul hranice toho, čeho může jednotlivec v životě dosáhnout, až na úplné maximum. Jeho nesmírně dlouhý život (zemřel měsíc před svými 103. narozeninami) překlenul Kaiserreich, německou revoluci, Výmarskou republiku, Třetí říši, Spolkovou republiku Německo a konečně v poslední dekádě jeho života také sjednocené Německo – a v každém z těchto období aktivně působil. Jeho život lze tedy chápat jako symbol Německa 20. století, přestože Jünger sám zůstával za každého režimu velmi nekonvenční.

Continue Reading

Helmut Schmidt a Li Kuang-jao na setkání v Singapuru v květnu 2012, kde diskutovali o evropské krizi a dalších problémech.

Autor: Samuel T. Francis

Článek vznikl na konci roku 2004 – pozn. red.

V Evropě, i když zatím třeba ne ve Spojených státech, si někteří lidé pomalu začínají uvědomovat, že rozhodnutí přivítat ve svých zemích v průběhu posledních několika desetiletí miliony imigrantů možná nebylo být úplně dobře promyšlené.

Zatím posledním z těchto Evropanů je někdejší západoněmecký kancléř Helmut Schmidt, který mluví o újmě, kterou s kolegy způsobili své vlastní společnosti.

Minulý měsíc se Schmidt v rozhovoru pro jedny hamburské noviny přiznal, že „koncept multikulturalismu je jen obtížně slučitelný s demokratickou společností“ a že pozvání tisíců tureckých „gastarbeiterů“ do Německa v průběhu minulých desetiletí bylo zřejmě omylem.

Continue Reading

Go ahead, make my day.

Autor: Alex Fontana

DiGeorgio: S naším Harrym to máte tak: On nemá oblíbence – nenávidí všechny stejně: Anglány (limeys), Irčany (micks), Židáky (hebes), tlustý Taliány (fat dagos), negry (niggers), bělochy (honkies), Číňany (chinks), prostě všechny.
Chico: A co takhle Mexičany?
DiGeorgio: Zeptejte se ho.
Harry: Spics obzvlášť.

(Harry s mrknutím na DiGeorgia odchází)

(Drsný Harry, 1971)

Slavoj Žižek opakovaně přišel se zdánlivě nesmyslnou tezí, že levice by si v rámci boje proti rasismu měla osvojit „progresivní rasismus“. Jeho součástí by mj. bylo vyprávění rasistických vtipů, které by spolupodílnictvím na obscenitě pomohly vytvořit „solidaritu“. Vtip a smích by se tak fakticky staly mechanismem k utišení a zamaskování velice skutečných a prozíravých kmenových instinktů, především pak u bělochů, jejichž země čelí vlnám invaze cizích konkurentů.

Continue Reading

Paul Waggener

Autor: Eric Wallace

Kousek od virginského Lynchburgu se odehrává zvláštní a dost možná jedinečný experiment. Už skoro deset let se tam partička mladých divochů pod vedením svalnatého Paula Waggenera s antracitově černým koňským ohonem dlouhých vlasů pokouší položit základy způsobu života, který by byl ekologicky udržitelný, v souladu s přírodou, soběstačný, fyzicky i duchovně aktivní a hlavně žitý jako součást společenství.

Jasně, podobně formulovaným popisem nevyhnutelně lákají propagační materiály, brožurky a webové stránky všemožných ekologických, o návrat k půdě a vytvoření společenství usilujících organizací z celého světa. Waggenerova parta – Vinlandští vlci – se od nich však v mnohém liší: Jsou městští, rozhodně to nejsou pacifisté, praktikují germánský šamanismus a volný zápas ve stylu MMA. Vlastně v mnohém připomínají spíš motorkářský gang.

Continue Reading

Leopold Wenger (vpravo) s Gilbertem Geisendorferem v uniformách Hitlerjugend na nádraží v Leobenu, připravení na nové dobrodružství.

Autoři: Wilhelm Wenger a Carolyn Yeagerová

Pozadí: Leopold Wenger a jeho nejlepší kamarád Gilbert Geisendorfer se v novinách dočetli, že Nacionálně politický výchovný ústav (Napola) pro mladé muže v pomořanském Köslinu má volná místa. Po domluvě se rozhodili do školy přihlásit s tím, že i kdyby při přijímačkách neuspěli, svět se nezboří a alespoň se podívají do hlavního města Říše Berlína.

Vydali se tak z Leobenu do berlínské Postupimi, kde se měly zkoušky a testy konat. Oba uspěli, a tak je z Postupimi převezli do jejich nové školy v Köslinu. Leopoldovi tehdy bylo 18 let. V následujících dopisech rodině popisuje svůj první měsíc strávený v tomto novém a zcela odlišném prostředí.

Continue Reading

Michael O’Meara

Autor: Brett Stevens

New Culture, New Right: Anti-Liberalism in Postmodern Europe
Michael O’Meara
224 stran, 1st Books

V knize New Culture, New Right (Nová kultura, Nová pravice) se Michael O’Meara pouští do důkladného přehledu poválečného konzervativního obrození. Všechny pojmy, o nichž se mluví, jsou v knize rozebrány bez přehnaně sebestředné kritiky. Jedná se o hutné, podrobné a technicky přesné dílo, takže rozhodně není pro každého. Pro všechny, kteří se vážně zabývají možnostmi nabízenými Novou pravicí, je však povinnou četbou.

Vášnivě napsaný útlý svazek (jen něco málo přes 200 stran) se rychle stal jednou z mých nejoblíbenějších knih o Nové pravici. Je napsán z velké části akademickým stylem, ale co je důležitější, přináší exkurz jejími dějinami prostřednictvím hlavních myslitelů a bod po bodu ukazuje vývoj myšlenek, jež se staly součásti Nové pravice. Nejedná se o propagandu ani oddechové čtení, ale výklad politických dějin prostřednictvím filozofie.

Continue Reading

Autor: The Saker

Dnes už pětasedmdesátiletý generál Ratko Mladić byl minulý týden odsouzen samozvaným loutkovým soudem NATO, který si říká Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Měli bychom zmínit, že stejně jako prezident bosenských Srbů Radovan Karadžić a srbský prezident Slobodan Milošević byl i Mladić předán svým trapitelům z NATO srbskými úřady. To nám říká všechno, co potřebujeme vědět o koloniálním postavení dnešního Srbska i compradorské povaze bělehradského režimu.

Anglosionistickému impériu jde v prvé řadě o to ponížit národ, který se mu odvážil postavit na odpor. Nedělejme si totiž sebemenší iluze, právě tímto nesmazatelným hříchem se Srbové provinili a za něj jsou dnes ponižováni: dovolili si vzepřít se moci anglosionistického impéria – sami, bez skutečné ruské pomoci či podpory. Vlastně to byli jen osamocení bosenští Srbové, kdo se postavil USA, EU a NATO nejen bez ruské podpory, ale dokonce i bez opory jugoslávské vlády v Bělehradě (Slobodan Milošević totiž na své srbské bratry v Bosně uvalil sankce!). Bosenští Srbové tím demonstrovali míru odhodlání, které není pro typického moderního Evropana ani představitelná, natož pak pochopitelná. Válka v Bosně byla ve své době povětšinou nepochopená, dnes je pak převážně zapomenutá. Přesto chci ukázat, že válka sehrála zásadní roli při utváření podoby následujících desetiletí. Připomeňme si tedy některé z tehdejších událostí.

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Latinský neologismus „homo americanus“ do jisté míry slouží jako hanlivé označení amerikanizovaného občana i jeho životního stylu. Americký člověk – homo americanus – i se svou puritánskou etikou často bývají v Evropě terčem posměchu a americký systém, mentalita a především zahraniční politika jsou na Starém kontinentu předmětem kritických antropologických i politických studií. Autoři některých z nich zaujímají apriorně konfrontační postoj, další pak lze zařadit spíše do kategorie společenskopolitické satiry 1] a jiné se pokoušejí vědecky prokázat mezery a omyly americké zahraniční politiky. Přestože drtivou většinu Evropanů s Američany spojuje rasový původ, jejich společnosti se od sebe liší, v některých ohledech i dosti zásadně. S postupující amerikanizací evropské společnosti si však můžeme klást otázku: proč bychom měli fenomén homo americanus studovat výhradně v Americe? Nadnárodní jedinečnosti amerického systému na počátku 21. století je třeba kriticky zkoumat v příslušných akademických oborech. Jako nejlepší přístup ke kritickému rozboru předmětu homo americanus a jeho konkrétní systém se však jeví interdisciplinární výzkum a historická komparace.

Kdo tedy je tento homo americanus, a kým byl vůbec definován? V jakém časovém období, na jakém místě a čí terminologií? A hovoříme-li o průměrném homo americanus, máme na mysli nějakého finančního žraloka z východního pobřeží USA nebo předválečného básníka jako byl Edgar Allan Poe; revolučního amerického heretika jako Thomas Jefferson, nebo srovnatelně heretického Američana, jakým byl George Fitzhugh? A pokud vezmeme za ztělesnění typu homo americanus soudobého neokonzervativního akademika, neměli bychom se ztotožnit i s jeho závěry a soudy o americkém systému? Dnešní neokonzervativec se může považovat za skutečného Američana právě tak silně, jako kdysi jižanští agrárníci, přestože jejich etnické a politické loajality by snad ani nemohly být vzdálenější. Každé vymezení pojmu homo americanus se tedy nevyhnutelně odvíjí od společenské, intelektuální, rasové a etnické pozice pozorovatele i pozorovaného.

Continue Reading