Délský potápěč

Platón

Autor: Guillaume Durocher

Platónova Ústava patří k nejslavnějším knihám všech dob. Dokud se bude číst, budou se lidé ptát, zda byl ideální stát načrtnutý v tomto díle, Kallipolis, míněn jako seriózní politický návrh. Měl posloužit jako intelektuálně podnětná utopie nebo snad šlo o symbolickou analogii dokonalé duše? Osobně mě tyto dohady a nejasnosti poněkud matou – důležitější než konkrétní opatření mi totiž v Ústavě i dalších platónských dialozích přijdou zásady, z nichž vycházejí. Proto si můžeme být jistí např. tím, že Platón byl myslitel bytostně aristokratický a uznání nerovnosti chápal jako základ etiky, protože mu velice záleželo na dosažení spravedlivé hierarchie, dobré kultury a kvalitního potomstva.

Kromě Ústavy navíc máme Platónovo nejdelší, ale méně známé dílo, jež se také věnuje politice: Zákony, v nichž popisuje „druhou nejlepší obec“ zvanou Magnésia. Potkáváme se v něm s naším starým známým Platónem – tatáž nekompromisní obrana altruismu, tentýž paradoxní „totalitarismus“ ve službách společenství, tentýž strach a zhnusení z rovnostářství a „populární kultury“, tentýž meritokratický proto-feminismus a tatáž snaha o dosažení dokonalosti. Většinu z toho, co se moderním liberálům příčí v Ústavě, najdeme i v Zákonech, zjevně míněné s plnou vážností.

Continue Reading

Pjotr Arkaďjevič Stolypin

Autor: Spencer J. Quinn

Vysoký muž  se nesl s  hrdostí, pohledný, sebevědomý ve svém dobře padnoucím lehkém bílém redingotu. Přestože působil málem královsky, car to nebyl – byť jako premiér k tomu neměl úplně daleko. Přesto měl kolem sebe Pjotr Stolypin jen nepočetnou osobní ochranku, když se 14. září 1911 vydal do kyjevské opery. Jeho vztahy s carem v poslední době trochu ochladly, neboť trval na tom, aby místní vlády v západních guberniích (tzv. zemstva) kontrolovali Rusové, nikoliv vlivní polští velkostatkáři. Odcizoval se také carevně, hlavně pro svůj chlad k jejímu velkému příteli Rasputinovi.

Přesto se díky svému nanejvýš úspěšnému působení v křesle ministerského předsedy cítil v bezpečí. V jeho milovaném Rusku se dařilo hospodářství i lidem a hrozba revoluce, která Romanovce dlouhá léta strašila, se zdála být zažehnána. I přízrak války jako by se rozptýlil, vždyť Stolypinovi se nedávno podařilo přemluvit cara, aby nenařizoval mobilizaci proti Rakousku-Uhersku kvůli banálnímu sporu na Balkáně. Zahraniční politika pro něj byla tak snadná – nikdy nedokázal pochopit, proč v ní ostatní tolik tápou. Jak nám říká Alexandr Solženicyn ve svém Srpnu 1914:

Byl na vrcholu svých sil i moci a jeho mladistvý elán prostupoval celou vládou. Nic neskrýval, stál celému Rusku na očích a nenechával za sebou žádná temná místečka, odkud by mohly vzklíčit pomluvy. Dostával tak svému příjmení (столб, stolp – sloup), skutečný pilíř ruského státu. Dokázal se stát středem ruského života jako žádný car před ním.

Continue Reading

Yuval Noah Harari (*1976), autor mj. bestsellerů Sapiens a Homo Deus

Autor: Jim Goad

Potrhlý Izraelec Yuval Noah Harari je rasista v tom nejryzejším slova smyslu: jako cestu kupředu vidí eliminaci celé lidské rasy.

Zatímco se řada z nás do roztrhání těla snaží zastavit velkou výměnu, Harari s málo skrývaným uspokojením hovoří o náhradě rozsahu nesrovnatelně masivnějšího – tedy druhu Homo sapiens přístroji a algoritmy, které je uvádějí do pohybu.

Harari – ušatý, připlešatělý, obrýlený Žid a vlivný člen Světového ekonomického fóra Klause Schwaba – v roce 2017 napsal esej „Vznik třídy nepotřebných“ (The rise of the useless class), kde předpovídá tak prudký rozvoj umělou inteligencí poháněné automatizace, že vznikne početná „nepracující třída“, která nebude mít na práci nic jiného, než se neobřadně odebrat na smetiště dějin:

Nejdůležitější ekonomická otázka 21. století dost dobře může znít: Co udělat se všemi těmi nadbytečnými lidmi, až budeme mít k dispozici vysoce inteligentní, nevědomé algoritmy, kterou budou umět vykonávat většinu činností lépe než lidé? (…) 99 % lidských vlastností a dovedností je při výkonu většiny moderních zaměstnání jednoduše nepotřebných. (…) V 21. století dost možná budeme svědky vzniku ohromné nepracující vrstvy: lidí bez jakékoliv ekonomické, politické nebo snad umělecké hodnoty, kteří k prosperitě, síle a slávě společnosti nepřispívají vůbec ničím. Tato „třída nepotřebných“ nebude „jen“ nezaměstnaná, ale přímo nezaměstnatelná.

 

Continue Reading

Poté, co rozlišování přestalo, máme sice exkrementy v galeriích, za to mír a stabilitu.

Autor: Stanislav Komárek

Vždy jsem měl neobyčejně dobrý vztah k tradici německé či lépe řečeno kontinentální biologie a byl jsem rozmrzen jejich zánikem a převrstvení mnohem plošší a myšlenkově chudší anglosaskou koncepcí. Bylo mi sice jasné, že takové biologické koncepce, v nich vzrostla řekněme Portmannova přírodní estetika či Lorenzova klasická etologie, byly jakýmsi způsobem nutně zakořenily v německém myšlení jako celku a po jeho selhání a diskreditaci poslední válkou postupně uschly jaksi „nutně“, nenapájeny už z původních zdrojů. Po vzoru věřících všech denominací jsem si však vždycky říkal, že základní koncepce byla správná a jen politováníhodné deformace a excesy ji překroutily a zničily. Bylo třeba cesty do malajských pralesů, abych si tam uvědomil, že chyba byla hlubší, že evropský a německý vývoj spěl k oběma válkám a nacismu zákonitě a německé myšlení zaniklo po právu, byť Portmann či Hesse nejen nikoho neplynovali, ale ani k tomu sebevzdáleněji nikoho neponoukali.

Kulturní úpadek, potlačující, byť nezáměrně, špičky v umění i naukách, oplošťující jazyk a roztáčející jen potleskoměry a registry průměrnosti, je přece jen menším zlem, protože zajišťuje v zemi pokoj, byť poněkud nahnilý, a nikoliv neustálý svár (ten se, lépe řečeno, vyžije v „pěně dní“ a nemusí potrefovat větší hlubiny a být znovu „otcem všech věcí“). Z tohoto důvodu už mi nepřijde líto, že jsem se se svými žáky za několik málo dekád přesunul do kategorie podobající se studiím o klasickém Řecku: Také se zabýváme již mrtvým korpusem spisu v jazyce, kterému skoro nikdo nerozumí, který obsahuje sice mnoho zajímavých myšlenek, ale stává se nepochopitelným i v zemi, kde se tímto jazykem či jeho pozdějšími stádii dosud mluví.

Continue Reading

Kulminace lidské vlny už je na dosah ruky?

Autor: Josh Zumbrun 

Ještě někdy letos – vlastně to může být každým dnem – má počet obyvatel naší planety překročit osm miliard. OSN zvolila datum 15. listopadu, ale s nějakou větší přesností to vědět nemůžeme.

Od 60. let 20. století, kdy světová populace překonala hranici tří miliard, trvalo dosažení každé následující miliardy jen něco málo přes deset let, proto se jistě mnozí domnívají, že i devítimiliardová kóta a velký, desetimiliardový milník, budou nevyhnutelně dosaženy v poměrně brzké budoucnosti. K těmto závěrům ostatně dospěly i nejaktuálnější demografické projekce OSN i amerického statistického úřadu.

Zatímco ale překračujeme metu osmi miliard lidí na zemi, měli bychom se vážně zabývat i možností, že hranice deseti – nebo dokonce i jen devíti – miliard ve skutečnosti prolomena nebude a hlavní globální demografické problémy blízké budoucnosti se budou odvíjet od vymírajících států, stárnoucího obyvatelstva a ztenčující se dostupnosti pracovní síly spíše než od nekonečných, stále početnějších mas.

Continue Reading

Zítra ráno vstanu a vyskočím z 18. patra aneb neštěstí nechodí po horách, ale po oponentech izraelské politiky, jako byl třeba James Forrestal…

Předchozí části série si můžete přečíst zde: 1), 2), 3), 4), 5), 6) .

Podivná smrt Jamese Forrestala a další mrtví

Jakmile si člověk připustí možnost, že za vraždou prezidenta Johna F. Kennedy stál s velkou pravděpodobností Mosad, vyvstává u něj potřeba přehodnotit celé jeho porozumění amerických poválečných dějin.

Atentát na JFK byl dost možná nejslavnější událostí druhé poloviny 20. století, která vyvolala skutečnou smršť rozborů v médiích i horečnou činnost investigativních novinářů, kteří alespoň na první pohled prozkoumali okolnosti vraždy do nejzazších podrobností a zákoutí. A přesto se dlouhá tři desetiletí od osudných výstřelů v Dallasu neozval ani jediný hlásek obvinění vůči Izraeli a v průběhu pětadvaceti let od vydání Piperovy průlomové knihy v roce 1994 proniklo do anglicky psaných médií jen naprosté minimum z jeho analýz. Jestliže mohl takto obrovsky zásadní příběh zůstat tak dlouho ukrytý, klidně nemusel být první ani poslední.

Pokud museli bratři Kennedyovi skutečně zemřít kvůli ostrým neshodám v otázce naší blízkovýchodní politiky, rozhodně nebyli prvními významnými západními vůdci, kteří takto skončili, zejména v předchozí generaci, která se zapojila do vyhrocených bitev doprovázejících vznik izraelského státu. Všechny běžné učebnice dějepisu mluví o incidentech, při nichž sionisté ve 40. letech zavraždili britského lorda Moyneho a mírového vyjednavače OSN, hraběte Folke Bernadotteho, jakkoliv o nezdařených pokusech o odstranění prezidenta Harryho S. Trumana a britského ministra zahraničí Ernesta Bevina v téže éře zpravidla mlčí.

Continue Reading

Magnus Hirschfeld (1868 –1935), slovy národních socialistů „ochránce a šiřitel patologických sexuálních úchylek, svým zjevem také jedna z asi nejohavnějších židovských stvůr“.

Autor: Andrew Joyce 

Letos (2021) v květnu časopis Scientific American otisknul článek o „Zapomenuté historii první trans kliniky na světě“. Protože jsem sám v roce 2015 pracoval na článku o židovské „sexuologii“, vůbec mě nepřekvapilo, že autor hned na úvod obdivně vypíchnul skutečnosti, že v čele této kliniky, Institut füer Sexualwissenschaft (Institut pro sexuální výzkum) „stál židovský homosexuál“ – Magnus Hirschfeld (1868–1935). Hirschfeld byl dost možná nejvlivnějším zvrhlíkem 20. století a jeho odkaz je v současnosti natolik všeobjímající, že bych náš věk neváhal označit za uskutečnění jeho tužeb a plánů. Současná kultura je do značné míry utvářena homosexualitou, promiskuitou, transsexualitou a transvestitismem, jejichž propagaci tento podvratný zvrhlík zasvětil celý svůj život. Kdyby dnes žil, byl by Hirschfeld nesjpíš nadšený a na vrcholu blaha – plný neskrývané škodolibé radosti při pohledu na trans (tzv. drag queens) čtení „pohádek“ dětem nebo transsexuální kandidáty na guvernérské křeslo Kalifornie. Skutečně žijeme v uskutečněném snu zvrácené mysli.

Jeho vliv v sexuální sféře je natolik všudypřítomný, že při tom snadno přehlédneme fakt, že tento židovský lékařský šarlatán byl také hlasitý a novátorský „antirasista“. Ani já jsem si toho nebyl vědom, dokud mě před pár lety jistý čtenář nepoprosil, abych zrecenzoval Hirschfeldovo dílo z roku 1934 Rassismus. Bohužel se mi tehdy nepodařilo najít anglický překlad, a tak jsem musel odmítnout. Minulý měsíc mi ale jeden z mých přátel poslal odkaz na anglický překlad z roku 1938 z dílny dvojice komunistů, uložený na webu archive.org. Následuje tedy recenze knihy a její zasazení do kontextu Hirschfeldova aktivismu, myšlení i politiky.

Continue Reading

Černý Đorđe Petrović, jeden z největších moderních hrdinů srbského národa

Autor: Nicholas R. Jeelvy

Nedávno jsem s jedním ze svých přátel mluvil o rusko-ukrajinské válce, konkrétněji o jejích dopadech na západní nacionalistické milieu. Spousta lidí, kteří se donedávna bez váhání označovala za odpůrce imperialismu, nadšeně přijala za svůj imperiální projekt anexe Ukrajiny, likvidace její státnosti a pohlcení jejího lidu do širokého ruského imperiálního náručí. Jiní, kteří ještě „včera“ z plných plic brojili proti „bratrovražedným válkám“, momentálně s velkou chutí povzbuzují vzájemné krvavé pobíjení ruských a ukrajinských vojáků v bratrovražedné válce.

Když si tyto jedince a skupiny takříkajíc zaneseme do mapy, zpozorujeme obecnou tendenci obyvatel Ameriky a západní Evropy častěji se stavět za ruské imperiální ambice, zatímco u lidí z východnějších oblastí Evropy povětšinou nacházíme rozpolcenější či přímo proukrajinské postoje. Jak to vyjádřil můj kamarád: „Z čím větší dálky medvěda pozoruješ, tím roztomileji působí.“

Continue Reading

Autor: Mark Gullick

Vyzývám k okamžitému zákazu filmu Gravitace – ukazuje totiž „Zemi“ jako objekt kulovitého tvaru, což je proti Koránu a tím pádem urážka muslimů – dr. Zakir Naik.

Robert R. Reilly: The Closing of the Muslim Mind: How intellectual Suicide Created the Modern Islamist Crisis
Wilimington, Del: ISI Books, 2010

Vzpomínám si na úsměv, který mi na tváři vykouzlila výše citovaná slova, když se dotyčný film skoro před deseti lety objevil v kinech. Asi proto, uvažoval jsem, nikdy nebyl žádný islámský Koperník. Doktor Naik je nanejvýš zábavnou muslimskou obdobou amerického televizního evangelisty a pokud nevezmete v potaz islámský přístup k humoru (jak pravil ajatolláh Chomejní, „v islámu není žádný humor“), možná nabydete dojmu, že si z vás někdo utahuje.

Média hlavního proudu v muslimském světě se ale absurdním tvrzením a výzvám dr. Naika vcelku rutinně přibližují a vyrovnávají. Namátkou přikládám několik autentických titulků z islámských médií:

• Televizní vědecký redaktor Hamásu Dr. Ahmad Al-Muzain: Bayer vyšel při vývoji svého přípravku proti AIDS z Mohamedovy hadísy o křídlech much (2008).
• Tom a Jerry – židovské spiknutí s cílem vylepšit obraz myší (krys), jelikož právě k nim někdy bývali evropští Židé přirovnáváni (2006).
• Saúdský autor Dr. Muhammad Al-Arif: Ženy na Západě se vdávají za psy a osly, 54 % dánských matek neví, kdo je otcem jejich dětí (2006).

Nám kufar se tyto titulky jeví značně komicky. Po zasazení do kontextu se z nich všech celkem rychle stává spíše tragédie.

Continue Reading

Konstantin XI. Dragaš, poslední byzantský císař, v romantickém zpodobnění 19. století.

Autor: Gregory Hood

Lars Brownworth, Lost to the West: The Forgotten Byzantine Empire That Rescued Western Civilization (Ztracená pro Západ : Zapomenutá Byzantská říše, která zachránila západní civilizaci), Random House, 2009,

Autorem nejproročtější knihy našeho století nejspíše zůstane Jean Raspail se svým Táborem Svatých. Tento román se uzavírá smetením posledních zbytečků Západu a slovy: „Pád Konstantinopole je hluboce osobní tragédií, jež nás všechny postihla jen před několika málo dny.“ Zítra, 29. května, uplyne od tohoto ohromného neštěstí přesně 569 let.

„Západ“ se zrodil z řeckého odporu proti perskému kolosu a zformování svébytné intelektuální, kulturní i rasové tradice. Jeho příslušníci proti sobě odjakživa bojovali, přesto však „Západ“ kdysi býval sjednocen ideálem (byť ne nutně realitou) Říše a vědomím civilizační příslušnosti.

Anglie, Francie, Německo i další hrdé národy jsou v jistém smyslu kmeny jednoho velkého lidu. Osobně se kloním k víře, že k roztříštění jednoty naší civilizace došlo už před skoro miléniem. Celé naše rasové dějiny by se daly shrnout mimo jiné i jako snaha o návrat Říma a jím symbolizované jednoty. Jejím posledním ztělesněním byla Východořímská říše. Když se roku 1399 jeden z jejích posledních panovníků Manuel II. vydal na cestu po evropských dvorech, kde škemral o pomoc, utkvěl v evropských pozorovatelích dojem, že císař „seděl na trůně césarů, jehož důstojnost i přes nesmírnou degradaci zůstávala nepřekonatelná“. (s. 279)

Continue Reading

Autor: Ted Sallis

Evolova kritika italského fašismu.

Negativa knihy převažují nad pozitivy. Literární styl je celkově mizerný, jak bývá pro tento typ autorů typické. Dobrý autor má psát natolik jasně, aby vzdělaní lidí dokázali textu poměrně snadno porozumět. Přehnaně složité konstrukce či styl bývají útočištěm spisovatelů se slabými argumenty a mlžení zde může posloužit jako účinná kamufláž neschopnosti.

Z Evolových tradicionalistických utkvělých představ se mi (jen s trochou nadsázky) dělá zle. Obhajuje monarchii a považuje za správné, že se Mussolini musel dělit o moc s neschopným panovníkem (který podle Evoly „po právu“ vládl mocí Il Duceho sesadit – byť Evola naznačuje svůj nesouhlas s královou zradou). Podle Evoly mohl Mussolini být pouhým královým poradcem. Komu nakonec záleží na těch nejlepších „plebejích“ – uvolněte cestu králi! Šašek…

Evola se ohrazuje také proti všem masovým hnutím a odmítá populismus, jako bychom snad mohli bělochy nadchnout pro změnu společnosti s ultra reakcionářským, monarchistickým krédem, jež by snad mohlo být lákavé tak pro horní desetinku procenta obyvatelstva.

Continue Reading

Putinovo Rusko je stejně jako Amerika multikulturní, mnohorasové impérium, ovládané vykořeněnou, sociopatickou a výrazně etnicky cizí elitou, která využívá multikulturní propagandy i rasové „výměny“ jako nástrojů k oslabování vlivu bělošské většiny.

Autor: Greg Johnson

Ve své argumentaci v debatě s E. M. Jonesem o válce na Ukrajině jsem tvrdil, že nacionalisté na Západě – a vlastně na celém světě – by měli podporovat Ukrajinu proti ruskému agresorovi. Podle Jonese bychom Ukrajinu podporovat neměli.

Jones začal dějinami Židů a jejich činnosti na Ukrajině, zřejmě v přesvědčení, že jakmile se někde objeví Židé, nemůže na tom být ani zbla dobrého. Následně se snažil ukázat, že se ve skutečnosti nejedná o válku Ruska s Ukrajinou, ale Ruska s Amerikou. Jeho argumentace nebyla příliš podložena fakty, takže se této lince budu věnovat jen letmo a soustředím se na důležitější aspekty celé věci.

Nečiní mi sebemenší potíže uznat nadměrné židovské zastoupení ve vlivných pozicích na Ukrajině i na Západě, totéž ovšem platí také o Rusku. Jelikož tedy na obou stranách konfliktu najdete Židy, ať už se postavíte na libovolnou stranu, ocitnete se tam po boku nějakých Židů. Válku tak nelze chápat jako konflikt Židů s Nežidy. Těžko vysvětlit, čím se obě strany odlišují poukazem na to, co mají společné. Jádrem této války je jiný, hlubší střet Ruska s Ukrajinou, který rozdělil také židovské společenství.

Continue Reading

Autor: A. Hercynský

Rusko nebo Ukrajina? Zaujímáme různé postoje. Více než postoje samotné mám za zajímavé zkoumat, jak k nim kdo došel – a zda tento proces nebyl v rozporu s jeho dříve proklamovanými názory. Tak kupříkladu, jak může někdo dříve domněle radikální být zděšen, že skutečně je válka se všemi jejími následky – a zjevně chtít návrat do starých bezpečných kolejí, kdy se nic neděje a kdy je bezpečné se radikálně vyjadřovat? Takto ne! V železném věku se zametá železnými košťaty a kdo si to neuvědomí zavčas, zůstává u snových představ a v případné konfrontaci s realitou selže. Šťastným se mi ve srovnatelné věci zdá Mišimův přístup, který si průběh svého seppuku představoval jako bolestivé drama plné tělních tekutin mísících se na vyhřezlých vnitřnostech, tedy správně nic romantického; v rozhodnou chvíli tak nebyl překvapen a neselhal. Dost ale kázání k radikálům, chci se zaměřit na někoho jiného.

Continue Reading

Stále více oblastí (nejen) japonského venkova vypadá nějak takto

Počet obyvatel v Japonsku se loni snížil o 644 000 na 125,5 milionu. Podepsal se na ton sice také úbytek zahraničních rezidentů v době zpřísněných podmínek pro cestovatele v rámci koronavirových opatření, hlavní příčinou však je tamější rychle stárnoucí společnost, ukazují nedávno zveřejněné oficiální statistiky

K 1. říjnu japonští statistici udávali 125 502 000 obyvatel, o 644 000 méně než o rok předtím. Sestupný trend trvá nepřetržitě už jedenáctým rokem, loni byl však nejrychlejší od roku 1950, kdy se začala spolehlivě shromažďovat porovnatelná data, uvádí komuniké ministerstva.

Počet cizinců žijících v Japonsku se v důsledku zpřísnění podmínek s cílem omezit z ciziny „dovezené“ případy koronaviru snížil o 25 tisíc na 2 722 000.

Japonců pak statistici napočítali 122 780 000, tedy o 618 000 méně než vloni. V zemi se během roku 2021 narodilo 831 000 dětí, zemřelých ovšem bylo 1,44 milionu.

Japonsko se potýká se zmenšujícím se podílem ekonomicky aktivního obyvatelstva a stále početnější „armádou“ seniorů. Pokles počtu obyvatelstva se však v posledních letech poněkud zpomalil, také díky příchodu většího počtu pracovníků z ciziny po uvolnění vízového systému, jež mělo pomoci napravit nedostatek zaměstnanců.

Kovidová opatření však znemožnila podnikům marně hledajícím zaměstnance řešit své potíže importem z ciziny, i proto se podnikatelská sféra povětšinou vyslovovala pro uvolnění opatření.

Počet obyvatel v aktivním věku (15-64) se snížil o 584 tisíc na 74 504 000, na rekordně nízkých 59,4 % populace.

Dětí mladších 15 let žije dnes v Japonsku pouhých 11,8 % obyvatelstva, zatímco podíl starších 65 let vystoupal na rekordních 28,9 %.

Zpráva Japan’s population down 644,000 in 2021; biggest drop on record vyšla na stránkách Japan Today 15. dubna 2022.

Autor: John Morgan

Jak jsem uvedl ve svém předchozím článku, kde jsem proběhnuvší maďarské volby zasadil do širšího kontextu, očekávání pravice byla skromná. Průzkumy sice naznačovaly, že Viktor Orbán a jeho strana Fidesz s největší pravděpodobností budou vládnout i čtvrté volební období v řadě (celkově páté), ale průzkumy se často mýlí. Mnozí se obávali, že levicově-liberální opozice, která poprvé vystupovala jako jednotný blok, by ho mohla sesadit, nebo přinejmenším snížit podporu Fideszu a upřít mu nadpoloviční většinu v parlamentu, které se těší nepřetržitě od roku 2010. Hněv levice nad Orbánovou dlouholetou nadvládou v zemi narůstal a všeobecně se věřilo, že to požene liberální voliče, aby k volbám přišli v nebývalém počtu.

Ještě pravděpodobnější se zdálo – opět podle průzkumů – že nová radikálně pravicová strana Mi Hazánk (Naše vlast), která vznikla krátce po volbách v roce 2018, aby zaplnila prázdné místo po někdejší radikálně pravicové, dnes liberálně středopravicové straně Jobbik, nezíská 5 % hlasů potřebných pro vstup do parlamentu.

Průzkumy se ovšem mýlily – poměrně značně.

Continue Reading

Úvodní část eseje najdete zde.

Autor: Collin Cleary

V první části své eseje jsem se věnoval Haidtovu argumentu, že morálka se vyvinula jako reakce na různé „adaptivní výzvy“. Z těch se etablovalo několik „morálních základů“ spojených s péčí, férovostí, loajalitou, autoritou, posvátností a svobodou. Ctnosti jako starostlivost, důvěryhodnost, vlastenectví, zbožnost a zdrženlivost vznikly v určitém slova smyslu jako vyjádření těchto základů. Odlišné společnosti ale kladly na tyto základy odlišný důraz a necenily si všech ctností stejně. Haidt se věnuje především jedinečnosti moderního Západu, jehož společnosti rozvíjejí a zdůrazňují pouhou polovinu jím popsaných morálních základů. Konzervativní část západní společnosti, však „přijímá“ na kompletním morálním spektru, a její morálka se v tomto ohledu podobá těm nezápadních společností, jež si cení rodiny a skupiny nad jednotlivce. Podle Haidta se morálka jako taková vyvinula jako nástroj k utužení skupinové soudržnosti. Jak se pokusím ukázat v následujících odstavcích, jeho teorie nám vkládá rukou prostředky k rázné kritice západní liberální morálky.

Tato poslední věta snad leckterého čtenáře mohla překvapit, neboť z první části článku mohli nabýt dojmu, že Haidtovy pozice vedou spíše k relativismu. Opakuji ale, že jeho „morální základy“ představují jen vymezení jistého výčtu „oblastí lidského života“, s nimiž se morální soustavy odlišných kultur nějak musejí vypořádat. Problémem však je, jak velmi odlišně se k nim stavějí. Je-li morálka záležitostí velice základních, vrozených „chuťových receptorů“, k nimž různé kultury (a ještě menší jednotky) přiřazují odlišný obsah, těžko bychom mohli ospravedlnit jakoukoliv objektivně pravdivou morálku (tj. platnou nezávisle na tom, čemu různé národy a kultury věří). Pokusím se předvést, že to takto svým způsobem skutečně je – ale v jistém ohledu také není. Haidtovy postřehy nám ve skutečnosti dávají pevné opodstatnění postavit morální pozice některých kultur nad jiné. Ve své argumentaci ovšem hodlám zajít o něco dále než Haidt.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora: Těmito slovy jsem otevíral debatu (která je ovšem alespoň prozatím skryta za „paywallem“ – pozn. DP) na téma „Západní nacionalisté by měli v současné válce podporovat Ukrajinu proti Rusku“. Hájil jsem tuto pozici, dr. E. M. Jones opačnou. Rád bych poděkoval Fróði Midjordovi a jeho Guide to Kulchur, organizátorům této debaty.

Západní nacionalisté by měli v současné válce podporovat Ukrajinu proti Rusku. Měli bychom rozlišovat dvě základní podoby této podpory: morální a materiální.

Argument pro morální podporu je vcelku prostý.

Coby nacionalista podporuji světový řád suverénních národních států. Suverénní státy se nemusejí zodpovídat ostatním zemím, což je ostatně definice suverenity. V ideálním případě se zodpovídají výhradně svému vlastnímu lidu. Suverénní země mají právo neshodovat se svými sousedy. Suverénní země mají právo volit si své přátele i nepřátele. Rusko by vojenskou agresí rádo upřelo Ukrajině právo přiklonit se k Evropě a Americe. To pro nacionalisty představuje překročení morální hranice. Z pohledu obyčejného nacionalismu se Ukrajina coby suverénní země chovala zcela v právu a Rusko tato práva porušuje. Proto by nacionalisté ze všech zemí světa měli v této válce podpořit Ukrajinu, nikoliv Rusko.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Už od deklarace Wilsonových „Čtrnácti bodů“ na sklonku 1. světové války pohání americké elity na cestě k překrásnému novému světu mesianistické vědomí americké povinnosti vnutit své pojetí liberálně ekonomické demokracie celému světu. Americká doktrína je určena k exportu do celého světa. Proces založení a vzniku USA z nich – a nikoliv kterékoliv z exkomunistických států – také činí pravý domov světové revoluce: působí zde vliv dvojice revolt proti tradičnímu uspořádání, evropského racionalismu a puritanismu.

Major a později podplukovník Ralph Peters, přední vojenský stratég z Office of the Deputy Chief of Staff for Intelligence a expert na bývalý sovětský blok a Eurasii, podle všeho uvedl do oběhu pojem „permanentní konflikt“. Toto spojení lze jen s lehkou nadsázkou označit za americkou demokratickou odpověď na Trockého „permanentní – světovou – revoluci“. Peters to rozvedl ve stejnojmenném článku pro vojenský strategický žurnál:

Continue Reading

K nedožitým 89. narozeninám R. J.

(text z roku 1972)

Jak známo, v socialismu nejsou antagonistické třídy. Máme tu dělnickou třídu a třídu družstevních rolníků. Tyto třídy nemají protikladné zájmy a rozpory mezi nimi se neřeší třídním bojem. Dále tu máme inteligenci, která není samostatnou třídou, protože nemá žádný specifický vztah k výrobním prostředkům. Říká se jí „vrstva“. Pak tu jsou zbytky maloburžoasie (pár tisíc trhovců a samostatně hospodařících rolníků) a poražené buržoasie (dnes už většinou na pensi). Doporučuje se nám, abychom nezapomínali na třídního nepřítele. Kde ho hledat? Teoreticky by se jeho objektem mohly stát jen poslední dvě skupiny. Jenže se ukázalo, že drobné osobní podnikání potřebujeme a budeme ho po vzoru jiných socialistických zemí podporovat. Rozvineme tedy pod heslem „domovy důchodců – hnízda kontrarevoluce“ třídní boj proti pensistům?

Skalní třídní bojovníci ovšem zaprotestují. Je tu přece část inteligence i jiné skupiny, načichlé buržoasní ideologií a sloužící objektivně protisocialistickým zájmům. Jenže nejradikálnější odpůrci byrokratického modelu socialismu, které by snad bylo možno nejspíše považovat za stoupence buržoasních ideologií, se vyskytují především mezi mladými lidmi. Chce je někdo podezřívat, že se touží stát soukromými majiteli továren?

Tahle teorie o skupinách, které nevědomě či vědomě slouží zájmům zahraniční buržoasie a nahrávají imperialistům, je dost ošidná. Konec konců lze podle ní snadno kohokoliv označit za svedené individuum, naočkované imperialistickým jedem. Posléze je možné o jeho nevědomosti zapochybovat a odhalit ho přímo jako placeného agenta. Jenom je třeba k tomu mít takovou moc, aby postižení byli hezky zticha a také, aby byly zticha ony tolikrát třídními bijci proklínané veřejné sdělovací prostředky.

Z tohoto absurdního, ale ne smyšleného příkladu je zřejmé, že teorie o nákaze buržoasní ideologií je výsledkem patologického, zdeformovaného způsobu myšlení. Za individuum prosáklé buržoasní ideologií, za nevědomého či placeného agenta lze podle této teorie vyhlásit každého. Všichni se stávají potencionálními agenty. Bdělost a ostražitost řádí. Záleží už jenom na tom, kdo koho dříve odhalí a zatkne. Šíří se psychóza strachu. Jsou zatýkání lidé, kteří náhodou mají stejné jméno jako domnělý agent. Každý podezírá každého, jeden udává druhého, protože se bojí, aby nenarazil na provokatéra. Jeden si na schůzi pustí hubu na špacír, ostatní ho udají, protože mají strach, aby je neudal, že ho neudali. Z lidí se stávají krutihlávci. Stále ve střehu, hlavičkami vrtí, hlavně dozadu, jestli někdo neposlouchá.

Hle, idylický obrázek třídního boje v socialistické společnosti. Ve vyspělé socialistické společnosti, jak se před několika lety říkalo. Toto jsou jeho nevyhnutelné následky. Měli by si na ně dát pozor i jeho nepolepšitelní vyznavači. V jistém stadiu třídního boje, když je nepřítel zlikvidován, začíná se, jak ze zkušenosti víme, hledat ve vlastních řadách. Vyvolávači zlých duchů stávají se jejich oběťmi.

Soudnému člověku je ovšem jasné, že ve skutečnosti o třídní boj vůbec nejde. K pochopení celé záležitosti nejsou třeba žádné teorie. Stačí zdravý rozum. Státům, právě tak jako některým skupinám či jednotlivcům, nejde ani tak o třídní boj v zájmu proletariátu jako o vlastní moc. Třídní boj je tu pouhá zástěrka, název, aby to vypadalo teoreticky a vědecky. Tak už to bývá, že k ospravedlnění zcela jiných než ideálních pohnutek se zneužije nějaká teorie nebo ještě lépe nějaké heslo, zdánlivě jasné a srozumitelné. Jenže tentokrát to jaksi nevyšlo. Fakta jsou příliš jasná a lidé moc přemýšliví. ¨

Vyskytl se i takový názor: „Soudruzi, v této nenormalisované situaci nemůžeme dovolit volby, vždyť bychom je prohráli!“ Tady vidíme problém současného třídního boje v pravém světle. Měl tento výrok znamenat, že volby by prohrála komunistická strana a že by se k moci dostal třídní nepřítel? To je přece úplný nesmysl. Volby by neprohrála strana, nýbrž zcela určití jednotlivci, kteří se pod pojmem „my“ demagogicky vydávají za jediné pravé komunisty, vyvolené k mesiášskému poslání „zachránit“ socialismus v Československu. Otázka zní, kdo je vyvolil a kdo o takovou „záchranu“ stojí?

Když si nasadím brýle a podívám se na sebe očima zbytku světa, vidím monstrum, loutkovodiče, Zelenského pána, který spřádá apokalyptické plány. Můžu to začít měnit ve skutečnost. – Ihor Kolomojskyj, New York Times, listopad 2019.

Autor: Andrew Joyce

V roce 2015 byla v Japonsku provedena fascinující studie, která zjistila, že krysy nejenže v souladu s okřídleným rčením „opouští potápějící se loď“, ale také se chovají velmi altruisticky vůči uvězněným krysám, aby jim pomohly uniknout. Pomáhají si navzájem a prchají jako skupina. Na tuto studii jsem si vzpomněl, když jsem si přečetl článek, který 14. února zveřejnil deník Moscow Times a který popisoval hromadný nedělní odlet „nejméně 20 charterových letů (…) z Kyjeva, což je více než kdykoli jindy za posledních šest let letových záznamů“. Soukromá letadla přepravovala většinu ukrajinských oligarchů, kteří byli zjevně zasvěceni do konkrétních náznaků blížící se války v době, kdy se o plnohodnotné ruské invazi hovořilo, ale zdaleka nebyla jistotou. Jedinou výjimkou se zdá být Petro Porošenko, který se objevil v ulicích hlavního města s puškou v ruce. Od jejich odchodu se prchající oligarchové z mediálních diskusí o dění na Ukrajině vytratili, což je tím podivnější, že ze samotného významu slova oligarchie vyplývá, že tito miliardáři donedávna měli mimořádný vliv na politické směřování své země. Léta spekulací o politickém vlivu a záměrech těchto oligarchů nyní náhle nahradily zjednodušené, protichůdné a s nonsensem hraničící narativy: ten o nevinné demokratické Ukrajině bojující proti ruskému imperialismu/kvazifašismu a druhá o ruské „zvláštní vojenské operaci“ s cílem „denacifikace“ Ukrajiny. V následující eseji nechci kritizovat či vyvracet ani jednu z těchto očividně pomýlených perspektiv, jako spíš obrátit část pozornosti zpět k oligarchům, konkrétně dvojici židovských oligarchů: Ihoru Kolomojskému a Viktoru Pinčukovi.

Continue Reading