Délský potápěč

Autor: Paul Gottfried

Asi před deseti lety jsem vydal knihu The Strange Death of Marxism (Podivná smrt marxismu), v níž jsem se usilovně snažil ukázat, že současná levice není marxistická, ale post-marxistická. Na rozdíl od tradičních marxistů i evropských demokratických socialistů je totiž levice, která si na Západě od pádu (a vlastně už před ním) SSSR upevňuje pozice, kulturně radikální. Ekonomické reformy jsou pro ni však až na druhé koleji. Dnešní levice se tak dokáže smířit se soukromým podnikáním a dokonce i velkými korporacemi – ovšem pod podmínkou, že vládne silou vnutit svou představu proměny společnosti a kultury stále bezmocnějším občanům i jejich stále indoktrinovanějším dětem. Ne že by tato levice pociťovala nějakou přehnanou lásku k čemukoli soukromému, včetně hospodářských transakcí, přistupuje však k hospodářské sféře života jako k něčemu, co dokáže kontrolovat i bez nutnosti znárodňování, čímž se navíc může vyhnout v minulosti s katastrofickými výsledky vyzkoušeným postupům socialistických vlád. Naše vládnoucí vrstvy dospěly k racionálnímu závěru, že je lepší nechat tržní mechanismy běžet a z  generovaných zisků si pod pohotově připravenými záminkami vždy něco ukrojit. K tomu všemu si elita na svých občanech donekonečna vynucuje dodržování stále komplikovanějších pravidel chování, údajně s cílem boje proti „diskriminaci“. Postmarxistická levice tak usiluje především o kontrolu nad kulturou, vláda samotná je pro ni spíše jen instrumentem – a právě onen typ správního státu, který se od 60. let v každé západní společnosti tak prudce rozbujel, se ukázal být pro sociální inženýry a „komisaře citlivosti“ ideálním nástrojem.

Continue Reading

Spenglerovský vizionář F. P. Yockey

Autor: Theodore J. O’Keefe

Americký spisovatel Francis Parker Yockey se na autoritářském pólu americké krajní pravice dlouhodobě těší kultovní pověsti. Skutečnost, že první vážně míněný pokus o studii jeho života, kniha Kevina Coogana Dreamer of the Day (Snílek dne), je dílem levicového anarchisty, není až takovým překvapením, protože Yockeyho myšlení a činnost se často vzpíraly levo-pravým škatulkám. Coogan předkládá poctivou a důkladnou rešerši, v níž o svém předmětu odkryl mnohá těžko dostupná fakta a dlouho zapomenuté zvěsti. Přínos knihy však snižuje rozdělení pozornosti věnované různým tématům, naznačené už podtitulem Francis Parker Yockey and the Postwar Fascist International (Francis Parker Yockey a poválečná fašistická internacionála).

Yockeyho za svou jistou tajuplnost vděčí svému opus magnum Imperium a pozdější nejasnostmi opředené smrti v roce 1960. Coogan rozptyluje větší část pochybností obklopujících Yockeyho úmrtí v sanfranciském vězení, kam se dostal za pasový podvod, když ukazuje, že se s takřka stoprocentní jistotou skutečně jednalo o sebevraždu. Jeho nakládání s Yockeyho historicko-politickým manifestem už však tak definitivní rozhodně není, protože Coogan se vyhýbá systematickému popisu a analýze Imperia, zdaleka nejvýznamnějšího Yockeyho počinu. Namísto toho se rozhodl sledovat nitky jeho záhadných a bezvýsledných pokusů o organizaci revoluce, a také osvětlit různé v knize obsažené myšlenky prostřednictvím jejich (často chatrného) spojení s myšlením a činností mlhavé skupiny, již označuje jako „poválečnou fašistickou internacionálu“.

Continue Reading

Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi (16. listopadu 1894, Tokio – 27. července 1972 Schruns, Rakousko)

Autor: Beau Albrecht

Tento článek se zabývá životem a činností politické osobnosti smíšeného rasového původu, v podstatě profesionálního aktivisty, který sice navenek vystupoval nanejvýš blahosklonně, jeho historický odkaz je však velice ničivý. Hrabě Richard Mikuláš „Eijirō“ Coudenhove-Kalergi (Coudenhove-Kalergi občasně používal pseudonym Eijirō Aoyama – pozn. DP) je dnes sice polozapomenutou osobností politického světa, ve své době však byl dalo by říct celebritou a původcem konceptu, z něhož se později vyvinula Evropská unie.

Continue Reading

Woodrow Wilson

Úvodní část této třídílné studie amerického bělošského nacionalisty W. L. Pierce si můžete přečíst ZDE.

Autor: William Pierce

Na Prvním sionistickém kongresu v srpnu 1897 prohlásil Theodor Herzl při nástinu svého plánu na využití války mezi gójskými národy ku prospěchu židovských snah: „Po skončení evropské války se sejde mírová konference. Na tento moment se musíme připravit.” 1]

Když tedy Pařížská mírová konference 18. ledna 1919 konečně začala, byli Židé připraveni více než dobře: zajistili si předem výhru jistěji než byť ten nejprohnanější falešný hráč. Všichni spojenečtí vyslanci – především ti britští a američtí – byli předem „zpracováni“: Často opakovaně čelili přemlouvání, vyhrožování, byli upláceni, nuceni a nakonec umluveni k podpoře sionistických požadavků na vyrvání Palestiny z turecké moci a následné předání kontroly sionistickým Židům.

Židé se také podíleli na přípravě pokladů, seznamujících delegáty s historickými, politickými a ekonomickými fakty, potřebnými pro jejich misi. Proto v materiálech připravených „zpravodajskou sekcí“ americké delegace v kolonce „doporučení“ stálo, že „Židé by měli být podpořeni v návratu a kolonizaci Palestiny“ a americká vláda by měla v budoucnu „uznat Palestinu coby židovský stát, jakmile se ten stane realitou.“ 2]

Continue Reading

Logo druhého Mezinárodního eugenického kongresu, 1921

Autor: Richard Lynn

V průběhu posledních sto let došlo k naprostému obratu v postoji veřejnosti k eugenice. Během prvních dvou třetin 20. století většina kapacit přírodních i společenských věd eugeniku podporovala. Ve Spojených státech patřili mezi zastánce eugeniky laureáti Nobelovy ceny Herman Muller, Linus Pauling, Joshua Lederberg a William Shockley i přední psychologové Edward Thorndike, Lewis Terman či William McDougall. Mezi stoupence se počítaly i četné prominentní osobnosti mimo vědecký svět: prezident Theodore Roosevelt, děkan Harvardu Charles Wilson, děkan Yaleu Irving Fisher, děkan univerzity Stanford David Starr Jordan a Oliver Wendel Holmes, soudce Nejvyššího soudu.

Continue Reading

Autor: Alex Kurtagić

Na den před 28 lety zemřela španělská prosovětská komunistka, vůdkyně republikánů a feministka Dolores Ibárruri, která se ve své zemi snažila nastolit komunismus a následně v Moskvě pracovala pro Stalinův režim. Když se po Francově smrti vrátila do rodné země, zahrnuli ji demokratičtí politici poctami. Do dějin vstoupila heslem „¡No pasarán!“ z bitvy o Madrid ve španělské občanské válce.

Isadora Dolores Ibárruri Gómezová se narodila v baskické Gallartě jako dcera havíře a také karlisty (musel si s ní tedy leccos vytrpět) – tedy stoupence tradicionalistického, legitimistického, monarchistického a kontrarevolučního hnutí, které vzniklo v reakci proti osvícenství a francouzské revoluci, a čerpalo mj. z myšlenek Josepha de Maistreho a dalších francouzských reakcionářů. Její matka byla Kastilanka, již malá Dolores znepokojovala natolik, že ji v deseti letech konečně vzala do kostela San Felicísimo, aby tam kněz provedl vymítání ďábla.

Continue Reading

Autor: Jason Reza Jorjani

Jestliže se má Nová pravice stát intelektuálním a duchovním předvojem indoevropského světa, musíme si my, archeofuturisté, přiznat, že samotná idea sofia perennis (věčné moudrosti) – jejíž kořeny lze vysledovat do středověkého Íránu – je ze své podstaty protifilozofická a že muži jako Evola nebo Guénon se ve své legitimizaci islámu zásadně mýlili.

Nedávno jsem byl požádán think-tankem organizace Íránská renesance, k níž patřím, abych promluvil o tom, zda a do jaké míry se v Íránu během tzv. „islámského zlatého věku“ odehrálo něco, co by bylo hodno označení „filozofie.“ Přestože bývají prezentace tohoto typu zpravidla neveřejné a přes obzvlášť kontroverzní obsah této řeči, původně nazvané „Kde je íránský Hegel?“, ji moderátor akce podle všeho považoval za natolik poučnou, že se ji rozhodl zveřejnit. Jelikož je tak jako tak celá věc venku, nevidím větší problém v tom podělit se s vámi o výrazně zredigovanou část této prezentace, jež má zásadní význam pro ideologickou strukturu hnutí Nové pravice.

Continue Reading

Bez radikální změny je systém odsouzen stát se globálním slumem, celoplanetární favelou.

Autor: Gregory Hood

Tato esej je pokračováním naší série článků věnovaných „nejdůležitějšímu grafu světa“. Položili jsme našim autorům následující otázku: „Co by bělošský Západ měl na základě této predikce podniknout – a co s ní skutečně uděláme?“ [Redakce American Renaissance]

V boji proti genocidě bělochů nejde „jen“ o přežití našich lidí a západní civilizace – ne, v sázce je mnohem víc: zachování možnosti lidského pokroku.

Continue Reading

Tomio Okamura a Manuel Ochsenreiter na setkání v Praze

Autor: Manuel Ochsenreiter

Japonsko-český politik a podnikatel Tomio Okamura v otevřeném rozhovoru vysvětluje Manuelu Ochsenreiterovi, proč je politika Angely Merkelové „cestou do pekel“.

Pane Okamuro, vaše strana SPD získala v parlamentních volbách 10,6 % hlasů, čímž se stala třetí nejsilnější politickou silou ve sněmovně. Evropská média váš úspěch šokoval. Jaké budou vaše první kroky v parlamentu?

Nechápu, proč jsou šokovaní – divné mi přijde spíš to, že se tradiční strany navzdory 27 rokům nepřetržitých podvodů a zločinů dostaly přes pětiprocentní hranici. Teď nastal čas vyjednávání o složení vedení sněmovny a my svou podporu ostatním podmiňujeme jejich podpořením zákona o obecném referendu, který by po 27 letech konečně dal občanům do rukou účinný nástroj projevu jejich vůle – jak po tom po 17. listopadu ’89 volala celá země.

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

Avant-Guerre: Chronique d’un cataclysme annoncé
(Budoucí válka: Kronika nadcházejícího kataklyzmatu)
Guillaume Faye, Paris: L’ Æncre, 2002

Čtenářům The Occidental Quarterly možná není dílo Guillaume Fayeho tolik známé, mezi evropskými nacionalisty se však těší rostoucí oblibě.

Mladý Faye, spolu s Alainem de Benoistem jeden z architektů evropské Nové pravice, ke konci 80. let opustil politiku, aby se věnoval práci v médiích. V roce 1998 se však vrátil a rychle se svou energickou tvorbou vystřelil zpět do pozice předního intelektuála nacionalistické pravice.

Od té doby stihl vydat pět knih; všechno vlivné příspěvky k boji proti multikulturalismu, imigraci z Třetího světa i globalizaci. 1]

Continue Reading

Marine Le Penová, Fréjus, Francie, 18. září 2016.

Autor: Sasha Polakow-Suransky

Když se ráno 23. dubna 2017 otevřely brány volebních místností devátého pařížského okrsku, postavil se starý muž před jasně žlutou poštovní schránku a začal škrábat. Po několika minutách se odšoural směrem k tržnici na rue des Martyrs, zanechávajíc za sebou roztrhané a odškrábané pozůstatky pozměněného loga se srpem a kladivem strany krajně levicového Jean-Luc Mélenchona  La France Insoumise (Nepodrobená Francie).

Stařec – podle všeho žádný fanda Mélenchonovy protikapitalistické, protialianční (NATO) a proruské rétoriky – měl důvod ke znepokojení. Ve čtvrtích jako tato, tedy s vysokou koncentrací pařížských hipsterů, se totiž Mélenchonovi vedlo výborně. Každý, koho tu potkávám, od protestujících studentů přes akademiky a zazobaná dítka nejbohatší pařížských rodin, se mi svěřuje, že hlasoval pro buřičského ex-komunistu. Jeho vzletné projevy a rozhněvanost na systém si podmanily levicové voliče a téměř ho posunuly až do druhého kola prezidentských voleb – získal skoro 20% hlasů, jen o dvě méně než předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová.
Continue Reading

Autor: Sean Last

Nejpřesvědčivější alternativu k etnickému nacionalismu bychom mohli nazvat nacionalismem „meritokratickým“ či „individualistickým“. Jedná se o systém, v němž se lidé smějí přistěhovat do země na meritokratické bázi, jinými slovy zde záleží přijetí daného člověka čistě na tom, jestli je – v daném kritériu – považován za dostatečně dobrého. V praxi pak tato meritokratická kritéria obvykle znamenají zaměstnání, zdraví a příjem. V teoretických debatách se pak také často objevuje myšlenka přijímat pouze imigranty od určité výše IQ.

Tento návrh působí velice přitažlivě. Nejčastěji zmiňovaným problémům spojeným s imigrací – zneužívání sociálního systému, zločinnost, nepřátelská politická ideologie atd. – by se totiž podle všeho dalo předejít přijímáním pouze určité sorty imigrantů. Proč by nám tedy mělo záležet na tom, k jaké etnické či rasové skupině imigrant náleží?

Continue Reading

Autor: Manuel Ochsenreiter

31. srpna nařídil Bílý dům Rusku vyklidit do dvou dnů konzulát v San Francisku a další dvě diplomatická zařízení ve Washingtonu a New Yorku. Liberálové jsou nadšení, že dva muži, které nenávidí ze všeho nejvíc – Putin a Trump – se namísto dekonstrukce liberálního světového řádu věnují vzájemným půtkám. Co se ale skutečně děje ve Washingtonu?

Pro amatérské západní analytiky a stratégy nastaly zlaté časy. Nespočet lidí na sociálních sítích a nejrůznějších komentátorů a novinářů produkuje stohy textů – ve skutečnosti by se však jejich obsah dal shrnout jediným německým výrazem: „Schadenfreude“, tedy škodolibost.

Co se stalo? Podle všeho dochází k vyhrocení diplomatických třenic mezi Washingtonem a Moskvou. V srpnu ruská vláda vyzvala Američany, aby omezili velikost své diplomatické mise v Rusku na 755 lidí. Ruský prezident Vladimir Putin to označil za vyrovnání počtů amerického sboru v Rusku s tím ruským v USA.

Continue Reading

Autor: Dan Roodt

Bílí Jihoafričané se vydávají protestovat do ulic jen zřídka – místo toho raději svému rozhořčení dávají průchod na Twitteru a Facebooku. Přesto ale při takzvaném #BlackMonday 30. října 2017 došlo ke spontánní vlně protestů – ve velkoměstech, vesnicích či ve školách. Farmáři svými dodávkami a traktory zablokovali silnice. Všichni byli oblečeni ve smuteční černé, aby tak připomněli narůstající počty bělošských farmářů, kteří se každoročně stanou obětmi vražd. Jihoafričané pochodovali, blokovali a protestovali, ale především se hromadně modlili, na kolenou v gestu poslušnosti křesťanskému Bohu.

Zde je video zachycující protest:

Continue Reading

Georges Sorel

Autor: Alain de Benoist

U příležitosti 170. narozenin Georgese Sorela (2. listopadu 1847) přinášíme tento překlad pocty Sorelovi z pera Alaina de Benoista.

Přestože násilí nutně zůstává na pořadu dne vždy, 50. výročí úmrtí Georgese Sorela by prošlo takřka bez povšimnutí, kdyby nakladatelství Éditions Marcel Rivière nepřipadlo na myšlenku vydat znovu jeho Réflexions sur la violence [Úvahy o násilí] (Paris: Éditions Marcel Rivière, 1973).

„Sorel, záhada 20. století, jako by byl pokračovatelem Proudhona, záhady století devatenáctého“, napsal Daniel Halévy ve své předmluvě ke knize Pierra Andreuho Notre maître, M. Sorel (Paris: Grasset, 1953). Skutečně záhada: mohutný a urostlý ideolog s odstávajícíma ušima, masivním skobovitým nosem, pronikavýma očima a bělostným plnovousem. Skutečná enigma – tento neústupný socialista, nesvůj z ruské revoluce, sympaticky nakloněný Action Française, obdivovatel Renana, Hegela, Bergsona, Maurrase, Marxe i Mussoliniho.

Continue Reading

„Všichni jsme Ukrajinci“.

Autor: James Kirkpatrick

Nenašli bychom snad větší nenávisti a fanatičtější zlovůle, než ta americké vládnoucí třídy vůči americkému národu. Protikulacké běsnění komisařů, svatá zuřivost džihádisty proti nevěřícím, hněv inkvizitora určený heretikovi – to vše bledne v porovnání s genocidní krvelačností, která pohání americké senátory a kongresmany proti jejich vlastním voličům. A tak zatímco s úšklebkem podporují další a další privatizaci průmyslu a přemisťování pracovních míst (outsourcing), import laciné pracovní síly a nemilosrdné osekávání práv, majetku i svobody občanů, žádají tito bezcenní parazité po svých otrocích, aby navíc ještě položili své životy při exportu jejich špinavého systému do celého světa.

Nejopovrženíhodnějším a nejnebezpečnějším z těchto škůdců je senátor John McCain. Jeho politický život je plný neustálé zrady a pokrytectví; z této bažiny jeho krvavého díla se vypínají jen dva pevné body. Tím prvním je vášeň pro válku; jakoukoliv válku, bojovanou z libovolného důvodu. Sotva tak lze mluvit o něčem jiném než o patologickém chování. Druhou konstantou pak je touha nahradit a vyměnit obyvatelstvo svého vlastního státu a voliče vlastní strany.

Continue Reading

Siroty po ní zůstaly…

Autor: Andrew Joyce

“What’s equality? Muck in the yard,
Historic nations grow, from above to below.”

W.B. Yeats, Three Songs to the Same Tune. Spectator 23. února 1934.

Pokud jste přes všechen ten rámus z rozbíjeného skla a levičáckého kvílení pozorně poslouchali, jistě vám tento víkend (leden 2017, pozn. DP) neunikl ještě jeden zvuk: umíráček Antify. Laciné napadení Richarda Spencera společně se škodami napáchanými ve Washingtonu D.C. jsou jen chatrnou zástěrkou faktu, že takzvaný „antifašismus“ v jakémkoliv smysluplném pojetí už od poloviny 90. let pomalu umírá. O víkendu se tak před našima očima odehrávalo zoufalé cukání vyčerpané síly. Co se stalo, je jistě hanebné a my bychom proti tomu měli vystoupit, do budoucna však není na místě se příliš znepokojovat, ani zveličovat hrozbu představovanou těmito lidmi a naši reakci na ně. Antifa zmítaná smrtelnými křečemi zůstává stejně hlasitá jako za svého života, což by mohlo nepoučenější pozorovatele dovést k závěru, že v této staré herce ještě zbývá něco života.

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

Reinventing Collapse: The Soviet Example and American Prospects
Dmitry Orlov
Gabriola Island, Canada: New Society Publications, 2008

„Krize se může stát také velkou příležitostí“ – Barack Hussein Obama

Ze zoufalství nad pasivitou vlastního národa mě často napadá, že zhroucení Spojených států by mohlo být tím jediným, co by naše lidi dokázalo obrátit proti systému, který se je pokouší zničit. Tento „katastrofimus“ však je, nalijme si čistého vína, strategií zrozenou ze zoufalství. Přestože totiž kolaps (Josephem Tainterem označovaný za „pravidelně se vyskytující prvek existence lidské společnosti“) 1] může zbavit stávající systém legitimity a navýšit otevřenost bělochů k hájení vlastních rasových/národních zájmů, v nejhorším případě by zřejmě vytvořil problémy ještě hrozivější než, jež zažíváme v posledních 60 letech.

Continue Reading

Nový věk

Autor: John Robb

Facebook právě vyhlásil novou válku proti „destabilizujícím“ informacím. Nádavkem ke stovkám lidským cenzorů vyvíjí společnost UI cenzory, schopné v reálném čase rozeznat a mazat „nepřijatelné“ informace v diskusích všech svých dvou miliard uživatelů. Tento nejnovější vývoj názorně ukazuje, co je skutečným nebezpečím světa spojeného sociálními sítěmi – dlouhá noc.

Tím skutečným nebezpečím světa propojeného sociálními sítěmi totiž není narušení a destabilizace – jak jsme opakovaně měli možnost vidět, riziko představované destabilizujícími informacemi a událostmi je přechodné a prchavé. Jakkoliv mají potenciál způsobit krátkodobě nepříjemnosti, rychle pomíjejí a v dlouhodobém měřítku nepůsobí přílišné škody. Opravdové nebezpečí těsně propojeného světa tak ve skutečnosti hledejme v pravém opaku destabilizace.

Tím je všeobjímající online ortodoxie. Unifikované myšlení, vynucované stovkami milionů sociálně propojených přívrženců. Globální ortodoxie tak nesmiřitelná, že veškerou veřejnou debatu redukuje na jediný sterilní ideologický přístup. Vládnoucí síť, která znemožňuje vznik disentu a uzamyká nás do bezčasé stagnace a konečného nevyhnutelného ztroskotání na skaliscích reality a lidské přirozenosti.

Continue Reading

Götz Kubitschek, nejnovější terč „tolerantní levice“

Autor: Hannibal Bateman

Pravicová vydavatelství čelí v poslední době zvýšenému tlaku, ať  už jde o upírání platformy, jak to Kickstarter udělal Arktosu nebo vytipování jistých lidí, kteří nesmějí přicestovat do USA jako u Washington Summit Publishers. Odpor vůči našim idejím je tak úpornější než kdy předtím.

Frankfurtský knižní veletrh patří k největším knižním událostem na světě s desítky let dlouhou tradicí, již navštěvují stovky tisíc návštěvníků. Zpravidla se jedná o civilní setkání nakladatelů, spisovatelů, čtenářů a zájemců z řad veřejnosti. Letos tomu však bylo jinak.

Uplynulý rok byl rokem „nacionalismu“, či obecněji řečeno rokem pravice. Nacionalistická hnutí v Americe i Evropě zažila oživení, které vzbudilo obavy establishmentu. Nejlépe patrné to bylo asi v Německu, kde hysterická levicová reakce vyústila v otevřené násilnosti na Frankfurtském knižním veletrhu.
Continue Reading