Délský potápěč

Martin Schulz, předseda Evropského parlamentu – „jako jediný v Evropském parlamentu nemá maturitu.“ (zdroj: Wikipedia)

Martin Schulz aktivně působí v evropské politice už takřka třicet let, a tak ho není třeba podrobněji představovat. Mnohým obyčejným lidem však není příliš jasný obsah jeho funkce, protože spousta lidí se neorientuje v úloze a pravomocích evropských institucí v prostředí EU po schválení Lisabonské smlouvy.

Ve své funkci předsedy EP se Schulz podílí na určování celkového směřování mezinárodních vztahů a také plní roli strážce základních hodnot EU. Evropský parlament je první institucí Evropské unie, která byla před schválení Lisabonské smlouvy všeobecně považována za zbytečnou žvanírnu, postupně se z ní ale stává jeden z nejvlivnějších legislativních orgánů, jak co týče zákonodárných pravomocí, tak svých pravomocí při dohledu nad výkonnou složkou.

Neformálně samozřejmě politické zkušenosti v kombinaci s konexemi na představitele národní politické moci znamenají, že členský stát může zpravidla považovat nabytí takto vysoké evropské funkce svým občanem za výhodné.

Schulz pochází z Německa, co tedy považuje za raison d’etre této země? Jeho vlastní slova, jak je pro Haaretz zprostředkoval Schulzův přítel Avraham Burg, ukazují na zajímavou odpověď:

[…] Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz je můj blízký přítel. Ve většině otázek spojených s izraelsko-palestinským konfliktem se neshodneme. Jeho názory se blíží izraelskému mainstreamu nebo postoji předsedy socialistů Isaaca Herzoga. Jednou mi v upřímném rozhovoru řekl: „V mých očích existuje nové Německo jedině proto, aby zajistilo existenci státu Izrael a židovského národa.“ […] Zdroj: Haaretz, ‚Pěkně poděkujte Martinu Schulzovi‘, Avraham Burg, 14. února 2014.

Continue Reading

Chmelnického pomník v Kyjevě.

Autor: Theodore J. O’Keefe

Ukrajinský osvobozenecký boj v 17. století postavil kozáky proti židovským správcům panství a výběrčím daní

Ve staletích následujících po zničení Ruska Mongoly v roce 1240 se obří prostory Ukrajiny, táhnoucí se od východních svahů Karpat po mocný tok Dněpru, nikdy nedočkaly úlevy od vnějších útoků a cizí nadvlády na příliš dlouho. Kvůli své poloze na pomezí, oddělujícím Slovany od Tatary ovládaných stepí na jihu a východě (samotné jméno „Ukrajina“ je odvozeno z východoslovanského označení pohraničí), byla země otevřená jak nájezdům krymských Tatarů, tak územním ambicím stabilnějších slovanských sousedů na severu a západě, především Polska a Moskvy. Přesto však nebyl osud Ukrajinců nikdy horší než během tři čtvrtě století, následujícího po anexi země Polskem v roce 1569.

V té době se Polsko dostalo pod nadvládu agresivní a samolibé pozemkové šlechty. Magnáti kontrolovali polský parlament, Sejm, a disponovali ve státě větší mírou autority než král. Když Polsko na Litvě získalo Ukrajinu, šlechtici se okamžitě jali zabírat tamější nejlepší pozemky. Některé rody, jako Wiśniowiečtí, Koniecpolští nebo Potočtí, nashromáždily obří panství, na nichž pro ně dřeli do nevolnictví spoutaní ukrajinští rolníci.

Kontrast mezi Ukrajinci a jejich polskými pány by jen stěží mohl být výraznější. Polské panstvo bylo kultivovanou aristokracií, plynně hovořící latinsky a francouzsky a věnující se nabývání poznání a umění. Urození žili v přepychových zámcích, jejichž stěny zdobily bohaté tapisérie a malby italských mistrů. Jejich stoly se blyštěly krásným stříbrem a křišťálem, a opulentní a časté bály se odehrávaly za zvuků italských orchestrů.

Takřka všichni Ukrajinci byli chudí rolníci, zpravidla upoutaní k  panské půdě a jejich obydlí byla skromná – i když vždy dokonale čistá. Životy ukrajinských nevolníků vyplňovala neustávající a ubíjející dřina. Na každém kroku museli platit berně a pokuty – a pokud se znelíbili svým pánům, čekalo je brutální bití.

Continue Reading

Vynáší Roosh „rape card“?

Autor: Colin Liddell

„Dejte mi šest řádek napsaných rukou toho nejpoctivějšího člověka a já v nich naleznu něco, za co ho můžeme pověsit.“

– Kardinál Richelieu

V naší moderní éře lásky a tolerance – kde je „šíření nenávisti“ a „ideozločinu“ třeba „milovat“ k smrti jeho zákazem, zrušením účtů na Facebook a Twitteru, rozvázáním pracovního poměru a vyvržením do vnějších kruhů prázdnoty – zdá se panuje skutečný hlad po ztělesnění nenávisti, onom příhodném hromosvodu jako byl Emmanuel Goldstein v Orwellově 1984, proti němuž lze směřovat příslovečné „dvě minuty nenávisti,“ díky sociálním médiím a komentářům pod články dnes dostupnější než kdykoliv předtím.

Mužem momentu se v posledních dnech stal spolucestující alternativní pravice Daryush ‚Roosh‘ Valizadeh, jehož kypící půtky s feministkami a jejich chatrnými ochránci z řad beta mužů nově zaregistroval i mainstream. Paparazziové ho podle všeho dokonce sledovali se svými sniper fotoaparáty, jak můžeme vidět v reportáži The Daily Mail.

Jde o možná ještě výraznější explozi Rooshovy mediální přítomnosti, než jakou zažil loni, když vystoupil v televizní show Dr. Oze.  Při této příležitosti byl napadán za to, že neignoruje, jak tlusté jsou některé ženy a jak je to ohrožuje na životě.

Continue Reading

Kapitalistická společnost – saturovaná obrazovými výjevy, nesčetnými rozptýleními a nekonečnou komodifikací existence.

Autorka: Natasha Maria Phoenix

„Takový je důvod pouti do hyperreality, k hledání případů, kdy si americká představivost žádá něco skutečného, a aby to dostala, musí si vytvořit něco absolutně falešného: kde se stírají hranice mezi hrou a iluzí…“

– Umberto Eco, Travels in Hyperreality

Jsme svědky spektáklu politiky nebo politiky spektáklu? Nelze je rozlišit. Guy Debord mluvil o Spektáklu jako o sebeobnovující se kapitalistické struktuře; společnosti saturované obrazovými výjevy, nesčetnými rozptýleními a nekonečnou komodifikací existence. Autentické se vytrácí a zůstává jedině poutavá mediální záplava. Umberto Eco to kdysi označil za „autentický padělek.“ Nenajdeme mnoho lepších příkladů, než jaký poskytuje americká politika.

Někdo žertem označil primárky za nejlepší realitní show na televizních obrazovkách. Ani se nemohl vyjádřit trefněji. Politiku podobně jako všechno ostatní pohltil Spektákl. Jde o nejdokonalejší padělek, parodii odrážející stav národa a pravdivou satiru naší vlastní kultury. Posmíváme se politikům, jako bychom se dívali do křivého zrcadla v zábavném labyrintu, ale nejde o pouťovou atrakci – hledíme na vlastní odraz.

Continue Reading

Etnicita nejbohatších příslušníků ruské společnosti by neměla být zveřejňována, jelikož může být příčinou, která způsobí „mnoho problémů.“

Autor: Itamar Eichner

Podle studie webu ruské banky Lanta.ru (zde se autor článku spletl, kdy zaměnil stránky ruské banky Lanta za stránky zpravodajského serveru Lenta.ru, pozn. DP) tvoří skoro čtvrtinu z 200 nejbohatších lidí v Rusku Židé. Souhrn majetku 48 Židů (součet kategorií Эвреи /Židé/ – 42 a Горские евреи /Horští Židé, nejpočetnější původní skupina Židů žijících na Kavkaze, obecně označováni jako Kavkazští Židé/ – 6, pozn. DP) na seznamu dosahuje takřka 133 miliard dolarů (údaje z roku 2014, zdroj Forbes.ru, pozn. DP).

Studie, která zkoumala také národnost každého z 200 boháčů, dospěla k závěru, že jen méně než polovinu z nich (89) tvoří Rusové, přestože mají 81% podíl na obyvatelstvu země.

Přední aktivista ruské židovské komunity Alex Tenzer varoval, že zveřejnění podobného seznamu je nebezpečné, protože může rozdmýchat plameny xenofobie. Poukázal na skutečnost, že Rusko nedávno následkem ekonomických sankcí uvalených kvůli ukrajinské krizi zaznamenalo první pokles životní úrovně za pět let.

„Hodnota rublu se v porovnání s dolarem snížila o 20%  a po dlouhé době klesla i obliba prezidenta Putina,“ řekl Tenzer.

„Obávám se, že to vyvolá nenávist k cizincům v Rusku. Když se nad tím zamyslíte, někdo by při pohledu na elitu země mohl říct, že většina bohatství Ruska patří lidem, kteří nejsou Rusy – a to je skutečné nebezpečí, obzvlášť dnes,“ dodal Tenzer.

Continue Reading

„Pokud přijedeš do Maďarska, musíš ctít naši kulturu!”

Autor: Ed West

Není žádným tajemstvím, že naše vztahy s Ruskem jsou nejchladnější od roku 1991, kdy Boris Jelcin během jednoho ze svých alkoholických oken skoncoval s komunismem. Stále jasněji se však objevují známky vypuknutí nové ideologické studené války – a já si nejsem jistý, jestli ji vyhrajeme.

Německý postoj k odlišným názorům během několika posledních měsíců leccos napověděl. Nedávno přední eurokrat – podivným marxistickým jazykem, který tito lidé tolik milují – pokáral Maďary za odmítnutí „nevyhnutelnosti rozmanitosti.“ Další obvinil malou středoevropskou zemi z toho, že „stojí na špatné straně směřování dějin.“ Angela Merkelová pak přirovnala ty, kteří drží lidi mimo ke komunistům, kteří kdysi drželi vlastní lidi uvnitř.

Německo nechce dotlačit středoevropské státy k přijímání uprchlíků jen z praktických nebo humanitárních důvodů; Západ dnes definuje sám sebe prostřednictvím multikulturní ideologie. Být Evropanem znamená pokládat hranice za relikt minulosti a „rozmanitost za nevyhnutelnou.“

V kontrastu se Západem se Rusko stále silněji kloní k staromódnímu pojetí státnosti, zatímco jeho zahraniční politika vychází z vestfálského konceptu suverenity (i když v praxi jej ne vždy dokonale uplatňují, zejména ve svém sousedství). Minulý měsíc se v Rusku konala „konference o suverenitě“, kde různé separatistické skupiny – některé od pohledu úplně fantazistní – dostaly možnost promluvit o svých budoucích plánech.

Continue Reading

Nikomu v Maďarsku chybět nebudete…

[Maďarská] vláda poskytne nevratnou půjčku na koupi bydlení ve výši 10 milionů forintů (ekvivalent cca 830 000,- Kč, pozn. DP) mladým párům, které se závaží zplodit v průběhu deseti let tři děti, oznámil na společné tiskové konferenci s mluvčím vlády Zoltánem Kovácsem vedoucí premiérské kanceláře János Lázár.

Lázár novinářům řekl: „V rámci rozšiřování podpory prvního samostatného bydlení rodin mohou návdavkem k nevratné pomoci rodiny, které přislíbí zplodit tři děti, získat také další 10 milionovou půjčku na 25 let s garantovanou mírou úročení ne vyšší než 3%.

K co nejpohodlnějšímu zabydlení se v prvním domově se u manželských párů se dvěmi dětmi pomoc po koupi navýší na 2,6 milionů forintů, dodal.

Ministr také řekl, že lidí, kteří o příspěvek na první rodinné bydlení nebo jiné podobné dávky zažádali už dříve, se mohou přihlásit o pomoc ve výši snížené o už obdržené peníze. Dosud nebylo pevně určeno, jakým způsobem budou pomoc splácet páry neschopné splnit svůj závazek.

Continue Reading

„Dnešní existence legálních sňatků homosexuálů je zčásti zásluhou Boba Spitzera.“

Spitzer sehrál významnou roli při odstranění homosexuality ze seznamu duševních patologií

Dr. Robert Spitzer, americký židovský psychiatr, který sehrál významnou roli při vytváření stávajících standardů popisu mentálních poruch a odstranění homosexuality ze seznamu duševních nemocí, zemřel v pátek (27. prosince 2015, pozn. DP) ve věku 83 let v Seattlu.

Jeho manželka, emeritní profesorka na Kolumbijské univerzitě Janet Williamsová, dodala, že k úmrtí došlo následkem srdeční choroby.

Spitzerova účast na několika vydáních Příručky pro diagnostikování a statistiku duševních nemocí (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, DSM) pomohla definovat všechny významné poruchy „takovým způsobem, aby se všichni odborníci mohli shodnout, co to vlastně mají před sebou,“ dodala Williamsová, která s manželem spolupracovala na DSM III z roku 1980, který se stal bestsellerem. „Šlo o průlomový počin,“ popisuje to s odstupem desetiletí.

Continue Reading

Chování uprchlíků je omlouváno a ženy se mu mají přizpůsobit.

Autor: Roosh Valizadeh

Liberální establishment už léta opakuje, že následkem rozbujelé „kultury znásilnění“ se Západ stal pro ženy podobně nebezpečným jako africké slumy. Snaží se nás přesvědčit, že běloši – které nikdo nenaučil, že znásilňovat se nemá – beztrestně znásilňují na univerzitách, v klubech, barech a během schůzek. Násilí na ženách dosáhlo takové míry, že jste jistě narazili na tucty právě probíhajících znásilnění. Dokonce i já byl označen za „učitele a instruktora znásilňování“ víckrát, než bych dokázal spočítat – jen proto, že mužům radím, jak co nejúčinněji (a nejlegálněji) dosáhnout dobrovolného sexu.

Tento týden pronikly na veřejnost zprávy o útocích početných davů syrských uprchlíků na ženy v německém Kolíně nad Rýnem:

Během silvestrovské noci 1 000 mužů, popisovaných jako Arabové a Severoafričané, v německém městě Kolín nad Rýnem sexuálně napadlo přes 90 žen. Útoky se neodehrály odděleně a náhodně rozptýlené po obřím městě největší spolkové země, ale výhradně v blízkosti hlavního nádraží. Šéf kolínské policie Wolfgang Albers označil incident (spíše desítky incidentů) za „zločin zcela nového rozměru.“

Myslel jsem, že úřady neprodleně začnou s programy nebo brožurkami, které budou mít za cíl naučit Syřany, jak neznásilňovat Němky. Ty se ale místo toho rozhodly učit ženy, jak převzít odpovědnost za své bezpečí – tedy právě to, co po celá desetiletí přirovnávali k „obviňování obětí.“ Kvůli tomuto očividnému dvojímu standardu můžeme bez větších pochybností dospět k závěru, že „kultura znásilnění“ není nic víc, než politická zbraň namířená proti mužům v západních zemích. Nemá nic společného s ochranou žen – jde čistě o oslabení Zápaďanů a odebrání jejich řádných práv v oblasti sexuálních střetnutí.

Continue Reading

Systém funguje dokonale – jen ne pro nás.

Autor: Matt Parrott

Z filmového hlediska je Sázka na nejistotu skvělý film – svižný, chytrý, vtipný a cool, přinejmenším ve svém vlastním pokřiveném kontextu. Coby komentář k událostem se sice prezentuje jako hlas zvenčí, ale zůstává pevně košer. Jak poznamenal ve své nedávné recenzi Andy Nowicki, jde o velkorozpočtový mainstreamový film, napsaný, zrežírovaný a financovaný Hollywoodem. Proboha, vždyť producent filmu ארנון מילצ’ן‎ je židovský miliardář s vazbami na izraelské bezpečnostní složky a mezinárodní obchod se zbraněmi.

Netřeba tedy dodávat, že divák nedostane celou pravdu.

Naservírují nám ale spodní patra celého příběhu (mínus švindl s půjčováním menšinám). Jde o povědomý příběh o iracionální tržní bublině, která se vymkne kontrole, strachu a panice doprovázejících její chvění a konečně prasknutí. Dozvídáme se o tom, jak na sebe byly v rámci wallstreetské pyramidy vršeny finanční deriváty. To je samo o sobě dost odpudivé, i když i tady zůstává film u obyčejné chamtivosti samotných investorů a oportunistů, kteří celému podvodu tleskali a namazali si na něm kapsu.

Kdybychom měli věřit filmařům, ratingové agentury uprostřed celého fiaska tak nějak nezáludně pochybily ve snaze předehnat jedna druhou ve vysokém hodnocení dluhopisů, jen aby mohly hodnotit další a další dluhopisy. Ve skutečnosti zůstávalo hodnocení dluhopisů tak vysoké proto, že se je vláda zavázala podepřít – což všichni věděli. Podle filmu nikdo netušil, co se děje – kromě pár rukama máchajících poloautistů, kteří vypočítali finanční skandál století doma v pyžamu u Excelu.

Continue Reading

Místopředseda NPD Karl Richter na konferenci The London Forum, listopad 2015.

Vážený pane předsedo,
dámy a pánové

Je to sice klišé, ale přesto vás chci coby Angličany na úvod „oblažit“ citátem slavného Angličana. Velmi dobře totiž dokresluje mou zprávu o situaci v Německu. Většina dnešních Němců buď dávno zapomněla – nebo nikdy neslyšela – slavná slova někdejšího britského premiéra Winstona Churchilla, který se kdysi nechal slyšet:

„Němci neznají správnou míru: buď se vám vrhají k nohám – nebo po krku.“

Při hodnocení současné situace v Německu bychom na tato slova neměli nikdy zapomínat.  A věřte mi, že pro mě jako pro Němce je současné dění v mé zemi stejnou záhadou jako pro zbytek světa. Racionálně jej nikdo vysvětlit nedokáže.

Jen pár slov o mě, abych vás ujistil, že vím, o čem mluvím: Na pozvánce na toto setkání jsem se o sobě dočetl, že jsem „vycházející hvězdou“ německé politické scény. To jsou velice lichotivá slova. Osobně si ale nejsem jistý, jestli se někdo s našimi názory skutečně může stát „vycházející hvězdou“ politiky – ať už v Německu nebo kdekoliv jinde v nemocné Evropě dnešních dní – nebo jestli mají lidé jako my mnohem větší šanci skončit v koncentračních táborech evropské ideopolicie.

Jsem si ale zcela jistý, že mám tu pochybnou čest sledovat vývoj Německa z bezprostřední blízkosti. Od roku 2008 jsem radním v hlavním městě Bavorska Mnichově. Jak jste si asi všimli, v posledních týdnech se Mnichov vstal hlavním vstupním bodem současné masivní migrační vlny do Německa.

Continue Reading

Tor připomíná spíše projekt zpravodajců než nástroj vytvořený komunitou, cenící si hodnot zodpovědnosti a transparentnosti.

Autor: Yasha Levine

Jak bezpečný je vlastně Tor?

Je s podivem, že Dingledina důkazy o útoku NSA na Tor nijak neznepokojily – v neposlední řadě proto, že už poměrně dlouho byl útok ze strany mocné vládní organizace pokládán za jednu ze zásadních slabin sítě.

V roce 2011 na diskusi na oficiálním serveru Toru jeho vývojář Mike Perry přiznal, že Tor nemusí být tváří tvář mocným a organizovaným „protivníkům“ (čti vládám), schopným monitorovat obří sekce internetu, kdovíjak účinný.

„Protivníci s bezednými kapsami, schopní kontrolovat velké částí internetu, pravděpodobně mohou prolomit některé prvky Toru a zbavit uživatele anonymity. Proto má současný hlavní program Toru označení verze 0.2.x a jeho součástí je varování, že není určen pro ,silnou anonymitu‘. (I když sám nevěřím, že by nějaký protivník mohl spolehlivě zbavit anonymity *všechny* uživatele toru… ale napadení anonymity bývají ze své povahy subtilní a kumulativní).

A skutečně – loni pracoval Syverson ve výzkumném týmu, který de facto prokázal, že na Tor už nelze pro dlouhodobou ochranu uživatelů spoléhat.

Continue Reading

Uprchlík před válečnými útrapami, hladomorem, náboženským útiskem (čímkoli) dává najevo svoji vděčnost Švédsku. (Husby, květen 2013)

Autor: Kevin MacDonald

Další korálek na, podle všeho donekonečna se táhnoucí, nit etnicky sebevražedného švédského chování navlékla Cecilia Wilkströmová, europoslankyně za středopravou(!) Liberální stranu, kterou znepokojují zprávy o nedávných ztroskotáních a utonutích afrických uprchlíků usilujících dostat se do Evropy ve Středozemním moři. Všimněte si, jak je zas a znova využito holocaustu coby centrálního odůvodnění patologického altruismu, oslavy a importu rozmanitosti a vlastního vykořenění (dispossession) Evropanů.

Švédská europoslankyně stupňuje ve světle nejnovější středomořské pohromy uprchlických plavidel panevropskou a nadstranickou kampaň za „legální a bezpečné cesty do Evropy“ pro imigranty. Cecilia Wilkströmová řekla listu The Local, že členské státy Unie v současnosti dělají pro bezpečí uprchlíků tak málo, že budoucí generace to postaví naroveň chování Švédů, kteří za války „zavírali oči“ před holocaustem.

Europoslankyně – dlouhodobá stoupenkyně vytváření bezpečnějších podmínek pro uprchlíky hledající útočiště v Evropě – se znovu dostala na přední stránky v pondělí, když švédské televizi SVT řekla, že budoucí generace budou vnímat postup vlád zemí EU podobně jako appeasement před a během 2. světové války.

Continue Reading

Victoria Nuland – v dobré společnosti aneb myslím to upřímně…

Autor: Kevin MacDonald

Vzájemně provázané mocné židovské rodiny představují důležitý aspekt židovských dějin, upevňující obchodní vztahy vytvářením sítě blízkých příbuzných, kteří se žení a vdávají jen mezi sebou – např. dvorní Židé (Hofjuden) [1] Evropy 17. a 18. století. (viz zde str. 150-2). Ozvěny této praktiky se dochovaly dodnes, například mezi neokonzervativci.

Stejně jako u dalších mnou studovaných židovských intelektuálních hnutí je i u neokonzervativců zjevná přítomnost vzájemného obdivu, vzájemně podpůrných osobních, profesionálních a rodinných vztahů a soustředěné spolupráce při usilování o společné cíle. Např. Norman Podhoretz, bývalý editor Commentary, je otcem Johna Podhoretze, neokonzervativního editora a sloupkaře. Norman Podhoretz je také tchánem Eliotta Abramse, bývalého šéfa neokonzervativního think tanku Ethics and Public Policy Center a ředitele blízkovýchodního odboru Národní bezpečnostní rady. Normanova žena, Midge Decterová, nedávno vydala oslavný životopis ministra obrany Donalda Rumsfelda (Rumsfeld: A Personal Portrait, pozn. DP), jehož nejbližšími zástupci v Pentagonu byli [Paul] Wolfowitz a [Douglas J.] Feith. [Richard] Perle je členem American Enterprise Institute (AEI). Původně v roce 1973 pomohl Wolfowitzovi získat místo v Arms Control and Disarmament Agency. V roce 1982 najal Perle coby náměstek ministra obrany pro mezinárodní bezpečnostní politiku Feitha jako svého zvláštního poradce a následně jako zástupce tajemníka pro vyjednávací politiku. V roce 2001 náměstek ministra obrany Wolfowitz pomohl získat Feithovi post zástupce Ministra obrany. Feith obratem jmenoval Perleho předsedou Defense Policy Board (Výboru pro obrannou politiku). Jde o pouhou špičku velice rozsáhlého ledovce. “Neoconservatism as a Jewish movement” (str. 32)

Continue Reading

Rotherham vůbec nevybočuje z charakteru myšlení, slov a skutků všech západních vlád a elit. Aby zločiny mohly pokračovat rok za rokem, byl souhlas vládnoucí třídy nezbytný.

Autor: Andrew Hamilton

Nedávno (článek vznikl na podzim 2014 pozn. překl.) zveřejněné zprávy o systematickém fyzickém týrání, nucené prostituci, znásilňování a sexuálním zneužívání nejméně 1 400 bělošských nezletilých dívek v severoanglickém městě Rotherham, kterého se v průběhu mnoha let dopouštěli jihoasijští imigranti z Pákistánu, Afghánistánu a odjinud, vyvolaly „vysvětlení“ z řad policie, sociálních pracovníků a dalších státních zaměstnanců, kteří údajně nezasáhli proto, že se „báli“ obvinění z rasismu, kdyby se zneužívání pokusili zastavit. Jistě, každý občan totalitního státu zná stranickou linii a drží se jí – to z něj ale ještě nedělá tajného disidenta.

V Rotherhamu se systém zachoval dle svých zásad a v souladu s přesvědčením a hodnotami jak svých předáků, tak jejich podřízených vykonavatelů. Jsou totiž de facto revolucionáři, jejichž úkolem je přeměna společnosti a provedení genocidy. Rozhodně se „nebojí.“ Nechovají se morálně, správně ani se nesnaží „udělat správnou věc.“ Jejich cílem je přeměna společnosti a vymýcení „rasismu.“ Rotherham (město s asi 258 000 obyvateli) náleží k sheffieldské aglomeraci (asi 641 000 lidí). Nebělošské (a protibělošské) obyvatelstvo, importované do Sheffieldu labouristy i toryi za účelem trvalého nahrazení – biologického a kulturního vyhlazení – bílých Angličanů, se v posledních 25 letech prudce rozhojnilo. Mezi nově příchozími jsou Indové, Pákistánci, Bangladéšané, Somálci, Etiopané, černoši z Karibiku, černí Afričané ze Zimbabwe, Keni, Nigérie, Konga, Burundi či Libérie, Číňané z Číny, Malajsie a Singapuru, Iránci, Kurdové, Jemenci a další.

Drtivou většinu obětí tvořila bílá děvčata, zatímco většinu pachatelů muži pakistánského původu. „Umírněný“ protibělošský pisatel si povšimnul, že „přestože hráli taxikáři pakistánského původu v groomingu (blíže k významu slova zde: grooming, pozn. DP) a zneužívání dívek ústřední roli, jediný taxikář, kterému bylo pro podezření z pedofilie zakázáno dívky vozit, byl běloch.“

Continue Reading

Aneb jak to dopadá, když si někoho 15 let nedržíte na délku paže.

Autor: Roger Scruton

Z britského města Rotherham k nám přicházejí zprávy o masovém zneužívání dětí, které policie ignorovala a napomáhala mu. Zneužívání v podobném rozsahu bylo dosud v civilizovaných zemích nemyslitelné. Původ zločinů lze však vystopovat k něčemu mnohem obyčejnějšímu: tomu, co je jeden z labouristických poslanců označil za snahu „nepotopit loďku“ multikulturních společenství.

Představte si následující případ: čtrnáctileté děvče se dostane do sociální péče města, kde žije, protože jeho rodiče jsou narkomani, dívka je zanedbaná a nechodí do školy. Nejde o ojedinělý případ – tak totiž vypadá současná Británie. Místní úřady samosprávy – radnice – mohou dostat od soudu příkaz zastoupit rodiče zanedbávaných dětí. Radnice umístí dítě do domova, kde je spolu s ostatními vychováváno pod dohledem odboru sociální péče. Tento domov pravidelně navštěvují mladíci, kteří se snaží děvčata nalákat k sobě do auta, aby jim nabízeli alkohol a drogy a následně je nutili k sexu.

Dívka, osamělá a opuštěná, se venku potkává s mužem, který jí nabídne návštěvu kina a party s jejími vrstevníky. Chytá se do pasti. Pětičlenná skupina mužů ji znásilní a pohrozí jí, že pokud o tom někomu jen cekne, unesou ji z domova a zbijí. Když se celá událost zopakuje a dívka hrozí udáním na policii, odvezou ji na venkov, polijí benzínem a řeknou jí, že pokud neslíbí o celé věci mlčet, zapálí ji.

Continue Reading

Danke Mutti Merkel!

Nejnovější analýzy vycházející z oficiálních údajů německých statistiků ukazují, že nekončící invaze Třetího světa do Německa během pouhých čtyř let vytvoří barevnou většinu ve věkové skupině mezi 20 a 30 lety a neevropskou většinu v rámci celé společnosti během jediné generace.

Analýza týmu profesora A. F. Kovácse z Univerzity Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu nad Mohanem vyšla v Německu v časopise The European pod názvem „Pravda o uprchlické krizi“ (Wahrheiten zur Flüchtlingskrise). Podle Kovácse zastánci současné „bezprecedentní imigrace“ jako kancléřka Merkelová tvrdí, že „jeden, dva či tři miliony jsou kapkou v moři v porovnání s asi 79-80 miliony obyvatel dnešního Německa.“

Takové tvrzení je však podle profesora Kovácse nesprávné, protože nebere v potaz věkové demografické skupiny, na které má tento příliv dopad.

Dále upozorňuje, že podle čísel zveřejněných Německým spolkovým úřadem pro migraci a uprchlíky (Bundesamt für Migration und Flüchtlinge, BAMF) mezi barevnými příchozími v drtivé většině převažují lidé mezi 20 a 35 lety, a často i mladší.

Continue Reading

Nalevo manuál pro demonstranty na náměstí Tahrír v Káhiře, vpravo pro demonstranty v Kyjevě. Originál pochází od srbské organizace CANVAS (dříve Otpor!), financované mj. americkou nadací NED.

Autor: Kevin MacDonald

Philip Giraldi publikoval zajímavý článek o pokračujícím vlivu neokonzervativců, především ve vztahu k ukrajinské krizi. (“Diplomacy is a Four-Letter Word“).

„Sžíravé útoky směřující na Rusko od nástupu Vladimira Putina – v poslední době s cílem zesměšnit každou drobnost spojenou se zimní olympiádou jsou dechberoucí…

Neustálý tlak na Ukrajinu v předcházejících měsících je podobně pozoruhodný a byl by obtížně vysvětlitelný – pokud bychom nebrali v úvahu skutečnost, že Ukrajina a Rusko tvoří dvě poloviny jedné politiky, inscenované jedinou skupinou neokonzervativců, z nichž se nyní některým – jaká šťastná náhoda – podařilo připojit ke straně u moci v Bílém domě, tedy demokratům. Nebylo to kdovíjak obtížné, jelikož nemalou část neokonzervativců tvoří v podstatě liberální demokraté s agresivním postojem k zahraniční politice.“

Správně. Neokonzervativci bývají až příliš často spojováni výhradně s republikány, ale historicky si drží silné pozice v Demokratické straně a tu Republikánskou se jim podařilo v zásadních otázkách jako například imigrace posunout doleva. Skutečně velmi důležitý proud vzešel z řad krajně levicových trockistických stoupenců Maxe Shachtmana, židovského socialistického předáka, kterému se za jeho života povedlo silně ovlivnit směřování Demokratické strany a jehož odkaz žije dodnes.

Continue Reading

Hitler tady, Hitler tam, všude kam se podívám!

Autor: Greg Johnson

Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889. Každoročně kolem dvacátého dubna zažívají nacionalistické weby nevyhnutelnou vzrušenou debatu o Hitlerovi a jeho odkazu. Debatující se zpravidla shluknou kolem dvou pozic, které lze zjednodušeně popsat jako: „Hitler je problém“ a „Hitler je řešení.“

Označit Hitlera za problém fakticky znamená odmítnout nepřijatelné břemeno viny za spoluúčast. Hitler se stal bezkonkurenčně nejvíce nenáviděnou postavou celé naší požidovštělé kultury. Nenávist k Hitlerovi popravdě zůstala posledním morálním hodnocením schvalovaným i moderními morálními relativisty. Máme povolen jediný pevný morální bod: Hitlera coby ztělesněné zlo, kdy všechna menší zla jsou zly proto, že jsou „jako Hitler“ – což v konečném důsledku znamená, že všichni běloši jsou zlí kvůli své spřízněnosti s Hitlerem.

Argument „shoďme to na Hitlera“ vypadá asi takto: Kdyby Adolf Hitler nevyvolal 2. světovou válku, nevyvraždil šest milionů Židů a nepokusil se ovládnout celý svět, bělošský nacionalismus by požíval dobrého jména a dost možná i dosáhl hmatatelných politických výsledků. K diskreditaci rasového realismu, eugeniky, striktní imigrační politiky i nacionalismu v očích bělochů na celém světě došlo kvůli Hitlerovi. Má-li tedy bělošský nacionalismus mít sebemenší šanci změnit svět, musíme rituálně odsoudit a zavrhnout Hitlera a všechno, za co se stavěl – spolu s jeho moderními následovníky.

Považuji tento argument jak za morálně opovrženíhodný, tak i politicky naivní.

Continue Reading

„Ve skutečnosti zůstává společnost vždy nedokončená, v pohybu a její klíčové problémy nelze vyřešit sociálním inženýrstvím.“ Thomas Molnar

Autor: Bradley J. Birzer

Úvod

Už skoro tak dlouho, jak mám to potěšení číst, se setkávám s dystopickou literaturou. Začal jsem 451° Fahrenheita a Marťanskou kronikou, brzy už jsem hltal Konec civilizace aneb: Překrásný nový svět, Farmu zvířat a 1984 spolu s díly Roberta Heinleina, Ursuly Le Guinové, Arthura C. Clarka a Isaaca Asimova. S neukojitelnou touhou po dalších podobných příbězích jsem pokračoval s dosti krotkou knihou Iry Levina Ten báječný den a vcelku únavnou knihou Ernesta Callenbacha Ecotopia. Odtud jsem směřoval k postapokalypickým příběhům Nevila Shutea, Stephena Kinga, Jerryho Pournellea, Whitleyho Striebera a Gordona Dicksona i k temným komiksovým románům Franka Millera a Alana Moorea. Na vysoké škole jsem objevil Margaret Atwoodovou a Philipa K. Dicka, Vernora Vinge a Waltera M. Millera, Jr. Nádavkem k literárnímu putování jsem také hltal science fiction na stříbrném plátně a televizní obrazovce – vše od původních sérií Star Treku a Prisonera po Planetu opic, od Blade Runnera po Dark City a Batman začíná.

Narodil jsem v roce 1967 do silně progoldwaterovské rodiny a vyrůstal v 80. letech poblíž sila jaderných střel Titan II – považuji se proto za dítě Studené války a silně protisovětského vyznavače svobody. To, co jsem četl v děsivých sci-fi a dystopických nočních můrách, se už v nedávné době odehrálo v nacistickém Německu či Rakousku a za mého života odvíjelo v Sovětském svazu, Číně, Severní Koreji, Mosambiku, Nikaragui, Angole či Kambodži. V relativním bezpečí života pod široširým nebem kansaských Velkých plání jsem si uvědomoval, že polovina světa musí přežívat pod nějakou formou režimu s toxickou ideologií, v odlidšťujících anti-rájích plných strachu, nenávisti a šílenství. Hudba, kterou jsem poslouchal – Kansas, Rush, Emerson, Lake, Palmer nebo Pink Floyd – můj existenciální angst ze světa a jeho nezměrné nelidskosti jen umocňovala.

Continue Reading