Délský potápěč

V díle Arno Brekera se člověk setkává s prvky starého Egypta, řecké klasiky a italských renesančních škol, stejně jako odkazem Augusta Rodina.

Autor: Frithjof Hallman

Když 19. července tohoto roku oslavil v rodném Düsseldorfu své 80. narozeniny, obešla se událost bez pozornosti kontrolovaných médií západního světa. Přestože významný americký ilustrátor a průkopník kinetického sochařství Alexander Calder v roce 1974 označil Brekera za „nejdůležitějšího sochaře klasické tradice naší doby“, světové proslulý existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že „Arno Breker nastavil standardy sochařství mimo pouta času“ a někteří jej vnímali jako moderního Michelangela, dopustil se v očích vládců médií neodpustitelného prohřešku: pracoval pro Adolfa Hitlera. Za trest se z něj tedy stala „ne-osoba.“

Díky Brekerově výjimečnému nadání a proslulosti, jíž už ve 30. letech dosáhl, pověřil Hitler mladého sochaře vypracováním návrhů a zhotovením četných monumentálních soch pro výzdobu veřejných budov, náměstí a fontán v německé metropoli Berlíně. Po skončení 2. světové války nedošlo jen k vymazání Brekerova jména z učebnic dějin umění, ale také k úmyslnému zničení velké části jeho díla. Američtí pěšáci objevili sklad s mnoha jeho sochami a škodolibě je sbíječkami a rámovými pilami rozdrtili na prach. Další skupiny amerických a sovětských sil napadly jeho veřejná díla dláty a dynamitem. Naštěstí se demokratickým a komunistickým vítězům nepovedlo najít všechny Brekerovy sochy.

I bez Hitlerem zadaných zakázek by si ale Breker vysloužil od vládců médií a jejich lidu nehynoucí nenávist. Celé jeho dílo totiž ztělesňuje árijského heroického ducha síly, krásy a světla v časech, kdy byly na piedestal coby modely postaveny povrchní židovský modernismus a kult ošklivosti. Ať už si to některý z 229 tisíc ve válce padlých Američanů uvědomoval nebo ne, konflikt byl vybojován k zajištění triumfu druhého nad prvním.

Continue Reading

Collin Cleary – What is a Rune? and Other Essays

Autor: Jack Donovan

Collin Cleary
What is a Rune? and Other Essays
San Francisco: Counter-Currents Publishing, 2015

Kniha Collina Clearyho What is a Rune? u mě coby celoživotního „nevěřícího,“ který se až během posledních zhruba dvanácti měsíců věnuje studiu germánských pohanských tradic a víry, zafungovala jako ve správný moment použité pojivo některých důležitých myšlenek, ukázala mi tvůrčí pojetí, které bych rád dále rozvinul formou vizuálního umění – a vznesla několik nových otázek. Určitě se k ní vrátím a v následujících letech budu přinejmenším některé z esejí pročítat znovu a znovu, ale už teď jsem se rozhodl podělit o mé první osobní dojmy: vím totiž, že řada mých čtenářů se o germánské pohanství buď intenzivně, nebo letmo zajímá.

Zaměřil jsem se na eseje, které mě s ohledem na mé zájmy především oslovily – shodou okolností hned úvodní čtyři: „Co je to runa?“; „Čtyřčetnost“ (The Fourfold); „Devítičetnost“ (The Ninefold) [tradice] a „Dary Ódina a jeho bratří.“ Jak zmiňuje Greg Johnson ve své předmluvě k Clearyho filozofii, pokračují a rozvíjejí diskusi o dosažení „otevřenosti bohům“ z jeho předchozí knihy Summoning the Gods. „What is a Rune“ je ucelenější, přístupnější a „definitivnější“ práci na toto téma.

Dle mého soudu staví Cleary na myšlence, již jsem si poprvé plně uvědomil při čtení eseje Thomase Carlyla „Hrdina jako božstvo“ z knihy Hrdinové: úcta k hrdinům a hrdinství v dějinách. Pro naše předky byl svět mnohem kouzelnějším místem.

Continue Reading

Chráněná země funguje lépe než obec vystavená poryvům dějin.

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Z řad francouzských republikánů se line kakofonie; nikdo se nedokáže shodnout na řešeních této brutální migrační invaze. Někteří tíhnou k pozicím blízkým Front National, jiní naopak ke „štědré“ laxnosti socialistů. Sarkozy mezitím v rozhovoru pro Le Figaro z 10. září přispěchal se směšnou syntézou, která jen dokazuje, že není státníkem. Sarkozyho dětinské návrhy:

1. Odmítnout kvóty „běženců“, vnucené ubohému prezidentovi Hollandovi kancléřkou Merkelovou a Claudem Junckerem, „znamenající navyšování“ (přesně tak). Místo nich nastavit „novou evropskou migrační politiku.“ To je však nemožné: Evropané by se na ní nikdy nedokázali shodnout. Mezi maďarskou vládou, která chce bránit svou etnickou identitu a Němci, toužícími po levné pracovní síle a národní sebevraždě, není žádný evropský konsenzus možný. Zůstává tedy na Francii – a Nizozemsku, Velké Británii, Dánsku, Itálii atd., – aby znovu nalezly politickou vůli a suverenitu, vytvořily migrační strategii a třeba i vyvolaly krizi v EU, která může celé věci jedině prospět.

2. Neměnit stávající vstřícnost k politickým uprchlíkům „ve jménu naší humanistické tradice.“ Provizorně poskytnout „válečným uprchlíkům“ „přechodný pobyt“ a po skončení války je poslat domů. To je absurdní a utopické z několika důvodů: V prvé řadě v podstatě nelze odlišit skutečné politické uprchlíky od ekonomických přistěhovalců; a tito „váleční uprchlíci“ – většina žadatelů o azyl – jsou podvodníci. Jak tedy můžeme donutit tyto „válečné uprchlíky“ k návratu domů, když je už dnes máme problém vůbec identifikovat?

Continue Reading

Jiný, radikálně odlišný, život je možný!

Robert Stark: Vítejte! Dnes je mým hostem Greg Johnson a budeme spolu mluvit o myšlence tzv. ekofašismu.

Gregu, říkal jsi mi, že se zaobíráš myšlenkou napsat knihu na tohle téma, ale nejprve se tě chci zeptat, jestli tím nedodáváš munici nepřátelům, protože nalevo máme SPLC s jejich rozsáhlou esejí „Nenávist na zeleno“ a na pravici konzervativní kapitalisty, kteří neminou žádnou příležitost k očernění environmentalismu a ekologie. Ti skutečně rádi používají termín ekofašismus. Takže jak se stavíš k tomu, že pokud napíšeš knížku na tohle téma a budeš se jím zabývat, poskytneš tím argumenty některým svým nepřátelům?

Greg Johnson: Popravdě mě moc nezajímá, co si myslí SPLC nebo příznivci Rushe Limbaugha, ale spíše pravda jako taková.

Osobně jsem silný stoupenec ekologie a celý můj světonázor vychází z přírody. Zajímavé je, že i když bývá ekologie zpravidla považována za levicové téma, pokud jde člověk dostatečně daleko do minulosti, ekologii „objevili“ a uvedli do obecného povědomí lidé, kteří by dnes byli pokládáni za pravicové osobnosti.

Kdybych měl dost času si jen tak sednout a psát, jedním z mých projektů by byla i knížka o ekofašismu, která by rozebírala různé myslitele přelomu 19. a 20. století – průkopníky ekologie na jedné a, pro nedostatek vhodnější terminologie, fašismu či nacionálního socialismu na straně druhé.

Continue Reading

I Tolkien upřednostňoval agrární uměřenost a jednoduchost před otráveným ovocem tak zvaného ekonomického „pokroku.“

Autor: Joseph Pearce

Ve velice zajímavém rozhovoru pro Catholic World Report se Jay W. Richards, spoluautor nové knihy The Hobbit Party, zabývající se rozborem politického myšlení J. R. R. Tolkiena, pokusil distancovat Tolkiena od politických vizí G. K. Chestertona a Hilaira Belloca. Jakkoliv pro forma uznal romantické cíle distributismu (politicko-ekonomického systému zastávaného Bellocem a Chestertonem), háček celého systému spočívá dle Richardse v detailech:

Pro nás je problémem absence dostatečně přitažlivé vize, především u Belloca. Přišel s několika velice specifickými opatřeními pro vytvoření společnosti řízené v souladu s principy distributismu, a učinil tak na základě dle našeho mínění mylných ekonomických premis. Kupříkladu ve své Essay on the Restoration of Property napsal, že „snahy o obnovu vlastnictví nepochybně selžou, pokud je bude svazovat předsudek proti použití síly jako služebnice Spravedlnosti.“ Oproti tomu ve „Vymetení Kraje“ popisuje Tolkien skupinu panovačných cizinců, kteří infiltrovali Kraj: „sběrači a přerozdělovači… kteří obcházejí a počítají a měří a odvážejí do skladů“ údajně „pro spravedlivé přerozdělení.“ Není to příliš pozitivní vyobrazení. S ohledem na Tolkienův postoj k využití donucovací síly k dosažení byť chvályhodných cílů si lze jen stěží představit, že by se ztotožnil s detaily Bellocova programu.

Po uznání „komplikovanosti“ otázky distributismu Richards uzavírá: „Abychom nalezli moudrost v Tolkienových ekonomických představách… je lépe popsat je jejich vlastní terminologií než pomocí ztotožňování s ideami jiných myslitelů jako Chesterton a Belloc.“

Continue Reading

ČR je vstřícná vůči cizincům: Nově mohou volit v místních volbách.

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Migrační nápor: „běženec“ se jako přílivová vlna spojuje s neustávající záplavou minulých desetiletí. Přestože o to většina autochtonních obyvatel Evropy nestojí, levice i pravice, ve Francii i dalších evropských zemích – podobně jako větší část medií a církevních institucí a nezvolená Evropská komise, zvyklá na excesy v rámci výkonu permanentní moci – diktátem nutí obyvatelstvo „přivítat“ stovky tisíc nově příchozích. Bez referenda. Tato „morální povinnost“ je jak perverzí morálky, tak prostou sebevraždou. Ilustruje pohrdání demokracií a nenapravitelné odcizení mezi národem a pseudoelitami. Soudek s prachem.

Nebezpečná hra nebohého Německa

Jde o stupidně bezmyšlenkovitou a destruktivní partii. První „uprchlíci“ z této nové invazní vlny (13 tisíc) dorazili do Německa 6. září, vítáni transparenty s nápisy „Vítejte v Německu“ a tisíci jásajících, rozesmátých lidí. Do konce měsíce k nim přibudou desetitisíce dalších. Otevírá se 150 000 nouzových ubytovacích míst. Žalostné výjevy naivního humanitářství, při kterých se část národa raduje nad invazí a zánikem, k němuž nakonec tato masová imigrace povede. Tyto ikonické obrazy slouží jako silná pobídka dalším vlnám „běženců“. Německo se svou extrémně nízkou porodností a významnými migračními proudy může zažít rychlou populační obměnu a do konce století být z většiny obýváno muslimy, kteří ani nemluví německy. Tato „nová země“, spíše středovýchodní než německá, obsazená stejně v poklidu jako její sousedé, nepozná mír ani prosperitu, ale sváry a úpadek. Tato politická stupidita Němců je takřka nepředstavitelná; názorná ukázka zapomínání vlastní identity.

Continue Reading

Svět George R. R. Martina bude i nadále poskytovat nespočet příležitostí k aplikaci teorií mezinárodních vztahů.

Autor: Stephen Saideman

Vzhledem k ústřední roli soupeření mezi svébytnými politickými entitami, této hry o trůny, jsou snadno a nevyhnutelně k pochopení světa Westeros využívány teorie z oblasti mezinárodních vztahů (MV). Mnozí akademici se o to na webu pokusili s využitím jak realistického, tak konstruktivistického přístupu. Na tomto místě bych se rád zabýval tím, co knihy a seriál vypovídají o vnímání mezinárodních vztahů lidmi mimo komunitu specialistů na tuto problematiku. Tedy tím, co si diváci a čtenáři odnášejí ze série ohledně mezinárodních vztahů a snad i čeho se oproti „nezasvěceným“ povšimnou specialisté? 1]

Prvním rozdílem mezi studenty oboru a zbytkem je míra důležitosti přisuzovaná jednotlivcům. I když základní texty MV sice zdůrazňují jednotlivce jako jeden ze tří klíčových úhlů k pochopení mezinárodních vztahů, v praxi se na to často zapomíná. 2] Ve Hře o trůny hrají osobnosti protagonistů klíčovou roli při volbách a výsledcích, přesně podle optiky mnoha ne-expertů. Namísto institucí a neviděných strukturálních sil bývají coby prvotní hybatelé událostí vnímáni jednotliví prezidenti, premiéři a autokrati – Bush, Obama, Thatcherová, Merkelová, Netanjahu, Kadáffí, bin Ládin, Chomejní atd.

Continue Reading

Děsivá diagnóza

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Od začátku léta 2015 zažívá Evropa bezprecedentní a neustále zesilující vlnu ilegální imigrace, navrch k už tak ohromnému počtu příchozích během předchozích desetiletí. Tato migrace je de facto invazí ohrožující naší civilizaci, umožněná bezradností a komplicitou politických a mediálních pseudoelit, zcela antidemokratických a odtržených od zájmů a přání evropských národů. Toto je úvodní část trojdílné analýzy. (Druhá část ponese podtitul „Sebevražedná evropská kapitulace“ a třetí „Za účinný lék.“)

Příčiny záplavy

Vlna „migrantů“ (nazývat je „ilegálními“ ani zdaleka nedokresluje závažnost situace) – procházející branami Evropy, otevřenými nekompetentními a bezradnými vůdci – přichází zejména ze Středního východu (Irák a Sýrie) přes Turecko (spolupachatel); vniká skrz Řecko a Balkán. Druhým vstupním prostorem je Středozemí, hlavně do chaosu se propadnuvší Libye. Část proudu tvoří běženci ze Sýrie a Iráku, unikající před barbarstvím Islámského státu (Daeš); jiní prchají před kmenovými a náboženskými válkami v Somálsku nebo jinde – troufnu si ale říci, že představují menšinu. Skutečně – tohoto chaosu a příležitosti využívají zástupy často falešných uprchlíků a žadatelů o azyl, kteří se z ekonomických důvodů chtějí usadit v Evropě. Přicházejí z černošské Afriky, Maghrebu a Středního východu, odkud je táhnou tři lákadla:

Continue Reading

Sókratés

Autor: Greg Johnson

Název této úvahy je poněkud zavádějící, jelikož hodlám dokázat relevanci filozofie pro veškeré lidské konání, nejen politiku. 1] Filozofie není jen meta-politikou, je meta-vším 2]. Vím však, že vás zajímá politická změna, a tímto způsobem jsem vás chtěl přilákat ke čtení. Navíc chci ukázat, že filozofie není pro život jen relevantní, ale naprosto zásadní.

Filozofie je hledáním moudrosti, která je nezbytným předpokladem pro úspěch v každé oblasti života včetně politiky. Podlé mého soudu je moudrost nepodmíněným dobrem. Nikdy nemůžete být příliš moudrý. Všechna ostatní dobra, o něž usilujeme, jsou pro nás však dobrá jedině pod podmínkou, že jsou užita moudře. Proto musíme nutně usilovat i o moudrost, aby všechno naše další snažení vedlo k dobrému životu, což je nakonec společný cíl nás všech.

Continue Reading

Sv. Jiří bojující s drakem („Velký kostel“ ve Stockholmu)

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora:

Jedná se o úvodní slovo v debatě s Jonasem de Geerem o křesťanství a evropské obrodě v rámci setkání ve Stockholmu 18. dubna 2015. Mé další odpovědi už byly spatra. Debatu je možné vyslechnout zde.

Jaký je vztah křesťanství a evropské identity? Neříkám „západní civilizace“, jelikož míním mluvit o celé Evropě, západní i východní a celém rozsahu evropské historie i prehistorie, nikoliv pouze jejich civilizovaných částí.

V zásadě lze na tuto otázku nahlížet ze dvou odlišných perspektiv: jedné ohlížející se zpět a druhé upírající pohled dopředu.

Když se ohlédneme do historie, vidíme důležitou roli křesťanství v Evropě po více než 1700 let. Mohlo to být jinak. Mnozí si přejí, aby to bylo bývalo jinak. Jinak to může být v budoucnu. Ale i když třeba přijde den, kdy už Evropa nebude křesťanská, nikdy nenastane moment, kdy bylo možné prohlásit, že Evropa nikdy křesťanskou nebyla. V tomto slova smyslu zůstane křesťanství navždy součástí evropské identity. Stejně tak jako předkřesťanská náboženství a kultury, sahající až k poslední době ledové.

Přestože však byla svého času Evropa křesťanská, křesťanství nikdy nebylo evropské. Nenarážím na židovské kořeny náboženství, jakkoliv ani na ty bychom neměli zapomínat. Už od počátku však lze považovat křesťanství za stejnou měrou helénské jako židovské. Navíc se etablovalo v ostré kontradikci k judaismu, podobně jako ten v opozici ke křesťanství.

Continue Reading

For Cultural Purposes Only (2009)

Autor: Adania Shibli

Palestinský filmový archiv zmizel během izraelského obléhání Bejrútu v roce 1982. Snímek Sarah Woodové For Cultural Purposes Only oživuje paměť na jeho obsah slovním popisem a kresbami. Roznítil i osobní vzpomínky palestinské autorky Adanie Shibliové.

Čas od času, když s někým mluvíte např. o vašem prvním dni ve škole, se druhý člověk okamžitě pustí do vzpomínání na svůj vlastní první den ve škole. Dobře si uvědomuji, jak otravné to může být. Přesto právě tak budu postupovat při zamyšlení nad experimentálním filmem Sarah Woodové For Cultural Purposes Only.

Film se skládá ze záblesků vzpomínek, paralelně se odvíjejících slovem i obrazem. V zvukové části tak slyšíme řadu lidí, včetně palestinských filmařů, popisovat jednotlivé scény, na něž si vzpomínají ze shlédnutých palestinských filmů, které byly přinejmenším ve svých původních verzích ztraceny po zmizení Palestinského filmového archivu při obléhání Bejrútu v roce 1982. Ve své vizuální části se režisérka pokouší tyto scény – které už dnes nemůžeme shlédnout – zdokumentovat pomocí jejich vykreslení.

Continue Reading

Alain Soral

Autor: Guillaume Durocher

Běžným argumentem globalistického režimu proti evropským nacionalistům bývá jejich označení za protonacisty, jejichž ideologie nevyhnutelně povede k nové Osvětimi. Propaganda tuto asociaci servíruje s tak železnou pravidelností a vytrvalostí, že se reakce stala takřka pavlovovskou. Funguje i v případě, kdy se daný nacionalista necítí být příliš nakloněn nacismu, antisemitismu ani rasové ideologii. Právě tomuto čelí francouzská Front National.

Francouzský nacionalista Alain Soral se k této otázce postavil přímým a dosti jedinečným způsobem, když se označil za „francouzského nacionálního socialistu.“ Četné významné postavy z řad politicko-mediálních elit toho okamžitě využily k další ostrakizaci a perzekuci „nacisty“ Sorala. Dokonce myslím existuje na webu video (vybavuju si jej, ale nedokážu ho znovu najít), v němž provokativně prohlašuje: “Ce qui me fait bander, c’est Hitler.” (Což se dá přeložit jako: „Víte, z čeho se mi vážně postaví? Z Hitlera.“) Uvedl také Schutzstaffel Heinricha Himmlera, spolu s ideální monarchií Charlese Maurrase a Islámskou republikou íránských ájatolláhů, coby příklad „transcendentní moci dědičné kasty – jak náboženské, tak vojenské,“ nezbytné účinné protiváhy globalistického kapitalismu.

Ironií osudu Soral v politické rovině nesmýšlí rasově a o eugenice se vyjádřil s despektem. Proto můžeme bezpečně prohlásit, že není nacionálním socialistou – tato ideologie totiž nutně předpokládá uznání darwinovských evolučních zásad a jejich politickou aplikaci. Jak kdysi prohlásil Velitel George Lincoln Rockwell: „Nacionální socialismus je aplikací vědy v nejzákladnější rovině: nikoli pouze na neživé předměty a zvířata, ale i na lidstvo samotné… Nacionální socialismus je logickým nevyhnutelným produktem evoluce. Pokud věříte v evoluci, musíte se stát nacistou – když se nad tím skutečně a dlouze zamyslíte.“

Continue Reading

„Když člověku shoří dům, zapomene i na oběd. – Ale později ho sní – na spáleništi.“ Friedrich Nietzsche

Autor: Andrew Joyce

Meine Ruh’ ist hin,
Mein Herz ist schwer.

Faust, Wolfgang von Goethe

Koncem osmnáctého století se v německé literatuře objevila prudká reakce proti osvícenskému duchu objektivismu a domnělé racionality. Pro buřičské literární a hudební hnutí, vymezující se proti těmto tendencím, se vžilo označení Sturm und Drang („Bouře a vzdor“) kvůli významu kladenému na krajní emoce a individualismus coby ztělesnění evropského ducha. Mezi klíčové osobnosti hnutí se počítají géniové jako Goethe, Herder a Lenz – mladí muži, kteří se svými životy i dílem vzepřeli konvencím úzkoprsé společnosti. Badatel David Hill píše, že „spisovatele ze Sturm und Drang poháněla touha postavit se estetickým a morálním hodnotám společnosti, která se dle jejich mínění stávala drtivě nesvobodnou.“ 1]

Jedním z nejrozhodnějších „objevů“ hnutí bylo odmítnutí vnějších forem národní identity – bezbarvého byrokratického „občanství“ a zvyků – ve prospěch německé Innerlichkeit (niternosti) a Kultur. Byla to vzpoura proti tendenci Evropanů chytit se do sítě utkané vlastním talentem k efektivitě a organizaci. Na nejzákladnější úrovni se jednalo o zavržení dvorského systému a vyzvednutí důležitosti národa (Volk). Hill popisuje hnutí jako „projev rozhořčení podobou kultury, jevící se jako povrchní a cizí a touhou nalézt alternativní, autentičtější hodnoty mezi prostým lidem a v přírodě.“ 2] Nepochopení a frustrace jsou nejčastější zkušeností postav děl počítaných ke Sturm und Drang, v prvé řadě v reakci na omezení kladená jednotlivci společností s jejími zákony a módou.

Continue Reading

Překrucování historie: jeden ze způsobů, jak napravit a vykoupit „křivdy“ způsobené barevným bělochy i institucionálním rasismem.

Autor: Richard J. Herbert

Jednou za uherský rok dojde ve světě vydávání knih k zázračné události, spadající do jedné ze dvou následujících kategorií: 1) buď k vydání v každém ohledu dokonalé knihy; nebo 2) vydání díla, jenž je v každém myslitelném slova smyslu zcela bídné. V podobě sbírky Crystal Blantonové, Taylora Ellwooda a Brandy Williamsové Bringing Race to the Table: Exploring Racism in the Pagan Community, se 21. století dostává krystalického příkladu oné druhé kategorie – sborníku, jenž by klidně mohl ztělesňovat platonskou formu Špatné knihy. Jelikož by jeho téma – tedy rasismus v současném pohanství – mohlo čtenáře Counter-Currents zajímat (částečně i proto, že se samotné C-C  jedné kapitole objevuje) 1], pojďme se na tuto úžasně špatnou knihu podívat podrobněji.

Od prvního odstavce se kniha nijak netají svou naprostou absurditou. Místo úvodu jsme vystaveni neohrabaně formulovanému a naformátovanému zaříkávání k Maye Angelouové, Rose Parksové, Martinu Lutheru Kingovi Jr. a Harriet Tubmanové. Doslovná citace tohoto zaříkávání ukazuje jak absurdní obsah, tak lajdáctví editora – v typografické oblasti i v pohrdání řádnou interpunkcí – tak typické pro tento svazek:

Continue Reading

Pokusme se znovu začít dějiny a svět.

Autor: Richard B. Spencer

Esej vznikla na základě autorova projevu na zimní konferenci NPI 2015 „Beyond Conservatism.“

Co je to konzervativec? A musíme se vůbec ptát?

„Konzervativní“, „liberální“ a „levicový“ neoznačují ani tolik ideologie, jako spíše sociální či fyziologické typy. Jinými slovy – rozeznáme je, jakmile je vidíme.

Přesto bychom si tuto otázku měli pokládat častěji.

Abychom se mohli byť jen pokusit odpovědět, musíme se zbavit všech „ožehavých témat“ a nesmyslů poválečného „konzervativního hnutí“ – tedy všeho, co si myslíme, že víme o konzervativcích.

Řada z pravidelných účastníků konferencí ve Washingtonu si ráda namlouvá, že jejich postoje a stranické pozice vycházejí z „nadčasových principů.“ Zpravidla si lžou do kapsy. Jejich postoje formují do velké míry nátlakové skupiny a volební koalice: od vojensko-průmyslového komplexu a Wall Street po „jižanskou strategii“ a další.

Nakonec neexistuje dobrý důvod, proč by člověk – řekněme oddaný křesťan – měl zároveň podporovat nespoutaný kapitalismus … a vojenské intervence na Středním východě … a soukromé školy … a stavět se proti environmentalismu.

Dnešní konzervatismus se podobá zfušované skládačce: dílky nesedí a navíc jich dávno spousta chybí. Dívali jsme se ale na ten nesmysl tak dlouho, že v naší hlavě skutečně tvoří obrázek.

Abych tedy zodpověděl vlastní otázku, měli bychom se pokusit dostat k něčemu mnohem hlubšímu: „věčnému“ konzervatismu, jeho podstatě a jádru.

Continue Reading

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Autor: William Pierce

Fjodor M. Dostojevskij (1821-1881) patří k největším postavám ruské literatury. Jako doktorský syn ze skromných poměrů využil příležitosti získat vzdělání a vystudoval na inženýra (stavební inženýrství na Vysoké vojenské technické škole, pozn. DP). Přesto si uchoval blízký vztah k prostému ruskému lidu, jak zřetelně vidíme z jeho života i díla.

Dostojevskij byl zaníceným vlastencem, ale styky s kroužkem radikálních spisovatelů vedly k jeho zatčení ve věku 27 let. Nejvyšší hrdelní rozsudek byl na poslední chvíli zmírněn a Dostojevskij byl převezen na Sibiř, kde strávil čtyři roky v táboře nucených prací a dalších několik let jako vojín v sibiřském pluku ruské armády.

Po návratu z vyhnanství vytvořil řadu nesmírně oblíbených a úspěšných románů: Zločin a trest (1866), Idiot (1868), Běsi (1871) a Bratři Karamazovi (1880). Nejzřetelněji však jeho smýšlení o vlasti i svém národu ukazuje Deník spisovatele, vydávaný na pokračování mezi lety 1873-1881.

Dostojevského Deník se zabývá mnoha palčivými tématy tehdejšího Ruska a jasně ukazuje hluboké poznání a citlivost, které z něj udělaly jednoho z nejmilovanějších ruských literárních velikánů. Boris Brasol, překladatel Deníku do angličtiny, popsal reakci ruského lidu na Dostojevského úmrtí 9. února 1881 takto:
Continue Reading

„Pokud nechce být pan Corbyn po svém zvolení považován za nepřítele britské židovské komunity, musí bez prodlení a vyčerpávajícím způsobem zodpovědět celou řadu otázek.“ Jewish Chronicle, 12. srpna 2015.

Autor: Gilad Atzmon

Vztah Jeremyho Corbyna a britských Židů lze shrnout poměrně snadno:

Zatímco Corbynův úspěch představuje nesmírně populární posun britského politického myšlení, proti němu organizovaná židovská kampaň znovu dokazuje, jak se Židé obracejí proti národu, v jehož středu žijí.

Raketově rostoucí oblibu Jeremyho Corbyna mezi Brity lze snadno vysvětlit. Po desetiletích nadvlády kulturního marxismu, rozdělující politiky identity a sionistického neokonzervatismu nad britskou levicí působí Corbyn jako závan svěžího ideologického vzduchu. Podle všeho sjednocuje Brity, záleží mu na slabých, odmítá zahraniční vojenské intervence a celkově ztělesňuje návrat k osvědčeným levicovým hodnotám, stojícím v protikladu k blízkému vztahu New Labour s velkokapitálem a vyvoleností. Záleží mu i na studentech i mládeži a přemýšlí o jejich budoucnosti. Slibuje odčinit Blairem a Cameronem způsobené škody. Zatímco Británie sleduje vzestup a široce populárního ideologického hnutí, řada židovských institucí vnímá Corbyna jako arcinepřítele. Raději by ho odklidily a k jeho diskreditaci už teď použily takřka všechny dostupné triky.

Continue Reading

Alain de Benoist

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

Nicolas Gauthier: Navzdory slibům levicových i pravicových politiků nezaměstnanost – podle všeho nezadržitelně – roste. Jde o nevyhnutelný trend?

Alain de Benoist: Podle oficiálních údajů je ve Francii tři a půl milionu nezaměstnaných, což znamená míru nezaměstnanosti 10,3%. Toto číslo se však může výrazně lišit v závislosti na způsobu výpočtu. Vládní statistiky zohledňují pouze kategorii „A“ – tedy ty, kteří jsou bez práce a aktivně si ji shánějí – a vynechávají kategorie “B”, “C”, “D” and “E”, označující lidi, kteří si hledají práci, přestože v poslední době měli nějakou omezenou pracovní činnost; lidi, kteří zůstávají bez práce, ale přestali se po ní ohlížet; účastníky rekvalifikací, zaměstnané na „dotovaných místech“ atd. Když přičteme všechny uvedené kategorie, dostaneme údaj 21.1% – více než dvojnásobek oficiální cifry. Pokud pak mluvíme o celkovém podílu ekonomicky neaktivního obyvatelstva v pracovním věku, dosáhneme 35,8%. Pokud navíc vezmeme v úvahu nejistá, na částečný úvazek nebo krátkodobá pracovní místa a skupinu „chudých pracujících“ atd., číslo dále narůstá.

Míra nezaměstnanosti se bezpochyby odvíjí od vládní politiky – ale jen do jisté míry. Současná nezaměstnanost nemá už cyklický, ale v prvé řadě strukturální charakter – což někteří dosud plně nepochopili. Práce se tak stává vzácným zbožím. Ztracená pracovní místa jsou nahrazována ve stále nižší míře. Expanze sektoru služeb je nepopiratelným faktem – tento sektor hospodářství však negeneruje kapitál. Navíc do dvaceti let nahradí skoro polovinu těchto pracovních míst ve službách zesíťované stroje. Představu návratu k plné zaměstnanosti proto nutně musíme označit za iluzi.

Continue Reading

Tolkienův Pán prstenů: zdroj inspirace

Autor: Stratford Caldecott

Pole „tolkienovských studií“ se neustále vyvíjí. Stále lze objednávat jeden z nejzajímavějších sborníků akademických esejí na toto téma, knihu Tolkien’s The Lord of the Rings: Sources of Inspiration , rekapitulující konferenci na univerzitě v Exeteru. Časopis VII vydávaný Marion E. Wade Center při Wheaton College v Illinois už třicet let přináší skvělé články o Tolkienovi i dalších autorech jeho okruhu. V Oxfordu dnes máme i vynikající Journal of Inklings Studies. West Virginia University Press publikuje periodikum Tolkienovských studií. Online Tolkien Library zůstává i nadále cenným zdrojem pro vyhledávání záplavy úžasných knih od i o Tolkienovi. Nové edice se dočkala i má vlastní kniha o Tolkienovi.

Webovou centrálou pro Tolkienovy fanoušky pochopitelně je Tolkien Society s mnoha odkazy na další stránky. Encyklopedie Ardy se detailně zabývá Tolkienovým vybájeným světem a nalezneme zde mapy, časové osy, ilustrace ad. Vznikly četné weby zasvěcené jazykům Středozemě a dokonce i elfské heraldice. Dalším úctyhodným webovým zdrojem pro studium knih je Lord of the Rings Project.

Continue Reading

Ferdinand Tönnies (1855 – 1936)

Autor: Alain de Benoist

Mírové moderní společnosti, uznávající hodnotu jednotlivce, odedávna kladly důraz na rodinné vazby namísto zájmů jednotlivce. Přechod z loveckých tlup přes klanové a kmenové uspořádání až k národním státům probíhal mírumilovně jen tehdy, pokud nebyly narušeny základní vazby spojující jednotlivce s širší společností prostřednictvím vědomí společné historie, kultury a názorové spřízněnosti. Pocit „přináležitosti“ k národu na základě takových sdílených vazeb podporuje spolupráci, altruismus a úctu k ostatním členům národa. V moderní době byly tyto tradiční vazby oslabeny vzestupem masových společností a rapidním zrychlením globální komunikace, které s sebou přinesly prudké společenské změny a nové filosofie, které popíraly důležitost smyslu pro národní ráz a kladly důraz na individualismus a individuální cíle. Soudržnost společností byla v důsledku toho podlomena, poté nahrazena multikulturními a multietnickými společnosti a zdrcujícím pocitem ztráty identity v masové globální společnosti, za jejíž součást se – přinejmenším – lidé Západu počali považovat.

Prvním teoretikem, kdo tento proces rozpoznal a popsal ze sociologického hlediska, byl arabský učenec Ibn Chaldún (1332 – 1406), který kladl důraz na sklon masových městských společností ke zhroucení, když se z nich vytratila sociální solidarita, typická pro kmenové a národní společnosti. Íbn Chaldún viděl ostrý kontrast mezi morálkou nacionalistických a etnicky jednotných severoafrických Berberů a nesourodou směsicí, nazývající se Arabové, pod arabským vedením – kteří však postrádali jednotu a etnickou identitu relativně nepočetné skupiny skutečných Arabů, kteří vytvořili rozlehlou, arabsky mluvící říši. V pozdější době to byl německý sociolog a filozof Ferdinand Tönnies (1855 – 1936), který tuto myšlenku uvedl do moderní sociologie pomocí teorie Gemeinschaft (pospolitost) a Gesellschaft (společnost), kterou popsal ve své knize Gemeinschaft und Gesellschaft (Leipzig, 1887). Tato teorie popisuje, jak předmoderní kmenové a národní pospolitosti (Gemeinschaft) dosáhly harmonického soužití a spolupráce díky společné kultuře a sdílené genetické a kulturní identitě, v níž byli všichni členové této pospolitosti vychováni. To zabránilo velkým střetům ohledně základních sdílených hodnot, jelikož všichni sdíleli společný soubor zvyků a společný osud. Postupem času se začaly formovat větší multietnické a multikulturní společnosti, které Tönnies popsal jako spojené vazbami společenskými (Gesellschaft). Tyto společnosti nespojoval žádný soubor hodnot nebo historické identity a spolupráce byla udržována jen za účelem potřeby směny zboží a služeb. Ve zkratce, jejich existence se stala závislou na ekonomických vztazích a následkem rozdílnosti kulturních hodnot, nedostatku „rodinného pocitu“ a důrazu na ekonomickou směnu a ekonomické bohatství zde kdykoli hrozilo riziko narušení harmonie těchto společností bojem o bohatství nebo základní hodnoty. V politické oblasti vznikl liberalismus k oslavě osvobození jednotlivce od požadavků oddanosti národu a účasti na národním osudu. Následoval marxismus, jako výraz nespokojenosti pociťované méně úspěšnými v soupeření o podíl na bohatství a moci, které se staly prvořadými cíli jednotlivců ponechaných napospas moderní masové společnosti (Gesselschaft). Nacionalismus a jakýkoli smysl loajality k národu jako konkrétní etnické, názorově spřízněné jednotce byl rozložen jak liberály, tak marxisty.

Continue Reading