Délský potápěč

Některé Trumpovy pověstné tweety začínají připomínat bumerang.

Autor: Michail Chazin

Poslední dobou mají moji čtenáři mnoho otázek ohledně vztahů Trumpa a „finančníků.“ Tyto dotazy narostly v souvislosti se vstupem představitelů banky Goldman Sachs, která je považovaná za základnu finančníků, do Trumpova týmu a se zrušením řady omezení pro finanční sektor z roku 2008, zavedených Obamou z důvodu tehdejší krize. Pokusím se odpovědět, i když se mi samozřejmě všechny detaily vysvětlit nepodaří.

Připomínám, že rozhodnutí z roku 2008 bylo situační, nic v principu neřešilo a celkově nebylo příliš vhodné pro finanční systém, který koneckonců musí fungovat za všech okolností, dokud nebude zaveden komunismus. Ve skutečnosti situaci tehdy zachránila peněžní emise, kterou zastavil v roce 2014 právě Obama. Ale ještě předtím, v roce 2011, za podmínek plného vědomí, co záhy udělá Obama, došlo k pokusu vyjmout zpod kontroly USA emisi světové měny. Tento pokus zastavil Obama zorganizováním „causy Strauss-Kahn.“

Continue Reading

Autor: Rich Lowry

Trumpismus se octl v krizi.

Její příčinou nejsou výsledky průzkumů veřejného mínění, ruská kontroverze ani žádné z dalších melodramat posledních tří měsíců, ale něco podstatně zásadnějšího: nikdo z lidí ve washingtonské vládě podle všeho nechápe populismus prezidenta Donalda Trumpa ani nepřišel s funkční teorií, jak jej uvést do praxe – a to včetně prezidenta samotného.

Předseda Sněmovny reprezentantů Paul Ryan populistou není, ani jim být nechce. Celý svůj dospělý život strávil pevně zavázán tradičnímu programu limitované vlády. Během kampaně si vytvořil vlastní platformu, tzv. program A Better Way (Lepší cesta), aby republikány z Kongresu nějak odlišil od Trumpa.

Continue Reading

Alexej Uljukajev, už se dosmál…

Autor: The Saker

Zatímco celý svět se zatajeným dechem sledoval výsledky amerických prezidentských voleb, pustil se Vladimir Putin do něčeho pozoruhodného – nechal na základě obvinění z vydírání a korupce zatknout Alexeje Uljukajeva, ministra hospodářství v Medvěděvově vládě. Od léta tajnou službou odposlouchávaný Uljukajev byl zatčen v nočních hodinách i s dvěma miliony amerických dolarů. Druhý den ráno ho Putin oficiálně zbavil funkce.

Podle ruských vyšetřovacích orgánů vymáhal Uljukajev dvoumilionový úplatek za posudek, díky němuž získal Rosněft (ruský státem řízený ropný gigant) poloviční podíl v Bašněftu (další obří ropná společnost). Uljukajev se podle všeho pokoušel vyhrožovat Igoru Sečinovi, prezidentovi Rosněftu a člověku s blízkými vazbami na Vladimira Putina i ruské bezpečnostní a zpravodajské služby.

Continue Reading

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA se v EU nesetkalo s přílišným nadšením.

Autor: Igor Pšeničnikov

Evropa ustrnula. Evropské elity, které ještě nedávno šly vstříc „světlým zítřkům“ ve stopách Spojených států amerických, jasně cítí, že dnes nad Evropou jako Damoklův meč visí otázka: Co bude s Evropskou unií?

Ve vystoupeních Donalda Trumpa během volební kampaně a v jeho prohlášeních po inauguraci je EU jako celek zmiňována s urážlivou vzácností.  Jednotlivé členské země – to prosím ano. Ale EU jako struktura, jak to vypadá, vůbec není zahrnuta do agendy nového prezidenta, nebo tam má jen velmi nevýznamné místo.

Vztahy USA a EU se do poslední chvíle jevily jako nedílné spojení dvou hlavních hráčů západního světa, jako jeho vojenský a finančně – ekonomický základ. Ale nový americký prezident dal najevo, že Evropská unie ho nezajímá.

Deník Politico například píše: „NATO a EU byli 60 let jádrem transatlantických bezpečnostních a obchodních vazeb. Soudě podle rozhovorů, které Trump dává, už to tak není.“

Continue Reading

David Attenborough

Snaha vyřešit hladomor v Africe posíláním pytlů s moukou je podle sira Davida Attenborougha „pitomost,“ protože hlad je reakcí přírody na příliš mnoho lidí na příliš malém kousku země.

Sir David, který brzy představí svůj nový pořad o lidských bytostech, se nechal slyšet, že kontrola populace je „závažný problém“ a svět prý „směřuje ke katastrofě, pokud něco nepodnikneme.“

Varoval, že pokud lidé rychle nepřejdou k činům, „příroda s tím něco udělá sama,“ když dle jeho mínění hladomor v Etiopii je v jádru otázka „příliš mnoha lidí na příliš malém kusu země.“

Lidé si před tím podle něj „zakrývají oči:“ „Říkáme: ‚Ať jim OSN pošle víc pytlů mouky.‘ To je pitomost.“

Continue Reading

Autor: Alexandr Dugin

Ruský konzervativní filosof Alexandr Dugin přináší působivé vylíčení možnosti srbského národa, jak se vymanit z ponížení způsobeného intervencí Západu a humanitárním bombardováním NATO v bývalé Jugoslávii.

Na Balkáně a v Evropské unii se rozhořívá skandál v souvislosti s nedávnými prohlášeními prezidenta Republiky srbské Milorada Dodika, že vytvoření Velkého Srbska je cesta ven ze slepé uličky, do níž se dostalo srbské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny, stejně jako odtržené Černé Hory, jejíž kriminální vláda vytrvale usiluje proti vůli Černohorců o vstup do NATO. A to v době, kdy Evropské unii a NATO hrozí rozpad. Dodik je zkušený politik dobře chápající tržní konjunkturu a zdaleka není radikál. Ano, je srbský vlastenec a nikdy to neskrýval. S velkými obtížemi a ve složité situaci zachránil Republiku srbskou (původní název zní „Republika Srpska“, nezaměňovat za Srbsko – srbsky „Srbija“ – pozn. překl.), posílil její suverenitu v rámci bosenské federace a zaštítil zájmy a identitu Srbů v ní. Ale v politice byl vždy realista jasně rozlišující, co je už možné a na co je příliš brzy. Co je opodstatněné a co předčasné. A tento korektní a věcný politik najednou mluví o Velkém Srbsku jako o alternativě k nevelké Bosně, v níž Srbové s jejich národním uvědoměním prostě nemají místo. S čím to souvisí?

Zdá se, že na Balkáně začíná působit vliv Trumpa.

Continue Reading

Autor: Andrej Fursov

Parazitický showbyznys, hic parta LGBT a další demonstranti proti Trumpovi, to jsou absolutně kosmopolitní lidé globalizace, pro něž je rodina tam, kde jsou peníze a kde je dobře krmí.

Řeč Donalda Trumpa byla na inaugurační projev velmi neobvyklá. Projevy Obamy, Clintona nebo Bushe, to bylo otřepané bla-bla-bla, velmi zjednodušeně. Trump jasně označil spojence a protivníky. V přítomnosti Clintona a Obamy velmi zřetelně vyjádřil svůj postoj k jejich politice a rovněž poznamenal, že návrat k takové politice z jeho strany nepřipadá v úvahu. Samozřejmě, je to manifest. Další věcí je, zda Trump může tento manifest implementovat. Předpokládám, že si pamatuje osud Johna F. Kennedyho, vzpomíná na impeachment Nixona a pojistil se před tím i oním. Ale bude muset překonat silný odpor určité části americké vládnoucí třídy a obecně světové kapitalistické třídy. Prozatím běsní odchovanci a sluhové této třídy ze showbyznysu, z Hollywoodu, ze žurnalistiky a z pseudovědeckých kruhů. Ale to jen znamená, že tyto běsy vyjadřují zlo jejich pánů, a znamená to také, že Trump bude mít velmi, velmi nesnadné prezidentství, a to zejména v prvním roce. Obecně lze něco takového udělat pouze jednou, ve smyslu přišel a zvítězil, během prvního pololetí či roku. Jakýkoliv vůdce, který zaujme novou pozici, ví, že později vládne už jen rutina. Uvidíme, jaké to bude v případě Trumpa.

Přejděme k jeho projevu. Odvolat se na samém počátku k lidu, to v žádném případě není antikapitalismus. Je to výzva (říkám v tomto případě totéž, co má Trump na mysli) z pozice zdravého kapitalismu nedotčeného finančním rozvratem a monetarismem, který v posledních 30-40 letech dominoval. Je to jako návrat k tradičnímu americkému kapitalismu, i když si myslím, že Trump si je dobře vědom toho, že vrátit se k něčemu v historii obecně nelze. Ale ve skutečnosti jsme svědky ne-li vyhlášení války, tedy velmi tvrdého kurzu proti těm, jež nazývají bankstery. V předvečer voleb jsem hovořil o tom, že protivenství Clintonové a Trumpa je v podstatě protivenství banksterů a části korporátní vlády, která je svázána s reálnou ekonomikou a průmyslem. V tomto ohledu se zájmy této části kapitalistické třídy shodují se zájmy amerických pracujících a americké bílé vrstvy.

Continue Reading

Rusko, narozdíl od USA, zaujalo jednoznačnou pozici

Autor: Croix

Jako titulek tohoto článku se hodí použít hokejovou terminologii, protože ruská pozice v globální hře tomu dosud odpovídá. Až do tohoto roku, roku 2017, Rusko hrálo v podmínkách permanentního oslabení proti soupeři s plně obsazeným družstvem na ledě. Vedle toho je třeba mít na paměti ještě pátou kolonu v ruské „sborné,“ která dosud pracuje na soupeře proti vlastnímu týmu. Je možné přirovnání také k další hře, která velmi odpovídá ruské povaze a to k šachům, ve kterých byl ruský tým v čele s Vladimírem Putinem nucen zahajovat každou novou partii za podmínek chybějících některých figur.

To vysvětluje způsob vedení ruské hry, který byl pro mnohé příznivce i nepřátele Ruska jen těžko pochopitelný. Nicméně v rámci možností byla hra sehrána nejlepším možným způsobem. V situaci, kdy ruské vojensko-politické síly a ekonomické podmínky nedovolovaly ideální nasazení prostředků na rázné řešení každého problému, zatímco protivník v čele s USA disponoval mnohem větším množstvím zdrojů. Výchozí pozicí pro Washington i Moskvu jsou totiž 90. léta minulého století, tedy v prvním případě vítězství a (zdánlivě) definitivní triumf, ve druhém rozklad a zánik Sovětského svazu, handicap z těžkého rozvratu 90. let zbylého Ruska, z nějž se dosud plně nevzpamatovalo, natož aby se přiblížilo alespoň vzdálené ztracené síle Moskvy z dob SSSR. Ponechme na tomto místě stranou příčiny, které k tomu vedly, byly ostatně již opakovaně rozebírány autory všech táborů, byť s různou měrou přiblížení se k realitě.

Continue Reading

„Trumpův inaugurační projev je cynickým výsměchem obyčejným Američanům. Donald Trump se ve svém inauguračním projevu, který byl směskou nacionalistického populismu, nesplnitelných slibů a z řetězu utrženého velikášství, krutě vysmál obyčejným Američanům a podstatné části svého vlastního elektorátu.“ (Zdroj: Britské listy). Skutečně? Posuďte sami.

Vrchní soudce Robertsi, prezidente Cartere, prezidente Clintone, prezidente Bushi, prezidente Obamo, američtí spoluobčané a národy celého světa! Děkuji vám.

Dnes nás, americké občany, spojuje velký úkol: obnovit náš stát a vrátit lidem to, co jim patří.

Společně budeme určovat směr Americe i světu na dlouhé roky.

Střetneme se i s výzvami. Budeme překonávat obtíže. Ale poradíme si. Každé čtyři roky se scházíme, abychom v souladu se zákonem a klidně předali vládu, a jsme vděčni prezidentu Obamovi a první dámě Michelle Obamové za laskavou pomoc při tomto předání vlády. Byli skvělí.

A přesto má dnešní ceremoniál zvláštní význam. Protože my dnes nepředáváme pouze vládu od jedné administrativy ke druhé či od jedné strany ke druhé, ale my předáváme vládu z Washingtonu, D.C. vám, americkému lidu.

Příliš dlouho malá skupina lidí v hlavním městě těžila ze své moci, zatímco lidé za ni platili. Washington rozkvétal, ale lidé nedostali svůj podíl. Politici prospívali, ale lidé přicházeli o práci a továrny se zavíraly.

Continue Reading

Autor: Ruslan Ostaško

Protože z Washingtonu přicházejí neustále protichůdné informace, které jsou zkresleně interpretovány ruskými politickými analytiky a médii (stejně jako v ČR a po celé Evropě, pozn. překl.), na sociálních sítích vzniká určitý zmatek. V komentářích zpráv z USA se bijí na smrt a lámají svá kopí zastánci teze „Trump je náš!“ se stoupenci tvrzení „Trump to vzdal!“

Pojďme se na to podívat s chladnou hlavou.

Za prvé. Trump není „náš“ a je třeba být opravdu pohádkově naivní na to, aby bylo možné Trumpa považovat za nějakou americkou analogii Gorbačova. Trump bude hájit pouze americké zájmy a pouze zájmy těch zájmových skupin, které ho přivedly k moci. To je dobře. A dobře je to proto, protože Trump a jeho stoupenci víceméně správně a pragmaticky chápou, jaké jsou zájmy USA. Většinou se nacházejí v hospodářské oblasti, v níž spolu Rusko a USA nemají rozpory, kvůli kterým by bylo nutné jít do ostré konfrontace až na úrovni vojenského konfliktu. Mezi Čínou a USA takové spory existují. Například konflikt kolem kurzu juanu a kolem Trumpových plánů vracet výrobu z Číny zpět do USA.

Continue Reading

Autor: James Kirkpatrick

Účelem Lügenpresse je dnes zejména poučit Američany o tom, proč se nesmějí ohrazovat proti vlastní uzurpaci a výměně. Proto bezprostředně před Vánocemi The New York Times s opovržením informoval své čtenáře, že skutečnou hrozbou pracovním místům není imigrace nebo globalizace, ale automatizace. 1] Podle expertů na zaměstnanost citovaných NYT tedy potřebujeme „rekvalifikační programy, silnější odbory, více míst ve státním sektoru, vyšší minimální mzdu, vyšší daň z příjmu a pro další generaci zaměstnanců více vysokoškolských diplomů.“

Jinak by lidé mohli udělat něco nepřijatelného – například „vinit imigranty.“

Přesto Spojené státy v dlouhodobějším měřítku směřují k finanční katastrofě, s tím jak sociální programy a náklady na zdravotnictví vyženou veřejné dluhy do neřešitelné výše. Další rozdávání peněz a dávek problém sotva vyřeší, pokud tedy nebude utrácení zaplaceno obřím zvýšením daní, které by zadusilo už tak mdlý hospodářský růst. A při pohledu na současný stav vyššího vzdělávání se „více vysokoškolských diplomů“ rozhodně jako nějaký všelék nejeví.

Úpadek odborů a pokles mezd navíc nelze oddělit od masové imigrace. Z pohledu Hospodářské komory představuje vlastně imigrace politicky korektní podobu rozbíjení odborů, jejíž pomocí lze snížit mzdy kvalifikovaným i nekvalifikovaným dělníkům.

Continue Reading

Autor: Dan Roodt

Skončí náš svět právě takto?

Z afrického kontinentu se dnes stal bezprecedentní biologický, ekologický a sociopolitický experiment: Dochází zde k největší populační explozi v dějinách světa. Podle oficiálních údajů UNICEF z roku 2014 se počet Afričanů zvýší z 1,033 miliardy v roce 2013 na ohromující 4,2 miliardy v roce 2100. Jen během následujících 35 let se narodí dvě miliardy afrických dětí. Do roku 2100 bude polovina všech dětí na světě z Afriky. Nejedná se o lineární projekce současného vývoje, ale nejlepší odhady vycházející z dnešních a historických precedentů. Tato populační exploze bude mít nesmírně zásadní dopady nejen na Afriku, ale i pro celý svět.

Ze strohých formulací demografů z UNICEF se dozvídáme, že:

Budoucnost lidstva bude stále více africká. Větší polovina z očekávaného 2,2 miliardového nárůstu světové populace za období 2015-50 se odehraje v Africe, přestože tempo růstu i tam zpomalí. Za současného vývoje bude za 35 let jeden ze čtyř lidí na planetě Afričan, do konce století pak čtyři z deseti. V roce 1950 žilo v Africe jen 9% obyvatel světa.

Za posledních 60 let se díky západnímu zdravotnictví, lepší výživě a nesmírnému objemu pomoci zvenčí v Africe snížila míra úmrtnosti dětí a její populace se z 200 milionů v polovině 20. století zčtyřnásobila. Za dalších 60 let se zčtyřnásobí znovu, a tak se za pouhých 150 let (1950-2100) počet lidí na černém kontinentu zvýší o závratných 1830%.

V mnoha evropských zemích žije jen několik milionů lidí. Takovým Slovákům nebo Lotyšům připadá Německo se svými 80 miliony lidmi jako nesmírně velká a lidnatá země. Čína (1,4 miliardy), Indie (1,3 miliardy), USA (323 milionů) či Indonésie (253 milionů) jsou pak přímo obří.

Continue Reading

Vypojení ze systému?

Autor: Gregory Hood

Aby přežili, potřebují běloši nutně získat státní moc. Jak ji získáme, kde, na jakých ideách či kultuře by se měla zakládat a jak k ní dospějeme, zůstává otevřeno debatě. Státní moc bude posledním krokem politického, metapolitického, kulturního, ekonomického a vojenského projektu, který se potáhne dlouhá léta – přesto jinudy cesta nevede.

Zní to jako spousta práce – dokonce práce nebezpečné, těžké nebo nudné. Proč se tedy obtěžovat? Proč se neschovat od katakomb, neotevřít lahvové a nepočkat si, dokud svět kolem nás nepohltí plameny?

Co se stane, když neuděláme nic? Co se stane, když neuděláte nic vy?

Bílí Američané nevěří, že by věci mohly skončit špatně. Možná mají pravdu. Řekněme si to na rovinu: ať už bude politický vývoj jakýkoliv, běloši budou disproporčně zastoupeni mezi bohatými, vzdělanými a mocnými příslušníky společnosti – alespoň dokud budou existovat. Odpůrci masové imigrace poukazují na Brazílii jako nevyhnutelný výsledek pokračování současného vývoje. Brazílii samozřejmě v zásadě ovládají běloši, kteří drží většinu vlivných pozic ve vlivných společnostech a finančním odvětví. Na jihu země stále vzkvétají společenství brazilských Němců, kteří si uchovávají tradice staré vlasti. Jestliže se bude americká budoucnost podobat Brazílii, bělochům zůstanou otevřené dveře k prestižním pracovním pozicím, přiměřeně klidným bělošským čtvrtím a v zásadě slušnému životu.

Continue Reading

Donald Trump o „vytrvalé morální vůdkyni“ a osobností roku 2015 Angele Merkelové (zdroj: Twitter 9. prosince 2015)

Autor: Manuel Ochsenreiter

Ráno 9. listopadu se muselo naprosté většině příslušníků evropského mediálního a politického establishmentu vstávat velice ztěžka. Jak si na Twitteru zoufal německý levicový novinář Jakob Augstein: „Zvolení Donalda Trumpa je smrtí Západu.“

Co se stalo? Dlouhé měsíce liberální evropská mainstreamová média nutila svému obecenstvu nestydaté lži: Všichni si přizvukovali, že Donald Trump nemá sebemenší šanci být zvolen prezidentem.

Urážky jako „venkovští balíci,“ „pobožné ženy“ nebo „přesvědčení rasisté“ měly vykreslit průměrného Trumpova voliče. V rozhovorech i reportážích podávala liberální média Evropanům v podstatě jednostrannou dietu o tom, jak moderní a chytří voliči Hillary bojují s naprosto odpornými Donaldovými fanatiky.

Ale 8. listopadu v noci byl celý projekt evropských mediálních korporací odhalen jako největší továrna na lži, která se na našem kontinentě kdy objevila. Mnohé kritické a informované Evropany to pochopitelně zas tolik nepřekvapilo. Média lžou o masové imigraci, o bruselském superstátě neboli „Evropské unii“ a lžou i o válkách v Libyi, Sýrii a bývalé Ukrajině. Lžou doslova téměř o všem.

Continue Reading

Duterteho plány přímo ohrožují strategické pozice USA a silně oslabí celkové postavení USA v Tichomoří v případě úplné realizace.

Autor: Croix

Dne 19. listopadu 2016 se má v peruánské Limě sejít současný filipínský prezident Duterte s ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Podle Putinova tiskového mluvčího Dmitrije Peskova se na této schůzce bude projednávat spolupráce v oblasti účasti ruských firem na těžbě filipínské ropy a také navázání spolupráce mezi Filipínami a Ruskou federací ve vojenské oblasti. Většina veřejnosti v mainstreamových i alternativních médií  všeho druhu zajisté zaregistrovala místy velmi drsné výroky filipínského prezidenta na adresu Spojených států amerických a zvlášť na adresu úřadujícího amerického prezidenta Baracka Obamy. Takové peprné detaily není třeba si připomínat, ale to podstatné z jeho výroků ano. Duterte mimo jiné řekl, že USA mohou zapomenout na dohodu EDCA o rozšíření vojenské spolupráce s Filipínami, pokud on zůstane u moci. Dále uvedl, že jeho země chce uzavřít smlouvy o spolupráci s Ruskem a Čínou v ekonomické i obranné sféře. Rovněž uvedl, že se chce dočkat doby, kdy na Filipínách nebudou přítomny žádné jiné vojenské jednotky krom těch filipínské armády, čímž měl na mysli americké vojenské základny, které se dlouhodobě na Filipínách nacházejí a které chce v horizontu asi dvou let uzavřít.

Americká reakce na tyto kroky je pozoruhodná. Žádná ultimáta a tvrdá vyjádření, natož fyzické protiakce, silový nátlak. Nic významného v tomto směru Washington nepředvedl. Podívejte, co je dneska vůči USA beztrestně možné!

Continue Reading

Utéct před Donaldem Trumpem se dá i takto.

Autor: James Dunphy

Zvládli jsme to. Přežili jsme Hillary. Můžeme počítat se čtyřmi lety ochrany v exekutivě a podstatně delší dobou relativního bezpečí v oblasti soudní moci. Prezident Trump, jakkoliv s námi nemusí souhlasit, uznává naši svobodu slova. Jím jmenovaní soudci Nejvyššího soudu ji budou chránit ještě dlouho poté, co Trump odejde. Obranné pozice máme zajištěné.

Příliš mnoho času však nemáme. Do roku 2020 budou Spojené státy podstatně méně bělošské. Po smrti bude mnoho bílých „baby boomers“ (kteří častěji volí republikány), zatímco do naší země vejde „překrásnými vraty“ v Trumpově zdi spousta barevných (kteří většinou volí demokraty) a ještě více jich doroste do voličského věku, když se už v první dekádě tohoto století stali americkými občany průchodem porodními kanály svých matek. Pokud nedojde k obřímu a nepravděpodobnému hospodářskému boomu a demokraté protentokrát nasadí někoho poněkud charismatičtějšího a méně zkorumpovaného než Hillary Clintonovou, naše ochrana výkonnou složkou moci skutečně potrvá zřejmě jen čtyři roky. Na Nejvyšším soudu naštěstí zasedne několik Trumpem jmenovaných lidí, a tak bude tato instituce hájit naše ústavní práva aspoň tak dlouho, dokud bude žít dostatek soudců-zastánců svobody slova. Těžko však předem odhadovat, do jaké míry může jejich rozhodnutím vzdorovat a převracet je pomstychtivý demokratický prezident bez úcty k zákonu.

I kdyby Trump svůj úřad v roce 2020 obhájil, nesmíme mu dovolit uchlácholit bělošský neklid. Musíme přikládat pod pomyslný kotel.

Continue Reading

„Padouch nebo hrdina – my jsme jedna rodina!“

Autor: John Robb

Americké volby klidně můžou nabrat i horší vývoj: mohou se stát předehrou občanské války.

Jak? Nastíním jednoduchý scénář.

Je osmého listopadu a volíme mezi Trumpem a Hillary.

Negativní čísla obou kandidátů se blíží 70% (Hillary dnes negativně hodnotí 56%, Trumpa dokonce 60% /psáno 20. března 2016, pozn. DP/). Kampaň probíhala ve štvavém duchu. Jako by si Stalin s Hitlerem proti sobě střihnuli druhé kolo na americkém politickém kolbišti.

Celé měsíce se v každém americkém státě odehrávají násilné střety protestujících proti policii i sobě navzájem. Voliči se osmého vydávají k urnám velice napjatí, ale všichni už chtějí mít předvolební období za sebou.

To horší je ale teprve čeká.

Continue Reading

Vře to i jinde – Korsika, Baskicko, Bretaň… Na snímku jsou bretonští nacionalisté z organizace Adsav! (Obroda!).

Autor: Nouriel Roubini

V dobách svého mládí byla eurozóna považována za mocného rivala ekonomické nadvlády Spojených států  – zejména pak americkými turisty, kteří se zkraje nového století museli vyrovnat s krajně nepříznivým kurzem při výměně peněz. Skutečná síla se však pozná až v časech krize. Jak se eurozóna nejistě oklepává z následků krize roku 2008 a evropské dluhové krize, její vnitřní zlomy vystupují stále zjevněji na povrch. Nejen že zónu ohrožují neutuchající zvěsti o „Grexitu,“ ale mnoho z členských čelí svým vlastním existenčním krizím s tím, jak místní separatistická hnutí zpochybňují samotné jádro konceptu národního státu.

Abychom získali pojem o povaze evropských nesnází, představme si lano těsně utahované na jednom konci, což jej ale zároveň uvolňuje na konci opačném. Jak nadnárodní moc v Evropě nabývá pravomocí, zpochybňuje moderní pojetí národního státu vzestup institucí jako Evropská rada, Evropský parlament a Evropská centrální banka.

A s tím, jak se eurozóna i nadále topí v pomalém hospodářském růstu, stagnaci, ekonomických potížích a vysoké nezaměstnanosti, mnozí začínají zpochybňovat výhodnost setrvání v eurozóně. V zemích jako Řecko, kde členství v měnové unii zabránilo devalvaci měny, která mohla nakopnout chřadnoucí ekonomiku, narůstá frustrace plynoucí z omezení nadnárodní autoritou.

Continue Reading

Slavoj Žižek – Násilí

Autor: Slavoj Žižek

Od roku 2001 jsou Davos a Porto Alegre blíženecká města globalizace. Davos, exkluzivní švýcarské lázně, kde se schází světová elita manažerů, státníků a mediálních osobností pod mohutnou policejní ochranou na Světovém hospodářském fóru, aby nás (a sama sebe) přesvědčila, že globalizace je nejlepší nápravou problémů, jež globalizace způsobila; Porto Alegre, subtropické brazilské město, v němž se setkává antielita protiglobalizačního hnutí, aby nás (a sebe sama) přesvědčila, že kapitalistická globalizace není naším nevyhnutelným osudem a že – jak to říká oficiální heslo – „je možný jiný svět“. Zdá se však, že shromáždění z Porto Alegre nějak ztratila vzlet – slyšeli jsme o nich v posledních letech stále méně. Kde zůstaly jasné hvězdy z Porto Alegre?

Aspoň některé z nich se přesunuly do Davo­su. Tón na setkání v Davosu nyní udává hlavně skupina podnikatelů, kteří se sebeironicky označují za „liberální komunisty“ a kteří už protiklad mezi Davosem a Porto Alegre nepřijímají. Tvrdí, že globální kapitalistický koláč (podnikatelský úspěch) můžeme mít a současně jej jíst (doporučování sociální odpovědnosti, ochrany životního prostředí atd.). Porto Alegre není zapotřebí. Namísto toho se z Davosu může stát Porto Davos.

Kdo však tito liberální komunisté jsou? Obvyklí podezřelí: Bill Gates a George Soros, předsedové představenstev Google, IBM, Intelu, eBaye jakož i dvorní filozofové jako Thomas Friedman. Skutečně konzervativní je dnes, argumentují, nejenom stará pravice se svou směšnou vírou v autoritu, řád a úzkoprsé vlastenectví, nýbrž i stará levice se svým bojem proti kapitalismu. Obě provozují stínový box, protože podceňují nové skutečnosti.

Continue Reading

Vítejte v Detroitu!

Autor: Radim Lhoták

Popírání tradičních hodnot, ničení organické sociální struktury, dekadence kultury, inkvizice hlasu krve a ducha, vláda lži, rasové míšení a genocida. Nejde o pouhé symptomy stárnoucí a nemocné civilizace. Vše, co se tu vydává za výdobytek demokracie, svobody a pokroku, zví společenskou a morální mršinu sloužící za potravu zbohatlickým a finančně korporátním hyenám.

Vzorem západního společenského rozkladu jsou Spojené státy americké. Svědectví těch, kdo navštívili v poslední době USA a spatřili víc, než jen letiště, výstavná byznys centra, rezidentní čtvrtě či turistické parky, jsou otřesná: Sociální rozklad, bída, všude hory odpadků a spousta bezdomovců, chátrající infrastruktura, zanedbané chatrče nižších vrstev, strach před pádem ke dnu, vzájemná nenávist, osamělost a nihilismus. Takový je obraz života většiny Američanů.

Příčiny společenského, sociálního i ekonomického úpadku jsou v zásadě dvě: Bezohledný parazitismus přecházející v sociální teror vládnoucích elit a etnicko-rasová involuce v multikulturním mlýnku na maso. V prvním ohledu dochází k vylučování velké masy lidí z tvůrčího a hodnototvorného procesu. Většina americké společnosti se stává nepotřebnou a je určena k živoření, otroctví, sociální segregaci a následnému odpisu bez soucitu a bez pocty.

Continue Reading