Délský potápěč

Jiný svět je možný

Autor: Eugène Montsalvat

V současnosti se pravice nachází v revoluční situaci. Všechny mocenské mechanismy byly uzurpovány nepřátelskou elitou. Hospodářství, vláda i akademické prostředí se dostaly plně pod kontrolu korporátních internacionalistů nebo radikálních multikulturalistů.

Ve své ekonomické dimenzi směřuje kapitál proti zájmům nacionalistů, tradičně nábožensky založených lidí a dělníků. Kapitál je mezinárodní, běžní lidé jsou vlastenečtí. Kapitalista nezná vlast. Může se přestěhovat do jakékoli lokace, která mu bude vyhovovat a přesunout své bohatství s sebou. Nemá potřebu udržovat loajalitu k jakémukoli národu. Jak poznamenává Alain Soral v eseji „Třídní boj uvnitř socialismu“: „Internacionalismus je […] hlavní charakteristickou vlastností mobilních elit a nomádských manipulátorů, kteří dělají svoje obchody  na jiné – domněle vyšší – úrovni než obyčejní lidé, kteří jsou díky svým činnostem (praxis) poměrně imobilní a zakořenění.“ 1]

Proto je válka mezi třídami také válkou kulturní. Kulturní globalizace a ekonomická globalizace jdou ruku v ruce. Jediný kapitál má z obojího prospěch. Vytváří se bitevní linie: liberální, kapitalističtí internacionalisté proti konzervativním, populistickým nacionalistům. Ti se zjevně teprve musí zorganizovat do míry, do níž už dávno jsou organizovaní její protivníci.

Continue Reading

Léon Frédéric – „Les Ages de l’ouvrier“

Autor: Eugène Montsalvat

Nová pravice se nesmí bát zaujmout pozice, typicky považované za levicové. Mělo by být jasné, že ve světě po skončení Studené války ztratilo levo-pravé dělení spektra velkou část své relevance. Boj proti rudým přestal být účinným argumentem, když je to právě Amerika, kdo vede svět na cestě do propasti atomizované společnosti konzumentů, prosté jakékoliv vyšší duchovní hodnoty.

Paradigma Studené války bylo totiž falešné dokonce i tehdy, když mělo relevanci. Americký liberalismus i leninismus jsou dvě materialistické, internacionalistické ideologie, vylučující jakoukoliv roli tradice. I Julius Evola neváhal amerikanismus označit za horší ze dvou zel.

Nedávno jsem napsal, že ze dvou velkých nebezpečí, ohrožujících Evropu – amerikanismu a komunismu – je to první mnohem záludnější. Komunismus se umí projevit výhradně v podobě brutální a katastrofické – tj. přímého uchopení moci komunistickým hnutím či stranou. Na straně druhé amerikanismus získává půdu pod nohama postupně: infiltrací, ovlivňováním posunu mentality a zvyků, jenž se zprvu zdá být samo o sobě neškodné, které však ústí v zásadní zkaženost a úpadek, proti němuž lze bojovat pouze zevnitř.

Komunismus je mrtvý – netřeba k tomu dodávat víc. Amerikanismus však kráčí dál: v Libyi a Iráku, v médiích a mechanismech globální ekonomiky. Jeho protivníky, ať už ty ve Třetím světě či bývalém východním bloku nebo v rámci dělnické třídy, jejich někdejší záštita – tradiční levice – odvrhla. Nová pravice, zasazující se za zakořeněné historické identity proti působení sil liberální modernity, se musí postavit na bývalé místo levice. Nepřátelé liberalismu se musí spojit – bez ohledu na to, na jaké straně barikády stáli v roce 1991.

Continue Reading

„Fašismus, nacismus a bolševismus lze považovat za tři různé stromy, sdílející jisté společné znaky, zatímco liberální teorie vytváří obraz jediného stromu se třemi větvemi.“ Emilio Gentile

Autor: Dominique Venner

Americký historik George Mosse poukázal na ošidnou povahu teorie totalitarismu: „nahlíží totiž na svět výlučně z liberální perspektivy.“ Jinak řečeno, jedná se o koncept stvořený liberálním myšlením za účelem zdůraznění své odlišnosti od spektra rivalů, smísených do jediné, nesvaté kategorie, přesně dle polarizujícího módu myšlení typu „my“ vs. „oni“.

Teorie totalitarismu odhaluje silně ideologický charakter liberalismu. Velmi odlišné skutečnosti zobecňuje a redukuje do jediné kategorie, a tím zakrývá všechny vzájemné rozdíly jednotlivých antiliberálních systémů. Jak lze vůbec srovnávat rovnostářský, internacionalistický komunistický systém, potřísněný krví milionů svých předválečných obětí na jedné a elitářský, nacionalistický italský fašismus, jemuž lze za stejné období připsat asi deset poprav, na straně druhé? 1]

Tento obří kvantitativní rozdíl odpovídá i zásadním odlišnostem kvalitativním. To, s čím se liberalismus vypořádává jednotnou nálepkou „totalitarismu“, zahrnuje odlišné skutečnosti, sdílející jen povrchní podobnost („stát jediné strany“). Liberální teorie totalitarismu využívá tohoto ideologického slepence k vlastnímu ospravedlnění prostřednictvím negace, tedy zdůrazněním své „morální“ nadřazenosti. Jedná se o ideologický trik bez jakékoliv vědecké hodnoty.

Continue Reading

Ani Marx, ani buržoazní – demoliberální – systém. Národní revoluce!

…zvíře žije zcela v konkrétnu a ve skutečnosti. S každou skutečností je spojeno nějaké místo v prostoru a místo v čase, nějaké zde a nyní a nahodilá takovost, daná vždy z určitého „aspektu“ smyslovým vnímáním. Být člověkem znamená: vzepřít se tomuto druhu skutečnosti rozhodným „Ne“. Max Scheler, Místo člověka v kosmu, str. 78.

Militantní národně-revoluční proud, o němž je tu řeč, je – především jeho odpůrci – stále ještě označován za „nacimaoismus“, přestože v užším smyslu je to výraz odrážející jen jeden z projevů tohoto proudu v letech 1968 až 1974. 1] Za první reflexi čínského dění – jež se od rozchodu s linií SSSR těšilo na Západě rostoucí pozornosti 2] – v prostředí italské „radikální pravice“ je pokládán článek „Introduzione alla Cina“ (Úvod k Číně) v listu veteránů Italské sociální republiky (Repubblica Sociale Italiano, RSI) Corrispondenza Repubblicana z 10. 9. 1966. Právě na něj zareagoval Julius Evola článkem „L’infatuazione maoista“ (Maoistické blouznění), který však vyšel až v červenci 1968 v časopise Il Borghese. 3] A teprve počátkem roku 1969 vznikla Organizace Boj lidu (Organizzazione Lotta di Popolo, OLP) 4], v níž se sešli ti národní revolucionáři, kteří se v době studentských a dělnických bouří odmítli postavit na stranu buržoazního – demoliberálního – systému jako většina „neofašistů“ z Italského sociálního hnutí, „nacifašistů“ z Rautiho Nového řádu aj. V Corrispondenza Repubblicana odpověděli Evolovi už v říjnu ´68 článkem „L´infatuazione atlantista“ (Atlantistické blouznění). 5] Důvod zájmu o čínský vývoj ze strany národních revolucionářů byl totiž především geopolitický: šlo o teorii „tří světů“, kterou na VI. mimořádném zasedání Valného shromáždění OSN vyložil Teng Siao-pchin a jejíž podstatu tvoří teze o konfrontaci mezi třetím (tj. rozvojovými zeměmi s Čínou v čele) a druhým světem (= průmyslově rozvinutými kapitalistickými a socialistickými zeměmi) na jedné straně a „prvním světem“ dvou supervelmocí (tj. USA a SSSR) na straně druhé. Její překlad do praxe by znamenal konec „světa Jalty“, který vznikl v roce ’45. 6]

Continue Reading

Militanté Národního předvoje (Avanguardia Nazionale) v Římě

…existují lidé, kteří zůstávají, dá-li se to tak říci, stát na nohou uprostřed trosek a rozkladu a kteří více či méně vědomě patří k onomu jinému světu. Malá skupinka bojovníků je odhodlána bojovat i na ztracených pozicích, a pokud neustoupí, nepřistoupí na kompromisy a nenechá se svést tím vším, co by mohlo podmínit nějaký jejich osobní úspěch, jejich svědectví zůstává cenné. Julius Evola, Jezdit na tygru, str. 37.

Četné militantní skupiny a skupinky si od „horkého podzimu“ 1969 skutečně postupně vpisovaly revoluční násilný (od)boj na své vlajky: Politické hnutí Nový řád (Movimento Politico Ordine Nuovo, MPON) Clementa Grazianiho, obnovený Národní předvoj (Avanguardia Nazionale, AN) Stefana Della Chiaieho, Organizace boj lidu (Organizzazione Lotta di Popolo, OLP), Budujeme akci (Costruiamo l´Azione, CLA) Paola Signorelliho, Třetí pozice (Terza Posizione, TP), Revoluční ozbrojená jádra (Nuclei Armati Rivoluzionari, NAR) aj. A časová blízkost Fredova manifestu ke krvavému atentátu v bance na Piazza Fontana (12. 12. 1969) s 16 usmrcenými a 90 těžce raněnými, atentátu, který v Itálii platí za zahájení tzv. „olověných let“ [anni di piombo], 1] přinejmenším naznačovala i blízkost ideovou a takticko-strategickou. O tomto, jakož i o všech dalších pumových atentátech, které jsou připisovány radikální pravici 70. let, jsou však jisté jen tři věci:

1) jejich pozadí je dodnes nejasné;
2) byla do nich zapletena nejen americká a italská tajná služba, ale i tehdejší špičky demoliberálních vlád (debata se od 90. let vede pouze o tom, nakolik situaci „pouze“ usměrňovaly a využívaly pro své mocenské politicko-vojenské cíle, popř. nakolik byly přímo inspirátory a podněcovateli tzv. „strategie napětí“);
3) lidé, kteří v souvislosti s nimi byli stíháni a ve vězeních strávili dlouhé roky – ať už ve vazebním nebo ve výkonu trestu –, byli odvolacími soudy nakonec zhusta osvobozeni a rehabilitováni.

Continue Reading

„Malá skupinka bojovníků je odhodlána bojovat i na ztracených pozicích…“

Především je zajisté těžké poznat, že politické umění, a to opravdové, se musí starat nikoli o soukromý, nýbrž o společný zájem – neboť společný zájem obce svazuje, soukromý však je roztrhává – a že prospívá společnému i soukromému zájmu, oběma, jestliže se dobře daří spíš společnému než soukromému. Platón, Zákony 875.

V pozdním srpnu1969 vychází Rozmetání systému [La disintegrazione del sistema], jeden z nejdůležitějších textů italské poválečné „radikální pravice“ a každopádně celého jejího národně-revolučního proudu. 1] Claudio Mutti, který od roku 1968 až do počátku 80. let se skupinou kolem Fredy úzce spolupracoval, 2] v úvodu k francouzskému vydání (1978) význam knížky shrnul takto: „Poprvé dává formulace ‚tradiční‘ doktríny Státu na úrovni operativních návrhů příležitost k ucelenému a nesmiřitelnému stanovisku odmítnutí buržoazních ‚hodnot‘. Ti, kteří se doposud k ‚tradiční‘ doktríně Státu hlásili, se nedostali přes akademickou a nostalgickou verbalizaci; nanejvýš – a to už byl velice vzácný případ – byli ti, kteří dospěli do sféry činnosti [Azione] špatně placenými žoldnéři ve službě buržoazního zadního voje, a svého evoliánství užívali jako nejapného alibi pro svou ‚reakcionářskou‘ volbu.“ 3] Freda naproti tomu proklamoval pozici Tradice zcela mimo systém a – sjednocení všech systému nepřátelských sil, ať už jsou v buržoazní klasifikaci řazeny k pravici nebo k levici. „Fredův“ pravý Stát [vero Stato] není totiž tvořen tou či onou (moderní) ideologií, jeho jádrem je Moc (čili síla: napětí – energie), 4] která přesahuje čistě pozemskou a individuální rovinu skutečnosti moderního světa. Avšak právě proto se její Řád a Hierachie nemohou zakládat na majetkových poměrech: hmotné bohatství má tak patřit výhradně Státu a tím všem jeho příslušníkům, tedy lidu. I proto Freda mluví o lidovém Státě [Stato popolare], 5] pro který v organizační rovině načrtává pevnou formu „spartánského socialismu“, vycházející z modelu „dórského komunismu“ ideálního státu Platónova. Bezprostřední význam pak měla otevřená výzva k rozvrácení buržoazního systému, s níž text končí: „Nakonec je třeba, aby síly, nasazené v jednotném boji proti systému a za rozvrácení systému, radikálním způsobem vymezily své pravé cíle. Tím, že opustí taktiku dušenou pouty legality či reformistickými iluzemi: bez jakéhokoli – trestuhodného – váhání před užitím všech těch účinných a rozhodných prostředků, které odpovídají překážkám, které bude nutno porazit a žádá si je velikost cíle.“ 6]

Continue Reading

Být „poslední“ znamená také být věrný, reprezentovat ideu, jít proti času.

U příležitosti českého vydání Rozmetání systému autor svolil stručně zodpovědět několik otázek Délského potápěče:

Sledujete ještě současné politické dění ve světě? A pokud ano, máte co říct k situaci na Ukrajině, v Sýrii, k Islámskému státu?

Můj dojem je, že jediný slušný evropský politik je Putin. Všechno, co je projekcí ‚politiky‘ USA není moje gusto.

Existují ještě v Itálii, nebo vůbec v Evropě organizace či iniciativy, které stojí za pozornost? Jaký je třeba váš názor na Casa Pound nebo Les Identitaires? Vidíte v nich nějakou naději?

Použil jste neblahé slovo: naděje (ta zanechaná v Pandořině skříňce?). Já znám slovo vůle, ne slovo naděje. Vůle má různé gradace a tím lidi ohýbá a spojuje se s nimi. Pokud v lidech je, výsledky se dostaví.

Už koncem 80. let jste varoval před nebezpečím alogenní imigrace. Dnes je situace horší. Věříte, že se něco změní? Jsou Italové stále „vlažní a neteční“ (viz Monology, str. 29) anebo se už zlobí? (Žijete na jihu Itálie: jsou v kraji, kde bydlíte problémy s imigrací?)

Ale já žiju Nikde [a Nusquam] a tam alogenní nejsou… Nemohli by vystoupat až k Nikde ani se vyšplhat na osu světa [axis mundi].

Continue Reading

Franco G. Freda

Franco G. Freda – Monology (dvěma hlasy)

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

„Ne každá porážka znamená nesmyslnost vzpoury.“

Franco G. Freda je principiálním protivníkem plutokratů, který si svobodně a nezávisle na jejich systému vede „svou“.

Stal se svého druhu mírou, formátem, ukazujícím druhým, jemu podobným, kam až v tomto „svobodném světě“ mohou a kam ne.

Je základní orientační postavou pro ty, kteří se raději mýlí, než by pluli se stádem, úplně mimo proud rafinovaného i toho nejprimitivnějšího konformismu.

Rebel ne na jednu sezónu, ale na celý život.

Politický voják.

Continue Reading

Franco G. Freda: Rozmetání systému

Název: Rozmetání systému
Autor: Franco G. Freda
Formát / počet stran: brožovaná, 106
Datum vydání: 2014
Nakladatelství: Délský potápěč
Edice: Metanoia
Cena: 120 korun + poštovné

Objednávky přijímáme prostřednictvím e-shopu Červenobílých.

V roce 1969 uveřejnilo Nakladatelství ar první vydání slavného Fredova textu Rozmetání systému, jednoho ze „základních politicko-teoretických příspěvků poválečného pravicového radikalismu“. 1] Na obálce útlého svazku se tehdy neobjevilo jméno autora: jen nápis „Rozmetání systému“.  Jediné informace poskytnuté čtenáři byly na frontispisu:

Dokument, který zde předkládáme, je text z vystoupení Franca G. Fredy na schůzi řídícího výboru Evropské revoluční fronty, která se konala v Řezně dne 17. srpna 1969.

Pochopit význam knížky v italském prostředí napomohou přímá svědectví:

Continue Reading

Franco G. Freda

Poznámka redakce: Článek Edouarda Rixe „Nezařaditelný revolucionář” publikoval Délský potápěč poprvé před několika lety (prosinec 2011). Nyní jej – lehce opravený a upravený – uveřejňujeme znovu u příležitosti českého vydání Rozmetání systému v naší edici Metanoia. Podrobněji se k Fredově osobě a jeho činnosti (kořen ar-, Gruppo di Ar, Edizioni di Ar aj.) vrátíme až v zimním čísle Fasciklů na Tradici budoucnosti, přičemž blízké podzimní Fascikly jsou výběrem z rozhovorů, které Freda z větší části udělil během proti němu vedených politických procesů (1972 –1987 a 1993–2000).

Autor: Edouard Rix

„Nesnáším tuto knihu z celého svého srdce. Obdařila mě sice slávou, tou nicotnou věcičkou nazývající se věhlas, byla však rovněž zdrojem mých těžkostí. Strávil jsem kvůli ní mnoho měsíců za mřížemi a stal jsem se obětí mnoha banálních, leč ponižujících policejních perzekucí. Kvůli této knize mě zradili přátelé, nadělal jsem si nepřátele, zažil jsem mnoho zlé vůle, sobeckosti a lidské zkaženosti. Právě v tomto díle má svůj původ hloupá fáma, podle níž mám údajně být cynický a krutý, typ Machiavelliho v hávu kardinála de Retze.“

Ačkoli tato slova napsal Curzio Malaparte v předmluvě ke své slavné knize Státní převraty: jak se dělají a jak se jim zabraňuje (Technique du coup d’état, 1931), mohla by stejně tak patřit i Franco G. Fredovi, autorovi Rozmetání systému (La disintegrazione di sistema, 1969). Tato knížečka o šedesáti velmi hutně napsaných stranách totiž nahlodala základy buržoazního systému natolik, že její autor byl následně vystaven dlouhým létům soudních a mediálních perzekucí.

Continue Reading

Fašistická socialita je pevné přesvědčení, že hospodářský život národa, který je pramenem národního bohatství, nesmí se rozvíjeti na účet chudoby a bídy celých tříd

Autor: Jan Scheinost

Nejen socialisté, ale někdy i pokroková buržoazie využívá každé příležitosti, aby vybarvila fašistické hnutí, jako činitele sociálně reakčního, který tím, že kotví v přežilém liberalistickém hospodářském názoru, houževnatě podporuje starý hospodářský pořádek liberální, řád kapitalistický, ujařmující dělníka ve prospěch zisku soukromého podnikatele. Účel takových tvrzení je jasný: odraditi od fašismu drobného člověka a hlavně průmyslového dělníka, který je příliš a to právem zvyklý viděti v kapitalistickém, lépe řečeno liberálním světě, svého nepřítele.

A přece jsou to řeči nepravdivé, pramenící buď ze špatné informace nebo ze zlé vůle. Lidé inteligentní, jak si o sobě myslí, potírají fašismus ve svých novinách a revuích, ale nemají o pravé podstatě fašismu ani ponětí. Ba dokonce i lidé vážení a zvučných jmen jako Viktor Dyk (poslední Fronta, Demokrat) ukazují ve svých kritikách nebo posudcích fašismu, že je jim fašistická nauka hospodářská naprosto cizí a omezují se jen na povrchní pozorování zjevů, které vidí kolem sebe, byť by byly sebe vedlejší povahy. Mezi českými vzdělanými lidmi je přímo úžasná neznalost i základních fašistických pravd, což vede jednak k nedorozuměním, jednak působí trapně hlavně v národě, kde jinak se čtou všecky možné cizí noviny a kde informovanost o světovém duchovním proudění není nejmenší ve srovnání s cizinou. Jen fašismus je výjimkou a o něm se mohou psáti kde jaké pomluvy a klepy.

Continue Reading

We Will Create a White Homeland in the Pacific Northwest

Autor: Greg Johnson

Pokaždé, když jeden z mých přátel rozšíří svou sbírku zbraní o další kousek, tak říká: „Doufám, když Bůh dá, že ji nebudu nikdy muset použít.“ Přesto nakupuje zbraně dál, protože se jednou můžou hodit. Totéž si pokaždé říkám i já, když vezmu do ruky román od Harolda Covingtona. Ale čtu je dál. Jednou se můžou hodit.

Čtyři recenzované romány, souhrnně označované jako „Severozápadní kvartet“, vypráví příběh vytvoření suverénního státu bílých nacionalistů, Severozápadní americké republiky (Northwest American Republic – NAR), na území dnešních USA někdy v průběhu druhé či třetí dekády našeho století – z historického hlediska tedy ve velmi blízké budoucnosti. NAR se rozkládá na území států Washington, Oregon, Idaho, části severní Kalifornie, Montany a Wyomingu. Tato oblast se od USA odtrhne po pěti letech nesmiřitelné guerillové války vedené Severozápadní dobrovolnickou armádou (Northwest Volunteer Army – NVA). NVA funguje jako politická strana s ozbrojeným křídlem. Ideologicky čerpá mnohé z nacionálního socialismu, takticky se však inspiruje u Irské republikánské armády a mafie, stejně jako u islámských organizací jako palestinský Hamas nebo libanonský Hizballáh a povstaleckých skupin, které dostaly armádu USA do patové situace v Iráku a Afghánistánu.

Jde o válečné romány – což je žánr, který ve mně čas od času vyvolává nepříjemné pocity. Chápu, že válka je nedílnou součástí historie lidstva; že rozhoduje o osudu národů, ras a celého světa; že tvoří velkou část světových dějin a pozadí světové literatury; že při psaní o lidech se nakonec nejde psaní o válce vyhnout. Je mi také jasné, že válka je pro člověka příležitostí prokázat jak bezpříkladnou ctnost, tak i nejnižší proradnost. Nepopírám, že z válečných příběhů lze načerpat užitečné informace i inspiraci. Jen mě prostě popisy násilí a nenávisti nejsou osobně příjemné. Čím lepší spisovatel, tím svůdnějšími se tyto popisy stávají – až do bodu, kdy je možno označit je za určitý druh sadistické pornografie násilí.

Continue Reading

The sky is the blue, and the land is the green. The white is for the people in between.

Autor: Harold A. Covington

I. Bílá rasa v Severní Americe čelí hrozbě skutečného, fyzického vyhynutí. Při pokračování současných ničivých demografických trendů bude bílé obyvatelstvo USA a Kanady v menšině do roku 2050 a do roku 2100 ze Severní Ameriky v podstatě vymizí. Bod, za nímž není návratu, je ale mnohem blíž. Už do roku 2020 bude průměrný věk evropské populace v Severní Americe tak vysoký, že nebude schopna reprodukčně soutěžit s přílivem barevné imigrační záplavy z Třetího světa.

II. Promrhali jsme šest desetiletí zbytečnými a neplodnými pravicovými, „košer-konzervativními“ strategiemi a organizacemi. Drtivá většina těchto organizací a hnutí odmítala jak klíčový význam rasy ve všech oblastech, tak nutnost získat moc státu jako záštitu existence a přežití naší rasy. Hrstka těchto pokusů odvrátit hrozbu vyhynutí rasy skupinami či jedinci otevřeně rasově orientovaného nebo národně-socialistického přesvědčení se naneštěstí odehrála pod vedením mužů hloupých, nekompetentních a nečestných, případně libovolné kombinace všech tří. Šedesát let pravicového selhání a impotence znamená, že náš čas se nachýlil.

Continue Reading

Jak prosté, milý Watsone

Autor: Radim Lhoták

Systém parlamentní demokracie má ve svém názvu demokracii jako zcela matoucí pojem. Jestliže volíme své zástupce a poslance, aby za nás rozhodovali, máme tím na mysli jednoznačně princip aristokratický, nikoliv demokratický.

Charakter řízení společnosti je dán tím, kdo rozhoduje o celospolečenských otázkách. Kdo rozhoduje, ten vládne. Komu je dáno privilegium rozhodovat za ostatní, ten má v rukou moc. V aristokracii rozhodují nejlepší z nejlepších. V demokracii rozhoduje lid hlasováním. Parlamentní a zastupitelský systém moci vychází z aristokratické ideje, podle níž ve spravedlivé společnosti vládnou takoví zastupitelé lidu, jimž lid dal důvěru a považuje je za hodné toho, aby za něj rozhodovali. Ústavní zákon o referendu potom do zastupitelského systému vnáší prvek demokracie. Ve výsledku tu pak máme smíšenou ústavu zahrnující aristokratické zástupce lidu a vedle toho možnost lidového hlasování o zásadních otázkách veřejného prospěchu.

Pokud někdo rozlišuje demokracii a přímou demokracii, či pojmu demokracie dává různé další přívlastky, zavádí do mysli lidí zmatek. Lid buď rozhoduje sám cestou všeobecného hlasování, pak vykonává demokracii. Nebo za sebe nechá rozhodovat své zástupce, pak už nejde o demokracii, ale o vládu vyvolených.

Continue Reading

Vynaložil jsem 88% úsilí a mohu potvrdit, že tudy cesta nevede,..

Autor: Ted Sallis

Jedním z nejužitečnějších konceptů na poli rasově-nacionalistického aktivismu představuje tzv. „Paretův princip,“ či chcete-li „Pravidlo 80/20.“ Obecně lze Paretův princip vyjádřit tak, že 20 % příčin (aktivit) způsobuje 80 % výsledků. Ačkoli je tento specifický poměr 80:20 (nebo jeho přibližné hodnoty) vypozorovatelný i v mnohých dalších odvětvích, neměli bychom se až přespříliš zaměřit na čísla samotná. Namísto toho bychom si měli všímat hlavní myšlenky: velké procento výsledků je způsobeno malým počtem příčin (aktivit), což značí, že většina příčin (aktivit) způsobuje jen marginální nárůst výsledků. První výše prezentovaný odkaz uvádí příklady, jež docela dobře dokreslují celou myšlenku. Například v obchodní oblasti platí, že dvacet procent zákazníků je zodpovědných za osmdesát procent celkových tržeb. Myslím, že tento princip platí i pro rasově-nacionalistický aktivismus jako pro celek a rovněž tak i pro jednotlivé dílčí aktivity v širším aktivistickém rámci.

Přináší většina „aktivit“ našeho „hnutí“ nějaké konkrétní výsledky? Tímto mám na mysli nejrůznější příspěvky na blozích, nekonečné diskuse k článkům, elektronické debaty a hádky, etnický fetišismus, gnostický tradicionalismus, esoterické hnidopišství, sbírání hitleristických artefaktů atd. Lze jejich prostřednictvím vůbec něčeho pozitivního dosáhnout? Přispívá většina tzv. „aktivistů“ pozitivně a produktivně naší věci? Nebo by bylo přesnější říci, že produktivní aktivity vychází z práce menšiny, kdy soustředěné úsilí této menšiny přináší to málo pokroku, kterým „hnutí“ disponuje – zatímco naprostou většinu aktivit v rámci „hnutí“  lze považovat za irelevantní nebo dokonce kontraproduktivní?

Disponujeme omezenými zdroji a stojíme tváří v tvář globalizovaným elitám a organizovaným etnickým skupinám, jejichž zdroje jsou vskutku enormní. V této nerovné bitvě můžeme pomýšlet na dosažení svých cílů jedině tehdy, když budeme ve svých aktivitách dostatečně efektivní, uplatníme chytrou taktiku a promyšlenou strategii, a zároveň vynaložíme velké úsilí. Z výše zmíněného vyplývá, že Paretův princip funguje i ve sféře rasového nacionalismu. Rozhodně by neškodilo se zamyslet nad tím, jak navýšit a zefektivnit naše snahy. Nebo již nemůžeme lépe využívat svůj čas, peníze, úsilí a další aktiva k dosažení svých cílů nejproduktivnějším možným způsobem?

Continue Reading

Cílem dnešních nacionalistů musí být zničení Státu a radikální reforma společnosti.

Dnes se řada evropských politických a intelektuálských loutkoherců označuje za patrioty, kterým v tomto ohledu není rovno. A tak máme patriotické socialisty, demokraty, patriotické komunisty, novináře a dokonce cizince.

Co to vlastně patriotismus je?

Patris znamená latinsky „otčina“. Patriotismus je tedy láskou k otčině. Výše zmínění „patrioti“ tedy zjevně nemůžou naplnit obsah tohoto pojmu, ať už pro ideologické (internacionalismus všeho druhu) či biologické (cizinci) důvody. Smutnou pravdou je, že v buržoazní parlamentní politické kultuře patriotismus prostě znamená loajalitu občanů ke stávající vládní garnituře.

V tomto moderním významu byl základní smysl slova – duchovní spojení s minulostí své pospolitosti a se svými krajany – téměř zcela zastíněn významem sekundárním – „loajalitou k státu“ – která se stala naprosto dominantní. Lze tak říct, že se objektivita vytratila a je za ni vydávána subjektivita. Rozklad významů a hodnot – i těch fundamentálních – je klasickým rysem společností v úpadku.

Continue Reading

François Duprat

Autor: Jez Turner

Nedávno jsem se na pozvání francouzských nacionalistů vydal na hřbitov v pařížské čtvrti Montmartre vzdát hold k hrobu a památce jednoho ze zakladatelů evropské identitární scény. Na jednoduchém, ale elegantním náhrobku z černého mramoru není žádný epitaf ani žalm. Vedle keltského kříže a nad daty 26. 10 1941 – 18. 3. 1978 je pouze vytesáno jméno ‚François Duprat‘.

V anglofonním světě zůstává Duprat téměř neznámý, ale na kontinentu jeho práce, spisy a celoživotní příklad zůstávají inspirací, jak dokazuje mj. plakát vysoce uznávané  španělské strany Movimiento Social Republicano.

Na dokonale upraveném hřbitově na Montmatre dostávají turisté letáky, které jim pomáhají najít hroby velikánů a dobrodinců. Duprat na seznamu chybí a když se jeho hrob zeptáte v kanceláři u vchodu, ochranka začne nervózně rozhazovat rukama a pokusí se schovat. Zmiňte jeho jméno před francouzským konzervativcem Cameronova typu a dá se za křiku „OAS!“ na útěk, liberálovi se objeví pěna u úst a socialisté s marxisty nervózně ztichnou a začnou si nervózně okusovat nehty.

Kdo tedy vlastně byl François Duprat?

Continue Reading

Totální stát v praxi?

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Základní pojmy:

Suverenita. Znáte definici: „Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu.“ (Myšlenka sama je Kierkegaardova, na to poukázal sám Schmitt.) „Výjimečný stav určuje sám sebe a normální stav.“ To je nejslavnější věta ze Schmittova spisu Polititická teologie. Jaký je smysl této teorie suverenity: Je současně teorií samého pomezí zákonů, jejich prosaditelnosti a jejich porušení – tedy vždy i současně teorií decize.

Co znamená vlastně suverenita, suprema potestas? Přirozeně – i to patří k politické teologii – jsou všechny podstatné pojmy státovědy sekularizované teologické pojmy – a to platí a fortiori pro suverenitu. Suverénem je ve vlastním smyslu jen Bůh. Ten má vskutku suprema potestas  (svrchovanou moc). Suverenita je moc, která může ustavovat absolutně, která klade něco mimo sebe samu. Ale již ve středověkých úvahách (u Dunse Scota), ale i v německém idealismu (u Fichta) bylo pamatováno, že ten, kdo něco ustavuje, se v témže momentu omezuje. Aby zůstal suverénním, musí tedy zákon, aby to neomezovalo suveréna, být zrušen.

Tento vzorec je vzorcem suveréna, který, když platí ústava, tak ji může zbavit platnosti, a tato suverenita se uplatňuje opačným způsobem v případě revoluce, kdy zde žádná ústava není a právě kdy suverén právo ustavuje. Vůdce ochraňuje právo je pak bytostně pozicí, která vytváří suverenitu v momentu neplatnosti zákonů: Vůdce tvoří jako suverén právo. To je decize.

Continue Reading

Než přistoupíme k poznání, musíme podle Francise Bacona „vyčistit zrcadlo“. Jan Hlaváč tak činí v první kapitole své avizované studie Karel Marx a jeho nauka s velikou důkladností, aby pokud možno vyloučil klamné, deformované obrazy. Zde se seznámíme s tím, z jakých úhlů na dané téma sám nazírá.Jen tak bude možné zjistit, zda je z těchto míst zkoumaný předmět opravdu ostrý.

1. Východiska této práce

Cílem této práce je zhodnocení Marxova díla. Zde je třeba uvést, že nejsem Marxovým vyznavačem, tudíž vycházím z jiných filosoficko-metodologických východisek.

Přiznávám se, že můj duchovní vývoj v zásadě v hrubých rysech skončil již někde na gymnáziu, kde jsem se přihlásil ke starořecké kalokagathii 1], kterou jsem pochopil jako harmonický rozvoj tělesných a duševních sil, doplněnou o zásadu logického pozitivisty Ludwiga Wittgensteina (1889-1951): „Mluv logicky nebo mlč“ 2]. Pokud jsem od této linie odbočil a hledal v různých sférách i nadále, ukázalo se, že toto hledání, pokud nedoplňovalo předchozí zjištěné, ukázalo se být často nadbytečné, zavádějící.

To se týká zvláště mých setkání s asijskými filosofiemi a náboženstvími, od kterého jsem si původně sliboval více. Nyní si z nich při zpětném pohledu nejvíce i přes jejich nadměrnou složitost a poplatnost víře v převtělování duší cením indické systémy sánkhja, vaišéšika a njája 3], čínský taoismus připomínající řeckou kynickou a stoickou filosofii 4] a se sv. Tomášem Akvinským někdy srovnávaný neokonfucianismus Ču Siho (Zhu Xi; 1130-1200) 5]. Nicméně si nelze nevšimnout toho, že čínská filosofie se vyznačovala nižším stupněm propracovanosti ve srovnání se starořeckou a tedy i západoevropskou filosofií.

Continue Reading

Nemáme v plánu zachránit liberalismus, jak si jeho teoretici plánují – naším cílem je zabít ho jednou a provždy.

Autor: Alexandr Dugin

Ideologická dimenze nadcházející války s Ruskem

Válka proti Rusku je v současnosti na Západě nejdiskutovanějším tématem. Momentálně jako pouhý návrh nebo možnost, který se ovšem v závislosti na rozhodnutích všech stran zúčastněných v ukrajinském konfliktu – Moskvy, Washingtonu, Kyjeva a Bruselu – může stát realitou.

Nechci se zde zabývat všemi aspekty tohoto konfliktu a jeho historií. Místo toho se pokusím o analýzu jeho hlubších ideologických kořenů. Mé pojetí nejzávažnějších událostí je založeno na Čtvrté politické teorii, jejíž principy jsem popsal ve stejnojmenné knize (kterou vydalo nakladatelství Arktos v roce 2012).

Proto nebudu válku Západu proti Rusku zkoumat z hlediska rizik, nebezpečí, nákladů či následků, ale pokusím se osvětlit její ideologický význam z globální perspektivy. Místo války samé (skutečné či virtuální) se budu zamýšlet nad jejím smyslem a podstatou.

Podstata liberalismu

Současný Západ má jedinou vládnoucí ideologii – liberalismus. Ten se objevuje v mnoha verzích, podobách či odstínech, jeho podstata je ale vždy stejná. Liberalismu je vlastní vnitřní, základní struktura, která se řídí následujícími axiomatickými principy:

Continue Reading