Délský potápěč

Vennův diagram zobrazující „kulturu rušení“ (cancel culture)

Autor: Roland White

V roce 2017 volali studenti londýnské univerzity po dekolonizaci kurikula, nyní přišli se seznamem jmen, jež považují za přijatelná.

Filosofie je umění pokládání nepříjemných otázek – a tady jednu takovou máte: má v našem moderním světě ještě smysl studium tradičních západních myslitelů?

Nebo se jedná spíš o – abychom použili módního výraziva – o přežité relikvie kolonialismu s ksichty gamonnů (v britském prostředí asi nejoblíbenější protibělošská urážka, českým ekvivalentem by mohla být třeba vepřová hlava, kdyby ovšem nabyla rasový nádech – pozn. překl.), které je třeba zbourat jako sochy bělošských viktoriánských chlapíků s licousy?

Na stranu přežitosti se v roce 2017 velmi výrazně naklonila i perspektiva studenstva fakulty afrických a orientálních studií (SOAS) London University. Dostalo se jim mediální pozornosti díky výzvám k dekolonizaci „bělošských institucí“, tj. soustředit se místo Sókrata, Immanuela Kanta nebo Bertranda Russela na „asijské nebo africké filosofy“. Podle studentů by prý s ohledem na étos fakulty „měla většina filosofů, o kterých se učíme na seminářích, pocházet z globálního Jihu nebo jeho diaspory“.

Continue Reading

Tak vás tu bratři, máme. (Polská armáda obsazující Těšínsko 3. října 1938)

Autor: Podivný pán

…aneb když si Západ hraje na morální autoritu

Aktuální geopolitická situace mi v mnohém připomíná roky 1938 až 1945. Opět tu máme absolutní Dobro, samozřejmě reprezentované Západem, které odvážně bojuje s absolutním Zlem, reprezentované někým, kdo odmítá přijmout diktát Washingtonu. Být mimozemšťan, který dnes poprvé přistál na Zemi, ukápla by mi slza dojetím nad tou nesmírnou šlechetností, laskavostí, spravedlností, zásadovostí, pravdomluvností a dalšími výjimečnými vlastnostmi, kterými Západ a jeho čelní představitelé oplývají. Tedy, alespoň dle jejich vlastních vyjádření a informací (pro)režimních médií. Naopak, s odporem bych si odplivl nad chamtivostí, brutalitou, bezohledností, prolhaností, krvežíznivostí a zákeřností soupeřů Západu, byv poučen od stejných zdrojů. Jenže jak víme, realita a propaganda si jsou často na hony vzdálené. Ale vezměme to pěkně popořadě.

Continue Reading

Womp womp, Paki.

Autor: Morgoth

Ve slavném filmovém zpracování Kmotra je scéna, kdy se ambiciózní gangster Solozzo dozvídá, že přestože jeho pohůnci postřelili Dona Corleona pěti ranami, ten pokus o atentát přežil a zotaví se. Oddělat kmotra může vyřešit spoustu vašich problémů, ale když úkol zkazíte, musíte se připravit na nejhorší.

My Britové se dnes probouzíme do nového rána pod vládou nového šéfa zločineckého syndikátu poté, co se naše veselá banda internetových komentátorů a filozofů neúspěšně pokusila vyřídit starého bosse prostřednictvím kampaně Zero Seats (Nula křesel – pro torye). Cílem tohoto tažení bylo nadobro přelámat páteř nejstarší a nejzrádnější politické straně v dějinách s nadějí, že tím hodíme vidle i do ozubených kol systému samotného. Naneštěstí Peter Hitchens a finanční pobídky mířené na voliče poválečné generace podle všeho zafungovali jako kevlarová vesta systému, který si tak zachoval jistou míru stability. Zvláštní povaha tohoto tvrzení vynikne ještě viditelněji při pohledu na to, jak strana s více než 4 miliony hlasy získala slabší zastoupení v parlamentu než subjekt s 210 tisíci hlasů(!)

Continue Reading

Humza Yousaf (bývalý premiér Skotska za Skotskou národní stranu) se svojí ženou a rodiči

Autor: Morgoth

K nevýhodám ideologie či světonázoru, které zaujímají stanoviska i k věcem srdci velmi blízkým, patří i jejich relativně nižší odolnost vůči lidem zvnějšku, ochotným přijmout vaše postoje cynicky, přitakávat vám a opakovat vaše mantry pro svůj vlastní prospěch. Je to sice poněkud depresivní, ale idealisté vcelku často končívají jako hejlové a kavky silně machiavelistických nebo přímo zlovolných lidí. V našem prostředí online aktivismu to pozorujeme vcelku pravidelně: na scéně se objeví mladá, pohledná žena, která se zajímá, o čem se to hoši vlastně baví, díky jejich ochotě stoupá postupně vzhůru, aby následně, ze své nově nabyté čelní pozice, zvrhla kýble špíny na důvěřivce, jimž za své postavení vděčí.

Abychom byli spravedliví, vyvolala tato opakovaná zkušenost svého druhu imunitní reakci v podobě hluboké nedůvěry k nově vynořivším se hvězdičkám obou pohlaví. Mnohem závažnějším problémem je, když si v hlavním proudu zavedené instituce či jednotlivci „nasadí“ vaše argumenty jako svého druhu oblek, aby odsáli v nich obsaženou energii a proměnili je v bezpečnou stravu pro masy. Touto cestou se v poslední době pojem „Velké výměny“ posouvá stále blíž hlavnímu proudu, zbaven všech ostřejších hran a existenciálních ostnů, proměněný v mdle nijaké debaty o demografické struktuře voličů amerických demokratů.

Continue Reading

Všem, kdo viděli filmovou adaptaci Potomků lidí režiséra Alfonso Cuaróna z roku 2006, nejspíš utkvěla v paměti jeho estetická stylizace Británie, která na svém úpadku stále nerozlišitelněji připomíná Třetí svět.

Realita společnosti s nízkou porodností

Dvě zřejmě nejvlivnější dystopická díla sklonku minulého století rozvíjejí podobný motiv: náhlý propad porodnosti. Kniha Margaret Atwoodové z roku 1985 Příběh služebnice – odehrává se v Americe počátku 21. století – představuje svět, kde blíže neurčená pohroma učiní drtivou většin žen neplodnými. Potomci lidí (1996) Phyllis Dorothy Jamesové odehrávající se v Británii roku 2021 pracují s fiktivní katastrofou, která způsobila neplodnost u všech příslušníků mužského pohlaví.

Obě knihy napsaly ženy britského původu, matky a jsou plné křesťanských témat. Ani jedna z autorek nemohla tušit, že v době vzniku jejich děl započala porodnost v bohatších zemích planety svůj setrvalý a podle všeho nezadržitelný pokles. Nepochybně zasluhují uznání za předvídavost, s níž identifikovaly nízkou porodnost – namísto strachu z „populační exploze“ imaginace 60. a 70. let – jako zásadní politickou otázku blízké budoucnosti.

Vize Jamesové se ukázala jako relativně jasnozřivější, nejspíš proto, že Atwoodová se při budování svého dystopické vize neinspirovala v prvé řadě na Západě, ale revolucí v Íránu koncem 70. let. Jakkoliv se kostýmy z televizního zpracování románu staly oblíbenou proprietou amerického „protitrumpovského odboje“, těžko můžeme při pohledu na nevelkou zbožnost Donalda Trumpa a vlastně i stále větší části amerického obyvatelstva brát vážněji jejich přepjatá varování před údajně nastupujícím neopuritanismem.

Continue Reading

Peter Oborne – The Triumph of the Political Class

Autor: Mark Gullick

Peter Oborne
The Triumph of the Political Class
London: Simon & Schuster, 2007

Některé knihy se podruhé narodí. Každé dílo s politickými motivy se snaží být prorockým – jen čas však dokáže rozsoudit jejich úspěšnost. Orwellův 1984, Bloomovo The Closing of the American Mind (Uzavírání americké mysli), Huntingtonův Střet civilizací nebo Fayeho Konvergence katastrof lze považovat za knihy, jejichž čas nastal. Těžko uvěřit, že další z těchto děl je pouze něco přes deset let staré, ale postřehy z The Triumph of the Political Class (Triumf politické třídy, dále jen TPC) Petera Obornea skutečně nikdy nebyly aktuálnější.

Autor se věnuje výhradně Spojenému království, ale jeho argumenty platí i pro USA a jejich evropské gauleitery. Oborne je uznávaný britský novinář. Coby parlamentní zpravodaj („lobby correspondent“)  je obeznámen s vnitřními mechanismy fungování „matky všech parlamentů“, jak John Bright popsal centrum anglické politiky a vlády už v roce 1865. TPC přes svou brilantnost pochopitelně nadělala Oborneovi nepřátele právě v řadách oné elity, jejíž vzestup a triumf popisuje ve své knize. Oborne se totiž zachoval jako všetečka v řadách publika, který ohromeným divákům popisuje, jak kouzelník na pódiu provádí své triky, nebo jako malý Toto, když odhrnul závěs, a tak odhalil, že Čaroděj ze země Oz je ve skutečnosti jenom výstřední stařík se spoustou pák a ozubených koleček.

Jeho hlavní teze zní, že „skutečná dělicí linie v britském veřejném životě už nevede mezi hlavními politickými stranami, ale mezi politickou třídou a zbytkem“ (s. xvii).

Continue Reading

Autor: Morgoth

Tento týden byla konečně zveřejněna data o etnické příslušnosti z loňského britského sčítání lidu. Místopředsedkyně Vlastenecké alternativy (Patriotic Alternative) Laura Towlerová je shrnula následovně:

Údaje platí pro Anglii a Wales, prosím nezaměňovat s předchozími čísly pro celé Spojené království.

Běloši

2011: 86,0 %

2021: 81,7 %

(Tedy pokles o 4,3 % během deseti let)

A v rámci „bělošské“ etnické kategorie…

Bílí Britové

2001: 87,5 %

2011: 80,5 %

2021: 74,4 %

Zde zaznamenáváme za poslední dekádu pokles asi o šest procent, o jeden procentní bod méně než za tu předchozí.

Osobně jsem očekával, že data o stávající demografické situaci v Anglii a Walesu budou ještě horší. Když jsem otevíral vládní dokument, byl jsem připraven na ránu kladivem, místo toho přišel „jen“ tvrdý úder pěstí do brady.

Netřeba zmiňovat, že v Británii obecně a na sociálních sítích především se rozběhla vášnivá debata, co – pokud vůbec něco – demografický soumrak „bílých Britů“ (jak jsou uváděni ve sčítacích formulářích) vlastně znamená.

Continue Reading

Pan Markle s Meghan, zvěstovatelé nové podoby evropských monarchií?

Autor: Gregory Hood

Zdraví britské královny Alžběty II. se podle všeho rychle zhoršuje a je tak možné, že se nedožije svého platinového jubilea 6. února 2022. Označit její smrt za „konec jedné éry“ je sice klišé, zde ovšem zcela na místě. Až zemře, Velká Británie i Společenství národů (Commonwealth) by se mohly rozpadnout. Bude to rána pro britskou identitu.

V roce 1947 se tehdejší princezna Alžběta zavázala, že bude sloužit svým poddaným a „naší velké imperiální rodině, k níž náležíme“.  Patřily do ní „všechny národy Britského společenství národů a impéria, ať už žijí kdekoli, bez ohledu na rasu nebo to, jakým mluví jazykem“. S láskou také vzpomínala na své cesty „překrásné Jižní Africe a Rhodésii“.

Britské impérium sice vybudovali muži se silnou rasovou identitou, jak ale ukazují princeznina slova, už v roce 1947 se říše snažila být „barvoslepá“. Spojené království nebylo jedinou evropskou mocností, která se snažila vést své impérium v tomto duchu. Charles de Gaulle vybudoval „Francouzskou unii“, která byla později nahrazena ještě rozmělněnějším „Francouzským společenstvím“. Obě selhaly, protože nebělošské obyvatelstvo se nepovažovalo za Francouze a od Francie se odvrátilo. Antonio Salazar byl odhodlán udržet portugalské impérium v Africe („Ultramar“), jeho režim se tudíž snažil vytvářet obraz multirasového státu s jednotnou kulturou. Ani to se nepodařilo a války na potlačení africké nezávislosti vedly až k vojenskému převratu, který čtyři roky po Salazarově smrti svrhnul jeho Estado Novo (Nový stát).

Continue Reading

Marina Hydeová, levičácký narcista

Autor: Tobias Langdon

Zatímco si pohledný řecký mladík Narkissos (Narcissus) zálibně prohlížel svůj vlastní odraz na hladině lesní tůňky, nabízel by skvělý terč pro černošskou „vybíjenou“ (Knock-Out game). Nějaký utlačovaný snědý mladík by k němu snadno mohl připlížit a názorně ukázat sílu spravedlivostí sevřené černé pěsti.

Klíč k porozumění levičáctví

Naštěstí pro Narkisse Řecko v oněch dávných dnech ještě nebylo náležitě obohaceno. Na rozdíl od svých moderních nástupců se staří nudně bílí Řekové netěšili výsadě moci živit, šatit a ubytovat značné množství násilných barevných. Měli tím pádem dost času na jiné věci, jako třeba odhalování tajů matematiky, filozofie a vědy, vytvářet nesmrtelná umělecká i literární díla a vůbec pokládat základy západní civilizace.

Continue Reading

Sir Robert Waley Cohen

Autor: Frank Hilliard

Chlapík na fotografii s hitlerovským knírkem je britský průmyslník Sir Robert Waley Cohen (1877-1952), někdejší ředitel společnosti Royal Dutch Shell, místopředseda londýnské University College, viceprezident organizace Board of Deputies of British Jews, předseda United Synagogue a nejvlivnější z tvůrců Palestine Corporation.

Southhamptonská univerzita o jeho životní dráze říká toto:

Continue Reading

Více policejního státu, prosíme!

Podle průzkumu by skoro polovina Britů podpořila vládní sledování telefonů za účelem účinnějšího vynucení dodržování pandemických opatření

Podle zjištění agentury pro výzkum veřejného mínění YouGov-Cambridge Globalism Project, který sleduje vývoj veřejného mínění v 25 zemích, se 45 % Britů souhlasně vyjádřilo k rozšíření sledovacích pravomocí vlády proti lidem, kteří nedodržují koronavirová opatření.

Continue Reading

Three Johns v londýnském Islingtonu

Autor: Martin Rosenbaum

V srpnu 1903 uspořádala skupinka zapálených, ale svárlivých politických aktivistů v Londýně konferenci plnou neshod.

Byli mezi i Vladimír Iljič Lenin, Lev Trockij a dalších asi 50 odhodlaných agitátorů usilujících o svržení autokratického režimu ruského carství. Přestože tehdy jejich půtky mohly působit banálně, zanechaly na chodu dějin velice znatelný otisk.

Continue Reading

„…přímo z hitlerovské příručky“

Autor: Gilad Atzmon

Kdyby byla britská společnost zdravá, sága #Wiley by spustila otevřenou debatu o rase a privilegovanosti. (Černošského „grimeového“ hudebníka) Wileyho by pozvali do pořadu BBC Newsnight, kde by proti němu po boku moderátora stanuli zástupci židovského společenství, a rapper by dostal příležitost vysvětlit své postoje. Snáze bychom tak dokázali porozumět rodícímu se napětí mezi Židy a černochy.

Dnešní Británie ale kdovíjak zdravou společností není, a tak se nic z výše načrtnutého nestalo.

Místo toho se zopakoval příběh George Floyda, ovšem s několika zásadními proměnami a odlišnostmi. V jeho případě se několik policistů dopustilo zákeřného a brutálního činu s fatálními následky. Ve Wileyho případě kompletní sionistická skvadra a její spojenci symbolicky zaklekli na krk černošské hudební ikoně ve snaze ji zcela zničit. Další odlišnost však už jde za námi za všemi: po Floydově smrti vyšly do ulic tisíce Britů, aby hlasitě podpořily hnutí Black Lives Matter. Střetávali se s policisty, ničili sochy otrokářů. Kdo vyšel do ulic podpořit Wileyho? Záleží na černošských životech, jen dokud černoši drží jazyk za zuby?

Continue Reading

Ok, boomer!

Autor: Israel Shamir

Poznámka DP: Článek byl publikován 21. února 2020.

Jaký to úžasně kouzelný život jsme to my boomeři měli! Život byl jednoduchý, bydlení dostupné a laciné, platy velkorysé a děvčata povolná. Svět jsme dostali naservírovaný na stříbrném podnose. Mohli jsme cestovat, střídat místa pobytu i zaměstnání dle chuti, bojovat za spravedlnost a slitování pro ostatní nebo hledat svou vlastní cestu k Bohu. Narodit se po válce bylo jako výhra v loterii.

Continue Reading

Drážďany, 1945 (socha Augusta Schreitmüllera Güte /Bonitas/ shlíží na město po náletu)

Autor: Dominic Selwood

Dnes si připomínáme 75. výročí (v originále sedmdesáté, článek je z února 2015 – pozn. DP) operace „Thunderclap“ („Zahřmění“), jedné z nejkontroverznějších vojenských operací 20. století.

Mezi 13. a 15. únorem 1945 shodily britské a americké těžké bombardéry přes 2 400 tun tříštivých a 1 500 tun zápalných bomb na starobylé město katedrál na Labi – Drážďany. Během několika hodin zahynulo ve výbuších a plamenech mezi 25 000 až 35 000 lidí (mnohé odhady ale mluví o podstatně více obětech – pozn. DP).

V bitvě u Arnhemu zajatý britský výsadkář Victor Gregg coby válečný zajatec oné noci v Drážďanech pomáhal při záchranných pracích. V rozhovoru pro BBC z roku 2014 vzpomínal na zoufalé hledání přeživších ničivého ohnivého inferna, když se jeho skupina sedm hodin pokoušela dostat do protileteckého krytu pro tisíc lidí v Altstadtu (historické centrum města – pozn. DP). Jakmile tam konečně pronikli, nenašli nikoho živého a dokonce ani rozeznatelné lidské pozůstatky – jen zelenohnědou tekutinu, z které čouhaly kosti. Všichni lidé hledající zde útočiště se působením nesmírného žáru roztopili. V městských částech dále od středu města zase nacházeli nespočet pozůstatků dospělých scvrklých na délku jednoho metru. Malé děti se jednoduše vypařily.

Continue Reading

Význam empatie pro morální společenství: altruismus a patologický altruismus

Autor: Kevin MacDonald

Následující úryvek je ze zatím poslední knihy Kevina MacDonalda Individualismus a západní tradice.

V části této kapitoly zabývající se osobnostními rozdíly mezi rasami popisuji systém osobnosti „péče/láska“ (Nurturance/Love, dále jen N/L) s tím, že v evropské kultuře je podstatně vyvinutější než v jiných kulturách (viz také kapitola 3). Ve stručnosti: tento systém souvisí se specifickými oblastmi mozku, zaměřenými na pozitivní odezvu při projevech lásky i péči o jiné. Nejdůležitější emocí systému N/L pak je vcítění (empatie), tj. bolest při pohledu na utrpení ostatních, zejména svých milovaných. Okraje křivky empatie v systému N/L se projevují na dolním konci spektra sociopatií (bezcitná lhostejnost k citům jiných lidí, nulové výčitky svědomí, krutost), na opačném pak syndrom závislosti (nadměrná potřeba uznání a lásky ostatních lidí) či patologickým altruismem (přílišná empatie až k sebezničení, chování škodlivé vlastní osobě). 1] Kvůli jeho nezastupitelné úloze při upevnění rodinných vztahů a péči o dětí se ženy nacházejí v systému péče/láska výše než muži.

Continue Reading

Kdo zabil Orwella? Nejstudenější člověk, „Bába“ Gow?

Autorka: Margot Metroland

Jistá pověst tradovaná o smrti George Orwella se už posledních více než 20 let usilovně snaží prodrat na povrch hlavního proudu. Pokud vím, nebyla zatím nikde otištěna, což je poněkud zvláštní, protože všechny její hlavní součásti jsou už dlouho veřejně dostupné a známé: v životopisech, memoárech i novinových titulcích. Kdokoliv, tedy skoro kdokoliv, koho celá věc zajímá, si dávno mohl dát dvě a dvě dohromady.

Pokusím se tedy celou teorii stručně shrnout. Spisovatel George Orwell, alias Eric Blair, zemřel náhle a tiše ve věku 46 let na krvácení do plic v noci 21. ledna 1950 v londýnské nemocnici University College Hospital (UCH), tvrdí nám. Ve skutečnosti ale Orwell ze světa takto neodešel – tak či onak byl zavražděn.

Něco nekalého bylo úplně přinejmenším v tom, že ho nechali umírat skoro dvě hodiny, než se konečně udusil krví. Krom této chvíle před půlnocí 21. ledna 1950 byli totiž Orwellovi neustále nablízku nemocniční sestry a zřízenci. Sesterna byla jen kousek po chodbě od jeho pokoje. Oné noci však nikdo ze zaměstnanců nezasáhl a Orwella nechali udusit se vlastní krví – nebo se na tom možná podíleli ještě aktivněji.

Continue Reading

Krev, pot a chlast – koncentrační tábory a plyn (pro Búry a Kurdy)

Autor: Ofer Aderet

Nová kniha ukazuje, jak si slavný válečný vůdce Britů bez servítek nechával za své doutníky, vybraná vína i další přepychové zboží platit milionáři.

V roce 1940, kdy měl Winston Churchill plnou hlavu starostí s nacisty, překročily jeho výdaje na alkohol vládou schválený rozpočet hned dvojnásobně. Jeho řešení: vykázat tato vydání jako výdaje za zábavu. Novému britskému premiérovi, který se ujal úřadu v den, kdy Hitlerova vojska vtrhla do Nizozemí, Belgie a Francii, se to vyplatilo.

Continue Reading

Enoch Powell

Autor: Gregory Hood

Enoch Powell by nesjpíš v roli vůdce britského nacionalistického hnutí působil jakoby nepatřičně i v lecjaké alternativní historii. Oddaný voják Impéria, příslušník establishmentu, osobitý klasický učenec a nepředvídatelný, byť poctivý student politické strategie Powell totiž rozhodně nebyl žádný pravicový radikál. Byl to konzervativec až do morku kostí, podle vlastního vyjádření „se jako toryovec už narodil … jako člověk s neotřesitelnou vírou v instituce. Kam až sahá má paměť, vždy jsem byl zastáncem institucí, monarchie, dějinné tradice a vůbec všechno, v čem nacházela své ztělesnění autorita – a právě tím nepochybně Konzervativní strana coby strana udržování uznávané normativní autority musí být.“

Konzervatismus lze – od Josepha de Maistreho k Johnu Derbyshirovi – směle označit za filozofii pesimismu: v jádru totiž jde o filozofii zachovávání, údržby. Instituce a národy už byly s nemalým úsilím vytvořeny – úkol tak nyní zní jasně: držet pozice.

Continue Reading

Salvini oslavuje obklopen, jak podotkl jeden komentátor, křesťanskou, trumpovksou a putinovskou symbolikou.

Autor: Guillaume Durocher 

Tak je to konečně tady! Po pěti letech byl zvolen nový Evropský parlament! Co že to je Evropský parlament? Na tom přece až tolik nesejde. Co se lidské stránky celé věci týká, jedná se o odkladiště vysloužilých politiků a zároveň arénu, kde se otrkávají mladé (stále vykořeněnější a kosmopolitnější) naděje. Politicky pak má jistý vliv na regulace velkého společného evropského trhu, třetí největší ekonomiky na světě. Většina pozorovatelů však volbám věnuje pozornost proto, že jsou jakýmsi okénkem do hlav Evropanů, a tím pádem i korouhví budoucího politického vývoje.

V roce 2014 jsem psal o průlomovém úspěchu a zvolení asi dvou stovek nacionalistických a/nebo euroskeptických europoslanců. Výsledky této vyhlížené „revoluce“ v průběhu poslední pětiletky však byly v podstatě nulové, pomineme-li posílení finančních i politických zdrojů těchto nacionalistů.

Jak to tedy dopadlo tentokrát? Účast dosáhla 50,9 % a vzepřela se tak trendu vytrvale klesajícího zájmu. Jedná se o nejvyšší volební účast v evropských volbách od roku 1994 (56,7 %). Zdá se tak, že ve věku Trumpa, Macrona a Salviniho je stále více lidí přesvědčeno o naléhavosti zapojení do voleb.

Continue Reading