Délský potápěč

François Duprat

Autor: Jez Turner

Nedávno jsem se na pozvání francouzských nacionalistů vydal na hřbitov v pařížské čtvrti Montmartre vzdát hold k hrobu a památce jednoho ze zakladatelů evropské identitární scény. Na jednoduchém, ale elegantním náhrobku z černého mramoru není žádný epitaf ani žalm. Vedle keltského kříže a nad daty 26. 10 1941 – 18. 3. 1978 je pouze vytesáno jméno ‚François Duprat‘.

V anglofonním světě zůstává Duprat téměř neznámý, ale na kontinentu jeho práce, spisy a celoživotní příklad zůstávají inspirací, jak dokazuje mj. plakát vysoce uznávané  španělské strany Movimiento Social Republicano.

Na dokonale upraveném hřbitově na Montmatre dostávají turisté letáky, které jim pomáhají najít hroby velikánů a dobrodinců. Duprat na seznamu chybí a když se jeho hrob zeptáte v kanceláři u vchodu, ochranka začne nervózně rozhazovat rukama a pokusí se schovat. Zmiňte jeho jméno před francouzským konzervativcem Cameronova typu a dá se za křiku „OAS!“ na útěk, liberálovi se objeví pěna u úst a socialisté s marxisty nervózně ztichnou a začnou si nervózně okusovat nehty.

Kdo tedy vlastně byl François Duprat?

Continue Reading

Totální stát v praxi?

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Základní pojmy:

Suverenita. Znáte definici: „Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu.“ (Myšlenka sama je Kierkegaardova, na to poukázal sám Schmitt.) „Výjimečný stav určuje sám sebe a normální stav.“ To je nejslavnější věta ze Schmittova spisu Polititická teologie. Jaký je smysl této teorie suverenity: Je současně teorií samého pomezí zákonů, jejich prosaditelnosti a jejich porušení – tedy vždy i současně teorií decize.

Co znamená vlastně suverenita, suprema potestas? Přirozeně – i to patří k politické teologii – jsou všechny podstatné pojmy státovědy sekularizované teologické pojmy – a to platí a fortiori pro suverenitu. Suverénem je ve vlastním smyslu jen Bůh. Ten má vskutku suprema potestas  (svrchovanou moc). Suverenita je moc, která může ustavovat absolutně, která klade něco mimo sebe samu. Ale již ve středověkých úvahách (u Dunse Scota), ale i v německém idealismu (u Fichta) bylo pamatováno, že ten, kdo něco ustavuje, se v témže momentu omezuje. Aby zůstal suverénním, musí tedy zákon, aby to neomezovalo suveréna, být zrušen.

Tento vzorec je vzorcem suveréna, který, když platí ústava, tak ji může zbavit platnosti, a tato suverenita se uplatňuje opačným způsobem v případě revoluce, kdy zde žádná ústava není a právě kdy suverén právo ustavuje. Vůdce ochraňuje právo je pak bytostně pozicí, která vytváří suverenitu v momentu neplatnosti zákonů: Vůdce tvoří jako suverén právo. To je decize.

Continue Reading

Než přistoupíme k poznání, musíme podle Francise Bacona „vyčistit zrcadlo“. Jan Hlaváč tak činí v první kapitole své avizované studie Karel Marx a jeho nauka s velikou důkladností, aby pokud možno vyloučil klamné, deformované obrazy. Zde se seznámíme s tím, z jakých úhlů na dané téma sám nazírá.Jen tak bude možné zjistit, zda je z těchto míst zkoumaný předmět opravdu ostrý.

1. Východiska této práce

Cílem této práce je zhodnocení Marxova díla. Zde je třeba uvést, že nejsem Marxovým vyznavačem, tudíž vycházím z jiných filosoficko-metodologických východisek.

Přiznávám se, že můj duchovní vývoj v zásadě v hrubých rysech skončil již někde na gymnáziu, kde jsem se přihlásil ke starořecké kalokagathii 1], kterou jsem pochopil jako harmonický rozvoj tělesných a duševních sil, doplněnou o zásadu logického pozitivisty Ludwiga Wittgensteina (1889-1951): „Mluv logicky nebo mlč“ 2]. Pokud jsem od této linie odbočil a hledal v různých sférách i nadále, ukázalo se, že toto hledání, pokud nedoplňovalo předchozí zjištěné, ukázalo se být často nadbytečné, zavádějící.

To se týká zvláště mých setkání s asijskými filosofiemi a náboženstvími, od kterého jsem si původně sliboval více. Nyní si z nich při zpětném pohledu nejvíce i přes jejich nadměrnou složitost a poplatnost víře v převtělování duší cením indické systémy sánkhja, vaišéšika a njája 3], čínský taoismus připomínající řeckou kynickou a stoickou filosofii 4] a se sv. Tomášem Akvinským někdy srovnávaný neokonfucianismus Ču Siho (Zhu Xi; 1130-1200) 5]. Nicméně si nelze nevšimnout toho, že čínská filosofie se vyznačovala nižším stupněm propracovanosti ve srovnání se starořeckou a tedy i západoevropskou filosofií.

Continue Reading

Nemáme v plánu zachránit liberalismus, jak si jeho teoretici plánují – naším cílem je zabít ho jednou a provždy.

Autor: Alexandr Dugin

Ideologická dimenze nadcházející války s Ruskem

Válka proti Rusku je v současnosti na Západě nejdiskutovanějším tématem. Momentálně jako pouhý návrh nebo možnost, který se ovšem v závislosti na rozhodnutích všech stran zúčastněných v ukrajinském konfliktu – Moskvy, Washingtonu, Kyjeva a Bruselu – může stát realitou.

Nechci se zde zabývat všemi aspekty tohoto konfliktu a jeho historií. Místo toho se pokusím o analýzu jeho hlubších ideologických kořenů. Mé pojetí nejzávažnějších událostí je založeno na Čtvrté politické teorii, jejíž principy jsem popsal ve stejnojmenné knize (kterou vydalo nakladatelství Arktos v roce 2012).

Proto nebudu válku Západu proti Rusku zkoumat z hlediska rizik, nebezpečí, nákladů či následků, ale pokusím se osvětlit její ideologický význam z globální perspektivy. Místo války samé (skutečné či virtuální) se budu zamýšlet nad jejím smyslem a podstatou.

Podstata liberalismu

Současný Západ má jedinou vládnoucí ideologii – liberalismus. Ten se objevuje v mnoha verzích, podobách či odstínech, jeho podstata je ale vždy stejná. Liberalismu je vlastní vnitřní, základní struktura, která se řídí následujícími axiomatickými principy:

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Životopisná data a dílo

Carl Schmitt se narodil 1. července 1888 v Plettenbergu v Sauerlandu, na antipruském západě, kde vyrostl pod vlivem Bismarckova kulturního boje a kde byl vychován katolicky. Studoval práva.

V roce 1910 složil referendářské a doktorské zkoušky prací na téma O vině a druzích viny. [1] Pak pracoval jako referendář v bavorském úřadu pro válečné hospodářství. V roce 1915 se stal asesorem ve Štrasburku, kde se habilitoval prací Hodnota státu a význam jednotlivce. [2]

Revoluci prožil Schmitt v Mnichově, v kruhu elitních právníků okolo Georga Kerschensteina, pedagoga žijícího v letech 1854 až 1932, zakladatele pracovní školy, sociálního pedagoga. Schmitt přišel do styku i s Kurtem Eisnerem a Ernstem Niekischem, zažil v roce 1919 konec Bavorské republiky rad. Poté se Carlu Schmittovi podařilo seznámit s Maxem Weberem – v posledním období jeho života – , označoval se za jeho žáka. Od roku 1921 přednášel na Mnichovské vysoké obchodní škole, nejen trestní právo, svůj původní obor, nýbrž i ústavní právo. Ještě v tomtéž roce byl povolán na universitu v Greifswaldu přednášet veřejné právo, a v roce 1922 byl povolán do Bonnu.

Continue Reading

Nacionalismus je touha po svobodě (ne kolaborace s Židy s cílem získat režimní posty)

Autor: Andrew Joyce

V minulých dnech a týdnech se objevila řada komentářů zabývajících se údajnými fašistickými či antisemitskými sklony ukrajinských nacionalistů zapojených do revolučních událostí. Nejnověji je Vladimir Putin označil za „fašisty“ a „antisemitské reakční síly“, kteří páchají „nejdivočejší násilnosti“. Komentátoři však zůstávají nejednotni v tom, jestli Putin skutečně věří, že je Ukrajina pokraji fašistického převratu, nebo jestli nejde o prosté ospravedlnění ruského vojenského zásahu na Krymu. Nicméně, nehledě na nejasnou podstatu nacionalistické koalice, se rozhodl Abraham Foxman – stále ještě pevně usazen v sídle Ligy proti pomluvám (Anti-Defamation League – ADL) a stále mrtvičně zsinalý při sebemenším náznaku nacionalismu mezi bílými Evropany – poukázat na stránkách liberálního deníku Huffington Post na „znepokojení ukrajinské židovské komunity“ a vyzval novou vládu, aby „vydala záruky“ ukrajinským Židům.

Foxman a řada zpravodajských agentur označují za zvlášť znepokojivé postoje některých skupin a jednotlivců ve volné koalici nacionalistů a zejména potom stranu Svoboda. Protože řada těchto jednotlivců a skupin (stejně jako jejich postoje k Židům, multikulturalismu a Západu) jsou pravděpodobně neznámé širšímu západnímu publiku, doufám, že tento článek poskytne historický přehled a analýzu některých trendů ukrajinského národního hnutí. Věřím, že tak přispěji k lepšímu pochopení událostí na Ukrajině z pohledu západního bílého nacionalismu (K pojmu „bělošský nacionalismus“ viz poznámka č. 1 v článku Grega Johnsona „O ukrajinské krizi“ – pozn. DP).

Ukrajinský nacionalismus musel vždy bojovat o své místo na slunci. Území Ukrajiny bylo terčem mnoha polských, tureckých, kozáckých a ruských tažení a invazí přinejmenším od 17. století a ve století 18. bylo rozděleno mezi Ruskou říši a Rakousko. Dokonce i v současnosti odborníci jako například Andreas Umland a Anton Šechovcov poznamenávají že „současná západní Ukrajina náleží více do střední než východní Evropy a v některých ohledech je podobnější baltským zemím než ostatním postsovětským republikám“. 1]

Continue Reading

Titulek zajisté nepřesný. Žid s plnovousem nás už obvykle z plakátů nestraší. Avšak jeho učení zakořenilo v myslích mnohých a znovu a znovu prorůstá mladými mozky. V čem spočívá tato vitalita? Odhalil snad Marx kapitalismus jako nikdo jiný? Platí jeho postuláty i pro ten dnešní? Podobné a jiné otázky zodpovídá z konzervativně-liberálního hlediska dr. Jan Hlaváč ve své rozsáhlé studii Marx a jeho nauka,  kterou připravuje pro naši Čítárnu. Ve třech pokračováních vás s laskavým svolením autora zatím seznámíme s jejími východisky:

Úvodem

To, co mě přivedlo k tomu, abych věnoval Karlu Marxovi zvláštní pozornost, byla neuvěřitelná a absurdní situace za starého režimu: Určité sociálně-filosofické učení vzniklé v 19. století, v tomto případě nauka o spáse lidstva z péra Karla Marxe, tedy jeho oficiální podoba označovaná jako marxismus-leninismus, kam se řadilo též dílo Marxova německého souputníka Bedřicha (Friedrich) Engelse (1820-95), se kterým  v komunistické hagiografii tvořil dvojici upomínající na biblického  Mojžíše a Árona, a  věrného následovníka a vykonavatele politické závěti hlavního organizátora a ideologa politické sekty bolševiků Vladimíra Iljiče Lenina (1870-1924) bylo prohlášeno za oficiální a ve své kanonizované podobě považováno za studnici veškeré moudrosti, zvláště pokud jde o výklad společenských jevů, za závazný společenský program a zároveň za zdroj veškerého práva.

Třídní justice vyplývající z neurčité, tvárné a tudíž i lehce zneužitelné ideologie byla nadřazena  právnímu státu, neboť učení uvedeného muže o třídním boji  se stalo zdůvodněním a ospravedlněním pro politické násilí, které si vyžádalo miliony obětí, které se provinily často jen tím, že se narodily v lůně vybrané společenské skupiny pojaté jako třídní nepřítel. A všechny ostatní názory a světonázory byly úměrně své odlišnosti od díla velikého proroka odmítány, případně i potlačovány, a když to nešlo jinak, tak třeba i násilím.

Tento stav nápadně připomínal středověké církevnictví s jeho dogmatismem a pronásledováním kacířů. Jeho tvůrci se jím dokonce někdy i přímo vědomě inspirovali. A ten, kdo byl u toho, musel dennodenně po léta vyslýchat totéž: Stálé opakování myšlenek velkého učitele v různých obměnách často v pokleslém podání pro nezletilé, nevzdělané či mentálně zaostalé. A pokud si uvědomoval, že on nepatří mezi ty pravé a byl navíc citlivý, mohl to i snadno chápat a brát, jako že se mu  oficiálními  hlásnými troubami režimu dnes a denně spílá…

Continue Reading

Válečná léta: Carl Schmitt (vpravo) a Ernst Jünger

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Na podzim roku 1990 vystoupil na půdě Filosofické fakulty UK a Filosofického ústavu ČSAV profesor Schmidt-Biggemann z Freie Universität Berlin s cyklem přednášek o současné německé filosofické scéně. Jako její základní předpoklady a reprezentanty analyzoval mj. dílo M. Heideggera, H. G. Gadamera či T. W. Adorna, zvláštní pozornost však přitom věnoval Carlu Schmittovi, jehož vliv na tehdejší německou filosofii považoval za nedoceněný…

Nelze pochybovat: Carl Schmitt byl antidemokratický, antiparlamentaristický, antiliberální.

Nezastávám nic z pokusů ospravedlnit Schmitta, které se ho snažily očistit jako skutečného demokrata. Ale právě proto si kladu otázky:

Z čeho pramení a pramenila fascinace Schmittovými myšlenkami i po druhé světové válce, a k tomu u lidí, jimž se může tíhnutí k demokracii těžko upřít? Stěží by mohlo smysluplné vysvětlení spočívat v tom, že by se těm, kteří se po válce Schmittem a jeho myšlenkami zabývali, imputovalo, že jsou „vlastně“ fašisty. Něco takového jako infekce myšlenkami neexistuje, myšlenky nejsou bacily. Mohlo by se spíše vyjít z toho, že existuje něco jako věcná obsažnost myšlenek, které se v dějinách zachovávají živé. Co tedy zakládá fascinaci těmito myšlenkami?

Continue Reading

Herbert Schweiger

Autor: Herbert Schweiger

Autor se obrací ke všem nacionálně smýšlejícím Evropanům, aby zastavili přenárodňování, chaos a zánik, který jejich kontinentu hrozí od miliónů alogenních přistěhovalců. Vinu ovšem nelze uvalit na ně, tu nese svět ovládající nadnárodní kapitál, který globalizuje naše i jejich domovy a identity…

V Rodinná politika

Vyznání:

Rodina je základ národa. Potřebuje všechnu ochranu a co možná největší podporu státu.

Požadavek:

1. Státní vedení se musí postarat o to, aby zakládání rodin náleželo k nejvyšším lidským povinnostem, a v tomto smyslu musí být ovlivňováno utváření veřejného mínění.
2. Smyslem manželství jsou děti! Rezignace na rozmnožování je odmítnutí vlastní budoucnosti a odporuje životní vůli národa. Zabezpečení nejvyšší životní hodnoty – dítěte – musí být stanoveno adekvátním rodinným zákonodárstvím.
3. Založení rodiny a domácnosti je třeba podporovat bezúročnou, na upotřebení vázanou manželskou půjčkou až do dvojnásobné výše ročního příjmu. S narozením každého dítěte je 25% půjčky odpuštěno.
4. Podpora mateřství je zdvojnásobena tím, že matka není podrobena tlaku výdělku.
5. Pro ženu a matku je zajištěna komplexní zdravotní péče.
6. K zachování národního zdraví a životní zdatnosti jednotlivých lidí jsou ze zákona stanovena geneticko-hygienická opatření.

Continue Reading

Deutschlands neue Idee: Nationales Manifest für Deutschland & Europa

Autor: Herbert Schweiger

Abychom mohli uskutečnit povýšení [Erhöhung] lidského druhu v rámci velkorasové [großrassische] spolupráce bílých národů [Völker], je v německém národě a evropských národech třeba nového uspořádaní politické vůle a formy. Níže je formulován směrodatný desetibodový program politických požadavků.

Duchovní a politický svět se nachází na největším přelomu lidských dějin. Přírodovědné a duchovědné základy pro konzervativní, marxistický a liberální světonázor již nejsou platné. Poznatky v makro a mikrofyzikální oblasti, věda o genetice a etologie vytvořily úplně nová východiska pro syntézu mezi světonázorem, politikou, kulturou a vědou. Principy nacionálního hnutí odpovídají nejnovějšímu stavu poznání a obracejí se proto daleko do budoucnosti. Mládež se musí rozhodnout, aby od teorie přikročila k politickému činu. Nebude-li toho schopna, tak je už dnes předvídatelné, že německý národ [Nation] a spolu s ním veškeré národy bílé rasy budou ovládnuty z nového mocenského prostoru Asie-islám. My bojujeme proti tomuto nebezpečí ve spolku s hnutími, jež se v jiných evropských národech zavázaly témuž cíli.

Continue Reading

Herbert Schweiger

Před devadesáti lety se narodil Herbert Schweiger. Muž, který svůj boj proti bezbřehému materialismu a arogantní plutokracii nikdy nevzdal

Rodák ze Štýrska (22. 2. 1924 – 5. 6. 2011) bránil Evropu proti sovětskému marxismu-leninismu a angloamerickému liberalismu již ve svazku Zbraní SS. [1] Po útěku z amerického zajetí se záhy pustil do další politické činnosti. Během šesti desetiletí byl činný v množství nacionálně orientovaných organizací, mj. spoluzakládal Svazek nezávislých (Verband der Unabhängigen, VdU) nebo Svobodnou stranu Rakouska (Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ). Přednášel na nespočetných srazech a shromážděních, psal pro řadu listů a časopisů, např. čtvrtletník Volk in Bewegung. Je také autorem několika knížek – v Geld und Weltpolitik pranýřuje anonymní moc nadnárodního kapitálu, jehož mechanismy zavádějí do úrokového otroctví celé národy, tituly Wahre Dein Antlitz a Evolution und Wissen – Neuordnung der Politik jsou pak v Rakousku a Německu dodnes na indexu zakázaných publikací. Pro své smýšlení byl vícekrát uvězněn a soudně stíhán. Na politické pronásledování navázaly i majetkové represálie, které vedly ke ztrátě miliónového jmění. Přáteli i nepřáteli byl a je pokládán za předního myslitele a „šéfideologa“ nacionálního a sociálního politického proudu poválečného Rakouska. [2] 6. června 2009, den po svých pětaosmdesátinách, měl v Jihlavě promluvit před vzpomínkovým pochodem za uctění padlých hrdinů a vůbec všech obětí druhé světové války, magistrát však akci zrušil. Z knížky, kterou tehdy věnoval jedné české účastnici, se ve dvou či třech pokračováních stručně seznámíme s tím, co tak „strašlivého“ tento „poslední untersturmführer“ vlastně vyznával.

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Na závěr se pokusme přesně označit odchylky, které odlišují Rosenbergův Mýtus od Wagnera a od romantismu, jestliže to tedy, jak doufám, odchylky jsou. Není to myšlenka společenství a není to myšlenka chybějící nejvyšší hodnoty, už vůbec ne vztah k budoucnosti místo k přítomnosti. Jediná výrazná oposice, která se zvedla proti Rosenbergově knize a stojí za zmínku, vyšla od církví. Na evangelické straně měl slovo Walter Künneth; Rosenbergovi přiznává (a uvažte, za jakých okolností to Künneth takto formuloval), že „si je vědom toho, že jest jedna pravda, za všech okolností ostatním nadřazená; nejvyšší hodnota, podle níž se poměřují všechny ostatní hodnoty, že je jedna síla, z níž všechna síla a všechen život pramení, že je jeden smysl a jeden význam všeho bytí, který má neomezenou platnost.“

To je takřka bod minimálního konsensu, Pro křesťana však – a pro romantismus, dodávám – byla tato nejvyšší hodnota, nejvyšší smysl vždy předmětem nadsmyslového světa. Chápu tato slova v širokém smyslu, že pod to spadá každá z hodnot, kterou si nemohl lidský subjekt dát sám prostředky rozumu a na základě vlastního chtění. Hodnota, kterou si člověk dává sám, by tím pozbyla veškeré sociální závaznosti: jak může být člověk spasen skrze výplod své vlastní fantazie?

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Ať už Rosenbergovo myšlení označíme jak chceme, jako překroucení či převrácení Nietzscheových myšlenek, jisté je jedno; zde se tahá za páky téhož diskursu, který Nietzsche otevřel.

Klíčový Rosenbergův pojem „rasová duše“ se vyskytuje už u Nietzscheho, i když spíše příležitostně a jen tehdy, nechápeme-li jeho dílo jako celek. Uvedu jedno místo za všechny: V díle Mimo dobro a zlo dokazuje Nietzsche shodu filosofické tradice a gramatiky. Tato myšlenka, kterou převzal od Herdera, říká, že pojmový aparát filosofické spekulace zůstává stále v rámci chápání světa, které je vyjádřeno gramatikou toho kterého jazyka. Tehdy byla právě objevena příbuznost indoevropských jazyků nebo spíše jejich příbuzenské podobnosti. Potud je všechno v pořádku a právem si díky této myšlence povšimli Nietzscheho francouzští neostrukturalisté. Jenže pak následuje tento dodatek: „Kletba určitých gramatických funkcí je ve své nejhlubší podstatě kletba fyziologických hodnotových předsudků a rasových podmínek“ – věta, která chybuje právě v chápání podstaty jazyka (ta se nedá odvodit z biologických dispozic, ani ze světa, který existuje jen sám o sobě a je zobrazitelná jen jazykem) a mohla by takto stát i u Rosenberga. Dionýská vrstva, která se rozjasňuje v apollonském zjevení, se u Rosenberga objevuje jako moc krve (a ta u něj znamená vždy krev národa chápaného rasově), vyjádřená souborem duchovních forem (Gestalt) toho kterého národa (Volk), třeba německého, germánského. Mluví přímo o protikladu Fausta a Apollona. Výklad je značně odlišný, ale je proveden stále na základě a prostřednictvím téže „filosofie gramatiky“, pomocí níž vyjadřuje Nietzsche (a mnozí další) své myšlenky a která dnes zdaleka není mrtvá. Podle Rosenberga by to ani nebylo možné: chápe formy (Gestalten) jako manifestace rasy, a dokud ještě germánská rasa žije, bude tvořit a plodit stále tutéž formu. Popírá-li se totiž rasa jako fyziologická hnací síla kulturních dějin, pak musí odpovědnost za rasistický světový názor převzít sama kulturní tradice: takto je rasová ideologie postavena opět na nohy a hledá se pro ni skutečný historický podklad.

Pokusme se nyní proniknout trochu hlouběji do obsahových detailů Mýtu 20. století. Dílo se sestává ze tří „knih“, jejichž titulů bychom si měli povšimnout: Das Ringen der Werte (Zápas hodnot), Das Wesen der germanischen Kunst (Podstata germánského umění) a Das Kommende Reich (Budoucí říše). V první knize je rozvedeno tvrzení, že celá západní kultura vyšla od germánských kmenů; pak prý ale přivodila římská „kněžská kasta“, která se s nástupem křesťanství dostala k moci, společně s jezuity, svobodnými zednáři a „spříseženci mezinárodního židovstva“ úpadek germánské kultury. Nyní však již všechna znamení ukazují na to, že dojde k převratu, „moc přejde do jiných rukou“, z „mýtu krve“ svítá „budoucí říše“, jež bude germánským impériem jediné rasy. Předzvěsti najdeme v mystických spisech Mistra Eckharta; v nich je pramen nového náboženství, činy připravující „německé mystiky“. „Z jeho duše se může jednou zrodit, a také se zrodí německá víra.“

Continue Reading

Francis Parker Yockey: Liberalismus

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Yockey je prvním z protisystémových myslitelů, kteří po válce tvrdí, že liberalismus je pro Evropany zhoubnější než komunismus. Tvrdou vojenskou sovětskou represi východní Evropy pokládal z dlouhodobého hlediska za méně škodlivou než měkkou amerikanizaci, která svým pozlátkem a systematickým podmiňováním okupuje mysli mnohem účinněji a důrazem na sobecké štěstí trvaleji ničí a korumpuje mezilidské vztahy. Neschopnost Sovětského svazu hluboce kulturně ovlivnit své vazaly z něj nakonec dělá méně nebezpečného nepřítele Evropy, než jakým jsou Spojené státy se svým „American Way of Life“ pro každý národ na Zemi.

Původu a ideologii liberalismu proto věnoval jednu z kapitol své knihy Imperium, [1] která poprvé vyšla již v roce 1948, kdy se ještě zdálo, že amerikanizace hodnot nemusí v Evropě postupovat tempem jako v „roaring twenties“. [2] Naopak: v rozvráceném a rozděleném Německu se Yockey osobně setkával s mnoha nezlomenými lidmi, [3] ve Francii a v Itálii měla velice silnou politickou i kulturní pozici levice a leccos z organizace řízeného hospodářství tu zůstávalo v tichosti zachováno, v Portugalsku a ve Španělsku vládl korporativní režim a ve skandinávských státech byl „solidarismus“ prostě doma. Pravda, Velká Británie byla pro Evropu zjevně ztracena, jenže Angličané se vždy drželi stranou. [4]

Continue Reading

Francis Parker Yockey se narodil v Chicagu roku 1917 do zámožné středostavovské rodiny irsko-německého původu. Chodil do školy pro diplomaty, dostalo se mu školení klasického pianisty a roku 1941 s vyznamenáním dostudoval práva. Od konce třicátých let se angažoval v různých proněmeckých iniciativách a organizacích. Přes nesouhlas s americkou účastí ve válce se roku 1942 přihlásil do armády a byl přidělen k jedné výzvědné jednotce v Georgii. Když se dostal do vážného podezření, že hraje dvojí hru a plní špionážní úkoly i pro Německo, předstíral duševní chorobu a byl vojenské služby zproštěn. Oženil se, narodily se mu dvě děti a do konce války pak pracoval u civilního soudu jako asistent veřejného žalobce. Po válce se mu však znovu podařilo získat místo u americké armády v Německu, kde působil jako civilní žalobce ve druhé vlně procesů s „válečnými zločinci“ ve Wiesbadenu. V roce 1947 se své funkce – nařčen z nadržování obviněným a znechucen pokryteckými praktikami okupační moci – vzdal. Od té doby se Yockey rozhodl pro život bojovníka.

Odjel do Irska a tam během šesti měsíců napsal šesti set stránkové Imperium. S rukopisem se vydal do Londýna za Oswaldem Mosleym, který stejně jako on spatřoval v evropanství jediné správné východisko. Oba muži, vyhraněné osobnosti, se po pár měsících sice ve zlém rozešli, ale v „evropské kontaktní sekci“ Mosleyho hnutí stačil Yockey prohloubit a upevnit své styky s „neofašisty“ z různých částí kontinentu. Po vyjití „Impéria“ tak roku 1949 mohl s hloučkem svých druhů založit Evropskou frontu osvobození (= od liberálně-komunistické nadvlády stvrzené přítomností amerických a sovětských vojsk na kontinentu), pod jejíž vlajkou zveřejnil takzvanou „Londýnskou proklamaci“ (The Proclamation of London), která je v podstatě zjednodušeným výtahem a výkladem dvanácti hlavních tezí „Impéria“, a začal též vydávat měsíční bulletin s názvem „Frontový bojovník“ (Frontfighter) s aktuálními politickými komentáři a analýzami.

Continue Reading

Výběr z knihy Pierra Krebse V boji o bytí – Etnosebevražda v multirasové společnosti židovsko-křesťanské civilizace Západu nebo etnokulturní znovuzrození Evropy v organické demokracii indoevropské ražby?

V knize V boji o bytí vyslovuje Dr. Pierre Krebs zdrcující kritiku multikulturalismu dokazujíc, jak jeho ideologie totálně ničí všechny kultury, a ne pouze kulturu západní, zatímco upřednostňuje šedivou konformitu. Jeho kniha vyzývá, abychom si zvolili, na jakou stranu konfliktu probíhajícího v současnosti se hodláme postavit. Zdali na stranu těch, kteří se snaží uchovat svoji etnickou identitu, nebo na stranu globálního tržiště.

Ideologie tzv. multirasové, ve skutečnosti ovšem rasám nepřátelské společnosti, vědomě lže, když tvrdí, že rozdíly neexistují. Jedná se o pokus, systematicky potlačit vše organické ve prospěch beztvaré masy, v níž by národy a kultury byly již nerozlišitelné.

Postoj k identitě se proto stal ohniskem, kolem něhož se rýsují nové linie. Linie mezi dvěma odlišnými náhledy na svět, budoucnost a člověka.

PŘEDMLUVA

Znáte onu bezmoc, kterou zbabělci nazývají tolerancí?
s. 11

Proč v umění vše nenávistné, slabošské nebo dokonce naprosto patologické pozvolna vytlačilo Krásu, Sílu, Harmonii?

Proč stále více převládá ekonomický, materialistický a mechanistický postoj ke světu nad politickým, duchovním, organickým?

Proč média vedená „na slovo vzatými profesionály“ systematicky deformují náš pohled na svět?
s. 12

Proč se ještě dnes vede diskuse o existenci ras, případně o biologických zákonech, které je vysvětlují […] o etických zásadách,  opravňujících jejich zachování? To vše jsou samozřejmé a nezpochybnitelné věci, které víceméně zachytil ve své Ústavě už Platón, dávno před moderní antropologií a genetikou.
s. 12-13

Continue Reading

Alfred Rosenberg se narodil 12. ledna 1893 do protestantsko-liberální rodiny v estonském Revalu (dnešní Tallinn), který byl od roku 1346 po dvě stě let državou řádu Německých rytířů a později se stal jedním z měst Hansy. Jako kluk rád maluje a kreslí a je mu teprve patnáct let, když se poprvé začítá do knihy Houstona Stewarta Chamberlaina „Základy 19. století“. Po střední škole studuje architekturu na technice v Rize, kde je členem Burschenschaftu (vysokoškolského spolku), pro který už také přednáší – např. o indické filosofii nebo židovské otázce. Když je za první světové války rižská vysoká škola i s profesory a studenty přeložena do Moskvy, naučí se Rosenberg plynně rusky a seznamuje se s klasiky ruské literatury stejně dobře jako s ruským prostředím v době bolševické revoluce… Poté, co na podzim 1918 německá vojska obsadila Reval-Tallinn, vrací se teď již diplomovaný inženýr architektury do rodného města, aby se tam jako dobrovolník přihlásil do armády. Odmítnou ho – podvakrát – s tím, že v zabrané zemi nemohou přihlédnout k neznámým dobrovolcům; začíná tudíž učit na tallinnském gymnáziu. 11. listopadu však Německo kapituluje. Rosenberg na tuto tragédii reaguje proslovem v domě Hansy: mluví k důstojníkům a vojákům, „poraženým vítězům“, o marxistickém nebezpečí, o židovském peněžním vlivu. A má velký úspěch; ještě téže noci odjíždí do Berlína, kde vidí návrat prodaných, ale neporažených německých vojsk. Z Berlína pokračuje do Mnichova, kde to vře bolševickým převratem. Rosenberg tu prý přistoupí k jednomu ze vzrušeně rokujících hloučků a říká: „Víte, co je to bolševismus? Já to vím, přicházím z Ruska!“ A zapojuje se do bojů proti rudé revoluci: mluví k davu, navrhuje plakát na demonstraci – „Proti bolševismu, za německého dělníka!“. K básníku a dramatiku Dietrichu Eckartovi, prvnímu šéfredaktoru listu Völkischer Beobachter, přichází s otázkou, zda nepotřebuje „bojovníka proti Jeruzalému“ – a je se smíchem přijat. S Gottfriedem Federem, Rudolfem Hessem a dalšími kamarády navštěvuje společnost Thule. Roku 1919, po Hitlerově přednášce v mnichovské pivnici s vpravdě symbolickým názvem Zum deutschen Reich přichází první osobní setkání s budoucím Vůdcem. V rozhovoru o dějinných otázkách poznávají svou duchovou stejnosměrnost a shodnost svých bojových cílů. Od toho dne je mladý „Balt“ nejbližším spolupracovníkem „Rakušana“ Adolfa Hitlera.

Continue Reading

Autor: Maurice Bardèche

Jsem fašistický spisovatel. Měli byste mi za toto přiznání poděkovat, poněvadž tím byl vyjasněn alespoň jeden problém v tomto jinak choulostivém tématu.

A vskutku, nikdo si nepřipouští, že je fašista. Sovětské Rusko, které žije pod vládou jedné strany a policejního státu, to není fašistická země – ve skutečnosti se jeví přesně naopak. Maďarská vláda, která posílá stávkující před stanné soudy a tanky proti dělníkům, to není fašistická vláda. Prostě jen brání moc lidu. Prozatímní vláda 1], která používá teroristické metody, aby vnutila vůli aktivistické frakce 2] celému národu, není fašistická organizace. Je to národně osvobozenecké hnutí. Nejsou to tedy metody institucí, které charakterizují fašismus, ale něco jiného.

Komunisté tvrdí, že když hájíte kapitalismus, tak jste nevyhnutelně fašista. Avšak veřejné mínění je proti tomuto názoru. Spojené státy, Anglie a Adenauerovo 3] Německo jsou podle sovětských zástupců a jejich spojenců fašistické. Dokonce i ve Francii, kde politická krize vynesla k moci poloprezidentský systém 4], bude obyčejný člověk kroutit hlavou, pokud mu řeknete, že žije ve fašistické diktatuře. Je nedostačující, pokud někdo uctivě poslouchá šéfy bank a velkých korporací, aby vás to vedlo k byzvýhradnému přesvědčeni o fašismu.

Continue Reading

„Identita není žádná nedotknutelná esence, jde o dynamickou substanci: nedefinuje to, co se v nás nemění, ale to, co nám dovoluje se měnit naším osobitým způsobem.“ Alain de Benoist

Jsme česká pobočka evropského mládežnického hnutí, jehož cílem je ochrana identity. Identity na úrovni regionální, národní a v neposlední řadě civilizační, tedy evropské. Každá z těchto úrovní identity je pro nás důležitá a úzce spjatá s ostatními. Na politické i kulturní cítíme sepjetí se svou rodnou hroudou; svým městem a regionem, s českým národem a evropskou civilizací. Považujeme se za Čechy, Moravany a Slezany, protože pocházíme z jednotlivých regionů těchto historických zemí a v neposlední řadě jsme Evropané!

Jsme produktem společnosti a systému, kterými opovrhujeme. Hlavními důvody našeho opovržení je jejich systematické odloučení od identity. Systém se od ní vzdálil a začal produkovat konzumní vykořeněnou masu. I my jsme vykořeněná generace, generace mladých lidí, která se snaží znovu najít, vydobýt a bránit svou identitu. Jsme Generace identity.
Stavíme se proti hrozbám a živlům, které identity ohrožují a ničí je. Jsou to globalizace, multikulturalismus, masová imigrace a ekonomický i hodnotový liberalismus. To vše jde ruku v ruce. Usilujeme o to, aby etnokulturní identita různých společenství nebyla tabuizovaným tématem a stala se legitimním předmětem veřejných diskusí. Ve jménu vlastních kořenů a identity hluboce odmítáme masové populační transfery, na něž nahlížíme coby na tragédii, a to jak pro imigranty samotné, tak i pro původní populaci.

Continue Reading

Je nám potěšením oznámit, že redakční kolektiv Délského potápěče dostal povolení k českému překladu knihy Markuse Willingera Generace identity (Die identitäre Generation). Kniha vyjde u vydavatelství Arktos a bude k dispozici mj. i přes internetový obchod Amazon. Pokud budete mít zájem podpořit nejen tento projekt, ale i publikační činnost Délského potápěče celkově, od dnešního dne je k dispozici možnost učinit tak přes PayPal (viz tlačítko Přispějte / Donate na titulní straně). Prvních třicet podporovatelů projektu českého překladu knihy Markuse Willingera obdrží knihu zdarma. V případě jakýchkoli dotazů nás kontaktujte na redakčním e-mailu.

Více informací bude průběžně doplňováno.

Předmluva vydavatele

Upírání práv Evropanů na jejich vlastní tradice, historii a dokonce na vlastní země se stalo součástí kulturních základů současného Západu. Masové přistěhovalectví, selektivní a urážlivá propaganda, neustálé bombardování perverzní, nebo přinejlepším, bezduchou konzumní kulturou – to vše přispívá k přeměně Evropy v bezvýznamnou entitu. Její původní obyvatelstvo tvoří zvětšiny atomizovaní jednotlivci, postrádající jakýkoli náznak směru nebo cíle, kteří jsou stále více pronásledováni politickými systémy, které o lidi, kterým vládnou, nejeví absolutně žádný zájem. Existuje mnoho názorů na příčiny tohoto stavu, největší vliv však bezesporu měla revolta z května 1968, která vytvořila apolitickou, sebedestruktivní situaci, ve které se postmoderní Evropa dnes nachází.

Continue Reading