Délský potápěč

Autor: Thomas F. Bertonneau

Poznámka Thomase F. Bertonneaua: Následuje překlad úryvku z mistrovského díla Dominique Vennera Histoire et tradition des Européens: 30 000 ans d’identité [Dějiny a tradice Evropanů: 30 000 let identity], vydaného roku 2002 nakladatelstvím Éditions du Rocher.
Continue Reading

Poznámka: Jedná se o úryvek z knihy Jonathana Bowdena Blood, napsané mezi dubnem a květnem 1992.

Autor: Jonathan Bowden

Redigoval Alex Kurtagić

Význam přikládaný celým socialistickým diskurzem banalitě, jeho fascinace selháním – opravdovým selháním, nikoliv velikášským a nezdařeným pokusem dosáhnout úspěchu, … ale zbožštění nedostatečnosti jako takové… bylo maximem triumfu, jehož měl marxismus – aniž by si to uvědomoval – ve svém prosazování prázdného materialismu nad duchovními konstrukty dosáhnout.

Jakkoliv naoko přijal ducha válečnické psychologie v otázce třídy, zůstal marxismus vždy degradovaný: plytký, umělý, škvára – doktrína „psychologizované“ hmoty, materialita pšouknutí a říhnutí, uspokojení žaludku. Ve zkratce se vždy jednalo o rouhání proti Bohu, proti naději na vykoupení; odtud ta palčivá nenávist ke všem podobám náboženství a touha zredukovat lidství i přes jeho rádoby hrdinskou pózu na smysl postrádající absurditu. Takovou, v níž z člověka nezbyde než lumpen; průměrnost a všednost, Massenmensch – k sobě se choulící masové člověčenství, prostřední a tupé; bez jakékoliv kultury i důstojnosti.

Continue Reading

Michal Ševčík (bývalý místopředseda Národní strany) pro Délský potápěč

Od dob mého vstupu do Národní strany uplynulo celých 14 let. Za tu dobu se stalo dost věcí, které změnily podobu tzv. vlasteneckého nebo také antiliberálního nemarxistického politického spektra v ČR.

Když jsem vstupoval do Národní strany v r. 2004 byla celospolečenská situace docela odlišná, zejména ve vztahu k EU, multikulturalismu a mainstreamovému liberalismu. Být kritikem EU v té době bylo jako stavět se proti pokroku a podle většiny médií a politiků – být proti návratu do Evropy. To, že tehdy nastalo totální sémantické zmatení a smíšení významu Evropy a EU, které sice trvá dodnes, ale odeznívá jako vlezlá, těžká chřipka, nijak nezlobilo politiky, komentátory a dokonce ani odborníky – dobová obrazovka byla plná apologetů vstupu do „Evropy“…

Mým programem a programem mých kolegů z Národní strany byl integrální český nacionalismus opřený o nekonfesijní husitství ve smyslu branně historickém (s odkazem na čs. legie, zejména ty její části, které prvorepublikový pozitivismus a progresivismus neuznával – např. čs. Kornilovci, 1. čs. úderný prapor a další).

Continue Reading

Kerry Bolton

Autor: Alex Kurtagić

Do kontaktu s Kerry Boltonem jsem se dostal skrze můj první článek pro Occidental Observer „Memoirs of a Disident Student in the Post-Modern Academia“ (Zážitky studentského disidenta z postmoderního akademického prostředí), v němž jsem vzpomínal na své zážitky z postgraduálního studia. V té době, jak uvidíte v rozhovoru, zažíval doktor Bolton své vlastní akademické nepříjemnosti, takže je celkem zřejmé, proč ho můj článek oslovil. Doktor Bolton je členem Academy of Social and Political Research a v The Centre of Independent Studies, mimořádně plodným esejistou a spisovatelem, vydavatelem časopisu Ab Aeterno a přispívatelem do webových magazínů jako Alternative Right, The Occidental Quarterly, Counter-Currents, Journal of Social, Political, and Economic Studies a mnoha dalších. Doktor Bolton napsal knihu Thinkers of the Right (Pravicoví myslitelé) a nedávno mu u vydavatelství Arktos vyšla kniha Revolution from Above (Revoluce shora). Má dva doktoráty: z historické teologie a teologie náboženství, ve svém díle se zabývá geopolitickými, historickými, revolučními, spikleneckými, náboženskými, okultními a zednářskými tématy. V tomto rozhovoru společně prozkoumáme kariéru doktora Boltona, dozvíme se o jeho zkušenostech s akademiky i médii a tak trochu odkryjeme člověka za legendou. Kvůli značné délce rozhovoru jsem ho rozdělil na dvě části.

Continue Reading

Tuto otázku již před více jak deseti roky pokládala redakce časopisu Národní myšlenka tehdejším zástupcům či představitelům nacionálních snah v České republice. Z jejich obsáhlých odpovědí, tištěných na pokračování mezi lety 2003 až 2005, vyjímáme několik charakteristických ukázek.

Continue Reading

Autor: Guillaume Durocher

Dnešní západní liberálové nezaujímají k Platónovi úplně jednoznačný postoj. Na jedné straně se sami označují za dědice řecko-římské civilizace a filozofie – a jak kdysi slavně prohlásil Alfred North Whitehead: „Nejlepší obecná charakteristika evropské filozofické tradice je, že je to řada poznámek k Platónovi.“ 1] Na druhé straně však Platóna někteří – nejproslulejším z nich zřejmě je židovský myslitel Karl Popper – odsuzují coby starověkého původce „totalitarismu“ a archetypálního nepřítele „otevřené společnosti“.

Platóna si vcelku dychtivě nárokovali také fašisté v Mussoliniho Itálii i Hitlerovo Německo. Stejně jako oni totiž zjevně ani řecký klasický filozof nebyl individualistický demokrat, ale elitář a vyznavač komunitarismu. Francouzský historik Johann Chapoutot k tomu dokonce neváhal napsat: „Oficiálním filozofem Třetí říše a mužem současně nabízejícím obsah i politickou vizi nebyl Nietzsche, ale Platón.“ 2] Národně socialističtí intelektuálové jako Hans Günther, Werner Jaeger, Fritz Lenz, Adolf Rusch či Richard Darré Platóna skutečně citovali a někteří o něm dokonce psali celé knihy, jako Hitlers Kampf und Platons Staat Joachima Bannse nebo Platon, Der Kampf des Geistes um die Macht Kurta Hildebranda. Hitlerův tiskový mluvčí Otto Dietrich se ve svých kajícných poválečných pamětech dušoval, že v národním socialismu viděl „přelud beztřídního vůdcovského státu, jaký Platón oslavuje ve svých Zákonech“. 3]

Continue Reading

Úryvek z knihy Alaina de Benoista: Totalitarismus, s podtitulem „Komunismus a nacionální socialismus – jiná moderna 1917 – 1989. Hrozby a výzvy dneška.“

Knihu je možné objednat zde. Zájemci ze Slovenska mohou knihu objednat v e-shopu Protiprúdu.

Komunismus zničil mnohem více lidských životů než nacionální socialismus. Přesto nadále převládá mínění, že nacionální socialismus byl něčím mnohem horším. Jak je to možné? Jak je možno se zřetelem ke dvěma stejnoměrně ničivým systémům považovat za méně odporný ten, který napáchal větší škodu? Jak je možno nadále odmítat představu, že je lze srovnávat? Aby bylo možno zastávat takovéto stanovisko, musí se člověk přirozeně odvrátit od současné bilance obou systémů, protože srovnání není v souladu s tím, co chce dokázat.

Nejčastěji uváděný argument se odvolává na rozdíly v záměrech tvořících základ. Nacionální socialismus je prý nenávistné učení, komunismus jedno z učení o osvobození. Komunismus je prý nesen láskou k lidstvu („dokonalým spojením“, říká Robert Hue, bývalý vůdce Komunistické strany Francie z let 1994—2002), nacionální socialismus prý negováním pojmu lidstvo. Jean-Jacques Becker ujištuje, že „podstatou komunismu je zcela v protikladu k nacionálnímu socialismu humanismus“. 1] Co se týče Rogera Martelliho, ten píše, že „komunismus přísluší k racionalistickému a humanistickému pojetí rovnosti mezi lidmi“. 2] Podle Rolanda Leroye „je podstatou nacionálního socialismu nenávist k lidem […] Podstatou komunismu je láska k lidem“. Guy Konopnicki je toho názoru, že „člověk se stal nacistou z nenávisti vůči lidskému rodu. Komunistou se člověk stal z důvodů zcela opačných“. 3]

Continue Reading

Exkluzivní rozhovor s Alainem de Benoist, čelním intelektuálem evropské Nové pravice a spoluzakladatelem Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de Recherche et d’Études sur la Civilisation Européene — GRECE), vedl Bryan Sylvain, jemuž s překladem pomáhal Mikayel Raffi.

Druhá část rozhovoru zde, třetí zde a závěrečná čtvrtá zde.

Continue Reading

Autor: Jean Thiriart

K evropskému komunitarismu jsem toho už napsal poměrně hodně.

Rozbor je však neustále možné vylepšovat, a jelikož při práci narážím na nové a důležité otázky, mohu nyní s odstupem říci, že jsem kladl snad až přílišný důraz na fenomén kapitálu, konkrétně „třídní spolupráce“ starých a unavených evropských plutokratů s velmi mladými a dynamickými plutokraty americkými, kteří navíc mají rozhodující teritoriální výhodu v podobě Státu-Velmoci.

Jakási sešlost a zkostnatělost našich evropských kapitalistů oproti jejich americkým bratrancům je jejich hlavní nevýhodou. Američanům hrají do karet také ekonomicko-demografické činitele: kolektiv 250 milionů lidí bez celních bariér; to je pro nás dalším handicapem. Od roku 1945 evropská plutokracie ochotně přijímá americkou nadvládu, neschopná či neochotná bránit své postavení. Kdyby kancléř Hitler vyhrál válku, stejně ochotně by přijala dominanci německou. Toto je velice důležité: nemůže být žádná evropská politika, dokud bude politická třída lokajsky posluhovat Spojeným státům. V tom spočívá velký švindl této atlanticistické Evropy, její zatažená ruční brzda. Opírá se třídní spolupráci evropské a americké plutokracie, přičemž ta evropská je americké podřízena.

Continue Reading

Die Kommenden. Überbündische Wochenschrift der deutschen Jugend.

Autor: Edouard Rix

O něco méně známí než Ernst Niekisch jsou Werner Lass and Karl-Otto Paetel, dva atypičtí představitelé národního bolševismu, Louisem Dupeuxem označovaným za ten nejvíce fascinující proud myšlení celé konzervativní revoluce.

V srdci Bündische Jugend 1]

Werner Lass, narozený 20. května 1903 v Berlíně, patřil mezi lety 1916-1920 k hnutí Wandervogel a roku 1923 byl zvolen hlavou bundu Sturmvolk (odštěpenecký svaz od rakouského Wandervogel – pozn. DP), jehož část se v roce 1926 přidala k Schilljugend, kterou založil v roce 1923 slavný vůdce Freikorpsu Gerhard Roßbach. Lass se následujícího roku odtrhnul a založil Freischar Schill, 2] bündisch skupinu, jejímž patronem (Schirmherr) se brzy stal Ernst Jünger a jejíž hlavní náplní činnosti byl „boj o hranice,“ turistické výpravy a vojenský výcvik.

Od října 1927 do března 1928 redigovali Lass s Jüngerem časopis Der Vormarsch („Vpřed!“) založený v červnu 1927 dalším slavným, s Freikorps, spojeným spisovatelem, kapitánem Ehrhardtem. Ve snaze překročit omezující mantinely mládežnického hnutí také následně založil Wehrjugendbewegung neboli Branné hnutí mládeže, které se mělo stát spojením mezi „tvrdostí závazku frontového vojáka, schopností a potenciálem k úspěchu, hloubce hnutí mládeže“ a prostředkem k vytvoření nového typu člověka.
Continue Reading

Autor: Lucian Tudor

V mezidobí od konce 1. světové války do nastolení národně socialistického režimu se z politické, hospodářské a sociální krize, do níž se Německo následkem porážky ve válce propadlo, zrodilo hnutí, jež vešlo ve známost jako „konzervativní revoluce“, případně „revolučně konzervativní hnutí“, jehož příslušníci jsou označováni jako „konzervativní revolucionáři“ či „neokonzervativci“.

Samotný termín „konzervativní revoluce“ se masověji rozšířil hlavně díky projevu slavného básníka, katolického kulturního konzervativce a monarchisty Huga von Hofmannsthala z roku 1927. 1] Hofmannsthal tehdy mj. řekl: „Proces, o němž mluvím, není ničím menším, než konzervativní revolucí v Evropě dosud nepoznaného rozsahu. Jejím cílem je forma, nová německá realita, jež bude společná celému národu“. 2]

Continue Reading

Autor: Organon tou Ontos

V následující eseji rozvádím koncept „urfašismu“ předložený Umbertem Ecem.

Podobně jako život sám je i „urfašismus“ současně jednotou i mnohostí: jednotou svým ztělesněním jednoho jevu a mnohostí kvůli rozmanitosti a rozdílnosti tohoto jevu.

„Ur“ v němčině znamená prvotní, prapůvodní či primordiální: např. v Heideggerově „Urgrund“ („prazáklad“) nebo „Urvolk“ („prapůvodní lid“) či třeba v Goethově „Urphenomenon“ („prafenomén“). 1]

Slovo „fašismus“ zase etymologicky vychází z latinského fasces, tedy „svazek“: politicky sjednoceného lidu.

„Urfašismus“ má být pak prapůvodní zřídlo všech fašistických aspirací i hnutí. Kořeny má mnohé: rasu, etnicitu, dědictví, původ, kulturu, tradici, jazyk, historii, ideály, cíle, hodnoty a … národní stát.

Národ se zrodil všude, kde organicky a historicky vznikla skupina lidí se svou vlastní identitou, osudem a zájmy. Scelený genealogicky, jazykově a institucionálně utváří národ na vyšší úrovni stát. Na ještě vyšší úrovni se národy a státy mohou spojovat do říší, zatímco na nižších lid tvoří rodiny, pospolitosti nebo městský stát.

Continue Reading

Umberto Eco

Další z příspěvků do rubriky Kritické texty – druhá část přednášky Umberta Eca Ur-Fascism z roku 1995

Esej Umberta Eca s názvem Věčný fašismus popisuje klíčové znaky fašistického přemýšlení. Ne vždy je snadno rozpoznatelné, ale tím více je potřebná ostražitost. Vojtěch Pícha předkládá zásadní pasáže Ecova textu.

Umberto Eco pronesl přednášku Věčný fašismus (Ur-Fascism) na půdě newyorské Columbia University před více než dvěma desetiletími. Po nedávné Ecově smrti si v našich médiích v záplavě panychid všiml tohoto ur-textu jen Saša Mitrofanov, snad proto, že sleduje zdroje ruské.

Rusové jsou totiž skrze svou aktuální trpkou politickou zkušenost na věčný fašismus velmi citliví a text koluje ruským internetem v nejrůznějších ideologických prostředích – od liberálně-opozičního po libertárně-anarchistické.

Continue Reading

Autor: Doug Smythe

(Vysvětlivka k termínům red a blue pill – red. DP)

Svoboda se v našich společnostech stala kultem, fetišem a modlou; axiomaticky se jedná o konečný cíl Člověk, stejně jako jím kdysi měla být spása duše. Slovo se viditelně objevuje na národních měnách; rituálně se jej znovu a znovu dovolává žargon obou (amerických – pozn. DP) politických stran, které se samozřejmě označují za jediné pravé ochránce Svobody proti té druhé; a veškerý přípustný politický diskurz i debata se točí kolem otázky, jak docílit co největší míry svobody coby nejvyššího – a vlastně jediného legitimního – cíle veškeré legislativní snahy

Čím přesně ona Svoboda má být, není vždy úplně dobře patrné – jisté však je, že my na Západě ji máme, díky čemuž jsme korunou veškerého Stvoření a vrcholkem lidské evoluce, zatímco naši zaostalejší bratranci na Východě, kteří se dosud plně nevzdali svého barbarství a pověr, i nadále úpí pod tíhou despocie. Že bychom pak této despocii měli vyhlásit válku a zničit ji, i kdybychom při tom měli sami zemřít, aby mohli všichni požívat sladkých plodů Svobody, jež lze na každý pád získat jedině v tomto životě, pak nejen že dává smysl, ale je natolik zjevné, že případný pochybovač by se takto okamžitě odkopal jako šílenec či nemorální člověk.

Continue Reading

Nejednoznačnosti pojmu „fašismus“ ráda zneužívá „levice“ i „pravice“: Na levici se tzv. „korporátní fašismus“ používá zaměnitelně s fašismem jako takovým a část pravice zase ráda spojí všechny podle ní nežádoucí tendence s fašismem: „feminacistky“, „ekofašisté“ a „islamofašismus“ budiž jen několika příklady. Klišé islamofašismu je v oběhu už po desetiletí a s koncem Studené války jeho obliba dále vzrostla. Ze všeho nejvíc to však ukazuje pokroucené chápání dějin.

Jedním z prvních, kdo ve svůj prospěch užíval nejednoznačnost pojmu „fašismus“, byl Lev Trockij: fašistický režim se podle něj dostává k vládě nad společností tehdy, když se kapitalistické třídě podaří izolovat se před revolučním kvasem dělnické třídy. Idea „korporátního fašismu“, tedy svazku velkokapitálu, policie a vojenských zájmů, se na levici těší nemalé oblibě i dnes. Nedávno se třeba židovská televizní novinářka Rachel Maddowová ve své show snažila ukázat, že fašismus je vlastně autokratický kapitalismus a Britské unii sira Oswalda Mosleyho šlo v prvé řadě o ochranu zájmů kapitálu.

„Pravice“ je pak ve svém nakládání s „fašismem“ podstatně amorfnější: „ekofašisté“, „feminacistky“ a „islamofašisté“ ztělesňují spojení životního stylu a politického či sociálního přesvědčení s „fašismem“. Neokonzervativní pravice si pak nejpalčivější nenávist vyhradila pro „islamofašismus“ či „islámský fašismus“, koncept vyrůstající ze směsice mýtu o „dobré válce“ a americké blízkovýchodní politiky. Ten nabýval na oblibě s koncem Studené války, kdy poslední zbývající překážkou sionistickému programu na Blízkém východě zůstaly sekulární muslimské státy, jako například Irák Saddáma Husajna.

Continue Reading

Autor: Marc Bennetts

Poprvé jsem existenci Eduarda Limonova, nejnesmiřitelnějšího moderního ruského spisovatele a politika, zaregistroval během svého delšího pobytu v Moskvě v polovině 90. let. Tehdy byl ohnivým předákem Národně bolševické strany, hnutí přímé akce, které usilovalo postavit se katastrofickému panování prezidenta Borise Jelcina syntézou krajní levice a krajní pravice. Jeho mladí stoupenci typu, který se o sebe umí postarat na drsných ruských ulicích, mu říkali „vožď“ – tedy vůdce – stejně jako stalinisté Strýčku Joeovi a zástava jeho strany se pyšnila výbušnou směsicí nacistické a komunistické symboliky.

Jeho strana byla v roce 2007 po sérii smělých politických kaskadérských kousků – mj. obsazení kremelské recepce – postavena mimo zákon. Letos (rozhovor vznikl v roce 2010 – pozn. red.) sedmašedesátiletý Limonov je dnes jedním z vůdců miniaturního opozičního hnutí, nestabilní a periodicky se rozpadající a zase sjednocující koalice s hrstkou liberálních reformátorů a dlouholetých lidskoprávních aktivistů. V roce 2012, kdy se očekává zvolení Vladimira Putina do třetího prezidentského funkčního období, se sám plánuje ucházet o tento nejvyšší úřad v Rusku,

Continue Reading

Alexander Markovics

Autor: Alexander Markovics

Evropou i celým Západem obchází strašidlo – strašidlo populismu. Co ale označení populismus vlastně znamená? A čím se skutečný populismus liší od populismu předstíraného, „populismu“ Emmanuela Macrona, Sebastiana Kurze a dalších liberálů, kteří se takto jen snaží zachránit liberalismus jeho šidítkem?

Skutečný populismus v prvé řadě překračuje klasické pravolevé politické dělení. Jak už naznačuje samotný termín „populismus“, odvozený z latinského slova „populus“ (lid), zrodil se populismus z krize západního liberalismu a demokracie coby záštita lidu proti zkorumpovaným elitám. Populismus tak načrtnul novou politickou dělicí linii, jež už dnes nevede ani tak mezi levicí a pravicí, jako spíš mezi elitami a masami.

Continue Reading

Helmut Schmidt a Li Kuang-jao na setkání v Singapuru v květnu 2012, kde diskutovali o evropské krizi a dalších problémech.

Autor: Samuel T. Francis

Článek vznikl na konci roku 2004 – pozn. red.

V Evropě, i když zatím třeba ne ve Spojených státech, si někteří lidé pomalu začínají uvědomovat, že rozhodnutí přivítat ve svých zemích v průběhu posledních několika desetiletí miliony imigrantů možná nebylo být úplně dobře promyšlené.

Zatím posledním z těchto Evropanů je někdejší západoněmecký kancléř Helmut Schmidt, který mluví o újmě, kterou s kolegy způsobili své vlastní společnosti.

Minulý měsíc se Schmidt v rozhovoru pro jedny hamburské noviny přiznal, že „koncept multikulturalismu je jen obtížně slučitelný s demokratickou společností“ a že pozvání tisíců tureckých „gastarbeiterů“ do Německa v průběhu minulých desetiletí bylo zřejmě omylem.

Continue Reading

Michael O’Meara

Autor: Brett Stevens

New Culture, New Right: Anti-Liberalism in Postmodern Europe
Michael O’Meara
224 stran, 1st Books

V knize New Culture, New Right (Nová kultura, Nová pravice) se Michael O’Meara pouští do důkladného přehledu poválečného konzervativního obrození. Všechny pojmy, o nichž se mluví, jsou v knize rozebrány bez přehnaně sebestředné kritiky. Jedná se o hutné, podrobné a technicky přesné dílo, takže rozhodně není pro každého. Pro všechny, kteří se vážně zabývají možnostmi nabízenými Novou pravicí, je však povinnou četbou.

Vášnivě napsaný útlý svazek (jen něco málo přes 200 stran) se rychle stal jednou z mých nejoblíbenějších knih o Nové pravici. Je napsán z velké části akademickým stylem, ale co je důležitější, přináší exkurz jejími dějinami prostřednictvím hlavních myslitelů a bod po bodu ukazuje vývoj myšlenek, jež se staly součásti Nové pravice. Nejedná se o propagandu ani oddechové čtení, ale výklad politických dějin prostřednictvím filozofie.

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Latinský neologismus „homo americanus“ do jisté míry slouží jako hanlivé označení amerikanizovaného občana i jeho životního stylu. Americký člověk – homo americanus – i se svou puritánskou etikou často bývají v Evropě terčem posměchu a americký systém, mentalita a především zahraniční politika jsou na Starém kontinentu předmětem kritických antropologických i politických studií. Autoři některých z nich zaujímají apriorně konfrontační postoj, další pak lze zařadit spíše do kategorie společenskopolitické satiry 1] a jiné se pokoušejí vědecky prokázat mezery a omyly americké zahraniční politiky. Přestože drtivou většinu Evropanů s Američany spojuje rasový původ, jejich společnosti se od sebe liší, v některých ohledech i dosti zásadně. S postupující amerikanizací evropské společnosti si však můžeme klást otázku: proč bychom měli fenomén homo americanus studovat výhradně v Americe? Nadnárodní jedinečnosti amerického systému na počátku 21. století je třeba kriticky zkoumat v příslušných akademických oborech. Jako nejlepší přístup ke kritickému rozboru předmětu homo americanus a jeho konkrétní systém se však jeví interdisciplinární výzkum a historická komparace.

Kdo tedy je tento homo americanus, a kým byl vůbec definován? V jakém časovém období, na jakém místě a čí terminologií? A hovoříme-li o průměrném homo americanus, máme na mysli nějakého finančního žraloka z východního pobřeží USA nebo předválečného básníka jako byl Edgar Allan Poe; revolučního amerického heretika jako Thomas Jefferson, nebo srovnatelně heretického Američana, jakým byl George Fitzhugh? A pokud vezmeme za ztělesnění typu homo americanus soudobého neokonzervativního akademika, neměli bychom se ztotožnit i s jeho závěry a soudy o americkém systému? Dnešní neokonzervativec se může považovat za skutečného Američana právě tak silně, jako kdysi jižanští agrárníci, přestože jejich etnické a politické loajality by snad ani nemohly být vzdálenější. Každé vymezení pojmu homo americanus se tedy nevyhnutelně odvíjí od společenské, intelektuální, rasové a etnické pozice pozorovatele i pozorovaného.

Continue Reading