Délský potápěč

Carl Schmitt při projevu na oslavách Dne německého průmyslu a obchodu v Krollově opeře 8. dubna 1930.

Autor: Paul Gottfried

Schmittovi kritici – od pobouřených katolických souvěrců po samozvané liberální demokraty – rádi opakují, že jeho rozlišování mezi liberalismem a demokracií bylo zcela umělé. Ve skutečnosti mělo dle nich zhoubný politický účel: zdiskreditovat potlučené zbytky výmarské německé parlamentní vlády a připravit půdu fašistické diktatuře založené na mytické vůli lidu zproštěné ústavních omezení. Do největší hloubky tento argument propracovává Jürgen Fijalkowski v díle Die Wendung zum Führerstaat z roku 1958, ale jeho stopy nalezneme také v protischmittovských invektivách v The New Republic a jinde.

Tento konkrétní útok na Schmitta coby vypočítavého proto-fašistu kontrovali jeho nedávní obhájci – včetně mě – odkazem na jeho prokazatelný odpor vůči nacistům v letech 1931 a 1932. Lze také poukázat na jeho návrhy z 20. let učinit výmarskou ústavu robustnější zavedením dalekosáhlých prezidentských pravomocí tváří tvář ohrožení německého státu a výmarského režimu. Nezapomínejme také na Schmittovu podporu extenzivního výkonu výkonné moci během úřadování socialistického prezidenta Friedricha Eberta i jeho konzervativního nástupce Paula von Hindenburga.

Continue Reading

Nicholas Kollerstrom – Breaking the Spell

Autor: James J. O’Meara

Dachau blues those poor Jews
Dachau blues those poor Jews
Dachau blues, Dachau blues those poor Jews
Still cryin’ ’bout the burnin’ back in world war two’s
One mad man six million lose.

– Captain Beefheart, “Dachau Blues“ [1]

Vždy jsem se ztotožňoval s modrou barvou. Je to moře, hustota nálady, samota, barva tanoucí na mysl při zvuku hlasu Marca Almonda; je to francouzská báseň a hustá kytice chrp v bílé váze. Modrá barva se v mysli protahuje, podobná kočce.

– Jeremy Reed [2]

Blue, blue, electric blue/That’s the colour of my room
Where I will live/Blue, blue

Pale blinds drawn all day/Nothing to do, nothing to say
Blue, blue

– David Bowie, “Sound and Vision”

Podobně jako chtěl na prahu svého šílenství Nietzsche být jen profesorem v Basileji [3] či, snad skromněji, jako chtěl – nebo to alespoň předstíral – George Constanza být architektem [4], vždy jsem chtěl navštěvovat (nepřehlédněte minulý čas) Londýnskou školu ekonomie (LSE) a absolvovat s MSc (ekvivalent Ing., pozn DP) na fakultě filozofie, logiky a vědecké metody [5].

Stejně jako má Harvard lepší zvuk než MIT  [6] a Oxford než Harvard, LSE nad všemi ční díky kombinaci prestiže a uhlazené technokracie; spíše euro-mandaríni než paka z Teorie velkého třesku. A navíc, studium filozofie v obklopení skutečné vědy by výrazně snížilo množství ideologické bagáže [7].

Jakkoliv se mohou zdát tyto akademické fantazie čistě subjektivní [8], mnou představovaná objektivita tamější filozofie (na rozdíl od obtížného, ale povrchního akademického tlachání „analytické“ filozofie jinde) skutečně vedla ke vzniku některých opravdu významných počinů lidí jako Sir Karl Popper, Imre Lakatos a konečně (i když – pravda – k zoufalství ostatních) [9] i „epistomologickému anarchismu“ Paula K. Feyerabenda. [10]

Continue Reading

Raffael Santi: Athénská škola (detail), 1510–1511.

Autor: Roger Scruton

Jistě, ne tolik, jako filozofové potřebují hudbu, ale přesto tomu tak je. V minulosti naše hudební kultura spočívala na pevných základech církve, koncertních síní i domovů. Sdílená tonální harmonie byla společným jazykem skladatelů, hudebníků i posluchačů a lidé doma hráli s důvěrně prožívaným pocitem sounáležitosti s hudbou, kterou vytvořili – a hudba na oplátku patřila k nim. Repertoár nebyl zvlášť kontroverzní ani náročný, a hudba zaujímala své místo při obřadech a oslavách obyčejného života, hrála se spolu s rituály každodenního náboženství a tvořila součást dobrého vychování.

Tento svět se ovšem stal minulostí. Nástroje ovládá jen hrstka lidí a hudba se v domovech line z digitálních přístrojů ovládaných tlačítky, k jejichž zmáčknutí není třeba žádné hudební kultury. Pro mnoho především mladých lidí představuje hudba formu samotářského potěšení, určeného k nekritickému přijetí a automatickému uložení do mozku. Okolnosti hudební tvorby se tedy od základu změnily, což vidíme nejen na banálním melodickém a harmonickém obsahu populární hudby, ale i v radikálním vyhýbání se melodičnosti a harmonii v repertoáru „moderních klasiků.“ Naše hudba se – vytržena ze svých starých institucionálních a společenských základů – zčásti vznesla do modernistické stratosféry, kde dokáží dýchat jedině ideje a zčásti uvázla pod tíhou monotónních popových mechanismů v blátě.

Continue Reading

Franz von Stuck – Polibek Sfingy, 1895

Autor: F. Roger Devlin

Co je to vlastně „sexuální emancipace“? Zpravidla bývá definována kontrastem s omezeními představovanými sňatkem a pravidly rodinného života. Podle všeho jde o stav, kdy mají lidé širší možnost volby než v tradičním systému monogamie. „Filozofie playboye“ Hugha Hefnera nabídla mužům více voleb, než jen strávit padesát let každou noc se stejnou ženou. Feminismus slíbil osvobodit ženy od „domácí otročiny“ a proměnit manželství a mateřství jen na jednu z mnoha možných voleb životního stylu.

Na druhé straně však i v rámci manželství vždy figuruje prvek svobodné volby: člověk si volí, zda a do jisté míry i koho si vezme. Manželství je zřejmě nejdůležitějším příkladem zásadní životní volby. V jeho tradičním pojetí ale nelze tuto volbu vykonat a přesto si ji ponechat otevřenou. Jakmile se člověk zaváže slibem a vstoupí do svazku, ipso facto ztrácí možnost volby. Jinak řečeno je manželství jednosměrnou nevratnou jízdenkou. Vaše žena zůstává vaší volbou – i pokud vás nakonec nějakým způsobem rozzlobí či zklame, čemuž se u žádné ženy z masa a kostí nelze vyhnout. Ponechat si volbu družky trvale otevřenou je opisem slova „celibát.“

Continue Reading

Oswald Spengler

Autor: Gregory Ritter

Západní akademici i žurnalisté rádi píší o islámu spousty nesmyslů. Částečně za to může skromná nabídka kvalitních informací a snadná dostupnost záplavy povrchních, politicky motivovaných nesmyslů. Skutečným problémem však je, že se tito lidé nedívají správným směrem. Západní odborníci a komentátoři na dějiny nazírají zjednodušujícím pohledem jako na příběh lidského pokroku. Pro euroamerické dějiny se snad jedná o přiměřeně dobrý nebo přinejmenším použitelný model, který se však při aplikaci na dějiny islámu naprosto rozkládá. Vzepětí islámu jako by přímo odpovídala západním krizím a naopak. Kvůli „pokrokářskému“ modelu si Zápaďané ohledně islámských dějin neustále kladou nesprávné otázky: „Kde se to pokazilo?“ „Proč Střední východ nepřestává sužovat násilí?“ „Kdy islám konečně přijme za své moderní politické a etické zásady?“

Jejich pomýlená kritika zpravidla přichází ve dvou základních variantách: liberální a reakcionářské. Obě strany vyznávají zjednodušující chápání dějin jako po tisíciletí probíhající celosvětový pokrok lidského ducha. Každá strana však ke svému subjektu přistupuje s odlišnými pohnutkami. Podle očekávání převládající liberální pozice pracuje s přirozenou dobrotou všech lidí. „Islám je mír“ (heslo, z něhož se protáčejí panenky). S pocitem uspokojení tak snášejí domnělé příklady klubajícího se modernismu, jako třeba toleranci (v nejužším slova smyslu) náboženských menšin nejranějšími muslimskými vládci. S podobným pocitem uspokojení porovnávají tyto epizodní události s údajně nepolevujícím fanatismem Evropanů a Američanů, táhnoucím se od středověku přes ranou i pozdní modernu až po (a včetně) minulý týden. Tento růžový islamofilní obrázek však nemá se skutečným islámem mnoho společného – jde jen o další z nesčetných pomyslných holí pro bití psa euroamerického historického povědomí.

Continue Reading

Corneliu Codreanu (1899-1938), zakladatel a vůdce Legie archanděla Michaela, také známé jako rumunská „Železná garda.“

Při příležitosti Codreanuových nedožitých 117. narozenin přinášíme našim čtenářům jeho postřehy k demokracii v její moderní, liberální podobě. Redakce DP

V tomto článku zakladatel a vůdce rumunské Železné gardy Corneliu Codreanu útočí na nedostatky pluralistické a plutokratické „demokracie:“ její frakcionářství, sklony k rozkolu a pozvednutí Židů a dalších cizorodých prvků nad zájmy vlastního obyvatelstva a národa. Demokracii podle něj také schází stálost, skutečná autorita a příliš ochotně se podřizuje zájmům velkokapitálů a finančního sektoru. Vyzývá k vytvoření rumunského fašismu, který by sjednotil národ a zamezil židovskému vlivu.

Komentář autora knihy:

Méně drastická a vizionářská řešení obhajovaná fašisty byla pro východoevropské masy přijatelnější než návrhy komunistické. Na východě Evropy se mezi válkami rozvíjely různé formy fašismu, z nichž asi tou nejreprezentativnější je rumunská populistická varianta, vyznávaná Železnou gardou, která z útlaku rolníků vinila Židy a „požidovštělý“ vládnoucí establishment. Fašistický populismus zavrhoval demokratický proces a pro dosažení fašistické revoluce v Rumunsku se chtěl opřít o Volk. Následující úryvek ze spisů vůdce Železné gardy Cornelia Codreana je typickým projevem převládajícího smýšlení mezi rumunskými fašisty, kteří ve 30. letech požívali značné podpory na venkově, mezi dělníky z továren i intelektuály.

Continue Reading

John Frederick Charles „Boney“ Fuller (1 . 9. 1878 – 10. 2. 1966)

Naše moderní média ráda vykreslují vojáky jako prosťáčky neustále s prstem na spoušti, stvoření mdlého a zastaralého ducha, která se stále obtížně vypořádávají s přechodem z 18. do 19. století. Naneštěstí ale přinejmenším v prostředí západních demokracií skutečně pobídky zvenku a omezení režimů vyhánějí intelekt z řad vojska takřka raketovou rychlostí. Přesto se v uniformě i přes všechny překážky čas od času rozzáří velkým jasem pronikavý duch. Zdaleka tím nejjasnějším – skutečnou supernovou – byl generálmajor John Frederick Charles Fuller. Chování britských politiků a nejvyšších důstojníků ke generálu Fullerovi lze směle přirovnat ke vztahu Galilea s inkvizicí.

Mládí

Fuller se narodil v anglickém Chichesteru roku 1878. Jako dítě neprojevoval výraznější akademické nadání. Nudné školní osnovy z velké části ignoroval, a raději četl knihy dle své vlastní volby nebo se vydával na dlouhé výpravy po kraji. Přestože byl jeho otec duchovním, ztratil Fuller tradiční víru velmi brzy. Zůstal tak agnostikem, ale agnostikem s celoživotním živým zájmem o metafyzické a etické otázky. Nikoliv školní učivo – ať už vojenské či akademické – ale právě jeho rané vnitřní teologické rozpory napomohly Fullerovi stát se velkým vojenským prorokem své doby. Jako mladý nejenže zavrhl dogma (navzdory nesmírně intenzivnímu tlaku rodiny i okolí proti jeho nonkonformismu), ale také si navykl posuzovat argumenty, testovat teorie a vytvářet alternativní soustavy.

Roku 1897 začal Fuller studovat na Royal Military College a následujícího roku byl odeslán do posádkové služby v Irsku. I když měl rád šerm i střelbu, nepřilnul mladý voják k společenské zábavě důstojnických kruhů. Zatímco jeho spolužáci vyjížděli na lov se psy, Fuller v samotě své studovny četl – ze všech věcí – zrovna filozofii. Jeden z jeho spolužáků poznamenal, že Fullerova konverzační zdatnost a kousavý smysl pro humor často „vyvolával v kantýně naprostý zmatek a nechápavé pohledy.“ Už od samého počátku tak byl, jak sám řekl, „tím nejnetradičnějším vojákem.“

Continue Reading

Jako dokončení série o J. R. R. Tolkienovi, H. Bellocovi, G. K. Chestertonovi a jejich politickém a ekonomickém myšlení (jejíž „úvodní salvu” jsme otiskli v říjnu 2015 zde) přinášíme následující tři reakce v této výměně Josepha Pearce s J. W. Richardsem a Jonathanem Wittem. Redakce DP

J.R.R. Tolkien

Tolkien vs. Belloc o distributismu: odpověď Josephu Pearcovi

Jay Wesley Richards a Jonathan Witt

Joseph Pearce, jehož práce si vysoce ceníme, na stránkách The Imaginative Conservative uveřejnil kritickou reakci na naši novou knihu o politickém a ekonomickém smýšlení J. R. R. Tolkiena, vydanou nakladatelstvím Ignatius. Lépe řečeno šlo o kritickou reakci na krátkou odpověď jednoho z nás v průběhu rozhovoru o knize.

Pearce začíná: „V rámci velice zajímavého interview pro Catholic World Report z 30. října se Jay W. Richards, spoluautor nové knihy zabývající se politickým myšlením J. R. R. Tolkiena, pokusil Tolkiena distancovat od politického přesvědčení G. K. Chestertona a Hilaire Belloca.”

Continue Reading

Theodor Adorno

Autor: Alex Kurtagić

Přesně před 47 lety zemřel Theodor Adorno, německý filozof, sociolog, kulturní kritik, muzikolog a významný představitel Frankfurtské školy. Proslavil se kritikou moderní společnosti, fašismu, antisemitismu a kulturního průmyslu, a i po 66 letech ho levicoví akademici na západních univerzitách stále berou vážně. Jeho dílo výrazně ovlivnilo rozvoj Nové levice.

Theodor Ludwig Wiesengrund — také Theodor Ludwig Adorno-Wiesengrund, Theodor Ludwig Adorno-Wellington a Theodor Wiesengrund Adorno — se narodil 11. září 1903 v rodině zpěvačky a obchodníka s vínem. Jeho matka byla Korsičanka katolického vyznání, jeho otec pak asimilovaný židovský konvertita k protestantismu. Theodor – prý zázračné dítě – už ve 12 letech rád hrál na klavír Beethovenova díla. Vynikal ve škole, kterou zakončil jako nejlepší v ročníku. Brzy však bohužel sešel na scestí a ještě než získal diplom, otrávili jeho mysl svými marxistickými teoriemi György Lukács a Ernst Bloch.

Adorno pociťoval reflexivní nenávist k německému nacionalismu a s hořkostí pozoroval ochotu německé inteligence – včetně lidí jako Max Weber, Max Scheler, Georg Simmel a Siegfried Kracauer – vyslovit podporu Velké válce. Toto rozčarování s ním sdíleli i židovští intelektuálové, pozdější Adornovi kolegové: Walter Benjamin, Max Horkheimer a Ernst Bloch.

Continue Reading

Herbert Marcuse

Autor: Alex Kurtagić

Tzv. „Otec Nové levice“ zemřel na den přesně před 37 lety. Marcuse byl filozof, sociolog a politický teoretik spojený s Frankfurtskou školou – Ústavem pro sociální výzkum.

Marcuse se narodil roku 1898 v Berlíně židovským rodičům Carlu Marcusemu a Gertrud Kreslawské. V roce 1916 narukoval do armády, ale pracoval jen ve stájích. Záliba v mrvě mu zřejmě vydržela, a tak se po skončení Velké války přiklonil ke komunismu a stal se členem Rady vojáků, která se podílela na Spartakovském povstání komunistické strany Rosy Luxemburgové. Jeho nenávist k Německu tedy vyšla na povrch velice časně. Následně se vydal navázat na svou akademickou dráhu a po získání doktorátu na univerzitě ve Freiburgu roku 1922 jistou dobu pracoval v nakladatelském podniku, než se na univerzitu vrátil dále studovat pod zakladatelem fenomenologie Edmundem Husserlem. Jeho habilitaci vedl Martin Heidegger a Marcuse se zprvu pokoušel snoubit jeho ontologii s marxismem – přítrž tomu však učinila Heideggerova podpora nacionálního socialismu.

Continue Reading

Guillaume Faye – La nouvelle question juive

Autor: Michael O’Meara

Guillaume Faye
La nouvelle question juive 
Chevaigné: Les éditions du Lore, 2007

„Nevím, zda Bůh Angličany miluje či nenávidí; vím jedině to, že musejí být z Francie vyhnáni.“ – sv. Jana z Arku

Ve své kritice tohoto kontroverzního díla švýcarský „revizionistický“ historik Jürgen Graf ze svého ruského exilu napsal, že se Guillaume Faye v „rasově nacionalistických a nacionalistických kruzích hodných tohoto označení“ [1] trvale zdiskreditoval. A důvod? Jeho „nepoctivé“ a urážlivé napadání lidí, kteří pochybují o oficiální verzi holokaustu a kteří zachovávají tradiční „judeofobní“ orientaci nacionalistické pravice.

„Nová židovská otázka“ (NŽO) skutečně může znamenat konec Fayeho postavení coby předního identitářského a nacionalistického myslitele, alespoň u určitého segmentu nacionalistické komunity – i když rozhodně ne komunity celé, a možná dokonce ani její většiny. Ostrá srážka holokaust vyvracejícího exulanta a militantně protiislámského Francouze totiž ilustruje zásadní neshodu mezi evropskými nacionalisty, v jejichž řadách se střetávají dlouhodobé historicko-teoretické identity těsně spjaté s antiliberálním křídlem nacionalistické pravice s nezbytnými požadavky, kladenými volebním procesem na nacionalisticko-populistické strany, které se snaží zastavit proimigrační politiku ve svých zemích. [2] Na řešení těchto neshod dost možná závisí samotná budoucnost evropského člověka.

Continue Reading

Jean-Paul Marat

Přesně před 223 lety zemřel Jean-Paul Marat. Nejvíce se proslavil jako krvelačný novinář a autor štvavých pamfletů během Francouzské revoluce. Pochopitelně patřil k jakobínům, tomu nejkrajnějšímu a nejutopičtěji rovnostářskému seskupení své doby.

Narodil se v knížectví Neuchâtel, z něhož se dnes stal frankofonním kanton téhož jména v západním Švýcarsku. Jeho rodiči byli francouzská hugenotka Louise Cabrolová a italský imigrant ze Sardinie Giovanni Mara, který v Ženevě konvertoval ke kalvinismu. ‚T‘ si ke svému později přidal až později, aby znělo „francouzštěji.“

Před Ženevou žil jeho otec ve vesnici Boudry, kde pracoval v manufaktuře. Louise a dokonce i malý Jean-Paul zde podle všeho vyvolávali takovou míru nepřátelství, že Giovanni se musel i s rodinou přestěhovat jinam. Následující dopis z roku 1768 adresovaný Jean-Paulově matce leccos naznačuje: Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Konečně se mi povedlo dostat se do města s kinem a zhlédnout třetí a závěrečnou část Nolanovy epické batmanovské trilogie Temný rytíř povstal.

Temný rytíř povstal se sice nevyrovná Temnému rytíři – což bylo ostatně sotva možné – ale i tak jde o skvělou filmařskou práci. Je to lepší film než Batman začíná a rozvíjí a dovádí postavy i témata obou předchozích filmů k velice uspokojivým a dokonce dojemným rozuzlením.

Christian Bale, Gary Oldman, Michael Caine, Morgan Freeman a Cillian Murphy se vracejí v rolích svých postav z přechozích dílů. Michael Caine si s lehkostí přivlastňuje každý záběr, v kterém se objeví. Nově se objevuje úchvatná koketa Anne Hathawayová jako Kočičí žena (Cat Woman), mohutný charismatický Tom Hardy v roli Batmanovy Nemesis Bane, Marion Cotillardová jako Miranda Tateová (Talia) a Joseph Gordon-Levitt (nejmíň židovsky vypadající Žid od Williama Shatnera) jako (Robin) John Blake.

Continue Reading

Kniha Jana-Wernera Müllera A Dangerous Mind: Carl Schmitt in Post-War European Thought v čínském překladu.

Autor: Gary J. Schmitt

V nejnovějším vydání New Republic popisuje profesor humanitních věd z Columbia University Mark Lilla svou nedávnou cestu do Číny a rozhovory, v nichž zjistil, že německý politický teoretik Carl Schmitt (1888-1985) a v Německu narozený filozof Leo Strauss (1889-1973) „stojí v centru intelektuální debaty“ této země. Podle Lilly mu jeden čínský novinář řekl, že „nikdo vás nebude brát vážně, pokud nemáte co říct o těchto dvou velikánech a jejich myšlenkách.“

Lilla se snaží vcelku věrohodně ukázat, že s nacisty spolupracující Schmitt se těší mezi současnými čínskými intelektuály a akademiky takové oblibě pro svou provokativní (ale neuspokojivou) kritiku moderního liberálního státu – s jeho laissez-faire ekonomikou a na pojetí práv založené politice – která není marxistická. Tím Schmitt poskytuje teoretické ospravedlnění vládnoucímu režimu v Číně, kde od událostí na Náměstí nebeského klidu v roce 1989 státní kontrola a vláda jedné strany do velké míry nahradila jakékoliv předstírané snahy o směřování politického kurzu k liberálně demokratickému státu západního střihu. A naopak – Schmittovo dílo také Číňanům dává přesný popis údajných nedostatků dnešní Ameriky a Evropy.

Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Všechno hoří…

Ve své recenzi Nolanova Batman začíná (Batman Begins, 2005) jsem napsal, že film dosahuje dramatického konfliktu navýšením sázek až do krajnosti: zničení moderního světa (ztělesněného Gotham City) tradicionalistickou Ligou stínů vs. jeho zachování a „progresivní“ vylepšení, o něž usiluje Batman.

Také jsem dodal, že Batmanova proměna v Nietzscheho nadčlověka není dokonalá, jelikož dosud neodvrhl vládnoucí rovnostářsko-humanistickou etiku, která jeho nadlidské úsilí a počiny devalvuje a staví jej do služeb nižších lidí – obyvatel Gothamu.

Tento skrytý konflikt mezi aristokratickou a rovnostářskou etikou vychází jasně na povrch v Nolanově dechberoucím pokračování batmanovské trilogie Temný rytíř (2008), který se bez velkých pochyb stal nejlepším filmem o super-padouchovi vůbec. (Nejlepším filmem o superhrdinech pak jistě jsou Strážci/Watchmen, 2009/ Zacka Snydera.)

Varování: pokud jste film snad ještě neviděli, přestaňte číst. Continue Reading

Davový člověk

Autor: Karel Veliký

Herbert Marcuse se stal populárním v roce 1968. Radikální studenty si získal především svými názory na úlohu inteligence, která má probouzet lid z fikce svobody, kterou vytváří konzumní společnost. Neboť je to prý jedině ona, kdo je schopen, namísto zburžoazněné „dělnické třídy“ starých marxistů, uvědomit si prázdnotu života nasyceného Západu, kde i „diskuze je v přebytku“.

V eseji Represivní tolerance se Marcuse ptá po významu násilí a moci. Základní myšlenkou, na níž v této souvislosti upozorňuje, je změna úlohy tolerance. Tolerance, kdysi heslo vybraných myslitelů, kteří s její pomocí získávali možnost hlásat a hájit své názory (a tím současně být netolerantní vůči svým ideovým protivníkům), se v zmasovělé společnosti stává problematickou, neboť masový člověk žádný vlastní názor nemá a není s to ho ani mít – je pouze manipulován a zainteresováván na stoupajícím uspokojování „svých“ pseudo-potřeb. V takové společnosti je pak vyhlášení možnosti plurality názorů nesmyslem. Trpění svobodné diskuze má význam jen mezi těmi, kdo jsou schopni různé pozice a názory opravdu posoudit.

Continue Reading

Stephen A. McNallen – Asatru: A Native European Spirituality

Autor: Collin Cleary

Dobrý kazatel

Steva McNallena není radno brát na lehkou váhu. Bývalý průzkumník americké armády pěšky přešel Saharu a pobýval v tak exotických lokalitách, jakými jsou Tibet nebo Barma, nejčastěji jako válečný reportér. Jeho reportáže vyšly v časopise Soldier of Fortune (který mě fascinoval už jako teenagera – hlavně tajné reklamy na zadních stranách). McNallen pracoval i jako vězeňský dozorce, vychovatel v nápravném zařízení pro mládež a sloužil v Národní gardě (kde byl i svědkem nepokojů po incidentu s  Rodney Kingem v roce 1992). Ó, a taky šest let učil matematiku a fyziku na americké střední škole a během letních prázdnin se jako Indiana Jones vydával na dobrodružné výpravy do dalekých zemí.

Steve McNallen se také nejvíce zasloužil o obrodu Ásatrú v Severní Americe. Se svou typickou skromností nám svůj život stručně popisuje v této skvělé nové knize, na níž pracoval několik let. McNallen prozrazuje, že se rozhodl následovat bohy svých předků během studia na vysoké škole „buď v roce 1968, nebo 1969“ (str. 61).

Jeho upřímnost se mi líbí. Spousta lidí by si prostě v případě nejistoty zvolila jeden rok, možná dokonce určité datum: např. „Valpružina noc 1969!“ McNallen se ale nechce zalíbit čtenářům nebo si budovat určitou image. Jeho přímost, serióznost a absence domýšlivosti mají hodně co do činění s tím, proč se stal skutečným náboženským vůdcem.

Continue Reading

Olga Hepnarová (30. 6. 1951–12. 3. 1975)

Autor: Vratislav Effenberger

Neměla jsem v úmyslu zabít konkrétní lidi, bylo mně jedno, o koho půjde. Jednalo se mi především o naplnění principu. Principu, ke kterému jsem během životních zkušeností postupně dospěla. Mohu ten princip definovat, když chcete. Jde o to, že jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez zábran a výčitek svědomí ničit společnost. V tom spočívá ten princip.

Olga Hepnarová

V tomto smyslu také Olga Hepnarová vycítila, že by její akt pomsty nebyl úplný, kdyby jí samé byla udělena milost, a proto o ni odmítla požádat. [1] Jedině smrt sama o sobě byla s to vyrovnat bezmeznou hloubku protikladů, v nichž se zmítala jako kdokoliv jiný, avšak mnohem citlivěji. (Neobrací se k žádnému auditoriu, přítomnému ani budoucímu; Ego se zde ztotožňuje v autodestrukci s celou lidskou společností podobným způsobem, jakým se Adolf Hitler ve svém pádu a smrti chtěl ztotožnit s veškerým německým lidem a v závěrečné fázi svého života záměrně usiloval o jeho totální zničení…) Proto také tento akt, na rozdíl od Palachova, není mythotvorný a bezpochyby bude vždy patřit mezi kriminalisticko-psychopatické kuriosity.

Nemyslím, že by tam patřil plným právem. Kdyby tomu tak mělo být, museli bychom dospět k přesvědčení, že zoufalství nad úpadkem lidského společenství mohou propadnout pouze zločinní šílenci. Ve skutečnosti však toto zoufalství, většinou omezeno na introvertní skepticismus, tížilo a tíží nejprozíravější a tím i nejzodpovědnější duchy minulého a zejména tohoto století. Olga Hepnarová vzala na sebe úlohu dát tomuto zoufalství a tomuto skepticismu maximální výraz ve své autenticitě samozřejmě bezperspektivní, přesto však neméně burcující.

Continue Reading

Julius Evola: Člověk a dílo.

Lutte du Peuple: Renato del Ponte, Vaše jméno je úzce spjato s Evolou. Můžete nám říct, jak jste přišel s Evolou do kontaktu a jaký byl váš vztah s ním?

Renato del Ponte: Jsem prostě člověk, který se vždy snažil dát svému životu řád na existenciální, politické i kulturní úrovni. Není žádným překvapením, že na této cestě jsem se setkal s Evolou, pro kterého byl řád náplní života a i v jeho spisech je podstatným heslem.

Evola se narodil v roce 1898 a já v roce 1944, tak se naše osobní setkání přirozeně mohlo uskutečnit až v posledních letech jeho života.

Okolnosti a charakteristiky našeho vztahu, tak, jak se vyvíjel, jsou zachyceny v dopisech od roku 1969 do roku 1973 (zveřejněno v knize Julius Evola, Lettere 1955-1974 [Finale Emilia: Edizioni La terra degli avi, 1996], str. 120-155) ,

Bylo to vždy velmi srdečný vztah, který mi vštípil touhu vytvořit organizační síť, aby se Evolovy myšlenky šířily jak v Itálii, tak i v zahraničí.

Continue Reading

Franco Freda na knižním veletrhu v Padově.

Rozhovor s Franco Fredou u příležitosti knižního veletrhu v Padově koncem loňského roku.

EreticaMente: Během více než padesáti let nakladatelské služby [milizia editoriale] – Edizioni di Ar vzniklo v roce 1964 – jste vykonával kulturně-politickou výchovnou práci určenou, jak jste sám upřesnil, k ovlivňování smýšlení, posilování sklonů, šíření přesvědčení, upevňování shodných postojů. A také k uchovávání i zpřítomňování idejí, mýtů a symbolů. Jaká bilance se, myslíte, dá teď udělat?

Franco Freda: Děkuji vám, ale nejsem účetní. Když mluvíme o idejích nebo ideologiích či světonázorech, nemůžeme používat pojmy z ekonomiky a financí, nezdá se vám? Naše Idea světa se vždy vtělovala do dějin a vždy se vtělovat bude. Vede k tomu přímé jednání; není nějakou dočasnou položkou má dáti / dal.

EM: Ve vašem slavném vystoupení na schůzi Řídícího výboru Evropské revoluční fronty 17. srpna 1969 v Regensburgu, z kterého vzešel váš zásadní text Rozmetání systému, jste zdůrazňoval nastolení kupecké diktatury, která byla v západní společnosti ve stádiu uskutečňování v každé sféře existence. Domníváte se, po skoro padesáti letech od toho proslovu, že sestupný proces je v konečné fázi nebo že musíme očekávat další úrovně úpadku?

FF: Horší nemá nikdy konce. Ale my chceme lepší. A chceme nemožné: přetvořit horší v lepší. [srv. Platónův dialog Politikos II., 293a až 293e – pozn. DP]

EM: Živná půda západního rozkladu bývá často spojována výlučně s ekonomistickou dimenzí nebo s morálkou. Nemyslíte, v souvislosti s tím, co při různých příležitostech napsal Guénon, že charakter poslední fáze cyklu je naopak povahy velice jemné a duchovní, a že ekonomistický rozměr jen napomáhá  procesu více skrytému a nebezpečnému?

FF: Jistě, máte pravdu, myslím si totéž co vy, ale dovolte mi připomenout, že už časy Platónovy byly úpadkové. Přesto Platón bojoval proti ubohosti, která ho obklopovala pomocí mistrovských pedagogických děl, která nám zanechal a svou existencí. Když vzplane oheň, hledám vodu, abych ho uhasil; nehledám paliče.

Continue Reading