Autor: James J. O’Meara
Dachau blues those poor Jews
Dachau blues those poor Jews
Dachau blues, Dachau blues those poor Jews
Still cryin’ ’bout the burnin’ back in world war two’s
One mad man six million lose.
– Captain Beefheart, “Dachau Blues“ [1]
Vždy jsem se ztotožňoval s modrou barvou. Je to moře, hustota nálady, samota, barva tanoucí na mysl při zvuku hlasu Marca Almonda; je to francouzská báseň a hustá kytice chrp v bílé váze. Modrá barva se v mysli protahuje, podobná kočce.
– Jeremy Reed [2]
Blue, blue, electric blue/That’s the colour of my room
Where I will live/Blue, blue
Pale blinds drawn all day/Nothing to do, nothing to say
Blue, blue
– David Bowie, “Sound and Vision”
Podobně jako chtěl na prahu svého šílenství Nietzsche být jen profesorem v Basileji [3] či, snad skromněji, jako chtěl – nebo to alespoň předstíral – George Constanza být architektem [4], vždy jsem chtěl navštěvovat (nepřehlédněte minulý čas) Londýnskou školu ekonomie (LSE) a absolvovat s MSc (ekvivalent Ing., pozn DP) na fakultě filozofie, logiky a vědecké metody [5].
Stejně jako má Harvard lepší zvuk než MIT [6] a Oxford než Harvard, LSE nad všemi ční díky kombinaci prestiže a uhlazené technokracie; spíše euro-mandaríni než paka z Teorie velkého třesku. A navíc, studium filozofie v obklopení skutečné vědy by výrazně snížilo množství ideologické bagáže [7].
Jakkoliv se mohou zdát tyto akademické fantazie čistě subjektivní [8], mnou představovaná objektivita tamější filozofie (na rozdíl od obtížného, ale povrchního akademického tlachání „analytické“ filozofie jinde) skutečně vedla ke vzniku některých opravdu významných počinů lidí jako Sir Karl Popper, Imre Lakatos a konečně (i když – pravda – k zoufalství ostatních) [9] i „epistomologickému anarchismu“ Paula K. Feyerabenda. [10]
***
***
***
***
***
Nejnovější komentáře