Délský potápěč

Autor: The Saker

Nemálo lidí poznamenalo, že Francouze a ostatní Zápaďany zjevně více znepokojuje dvanáct zabitých v Paříži, než stovky, tisíce a desítky tisíc jinde. Zdá se, že původně protirasistický slogan 80. let „Nešahej mi na kámoše“ („Touche pas à mon pote“) byl postupně naplněn když ne přímo rasistickým, tak přinejmenším šovinistickým obsahem: nezabíjejte francouzské levičáky, ať už se chovají jakkoliv urážlivě. Tento aspekt nebudu už znovu zmiňovat, jelikož každý, kdo toho byl schopen, už to dávno pochopil; zaměřím se místo toho na méně zdůrazňovaný dvojitý standard: otázku morální bolesti.

Oficiální verze zní takto: Muslimové si nemají co stěžovat na urážky svého Proroka, jde o součást svobody slova. Je od nich neupřímné tvrdit, že jim ty karikatury způsobily bolest – ve skutečnosti jim jen trocha neuctivých projevů „pocuchala peří“. Jak můžete srovnávat pocuchané peří se záležitostmi života a smrti?

Existuje tedy něco jako morální bolest a lze ji srovnávat s bolestí fyzickou?

Podívejme se, jak to vidí Západ:

Continue Reading

Yehezkel Dror

Autor: Yehezkel Dror

Mezi všemi židovskými předáky, organizacemi, komunitami i jednotlivci panuje pocit sdílené povinnosti zajistit kontinuitu židovského národa. Ale ve světě, kde dlouhodobá existence židovského státu zdaleka není garantována, imperativ přežití nevyhnutelně vyvolává nesnadné otázky, v prvé řadě: Když se přežití židovského lidu střetne s jeho morálními normami, je jeho existence možná – a má smysl?

Rád bych dokázal, že fyzické přežití musí stát na prvním místě. Bez ohledu na to, za jak morální se společnost považuje, fyzická existence musí mít přednost.

Zřetelná vnější i vnitřní nebezpečí ohrožují samotnou existenci Izraele coby židovského státu. Jeví se velmi pravděpodobně, že kolaps Izraele nebo ztráta jeho židovského charakteru by ohrozila celkové přetrvání židovského národa. Ale i při zachování Izraele nelze zapomínat na méně zjevná, ale o nic menší ohrožení dlouhodobé udržitelnosti životaschopné diaspory.

Když se požadavky přežití střetávají s jinými hodnotami, musí nastoupit reálpolitika. Od hrozby katastrofického konfliktu s islamistickým subjektem jako Írán k nezbytnosti udržet jasné vymezení linie „my“ vs. „oni“ pro omezení asimilace by měl být tento imperativ řídicí zásadou politiky.

Continue Reading

Výběr ze slavného díla T. E. Lawrence v Čítárně Délského potápěče

Z knihy slavného britského vojáka, politika a dobrodruha, který za první světové války získal pro Anglii Araby a s jejich pomocí pak porazil Turky podporované Němci. Přesto, nebo spíš právě proto, se spis těšil zájmu ve vysokých nacistických kruzích.

Kiplingova báseň „Břímě bělochů“, Degrellova líčení z „tažení v Rusku“ nebo Jüngerův Boj jako vnitřní zážitek, to jsou asi nejbližší vztažné body, s nimiž toto zásadní dílko světové belicistiky souvisí.

Autor, ještě naprosto vzdálen dnešním pošetilostem politické korektnosti a etnomasochismu, je služebníkem britské koruny (anebo „britského imperialismu“, chcete-li): Zápaďanem, který se pro partyzánskou válku spojuje s beduíny, aby je „ve státním zájmu“ manipuloval a využíval.

Continue Reading

Islamizace je jen špička ledovce

Autor: Greg Johnson

Mnoho bílých Američanů, kteří se obávají etnického zaplavení barevnými imigranty, se to neodváží ze strachu z nálepky „rasismu“ vyslovit. Proto se raději vymezují proti ilegální imigraci.

Vyřešení problému ilegální imigrace ale skutečný problém nenapraví – vláda totiž může ilegální imigranty snadno „zlegalizovat“ – a dokonce, i kdyby došlo k zastavení veškeré imigrace, běloši by stále čelili demografickému nahrazení rychleji se množícími barevnými, kteří už v zemi žijí.

Poučení tedy zní: Nemůžete vyřešit problém, který správně nepojmenujete.

Pokud však otázka ilegální imigrace poslouží k přivedení pozornosti bílých Američanů k naší demografické krizi, měli bychom tuto skutečnost uvítat a následně se pokusit jim vysvětlit plný rozsah problému a nastínit jeho řešení.

I mnoho Evropanů (v Evropě) znepokojuje perspektiva demografického nahrazení barevnými imigranty. Místo kroků proti přílivu barevných si ale stěžují na islamizaci. I tito lidé však padají do pasti:

Continue Reading

Jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani v ČR „imigrační klid nepotrvá věčně“

Autor: Karel Veliký

Vymezení identity „…rozhodnutí o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“ — Carl Schmitt

Evropa dnes zažívá hroznou invazi. Není to poprvé. V minulosti utočili Hunové (zastavila je římsko-germánská vojska na Katalaunských polích), Arabové a Avaři (odrazili je Karel Martel a Karel Veliký), Tataři (Rusové je porazili na Kulikovském poli), Turci (byli „evropským vojskem“ zahnáni od Vídně). Je tu ale jeden zásadní rozdíl! Před nepřítelem se buď prchá, nebo se s ním bojuje. Je ale dnes kam utéct? Rasově a národně cítící bílí lidé se z velkoměst utíkají do vnitřní emigrace, popř. je opouštějí, doslova „vyklízejí pole“. Ti další zatím dělají, že „nevidí“ – anebo opravdu „nevidí“, ať už jen pod tlakem každodenního „provozu“ či podvratné propagandy (řečičky o toleranci, obohacování atd., však to známe), a tedy z apatie či naivity, které xenofilové rádi vydávají právě za „toleranci“.

Ano, s nepřítelem se buď bojuje, nebo se před ním utíká, to ale pod podmínkou, že se obecně ví, kdo je Nepřítel, že se na něj může ukázat, že je možné ho veřejně pojmenovat. Nuže, mediální obřízka dělá vše pro to, aby „eliminovala“ národní a rasový instinkt občanů napadených zemí. Zprvu plíživý vpád alogenních se přitom v posledních 10–20 letech změnil v otevřenou kolonizaci. Vratká koexistence s cizorodými davy je v jimi postižených státech možná jen díky trvající institucionální převaze (správa a řízení společnosti) domorodých obyvatel; Česko dík své geografické poloze a historii (bez zámořských výbojů, zato s železnou oponou) zatím stojí stranou tohoto vývoje, ale jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani tady „imigrační klid nepotrvá věčně“. V Africe a Asii jsou miliony těch, kteří se už chystají na cestu…

Continue Reading

Autor: James Lawrence

V Číně žijící Evropan si jednoduše nemůže nepovšimnout tamějšího intenzivního nacionalismu – zejména v porovnání se směsicí strachu, opovržení a lhostejnosti, která ve vztahu k národnímu cítění převládá na Západě.

Když se tak objeví záběry z bezpečnostních kamer, na nichž se opilý západní turista pokouší napadnout Číňanku, zvedne se napříč čínským internetovým prostorem vlna rozhořčení a vláda podnikne opatření proti cizincům. Postavme proti tomu pro srovnání reakci britského establishmentu na skutečné případy znásilňování anglických dívek pakistánskými gangy: jeho hlavní starostí bylo vyhnout se byť jen stínu podezření z „rasismu“ ze strany soukmenovců pachatelů. Podobně smutných a znepokojivých případů by šlo snést celou řadu a z téměř všech oblastí národního života.

Zatímco čínský stát za hranicemi neúnavně hájí národní zájmy – a když jsou tyto snahy zhaceny, často cynicky vyvolává veřejné rozhořčení mezi svým obyvatelstvem – Amerika a některé evropské země plýtvají krví i penězi v zahraničních válkách za humanitární abstrakce. Kde jsou absolventi elitních čínských univerzit snad ještě silněji nacionalisticky smýšlející než řadový občan, je pro nepříliš bystré majitele diplomu ze západních fakult sociálních věd odznakem „třídní“ příslušnosti a známkou prestiže plivnout si na „zabedněný“ patriotismus nižších vrstev.

Continue Reading

William Pierce

Autor: William Pierce

Mnozí z mých nejlepších přátel se považují za konzervativce. Mám je upřímně rád a obdivuji je pro jejich ctnosti: mají správně zorientovaný morální kompas a zachovávají si osobní integritu i v éře rozkladu, mají nezávislého ducha a jsou připraveni stát i uprostřed stále nesamostatnější společnosti na vlastních nohou.

Proto doufám, že mi následující řádky prominou.

Tragická volba

Nemám sebemenších pochyb, že bych v případě vynucené volby mezi konzervatismem nebo levicí – ať starou či novou – volil konzervatismus.

Naštěstí však před takto omezenou volbou nestojíme – to by bylo skutečně tragické. Tragické ve velkolepém, spenglerovském slova smyslu. Stáli bychom před volbou onoho Spengerova hrdiny, římského vojáka v Pompejích, jehož kosti nalezli před jeho stanovištěm, kde ho pohřbila erupce Vesuvu, neboť nebyl ze svého postu nikým uvolněn a vystřídán. Volili bychom to, co je správné, čestné a v souladu s nejlepšími tradicemi naší rasy – a co nevyhnutelně selže.

Konzervativci totiž ze smrtelného zápasu, v němž se octli, nemohou v žádném případě vyjít vítězně. I když totiž jejich radikálně levicoví protivníci nedosáhnou svých cílů – a ani jich dosáhnout nemohou, neboť vychází z pomýleného chápání člověka a přírody – prokázali konzervativci naprostou neschopnost zabránit svým oponentům ve zničení svého vlastního světa.

Continue Reading

Mike Davis
Buda’s Wagon: A Brief History of the Car Bomb
London: Verso, 2007

Autor: Michael O’Meara

K této globalizaci „semi-strategických“ automobilových bomb mohlo dojít částečně i zásluhou CIA, která prostřednictvím pakistánské rozvědky ISI vyškolila během 80. let minulého století v této technice tisíce mudžáhidů. Ti jí následně rádi a často užívali ve „Válce Charlieho Wilsona“ i pozdějších teroristicko-povstaleckých kampaních na Středním východě, v Bosně, Čečně, Indonésii, na Filipínách a jinde, aby se nakonec obrátili proti „Prvnímu světu“, především pak západní Evropě. Ta čelila útokům nejen různých domácích nacionalistických teroristických skupin (IRA, ETA, korsická FLNC atd.), ale také džihádistů, vzešlých z nepřizpůsobitelných evropských muslimských imigrantských komunit.

V tom, co by se dříve nazvalo festivals de plastique 1], džihádisté brzy zjistili, že Budův povoz působí na „křižáky a Židy“ velmi přesvědčivě.

I když se většina jejich útoků na americké cíle – ambasády, luxusní hotely a turistická střediska pro západní klientelu – odehrála ve Třetím světě, nebyla ani americká půda zcela ušetřena tohoto hrůzného vynálezu.

Arogantní symbol amerického kapitalismu, Světové obchodní centrum, napadli bývalí učedníci CIA dvakrát: poprvé v roce 1993 a podruhé – nesrovnatelně spektakulárněji – v roce 2001, kdy jako bombu užili okřídleného dopravního prostředku.

Continue Reading

Félicien Rops – Pornokratès (1878)

Autor: Greg Johnson

„O štěstí neusiluje člověk, jenom Angličan.“ – Nietzsche

Hlavní otázky metapolitiky se soustřeďují kolem identity, morálky a možnosti.

Carl Schmitt považuje za prvopočátek politična dělení na nás a je. Otázky identity zní: „Kdo jsme?“ a „Kdo nejsme?“ Konktrétněji si bílý nacionalismus žádá odpověď na otázku: „Kdo je bělochem a kdo jím není?“

Otázka morálky zní:  „Co je správné?“ Je vytvoření bílé domoviny morální? I pokud má bílý nacionalismus politický smysl, dokud bude pokládán za nemorální, bude vyvolávat odpor. Ale jakmile přijmou lidé myšlenku bělošské domoviny coby morální, udělají pro její vznik první poslední.

Morální idealismus sám o sobě ale nestačí – politika je totiž uměním možného. A tak nestačí jen vědět, že bílý nacionalismus je morálně správný, musí být také politicky možný. Je nabízená globální multikulturní a multirasová utopie vůbec reálná? Je svět bez smysluplných odlišností – a tedy bez nepřátelství – dosažitelný? A pokud by byl takový svět chimérou, jak vypadá jeho alternativa? Jsou etnicky homogenní domoviny uskutečnitelným cílem? A pokud ano, jsme schopni získat zpět kontrolu nad naším osudem a takové domoviny vytvořit?

Continue Reading

„Narodil se, veselme se“, Freda jr.

Dva dny před loňským štědrým večerem bylo po celé Itálii zadrženo několik desítek osob z Avanguardia Ordinovista, údajně kvůli přípravám státního převratu. Vzhledem k tomu, že organizace se už svým názvem hlásí k odkazu odbojových hnutí z 60. let minulého století – Avanguardia nazionale a Ordine Nuovo – benátská redakce Corriere della sera, největšího večerníku, požádala o vyjádření Franca G. Fredu, neboť i on svého času vyzval k „rozmetání systému“.

Co soudíte o tom Řádovém předvoji [Avanguardia Ordinovista]?

Zdá se mi nevhodné mluvit o „soudu“: mluvme jen o mentální hygieně. A právě proto mě udivuje, že se našli úředníci, kteří vydali příkaz k zatčení. O šílence se pečuje, nezatýkají se.

A jeho leader, Stefano Manni, s jakou ideou jednal?

Odpovím jen ze zdvořilosti: s žádnou.

Mezi vyšetřovanými jsou bývalí členové Nového řádu [Ordine nuovo]. Pamatujete si na ně?

Gianni Nardiho jsem poznal v San Vittore a zůstává mi v paměti jako elegantní osoba. 1] Byl vyznavačem vůle k moci. Jeho četba Nietzscheových aforismů se ale vyčerpávala touto parafrází: „Není dobrý důvod ospravedlňovat válku, dobrá válka však ospravedlňuje důvod.“ Rutilio Sermonti je velmi zdvořilý starý pán, jehož jsem měl tu čest poznat v jeho paleontologickém kabinetu na univerzitě v Římě. Byl cosi jako šlechetný příslušník nacifašistické milice. 2]

Jaký byl cíl Nového řádu?

Vstup do Nového řádu mi přiřkla nějaká žurnalistická zjednodušení. Je to jinak. V 60. letech jsem v Padově zformoval sdružení Skupina ar [Gruppo di Ar] 3] a s „řádisty“ jsme měli jen příležitostné kontakty. Chtěl jsem uskutečňovat chtění 4], jim o něm stačilo žvanit. Volali po revoluci, ostatně byla to móda: to byli ti, co si skvělé kariéry vybudovali na tom, že jsou proti buržoazii. Za slovy ale tolik ješitnosti a prázdnoty. 5]

Continue Reading

Ilustrace z Přebohatých hodinek vévody z Berry

Autor: Alexandr Dugin

Věda a ideologie: Problém metody

Žádný z termínů, kterých užíváme ve společenských a politických diskusích nebo analýzách, není ideologicky neutrální. Mimo kontext ideologie tato slova ztrácejí význam. Také není možné jednoznačně určit postoj člověka k nim, neboť obsah jakéhokoliv výrazu je určován kontextem a sémantickými strukturami –  operačním systémem svého druhu. Pokud žijeme ve společnosti s jasně definovanou dominantní ideologií, věci se jeví dostatečně zřetelně.

Význam slov vyvěrá přímo z ideologické matrice, která je ustanovena prostřednictvím výchovy, vzdělávání a předpisů a podporována ideologicky aktivním státním aparátem. Stát formuje jazyk, definuje rozsah a obsah diskurzu a nastavuje – nejčastěji represivními opatřeními v nejširším slova smyslu – hranice a morální nádech základního souboru politických a sociologických konceptů a termínů.

Pokud bychom žili ve společnosti ovládané komunistickou ideologií, koncepty jako „buržoazie“, „fašismus“, „kapitalismus“, „spekulace“ atd. by získaly nejenom negativní konotace, ale také specifický význam, s nímž by kapitalisté, fašisté a spekulanti zásadně nesouhlasili. Tento nesouhlas by se neomezoval pouze na význam, ale i na samotný smysl slov. Způsob, jakým komunista nahlíží na fašistu nebo kapitalista na fašistu, může opačné straně připadat jako zkreslení, či dokonce karikatura. Tento mechanismus pochopitelně funguje i opačně: fašismus připadá fašistovi přirozený a komunismus od základů odporný.

Continue Reading

Alexandr Dugin

Autor: Lucian Tudor

Alexandr Dugin se v poslední době stal v „pravicových“ kruzích v nejširším slova smyslu – ať už mluvíme o nacionalistech, fašistech, tradicionalistech, kulturních či národních konzervativcích nebo stoupencích myšlenek Nové pravice (také známých jako identitáři) – velmi debatovaným a známým subjektem. Po překladu jeho knihy Čtvrtá politická teorie (4PT) do angličtiny v roce 2012 se jeho osobou i dílem napříč celým světem zabývala většina ze studentů či teoretiků pravicového a konzervativního myšlení. V mezidobí došlo také k anglickým (i dalším) překladům řady jeho článků a esejů, věnovaných eurasianismu a teorii multipolárního světa (obě témata jsou propojena navzájem i s 4PT), což nám poskytlo pronikavější náhled do Duginova myšlení.

Na tomto místě není nutné podrobněji se zabývat Duginovými teoriemi – toho lépe dosahuje jeho vlastní práce. „Krajní“ pravice na Západě se však ve vztahu k Duginovi a jeho myšlení potýká s problémem: i když jej řada jejích příznivců oceňuje, nemalý segment tohoto milieu Dugina odmítá nebo napadá – z velké části kvůli nepochopení, nedorozumění nebo propagandě, šířené především Duginovými politickými oponenty. K vyjasnění situace příliš nepřispěly ani kritiky a odsouzení Dugina z úst známých postav identitárního hnutí, jako Greg Johnson, Michael O’Meara, Domitius Corbulo a dalších evropských autorů, také vycházejících z těchto neporozumění. Sám jsem se mezi tyto kritiky řadil a jejich důvody a výtky pokládal za oprávněné a podepřené fakty, po důkladnějším prozkoumání Duginova díla a myšlení jsem však dospěl k závěru, že se situace má jinak a výhrady spočívají často na mylných předpokladech. Mým úmyslem je touto esejí na příkladu několika nejběžnějších kritik Dugina ukázat, že jsou spíše než na faktech a realitě založeny na nesprávných úsudcích a propagandě.

Continue Reading

Mapa rozmístění největších vojenských základen po světě, naprosto jasně dokazující „recidivismus a revanšismus“ Ruska (zdroj: The Daily Telegraph)

Autor: Christopher R. Hill

Ruská anexe Krymu a pokračující zastrašování Ukrajiny se zdá být koncem pětadvacetiletého období, jehož charakteristickým znakem bylo úsilí o větší sblížení Ruska s euroatlantickými cíli a tradicemi. Nynější otázka zní: Co bude dál?

Jak týdny plynou je čím dál tím jasnější, že největším problémem není ani tak Ukrajina – která se bude i nadále potácet od jedné krize k druhé, jak tomu bylo od doby vyhlášení její nezávislosti před 23 roky – jako spíše Rusko a jeho zpátečnictví, recidivismus a revanšismus.

Přesně před 25 lety, na jaře roku 1989, Polsko a další země uskupení, které bylo v té době známo jako „Východní blok“ učinilo první kroky k vymanění z jejich vynuceného spojenenectví se Sovětským svazem. Ve skutečnosti vztah těchto zemí se Sovětským svazem nebyl vůbec žádným spojenectvím, naopak, tyto země byly přesněji označeny jako „satelity“ – státy s omezenou suverenitou, jejichž hlavní funkcí bylo sloužit sovětským zájmům.

Jakkoli pokořujícími a ahistorickými tyto vztahy byly, většina světa toto připojení „Východní Evropy“ k Sovětskému svazu akceptovala jako logickou situaci, díky které byl udržován světový pořádek po skončení 2. světové války. Avšak to, co se jevilo jako trvalé rozdělení světa na soupeřící oblasti zájmů náhle skončilo v roce 1989, kdy Východní blok opustil sféru vlivu Sovětského svazu, brzy následovaný republikami Sovětského svazu samotného.

Continue Reading

Menachem Begin (v pozadí vlajka Irgunu)

Autor: Calder Walton

Po skončení 2. světové války musela MI5 čelit nové hrozbě – nikoli však sovětské, ale atentátníkům z Jeruzaléma

Poválečná léta dopadla na britské tajné služby – a především MI5, domácí kontrarozvědku a bezpečnostní službu – těžce. Ve jménu úspor došlo k seškrtání rozpočtů bezpečnostních agentur, odejmutí jejich mimořádných válečných pravomocí a drastickému zeštíhlení stavů. Počet příslušníků MI5 poklesl z válečného vrcholku v roce 1943 – 350 – na pouhou stovku v roce 1946. Administrativní záznamy dokazují, že služba musela přejít k užívání lacinějších druhů papíru a inkoustu, a agenti dostali rozkazem psát hlášení na obě strany listů – jen aby ušetřili každou penci. Podobně jako po 1. světové válce došlo i nyní na vážně míněné vládní debaty o úplném zrušení MI5. Ke své smůle čelila MI5 v průběhu poválečných let souběhu nejhorších možných okolností: umenšeným zdrojům a větší odpovědnosti. Po válce se pod britskou kontrolou nacházelo více území, než kdykoliv předtím – a právě MI5 zodpovídala za tamější zpravodajskou činnost.

Nejakutnější hrozbou však nebyl nedostatek zdrojů ani nový sovětský nepřítel. Nedávno odtajněné dokumenty odhalují, že po konci války se hlavní prioritou MI5 stala blízkovýchodní teroristická hrozba, konkrétněji pak dvě hlavní sionistické teroristické organizace, operující na území palestinského Mandátu (Britský mandát Palestina), od roku 1921 pod britskou správou. Šlo o Irgun Cvai Le’umi‚ („Národní vojenská organizace“, zkráceně Irgun) a Lechi (hebrejský akronym názvu „Bojovníci za svobodu Izraele“), Brity také po svém zakladateli Avrahamu Sternovi nazývaná „Sternův gang“. Irgun a Sternův gang věřily, že britská poválečná politika vůči Palestině – tedy zablokování vytvoření samostatného židovského státu – ospravedlňovala užití násilí proti britským cílům. Protiteroristická agenda MI5, která tvoří velkou část její činnosti dodnes, má svůj původ právě v poválečném potírání Irgunu a Sternova gangu.

Continue Reading

Borislav Bereza

Rozhovor Vladislava Davidzona s Boryslavem Berezou, poslancem ukrajinského parlamentu za Pravý sektor

Moje setkání s Borislavem Berezou, nově zvoleným poslancem ukrajinského parlamentu (Верховна Рада України), se odehrálo jednoho slunečného pátečního rána. Potkali jsme se u stolu s překrásným výhledem na řeku Dněpr ve třetím patře obchodního domu Sky Mall v Kyjevě. Navzdory prognózám ruské televize se pravicové a ultranacionalistické straně, která je všeobecně považována za symbol nového návratu „ukrajinského fašismu“, nepodařilo prolomit pětiprocentní hranici nutnou ke zvolení do parlamentu. Pouze dva z jejích zástupců se dostali do parlamentu, kdy byli zvoleni jako nezávislí kandidáté v jednomandátových volebních obvodech v Dněpropetrovské oblasti. Šlo o předsedu strany Dmytra Jaroše a mluvčího strany Borislava Berezy, který vedl lehce zuřivou předvolební kampaň, zaměřenou na potírání nelicencovaných barů a nelegálních heren. Jde o toho Berezu, který otevřeně hlásí ke svému židovství a který chodí do synagogy, na kterého poukazují ti, kteří nesouhlasí se stále častějším srovnáváním Pravého sektoru a neofašismu.

Setkání zprostředkoval náš společný přítel, kterého oba hluboce respektujeme, ortodoxní Žid a filmový producent z Kyjeva (pravděpodobně se jedná o Alexandra Jefimoviče Rodňanského – pozn. red. DP). Bereza je velmi vysoké a svalnaté postavy. Má široká ramena, boxerské držení těla, řídnoucí vlasy a pronikavé šedé oči. V levém uchu má diamantovou náušnici, na sobě elegantní modrý blejzr a na klopě připíchnutý znak Ukrajiny. Hovorný, mluvící bez obalu a přímo, v rychlém sledu krátkých oznamovacích vět, často nedočkavý než dokončíte větu, kdy vám skočí do řeči se svojí odpovědí až sotva popadá dech. Den před naším setkáním prohlásil do jedněch ukrajinských novin, že „Putin velice dobře chápe, že jeho současné Rusko může velice dobře následovat ve šlépějích Sovětský svaz a jeho kompletní kolaps.“

Continue Reading

Snad se jednoho dne naši bohové stanou přáteli.

Autor: Roman Bernard

Kdykoliv političtí aktivisté mluví o kultuře, měli by si dát pozor, aby „nepřehnali“ interpretaci uměleckého záměru.

Místo hádání, co měl autor na mysli z politického hlediska, by měli aktivisté identifikovat vlivy, z nichž umělec čerpal – ať už mainstreamové nebo heretické. Na rozdíl od zamýšleného poselství – které zůstává předmětem interpretace – lze kulturní vlivy rozpoznat a určit s dostatečnou mírou pravděpodobnosti.

Jakkoliv to nelze prokázat – a tvůrci zábavního průmyslu by to zřejmě popřeli – zdá se být velmi pravděpodobné, že kniha Jamese C. Russella The Germanization of Early Medieval Christianity hrála v populární kultuře výraznou roli.

V kanadsko-irském seriálu Vikings vnímáme tento vliv takřka hmatatelně. I když Russellovu knihu tvůrci seriálu možná nečetli – ačkoli bych byl velmi překvapený, kdyby o ní alespoň neslyšeli – ovlivnila je přinejmenším skrze zprostředkovaný text nebo postavy, potvrzující Russellovy teze.

Russell ve své knize tvrdí, že christianizace germánské (široce pojaté, zahrnující i Skandinávii) Evropy probíhala dvousměrně: původní pohanské kulty nahradil, po dobrém či po zlém, kult vnější; v rámci tohoto procesu, který fakticky začal už během antiky, však bylo i křesťanství poraženou vírou proměněno.

Continue Reading

Hilaire Belloc

Autor: Keith Preston

Od počátků průmyslové revoluce na přelomu 18. a 19. století až do období Velké krize předcházející 2. světové válce vyvěral nejtrvalejší vnitřní konflikt sužující všechny západní národy z tzv. „sociální otázky“. Postup industrializace a vytlačování venkovských rolníků z jejich půdy v průběhu procesu ohrazování 1] vytvořilo v organismu industriálních národů obří třídu proletariátu trvale zchudlých dělníků, stejně jako žalostné podmínky se vznikem a nárůstem této třídy spojené.

V průběhu 19. století se objevila řada pokusů o nápravu postavení pracující třídy a dělnické, socialistické, komunistické a anarchistické hnutí se vyvinula v mocné hráče na dobové politické šachovnici. Do takových politických a socioekonomických podmínek se v roce 1870 Hillaire Belloc narodil ve Francii anglické matce – v jejíž vlasti i vyrůstal – a francouzskému otci. Během 82 let svého života projevil nadání v mnoha oblastech – byl velmi plodným autorem (jednou kdosi prohlásil, že sám stihl napsat „celou knihovnu“), básníkem, diskutérem i zdatným historikem. Miloval závodní jachty a napsal řadu děl o cestování. Jistý čas se vrhl na politickou dráhu a získal dokonce poslanecký mandát v anglickém parlamentu. Tato zkušenost ho utvrdila v přesvědčení, že liberálně demokratický stát, prezentující se coby legitimní zřízení vyrůstající z lidové podpory a reprezentace, poskytuje pouhou zástěrku vládě plutokratické třídy. Především se však Belloc řadil k obráncům katolické ortodoxie a sepsal řadu obhajob vlastní tradice víry, a postavil se proti sekularismu některých svých intelektuálních současníků – např. G. B. Shawa nebo H. G. Wellse. 2]

Continue Reading

Jiný svět je možný

Autor: Eugène Montsalvat

V současnosti se pravice nachází v revoluční situaci. Všechny mocenské mechanismy byly uzurpovány nepřátelskou elitou. Hospodářství, vláda i akademické prostředí se dostaly plně pod kontrolu korporátních internacionalistů nebo radikálních multikulturalistů.

Ve své ekonomické dimenzi směřuje kapitál proti zájmům nacionalistů, tradičně nábožensky založených lidí a dělníků. Kapitál je mezinárodní, běžní lidé jsou vlastenečtí. Kapitalista nezná vlast. Může se přestěhovat do jakékoli lokace, která mu bude vyhovovat a přesunout své bohatství s sebou. Nemá potřebu udržovat loajalitu k jakémukoli národu. Jak poznamenává Alain Soral v eseji „Třídní boj uvnitř socialismu“: „Internacionalismus je […] hlavní charakteristickou vlastností mobilních elit a nomádských manipulátorů, kteří dělají svoje obchody  na jiné – domněle vyšší – úrovni než obyčejní lidé, kteří jsou díky svým činnostem (praxis) poměrně imobilní a zakořenění.“ 1]

Proto je válka mezi třídami také válkou kulturní. Kulturní globalizace a ekonomická globalizace jdou ruku v ruce. Jediný kapitál má z obojího prospěch. Vytváří se bitevní linie: liberální, kapitalističtí internacionalisté proti konzervativním, populistickým nacionalistům. Ti se zjevně teprve musí zorganizovat do míry, do níž už dávno jsou organizovaní její protivníci.

Continue Reading

Autor: Craig Fraser

Paján na radost, boj, pravdu a nezkaženou dokonalost mládí

Všechno a všichni na celém světě utrpěli, když byla – na základě výsledků 2. sv. války – tradiční evropská kultura svržena a zadupána do prachu. Konec války, pád Německa a Itálie a následné vyhlazování a popravy (často v lesích a škarpách východní Evropy) zbytků sil Osy zvěstovaly vítězství komunismu a kapitalismu, zatímco se tyto dva bloky hotovily k dalším 40 letům války. Bez ohledu na propagandu Studené války, podle níž svobodný svět hrdinně vzdoroval rudé hrozbě, muselo být každému s více než dvěma mozkovými buňkami zjevné, že válka už byla ztracena dávno předtím, kultura zemřela a nastal čas neomezené dominance ekonomiky – jediné co zbývalo rozhodnout, byla „volba“ mezi životem v sovětské společenském zřízení nebo kapitalistickém lichvářství. Z obav před srovnáním se španělskou Falangou, německým národním socialismem a italským fašismem bylo v průběhu uplynulých 70 let z evropské kultury vypreparováno vše vznešené a zdravé. Krok za krokem – přes svobodnou lásku a drogový opar 60. let, nemilosrdné násilí namáhavého pochodu komunistických let 70., skrz hedonistickou a bezohledně pornografickou sebevraždu let 80. do žvásty o „jednom kmeni“ a extází prosáklé poslední dekády 20. století – jsme skončili s monokulturou prostou jakýchkoliv vykupujících vlastností.

Aby zajistili, že z obávaného nacismu a fašismu nepřežilo zhola nic, a že lidé nadobro zavrhli veškeré zbývající impulsy a sklony k pronikání do světa Tradice, vyžadovali komunističtí a kapitalističtí podvodníci bezvýhradnou loajalitu k jejich vizi mírumilovné celosvětové utopie. Jen hrstka správně nahlédla na kompletní schéma věcí – tedy globální dystopii, jen stěží se vyhnuvší obecnému úpadku do divošství Třetího světa – což svědčí o tom, že 2. světová válka jednoznačně představovala konec hesiodovského Železného věku a začátek velmi krátkého a velmi brutálního Věku olova.

Continue Reading

Léon Frédéric – „Les Ages de l’ouvrier“

Autor: Eugène Montsalvat

Nová pravice se nesmí bát zaujmout pozice, typicky považované za levicové. Mělo by být jasné, že ve světě po skončení Studené války ztratilo levo-pravé dělení spektra velkou část své relevance. Boj proti rudým přestal být účinným argumentem, když je to právě Amerika, kdo vede svět na cestě do propasti atomizované společnosti konzumentů, prosté jakékoliv vyšší duchovní hodnoty.

Paradigma Studené války bylo totiž falešné dokonce i tehdy, když mělo relevanci. Americký liberalismus i leninismus jsou dvě materialistické, internacionalistické ideologie, vylučující jakoukoliv roli tradice. I Julius Evola neváhal amerikanismus označit za horší ze dvou zel.

Nedávno jsem napsal, že ze dvou velkých nebezpečí, ohrožujících Evropu – amerikanismu a komunismu – je to první mnohem záludnější. Komunismus se umí projevit výhradně v podobě brutální a katastrofické – tj. přímého uchopení moci komunistickým hnutím či stranou. Na straně druhé amerikanismus získává půdu pod nohama postupně: infiltrací, ovlivňováním posunu mentality a zvyků, jenž se zprvu zdá být samo o sobě neškodné, které však ústí v zásadní zkaženost a úpadek, proti němuž lze bojovat pouze zevnitř.

Komunismus je mrtvý – netřeba k tomu dodávat víc. Amerikanismus však kráčí dál: v Libyi a Iráku, v médiích a mechanismech globální ekonomiky. Jeho protivníky, ať už ty ve Třetím světě či bývalém východním bloku nebo v rámci dělnické třídy, jejich někdejší záštita – tradiční levice – odvrhla. Nová pravice, zasazující se za zakořeněné historické identity proti působení sil liberální modernity, se musí postavit na bývalé místo levice. Nepřátelé liberalismu se musí spojit – bez ohledu na to, na jaké straně barikády stáli v roce 1991.

Continue Reading