Délský potápěč

Co je CasaPound Italia?

CPI je oficiálně ustanovena a uznáváná asociace, která se zabývá především upozorňováním na palčivá sociální témata. Je to politické hnutí, které usiluje o jiný styl politiky. Jeho členové jsou z větší části mladí lidé. CasaPound se zaměřilo na na palčivé sociální problémy. Je nadějí na záchranu, avantgarda myšlení. Je štítem a mečem zrazeného, poníženého a prodaného lidu, který pokračuje ve zrazování sama sebe. Je uměním, kulturou, sociální angažovaností – jedním slovem: žije (ve světě plném předsmrtné agonie a umělosti).

Jaký vztah má CPI s Blocco Studentesco?

Blocco Studentesco je studentské hnutí CPI organizované na školách a univerzitách. BS a CPI jsou jedna a ta samá věc.

O co se CPI zajímá?

O politiku. Anebo lépe o dobro polis (lidu). To znamená snahu dát vyčerpanému a vykrvácenému lidu naději, čest, sílu a vůli. CPI působí na okolní společnost jednotnou vůlí, která je vyjádřena tisíci hlasy: výstavami, konferencemi, studijními skupinami, uměleckými experimenty, koncerty, bary, mládežnickými komunitami, posilovnami, dobrovolnictvím, odborářstvím, mediálními provokacemi. A také účastí ve volbách. Pokud je to tedy taktické, pokud existuje místo pro pohyb mimo klasické korytářské prostředí. To znamená velmi zřídka.

Continue Reading

Giorgio Locchi: O smyslu dějin

Na hranici tušeného: proti lineárně chápanému času

Představa, že v dějinách něco trvá od A do B a pak začne něco nového, je mylná. Text Giorgia Locchiho zabývající se „smyslem dějin“ ukazuje jinou možnost. Vyvádí při tom za hranici „bezpečné všednosti“, za diskursivní dominantu, která vymezuje naši řeč: usiluje o poznání, které jde za hranice ustáleného jazyka; popisuje „co nevidíme“, protože pro jeho popis nemáme jazykové nástroje – není to součást naší jazykové zkušenosti. Je třeba intuice.

O takových cestách lze mluvit a psát pouze více méně nejasně, přísně racionálně totiž popisujeme jen to, na co máme slovník. Čeština, jazyk neanalytický, je zde navíc deficitnější než jazyk originálu, němčina, jíž Locchi skvěle vládl. I sám Heidegger, jeho „průvodce“, ovšem pokládal svůj geniální pokus o přestrukturování a obnovu jazyka za neúspěšný. Avšak tam, kde se začátek a konec dočasně sjednocují ve společném prvopočátku, může být každý neúspěch vždy novým začátkem…

První vrchol edice!

Continue Reading

Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace

Historik Emil Voráček patří nejen mezi první české badatele, kteří systematicky věnovali práci významnému ruskému meziválečnému myšlenkovému proudu, který dnes znovu nabývá na síle a na významu, jakým eurasijství jistě je, ale mezi světové badatele, kteří tak učinili vůbec, neboť eurasijství zatím byla věnována pouze jedna ucelenější monografie.

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Continue Reading

Protižidovské pogromy, organizování atentátů na politické odpůrce, demagogická hesla a neochvějná věrnost carskému režimu. Takový je tradiční obraz ultrapravice v Rusku před rokem 1917. O této i dalších tvářích radikálně pravicového hnutí detailně pojednává kniha Zbyňka Vydry, která je prvním původním českým zpracováním problematiky pravicového extremismu v carském Rusku. Autor za využití archivních ruských pramenů souhrnně popisuje kořeny ultrapravicové ideologie v konzervativním myšlení 19. stolení, zabývá se formováním stran a spolků od počátku 20. století, soustředí se na vzestup ultrapravého hnutí za revoluce v letech 1905–1907. Vedle situace v Petrohradě a Moskvě se kniha věnuje i poměrům v různých regionech ruské říše (Ukrajina, Povolží, Sibiř), podrobně rozebírá činnost ultrapravice ve Státní dumě, a zejména řeší otázku, proč ultrapravice brzy po strmém nástupu začala stagnovat, postihla ji vážná krize v podobě rozkolu v hlavních stranách, až nakonec za první světové války jako organizovaná síla fakticky přestala existovat. Autor se vedle politických aktivit zaměřil i na otázky kulturněhistorické, na členskou strukturu a každodenní fungování stran, jejich veřejné rituály a symboliku. Jedním z hlavních témat prolínajícím se knihou je fenomén antisemitismu, charakteristický rys ultrapravice v Rusku.

Continue Reading

Sávitrí Déví: Hitlerismus a hinduismus

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Je typem silné ženy nesmířené s daným stavem věcí. Konvenční vztah k realitě u ní nehledejte. Neviděla věci jinak, viděla prostě jiné věci. Její životní vášní nebyla sexualita, ani drogy, ale národní socialismus!

V textu Hitlerismus a hinduismus se nejprve odvolává na významného indického mudrce, který v Adolfu Hitlerovi vidí „vědoucího“ (sanskrt. džňání). Poté líčí autobiografickou epizodu, v níž se Führer jeví jako „jsoucí v souladu se šastrami“, posvátnými indickými spisy. Autorka zdůrazňuje, že hájil staré hodnoty Árjů, podle nichž je vybudována i tradiční indická společnost a které existovaly rovněž v jiných indoevropských kulturách, např. v řecké. Nepřehlédnutelným symbolem této indoevropské „pospolitosti“ je úcta k slunci. Sluneční kult se mj. projevuje v užívání svastiky jako solárního symbolu, který dle Sávitrí Déví spojuje národně-socialistické Německo s árijskou Indií. |1| Obsahovou esencí zde je: zaprvé, že existuje kulturně-etnická indoevropská osa, která leží mezi árijskou Indií, antickým Řeckem a Třetí říší; nejedná se přitom pouze o osu „geograficko-prostorovou“, nýbrž i časovou: antické Řecko v ní symbolizuje minulost, hinduistická Indie současnost a Třetí říše budoucnost. |2| Zadruhé, že tato nadčasová neboli „věčná“ indoevropská osa stojí proti tomu, co by v návaznosti na René Guénona mohlo být nazváno „novověkem“ či, dle Julia Evoly, „moderním světem“. |3| Za ideologického „exponenta“ této moderny považuje Sávitrí Déví především proklamované rovnostářství.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Sbírka je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Články a eseje v tomto sborníku vznikaly v letech 2006 až 2011. Vycházely na nezávislých internetových magazínech, výjimečně si našly prostor na stránkách tištěných časopisů, jež se netěší širokému zájmu. Ani v rámci svobodného internetového fóra nebyl však jejich osud jednoduchý. Prvním domovskou rubriku s názvem „Svět trochu jinak“ mi přidělil vydavatel politicky nekorektního webzine „Zvědavec“ Vladimír Stwora. Odtud pochází také název sbírky. Prostor ke svobodnému autorskému publikování ukončil spor s několika prominentními čtenáři magazínu Zvědavec o názorové zaměření článků i vehemenci, s jakou jsem je obhajoval ve veřejné diskusi. Významný počet textů vyšel na pravicovém politickém magazínu Virtually. I zde však sehrála roli cenzura vydavatelky, která odmítla zveřejnit například články s národoveckou tématikou. Největšího porozumění se mé tvorbě dostalo na internetovém portálu Délský potápěč, kam jsem byl rovněž přizván k redakční spolupráci. Redakčnímu týmu Délského potápěče vděčím rovněž za to, že tato sbírka spatřila světlo světa.

Continue Reading

Autor: Theodore J. O’Keefe

Od mladých let po založení Ligy křesťanské národní obrany

Dne 9. října 1923, za časných ranních hodin, sedělo půltuctu mužů na tvrdých lavičkách v holé místnosti na policejním ředitelství v Bukurešti. Policie je sebrala o několik hodin dříve. Udavač v jejich řadách je obvinil z osnování spiknutí s cílem zavraždit okolo dvaceti známých rumunských veřejně činných osobností. A teď byli vyslýchání policií a vládními úředníky.

Během toho, jak jeho druzi jeden po druhém mizeli do výslechové místnosti, čtyřiadvacetiletý Corneliu Codreanu, vůdce domnělých spiklenců, zamyšleně čekal. Pokoušel se vymyslet způsob, jak odrazit otázky které měly přijít. A pak přišla řada na něj.

Prokurátor nařídil, aby položili před Codreana několik inkriminujících dopisů a košík plný zbraní, náležejících jeho skupině. „Jsou to vaše zbraně?“ zeptal se vztekle.

Codreanu váhal. Požádal o chvíli na rozmyšlenou. Byla to chvíle na rozcestí. Prokurátor a policisté se posměšně šklebili, očekávaje obvyklé zapření.

Poté Codreanu pronesl: „Ano, ty zbraně jsou naše. Chtěli jsme je použít k postřílení vládních ministrů, rabínů a židovských velkobankéřů.“

Continue Reading

Sbírka je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Dalším přírůstkem do Čítárny Délského potápěče je více než 140ti stránkový úvod do díla Oswalda Spenglera (29. květen 1880 – 8. květen 1936).

Stať je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Redakce Délského potápěče pokračuje v projektu Čítárna Délského potápěče prací Jana Hlaváče o kontroverzním, těžko uchopitelném a přesto vlivném uměleckém směru – futurismu.

Julius Evola: Evropa – forma a předpoklady

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Čtvrtý sešit Edice Fascikly navazuje téměř na předchozí (viz Dobrovolníci za Evropu). Julius Evola se zamýšlí nad problémy pevného základu, hlubšího smyslu a organičnosti evropského sjednocení, které nutně „vyžaduje vyšší cit než prostý nacionální pud“. Poukazuje na v dějinách poměrně vzácné příklady evropské jednoty a z konzervativně-revolučních pozic určuje formu a předpoklady pro její obnovu a trvání. Vymezuje se přitom nejen vůči demoliberálním a neomarxistickým pojetím, ale i těm koncepcím, které vzešly z poválečného protisystémového milieu (Mosley, Yockey-Varange, Thiriart aj.). Klíčové pojmy jsou: Evropská akce, řád, vůdce, aristokracie, „paras“, „vnitřní detoxikace“, říše, synergie, supranacionální, jednota v mnohosti atd. Poznámky a vysvětlivky podávají i tentokrát vcelku široký, byť nutně stručný přehled „nacionálního evropanství“.

Jak dál?

Evolův text vznikal hluboko v době „studené války“. To přirozeně vybízí ke srovnání s dnešní situací: Sny o rozpadu komunistického bloku a znovusjednocení Německa se staly skutečností. Avšak ideové vakuum EHS, které navázalo na to, co se podařilo vytvořit do roku 1945 pouze v hospodářské rovině, bylo při zrodu a vývoji EU ve značné míře vyplněno názorovými proudy a silami kořenícími v různých formách trockismu.

Continue Reading

Je příznačné, že ačkoli Spojené státy americké nikdy žádný protivník přímo neohrozil a vnější nepřítel nevstoupil na jejich půdu, má jejich imperialistická zahraniční politika na kontě řadu vojenských zásahů po celém světě, které ještě k tomu interpretuje – vcelku úspěšně – jako humanitárně-demokratické „mise“. Eufemismy jsou v mediálním prostoru vůbec silnou zbraní demokratur, zatímco slovník jejich odpůrců zůstává povětšinou čestně (a tím i „naivně“) přímočarý. Obalení ideje tzv. svobodného obchodu ideou svobody vůbec, vzniklo kdysi v Anglii s přispěním Židů vyhnaných ze Španěl. Od té doby ostatním národům namlouvají, že jejich obchodní zájmy jsou tak říkajíc totožné se zájmy „lidstva“ a emancipovaného „individua“ nebo alespoň všech „slušných lidí“.

Americká velmocenská strategie se orientovala podle anglického vzoru už od 19. století. Z geopolitického hlediska stojí a padá ovládání světa s nadvládou nad euroasijským kontinentem, jehož střed zaujímá Rusko, které hraje klíčovou roli, neboť přirozeně uplatňuje přímý či nepřímý vliv ve značné části Eurasie. Z této perspektivy, rozvíjené Alfredem T. Mahanem (1840 – 1914) a Halfordem Mackinderem (1861 – 1941), je pochopitelné, proč bylo Rusko od samého počátku amerických velmocenských snah vnímáno jako velký geostrategický protihráč; a za druhé, proč stejné kruhy po více než století zkoušejí všechno možné, aby zabránily sbližování obou nejdůležitějších eurasijských mocí, totiž Ruska a Německa. Politicky stabilizovaná „eurasijská osa“ je podnes noční můrou americké geopolitiky, která je si dobře vědoma, že kombinace ruských surovinových zdrojů na jedné straně a německé technologie, organizace a kapitálu na druhé, by pro Západ znamenala víc než rovnocenného rivala.

Continue Reading

Autor: Francis Parker Yockey

Politické procesy v Čechách (Yockey používá výraz Bohemia, namísto Czechoslovakia – pozn. překladatele) nejsou ani začátkem, ani koncem, jsou totiž zcela nepochybně bodem obratu. Do budoucna tedy musí všichni nezbytně přeorientovat svoji politiku se zřetelem k nepopíratelnému přetváření světové situace. Pštrosí politika je sebevraždou. Řeči o „boji proti bolševismu“ jsou již včerejší, stejně tak je nesmyslné mluvit od „obraně Evropy“ v období, kdy je každá píď evropské půdy ovládána jejími smrtelnými nepřáteli, kteří usilují o její politicko-kulturně-historické vyhlazení za každou cenu.

Stejný barbarský despotismus, nazývaný Ruská říše, vedený tlustým rolníkem Stalinem-Džugašvilim, který vládne svojí lstivostí nad chanátem větším, než který kolem sebe soustředil mocný Čingischán je dnes jedinou překážkou úplnému ovládnutí světa prostřednictvím takzvaných „spojených národů“. Tato obrovská Ruská říše byla vytvořena díky židovsko-americké nenávisti k Evropě a Německu. Během druhé světové války, aby zabránilo Stalinovi a jeho panslavistické, nacionalisticko-náboženské svitě uzavřít mírovou dohodu s Evropou-Německem, poskytlo Rusku židovsko-americké vedení vojenské vybavení v nevídaném množství a politické sliby, dary a výhody neslýchaných rozměrů. S 14 795 letadly, 375 883 nákladními automobily a 7056 tanky poskytnutými Amerikou okupovalo Rusko celou východní Evropu jen pro sebe a mohlo postoupit až k Magdeburku, Výmaru a Vídni. Americký ministr zahraničních věcí Marshall jednal vědomě a otevřeně jako ruský agent v podkopávání Čankajškova režimu v Číně a ve skrytém postoupení čtvrtiny celosvětové populace do ruského vazalství. Bylo to až později, kdy se toto Marshallovo jednání začalo jevit jako hanebné; v té době byl považován za vynikajicího diplomata, jako Churchill a Roosevelt v Teheránu a za tyto služby Rusku byl i vyznamenán.

Postupně se však obraz měnil, začalo se více mluvit o „antisemitismu“ v Rusku a americké veřejné mínění, ve svém okamžitém a bezpodmínečném podřízení se americkému tisku, se změnilo z protiněmeckého a proruského na protiněmecké a protiruské.

Continue Reading

Autor: Francis Parker Yockey

Publikováno v prosinci 1952

V pátek 27. listopadu svět náhle zasáhla událost, která ač navenek se může jevit nevýznamně, bude mít ohromnou odezvu v budoucím vývoji. Tato odezva je významná proto, že způsobí politické přesměrování evropských elit.

Touto událostí byl rozsudek v procesu s protistátním spikleneckým centrem Židů [1] v Praze a jejich odsouzení k trestu smrti. Během let 1945 – 1946 fungovala koalice Židé-Washington-Moskva celkem bez problémů a v přátelském duchu. Když byl, jako výsledek ozbrojené židovské agrese, ustaven „Stát“ Izrael, celý svět, kterému dominovala Moskva a Washington, pěl ódy a blahopřál. Washington uznal nový „Stát“ de facto během několika hodin od vyhlášení jeho existence, Moskva pak Washington trumfovala ve své prožidovskosti uznáním de iure. Washington a Moskva spolu soupeřili, kdo více uspokojí operetní stát Izrael a pomůže mu všemi dostupnými prostředky – morálními i materiálními. Ruští diplomaté vyhlašovali, že v Haifě má Rusko konečně přístav, který nezamrzá.

A teď, po několika málo letech, odvolává Izrael své „velvyslance“ z vazalských států Ruska a zintenzivňuje svoji protiruskou politiku ze své americké citadely. Prchliví Židé v Izraeli a Americe vykřikují, že Stalin následuje Hitlera v jeho šlépějích. Všechen americký tisk vře vztekem nad antisemitismem v Rusku. Antisemitismus, jak varují noviny New York Times, je jednou z věcí, kterou nebude Amerika ve světě tolerovat.

Proč to celé pozdvižení?

Continue Reading

Jean Thiriart

Autor: Edouard Rix

Vášnivý čtenář Hobbese, Machiavelliho a Pareta, Belgičan Jean Thiriart (1922-1992), zakladatel panevropského hnutí Jeune Europe (Mladá Evropa) byl zastáncem teorie Velké Evropy od Galway až po Vladivostok.

Narodil se v roce 1922 v belgickém Liège do liberální rodiny a již od svých mladých let byl militantem v řadách extrémní marxistické levice – byl členem Jeune garde socialiste a Union socialiste antifasciste. V roce 1939 vítal pakt Molotov-Ribbentrop s nadšením: „Nejkrásnějším, nejvzrušujícnějším obdobím mého života byl německo-sovětský pakt.“ Protože pro něj „národní socialismus nebyl nepřítelem komunismu, nýbrž konkurent.“

Od jedné války k druhé

V roce 1940, když bylo Thiriartovi osmnáct let, se přidal do organizace Amis du Grand Reich allemand (AGRA – Přátelé Velkoněmecké říše), která sdružovala ve francouzsky mluvící okupované části Belgie sekulárně a socialisticky orientované podporovatele kolaborace – ne rexisty. Rovněž byl členem Fichte Bund (Der Deutsche Fichte-Bund – národně bolševické hnutí, které bylo založeno v roce 1914 v Hamburku). Po konci války byl odsouzen k třem letům vězení a vzdal se veškerých politických aktivit.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Podobá se pravdě, že život čerpá svůj smysl z mnohem hlubšího zdroje, než by se dnes mohlo zdát. Život je podle všech jeho projevů síla, jejíž mohutnost nachází oporu ve vyšším kosmickém principu. Z toho vyplývá, že jde o fenomén věčný a nezničitelný. Slušelo by se proto dát poněkud nový smysl pojmu transcendentna, než bylo dosud zvykem. Je-li Život sám principem všeho jsoucna, musí být i jeho transcendentní zdroj bytostně životný, dynamický a proměnlivý.

Transcendentno pod tíhou náboženských diskursů historické éry lidstva nabylo význam ideálna, jisté instance dokonalosti, předobrazu všech jsoucen vytvořeného absolutním duchem všemohoucího Boha. Odkud se však bere ona víra v dokonalý obraz světa zplozeného představivostí nejvyššího Stvořitele? Copak může sebelepší představa existence odolat tvůrčímu pokušení něco na ní změnit tak, aby byla v jistém směru lepší? O existenci světa v jeho totalitě to musí platit dvojnásobně. Nutnou podmínkou života je světlo, životadárná energie. Nejvyšším smyslem života je tvoření. Nejvyšším hybatelem tvoření je Duch, z jehož představivosti vznikají všechny životní formy. Teprve se vznikem životní formy lze myslet její kvalitu, nakolik je to forma dobrá. Měřítkem dobra všech životních forem je potom krása, lad a harmonie, neboli jak se tyto formy snoubí v životaschopném celku. Být schopen vnímat, utvářet a hájit životný celek – není snad toto hlavní úkol Ducha? Ne nadarmo byla našimi prapředky chápána schopnost člověka žít v harmonii s přírodou jako projev vyspělé úrovně lidského smyslu pro pravdu a duchovní rozměr lidské existence. Stejně tak byla chválena starostlivá účast jedince na lidském společenství coby životném celku, který ho převyšuje a který mu dává smysl existence.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Kruh se uzavírá a prastarý mýtus – původně íránský, než jej převzali Židé – popisující v apokalyptických barvách „poslední soud,“ nám nyní přikazuje následující: separaci „vyvoleného lidu“ od těch, kdo na „konci světa“ – nutno dodat našeho světa, naší civilizace – nadobro zmizí.

Voláme po rozhodném, bezpodmínečném a uceleném návratu k nordické pohanské tradici. Skoncovali jsme se všemi kompromisy, každou slabostí a shovívavostí vůči všemu, co kdy v návaznosti na své semitsko-křesťanské kořeny nakazilo naši krev a myšlení. Bez návratu k této tradici neexistuje žádné osvobození, žádná opravdová obroda, ani přechod k pravým hodnotám ducha, moci, hierarchie a Impéria. Taková je pravda nepřipouštějící žádné pochybnosti. Anti-Evropa, anti-semitismus a anti-křesťanství, to je náš slogan. Podle nejsměšnějších a nejabsurdnějších bajek je pohanství synonymem pro materialismus a korupci, a zároveň exotické a anti-árijské náboženství vytvořené za účelem našeho úpadku je vykreslováno coby nejvýjimečnější syntéza všeho duchovního, jakoby celá věčná historie civilizací již byla dávno předurčena. Nemluvě o tom, jak je tato pověra stále pevně zakořeněna v současné „učených“ názorech!

Continue Reading

Autor: François-Xavier Rochette

“Filosofický” relativismus bezpochyby představuje jednu z nejhorších chorob zachvacujících naši společnost. Mezi jeho charakteristické rysy patří jeho neurčitý charakter, pseudovědecká logika a nádech tolerance (představující největší hodnotu našeho postmoderního světa), všechny dohromady mu pak vtiskují rysy, jež jej zvýhodnují oproti konkurenčním filosofickým proudům.

Již od dob Montaigneho relativismus přitahuje mnohé myslitele odmítající myšlenku, že určitá civilizace či náboženství mohou být nadřazené ostatním. Během posledních šedesáti let toto relativistické paradigma prostoupilo všechny západní národy až do té míry, že jejich obyvatelé jsou jím tak zaslepeni, že již nejsou schopni bránit ani ty nejzákladnější pilíře vlastního myšlení a kultury.

Relativismus rozhodně není zárukou kulturní diverzity, naopak vybízí k sebenenávisti, xenofilii a radikálnímu individualismu, který bezprecedentně rozvrací naše starobylé národy. Dnešní relativismus operuje pomocí učených rozprav, jejichž účelem je legitimizovat slabost druhdy slavných a skvělých národů kráčejících po cestě svého absolutního zániku.

Článek François-Xavier Rochettea “Vaincre le relativisme?” vyšel v týdeníku Rivarol dne 6. března 2009. Přeloženo z anglického překladu Michaela O’Meary Relativism, který byl uveřejněn na stránkách Counter-Currents Publishing dne 29. července 2010.

Autor: Michael Bell

Pokud existuje nějaký argument ve prospěch multikulturalismu, který slýchávám nejčastěji, tak je to ten, že rasově smíšený národ podporuje „kulturní obohacení“ svých občanů. Jinými slovy, jednotlivý Američan se jaksi stane více informovaným o světě a jeho obyvatelích, více zběhlý v mezilidských vztazích a celkově prostě více kultivovaný, pokud bude obklopen Afričany, Hispánci, Araby, Indiány, Asiaty, Cikány atd. To je však úplný mýtus, který zaslouží dekonstrukci; navíc se musíme podívat na citlivky, kteří propagují tuhle absurditu.

Začnu těmi druhými. Hlavními zastánci multikulturalismu jsou obvykle levicoví univerzitní profesoři a další vědátoři. Mluví o kultuře, ale většina z nich toho vlastně ví velice málo o kulturách, o kterých tvrdí, že by je chtěli v Americe více vidět. Ve skutečnosti chtějí vidět bezduchou, multirasovou masu, která jako svoji jedinou kulturu uznává marxismus. Tradiční lidové zvyky Hindů, muslimů, afrických domorodců a dalších pro ně neznamenají vůbec nic.

Continue Reading

Recenze Michaela O’Meary na knihu Charlese Lindholma a José Pedro Zúquetea The Struggle for the World: Liberation Movements for the 21st Century.

Globalizace, založena na celosvětové transnacionalizaci amerického kapitálu a celosvětovém vnucení amerických tržních vztahů, v kombinaci s novými technologiemi a otevřenými hranicemi, nejen změnila národní ekonomiky po celém světě, ale i podnítila vznik závratného množství levicových i pravicových opozičních hnutí. Ty, navzdory jejich odlišným ideologiím a cílům, usilují o obranu domorodých nebo tradičních identit před etnocidálními následky „tržní ekonomiky“.

Mezi velkým množstvím literatury o globalizaci a různých antiglobalistických hnutích je kniha Charlese Lindholma a José Pedro Zúquetea – The Struggle for the World (Zápas o svět) první, která pohlíží dále za konkrétní politické zatřídění. Zdůrazňuje to, co mají tyto [protichůdná] hnutí společného – spasitelský, identitární a populistický charakter.

Levicová a pravicová politika antiglobalistů, včetně „třetí pozice“, není v žádném případě opominuta. Je pouze podřízena tomu, co Lindholm a Zúquete chápou jako významnější – spasitelský – rozměr. V tomto duchu na ně odkazují jako na „hnutí úsvitu“ (aurora movements). Hnutí, která přislibují osvobozující úsvit od nihilistické temnoty, která má původ v univerzalismu a neoliberálním tržním hospodářství.

Continue Reading

Problém demokracie

Autor: Alex Kurtagić

Čtenáři, který není v těchto kruzích nováčkem, jistě nemusíme dlouze představovat Alaina de Benoista – zakladatele a vedoucí postavu Nové pravice (Nouvelle Droite) a čelního představitele francouzského think-tanku GRECE. Bohužel však z jeho bohaté tvorby čítající okolo 50 knih a 2000 esejů je vzhledem k nedostatku překladů jen zlomek dostupný v anglicky mluvícím prostředí. Vydavatelství Arktos se však tuto mezeru pokouší zaplnit. Dílo s názvem The Problem of Democracy (z francouzského originálu „Démocratie: Le Probleme,“ který poprvé vyšel před 26 lety) je prvním Benoistovým knižním politickým dílem, jež se dočkalo anglického překladu, a zároveň první vlaštovkou z řady zamýšlených publikací tohoto autora pod hlavičkou výše zmíněného nakladatelství.

Benoist je nesmírně erudovaným a průrazným myslitelem, což ostatně nebývá u osob jeho druhu výjimkou. Narozdíl od svých domýšlivých a intelektuálně zkorumpovaných levicových protějšků však vyniká pozoruhodně srozumitelným a úsporným stylem psaní. Tato kniha toho budiž výmluvným příkladem: Alain de Benoist zkoumá teoretické a praktické aspekty demokracie, analyzuje je ze všech myslitelných i nemyslitelných úhlů pohledu, demystifikuje, dostává se k samému jádru věci a obdařuje čtenáře překvapivými náhledy, a to v rozsahu jen o něco málo přesahujícím 100 stran. Kolik autorů, jež znáte, dokáže něco podobného s takovou odborností a akademickou precizností v tak limitovaném rozsahu, aniž by se uchýlili k produkování nesrozumitelně zhuštěných textů? Takový Homi K. Bhabha by se od něj dozajista mohl pár věcem přiučit.

Continue Reading