Délský potápěč

Ettore Vernier: Dobrovolníci za Evropu

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Třetí sešit Edice Fascikly přibližuje počátky dodnes kontroverzního spojení: evropského nacionalismu. Myšlenka, že hodnotu jednotlivých vlastí lze proti americkému kapitalismu a sovětskému bolševismu zachránit jen ustavením sjednocené Evropy, se zrodila již před druhou světovou válkou. Teprve v jejím průběhu se však za ideou zformovala reálná síla: Waffen SS. I když v nejposlednější fázi – účastí Indů, Kalmyků či Tatarů – připomínají spíše Xerxovo vojsko než evropskou armádu, v „jejich kádru umírají první Evropané“ (J. Peiper), „avantgarda Evropy“ (F. W. Seidler). Zde, v „bojovém řádu“ a „první socialistické armádě světa“ (Ch. de La Mazière), vzniká totiž nový, autentický pocit jednoty stvrzovaný společným nasazením a obětí..

Continue Reading

Christian Bouchet

Rozhovor Christiana Boucheta pro švédský identitární blog Oskorei

Christian Bouchet je jeden z nejvýznamějších a nejzajímavějších evropských myslitelů. Je vedoucím představitelem evropského národně-revolučního (RN) proudu, v současnosti působí jako člen Front National a rovněž je v pozadí internetového zpravodajského portálu Voxnr.com. Blog Oskorei je hrdý na to, že s ním může přinést rozhovor.

Zájem a vědomosti o francouzských a evropských politických hnutích jsou ve skandinávských zemích na vzestupu. Nicméně je toto povědomí stále ve svém počátečním stadiu. Mohl byste se představit pro čtenáře, kteří vás doposud neznají, a zároveň říci i něco o vaší minulosti?

Povoláním jsem učitel. Pocházím z rodiny, jejíž zapojení na „špatné straně“ se dá vystopovat zpět až do časů Francouzské revoluce a povstání ve Vendée. A tak bylo jen přirozené, že jsem se v rámci rodinných tradic v roce 1969, kdy jsem se začal politicky angažovat, přiklonil na „špatnou stranu“. Co mě však od této rodinné tradice odlišovalo bylo to, že moje rodina byla spjatá s roajalistickým a reakcionářským proudem, zatímco já jsem rychle vstoupil do revolučního nacionalistického hnutí.

A tak jsem od počátku 70-tých let působil jako militant v různých RN organizacích, které v té době vznikly: Organisation Lutte du Peuple, Groupes nationalistes révolutionnaires Françoise Duprata, a poté Mouvement nationaliste révolutionnaire. Nejdřív jsem začal prostě, jako aktivista, poté jsem se stal místním organizátorem a nakonec, v polovině 80tých let, jsem se zapojil do tohoto ideologického směru na celofrancouzské úrovni. Byl jsem postupně generálním tajemníkem hnutí Troisième voie, Nouvelle résistance a Unité radicale a jedním z vůdců panevropského hnutí Front européen de liberation.

Continue Reading

Christian Bouchet

Můžete našim čtenářům poskytnout krátký náhled do historie francouzského revolučního nacionalismu, zvláště pak s ohledem na vaše působení v kruzích Třetí pozice (Troisieme voie – TV)?

Revoluční nacionalismus má své kořeny v radikálním levicovém proudu Francouzské revoluce, jenž byl ztělesňován muži jako Jacques Hébert, Jean-Paul Marat nebo François-Noël (Gracchus) Babeuf. Poté se tyto myšlenky projevovaly v rámci blanquistického hnutí vzniknuvšího po pádu francouzské Komuny z let 1870-1871. Tito militanti byli zároveň socialisty i nacionalisty. V období sklonku druhého císařství byly tomuto myšlenkovému proudu vlastní antikřesťanské postoje, antisemitismus a darwinistická eugenika.

Za časů boulangerismu a Dreyfussovy aféry došlo k rozkolu mezi levicí a nacionalistickými seskupeními. Po První světové válce vzniklo několik revolučně nacionalistických a fašistických hnutí, jmenujme například Le Faisceau vedené někdejším čelním anarchistou Georgesem Valois, Parti Fasciste Revolutionaire, Parti Populaire Francais, jejímž vůdcem byl bývalý komunista Jacques Doriot a Rassemblement National Populaire, jemuž předsedal bývalý socialistický předák Marcel Déat. Všechno však bylo utopeno v krvi prostřednictvím takzvaného osvobození Francie Spojenci. Tisíce lidí bylo zabito při řádění lůzy nebo odsouzeno k smrti lidovými (de facto komunistickými) tribunály, stačilo, že jste byl fašistou, monarchistou, pravičákem, atd. Odsouzení k smrti potkalo i mého dědečka (dodnes děkuji bohům, že nakonec nebyl zastřelen) a celá moje rodina byla uvržena do vězení.

Continue Reading

Autor: Karlheinz Weißman

Koncept pravicového anarchismu se jeví paradoxním, ne-li přímo jako protimluv, počínaje představou toho, že všechny „pravicové“ politické názory obsahují obzvláštní důraz na princip řádu. Ve skutečnosti k pravicovému anarchismu dochází pouze při zvláštních příležitostech, kdy se doposud skryté příbuzné rysy mezi anarchismem a konzervatismem stanou více zjevnými.

Ernst Jünger popsal toto zvláštní spojení ve své knize Der Weltstaat (1960): „Anarchista ve své nejčistší formě je ten, jehož paměť sahá nejdále: do předhistorických, dokonce až předmýtických časů; a ten, kdo věří, že člověk v té době naplňoval skutečný smysl svého bytí. … V tomto smyslu je anarchista Ur-konzervativec, který vystopovává to zdravé a nemocné ve společnosti až zpět ke kořenům.“ [1] Jünger později nazýval tento typ „pruským“ … nebo „konzervativním anarchistou“ – Anarchou, a odkazoval na svoje vlastní désinvolture (uvolněnost) jako na přitakání s tímto: krajní nezúčastněností, která živí sebe sama a riskuje sebe v hraničních situacích, avšak nachází se pouze v pozorovatelském vztahu k okolnímu světu, kdy mizí veškeré známky skutečného řádu a „organické uspořádání“ ještě není, nebo už není, možné.

Continue Reading

„Teď když levice úplně ztratila vědomí historické mise, kapitalisté se z této strany nemusejí ničeho obávat. Mohou uzavírat kontrakty, které jsou pro většinu jejich zaměstnanců nevýhodné. Všechno přitom odůvodňují globální konkurencí. Budou to dělat tak dlouho, dokud je někdo nepřibrzdí (…) Nevidím žádnou sílu, která by to zvládla. Všechno se děje příliš nenápadně, než aby to vyvolalo rozhodný protest. Umírněný odpor, byť i většiny, se nemusí v demokracii prosadit. Demokracie není systém, kde se přijímají rozhodnutí, které podporuje 51% společnosti. Demokracie znamená jen to, že moc se těžko odhodlává k rozhodnutím, které nepodporuje 80% společnosti (…) V dnešních demokraciích mají rozhodující význam dva vlivy: nemohoucnost a radikální odpor.“

.

Z rozhovoru s Lesterem C. Thurowem, autorem knihy Budoucnost kapitalismu, pro Gazeta Wyborca 1998.

Aby mohol človek spievať musí byť v istom stave vnútorného súladu. Ten kto nemá vieru, nemôže, rovnako ako ten kto ide spáchať zločin, koho zmieta vlastný nepokoj a koho zožiera závisť. Spev bol vždy vážnou súčasťou mužskej kultúry bojových zoskupení. Veľa sa popísalo na účet pravej európskej duchovnosti, spev je však pomerne určitou formou vzývania ducha a zároveň jeho vyjadrenia. Minulo tisícročie toľko debatovaného kresťanstva u nás, ešte neminulo storočie od čias posledných veľkých pokusov o európsku obnovu. V tejto súvislosti, je pozoruhodný príklad troch nižšie uvedených piesní, svedčiacich o duchu troch hnutí ktoré stavali na viere v Krista – pod znamením kríža v nich ožívajú odveké európske symboly orla, krvi a Slnka.

Continue Reading

Stať je momentálně nedostupná.

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Letos vyšel po dvaceti letech od vydání knihy Leftism Revisited, From de Sade and Marx to Hitler and Pol Pot v nakladatelství Wolters Kluwer ve spolupráci s vysokou školou CEVRO Institut překlad tohoto díla jednoho z největších myslitelů 20. století (jedné z nejhorších dob v dějinách), extremně konzervativního arciliberála, oddaného katolíka a monarchisty, jak se sám nazývá, Erika von Kuehnelt-Leddihna.

Kniha se skládá ze čtyř části – Mysl levicová, Levicové smýšlení v historii, Liberalismus, Levice a zahraniční politika USA – a je s dodatkem – 41 atributy levice a Portlandskou deklarací.

První část se zabývá analýzou levicové mysli, tedy stejností a růzností, rovnosti a svobody, demokracie a liberalismu a definici pravice a levice. Z určitého hlediska žijeme v područí dvou základních pudů, jednoho, který směřuje ke stejnosti (jednotnosti, jednotvárnosti, rovnosti) a druhého, který směřuje k různosti (rozmanitosti, mnohotvárnosti, nerovnosti).

Identita a identitářské pudy vždy mají snahu potlačit vlastní já, lidskou osobnost a tíhnou k nostrismu, v němž se utápí lidské já. Objevuje se instinkt stáda. Stejnost je sestřenicí rovnosti, tedy co je stejné, je i rovné. Tento požadavek rovnosti a totožnosti vzniká s cílem zbavení se strachu z méněcennosti. Dostavuje se hřejivý pocit davové sounáležitosti a bratrství, avšak také rodí se závist. Nedostatek záviděné osoby slouží jedincovi jako útěcha a morální omluva k napadení či udání druhého. Za posledních dvě stě let představovalo využívání závisti – její mobilizace mezi masami – spolu se špiněním jednotlivců, ale ještě častěji tříd, ras, národů nebo náboženských komunit, klíč k politickému úspěchu. Na závisti staví všechny levicové „ismy“, tj. na privilegiu skupin, které jsou předmětem závisti a které jsou souběžně považovány z morálního nebo intelektuálního hlediska za podřadné. V levicových režimech je vždy povinnost ztotožnit se s „lidem“, „přizpůsobit se“. Platí, je-li někdo bohatý, nutno je mu bohatství maximálně zdanit či konfiskovat.

Continue Reading

Eduard Limonov: Heil! Smrti zdar

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Druhý sešit Edice Fascikly je tentokrát věnován Eduardu Limonovovi. Ruský enfant terrible patří k onomu vybranému druhu literátů, kteří neváhali za své (či jiné) ideály bojovat, dokonce se zbraní v ruce: od lorda Byrona, který se v čele dobrovolnického sboru vydal osvobodit Řecko z muslimské poroby, přes d’Annunzia, Psichariho, Jüngera, Montherlanta, Saint-Exupéryho, Malrauxe, Eggerse či našeho Rudolfa Medka až k Mišimovi. A právě k „poslednímu samurajovi“ má Limonov nejblíž. Oba totiž patří ke generacím mužů již výrazně formovaných filmovou či hudební pop-kulturou. Oba však také prosluli adorací hrdinství, odvahy a sebeobětování hodných archaické etiky („se štítem nebo na štítě“).

Continue Reading

Maurice Bardèche: Fašistický socialismus

(Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány).

Fašistický socialismus nepatří k zásadním Bardècheovým textům. Vznikl „pouze“ jako bezprostřední reakce na velký nástup sjednocené francouzské levice. V roce 1981 se François Mitterand, spoluzakladatel Socialistické strany a vysoký funkcionář Socialistické internacionály, stal prvním socialistickým prezidentem páté republiky…

Dobový charakter se odráží především v rozsáhlé části o společenské roli odborů (i tady se však nabízí inspirující srovnání s českým dneškem). Výrazně nadčasovou hodnotu má naopak definování šesti hospodářských principů, které jsou obecným jměním všech asystémových a protisystémových sil. „Ekologické“ pasáže v závěru, jakkoli z hlediska četnosti pozdějšího výskytu této tématiky již poněkud antikvované, nicméně ve své podstatě stále aktuální, mají v některých formulacích osobitý půvab. Určitou výjimečnost uděluje stati i fakt, že je poslední, kterou Bardèche pro svoji revue Défense de l’Occident napsal. Po třiceti letech existence ji stárnoucí fašista nechal zaniknout.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Současný svět je plný rozporů a skrytých sil, o jejichž záměrech má prostý člověk sotva tušení. Informační kanály vibrující přetlakem rozporuplných názorů, indoktrinace, lží, dohadů, přeludů, desinformací, ale také zneklidňujících odhalení, kritických analýz, prozíravých tušení a ozvěny moudrosti našich dávných předků, to vše probouzí v lidech mnoho otázek a nejistých očekávání. Co mě ale zneklidňuje ze všeho nejvíce, je skutečnost, že nikde není vidět duchovní síla, která by poctivě hledala cestu pravdivého poznání a stala se oním důvěryhodným směrníkem hodným následování.

Nedivme se, celá historie lidstva posledního tisíciletí je poznamenána úsilím zcela opačným. Jak zatemnit pravdu, jak tuto pravdu relativizovat, jak vymazat lidem paměť, jak je uvést do říše iluzí a představ, v nichž skutečnost přestává existovat v poznatelné a všem přijatelné soustavě vědění. Cosi temného, silného a nelidského vládne naší myslí i našimi životy. Svět lidí postupně podléhá parazitickému způsobu existence, množící se kmeny sociálních parazitů všeho druhu přivádějí celá společenství živných kultur do stavu nouze, otroctví a zoufalého přežívání ve strachu, co bude zítra. Lidé se pod tlakem emocí probouzejí z konzumní letargie a ptají se, co se to vlastně děje? Kam se ten svět žene? Co s námi bude? Co bude s našimi dětmi? Nikdo jim ale neumí dát uspokojivou odpověď. Proč? Inu proto, že nikdo dnes nechce znát pravdu, jedinou pravdu, objektivní pravdu, a podle ní se začít chovat. Jako by všichni dali za pravdu poslední pravdě libertariánů: Není jediné pravdy, nic jako objektivní pravda neexistuje, nárok na vlastnictví pravdy je nejvyšší zvůle moci, jíž je třeba vymýtit. Důsledek takového postoje k pravdě je prostý: Reálná moc nabyla obludně devastujících kontur skrytých za ideami demokracie, liberalismu, rovnoprávnosti a vlády zákonů.

Continue Reading

Je to teprve nedávno, co byly zveřejněny dopisy Otokara Březiny Emilii Lakomé. Známe mnoho jiných, jež rovněž odhalují nitro básníka: ty, co napsal Marii Kalašové, Františku Bílkovi, Josefu Floriánovi, Jakubu Demlovi a dalším. V tomto směru by nebyly ničím výjimečným, kdyby Emilie Lakomá zároveň nebyla ženou jeho srdce. Můžeme tak nahlédnout do důvěrnějších tónů jeho bytosti a zároveň s udivením sledovat, jak prozřetelné jeho myšlenky na svoji dobu byly.

Dopisy jsou zároveň svědectvím zápasů myšlenkových a politických, jež Březina se zájmem sledoval a ve svých zápiscích i komentoval, a zahrnují roky 1905-1929. Zřetelně viděl past socialistických slibů o blahobytu, tušil již v obrysech nastupující módní a společenská schémata týkající se tělesné kultury, ale přitom tíhnul k prapodstatě, k základu země v jejím mystickém hávu, k tomu, co je Urgrund člověka.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

„Překládal jsem z němčiny na žádost vydavatele Longanesiho… rozsáhlé a oslavované dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu. Poskytlo mi to příležitost v úvodu specifikovat význam i hranice tohoto díla, jež si svého času vydobylo světovou slávu.“ Těmito slovy uvádí Julius Evola ve své knize Pouť rumělky (str. 177) řadu kritických odstavců ke Spenglerovi.

Evola vzdává hold tomuto německému filosofovi za to, že odvrhl „progresivistické a historické fantazie“ tím, že ukázal, že etapa, do níž vstoupila naše civilizace krátce po první světové válce, neznamenala vrchol, nýbrž zcela naopak „soumrak.“ Evola v tom rozpoznal, že „Spengler, zejména díky úspěchu své knihy, umožnil jít za obvyklou lineární a evoluční koncepci historie. Spengler popisuje protiklad mezi Kultur a Zivilisation, “přičemž ten první pojem pro něj znamená formu nebo fázi civilizace, která je kvalitativní, organická, diferenciovaná a vitální, kdežto ten druhý naznačuje formu civilizace, která je racionalistická, urbanistická, mechanická, beztvará, bezduchá” (str. 178).

Evola obdivoval negativní charakteristiku, již Spengler připisuje pojmu Zivilisation, je však kritický k nedostatečné koherenci definice pojmu Kultur, neboť, jak říká, tento německý filosof zůstal vězněm jistých intelektuálních schémat vlastních moderně. „Zcela mu scházel onen odstín metafysického rozměru či transcendence, která reprezentuje esenci každé opravdové Kultur“ (str. 179).

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Automobil rýchlo opúšťa komickú panorámu, ktorá predstavuje centrum Bukurešti: nevysoké mrakodrapy a najmodernejšie budovy, prevažne funkčného typu, s výkladmi a obchodmi, zanechávajú dojem akejsi zmesi parížskeho a amerického štýlu. Jediným exotickým prvkom sú časté baranice na meštiakoch a trhovníkoch. Míňame Severnú stanicu a vezieme sa prašnou provinciálnou cestou, ktorá vedie spočiatku vpravo, potom sa prudko stáča doľava; nakoniec vychádzame na poľnú cestu a ocitáme sa pred osamelo stojacim domom uprostred polí: je to Zelený Dom, rezidencia hlavy rumunskej Železnej Gardy.

“Vlastnými rukami sme ho postavili,” poznamenávajú s miernou hrdosťou sprevádzajúci nás legionári. Intelektuáli i remeselníci sa spojili aby postavili rezidenciu svojho vodcu, čo sa pre nich stalo takmer symbolickým a obradným aktom. Budova je postavená v rumunskom štýle, z oboch strán rozšírená portikom pripomína kláštor. Vchádzame a vystupujeme na prvé poschodie. Naproti nám prichádza vysoký, urastený mladý muž športovej postavy, s výrazom budiacim dojem šľachetnosti, otvorenosti a sily. Je to Corneliu Codreanu, vodca Železnej Gardy osobne. Pravý ario-románsky typ, podľa všetkého potomok starého ario-italického sveta. V jeho šedomodrých očiach sa zračí tvrdosť a rozvaha vlastné vodcom a súčasne celá jeho osoba žiari idealizmom, energiou, vnútorným svetom a ľudským porozumením. I štýl jeho rozhovoru je charakteristický: skôr než odvetí zahĺbi sa v seba, vzdiali sa, potom odrazu prehovorí, vyjadrujúc svoje myšlienky s takmer geometrickou presnosťou zreteľnými a krátkymi vetami.

Continue Reading

Autore: Julius Evola

Rapidamente la nostra auto lascia dietro di se quella curiosa cosa che è la Bucarest del centro: un insieme di piccoli grattacieli e di edifici modernissimi, prevalentemente di tipo “funzionale”, con mostre e magazzini fra la parigina e l’americana, l’unico elemento esotico essendo i frequenti cappelli di astrakan degli agenti e dei borghesi. Raggiungiamo la stazione del Nord, imbocchiamo una polverosa strada provinciale costeggiata da piccoli edifici del tipo della vecchia Vienna, che con rigorosa rettilineità raggiunge la campagna. Dopo una buona mezz’ora, l’automobile svolta improvvisamente a sinistra, prende una via campestre, si arresta di fronte ad un edificio quasi isolato fra i campi: è la cosiddetta “Casa Verde”, residenza del Capo delle “Guardie di Ferro” romene.

“L’abbiamo costruita con le nostre stesse mani” ci dicono con un certo orgoglio i legionari che ci accompagnano. Intellettuali e artigiani si sono associati per costruire la residenza del loro capo, quasi nel significato di un simbolo e di un rito. Lo stile della costruzione è romeno: ai due lati, essa si prolunga con una specie di portico, tanto da dar quasi l’impressione di un chiostro. Entriamo, raggiungiamo il primo piano. Ci viene incontro un giovane alto e slanciato, in vestito sportivo, con un volto aperto, il quale dà immediatamente una impressione di nobiltà, di forza e di lealtà. E’ appunto Cornelio Codreanu, capo della Guardia di Ferro. Il tipo è caratteristicamente ariano-romano: sembra una riapparizione dell’antico mondo ario-italico. Mentre i suoi occhi grigio-azzurri esprimono la durezza e la fredda volontà propria ai Capi, nell’insieme dell’espressione vi è simultaneamente una singolare nota di idealità, di interiorità, di forza, di umana comprensione. Anche il suo modo di conversare è caratteristico: prima di rispondere, egli sembra assorbirsi, allontanarsi, poi, ad un tratto, comincia a parlare, esprimendosi con precisione quasi geometrica, in frasi bene articolate ed organiche.

Continue Reading

Autor: Ettore Vernier

Předmluva autora ke stati Italská sociální republika: k problematice třetí cesty II. 1)

V posledních letech, poté co se stalo stále zřejmějším, že ani kapitalismus ani komunismus nejsou s to opanovat hluboko sahající ekonomickou, politickou a morální krizi, která je přečasto bagatelizována pouze jako krize růstu, se zintenzivnila – inspirována Pražským jarem 1968 a populistickým Perónovým socialismem – diskuse o koncepsi třetí cesty. Určujícím znakem třetí cesty přitom je, že se „liší jak od cesty tradičně-kapitalistické (jakákoli iniciativa vychází ze soukromého kapitálu a zahraničních investic při striktním zachovávání stávajícího sociopolitického rámce), tak i od forsírované industrializace komunistické observance (jakákoli iniciativa vychází ze stranické byrokracie za použití předsocialistických pracovních a kontrolních metod, upřednostňování nové vrstvy specialistů a vyloučení politických i sociálních svobod).“ 2)

Continue Reading

Autor: Carlo Terracciano

Fašismus jako dějinný a politický evropský fenomén definitivně skončil v květnu roku 1945. Ve srovnání s evropským marxistickým komunismem, který se zhroutil o méně než půl století později s implozí SSSR, to byla porážka daleko slavnější, totiž: se zbraněmi v rukou. Je však platnou skutečností, kterou nelze anulovat, že obě tyto formy modernizace a mobilizace mas – komunismus a fašismus – vyšly ze zápasu s Amerikou jako poražené. A americký model, který ve 20. století triumfoval, vtiskuje teď jako globalizační mondialismus svůj cejch celé Zemi. Geopoliticky je to Eurasie (plus Afrika a Jižní Amerika), která až dodneška vede konfrontaci, střet, s „Novým světem“ v boji o Nový světový řád. Tak zvaný „neofašismus“ nebo „neonacismus“ druhé poválečné doby byl veskrze jedním velkým nedorozuměním, někdy tragickým, leckdy komickým a často směšným; živeným také zainteresovanou nepřátelskou stranou.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Chceme-li debatovat o sociálním státě, není možné, abychom slovo „sociální“ spojovali pouze s politickou levicí. Každý stát má svoji sociální funkci. Vše, co se týká uspořádání lidské společnosti, vychází ze sociálních potřeb člověka. Je nesmyslné mluvit o státě bez sociálního kontextu. Nejsem zastánce pravicového ani levicového postoje současné politické scény. Pravice a levice jako dědictví liberálně demokratické společnosti ztratila již svoji relevanci. Nyní před námi stojí zcela nové dichotomie, které nesouvisí s organizací společnosti, ale s lidským odcizením, které je důsledkem liberalismu jako takového.

Nejde již o to, zda chceme kapitalismus či socialismus, protože oba tyto společenské systémy jsou výsledkem stejné liberální doktríny rovnosti a svobody člověka. Je třeba se začít znovu tázat na samou podstatu lidství, na obsah sociálna jako takového. Je třeba hledat odpovědi na příčiny ztráty lidské vzájemnosti, identity, tradiční společenské hierarchie, tradiční rodiny a zničující atomizace společnosti. Kapitalismus a socialismus jsou komplementární formy jednoho scénáře a bez žádné z nich nemůže fungovat liberální společnost.

Continue Reading

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Autor: Cologero

V této době se ozývá mnoho hlasů, které nám vysvětlují „pravý“ význam Vánoc. Na jedné straně jsou ti, kteří nám opakují, abychom byli „hodní“ jeden na druhého. Pak jsou zde „Marty“, které nám radí méně „nakupovat“, což je v základě založeno na tom, že je nemorální obdarovat ty, které milujeme.

Pro nás je zde otázka, zda se může na světě zrodit něco zcela nového, něco přesahujícího ponurý fatalismus vesmíru, času, hmoty, nahodilosti. Zda je uskutečnitelné zrození Nového člověka, obdobného zrozenému z Ducha svatého a Panny Marie.

Není to otázka nového systému, nového náboženství, či podobných abstrakcí žijících sebou samými mimo svět lidí, kteří je zastávají a vytvářejí. O Vánocích nám skutečný život připomíná, abychom se vědomě spojili v hledání duchovní změny světa. Nepodaří-li se, musíme se pokusit znovu.

„Vnitřní hodnota ideje a systému musí být posuzována skrze ni samou, mimo vše, co je spojeno se světem nahodilosti. Prakticky a historicky je rozhodující kvalita mužů a žen, kteří sami sebe učiní obhájci oné ideje nebo systému.“ Julius Evola

Článek The Meaning of Christmas vyšel na stránkách Gornahoor 25. prosince 2010.