Délský potápěč

Eduard Limonov: Heil! Smrti zdar

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Druhý sešit Edice Fascikly je tentokrát věnován Eduardu Limonovovi. Ruský enfant terrible patří k onomu vybranému druhu literátů, kteří neváhali za své (či jiné) ideály bojovat, dokonce se zbraní v ruce: od lorda Byrona, který se v čele dobrovolnického sboru vydal osvobodit Řecko z muslimské poroby, přes d’Annunzia, Psichariho, Jüngera, Montherlanta, Saint-Exupéryho, Malrauxe, Eggerse či našeho Rudolfa Medka až k Mišimovi. A právě k „poslednímu samurajovi“ má Limonov nejblíž. Oba totiž patří ke generacím mužů již výrazně formovaných filmovou či hudební pop-kulturou. Oba však také prosluli adorací hrdinství, odvahy a sebeobětování hodných archaické etiky („se štítem nebo na štítě“).

Continue Reading

Maurice Bardèche: Fašistický socialismus

(Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány).

Fašistický socialismus nepatří k zásadním Bardècheovým textům. Vznikl „pouze“ jako bezprostřední reakce na velký nástup sjednocené francouzské levice. V roce 1981 se François Mitterand, spoluzakladatel Socialistické strany a vysoký funkcionář Socialistické internacionály, stal prvním socialistickým prezidentem páté republiky…

Dobový charakter se odráží především v rozsáhlé části o společenské roli odborů (i tady se však nabízí inspirující srovnání s českým dneškem). Výrazně nadčasovou hodnotu má naopak definování šesti hospodářských principů, které jsou obecným jměním všech asystémových a protisystémových sil. „Ekologické“ pasáže v závěru, jakkoli z hlediska četnosti pozdějšího výskytu této tématiky již poněkud antikvované, nicméně ve své podstatě stále aktuální, mají v některých formulacích osobitý půvab. Určitou výjimečnost uděluje stati i fakt, že je poslední, kterou Bardèche pro svoji revue Défense de l’Occident napsal. Po třiceti letech existence ji stárnoucí fašista nechal zaniknout.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Současný svět je plný rozporů a skrytých sil, o jejichž záměrech má prostý člověk sotva tušení. Informační kanály vibrující přetlakem rozporuplných názorů, indoktrinace, lží, dohadů, přeludů, desinformací, ale také zneklidňujících odhalení, kritických analýz, prozíravých tušení a ozvěny moudrosti našich dávných předků, to vše probouzí v lidech mnoho otázek a nejistých očekávání. Co mě ale zneklidňuje ze všeho nejvíce, je skutečnost, že nikde není vidět duchovní síla, která by poctivě hledala cestu pravdivého poznání a stala se oním důvěryhodným směrníkem hodným následování.

Nedivme se, celá historie lidstva posledního tisíciletí je poznamenána úsilím zcela opačným. Jak zatemnit pravdu, jak tuto pravdu relativizovat, jak vymazat lidem paměť, jak je uvést do říše iluzí a představ, v nichž skutečnost přestává existovat v poznatelné a všem přijatelné soustavě vědění. Cosi temného, silného a nelidského vládne naší myslí i našimi životy. Svět lidí postupně podléhá parazitickému způsobu existence, množící se kmeny sociálních parazitů všeho druhu přivádějí celá společenství živných kultur do stavu nouze, otroctví a zoufalého přežívání ve strachu, co bude zítra. Lidé se pod tlakem emocí probouzejí z konzumní letargie a ptají se, co se to vlastně děje? Kam se ten svět žene? Co s námi bude? Co bude s našimi dětmi? Nikdo jim ale neumí dát uspokojivou odpověď. Proč? Inu proto, že nikdo dnes nechce znát pravdu, jedinou pravdu, objektivní pravdu, a podle ní se začít chovat. Jako by všichni dali za pravdu poslední pravdě libertariánů: Není jediné pravdy, nic jako objektivní pravda neexistuje, nárok na vlastnictví pravdy je nejvyšší zvůle moci, jíž je třeba vymýtit. Důsledek takového postoje k pravdě je prostý: Reálná moc nabyla obludně devastujících kontur skrytých za ideami demokracie, liberalismu, rovnoprávnosti a vlády zákonů.

Continue Reading

Je to teprve nedávno, co byly zveřejněny dopisy Otokara Březiny Emilii Lakomé. Známe mnoho jiných, jež rovněž odhalují nitro básníka: ty, co napsal Marii Kalašové, Františku Bílkovi, Josefu Floriánovi, Jakubu Demlovi a dalším. V tomto směru by nebyly ničím výjimečným, kdyby Emilie Lakomá zároveň nebyla ženou jeho srdce. Můžeme tak nahlédnout do důvěrnějších tónů jeho bytosti a zároveň s udivením sledovat, jak prozřetelné jeho myšlenky na svoji dobu byly.

Dopisy jsou zároveň svědectvím zápasů myšlenkových a politických, jež Březina se zájmem sledoval a ve svých zápiscích i komentoval, a zahrnují roky 1905-1929. Zřetelně viděl past socialistických slibů o blahobytu, tušil již v obrysech nastupující módní a společenská schémata týkající se tělesné kultury, ale přitom tíhnul k prapodstatě, k základu země v jejím mystickém hávu, k tomu, co je Urgrund člověka.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

„Překládal jsem z němčiny na žádost vydavatele Longanesiho… rozsáhlé a oslavované dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu. Poskytlo mi to příležitost v úvodu specifikovat význam i hranice tohoto díla, jež si svého času vydobylo světovou slávu.“ Těmito slovy uvádí Julius Evola ve své knize Pouť rumělky (str. 177) řadu kritických odstavců ke Spenglerovi.

Evola vzdává hold tomuto německému filosofovi za to, že odvrhl „progresivistické a historické fantazie“ tím, že ukázal, že etapa, do níž vstoupila naše civilizace krátce po první světové válce, neznamenala vrchol, nýbrž zcela naopak „soumrak.“ Evola v tom rozpoznal, že „Spengler, zejména díky úspěchu své knihy, umožnil jít za obvyklou lineární a evoluční koncepci historie. Spengler popisuje protiklad mezi Kultur a Zivilisation, “přičemž ten první pojem pro něj znamená formu nebo fázi civilizace, která je kvalitativní, organická, diferenciovaná a vitální, kdežto ten druhý naznačuje formu civilizace, která je racionalistická, urbanistická, mechanická, beztvará, bezduchá” (str. 178).

Evola obdivoval negativní charakteristiku, již Spengler připisuje pojmu Zivilisation, je však kritický k nedostatečné koherenci definice pojmu Kultur, neboť, jak říká, tento německý filosof zůstal vězněm jistých intelektuálních schémat vlastních moderně. „Zcela mu scházel onen odstín metafysického rozměru či transcendence, která reprezentuje esenci každé opravdové Kultur“ (str. 179).

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Automobil rýchlo opúšťa komickú panorámu, ktorá predstavuje centrum Bukurešti: nevysoké mrakodrapy a najmodernejšie budovy, prevažne funkčného typu, s výkladmi a obchodmi, zanechávajú dojem akejsi zmesi parížskeho a amerického štýlu. Jediným exotickým prvkom sú časté baranice na meštiakoch a trhovníkoch. Míňame Severnú stanicu a vezieme sa prašnou provinciálnou cestou, ktorá vedie spočiatku vpravo, potom sa prudko stáča doľava; nakoniec vychádzame na poľnú cestu a ocitáme sa pred osamelo stojacim domom uprostred polí: je to Zelený Dom, rezidencia hlavy rumunskej Železnej Gardy.

“Vlastnými rukami sme ho postavili,” poznamenávajú s miernou hrdosťou sprevádzajúci nás legionári. Intelektuáli i remeselníci sa spojili aby postavili rezidenciu svojho vodcu, čo sa pre nich stalo takmer symbolickým a obradným aktom. Budova je postavená v rumunskom štýle, z oboch strán rozšírená portikom pripomína kláštor. Vchádzame a vystupujeme na prvé poschodie. Naproti nám prichádza vysoký, urastený mladý muž športovej postavy, s výrazom budiacim dojem šľachetnosti, otvorenosti a sily. Je to Corneliu Codreanu, vodca Železnej Gardy osobne. Pravý ario-románsky typ, podľa všetkého potomok starého ario-italického sveta. V jeho šedomodrých očiach sa zračí tvrdosť a rozvaha vlastné vodcom a súčasne celá jeho osoba žiari idealizmom, energiou, vnútorným svetom a ľudským porozumením. I štýl jeho rozhovoru je charakteristický: skôr než odvetí zahĺbi sa v seba, vzdiali sa, potom odrazu prehovorí, vyjadrujúc svoje myšlienky s takmer geometrickou presnosťou zreteľnými a krátkymi vetami.

Continue Reading

Autore: Julius Evola

Rapidamente la nostra auto lascia dietro di se quella curiosa cosa che è la Bucarest del centro: un insieme di piccoli grattacieli e di edifici modernissimi, prevalentemente di tipo “funzionale”, con mostre e magazzini fra la parigina e l’americana, l’unico elemento esotico essendo i frequenti cappelli di astrakan degli agenti e dei borghesi. Raggiungiamo la stazione del Nord, imbocchiamo una polverosa strada provinciale costeggiata da piccoli edifici del tipo della vecchia Vienna, che con rigorosa rettilineità raggiunge la campagna. Dopo una buona mezz’ora, l’automobile svolta improvvisamente a sinistra, prende una via campestre, si arresta di fronte ad un edificio quasi isolato fra i campi: è la cosiddetta “Casa Verde”, residenza del Capo delle “Guardie di Ferro” romene.

“L’abbiamo costruita con le nostre stesse mani” ci dicono con un certo orgoglio i legionari che ci accompagnano. Intellettuali e artigiani si sono associati per costruire la residenza del loro capo, quasi nel significato di un simbolo e di un rito. Lo stile della costruzione è romeno: ai due lati, essa si prolunga con una specie di portico, tanto da dar quasi l’impressione di un chiostro. Entriamo, raggiungiamo il primo piano. Ci viene incontro un giovane alto e slanciato, in vestito sportivo, con un volto aperto, il quale dà immediatamente una impressione di nobiltà, di forza e di lealtà. E’ appunto Cornelio Codreanu, capo della Guardia di Ferro. Il tipo è caratteristicamente ariano-romano: sembra una riapparizione dell’antico mondo ario-italico. Mentre i suoi occhi grigio-azzurri esprimono la durezza e la fredda volontà propria ai Capi, nell’insieme dell’espressione vi è simultaneamente una singolare nota di idealità, di interiorità, di forza, di umana comprensione. Anche il suo modo di conversare è caratteristico: prima di rispondere, egli sembra assorbirsi, allontanarsi, poi, ad un tratto, comincia a parlare, esprimendosi con precisione quasi geometrica, in frasi bene articolate ed organiche.

Continue Reading

Autor: Ettore Vernier

Předmluva autora ke stati Italská sociální republika: k problematice třetí cesty II. 1)

V posledních letech, poté co se stalo stále zřejmějším, že ani kapitalismus ani komunismus nejsou s to opanovat hluboko sahající ekonomickou, politickou a morální krizi, která je přečasto bagatelizována pouze jako krize růstu, se zintenzivnila – inspirována Pražským jarem 1968 a populistickým Perónovým socialismem – diskuse o koncepsi třetí cesty. Určujícím znakem třetí cesty přitom je, že se „liší jak od cesty tradičně-kapitalistické (jakákoli iniciativa vychází ze soukromého kapitálu a zahraničních investic při striktním zachovávání stávajícího sociopolitického rámce), tak i od forsírované industrializace komunistické observance (jakákoli iniciativa vychází ze stranické byrokracie za použití předsocialistických pracovních a kontrolních metod, upřednostňování nové vrstvy specialistů a vyloučení politických i sociálních svobod).“ 2)

Continue Reading

Autor: Carlo Terracciano

Fašismus jako dějinný a politický evropský fenomén definitivně skončil v květnu roku 1945. Ve srovnání s evropským marxistickým komunismem, který se zhroutil o méně než půl století později s implozí SSSR, to byla porážka daleko slavnější, totiž: se zbraněmi v rukou. Je však platnou skutečností, kterou nelze anulovat, že obě tyto formy modernizace a mobilizace mas – komunismus a fašismus – vyšly ze zápasu s Amerikou jako poražené. A americký model, který ve 20. století triumfoval, vtiskuje teď jako globalizační mondialismus svůj cejch celé Zemi. Geopoliticky je to Eurasie (plus Afrika a Jižní Amerika), která až dodneška vede konfrontaci, střet, s „Novým světem“ v boji o Nový světový řád. Tak zvaný „neofašismus“ nebo „neonacismus“ druhé poválečné doby byl veskrze jedním velkým nedorozuměním, někdy tragickým, leckdy komickým a často směšným; živeným také zainteresovanou nepřátelskou stranou.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Chceme-li debatovat o sociálním státě, není možné, abychom slovo „sociální“ spojovali pouze s politickou levicí. Každý stát má svoji sociální funkci. Vše, co se týká uspořádání lidské společnosti, vychází ze sociálních potřeb člověka. Je nesmyslné mluvit o státě bez sociálního kontextu. Nejsem zastánce pravicového ani levicového postoje současné politické scény. Pravice a levice jako dědictví liberálně demokratické společnosti ztratila již svoji relevanci. Nyní před námi stojí zcela nové dichotomie, které nesouvisí s organizací společnosti, ale s lidským odcizením, které je důsledkem liberalismu jako takového.

Nejde již o to, zda chceme kapitalismus či socialismus, protože oba tyto společenské systémy jsou výsledkem stejné liberální doktríny rovnosti a svobody člověka. Je třeba se začít znovu tázat na samou podstatu lidství, na obsah sociálna jako takového. Je třeba hledat odpovědi na příčiny ztráty lidské vzájemnosti, identity, tradiční společenské hierarchie, tradiční rodiny a zničující atomizace společnosti. Kapitalismus a socialismus jsou komplementární formy jednoho scénáře a bez žádné z nich nemůže fungovat liberální společnost.

Continue Reading

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Autor: Cologero

V této době se ozývá mnoho hlasů, které nám vysvětlují „pravý“ význam Vánoc. Na jedné straně jsou ti, kteří nám opakují, abychom byli „hodní“ jeden na druhého. Pak jsou zde „Marty“, které nám radí méně „nakupovat“, což je v základě založeno na tom, že je nemorální obdarovat ty, které milujeme.

Pro nás je zde otázka, zda se může na světě zrodit něco zcela nového, něco přesahujícího ponurý fatalismus vesmíru, času, hmoty, nahodilosti. Zda je uskutečnitelné zrození Nového člověka, obdobného zrozenému z Ducha svatého a Panny Marie.

Není to otázka nového systému, nového náboženství, či podobných abstrakcí žijících sebou samými mimo svět lidí, kteří je zastávají a vytvářejí. O Vánocích nám skutečný život připomíná, abychom se vědomě spojili v hledání duchovní změny světa. Nepodaří-li se, musíme se pokusit znovu.

„Vnitřní hodnota ideje a systému musí být posuzována skrze ni samou, mimo vše, co je spojeno se světem nahodilosti. Prakticky a historicky je rozhodující kvalita mužů a žen, kteří sami sebe učiní obhájci oné ideje nebo systému.“ Julius Evola

Článek The Meaning of Christmas vyšel na stránkách Gornahoor 25. prosince 2010.

1. Když jsem po prvé přišel k lidem, dopustil jsem se poustevnické pošetilosti: postavil jsem se na trh.
A když jsem mluvil ke všem, nemluvil jsem k nikomu. Z večera pak mými druhy byli provazolezci a mrtvoly; a já sám byl skoro mrtvolou.
S novým jitrem však mi vzešla nová pravda: tu jsem se naučil říkat: „Co mi po trhu a luze a lomozu luzy a dlouhých jejích uších!“
Vyšší vy lidé, 1) tomu se ode mne naučte: na trhu nikdo nevěří ve vyšší lidi. A chcete-li tam mluvit, budiž! Luza však mžourá: „Všichni jsme si rovni!“
„Vyšší vy lidé“ – tak mžourá luza – „není vyšších lidí, jsme si všichni rovni, člověk je člověk, a před bohem – jsme si všichni rovni!“
Před bohem! – Teď však zemřel ten bůh! Před luzou pak nechceme si být rovni. Vyšší vy lidé, odstupte z trhu!

2. Před bohem! – Teď však zemřel ten bůh! Vyšší vy lidé, ten bůh byl vaším největším nebezpečím.
Teprve od té doby, co leží v hrobě, vy jste opět z mrtvých vstali. Teprve nyní přijde veliké poledne, teprve nyní vyšší člověk stane se pánem! […]
Nuže dobrá! Nuže vzhůru! Vyšší vy lidé! Teprve nyní pracuje k porodu hora lidské budoucnosti. Bůh zemřel: teď chceme my – aby živ byl nadčlověk.

3. Nejstarostlivější ptají se dnes: „Jak lze člověka zachovat?“ Zarathustra 2) však, jediný a prvý, se ptá: „Jak lze člověka překonat?“
Nadčlověk mi leží na srdci, nadčlověk je mi prvou a jedinou starostí – a nikoli člověk. […] Dnes totiž malí lidé stali se pány. […] Všechno ženské a všechno, co pochází z rabů, a především míchanice luzy: to vše chce se teď stát pánem všeho lidského osudu – ó hnus! hnus! hnus!
To vše se ptá a neúnavně ptá: „Jak zachovat člověka nejlépe, nejdéle, nejpříjemněji?“ Tím – se stali pány dneška.
Ty pány dneška mi překonejte, ó moji bratří – ty malé lidi: ti jsou nadčlověku největším nebezpečím!
Překonejte mi, vyšší vy lidé, malé ctnosti, malé chytrosti […] Zvláště chtějí-li velké věci! (Neboť vzbuzují nedůvěru k velkým věcem, jemní ti penězokazi a herci.) A raději si zoufejte, než abyste se vzdali. A věru, miluji vás za to, že dnes neumíte žít, vyšší lidé! Tak vy totiž žijete – nejlépe!

Continue Reading

Autor: Cologero

Marsilio Ficino v roce 1471 sepsal v návaznosti na předcházející myslitele následující seznam zakladatelů hermetické tradice. Tento krok ukázal podstatu hlubokých a velkých myšlenek, na kterých byla postavena duchovnost Západu až do moderní doby. Místo spoléhání na jakési volné modernistické výklady by měli ti, kteří se snaží pochopit či znovustvořit duchovnost Západu, začít s tímto seznamem. Cílem není zjistit, co si myslet, nýbrž jakým způsobem myslet, obzvláště jak sjednotit svou mysl s duchem Srdce Západu.

Continue Reading

Autor: Ivan Jakubec

Záznamy o zakládání systémů, které měly umožnit směnu bez oficiální měny, existují už od 17. století. Ekonom John Bellers v roce 1696 navrhoval namísto penězi platby „pracovními poukázkami“. Nezaměstnaným byly vydávány za práci, resp. za zboží, které vyráběli ze surovin dodávaných z centra systému. V kanceláři systému se pak prodávalo vyrobené zboží. Koupit ho mohli buď pracovníci sami, nebo kdokoliv jiný, kdo poukázky přijal například jako platbu za jídlo nebo jako nájem. Realizace tohoto Bellersova nápadu ale nakonec skončila neúspěchem.

O 140 let později tuto myšlenku obnovil Robert Owen, ale nebyl o moc úspěšnější než Bellers. V roce 1832 založil National Equitable Labour Exchange, které bylo však uzavřeno za necelé dva roky. Rovněž neúspěšně skočil další pokus v roce 1848, jehož autorem byl francouzský socialista Pierre-Joseph Proudhon.

Continue Reading

Autor: San

V detailní a přínosné předmluvě Milana Nakonečného vyznívají filosofická díla italského barona Julia Evoly – v duchu kulturního pesimismu – jako ožehavá a konfliktní, pro mnohé pokud ne rovnou konfliktní a pohoršující, pak přinejmenším „extrémní“ a „nestandardní.“ My se však už tuhé potravy bát nemusíme, mlíčku jsme odrostli, takže nám jeho aristokratismus, tradicionalismus a antiintelektualismus připadne co hutný hodokvas. Evola ovšem patří i k otcům okultury, neboť jeho rozsáhlé dílo zahrnuje mj. pojednání o umění, filosofii kultury, západním i východním esoterismu a politice.

Julius Evola se narodil v Římě roku 1898 v patricijské katolické rodině sicilského původu a prožil, vychováván jezuity, velmi bouřlivé mládí od básnických, malířských a dadaistických počátků přes zabývání se východní mystikou, hermetismem a dokonce i přes experimentování s drogami a magií až k novopohanskému tradicionalismu a politickému extremismu.

Continue Reading

Autor: Cologero

Ve svém díle Il mito del sangue (Mýtus krve) věnuje Julius Evola jednu důležitou kapitolu teoriím Hermana Wirtha. Konkrétně se zajímá o Wirthovu tezi o polárním, či chcete-li hyberborejském původu nordické rasy, jíž byl on sám příznivě nakloněn. Svou disputaci zahajuje citátem Oswalda Menghina, rektora vídeňské univerzity: „Zkoumání prehistorie je, či přesněji řečeno by mělo být, jádrem duchovní bitvy naší doby. Nemyslím si, že se mýlím ve svém odhadu, že se věda o prehistorii stane vůdčí disciplínou budoucích generací.“

Naneštěstí se dnes radám profesora Menghina nedopřává příliš sluchu. Existuje pro to několik důvodů. Primárním důvodem je fakt, že jen velmi málo lidí si je vůbec vědomých, že probíhá nějaká duchovní bitva, navíc snad ještě méně z nich chápe, co se onou duchovní bitvou vůbec zamýšlí. Dále zde máme problém metodologie. Převažujícím názorem je ten, že jediným možným přístupem je užití vědeckých metod. Tyto metody sice zřejmě mohou vést k získání pár informací, avšak nenabízejí (a ani nikdy nemohou) náhled do nejvnitřnější podstaty či ducha prehistorie. Takový přístup by se tedy v rámci duchovní bitvy ukázal nepoužitelným.

Continue Reading

K hlubšímu porozumění tohoto zákona intelektuálního vytváření idejí je nutno přihlédnout k zázrakům katolické civilizace. Této skvělé civilizaci vděčíme za vše, co obdivujeme a vidíme kolem sebe. Její teologové, spravedlivě posuzováno z lidského hlediska, zahanbili moderní a starověké filosofy; její lékaři přiváděli veřejnost v úžas rozsahem svých znalostí; rovněž pak i historikové této éry prostřednictvím svých všeobecných a vyčerpávajících znalostí zastiňují své antické protějšky. Dílo Sv. Augustina nesoucí název O Boží obci je i v dnešní době považováno za nejpropracovanější historickou publikaci, jejíž genialita osvícená paprsky katolictví, uvádí v úžas celé lidské pokolení. Akty katolických koncilů, aniž bychom se hlouběji zabývali otázkou možného božského vnuknutí, se dají považovat za nejdůkladnější monumenty lidské moudrosti. Představitelé kléru excelovali ve znalosti římského a feudálního práva. Kdo překoná Sv. Tomáše ve oblasti vědy, Sv. Augustina v genialitě, Jacquese-Bénigne Bossueta ve vznešenosti nebo Sv. Pavla ve výkonu moci? Kdo je větším básníkem nežli Dante? Kdo se vyrovná Shakespareovi? Kdo překoná Calderona? Kdo, roven Rafaelovi, vtiskne život a inspiraci malířskému plátnu?

Postavte ctěné publikum před egyptské pyramidy a dočkáte se odpovědi: „Tudy kráčela velká a surová civilizace.“ Zaveďte lidi k řeckým sochám a chrámům a jejich reakce bude znít: „Tudy kráčela elegantní, pomíjivá a oslnivá civilizace.“ Zaveďte je do stínu římského monumentu a odvětí vám: „Tudy kráčeli velcí lidé.“ Ukažte jim katedrálu a pod dojmem takové majestátnosti ve spojení s takovou krásou, takové vznešenosti v kombinaci se vkusností, takového půvabu ve spojení se vznešeností, strohé jednoty v kontrastu s celou škálou různorodosti, takové přesnosti v kombinaci s odvážností, takové tíhy kamenného zdiva kontrastující s jemností jeho okrajů a tak krásné harmonie ticha, světla, stínu a barevnosti, vám dozajista řeknou: „Tudy kráčeli největší lidé historie přináležící k nejúžasnější lidské civilizaci, jež převzali velkolepost od Egypťanů, osvojili si řeckou bravuru, sílu Římanů, a mimo všechny tyto vlastnosti ještě něco mnohem hodnotnějšího- nesmrtelnost a dokonalost.

Donoso Cortés: Ensayo sobre el catolicismo, el liberalismo y el socialismo. Přeloženo z anglické verze The Flowering of European Civilisation publikované na stránkách Gornahoor.net.

Autor: Karel Veliký

Prof. Dr. Pierre Vial z Lyonu, zakladatel hnutí Terre et Peuple, věnoval jednu ze svých pravidelných analýz světového dění jevu několika posledních let: sbližování pravice a dokonce tzv. krajní pravice s Izraelem, resp. s jeho zájmy. Ve státech vystavených masové kolonizaci z Afriky a Asie jsou mnozí příslušníci židovských obcí zneklidněni. |1|Obávají se islamizace Evropy. Nestaví se proto svrchovaně odmítavě k odporu ve formě populistických stran a hnutí, k nimž se hlásí ti Evropané, kteří ještě disponují zdravými instinkty obrany a přežití: Pokroková strana v Norsku, Lidová strana v Dánsku, Švédští demokraté, Vlámský zájem ve Flandrech, Strana pro svobodu v Nizozemsku, Svobodná strana Rakouska a Svaz pro budoucnost Rakouska, Liga Severu z Itálie, Britská národní strana aj. Že etnická různorodost nesvědčí stabilitě, dnes opatrně uznávají už i ti, kteří za její realitu nesou politickou zodpovědnost. |2|Letos bylo možno prosadit zákaz nošení burky ve Francii a v Belgii, zákaz stavby minaretů ve Švýcarsku, omezení imigrace ze států mimo EU ve Spojeném království (s platností od dubna příštího roku). |3| „Tyto úspěchy hodnotíme naprosto kladně, vše co nás posilní, je třeba využít a podporovat“, píše Vial. Zároveň však upozorňuje na nezbytnost střízlivé pozitivní kritiky. Skutečné problémy zabudované pevně v systému totiž v jeho rámci řešit prakticky nelze. |4|

Continue Reading

Autor: LvcSan

Pozoruhodná práce Peníze a život francouzského historika Jacquese Le Goffa mapuje proměny vztahu křesťanství k lichvě, k penězům, k zisku ve středověku, přičemž velký důraz klade i na zdánlivě paradoxní vztah středověké ekonomie a středověké zbožnosti.

Le Goff v této své rozsahem nevelké, na myšlenky a smělé interpretace však velmi bohaté a originální práci věnuje pozornost problematice vztahu křesťanství a peněz. Do svých úvah vnáší všechny aspekty nazírání středověkého světa: náboženské, filozofické i ekonomické. Ústředním tématem knihy je tedy někdy paradoxní vztah středověké ekonomie a středověké zbožnosti, a to jak v podobě traktované intelektuálními elitami, tak ve zjednodušené podobě exempel, s nimiž se věřící setkávali při nedělních kázáních a jež výrazně ovlivňovaly jejich představy o mravním životě a posmrtném nebezpečí.

Continue Reading