Délský potápěč

Sovětský svaz a antisionismus (karikatura „Strom agrese“ a jeho kořeny)

Příznivci tzv. „krajní pravice“ obvykle bezmála přísahají, že dnešní Sovětský svaz se nachází v právě tak pevném područí vládnoucí menšiny židovských komisařů, jako během desetiletky následující po bolševickém převratu roku 1917. Všechno kvílení Židovstva o „sovětském antisemitismu“ i vlažná sovětská podpora arabských nepřátel Izraele jsou pak vnímány jako prohnaná finta, která má obelstít gójský Západ a předestřít před ním falešný obraz stavu věcí za Železnou oponou.

Takřka všichni ostatní – od „zodpovědných konzervativců“ přes Meanyho odboráře z AFL-CIO až po ty, za něž myslí New York Times či The Washington Post – pak podobně neotřesitelně věří, že SSSR vládnou fanatičtí antisemité, kteří vystavují sovětské občany židovského vyznání zvláště ostré perzekuci.

Zpochybňovat první článek víry znamená čelit obviněním z přijímání pomyslných či skutečných šekelů, zatímco vymezení se proti druhému vede k takřka reflexivní obžalobě z antisemitismu.

Ve skutečnosti ani jeden postulát neodpovídá realitě, jak uvidíme níže. Než pochopíme skutečnou situaci Židů v současném Sovětském svazu, musíme nejprve porozumět, jak se tato situace vyvinula a následně během posledních desetiletí proměnila. Pro začátek však bude nejlepší zahledět se ještě o poznání dále do minulosti.

Východoevropští Židé vzešli ze dvou hlavních zdrojů. Jedním z nich – a pro Židy v Rusku podstatně důležitější – byl tatarský kmen Chazarů, který ve 2. století n. l. emigroval z Asie na severní a severozápadní pobřeží Kaspického moře. V 8. století většina národa – po vzoru svého krále Bulana, ovlivněného cestujícím židovským obchodníkem – hromadně konvertovala k judaismu.

Continue Reading

„Velká výměna“ je pro levičáky „konspirační teorií“ – pokud se jí ovšem sami nechlubí

Autor: James Kirkpatrick

„Velká výměna“, tedy systematické nahrazování bílých Američanů i Evropanů imigranty ze Třetího světa, je v závislosti na tom, kdo o něm hovoří, buď „konspirační teorií“ nebo zcela zřejmě pozitivním vývojem. Mainstreamová média v poslední době začala odsuzovat lidi, kteří o ní otevřeně mluví, jako spolupachatele teroristů nebo přinejmenším dezinformátory. To však nebrání dalším novinářům, často i z totožných publikací, vydávat jeden článek za druhým, v nichž si škodolibě vychutnávají očividné politické důsledky imigrací poháněné demografické proměny. Jako bychom tak přešli z leninského módu uvažování „kdo, koho“ (Весь вопрос — кто кого опередит?), kde je vše analyzováno optikou toho, která skupina z toho bude mít prospěch, a ocitli se v situaci, kdy lidé činící tytéž objektivní postřehy dostávají kladné či záporné znaménko v závislosti na svém postoji k danému fenoménu. Ze sféry politiky jsme tak zjevně vkročili do hájemství šílenství.

Continue Reading

David J. Stennett: Předmluva k druhému vydání Sunićovy knihy (Noontide Press, 2008)

Autor: David J. Stennett

Poznámka překladatele: Nakladatelství Sol Noctis nedávno vydalo český překlad knihy Tomislava Suniće Evropská nová pravice: Proti liberalismu a egalitářství. Kniha se zabývá hlavními liniemi evropského pravicového (tj. kulturně konzervativního a etnonacionalistického) myšlení po druhé světové válce, přičemž věnuje širokou pozornost především francouzskému sdružení GRECE a filosofii jejího předního představitele, Alaina de Benoist.

Kniha byla v anglickém originálu vydána celkově třikrát (1990, 2003, 2011), přičemž každé vydání je doprovázeno novou předmluvou. Z redakčních důvodů došlo v českém vydání k rozhodnutí vypustit druhou předmluvu z roku 2003 z pera Davida J. Stennetta, a to jednak kvůli jisté dobové zatíženosti textu, jakož i opakování motivů již rozvedených v ostatních předmluvách či v samotném hlavním textu knihy.

Čtenářům Délského potápěče přinášíme celé znění této vynechané předmluvy. Knihu je možné zakoupit zde (CZ) a zde (SK).

Continue Reading

Petr Drulák – Lidská práva v zahraniční politice aneb od snění k naivitě. A zpět?

Autor: Petr Drulák

Poznámka redakce DP: Esej Petra Druláka původně vyšla na stránkách Deníku Referendum 7. prosince 2014. Vzhledem k autorově participaci na zítřejší přednášce Alaina de Benoista Konec liberalismu v rámci diskusního fóra Melting Pot bude zajímavé seznámit se i s jeho přístupem k problematice lidských práv.

***

Petr Drulák sám aktuálně českou zahraniční politiku tvoří a pracuje na její nové koncepci. Jeho příspěvkem do debaty Ideály a možnosti české zahraniční politiky tak budiž starší text, jenž přibližuje myšlenková východiska, která dnes autor promítá do konkrétních politik.

Lidská práva tradičně patřila k výrazným tématům československé a české zahraniční politiky po roce 1989. Podpora lidských práv patří k velkým politickým myšlenkám, které dokáží propojit základní principiální stanovisko s hmatatelnými praktickými přínosy. Jinými slovy, podporovat lidská práva je správné i užitečné.

Správné z důvodů naší přirozené lidskosti, která se bouří, pokud jiní lidé v bídě, ponížení a zoufalství ztrácejí svoji důstojnost. Užitečné proto, že svět, který vytváří bědné, ponížené a zoufalé, není bezpečný ani pro ty, kteří se v něm dokáží pohodlně zařídit. Bída těch druhých je bude vždy ohrožovat. Je proto škoda, že naše zahraniční politika brala lidská práva tak často za špatný konec.

Continue Reading

Melting Pot

Již zítra vystoupí francouzský intelektuál, filozof a spisovatel Alain de Benoist na diskusním fóru Melting Pot, pořádaném v rámci festivalu Colours of Ostrava

Konec liberalismu
Global stage
18. 7. 2019 14:15 – 15:15

Ekonomický a kulturní liberalismus dlouhá léta dominoval evropské politice a stal se obecně uznávaným světonázorem evropských elit, politické pravice i levice. Vytvořil však také masu vyloučených lidí, kteří ztratili důvěru v liberální elity a našli naději u nové generace antisystémových politiků. Jak z toho ven?

Doprovázet ho bude politolog a diplomat Petr Drulák v současné době vykonávající funkci velvyslance ČR ve Francii.
Continue Reading

Jean Raspail – tak trochu jiný Exupéry

Zoufalé snahy kliky lidí z National Review Williama Buckleyho zkrotit torye, a tak si získat uznání a přízeň establishmentu jako „zodpovědní“ konzervativci, si zasluhují rovným dílem výsměch i opovržení. Redaktoři ve svém pochvalném hodnocení návrhu George Balla (mylně označeného za George Willa) „vyslat flotilu záchranných plavidel“ pro uprchlíky z jihovýchodní Asie citují Ballova slova:

Co by mohlo pozvednout ducha našeho národa více než účast na tomto ohromném humanitárním podniku? Co by mohlo lépe potěšit naše srdce – a vzbudit obdiv celého světa –než pohled na flotilu našich vlastních lodí, jak se hotoví k nejvelkorysejší milosrdné operaci v lidských dějinách?

Flotila? Snad „Flotila poslední naděje“? Realita znovu dohání a předbíhá fikci a stává se bizarní parodií sebe sama. Na pozadí znějící vědoucí smích vychází z úst autora Tábora Svatých Jeana Raspaila. Lidé z člunů, demografický ekvivalent ropné skvrny, jsou každodenně vyplavováni na naše břehy, aby zasadili ránu z milosti našemu už tak dost temnějícímu genofondu zítřka. Raspail to jasně viděl už včera, ale dokonce ani on si ve svých  vizích hlubin západní slabosti a degenerace nedokázal představit, že se Západ „nespokojí“ s pouhým ochromením z této podívané, ale sám aktivně vyšle vlastní plavidla, aby invazi z Asie (psáno v roce 1980 – pozn. DP) co nejvíc dále urychlila.

Continue Reading

Prof. dr. Václav Láska (1862 – 1943)

Autor: Prof. dr. Václav Láska

Není druhého slova, jež by se tak často objevovalo v ústech a spisech našich politiků, jako slovo demokracie, které značí státní formu vlády, v níž má aneb alespoň měl by míti lid rozhodující slovo. Pravil-li Masaryk o demokracii, že jest v podstatě diskuse, měl patrně na mysli ono místo ve své Světové revoluci (str. 532), v němž praví, že všechny dnešní demokratické státy jsou jen pokusem o více méně zdařilou lidovládu, takže rozhovory o nich jsou zajisté žádoucí, neboť o málokterém pojmu platí rčení: „Kolik hlav, tolik smyslů“ jako o demokracii. Snad jen filosofie mohla by se v tomto smyslu s ní měřit.

Filosofický slovník (Kratochvílův) takto definuje demokracii: „Dnes rozumíme demokracií ústavní zřízení, jež každému občanu bez rozdílu přiznává co nejvíce svobod, poměrně stejně rozdělených“.

Kvalitní demokracií nazveme pak onu, ve které „zájmy osobní, stranické, třídní a lokální jsou zásadně a soustavně podřizovány zájmům vyšší sociální spravedlnosti a národní kultury, podložené pevným řádem náboženským“. Krátce řečeno, ji budeme míti, až tu bude vláda kvalifikovaného lidu, vláda náboženského řádu, vláda kulturních, mravních osobností, a nikoliv anarchie stran a osob (R. I. Malý: Kříž nad Evropou).

Continue Reading

Christian de La Maziére v šedesátých letech s přítelkyní – zpěvačkou Dalidou

Autor: Karel Veliký

Před deseti lety u nás vyšly jedny z nejcitovanějších memoárů 2. světové války: Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne.

Sen o Evropě

Kniha „věrnosti a zmaru“, jak ji nazval jeden francouzský kritik, je pro českého čtenáře zajímavá již svým líčením protektorátní Prahy a výcvikového prostoru u Benešova, především je ale velkolepým svědectvím o životě a smrti v černém řádu (viz ukázky).

Autora, aristokrata jménem Christian de La Maziére (nar. 1922), fascinovala politika již od čtrnácti let. Otec, důstojník, ho vychovával v nekompromisním tradicionalismu a nacionalismu. Konzervatismus však hocha brzy omrzel. Chtěl být hlavně revoluční, protože: „Svět, v němž jsme žili, otročil penězům a byl poskvrněn sociální nespravedlností.“ Díky norimberským vlajkám a reflektorům objevil východisko: národní socialismus, který se jevil vyváženě slučovat hlavní tradice se současnými požadavky. Během občanské války ve Španělsku, kde soupeřily fašismus a komunismus, pak nabyl dojmu, že kapitalismus a parlamentní demokracie jsou definitivně odsouzeny k zániku. Po porážce Francie se proto aktivně angažoval za Novou Evropu jako novinář, až „se ocitl v bodě, kdy je dále možno se angažovat jen se zbraní v ruce“ – to bylo však již v  době, kdy Angloameričané otevřeli druhou frontu a řada Francouzů otočila o 180° – přidávali se k nim. Christian de La Maziére se však rozhodl zůstat věrný a „naplnit své evropské poslání“ (pod klenbou Speerovy světelné katedrály se totiž rodilo „nové náboženství“) v právě se formující divizi Charlemagne.

Continue Reading

Ilja Repin – Něvský prospekt

Greg Johnson: Co vás vedlo k napsání vašeho druhého románu Rising?

Fenek Solère: Pracoval jsem v Petrohradě a moje přítelkyně, studentka a herečka na částečný úvazek, se v roce 2004 zúčastnila konkurzu na roli Traudl Jungeové ve filmu Der Untergang. Roli nakonec získala Alexandra Maria Laraová, která hrála i Anniku Honoreovou, objekt nemanželského milostného zájmu Iana Curtise ve filmu Control, (2007) a Petru Schelmovou ve filmu Baader Meinhoff Complex z roku 2008. Stýkal jsem tak se s generací, která přežila ekonomickou krizi devadesátek. Hodně političtějších literátů této generace se scházelo v v malých klubech jako DADA, aby tam sledovali vystoupení Death in June a diskutovali o ideologických, volebních i legálních problémech malých nacionalistických uskupení jako Hnutí proti nelegální imigraci, Národně bolševická strana Eduarda Limonova, Duginova Eurasijská strana, Jiné Rusko nebo Ruské imperiální hnutí.

Ze stejné demografické skupiny vzešli Pussy Riot, adrenalinoví zdolavatelé střech jako Kirill Vselenský či instagramové celebrity jako Nastasya Samburskaya. Egoistická a přesto křehká generace mladých lidí, kteří se díky hořké zkušenosti naučili neplánovat příliš daleko dopředu. Hlasují většinou pro Putina, protože po bezpráví, ekonomickému propadu a katastrofické hýřivosti Jelcinových let představuje stabilitu. Jsou to vlastně lidé, kteří se po večírku probudili s několik desetiletí trvající kocovinou, jen aby zjistili, že jejich země byla mezitím zbavena niklu, zlata i svých ropných ložisek takzvanými gladiátorskými kapitalisty, což ale ve skutečnosti byli nemilosrdní, zlodějští, egocentričtí kleptokrati a budoucí oligarchové jako Roman Abramovič, Pjotr Aven, Boris Berezovskij, Michail Friedman, Vladimir Gusinskij a Michail Chodorkovskij. Šíbři, kteří v prázdných chodbách před-putinovského Kremlu vládli nepředstavitelnou mocí.

Continue Reading

Svein Ludvigsen: typický homosexuál, nebo bojovník proti imigraci značně neortodoxními prostředky?

Autor: Richard Martyn-Hemphill

Jeden z předních norských politiků byl odsouzen za zneužití svých pravomoci, když měl tři mladé žadatele o azyl v Norsku nutit, aby s ním měli sex.

Bývalý ministr rybolovu a místní guvernér Svein Ludvigsen byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody za to, že zneužil zranitelnosti mladých mužů, aby na nich vymohl sexuální úsluhy.

Při procesu vyšlo najevo, že Ludvigsen (72) mladíkům namluvil, že jako guvernér kraje Troms má ve své pravomoci rozhodovat o žádostech o azyl.

Ke zneužívání trojice mužů docházelo v letech 2011-2017. Jednomu z nich bylo teprve 17, když se poprvé setkal s Ludvigsenem. Další řekl, že trpí mentálním postižením.

Podle obětí je Ludvigsen přesvědčil, že může buď zařídit jejich deportaci, nebo naopak trvalý pobyt v Norsku v závislosti na tom, jestli splní jeho sexuální požadavky.

Continue Reading

Židé a jejich zastoupení v amerických masmédiích (stav k roku 2013, pro větší rozlišení klikněte zde)

Autor: Edmund Conelly

První část si můžete přečíst zde.

IV. Popírání a klam ohledně židovské moci

Jak jsme viděli výše, židovští pozorovatelé ochotně přiznávají ohromnou moc Židů v amerických médiích, zejména v hollywoodském filmu a televizi, přestože co se širší veřejnosti týče, jen stěží zatím můžeme mluvit o obecně přijímaném názoru. Poučení pozorovatelé však vědí, že na identitě záleží vždy. V Jews and the Left (Židé a levice) Arthur Liebman podotýká, že „jednou z nejdůležitějších informací pro badatele sbírajícího informace o sociálním hnutí je socioekonomický profil jeho příslušníků“. 26] Totéž lze pak říci o etnickém „složení“ otevřených komentátorů židovské moci v médiích: sami to jsou převážně Židé. V ostrém kontrastu k tomu však Nežidé, kteří si jen povšimnou, nebo dokonce analyzují tento pro fungování demokracie klíčový fenomén, pravidelně čelí ostrým odsudkům. Jak říká MacDonald, „židovské skupiny jakoukoliv kritickou debatu o židovských záležitostech vyjmuly z mezí přípustné debaty, což je velice důležité, protože – ano – Židé jsou velice mocnou skupinou“. 27]

Continue Reading

Plnou parou do neznáma aneb proč nás „praví-co-ví populisté“ nespasí (foto: Program TOP 09 je tvrdý, shoduje se pravice i levice, TN Nova. 2010)

Pravicové populistické strany jsou pro vlastence důležité, jelikož jde o jediné politicky významnější subjekty, které na Západě vystupují proti imigraci. To však ještě neznamená, že by všichni pravicoví populisté ze zásady odporovali veškeré migraci. Dokonce lze bez většího přehánění říct, že jejich současné politické požadavky by ještě před několika málo lety z velké části byly naprosto přijatelné pro strany umírněné pravice a dokonce i levice.

Continue Reading

Antifa a novináři: Jason Wilson z The Guardian po boku (lehce dehydrovaného) vůdce portlandské Antify Luise Marqueze

Autor: Eoin Lenihan

Na 1. února 2017 měl Milo Yiannopoulos naplánovaný projev o svobodě slova v areálu Kalifornské univerzity v Berkeley. Jeho řeč však byla narušena a překažena skupinou asi 150 černě oděných maskovaných příslušníků tehdy ještě nepříliš známého hnutí (autor píše v kontextu USA – pozn. DP), které si říká Antifa. Demonstrující v areálu kampusu způsobili škody za více 100 000 dolarů a kameny i zápalnými lahvemi zranili půltuctu lidí. O devět měsíců později, opět v Berkeley, znovu propuklo násilí, tentokrát při „antimarxistickém“ pochodu, když asi stovka maskovaných členů Antify zaútočila na přítomné novináře, účastníky i organizátory pochodu.

Continue Reading

Kritika Benoistova pluriversa z pozic etnického nacionalismu

Autor: Michael O’Meara

Poznámka redakce DP: Esej byla napsána v roce 2005.

O růstu vlivu a prestiže The Occidental Quarterly svědčí i to, že se mu podařilo zajistit si rozsáhlý rozhovor s jedním z předních evropských protiliberálních myslitelů. Až příliš dlouho totiž americká (nejen) nacionalistická pravice setrvávala v intelektuálním zásvětí roztleskávaček volného trhu (Wal-Mart über Alles), intelektuálů sponzorovaných CIA (Burnham/Buckley), kirkovských reakcionářů, biblomilců a spikleneckých pošuků, kteří – jak Alain de Benoist podotýká v rozhovoru – bez výjimky bránili a brání systém, který ničí všechno, co se tito lidé údajně snaží ochránit a zachovat. V TOQ se však běloští nacionalisté, radikální tradicionalisté, biologičtí realisté a další odpůrci liberalismu pustili do odlišného projektu, protože se snaží přijít s intelektuální syntézou nejnovějších vědeckých poznatků a původních forem evropského myšlení ve snaze o nápravu nejen selhání amerického konzervatismu, ale také o nalezení odpovědí na historické-ontologické otázky národní existence. Continue Reading

Židé a jejich impérium (Adolph Zukor, zakladatel Paramount, Carl Laemmle, zakladatel Universal; Louis B. Mayer, zakladatel MGM; William Fox, zakladatel 20th Century Fox a Harry Cohn, zakladatel Columbia)

Autor: Edmund Conelly

Druhá a závěrečná část zde.

Úvod

Jelikož v řadě našich kulturních institucí Židé početně převažují a v těch ostatních jsou přítomni v počtech a na pozicích automaticky zaručujících výrazný vliv; a vzhledem k u Židů běžnému židovskému (etnickému) cítění je nasnadě, že toto židovské cítění s velkou pravděpodobností ovládne některé naše kulturní instituce. A skutečně se tak stalo.

Ernest van den Haag 1]

Nemá vůbec smysl pokoušet se popírat reálnou přítomnost židovské moci a vlivu v populární kultuře… Marťan analyzující americkou televizi… by se při sledování Seinfelda, Přátel, Chůvy k pohledání, Northern Exposure, Jsem do tebe blázen a dalších pořadů asi hodně divil, že ani ne jeden ze čtyřiceti Američanů je Žid…

Michael Medved 2]

Způsobem zprostředkování světa nás všech se stal pohled Stevena Spielberga.

Michael Medved 3]

Continue Reading

Generál Jacques Massu vyznamenává poručíka Jean-Marie Le Pena

Autor: Jean-Marie Le Pen

Poznámka Guillaume Durochera, překladatele z  francouzštiny: Text je výňatkem ze závěrečné kapitoly knihy Jean-Marie Le Pena Mémoires: Fils de la nation (Paris: Muller, 2018), s. 396-398.

[Občanská válka mezi gaullisty a jejich odpůrci] se v průběhu 50. let poněkud zklidnila, popřípadě přesunula do jiných oblastí. Kvůli Alžírsku se však plnou silou rozhořela nanovo. Po roce 1959 došlo ke zjevnému obratu: de Gaulleovi zastánci se proti němu ostře vymezovali – a nebyli to žádní nýmandové, ale i „velká zvířata“ jako Soustelle. 1] Nevyhnutelným výsledkem bylo další kolo čistek, které v roce 1962 zlomilo jakýkoliv odpor v armádě 2] stejně tvrdě, jako čistky z let 1944-45, možná ještě víc. Nejvíce byli postiženi upřímní gaullisté.

Zopakuji to znovu: stejně jako za války i v Alžírsku spočívala generálova selhání spíš v jeho morálním postoji než politickém konání.

Ukončení alžírské války bylo zpackané hospodářsky i politicky. Krim Belkacem 3] dával k dobru historky, jak samotní francouzští vyjednavači, byl to myslím Jean de Broglie, 4] během jednání v Luzernu 5] šeptali Alžířanům: „Měli byste chtít taky Saharu.“ 6]

Continue Reading

Alternativa di destra (ilustrace pochází z kompilace 1977: nasce la musica alternativa vydané Associazione Culturale Lorien v roce 2009)

Autor: E.X.

Jedná se o rozšířenou verzi dvojdílného článku z časopisu Reconquista č. XII. a č. XIII.

Člověk může hudebně pracovat s Duchem doby tak, že jej analyzuje a pak buďto přijme za svého, nebo ho radikálně odmítne. Dnes bych se rád zaobíral tím druhým způsobem na jistém ohraničeném území, kde k tomuto fenoménu došlo v opravdu velké míře. Budeme se zaobírat italskou pravicovou hudební scénou. Od konce II. sv. války můžeme v Itálii pozorovat snahy o vytvoření hudby, jež by nějakým způsobem rozvíjela estetiku předchozího režimu republiky Salò, [1] ale zároveň nepůsobila příliš nostalgicky a nabízela i ideje týkající se budoucnosti Itálie.

V politické oblasti se italský neofašismus nacházel ve stavu stálého obležení a ostatní politické strany se ho štítily. Koneckonců o tom dostatečmě jasně hovoří i Franco G. Freda nebo italský příznivec „Camerata“ na Délském potápěči. V druhé polovině 60. let došlo k hudebním pokusům o zpracování jeho odkazu z nové perspektivy. Tyto pokusy byly vázané na jméno zpěváka a skladatele Lea Valeriana. Leo Valeriano složil první „protestsongy“ o Berlínské zdi, revoltě v Budapešti či o dekadentní podstatě Západu. Proces podobné tvorby avšak ustal kvůli nadcházejícímu roku 1968, který se tehdy nejen v Itálii nesl zcela v duchu revoluční levice. Zrod skutečné antikomunistické politické hudební scény si tedy musel počkat až do druhé poloviny 70. let, kdy navázal na řadu úspěchů v oblasti reálného politického revolučního boje. [2]

Continue Reading

Alain de Benoist – Být pohanem (obálka prvního vydání z roku 1981)

Manifest pohana ve Věku vlka

Autorka: Ryg Mortys

O knize Alaina de Benoista Být pohanem jsme se mohli dočíst mnohé názory mnoha daleko vzdělanějších osobností, než jsem já. Proto bych se pokusila napsat spíše pár praktických poznámek k Benoistově filosofii a k problémům současného světa, se kterými by dle mého názoru měli být pohané seznámeni.

Benoistova kniha se zabývá převážně kontrastem mezi pohanským a monoteistickým viděním světa, přičemž hlavními monoteismy, které Benoist kritizuje, jsou křesťanství a judaismus. Je to zřejmě z toho důvodu, že v době, kdy byla kniha napsána, neměl islám zdaleka takový vliv na Evropu a západní civilizaci, jako je tomu dnes, ale především proto, že judeo-křesťanské paradigma bylo na staré pohanství naroubováno jako cizí celek a ovlivňovalo Evropu stovky let, včetně mýtu o tom, jak křesťanství polidštilo divochy. Částečně také ukazuje utopicko-náboženské prvky marxismu, jehož ústředním prvkem je dosažení beztřídní komunistické společnosti, kdy zavládne blaho na zemi. Na pomoc si na mnoha místech bere Heideggera, Nietzscheho, Fromma aj., a zejména své vlastní pojetí pohanské filosofie. I když poměrně často odkazuje na Eddy a cituje z nich, pohanství vnímá jako evropský celek, tedy konglomerát vytvořený převážně z antických prvků, Keltů (Galů) a Germánů. Slované jsou tiše vynecháni.

Nyní se již obraťme k pozoruhodným myšlenkám, pro které by měla být tato kniha studována.

Continue Reading

Heidelberský manifest

Autor: Karel Veliký

Osmatřicet let od prvního vážného varování před etnocidou v Německu!

Již počátkem osmdesátých let minulého století, konkrétně 17. června 1981, skupina patnácti německých vysokoškolských učitelů a vědců varovala veřejnost před rozvrácením německého národa a přecizením (Überfremdung) jeho jazykové a kulturní svébytnosti v důsledku zvyšujícího se počtu přistěhovalců – zejména z Turecka. Iniciátory prohlášení byli profesoři Theodor Schmidt-Kaler z bochumské a Helmut Schröcke z mnichovské univerzity. Heidelberský manifest mj. uvádí:

„S velikým znepokojením sledujeme rozvracení německého národa přílivem mnoha milionů cizinců a jejich rodin, přecizení našeho jazyka, kultury a národnosti (…) Pojem národ lze dnes definovat přírodovědně: národy jsou živoucí (biologické a kybernetické) soustavy vyššího řádu se vzájemně odlišnými systémovými vlastnostmi, předávanými geneticky a tradicemi. Integrace velkých mas neněmeckých cizinců při zachování našeho lidu je proto nemožná a vede ke známým etnickým pohromám multikulturní společnosti. (…) Každý národ, i německý, má na svém území přirozené právo na zachování své identity a svérázu. Úcta k jiným národům vyžaduje jejich zachování, ne však jejich smíšení. (…) Naším problémem přitom nejsou zahraniční dělníci vůbec, nýbrž jejich asijská část…“

Continue Reading

Z židovských dějin: disputace mezi křesťanskými a židovskými učenci

Autor: David B. Green

Všechno to začalo exkomunikovaným Židem a jeho stížnostmi na obsah Talmudu papeži

17. června 1242 byly v Paříži na příkaz papeže a francouzského krále spáleny všechny nalezené rukopisy Talmudu.

Celý proces, završený zažehnutím hranic, na nichž prý shořelo tolik svazků soupisu hebrejského práva a zvyklostí, že je museli přivézt dvěma tucty povozů, však trval několik let.

Celé to začalo nařčeními židovského odpadlíka z francouzského La Rochelle jménem Nicholas Donin.

Donin byl pro své kacířské názory židovskou obcí vyloučen někdy kolem roku 1229. V roce 1236 se vydal do Říma, aby papeži Řehořovi IX. předložit soupis svých stížností proti Talmudu.

Continue Reading