Délský potápěč

Autor: Patrick Iber

V květnu 1967 někdejší důstojník CIA Tom Braden v novinách Saturday Evening Post pod titulkem „I’m glad the CIA is ‘immoral.’” (Jsem rád, že je CIA „nemorální“) zveřejnil otevřené doznání. Braden potvrdil nějakou dobu narůstající podezření novinářů: CIA skutečně byla zodpovědná za tajné financování velkého množství skupin „občanské společnosti,“ jako například National Student Association a mnoha socialistických evropských odborových skupin, aby tak čelila aktivitám podobných sovětských organizací. „Ve většině Evropy,“ napsal Braden, „byli v 50. letech socialisté, tedy lidé, kteří se označovali za ‚levici‘ – a právě ti, které řada Američanů nepovažovala za o nic lepší než komunisty – skoro jediní, komu aspoň trochu záleželo na boji proti komunismu.“

Hlavním bodem snah CIA při organizaci úsilí protikomunistických umělců a intelektuálů byl Kongres pro svobodnou kulturu (CCF), založený roku 1950. Ze svého ústředí v Paříži Kongres pod hlavičkou odporu proti totalitě zastřešoval mnohé přední myslitele. CIA to viděla jako příležitost zajistit, aby protikomunistické myšlenky a výroky nevycházely jen z úst reakcionářů; většinu členů CCF tvořili liberálové či socialisté antikomunistického střihu. I s pomocí lidí ze CIA roztroušených v organizaci, včetně míst nejvyšších, pořádal CCF  přednášky, koncerty a řídil i vlastní umělecké galerie. 1] Podílel se např. na zorganizování turné Bostonského symfonického orchestru po Evropě v roce 1952 ve snaze přesvědčit skeptické Evropany o americké kulturní sofistikovanosti a tím nepřímo i o schopnosti postavit se do čela svobodné části bipolárního světa Studené války.

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Překvapivá slova předáka „Nouvelle Droite” (Nové pravice)

Bylo to jako přílivová vlna. Letos (1979) v létě zaplnila „Nová pravice“ stránky novin, které se tváří tvář této neotřelé novotě dokonce na chvíli odtrhly od svého obvyklého letního „okurkového zpravodajství“ o lochneské příšeře. Právě slavná Nessie se totiž v červenci a srpnu, kdy zpravidla není moc o čem psát, často stará o čtenářsky vděčný obsah.

Nástup Nové pravice však komentátory vytrhl z letní letargie – mnozí totiž v její ideologii vidí nebezpečnou obrodu fašismu. Levice byla ve své rétorice naprosto hysterická, od Nouvel Observateur (francouzské krajně levicové noviny) až po Pravdu (ruské noviny, režimní hlásná trouba v někdejším Sovětském svazu), jež spisky Nové pravice neváhaly přirovnat k programu Adolfa Hitlera.

Louis Pauwels (jeden ze spoluautorů knihy Jitro kouzelníků, pozn. DP), šéfredaktor středopravicového časopisu Figaro Magazine, v němž Nová pravice dostala prostor k prezentaci svých myšlenek, byl sice vyzván, aby celou věc vysvětlil, hlavní postavou celého skandálu se však stal mladý sedmatřicetiletý intelektuál Alain de Benoist, který pro Figaro Magazine píše. Jako faktický ideový vůdce tohoto hnutí tak musel čelit rozhořčené kritice svých odpůrců.

Playboy, který jako první časopis na světě psal o „Nouveaux Philosophes” („noví filozofové“, někdejší maoističtí intelektuálové), také jako první zaznamenal existenci Nové pravice a v lednu 1979 vydal článek Alexandera Astruca na toto téma. Dnes Playboy v této debatě pokračuje rozhovorem s Alainem de Benoistem, který nedávno u nakladatelství Éditions Libres Hallier vydal knihu Les idées à l’endroit (Narovinu).

Continue Reading

Autor: Spencer J. Quinn

Pokud někdy dojde ke druhé evropské rekonquistě, pravděpodobně započne v zemi jako je Polsko.

11. listopadu se oslav polského svátku nezávislosti zúčastnilo ve Varšavě přibližně 60 000 lidí. Tito lidé slavili 99. výročí osvobození od ruského, habsburského a po první světové válce i německého útlaku. Z pohledu mnoha vlasteneckých Poláků a rasově uvědomělých bělochů po celém světě byl pochod známkou rostoucí síly nacionalismu, obzvláště bělošského nacionalismu.

Pochod dobře ztělesňuje sílící odpor východní Evropy proti islámské invazi, která v současné době zaplavuje jejich umírněnější bratrance v západní Evropě, stejně jako vyjádření veřejné skepse vůči Židům, tak disproporčně silně zastoupených mezi evropskou elitou. V současné době země, jako je Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Litva, Lotyšsko a ostatní země bývalého sovětského bloku, řekly své „ne“ Evropské unii, když byly vyzvány k přijetí migrantů ze severní Afriky a zemí Blízkého východu. Tím se dostávají až na samotnou hranu bělošského nacionalismu. Jen v těchto zemích mohou dnes desítky tisíc bělochů pochodovat po ulicích a nemusí čelit násilným útokům či ztrátě kariéry za oslavu toho, kým jsou a odkud pocházejí.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Corneliu Zelea Codreanu
The Prison Notes
Překlad: Anonym
Reconquista Press, 2011

česky:
Zápisky ze žaláře
2017, 96 str., brož.
K vydání připravil Karel Veliký
Délský Potápěč, 2017

Tento útlý svazek (v anglickém vydání 128 stran, včetně mnoha stran fascinujících fotografií) je povinnou četbou nejen pro obdivovatele Cornelievoa Codreana, ale také Julia Evoly, protože obsahuje všechno, co tento italský autor o Codreanovi a Železné gardě napsal.

Codreanu (13. 9. 1899 – 30. 11. 1938) byl charizmatický zakladatel a vůdce rumunské Železné gardy či Legie archanděla Michaela (známé také jako Legionářské hnutí). Železná garda byla hnutím ve všech zásadních rysech fašistickým: nacionalistická, rasově smýšlející, tradicionalistická, autoritářská, aristokratická, militantní, antikapitalistická, antikomunistická, antisemitská a s příslibem národní obrody prostřednictvím oživení nejhlubších tradic rumunského národa.

Continue Reading

Aleister Crowley, 1875–1947

Autor: Kerry Bolton

Thelemský stát

Podoba thelemské vlády je do jisté míry nastíněna v Knize zákona jako svébytná forma korporativismu: „Stav mnohosti ať je spoután a mějte jej v ohavnosti: ty nemáš jiného práva, než konat svoji vůli“. 1] V protikladu k anarchistickým či nihilistickým výkladům thelemské zásady „konej svou vůli“ však Crowley definoval thelemský stát jako dobrovolné sdružení pro blaho celku. Vůle jednotlivce se uskutečňuje prostřednictvím společenské spolupráce. Vůle jednotlivce a společenská povinnost nemají být v rozporu a jednotlivec má „v dokonalé kázni a bez jakéhokoliv rozporu sloužit svému já i společnému prospěchu“. 2]

Crowley kladl důraz na to, aby nedošlo k záměně jeho učení s anarchismem nebo liberalismem. I když jeho Liber Oz („Práva člověka“) 3] působí jako recept na naprostou svobodu jednotlivce, neomezovanou společenskými konvencemi, dodával k tomu sám Crowley, že „toto prohlášení nesmí být bráno jako pobídka k bezuzdnému individualismu“. 4]

Continue Reading

Pod tímto titulkem informoval ve čtvrtek 1. prosince 1938 Polední list o smrti předních legionářů při údajném pokusu o útěk. Zpravodaj listu z Bukurešti k tomu telefonoval:

„Druhý armádní sbor vydal úřední zprávu, podle které měli být v noci z 29. na 30. listopad převezeni četní zajatci z Ramnicul Sarat do Ilavy. Na silnici z Ploješti u silničního kamene s označením 13 km jali se neznámí pachatelé ostřelovat z blízkého lesa transport. Zajatci využili této příležitosti, vyskočili z nákladního auta a chtěli uprchnouti do lesa. Transport provázející četníci zahájili na prchající trestance palbu. Prchající byli vesměs zastřeleni. Mezi nimi byl Zelea Codreanu, bývalý vůdce Železné gardy, který jak známo byl před krátkou dobou odsouzen na 14 let káznice…“

Tolik zpravodaj. Jak to bylo doopravdy, se lze nyní dočíst ve sborníku Corneliu Zelea Codreanu a Legie Archanděla Michaela, který Délský potápěč vydává u příležitosti výročí této dávné politické popravy. Kromě výkladu historie, stylu, doktríny a víry legionářského hnutí, obsahuje rozhovor, který prof. Mutti vedl s vdovou po Codreanovi krátce před jejím úmrtím, vyznání se k legionářské víře od religionisty Eliada a Evolovu rozpravu s Codreanem z března 1938. Především však rozsáhlé ukázky z původních Kapitánových (= Codreanu) knižních prací Pentru legionari (Mým legionářům) a  Cãrticica sefului de cuib (Příručka pro hnízda). A zatímco hutné poznámky a četné doplňky jsou pro naše publikace standardem, protentokrát jej překračuje velká obrazová příloha! Sborník vychází jako 10. svazek někdejší Knihovny Národní myšlenky, aby uzavřel volnou trilogii o národně-revolučních „třetích cestách“ mezi marxismem a liberalismem (Falanga José Antonia – Italská sociální republika – Codreanovi legionáři).

Continue Reading

Autor: Mark Citadel

„Panovníci byli dobří, někteří i velice dobří, ale také slabí nebo špatní. Někteří se těšili lásce a úctě svého lidu až do konce svých životů, jiní skončili na popravišti. Ne každý monarcha tak byl dobrý – monarchie samotná však je dobrá vždy.“

Tak pravil rumunský politik první poloviny 20. století Corneliu Zelea Codreanu ve své autobiografii „Mým legionářům“. Jeho slova s oblibou citují lidé na pravici, pozitivně naklonění monarchickému zřízení. Codreanu však k monarchii nezastával ve své době v Rumunsku úplně typické postoje. Mezi válkami země oscilovala mezi de facto konstituční monarchií s voleným parlamentem, v čele jejíchž vlád se střídala série liberálních politiků, a „královskou diktaturou“ vyhlášenou králem Karlem II. Tomu se povedlo dostat k moci navzdory totální diskreditaci své osoby, po níž se vzdal nároku na trůn – což se pochopitelně nemohlo nepodepsat na postojích rumunské pravice k fungování monarchistických institucí.

Continue Reading

Simon Lindberg

Skandinávie obecně a Švédsko především jsou v našich kruzích zpravidla považovány za pokusnou laboratoř nejhorších excesů liberalismu a odstrašující příklad následků masové imigrace, feminismu atd. Přesto (nebo právě proto) ve Švédsku sledujeme i rozvoj velmi silné reakce proti těmto trendům, ať už jde o občansky nacionalistické strany, alternativní média, intelektuální a metapolitická sdružení či radikální aktivismus. Do této poslední jmenované kategorie spadá i Severské hnutí odporu (švédsky Nordiska Motståndsrörelsen), jehož vůdce Simon Lindberg nám laskavě zodpověděl několik otázek o jeho zemi, hnutí nebo ideologii.

Délský potápěč: Děkujeme, že jste si udělal čas na naše otázky. Než se budeme věnovat přímo vaší organizaci, pojďme říct něco ke Švédsku jako takovému. Ještě před takovými 15 lety k němu čeští socialisté vzhlíželi se skoro nábožnou úctou coby k modelu sociálně spravedlivé a blahobytné země. Dnes už ale i někteří progresivci opatrně přiznávají jisté potíže s integrací „nových Švédů“ – zatímco nemalá část naší veřejnosti zase tak nějak předpokládá, že se z vaší země během několika málo let stane islámský stát. Jaká je tedy skutečnost a jak se Švédsko do této situace dostalo?

Simon Lindberg: Řekl bych, že pravda bude asi někde uprostřed. Rasoví cizinci tvoří dnes asi pětinu obyvatelstva země, v některých městech je to však i více než polovina. Nemyslím si ale, že se Švédsko stane islámským státem, na to nejsou muslimové dost organizovaní. Jako o něco reálnější scénář budoucího vývoje vidím více či méně otevřenou rasovou válku.

Continue Reading

Autor: Chris Tomlinson

Německý list Der Spiegel a rakouský Der Standard zveřejnili zprávu o zatčení 15 identitářů během víkendových demonstrací v Paříži, přestože orgány činné v trestním řízení oznámily, že zadrženi byli levicoví extrémisté. Ani jedna z publikací dosud tuto zavádějící informaci neopravila nebo nestáhla

Continue Reading

Tříštivá bomba svržená americkým letectvem na Jugoslávii s nápisem „Ještě pořád chcete být Srby?“ Kraljevo, Srbsko 23. května 1999.

V nedávno zveřejněné eseji o F. P. Yockeym cituje autor K. Bolton „manifest“ triumfalistického neokonzervativismu, pamflet M. A. Ledeena, který vznikl bezprostředně po 11. září 2001. Zde ho čtenářům předkládáme v plném znění – Redakce DP.

Autor: Michael Arthur Ledeen

I přes všechny ty vzrušené řeči o novém druhu terorismu a novém druhu války jsou modely pro chápání toho, co jsme zažili, i co musíme udělat poměrně staré. Teroristé přijali metody 40. let (kamikaze) a přidali koňskou dávku vymývání mozků ve stylu let padesátých, aby vytvořili své četné mandžuské kandidáty. S původními piloty kamikaze jsme se vypořádali dostatečným posílením obrany, abychom je dokázali zabít ještě předtím, než nás zasáhnou, a zničením země, která je na jejich sebevražedné mise vysílala. Dnes tak musíme učinit znovu.

Continue Reading

Autor: Paul Gottfried

Asi před deseti lety jsem vydal knihu The Strange Death of Marxism (Podivná smrt marxismu), v níž jsem se usilovně snažil ukázat, že současná levice není marxistická, ale post-marxistická. Na rozdíl od tradičních marxistů i evropských demokratických socialistů je totiž levice, která si na Západě od pádu (a vlastně už před ním) SSSR upevňuje pozice, kulturně radikální. Ekonomické reformy jsou pro ni však až na druhé koleji. Dnešní levice se tak dokáže smířit se soukromým podnikáním a dokonce i velkými korporacemi – ovšem pod podmínkou, že vládne silou vnutit svou představu proměny společnosti a kultury stále bezmocnějším občanům i jejich stále indoktrinovanějším dětem. Ne že by tato levice pociťovala nějakou přehnanou lásku k čemukoli soukromému, včetně hospodářských transakcí, přistupuje však k hospodářské sféře života jako k něčemu, co dokáže kontrolovat i bez nutnosti znárodňování, čímž se navíc může vyhnout v minulosti s katastrofickými výsledky vyzkoušeným postupům socialistických vlád. Naše vládnoucí vrstvy dospěly k racionálnímu závěru, že je lepší nechat tržní mechanismy běžet a z  generovaných zisků si pod pohotově připravenými záminkami vždy něco ukrojit. K tomu všemu si elita na svých občanech donekonečna vynucuje dodržování stále komplikovanějších pravidel chování, údajně s cílem boje proti „diskriminaci“. Postmarxistická levice tak usiluje především o kontrolu nad kulturou, vláda samotná je pro ni spíše jen instrumentem – a právě onen typ správního státu, který se od 60. let v každé západní společnosti tak prudce rozbujel, se ukázal být pro sociální inženýry a „komisaře citlivosti“ ideálním nástrojem.

Continue Reading

Spenglerovský vizionář F. P. Yockey

Autor: Theodore J. O’Keefe

Americký spisovatel Francis Parker Yockey se na autoritářském pólu americké krajní pravice dlouhodobě těší kultovní pověsti. Skutečnost, že první vážně míněný pokus o studii jeho života, kniha Kevina Coogana Dreamer of the Day (Snílek dne), je dílem levicového anarchisty, není až takovým překvapením, protože Yockeyho myšlení a činnost se často vzpíraly levo-pravým škatulkám. Coogan předkládá poctivou a důkladnou rešerši, v níž o svém předmětu odkryl mnohá těžko dostupná fakta a dlouho zapomenuté zvěsti. Přínos knihy však snižuje rozdělení pozornosti věnované různým tématům, naznačené už podtitulem Francis Parker Yockey and the Postwar Fascist International (Francis Parker Yockey a poválečná fašistická internacionála).

Yockeyho za svou jistou tajuplnost vděčí svému opus magnum Imperium a pozdější nejasnostmi opředené smrti v roce 1960. Coogan rozptyluje větší část pochybností obklopujících Yockeyho úmrtí v sanfranciském vězení, kam se dostal za pasový podvod, když ukazuje, že se s takřka stoprocentní jistotou skutečně jednalo o sebevraždu. Jeho nakládání s Yockeyho historicko-politickým manifestem už však tak definitivní rozhodně není, protože Coogan se vyhýbá systematickému popisu a analýze Imperia, zdaleka nejvýznamnějšího Yockeyho počinu. Namísto toho se rozhodl sledovat nitky jeho záhadných a bezvýsledných pokusů o organizaci revoluce, a také osvětlit různé v knize obsažené myšlenky prostřednictvím jejich (často chatrného) spojení s myšlením a činností mlhavé skupiny, již označuje jako „poválečnou fašistickou internacionálu“.

Continue Reading

Autor: E.X.

Knih o punku v Čechách vyšlo již několik, jen namátkou bych jmenoval velmi povedené Kytary a řev [1] a HNF [2], avšak o historickou českou scénu skinheads se zajímaly jen okrajově. V tomto odvětví je tedy kniha Těžký boty to vyřešej hned! u nás průkopníkem. Je bezesporu jasné, že k napsání knihy inspirovala autora dnes již klasika od mého oblíbeného vydavatelství Feral House vydavatele Adama Parfreyho a to The White Nationalist Skinhead Movement [3] od Roberta Forbese a Eddieho Stamptona, jak ostatně zmiňuje sám Filip Vávra v rozhovoru: [4] „Ten konkrétní impuls přišel loni v létě, kdy jsem si přečetl knihu o historii anglických nacionalistických skinheads. Je to od roku 1979 do roku 1993, psal to člověk ze scény, který byl snad u všeho, a je to neuvěřitelně podrobné. Uvědomil jsem si, že něco takového tady chybí. Už jen z historického hlediska.“

Avšak řekněme si na rovinu, kniha Těžký boty to vyřešej hned! své knižní inspiraci nemůže konkurovat, jednak rozsahem, kdy Vávrova kniha má pouhých 276 stran [5] (kniha zahraničních autorů má 610 stran), jednak přehledností kapitol, kdy se u Těžký boty to vyřešej hned! nedá moc ani o kapitolách hovořit, protože se jedná spíše o záznamy historek skinheadů, kdy jediné pojítko mezi nimi je osobní příběh Filipa Vávry, kterak se z vzorného skauta stal neonacistou.

Continue Reading

Logo druhého Mezinárodního eugenického kongresu, 1921

Autor: Richard Lynn

V průběhu posledních sto let došlo k naprostému obratu v postoji veřejnosti k eugenice. Během prvních dvou třetin 20. století většina kapacit přírodních i společenských věd eugeniku podporovala. Ve Spojených státech patřili mezi zastánce eugeniky laureáti Nobelovy ceny Herman Muller, Linus Pauling, Joshua Lederberg a William Shockley i přední psychologové Edward Thorndike, Lewis Terman či William McDougall. Mezi stoupence se počítaly i četné prominentní osobnosti mimo vědecký svět: prezident Theodore Roosevelt, děkan Harvardu Charles Wilson, děkan Yaleu Irving Fisher, děkan univerzity Stanford David Starr Jordan a Oliver Wendel Holmes, soudce Nejvyššího soudu.

Continue Reading

Autor: Alex Kurtagić

Na den před 28 lety zemřela španělská prosovětská komunistka, vůdkyně republikánů a feministka Dolores Ibárruri, která se ve své zemi snažila nastolit komunismus a následně v Moskvě pracovala pro Stalinův režim. Když se po Francově smrti vrátila do rodné země, zahrnuli ji demokratičtí politici poctami. Do dějin vstoupila heslem „¡No pasarán!“ z bitvy o Madrid ve španělské občanské válce.

Isadora Dolores Ibárruri Gómezová se narodila v baskické Gallartě jako dcera havíře a také karlisty (musel si s ní tedy leccos vytrpět) – tedy stoupence tradicionalistického, legitimistického, monarchistického a kontrarevolučního hnutí, které vzniklo v reakci proti osvícenství a francouzské revoluci, a čerpalo mj. z myšlenek Josepha de Maistreho a dalších francouzských reakcionářů. Její matka byla Kastilanka, již malá Dolores znepokojovala natolik, že ji v deseti letech konečně vzala do kostela San Felicísimo, aby tam kněz provedl vymítání ďábla.

Continue Reading

Tomio Okamura a Manuel Ochsenreiter na setkání v Praze

Autor: Manuel Ochsenreiter

Japonsko-český politik a podnikatel Tomio Okamura v otevřeném rozhovoru vysvětluje Manuelu Ochsenreiterovi, proč je politika Angely Merkelové „cestou do pekel“.

Pane Okamuro, vaše strana SPD získala v parlamentních volbách 10,6 % hlasů, čímž se stala třetí nejsilnější politickou silou ve sněmovně. Evropská média váš úspěch šokoval. Jaké budou vaše první kroky v parlamentu?

Nechápu, proč jsou šokovaní – divné mi přijde spíš to, že se tradiční strany navzdory 27 rokům nepřetržitých podvodů a zločinů dostaly přes pětiprocentní hranici. Teď nastal čas vyjednávání o složení vedení sněmovny a my svou podporu ostatním podmiňujeme jejich podpořením zákona o obecném referendu, který by po 27 letech konečně dal občanům do rukou účinný nástroj projevu jejich vůle – jak po tom po 17. listopadu ’89 volala celá země.

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

Avant-Guerre: Chronique d’un cataclysme annoncé
(Budoucí válka: Kronika nadcházejícího kataklyzmatu)
Guillaume Faye, Paris: L’ Æncre, 2002

Čtenářům The Occidental Quarterly možná není dílo Guillaume Fayeho tolik známé, mezi evropskými nacionalisty se však těší rostoucí oblibě.

Mladý Faye, spolu s Alainem de Benoistem jeden z architektů evropské Nové pravice, ke konci 80. let opustil politiku, aby se věnoval práci v médiích. V roce 1998 se však vrátil a rychle se svou energickou tvorbou vystřelil zpět do pozice předního intelektuála nacionalistické pravice.

Od té doby stihl vydat pět knih; všechno vlivné příspěvky k boji proti multikulturalismu, imigraci z Třetího světa i globalizaci. 1]

Continue Reading

Marine Le Penová, Fréjus, Francie, 18. září 2016.

Autor: Sasha Polakow-Suransky

Když se ráno 23. dubna 2017 otevřely brány volebních místností devátého pařížského okrsku, postavil se starý muž před jasně žlutou poštovní schránku a začal škrábat. Po několika minutách se odšoural směrem k tržnici na rue des Martyrs, zanechávajíc za sebou roztrhané a odškrábané pozůstatky pozměněného loga se srpem a kladivem strany krajně levicového Jean-Luc Mélenchona  La France Insoumise (Nepodrobená Francie).

Stařec – podle všeho žádný fanda Mélenchonovy protikapitalistické, protialianční (NATO) a proruské rétoriky – měl důvod ke znepokojení. Ve čtvrtích jako tato, tedy s vysokou koncentrací pařížských hipsterů, se totiž Mélenchonovi vedlo výborně. Každý, koho tu potkávám, od protestujících studentů přes akademiky a zazobaná dítka nejbohatší pařížských rodin, se mi svěřuje, že hlasoval pro buřičského ex-komunistu. Jeho vzletné projevy a rozhněvanost na systém si podmanily levicové voliče a téměř ho posunuly až do druhého kola prezidentských voleb – získal skoro 20% hlasů, jen o dvě méně než předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová.
Continue Reading

Autor: Sean Last

Nejpřesvědčivější alternativu k etnickému nacionalismu bychom mohli nazvat nacionalismem „meritokratickým“ či „individualistickým“. Jedná se o systém, v němž se lidé smějí přistěhovat do země na meritokratické bázi, jinými slovy zde záleží přijetí daného člověka čistě na tom, jestli je – v daném kritériu – považován za dostatečně dobrého. V praxi pak tato meritokratická kritéria obvykle znamenají zaměstnání, zdraví a příjem. V teoretických debatách se pak také často objevuje myšlenka přijímat pouze imigranty od určité výše IQ.

Tento návrh působí velice přitažlivě. Nejčastěji zmiňovaným problémům spojeným s imigrací – zneužívání sociálního systému, zločinnost, nepřátelská politická ideologie atd. – by se totiž podle všeho dalo předejít přijímáním pouze určité sorty imigrantů. Proč by nám tedy mělo záležet na tom, k jaké etnické či rasové skupině imigrant náleží?

Continue Reading

Georges Sorel

Autor: Alain de Benoist

U příležitosti 170. narozenin Georgese Sorela (2. listopadu 1847) přinášíme tento překlad pocty Sorelovi z pera Alaina de Benoista.

Přestože násilí nutně zůstává na pořadu dne vždy, 50. výročí úmrtí Georgese Sorela by prošlo takřka bez povšimnutí, kdyby nakladatelství Éditions Marcel Rivière nepřipadlo na myšlenku vydat znovu jeho Réflexions sur la violence [Úvahy o násilí] (Paris: Éditions Marcel Rivière, 1973).

„Sorel, záhada 20. století, jako by byl pokračovatelem Proudhona, záhady století devatenáctého“, napsal Daniel Halévy ve své předmluvě ke knize Pierra Andreuho Notre maître, M. Sorel (Paris: Grasset, 1953). Skutečně záhada: mohutný a urostlý ideolog s odstávajícíma ušima, masivním skobovitým nosem, pronikavýma očima a bělostným plnovousem. Skutečná enigma – tento neústupný socialista, nesvůj z ruské revoluce, sympaticky nakloněný Action Française, obdivovatel Renana, Hegela, Bergsona, Maurrase, Marxe i Mussoliniho.

Continue Reading