Délský potápěč

Kapitalistická společnost – saturovaná obrazovými výjevy, nesčetnými rozptýleními a nekonečnou komodifikací existence.

Autorka: Natasha Maria Phoenix

„Takový je důvod pouti do hyperreality, k hledání případů, kdy si americká představivost žádá něco skutečného, a aby to dostala, musí si vytvořit něco absolutně falešného: kde se stírají hranice mezi hrou a iluzí…“

– Umberto Eco, Travels in Hyperreality

Jsme svědky spektáklu politiky nebo politiky spektáklu? Nelze je rozlišit. Guy Debord mluvil o Spektáklu jako o sebeobnovující se kapitalistické struktuře; společnosti saturované obrazovými výjevy, nesčetnými rozptýleními a nekonečnou komodifikací existence. Autentické se vytrácí a zůstává jedině poutavá mediální záplava. Umberto Eco to kdysi označil za „autentický padělek.“ Nenajdeme mnoho lepších příkladů, než jaký poskytuje americká politika.

Někdo žertem označil primárky za nejlepší realitní show na televizních obrazovkách. Ani se nemohl vyjádřit trefněji. Politiku podobně jako všechno ostatní pohltil Spektákl. Jde o nejdokonalejší padělek, parodii odrážející stav národa a pravdivou satiru naší vlastní kultury. Posmíváme se politikům, jako bychom se dívali do křivého zrcadla v zábavném labyrintu, ale nejde o pouťovou atrakci – hledíme na vlastní odraz.

Continue Reading

Etnicita nejbohatších příslušníků ruské společnosti by neměla být zveřejňována, jelikož může být příčinou, která způsobí „mnoho problémů.“

Autor: Itamar Eichner

Podle studie webu ruské banky Lanta.ru (zde se autor článku spletl, kdy zaměnil stránky ruské banky Lanta za stránky zpravodajského serveru Lenta.ru, pozn. DP) tvoří skoro čtvrtinu z 200 nejbohatších lidí v Rusku Židé. Souhrn majetku 48 Židů (součet kategorií Эвреи /Židé/ – 42 a Горские евреи /Horští Židé, nejpočetnější původní skupina Židů žijících na Kavkaze, obecně označováni jako Kavkazští Židé/ – 6, pozn. DP) na seznamu dosahuje takřka 133 miliard dolarů (údaje z roku 2014, zdroj Forbes.ru, pozn. DP).

Studie, která zkoumala také národnost každého z 200 boháčů, dospěla k závěru, že jen méně než polovinu z nich (89) tvoří Rusové, přestože mají 81% podíl na obyvatelstvu země.

Přední aktivista ruské židovské komunity Alex Tenzer varoval, že zveřejnění podobného seznamu je nebezpečné, protože může rozdmýchat plameny xenofobie. Poukázal na skutečnost, že Rusko nedávno následkem ekonomických sankcí uvalených kvůli ukrajinské krizi zaznamenalo první pokles životní úrovně za pět let.

„Hodnota rublu se v porovnání s dolarem snížila o 20%  a po dlouhé době klesla i obliba prezidenta Putina,“ řekl Tenzer.

„Obávám se, že to vyvolá nenávist k cizincům v Rusku. Když se nad tím zamyslíte, někdo by při pohledu na elitu země mohl říct, že většina bohatství Ruska patří lidem, kteří nejsou Rusy – a to je skutečné nebezpečí, obzvlášť dnes,“ dodal Tenzer.

Continue Reading

„Pokud přijedeš do Maďarska, musíš ctít naši kulturu!”

Autor: Ed West

Není žádným tajemstvím, že naše vztahy s Ruskem jsou nejchladnější od roku 1991, kdy Boris Jelcin během jednoho ze svých alkoholických oken skoncoval s komunismem. Stále jasněji se však objevují známky vypuknutí nové ideologické studené války – a já si nejsem jistý, jestli ji vyhrajeme.

Německý postoj k odlišným názorům během několika posledních měsíců leccos napověděl. Nedávno přední eurokrat – podivným marxistickým jazykem, který tito lidé tolik milují – pokáral Maďary za odmítnutí „nevyhnutelnosti rozmanitosti.“ Další obvinil malou středoevropskou zemi z toho, že „stojí na špatné straně směřování dějin.“ Angela Merkelová pak přirovnala ty, kteří drží lidi mimo ke komunistům, kteří kdysi drželi vlastní lidi uvnitř.

Německo nechce dotlačit středoevropské státy k přijímání uprchlíků jen z praktických nebo humanitárních důvodů; Západ dnes definuje sám sebe prostřednictvím multikulturní ideologie. Být Evropanem znamená pokládat hranice za relikt minulosti a „rozmanitost za nevyhnutelnou.“

V kontrastu se Západem se Rusko stále silněji kloní k staromódnímu pojetí státnosti, zatímco jeho zahraniční politika vychází z vestfálského konceptu suverenity (i když v praxi jej ne vždy dokonale uplatňují, zejména ve svém sousedství). Minulý měsíc se v Rusku konala „konference o suverenitě“, kde různé separatistické skupiny – některé od pohledu úplně fantazistní – dostaly možnost promluvit o svých budoucích plánech.

Continue Reading

Třetí intifáda – zapal to a nech to hořet…

Dokud se podle německého politického analytika Manuela Ochsenreitera budou moci Ankara a Rijád prezentovat coby „ochránci palestinských zájmů,“ situace Palestinců se nijak nezlepší.

Řekl to v rozhovoru pro palestinskou zpravodajskou agenturu Qods (Qodsna), jehož kompletní přepis následuje.

Qodsna: Kvůli čemu se protahuje současná Třetí intifáda na okupovaných palestinských územích? Myslíte, že za ní stojí protesty proti selhání mírových rozhovorů, jak někteří naznačují?

Ochsenreiter: Intifádu bychom měli chápat nejen jako boj Palestinců proti izraelské okupaci ale jako palestinský boj za svrchovanost a sebeurčení – tedy kolektivní lidská práva.

Pes je ale zakopán hlouběji než u selhání mírových jednání.

Dokud budou Izrael a jeho spojenci blokovat skutečnou změnu v oblasti, palestinský boj bude pokračovat jako boj každého okupovaného národa za svou nezávislost, svrchovanost a sebeurčení.

Qodsna: Jsme svědky dvojího chování západních zemí ohledně smrti západních občanů (velký povyk) a každodenního zabíjení Palestinců (všeříkající mlčení). Jak vnímáte toto pokrytectví a dvojí standard?

Ochsenreiter: Skutečně jde o velice zjevný dvojí standard, který by nás ale neměl překvapit, protože tyto podivné rozpory nalezneme u samých základů západní liberální kultury.

Když umírají pod palbou izraelských raket Palestinci, Libanonci při atentátu v Bejrútu nebo Syřané v syrské válce, míra západního soucitu je dosti omezená.

Jakmile ale zahynou při teroristických útocích lidé v Paříži, všichni evropští a američtí politici i média spustí obří a hlasitou mediální kampaň.

Continue Reading

To je hnus velebnosti…

Autor: Stephen A. McNallen

To je pohled, že ano? Řada bílých lidí, na kolenou, spoutaná řetězy, skloněné hlavy, s nápisy „Je mi to tak líto“ na tričkách…

Chce se mi z toho zvracet.

Portlandská Community College se rozhodla uspořádat „Whiteness History Month“ – evidentní parodii na vážně míněné černé, indiánské, asijské a kdoví jaké další „měsíce“. V tomto případě jde více než jen o lacinou satiru na bělochy, jde o urážlivou, jedovatou, nenávistnou… a, mohl bych dodat, rasistickou kampaň.

Co vidíte na přiložené fotce je popření-antiteze, Ásatrú, obzvláště pak Ásatrú, které praktikujeme v rámci Asatru Folk Assembly. Ásatrú je evropské etnické náboženství, srovnatelné s náboženskými vyznáními amerických Indiánů nebo afrických černochů. Je vlastní evropským lidem. Jsme hrdi na naše předky; patetické kreatury na obrázku se za ně stydí. Naše hlavy jsou hrdě vztyčené, jejich zírají do země, jak kdyby byli zpráskaní psi. Jejich ruce jsou navzájem spoutané v prosebné póze, což více než hodně připomíná křesťanskou modlitbu. Oni jsou poražení … zatímco my povstáváme, směrem k vítěznému potvrzení naší identity jako mužů a žen evropského původu. Oni nenávidí jejich „bělošství“ – my ho nosíme s hrdostí.

Věřím, že by každý člověk na Zemi měl být hrdý na svoji rasu. Tleskám tomu! Neříkejte mi však, že bych se měl stydět za tu svoji.

Pokud chcete být jednou z těch ovcí jdoucí na porážku, tak prosím nepodávejte přihlášku do Asatru Folk Assembly. Pokud se vám však tito lidé hnusí stejně jako mě, poté zvažte připojení k nám, k hrdým a svobodným.

Sdílejte tuto zprávu, pokud budete chtít.

Hail the Gods!
Hail the Asatru Folk Assembly!

Stephen A. McNallen
http://runestone.org

Zdroj Stephen A. McNallen White self-loathing and Asatru, 22. ledna 2016.

„Dnešní existence legálních sňatků homosexuálů je zčásti zásluhou Boba Spitzera.“

Spitzer sehrál významnou roli při odstranění homosexuality ze seznamu duševních patologií

Dr. Robert Spitzer, americký židovský psychiatr, který sehrál významnou roli při vytváření stávajících standardů popisu mentálních poruch a odstranění homosexuality ze seznamu duševních nemocí, zemřel v pátek (27. prosince 2015, pozn. DP) ve věku 83 let v Seattlu.

Jeho manželka, emeritní profesorka na Kolumbijské univerzitě Janet Williamsová, dodala, že k úmrtí došlo následkem srdeční choroby.

Spitzerova účast na několika vydáních Příručky pro diagnostikování a statistiku duševních nemocí (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, DSM) pomohla definovat všechny významné poruchy „takovým způsobem, aby se všichni odborníci mohli shodnout, co to vlastně mají před sebou,“ dodala Williamsová, která s manželem spolupracovala na DSM III z roku 1980, který se stal bestsellerem. „Šlo o průlomový počin,“ popisuje to s odstupem desetiletí.

Continue Reading

Chování uprchlíků je omlouváno a ženy se mu mají přizpůsobit.

Autor: Roosh Valizadeh

Liberální establishment už léta opakuje, že následkem rozbujelé „kultury znásilnění“ se Západ stal pro ženy podobně nebezpečným jako africké slumy. Snaží se nás přesvědčit, že běloši – které nikdo nenaučil, že znásilňovat se nemá – beztrestně znásilňují na univerzitách, v klubech, barech a během schůzek. Násilí na ženách dosáhlo takové míry, že jste jistě narazili na tucty právě probíhajících znásilnění. Dokonce i já byl označen za „učitele a instruktora znásilňování“ víckrát, než bych dokázal spočítat – jen proto, že mužům radím, jak co nejúčinněji (a nejlegálněji) dosáhnout dobrovolného sexu.

Tento týden pronikly na veřejnost zprávy o útocích početných davů syrských uprchlíků na ženy v německém Kolíně nad Rýnem:

Během silvestrovské noci 1 000 mužů, popisovaných jako Arabové a Severoafričané, v německém městě Kolín nad Rýnem sexuálně napadlo přes 90 žen. Útoky se neodehrály odděleně a náhodně rozptýlené po obřím městě největší spolkové země, ale výhradně v blízkosti hlavního nádraží. Šéf kolínské policie Wolfgang Albers označil incident (spíše desítky incidentů) za „zločin zcela nového rozměru.“

Myslel jsem, že úřady neprodleně začnou s programy nebo brožurkami, které budou mít za cíl naučit Syřany, jak neznásilňovat Němky. Ty se ale místo toho rozhodly učit ženy, jak převzít odpovědnost za své bezpečí – tedy právě to, co po celá desetiletí přirovnávali k „obviňování obětí.“ Kvůli tomuto očividnému dvojímu standardu můžeme bez větších pochybností dospět k závěru, že „kultura znásilnění“ není nic víc, než politická zbraň namířená proti mužům v západních zemích. Nemá nic společného s ochranou žen – jde čistě o oslabení Zápaďanů a odebrání jejich řádných práv v oblasti sexuálních střetnutí.

Continue Reading

Systém funguje dokonale – jen ne pro nás.

Autor: Matt Parrott

Z filmového hlediska je Sázka na nejistotu skvělý film – svižný, chytrý, vtipný a cool, přinejmenším ve svém vlastním pokřiveném kontextu. Coby komentář k událostem se sice prezentuje jako hlas zvenčí, ale zůstává pevně košer. Jak poznamenal ve své nedávné recenzi Andy Nowicki, jde o velkorozpočtový mainstreamový film, napsaný, zrežírovaný a financovaný Hollywoodem. Proboha, vždyť producent filmu ארנון מילצ’ן‎ je židovský miliardář s vazbami na izraelské bezpečnostní složky a mezinárodní obchod se zbraněmi.

Netřeba tedy dodávat, že divák nedostane celou pravdu.

Naservírují nám ale spodní patra celého příběhu (mínus švindl s půjčováním menšinám). Jde o povědomý příběh o iracionální tržní bublině, která se vymkne kontrole, strachu a panice doprovázejících její chvění a konečně prasknutí. Dozvídáme se o tom, jak na sebe byly v rámci wallstreetské pyramidy vršeny finanční deriváty. To je samo o sobě dost odpudivé, i když i tady zůstává film u obyčejné chamtivosti samotných investorů a oportunistů, kteří celému podvodu tleskali a namazali si na něm kapsu.

Kdybychom měli věřit filmařům, ratingové agentury uprostřed celého fiaska tak nějak nezáludně pochybily ve snaze předehnat jedna druhou ve vysokém hodnocení dluhopisů, jen aby mohly hodnotit další a další dluhopisy. Ve skutečnosti zůstávalo hodnocení dluhopisů tak vysoké proto, že se je vláda zavázala podepřít – což všichni věděli. Podle filmu nikdo netušil, co se děje – kromě pár rukama máchajících poloautistů, kteří vypočítali finanční skandál století doma v pyžamu u Excelu.

Continue Reading

Místopředseda NPD Karl Richter na konferenci The London Forum, listopad 2015.

Vážený pane předsedo,
dámy a pánové

Je to sice klišé, ale přesto vás chci coby Angličany na úvod „oblažit“ citátem slavného Angličana. Velmi dobře totiž dokresluje mou zprávu o situaci v Německu. Většina dnešních Němců buď dávno zapomněla – nebo nikdy neslyšela – slavná slova někdejšího britského premiéra Winstona Churchilla, který se kdysi nechal slyšet:

„Němci neznají správnou míru: buď se vám vrhají k nohám – nebo po krku.“

Při hodnocení současné situace v Německu bychom na tato slova neměli nikdy zapomínat.  A věřte mi, že pro mě jako pro Němce je současné dění v mé zemi stejnou záhadou jako pro zbytek světa. Racionálně jej nikdo vysvětlit nedokáže.

Jen pár slov o mě, abych vás ujistil, že vím, o čem mluvím: Na pozvánce na toto setkání jsem se o sobě dočetl, že jsem „vycházející hvězdou“ německé politické scény. To jsou velice lichotivá slova. Osobně si ale nejsem jistý, jestli se někdo s našimi názory skutečně může stát „vycházející hvězdou“ politiky – ať už v Německu nebo kdekoliv jinde v nemocné Evropě dnešních dní – nebo jestli mají lidé jako my mnohem větší šanci skončit v koncentračních táborech evropské ideopolicie.

Jsem si ale zcela jistý, že mám tu pochybnou čest sledovat vývoj Německa z bezprostřední blízkosti. Od roku 2008 jsem radním v hlavním městě Bavorska Mnichově. Jak jste si asi všimli, v posledních týdnech se Mnichov vstal hlavním vstupním bodem současné masivní migrační vlny do Německa.

Continue Reading

Tor připomíná spíše projekt zpravodajců než nástroj vytvořený komunitou, cenící si hodnot zodpovědnosti a transparentnosti.

Autor: Yasha Levine

Jak bezpečný je vlastně Tor?

Je s podivem, že Dingledina důkazy o útoku NSA na Tor nijak neznepokojily – v neposlední řadě proto, že už poměrně dlouho byl útok ze strany mocné vládní organizace pokládán za jednu ze zásadních slabin sítě.

V roce 2011 na diskusi na oficiálním serveru Toru jeho vývojář Mike Perry přiznal, že Tor nemusí být tváří tvář mocným a organizovaným „protivníkům“ (čti vládám), schopným monitorovat obří sekce internetu, kdovíjak účinný.

„Protivníci s bezednými kapsami, schopní kontrolovat velké částí internetu, pravděpodobně mohou prolomit některé prvky Toru a zbavit uživatele anonymity. Proto má současný hlavní program Toru označení verze 0.2.x a jeho součástí je varování, že není určen pro ,silnou anonymitu‘. (I když sám nevěřím, že by nějaký protivník mohl spolehlivě zbavit anonymity *všechny* uživatele toru… ale napadení anonymity bývají ze své povahy subtilní a kumulativní).

A skutečně – loni pracoval Syverson ve výzkumném týmu, který de facto prokázal, že na Tor už nelze pro dlouhodobou ochranu uživatelů spoléhat.

Continue Reading

„Přijde doba, kdy bude mít člověk k svým službám nadbytek síly (…) aby se sám vytvořil, v něco nového, vyššího“. Friedrich Nietzsche

Autor: Vítězslav Jinoch

Filmová novinka režiséra Paula McGuigana nesoucí název Viktor Frankenstein je dalším z mnoha ztvárnění dnes již klasického knižního hororu Marry Shelleyové pojmenovaného Frankenstein z počátku 19. století. McGuiganův film, v němž hlavní roli průbojného vědce Viktora Frankensteina ztvárnil James McAvoy, však s původní knižní předlohou koresponduje jen velmi málo. Film má se svým knižním vzorem společnou pouze hlavní postavu a základní motiv: stvoření života z neživé hmoty člověkem.

McAvoy se role mladého vědce Viktora Frankensteina zhošťuje přesvědčivě. Frankenstein v jeho podání oplývá zápalem pro své bádání, inteligencí, odvahou a smyslem pro humor. Jeho temperament má však i stinnou stránku – úplně u něj absentuje klasická ctnost řeckých filosofů: cit pro správnou míru. Jeho vědecký entuziasmus a touha ho vedou až téměř k sebezničení, k vlastní skáze, když tváří v tvář svému oživlému výtvoru zjišťuje, že nestvořil oduševnělou bytost, ale jen oživlý biologický materiál postrádající jakékoliv emoce, vyjma agrese (což je zásadní odchylka od knihy, kde „výtvor“ doslova překypuje city). Experiment mladého vědce tak končí fiaskem při němž umírají lidé (včetně bohatého Frankensteinova mecenáše, který chce s pomocí jeho výtvoru ovládnout svět; až tam mladý vědec zajde!) a on sám je nucen své dílo srazit a zničit.

Continue Reading

Japonsko: Cizí nechceme, svoje nedáme

Autor: Dr. Mordechai Kedar

Japonci necítí sebemenší potřebu omlouvat se muslimům za svůj negativní postoj k islámu

Některé země, především v Evropě, v současnosti následkem muslimské imigrace procházejí hlubokou kulturní proměnou. Francie, Německo, Belgie či Holandsko jsou zajímavými příklady států, kde imigrace z muslimských zemí spolu s vysokou porodností muslimů ovlivňuje všechny oblasti života.

Jistě stojí za pozornost, že najdeme zemi, kde se přístup vlády i obyvatel k muslimské otázce diametrálně liší. Tou zemí je Japonsko, které si všech s islámem souvisejících otázkách udržuje odstup: na diplomatické úrovni vrcholní představitelé muslimských zemí jen velice zřídka navštěvují Japonsko a stejně vzácně se japonští předáci vydávají do islámského světa. Vztahy s muslimskými státy se točí zejména kolem ropy a plynu, které Japonsko z některých muslimských zemí dováží. V rámci vládní politiky Japonsko muslimským příchozím do země nevydává občanství a i trvalé povolení k pobytu se jim daří získávat jen s velkými obtížemi.

Japonsko nedovoluje vyznavačům vyzývat ostatní k přijetí islámu (dawa) a každý ke konverzi k islámu aktivně vybízející muslim je vnímán jako kazatel cizí a nevítané kultury. Arabština je vyučována jen na hrstce akademických institucí, dovážet Korán do země je velmi obtížné a muslimové v Japonsku tak zpravidla bývají zaměstnanci zahraničních společností. V Japonsku funguje jen velice málo mešit a japonské úřady se ze všech sil snaží zabránit vstupu muslimů do země – i když se jedná o lékaře, inženýry a manažery v oblasti působících zahraničních společností. Japonci očekávají, že se budou muslimové modlit doma.

Continue Reading

Danke Mutti Merkel!

Nejnovější analýzy vycházející z oficiálních údajů německých statistiků ukazují, že nekončící invaze Třetího světa do Německa během pouhých čtyř let vytvoří barevnou většinu ve věkové skupině mezi 20 a 30 lety a neevropskou většinu v rámci celé společnosti během jediné generace.

Analýza týmu profesora A. F. Kovácse z Univerzity Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu nad Mohanem vyšla v Německu v časopise The European pod názvem „Pravda o uprchlické krizi“ (Wahrheiten zur Flüchtlingskrise). Podle Kovácse zastánci současné „bezprecedentní imigrace“ jako kancléřka Merkelová tvrdí, že „jeden, dva či tři miliony jsou kapkou v moři v porovnání s asi 79-80 miliony obyvatel dnešního Německa.“

Takové tvrzení je však podle profesora Kovácse nesprávné, protože nebere v potaz věkové demografické skupiny, na které má tento příliv dopad.

Dále upozorňuje, že podle čísel zveřejněných Německým spolkovým úřadem pro migraci a uprchlíky (Bundesamt für Migration und Flüchtlinge, BAMF) mezi barevnými příchozími v drtivé většině převažují lidé mezi 20 a 35 lety, a často i mladší.

Continue Reading

„Jsem jedinou alternativou na místo ministerského předsedy Anglie.“ David Bowie, 1976

Autor: Nick Camerota

Když před několika lety natočil židovský producent Mel Brooks lehce zábavný snímek Producenti (The Producers 1968), podle všeho předznamenal některé kalnější proudy současné „hitlermánie.“ Ve filmu se objevuje kýčovitě přehnaná hra ve hře Springtime For Hitler (celým názvem Springtime for Hitler: A Gay Romp With Eva and Adolf at Berchtesgaden, pozn. DP), muzikál vroucně věnovaný vzpomínce na staré dobré časy Třetí Říše. Springtime For Hitler se projevilo jako účinná dvojsečná satira: i když zlovolně kastroval a zesměšňoval Hitlera, nabídl také nesmlouvavý odsudek broadwayských muzikálů. Springtime For Hitler každopádně představuje začátek Hitlerovy posmrtné kariéry jako muzikálové hvězdy.

Zhruba v témže čase, kdy Alec Guiness točil svůj bezkrevný portrét německého vůdce (Hitler: Posledních deset dnů, pozn. DP), přirovnal časopis Time Hitlera k rockové hvězdě – měl spousty mladých fanoušků, víte, a zástupy dospívajících dívek padaly při zvuku jeho hlasu do kolen… zbytek si dovedete domyslet. O pár let později David Bowie pronesl v podstatě totéž.

Teď se však zdá, že nejlacinější ironie esejisty z Time se ukazuje být prorockou: Adolf Hitler se vydává toutéž cestou jako Ježíš Kristus. Stal se inspirací pro zbrusu novou „rockovou operu“ nazvanou (jak jinak?) Der Führer. Nahrávací společnost Electrola objednala dvoudiskové album a začala pracovat na jevištním zpracování. Der Führer je dílem dvou mladých západoněmeckých rockových muzikantů, kteří jsou mimochodem zapřisáhlými antinacisty.

Continue Reading

Alain de Benoist

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier.

Nicolas Gauthier: V souvislosti s útokem v Charlie Hebdo demonstrovaly na jeho podporu v ulicích Paříže celkem čtyři miliony lidí. Jestliže taková podpora byla vyjádřena časopisu, který měsíčně zřídka prodal více než 30 tisíc výtisků, jsme svědky něčeho mimořádného. Jedná se podle vašeho názoru o velkou chvíli národního sjednocení, nebo spíše kolektivního poblouznění?

Alain de Benoist: Zmiňované protesty by měly smysl, pokud by se omezily na celonárodní odmítnutí terorismu francouzskými občany. Jenže šlo o demonstrace organizované vládou a politickými stranami a to jejich význam posunulo k obrovské vlně vnitřního ztotožnění se s obětmi, což nejlépe vystihuje onen slogan „Je suis Charlie“, vyhlašovaný v orwellovském duchu jako nové zaklínadlo myšlenky francouzského republikanismu. Od té chvíle nejde o odsouzení vrahů a útočníků, nýbrž o sebeidentifikaci s „hodnotami“ Charlie Hebdo, to znamená s kulturou rouhání a výsměchu.

Během těchto protestů jsme byli svědky toho, jak se Francie ponořila do stavu bezmyšlenkovitosti a laciného moralizování. Zvony chrámu Notre Dame vyzváněly na památku „knězobijců“, vyhlašovala se „národní jednota“ Francie, ovšem s vyloučením Front National. Proklamovaná tzv. svoboda projevu se smrskla na hájení práva na zesměšňování náboženství a na právo zavřít komika Dieudonného. Karikaturisté začali být posuzováni podle „správnosti“ objektů jejich práce. (Mohamed, souložící s prasetem: jak vtipné! Christine Taubira /ministryně spravedlnosti v Hollandově vládě, pozn. překl./, vyobrazená jako opice: netolerovatelné!)

Continue Reading

Autor: Hermann Hesse

Stromy som oddávna považoval za najdotieravejších kazateľov. Uctievam ich, keď žijú spoločne a v rodinách, v lesoch a hájoch. A ešte viac si ich ctím, keď stoja jednotlivo. Ako osamelí. Nie ako pustovníci, čo sa odkradli pre nejakú slabosť, ale ako veľkí opustení ľudia, ako Beethoven a Nietzsche. V ich korunách šumí svet, ich korene odpočívajú v Nekonečnu; len ony sa v ňom nestratia, ba z celej sily svojho žitia sa usilujú iba o jedno: naplniť v nich sídliaci zákon, rozvinúť vlastnú podobu, spodobniť samých seba. Nie je nič posvätnejšie, nie je nič príkladnejšie ako pekný, silný strom.

Keď sa zotne strom a slnku ukáže svoju smrteľnú ranu, potom môžeme na svetlom reze jeho pňa a pomníka čítať celú históriu: v letokruhoch a zrasteninách je verne vpísaný všetok boj, všetko utrpenie, všetky choroby, všetko šťastie a úspechy, chudé roky i roky hojnosti, prežité útoky, prekonané búrky. A každý sedliacky chlapec vie, že najtvrdšie a najšľachetnejšie drevo má čo najtenšie kruhy, že vysoko v horách a v neustálom nebezpečenstve rastú tie najnezničiteľnejšie, najsilnejšie a najpríkladnejšie kmene.

Stromy sú svätyňami. Kto s nimi vie rozprávať, kto im vie načúvať, ten sa dozvie pravdu. Nekážu učenie a návody; nestarajúc sa o jednotlivosti kážu prazákon života.

Continue Reading

„Ve skutečnosti zůstává společnost vždy nedokončená, v pohybu a její klíčové problémy nelze vyřešit sociálním inženýrstvím.“ Thomas Molnar

Autor: Bradley J. Birzer

Úvod

Už skoro tak dlouho, jak mám to potěšení číst, se setkávám s dystopickou literaturou. Začal jsem 451° Fahrenheita a Marťanskou kronikou, brzy už jsem hltal Konec civilizace aneb: Překrásný nový svět, Farmu zvířat a 1984 spolu s díly Roberta Heinleina, Ursuly Le Guinové, Arthura C. Clarka a Isaaca Asimova. S neukojitelnou touhou po dalších podobných příbězích jsem pokračoval s dosti krotkou knihou Iry Levina Ten báječný den a vcelku únavnou knihou Ernesta Callenbacha Ecotopia. Odtud jsem směřoval k postapokalypickým příběhům Nevila Shutea, Stephena Kinga, Jerryho Pournellea, Whitleyho Striebera a Gordona Dicksona i k temným komiksovým románům Franka Millera a Alana Moorea. Na vysoké škole jsem objevil Margaret Atwoodovou a Philipa K. Dicka, Vernora Vinge a Waltera M. Millera, Jr. Nádavkem k literárnímu putování jsem také hltal science fiction na stříbrném plátně a televizní obrazovce – vše od původních sérií Star Treku a Prisonera po Planetu opic, od Blade Runnera po Dark City a Batman začíná.

Narodil jsem v roce 1967 do silně progoldwaterovské rodiny a vyrůstal v 80. letech poblíž sila jaderných střel Titan II – považuji se proto za dítě Studené války a silně protisovětského vyznavače svobody. To, co jsem četl v děsivých sci-fi a dystopických nočních můrách, se už v nedávné době odehrálo v nacistickém Německu či Rakousku a za mého života odvíjelo v Sovětském svazu, Číně, Severní Koreji, Mosambiku, Nikaragui, Angole či Kambodži. V relativním bezpečí života pod široširým nebem kansaských Velkých plání jsem si uvědomoval, že polovina světa musí přežívat pod nějakou formou režimu s toxickou ideologií, v odlidšťujících anti-rájích plných strachu, nenávisti a šílenství. Hudba, kterou jsem poslouchal – Kansas, Rush, Emerson, Lake, Palmer nebo Pink Floyd – můj existenciální angst ze světa a jeho nezměrné nelidskosti jen umocňovala.

Continue Reading

Julius Evola – Orientamenti

Autor: Orkyniosdrymos

„Lavr“ z Červenobílých ve své zdařilé reflexi Evolova díla Směrnice vybízí k diskusi. Tuto pobídku s radostí přijímám, přejděme tedy rovnou k věci.

Méně závažný bod představuje výtka k užívání pojmu „levice“ pro označení nepřítele.

S námitkou bezezbytku souhlasím, vzhledem k dílu je však třeba si uvědomit následující: Směrnice v předložené podobě jsou bezmála pětačtyřicet roků starý text vycházející z reality tehdejší Itálie. Jinak řečeno to znamená, že hledat v nich jakákoli „hotová řešení“ pro naši situaci nelze! Směrnice jsou nedocenitelným zdrojem idejí, je ale třeba je spatřovat na úrovni principů, ne jejich konkrétních, dobou podmíněných projevů. Na to jsem ostatně upozornil již v předmluvě knihy. Otázka definice a pojmenování nepřítele je dnes zcela namístě, její řešení musíme každopádně hledat jinde než ve Směrnicích. [1]

Nesrovnatelně podstatnější problém představuje soubor následujících otázek: pro koho vlastně Směrnice jsou, mohou naši lidé oněm brutálním nárokům vůbec dostát, jsou jedinou možnou cestou k úspěchu? Odpověď tu musí být nutně komplexní, nelze vytrhnout jedinou otázku a dát na ni uspokojivou odpověď.

Continue Reading

Veselé Vánoce všem!

Autor: Dominique Venner

Blíží se Vánoce (jiný název pro zimní slunovrat). Ty jsou spojeny s věčně zeleným stromem, 1] kterým se od nepaměti v Evropě oslavují Vánoce jako velká sváteční předzvěst probuzení přírody do života po zimním klidu. Člověk si nemůže pomoci, než myslet, že už i Evropa se jednoho dne probudí ze svého současného spánku (dormitio) 2], který je delší než tento přírodní cyklus.

Vánoce jsou pro děti. Je to však také oslava, ve které má své místo krása. Není to příležitost zamyslet se nad tímto zásadním pojetím, jedné ze tří složek „Homérovy triády“: „Příroda jako základ; Znamenitost coby cíl; Krása coby obzor“?

Spíše, než pojednání o kráse, chci nabídnout čtenářům několik praktických rad, aniž by však byla opomenuta hlubší úvaha: estetika zakládá etiku (dobré je definováno tím, co je krásné) a etika zakládá estetiku (dobré je neoddělitelné od krásného).

Pěstujte krásu (smysl pro estetično) pro sebe a své blízké. Krása není otázkou peněz a spotřeby. Sídlí ve všech věcech, ale především v malých drobnostech života.

Continue Reading

Adriano Romualdi, „James Dean“ radikální pravice

Malý sumář antidemokratických tradic

U příležitosti zimního slunovratu vycházejí jako IV. svazek naší knižní edice Metanoia eseje Adriana Romualdiho. „Speciální zbraň” pro ty, kteří si budují pevnou pozici mezi konzervativcem a revolucionářem. Nástin evropské „velké politiky” a „nové kultury”.

Ukázky:

Stačí srovnat dnešní demokratické státy s monarchistickými a národními demokraciemi před čtrnáctým rokem, abychom pochopili, co se z národní myšlenky vytratilo: nezávislost, hrdost, odvaha.

Také Itálie vděčila za svůj vzestup z let 1848 až 1948 nikoli faktu, že byla „demokratická“ – to ji prospělo málo, jako ji to málo prospívá dnes – ale že byla „nacionální“.

Continue Reading