Délský potápěč

Front National – tvrdá porážka nebo triumfální prohra?

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

Čím víc ostatní strany Francouze před Front National (FN) varují, tím více jich stranu volí, což ukazuje, že lidé ve Francii jsou stále méně ochotni věřit čemukoliv, co jim establishment říká; a jejich znechucení a hněv neustále narůstají.

Nicolas Gauthier: Podle titulku Le Parisien zaznamenala Front National „tvrdou porážku,“ zatímco zástupce FN Gilbert Collard oslavuje „triumfální prohru.“ Váš názor?

Alain de Benoist: FN sice nezískala žádný z regionů, to ale není až tak důležité – důležitější je, že její podpora s každými volbami roste a ani tyto poslední nebyly výjimkou. Došlo k prolomení hranice 40% a hnutí Marine Le Penové má do budoucna zajištěnou podporu více než 350 zastupitelů (což také mimochodem řeší problémy s podporou zvolených představitelů pro prezidentskou kandidaturu. Zásadním se jeví fakt, že strana – proti níž se postavily současná levice i pravice, všechny velké strany, významné noviny, radiové a televizní stanice (nezapomínejme ani moralistické organizace, showbyznys, organizovanou židovskou komunitu (Reprezentace francouzských židovských institucí – CRIF), zástupce zaměstnavatelů (Francouzský svaz zaměstnavatelů – MEDEF), zednářskou lóži Grand Orient, Pierra Gattaze (předseda MEDEF), Bernarda-Henriho Lévyho a Danyho Boona /komik a filmař/) – míří k zisku podobného podílu podpory jako další dvě velké strany. Stručně řečeno, čím víc ostatní strany Francouze před Front National (FN) varují, tím více jich stranu volí, což ukazuje, že lidé ve Francii jsou stále méně ochotni věřit čemukoliv, co jim establishment říká; a jejich znechucení a hněv neustále narůstají.

Continue Reading

V klidu chlapi, inženýři a doktoři už jsou na cestě!

Autor: Justin McCurry

Stárnoucí obyvatelstvo a předpověď úbytku pracovní síly o osm milionů lidí do roku 2030 jsou hlavními důvody stále četnějších výzev, aby vláda přijímala migranty a uprchlíky.

V japonské vládě narůstá napětí kvůli neochotě země přijmout byť jen skromné počty uprchlíků a imigrantů, zatímco zástupce OSN vyzval Tokyo k větší spolupráci při přesídlování lidí prchajících před konfliktem v Sýrii a Iráku.

Šigeru Išiba, státní ministr pro revitalizaci venkova, řekl, že Japonsko by mělo přijmout více imigrantů. Jako příklad úspěšné integrace udává integraci japonských imigrantů v Jižní Americe zkraje 20. století.

Išibova slova zazněla takřka současně s prohlášením vysokého úředníka OSN, který Japonsko vyzval k přijetí lidí prchajících před válkou v Sýrii a Iráku.

Rozhodnutí premiéra Šinzó Abeho neměnit japonskou uprchlickou politiku vyvolalo ostrou kritiku přísných azylových pravidel země. Loni vyhověly úřady jen 11 z rekordních 5 000 žádostí.

Continue Reading

Jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami

Autor: Lavr

Od přátel z Hrdosti se ke mně dostala dlouho avizovaná příručka Julia Evoly – Směrnice. Jako ctitel Evolovy důslednosti v metapolitice, jsem neváhal a útlou publikaci přečetl za necelou hodinku. Upřímně nevím, jestli je vůbec žádoucí hodnotit brutálně nesmlouvavého a do hloubky věci jdoucího Evolu. Jenže… jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami. Stavy žádné, částečné nebo úplné interference těchto realit si vůbec netroufám definovat. Popis tzv. levicových sil (nepovažuji za vhodné takto označovat protivníka) a jejich podíl na úpadku společenství včetně vyjmenovaní všech –ismů, které se vzájemně v involučním období podmiňovaly, jsou zcela jistě správné. Dobrá. Chci si však položit několik zásadních otázek:

Pro koho jsou Směrnice určeny? Pro politika asi těžko, pro běžného intelektuála těžko, pro člověka podmíněného maloměšťáckým kramářstvím těžko.

Směrnice, dle názvu, naznačují, že by měly pomáhat se orientovat v jistém milieu určitému lidskému typu. Je tento typ politický voják, jak ho chápal například Jünger? Existuje vůbec v našem prostředí? Jaké množství lidí tohoto zvláštního typu (zvláštní ve vztahu k sociálně akceptovatelnému myšlení a konání) chceme Směrnicemi oslovit nebo aktivizovat?

Continue Reading

„Jsem sexy nebo ne?“

Autor: Jack Donovan

Masírování ega se lze dnes sotva vyhnout. Ať už v práci, ve škole nebo v nákupním centru, Američané chtějí po každém, aby jim řekli, jak jedineční, talentovaní a důležití jsou. V našem naruby obráceném světě jsou z nějakého důvodu slabí silnými, každý, komu se povede přežít záděr „statečný“ a nejprůměrnější úředníček z ministerstva obrany hrdina vlasti.

V Globocorp [1] se oddělení lidských zdrojů snaží přesvědčit každého Johna a Juanitu, jak naprosto nepostradatelní jsou pro úspěch celé korporace, jejich tvořivost je ceněna a kdokoli od údržbáře po generálního ředitele je schopen obrovského pozitivního přínosu. Ve své nedávno vydané knize o hodnotě práce tvrdí Matthew B. Crawford, že současné korporace znehodnocují smysluplné výkony neustálým podbízením a tlacháním, jako kdyby každý z nás byl nějaký Einstein.

Američané rádi poslouchají, jak stateční a geniální jsou, tyto hodnoty však pro ně už vyšly z módy. Kdo je schopný vyjmenovat pět skutečných válečných hrdinů? Většině (hoi polloi) také ani až tolik nejde o to, kdo je chytrý a kdo ne. Vědu využijí leda tehdy, když chtějí zhubnout, vyhrát hádku na internetu nebo zjistit, kdy nastane konec světa. Pokud zvládnete vyjmenovat deset současných opravdových vědců, jste nejspíš sám vědec.

Většina lidí si dobře uvědomuje, že žádní Einsteini nejsou – a je jim to jedno. Mají na starosti důležitější věci.

Otázka, kterou si kladou, zní: „Jsem sexy nebo ne?“

Continue Reading

Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál.

Autor: Jim Goad

Vysloužilá děvka Madonna, ta italská šlapka, která se kdysi dáávno začátkem osmdesátek prokouřila a prošoustala na vrcholek popových žebříčků a od té doby nás zásobuje dalšími a dalšími hity, minulý týden během vystoupení na Brit Music Awards padla na svůj 56letý zadek, což velice rychle vedlo k četným krutým variacím vtipu „Upadla jsem a  nedokážu vstát“ na sociálních médiích.

Poté, co si pečlivě nastavila naslouchátko, spolkla prášky, upevnila kolostomické sáčky a na svém rošťáckém elektro skútru dorazila pozdě k rozhovoru, obvinila Madonna své trapitele z „ageismu“, který přirovnala k rasismu a homofobii.

Takřka-miliardářka volnějších mravů, narozená jako Madonna Louise Ciccone, nedávno řekla časopisu Rolling Stone:

„Nikdo by si nedovolil posmívat se jinému proto, že je černý nebo na Instagramu vyvěsit výrok ponižující člověka proto, že je gay… Ale můj věk – všichni cítili potřebu pronést směrem ke mně něco ponižujícího. A já si vždy pomyslím – jak může být tohle přijatelné? Jaký je vlastně rozdíl mezi tímto a rasismem nebo jakoukoliv jinou diskriminací?“

Abychom byli fér, ta nafouknutá, jaterními skvrnami pokrytá čarodějnice má kus pravdy. Podle oficiálního diktátu se už nesmíme posmívat, diskriminovat nebo vtipkovat o komkoliv na základě jejich „vnitřních“ vlastností, s jedinou výraznou výjimkou – lidí pokročilého věku. Standardní argument proti takovým strašákům jako „nenávist“ nebo „předsudky“ zní, že nikdo si nemůže zvolit, jestli bude černoch. Taky se snaží tvrdit, že nikdo nemůže ovlivnit svou sexuální orientaci, ale to je zase úplně jiná věc. Nepochybně však nemáme žádnou moc nad datem v rodném listě – v tomto ohledu je to stejná situace jako s rasou.

Continue Reading

Japonská školačka v jedné z tokijských stanic metra.

V Japonsku malé děti samy, bez dohledu rodičů, jezdí metrem a vyřizují běžné pochůzky. Spíše než samostatnosti to ale lze připsat na vrub vysoké míře sociální důvěry, která indikuje míru společenské soudržnosti.

V japonských hromadných dopravních prostředcích jde o běžný pohled: děti – samotné či ve skupinkách – se hrnou vagonem a hledají volná místa k sezení.

Na sobě mají podkolenky, lakýrky s přezkou, kostkované halenky, typické klobouky se širokou střechou, upevněné pod bradou a průkazky na vlak připnuté k aktovkám. Dětem často není víc než šest či sedm let a pohybují se bez doprovodu dospělých.

Continue Reading

Šinzó Abe

Japonský předseda vlády Šinzó Abe odmítá kritiku politiky, v jejímž rámci jeho země poskytla loni azyl pouhým jedenácti lidem

Při příležitosti schválení nové pomoci syrským a iráckým obětem konfliktu na Středním východě ve výši 1,6 miliardy amerických dolarů řekl Abe, že Japonsko musí nejprve zlepšit podmínky života vlastních lidí, než může vůbec začít zvažovat přijímání syrských uprchlíků.

Abeho vytrvalá neochota zavázat se k přesídlení byť jen menšího počtu uprchlíků v Japonsku vyvolala kritiku tvrdé azylové politiky této východoasijské země: loni z 5 000 žádostí vyhověla jen 11.

V  projevu před Valným shromážděním OSN v New Yorku však Abe zopakoval, že Japonsko se musí nejprve vypořádat s výzvou klesající porodnosti a stárnoucí populace a pokračovat v navyšování počtu žen na trhu práce.

„Jde o demografickou otázku. Než začneme přijímat imigranty či uprchlíky, musíme nejprve dosáhnout většího zapojení žen i starších lidí a zvýšit míru porodnosti. Čeká nás spousta práce, než budeme moci začít přijímat přistěhovalce,“ řekl Abe novinářům v rozhovoru následujícím jeho projev.

Continue Reading

Autor: Hrdost

Čas od času se v některé z evropských zemí zformuje hnutí, jehož zakladatelé jsou upřímně přesvědčeni, že našli lék na neduhy moderní doby a že právě jejich program a jejich světonázor představují cestu z marasmu, do něhož se Evropa zvládla v posledních několika stoletích dostat. I naše skupinka začínala naprosto stejným způsobem, okolnosti nám nicméně nedopřály dlouhého trvání a naše naivní marnění času udusily už v zárodku. S odstupem to vnímáme jako šťastnou okolnost: díky tomu dnes máme možnost nahlížet na celý problém z jedinečné perspektivy osobních zkušeností a uvědomělosti nedostatků, jimiž trpí zaběhlý způsob odporu vůči modernímu světu.

Dle našeho poznání je chybou, kterou všechna taková hnutí – naprosto bez rozmyslu, jako přes kopírák – opakují, nepochopení faktu, že boj, do něhož se pouští, ve skutečnosti probíhá na dvou odlišných frontách současně. Za moderním světem a všemi jeho smyslově poznatelnými projevy stojí neviditelné síly, tendence a zákonitosti, proti nimž je třeba se postavit s úplně jinými zbraněmi než s politickými projevy a volebními mítinky. Je potřeba zdůraznit, že význam čelení těmto silám dalece přesahuje význam boje vedeného čistě politickými prostředky. Kvůli prvotnosti vnitřního před vnějším, kvůli prvotnosti ducha před vším hmotným, je bezpodmínečně nutné začít právě zde, u otázek duchovního zdroje stojícího za budoucími změnami. To je však něco, co u dnešních „protimoderních“ hnutí prakticky nelze nalézt. Jistě, společně s těmito hnutími vyrůstají i různé druhy myšlenek a rozmanité teorie, avšak tyto jsou spíše jen pouhým odrazem aktuální skutečnosti než aby přinášely něco skutečně nového a niterně odlišného. Tato hnutí totiž ve skutečnosti vznikají čistě s negativním úmyslem vymezit se vůči jistým skutečnostem, vydělit je od sebe a radikálně potlačit jakoukoli vědomou spojitost s nimi: možná právě proto je obvykle tím prvním, na co se klade důraz, návrh nové vlajky, loga a sepsání obligátního textu „Kdo jsme?“. Hlubší analýzy problémů, před nimiž stojíme, jsou povětšinou jen vedlejším přílepkem, který reálné směřování hnutí ovlivňuje jen zcela nepatrně. Nedělejme si proto iluze, podobná hnutí jsou ve své podstatě stejně moderní jako svět okolo nich; nenesou v sobě téměř nic, co by již od začátku nízkost modernity jakýmkoliv způsobem kvalitativně překračovalo, a co by ji tím pádem mohlo skutečně porazit.

Continue Reading

To nejsou tři ocásci, ale Blocco Studentesco.

Autor: Silas

Setkání s CasaPound

Přijel jsem do převážně barevné čtvrti a vydal se směrem dolů po ulici. Všiml jsem si několika hlav, které se vykláněly z oken ve třetím patře a dvou členů ochranky, kteří hlídali přední dveře pod obřími písmeny CasaPound namontovanými na čele budovy. Byl jsem pozdraven podáním ruky, což slouží jako obvyklý pozdrav mezi členy organizace.

Sébastien mně přivítal na schodišti a zamířili jsme směrem nahoru do velké zasedací místnosti, kde již postávali italští muži a ženy, kteří mezi sebou energicky rozmlouvali. Všichni vypadali jako svěží, zdraví a otevření lidé. Muži měli krátké sportovní účesy nebo vyholené hlavy, zatímco ženy měly většinou dlouhé vlasy. Každý se zdál být v dobré náladě a vypadalo to, že se i důvěrně znají mezi sebou. Fašistická literatura lemovala okraje poliček. Sébastien mně představil asi půl tuctu členů a pak mně vzal do haly vysvětlit ještě pár věcí.

Pro ty, kteří neznají hlavní ústředí CasaPound je třeba zdůraznit, že není určeno jen pro koordinaci aktivismu CasaPound, ale že ve skutečnosti slouží i k ubytovávání italských rodin, které bojují o přežití a z nějakého důvodu si nemohou dovolit platit za své vlastní bydlení. Budova je obsazena nelegálně, ale CasaPound tak dlouho a tak silně tlačilo na vládu až ji ona i policie prostě nechali na pokoji. Sébastien ukázal na plakát s několika řadami fotografií – To jsou (naši) mučedníci. „Ten byl zastřelen, ten byl bodnut – tito dva byli upáleni zaživa…“

Continue Reading

A kdo z národně/etnicky cítících Evropanů se bezmyšlenkovitě nechává vtáhnout do promuslimské hry, kope ihned za Washington a zájmy jeho „žlutých eminencí“.  (viz David Myatt)

Autor: Karel Veliký

Benthamská užitečnost*, tato ctnost vyplývá ze zisku a ztráty, snižuje Boží svět na mrtvý, nerozumný stroj, nebeskou nekonečnou duši člověka na jakousi váhu k odvažování sena a slámy, radostí a žalů. – A ptáte-li se mne, zdali Mahomed nebo tito podávají žebráčtější a falešnější názor na svět, na člověka a na jeho poslání, odpovím vám, že ne Mahomed! Thomas Carlyle

Ve své stejnojmenné stati Karl Richter, člen NPD, předkládá k úvaze několik bodů. Ten nejdůležitější se týká údajné cizosti muslimské soustavy hodnot, tak jak ji podává Korán (= dosl. „čtení“ nebo „to, co je třeba číst“), k Evropě. Richter připomíná, že z Orientu však bylo do Evropy přeneseno i křesťanství a lze argumentovat, že v našich zeměpisných šířkách proto nemá co pohledávat, což také mnoho novopohanů, vyznavačů původních, nesnadno rekonstruovatelných indoevropských kultů, po více než sto let činí. Jenže křesťanství se kdysi v Evropě prosadilo jako „vůdčí kultura“ (proč, to je jiná, nelehká otázka) 1] a během své „asimilace“ se toto někdejší polootrocké semitské náboženství pouště a ulice, náboženství nevzdělaných, „slabých a ponížených“, stalo projekčním plátnem, do nějž nejskvělejší z rodilých Evropanů promítli své duchovní, mocenské a umělecké stavby či projekty (translatio Svaté říše římské, křížové výpravy, katedrály, středověké chorály, barokní chrámy a duchovní kantáty aj.). 2] Díla v mnoha ohledech nesrovnatelná, v lidském měřítku nepomíjivá, historicky pak umocňující sílu i svéráz „výrazu“ velké části bílé rasy. 3] Oprávněně se tak nabízí otázka, zda a proč by se Korán mohl či nemohl pro nynější duchovně, mocensky i umělecky vyhořelé či zmatené Evropany v budoucnu stát obdobně silným zdrojem inspirace jako druhdy bible (= dosl. „kniha“)?

Continue Reading

Jackson Pollock: No. 5, 1948.

Autor: Frances Stonor Saunders

Odhalení: jak špionážní organizace využívala nic netušící umělce jako Pollock a de Kooning v kulturní Studené válce

To, co se po desetiletí v uměleckých kruzích proslýchalo buď jako vtip nebo fáma – se konečně potvrdilo coby fakt:  CIA za Studené války užívala americké moderní umění – včetně děl umělců jako Jackson Pollock, Robert Motherwell, Willem de Kooning nebo Mark Rothko – jako zbraň. Ve stylu renesančního vladaře – i když v utajení – se CIA více než 20 let podílela na vzniku a šíření amerického abstraktního expresionismu v malířství po celém světě.

Spojení nepůsobí kdovíjak pravděpodobně. Mluvíme o éře 50. a 60. let minulého století, kdy drtivá většina Američanů modernímu umění nijak nefandila – nebo jej přímo nesnášela. Prezident Truman shrnul obecně zastávaný postoj slovy: „Pokud je tohle umění, tak jsem Hotentot.“ Mnozí umělci tíhnoucí k avantgardním směrům pak sami byli exkomunisty, v post-mccarthyovské Americe málem nepřijatelní, a jistě zdaleka ne typičtí příjemci vládních peněz.

Proč je tedy CIA podporovala? V propagandistické válce se Sovětským svazem totiž mohlo nové umělecké hnutí posloužit za důkaz kreativity, intelektuální svobody a kulturní síly USA, s níž se nemohlo do ideologické svěrací kazajky komunismu sevřené ruské umění vůbec rovnat.

Continue Reading

Budou muslimové pro EU 21. století tím, čím Germáni pro říši Římskou?

Autor: Karel Veliký

Historie islámu v Německu začala v Prusku. Roku 1739 bylo 22 někdejších tureckých válečných zajatců krále Friedricha Viléma I. (1688–1740) přijato do pruské armády. K dispozici dostali i vlastní modlitebnu. Koncem 18. století dosáhl počet muslimů v pruské armádě cirka tisícovky. Nešlo už o Turky, nýbrž o Tatary z rozděleného Polska. Plnili vesměs funkce dnešních průzkumníků a diverzantů. Praktikování víry bylo podporováno, existovala tudíž funkce pruského vojenského imáma. Plukovní matriky takto uvádějí např. poručíka Osmana, „kazatele pruských mohamedánů“. Na tuto tradici plodně navázaly Wehrmacht a Waffen-SS. Ve třetí říši byly pro mulláhy, vykladače islámu u muslimských jednotek, zavedeny vzdělávací kurzy. Naproti tomu v dnešním Bundeswehru žádná zvláštní péče o duchovní potřeby vojáků islámského vyznání neexistuje!

První mešitu ve střední Evropě nechal r. 1915 zřídit německý císař Vilém II. (1859 – 1915) ve Wünsdorfu. Ostatně již dávno před válkou tento monarcha u Saladinova hrobu v Damašku prohlásil: „Mohu jeho sultánské veličenstvo a tři sta milionů mohamedánů ujistit, že německý císař bude navždy jejich přítelem.“ Osmanská říše byla na oplátku jedním z nemnoha spojenců obklíčené Německé říše. Thorak své první monumentální práce tesal ještě za Výmarské republiky v Turecku Kemala Atatürka. Nacionálně-socialistické Velkoněmecko pak arabský svět pokládalo za přirozeného spojence proti britskému imperialismu a Berlín se stal dočasným domovem jednoho z nejrespektovanějších islámských duchovních, velkého muftího Amína al-Husajního. Koncem května 1933 byla do seznamu spolků v říši rovněž zapsána berlínská pobočka Islámského světového kongresu, roku 1941 byl – rovněž v Berlíně – založen Islámský ústřední institut. Na něj v roce 1962 navázal Zentralinstitut Islam-Archiv-Deutschland Stiftung, sídlící dnes v Soestu, jehož ne nepodstatnou náplní je zpracovávat pruskou tradici islámu. Neboť mnoho muslimů německého původu se s touto tradicí ztotožňuje – jednou z nejofenzivněji vystupujících skupin tohoto směru je súfijský „Tauhid-Orden“ .

Continue Reading

Odolejte reflexivní touze vylít si svůj hněv na imigrantech a muslimech a místo toho věnujte pozornost silám, které je sem táhnou a udržují.

Autor: John Morgan

Abychom předešli terorismu i dalším negativním účinkům masové imigrace, musíme se nejprve dopátrat jejich příčin – a ty mají se samotnými imigranty málo společného.

Všichni lidé podílející se na webu Right On i vydavatelství Arktos by tímto rádi vyjádřili nejhlubší soustrast a sympatie k obětem pátečních útoků v Paříži i celému francouzskému národu. Podobných vyjádření jsou plná i masmédia a sociální sítě, nedostává se však správného pojmenování příčin útoků a podnětů ke smysluplné reakci na události. Jako Američan se na celou situaci dívám poněkud zvenčí; ale jako Američana evropského původu, který velkou část života prožil v Evropě, mě každopádně pohled na takovéto utrpení mých etnických a kulturních příbuzných hluboce rmoutí.

Není snadné přijít s originální reakcí na hrůzné činy tohoto druhu;  kolikrát jsme už od roku 2001 museli opakovat stejná klišé? Pro nás na skutečné pravici se pochopitelně nabízí ono lákavé „My vám to říkali,“ protože z našich kruhů už po desetiletí zaznívají varování před nevyhnutelnými následky extremistické politiky masové imigrace, přijaté západoevropskými vládami. Ne že bych měl z této „jasnozřivosti“ sebemenší požitek – právě naopak, cítím zklamání a smutek nad tím, že se této situaci dalo předejít. Prezident Hollande a mnozí další ve francouzských médiích nicméně rychle přispěchali s varováním, aby Francouzi nepodlehli pokušení naslouchat protiimigračním „extremistům“ – jelikož, očividně, ve skutečnosti potřebujeme další a další liberální slogany o zázracích multikulturalismu a humanitářství, projevy „odhodlání“ tváří tvář teroru (což zpravidla znamená o něco štědřejší rozpočet a volnější ruku pro vojenské a bezpečnostní složky) a přeslazené a prázdné výzvy k „míru a porozumění.“ (Různí lidé mají různé představy o tom, kde leží skutečná zodpovědnost za útoky: Setkal jsem se už i s argumentací liberálních extremistů, podle nichž byly reakcí na evropskou „nesnášenlivost“ a vzestup popularity protiimigračních politických stran – a v dalším případě, že se jim dalo předejít, pokud by místo mužů vládly světu ženy.)

Continue Reading

Zahrada soch Carla Millese, ostrov Lidingö, Stockholm.

Autor: Ted Sallis

Rasový zákon sociopolitické termodynamiky

Levici se dýchá snáz než pravici, jelikož její cíle se nacházejí v souladu s postupující entropií, zatímco cíle pravice stojí proti ní. Tato zásadní odlišnost vysvětluje neúspěchy pokusů o „mainstreaming“ a „činnost uvnitř systému“, stejně jako fakt, že levice tak snadno zvítězila ve všech bitvách posledního tři čtvrtě století.

Na entropii můžeme nahlížet nejen z perspektivy přírodních věd, ale také optikou rasy, civilizace, společnosti a sociopolitického milieu kteréhokoliv národa či lidu. Levice tradičně usiluje o navýšení míry entropie: rozpuštění, dezorganizaci, heterogenitu, kulturní úpadek, rasové míšení, strhávání zábran a eliminaci vyšších forem rozlišení. Společensko-politickou entropii lze podobně jako tu fyzikální označit za implicitní směřování či stav věcí. Na „Západě“ (široce definovaném) cíle levice podporují mocné síly: Židé chtějí více rozmanitosti a zničení tradičních západních národů a jejich kultur, barevní usilují o přístup do bílých zemí a k jejich bohatství, velkokapitalisté rádi hledají ještě lacinější pracovní sílu, levicoví politici víc voličů a kulturní marxisté se snaží poraženému a poníženému Západu vtisknout svou nevábnou vizi společnosti.

Continue Reading

Mikko Pöyhönen

Rozhovor s Pyhä Kuolema

Jen chvíli lze mluvit o finské neofolkové scéně, než nevyhnutelně zazní jména Tervahäät a Pyhä Kuolema. Koncem listopadu 2014 se mi naskytla příležitost krátkého rozhovoru s Mikko Pöyhönenenem, hlavní postavou za oběma projekty. Tervahäät měl právě naživo hrát v helsinském komplexu Kaapelitehdas (bývalé kabelovny, přeměněné na centrum nezávislé kultury). Kvůli důvodům mimo jejich kontrolu však Tervahäät museli vystoupení zrušit, a to bylo operativně nahrazeno Pöyhönenovým sólo projektem Pyhä Kuolema. Headlinery show byli blackmetaloví Rude for Revenge, jejichž frontman Sami Kettunen je znám mj. svou prací pro label Bestial Burst Records a režií dokumentu Endless Flame of Gehenna. Celou show organizovali samotní umělci, zcela bez účasti promotérů nebo zástupců provozovatelů komerčních hudebních prostor. Nevybíralo se vstupné, jen dobrovolné příspěvky na cestovné umělců. Koncert byl skutečně undergroundový v doslovném významu slova, jelikož se odehrával v podzemním labyrintu sklepa bývalého průmyslového komplexu. Ze setu Pyhä Kuolema byla zjevná přinejmenším jedna věc: Mikko Pöyhönen umí zpívat. Jeho silný znělý hlas se skvěle hodí pro jeho temně vypjaté a (národně) romantické skladby. Po vystoupení jsem mu chtěl dopřát chvíli oddechu a nakonec jsem ho zatahal za rukáv. Následuje záznam našeho rozhovoru:

Continue Reading

První komunity stoupenců společného bydlení se objevily koncem 60. let v Dánsku.

Autorka: Marian Van Courtová

V roce 1516 vydal Sir Thomas More své proslulé dílo Utopia. Jedním z v knize obsažených doporučení bylo plánování a výstavba obydlí pro skupiny o velikosti asi 30 rodin s cílem vytvoření malých vesnic se společnými prostory, jídelnami a péčí o děti.

Této myšlence se v naší epoše dostalo rozvinutí a uvedení do praxe hnutím, které v kontinentální Evropě vešlo ve známost pod označením bofaellsskab a „cohousing“ (zde nejčastěji překládáno jako „spolu-bydlení,“ „společné bydlení“ či ponecháno v angličtině – pozn. překladatele) v anglosaském světě. První komunity stoupenců společného bydlení se objevily koncem 60. let v Dánsku a myšlenka se postupně rozšířila do dalších evropských zemí i Severní Ameriky. Dnes v Evropě existuje mnoho set takovýchto komunit a celá řada jich vznikla i na severoamerickém kontinentu.

Spolu-bydlení vzešlo z touhy lidí nespokojených s izolací typickou pro předměstské bydlení nebo městské bytovové domy a paneláky, kteří se však zároveň chtěli vyhnout opačnému extrému společného soužití v rámci komuny. Chtěli se vyhnout odcizení a osamělosti, nikoliv však ztratit své soukromí. Toužili stát se součástí komunity, přesto si ale uchovat nezávislost a právo neúčastnit se. Chtěli vychovávat své děti v bezpečném a zdravém prostředí plném podnětů. Jeden z párů vysvětluje svou motivaci při hledání alternativní formy bydlení takto:

Continue Reading

Připnutá pneumatika, polití benzínem, upálení zaživa. Další homofobní vražda spáchaná rasistickými bílými kolonialisty v Ugandě.

#JsmeFér a proto vlhkým aktivistům sobotního pochodu připomínáme důležitější problémy, které by měli/y/o řešit.

Autor: Jim Goad

Minulý víkend prezident Barack Hussein Elijah Muhammad Obama během návštěvy keňské domoviny svého líného otce-opilce pocítil nutkání pokárat tamního prezidenta za to, že jeho země není dostatečně vstřícná k teploušům a lesbám.

Na společné tiskové konferenci s keňským prezidentem Uhuru Kenyattou prohlásil Obama, že coby napůl černošský Američan dobře zná bolest pramenící z odlišného zacházení a že by Keňané měli přestat ubližovat homosexuálům v zemi tím, že se k nim chovají, jako by byli nějak, však víte, odlišní. Obamovým cílem zřejmě je, aby každý – bez ohledu na jeho, její či onoho sexuální orientaci – zažíval totožnou míru bolesti.

Kenyatta nanejvýš diplomaticky poslal Obamu do prdele. Podle něj čelí země naléhavějším otázkám, než jsou práva homosexuálů, která označil za „banalitu.“ Také naznačil pošetilost Obamových snah vměšovat se do keňské kultury: „Sotva můžeme lidem vnucovat něco, co nepřijímají.“

V porovnání s Amerikou nakládá Keňa s homosexuály nanejvýš nezdvořile. Být v zemi faygeleh nebo si libovat ve žvýkání koberce je nelegální, s trestní sazbou až 14 let odnětí svobody. Podle studie Pew Research Center z roku 2013 schvaluje homosexualitu pouhých osm procent Keňanů.

Continue Reading

Prof. Helmuth Nyborg

Autor: Kevin MacDonald

Studie dánského psychologa Helmutha Nyborga „Úpadek západní civilizace: Dvojí uvolnění přirozeného výběru“ brzy vyjde v časopise Osobnost a individuální rozdíly. (článek z roku 2011, pozn. DP). Nyborg se proslavil svou prací prokazující rozdíly IQ v rámci pohlaví ve prospěch mužů, což vedlo k vyšetřování jeho prací a důtce udělené mu jeho mateřskou univerzitou. („Hon na čarodějnice“ proti vlastní osobě popisuje Nyborg zde.)

Nyborgův nejnovější článek ukazuje minulé trendy a projekce budoucího vývoje IQ v Dánsku na základě současného působení dvou trendů: uvolnění přírodního výběru mezi autochtonními Dány a příliv imigrantů s nízkým IQ. Tyto dva faktory spolu tvoří jev, který Nyborg nazývá „dvojí uvolnění přirozeného výběru“.

Na základě údajů z práce Richarda Lynna Dysgenics: Genetic Deterioration in Modern Populations má Nyborg zato, že uvolňování vnitřního výběru začalo kolem roku 1850 s tím, jak plodnost nižších tříd převýšila porodnost vyšších vrstev v důsledku zlepšení hygienických podmínek a snížení míry následků infekčních chorob. Cituje Lynnův odhad, dle něhož Anglie během 90 let (1920-2010) přišla o 6,9 bodů IQ a odhaduje, že dánská inteligence se od roku 1850 snížila následkem vnitřního uvolnění přirozeného výběru asi o 10 bodů.

Continue Reading

„…Tato příšerně cynická společnost ve své naivitě nevidí, kdo jednoduše hraje divadlo a dělá se lepším, aby skryl své šílenství.“ Salvador Dalí

Autor: Karel Veliký

Příspěvek k „určení nepřítele“

V 80. a 90. letech se pro řadu levičáckých intelektuálů stal koncept občanské společnosti vítanou náhražkovou ideologií za jejich skomírající revolučně-socialistické přesvědčení.  To bylo těžce zraněno naprostou společenskou izolací revolučních ozbrojených skupin typu Rudých brigád a naopak plným kooptováním socialistických i komunistických stran a odborů do kapitalistického a parlamentního systému.  Sociálně-kritickou agendu tak převzala tzv. „nová sociální hnutí“ (zprvu např. „hnutí za mír“, ekologové „proti jádru“, následně „lidská práva“, „antirasismus“ apod.). Rukojmím jejich klíčových zájmů není přitom již „dělnická třída“ rozpouštějící se v nejrůznějších služebných a nevolnických postech „globální ekonomiky“, ani domácí „lid“ čili „burani“ hypnotizovaní „společností spektáklu“ (Debord), ale nejrůznější „menšiny“ – etnické, sexuální i sociální (delikventi). Druhou inspirací z okruhu „frankfurtské školy“ je strategie pozvolných změn uplatňovaných zevnitř stávající společnosti („pochod institucemi“) namísto nějakého prudkého společenského převratu „zvenčí“. Vehiklem těchto změn jsou kultura a právo.

Někdejší boj „dělnické třídy s buržoazií“ byl tedy nahrazen dichotomií „občanská společnost“ versus „stát a trh“. Radikální levice má nyní za cíl rozšiřovat uvnitř „buržoazní společnosti“ mezirasová a libertářská společenství – tedy „multietnickou společnost“ – dokud ji tato pestrá Komuna zcela nenahradí (Ingravalle). „Občanská společnost“ se tak stává nástrojem a prostředkem k uskutečňování původních „rovnostářských“ ideálů skrze lidskoprávní agendu i prostorem pro seberealizace levičáků, ať už zde „konají Dobro“ nebo prostě „nacházejí azyl“ proti vládnoucím tržním poměrům. Liberální stát a kapitalistický trh jsou však – nebo spíš právě proto – zároveň respektovány jako nezbytné!  Ať už to totiž budeme chápat jako prostý parazitismus anebo taktické využívání „síly nepřítele“, jsou to přece oni, liberální stát a kapitalistický trh, kdo umožňuje a platí „role“ všemožných akademických autorit či experimentální „scénáře“ sociálních proměn. Přísun peněz je zároveň přímo úměrný publicitě, takže „experti, neziskovky a nadace“ živené i velkofinančníky jako je Soros (Open Society Fund), kteří tím sledují své vlastní cíle, jsou už existenčně motivovány svou činnost nějak „inscenovat“.

Continue Reading

V díle Arno Brekera se člověk setkává s prvky starého Egypta, řecké klasiky a italských renesančních škol, stejně jako odkazem Augusta Rodina.

Autor: Frithjof Hallman

Když 19. července tohoto roku oslavil v rodném Düsseldorfu své 80. narozeniny, obešla se událost bez pozornosti kontrolovaných médií západního světa. Přestože významný americký ilustrátor a průkopník kinetického sochařství Alexander Calder v roce 1974 označil Brekera za „nejdůležitějšího sochaře klasické tradice naší doby“, světové proslulý existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že „Arno Breker nastavil standardy sochařství mimo pouta času“ a někteří jej vnímali jako moderního Michelangela, dopustil se v očích vládců médií neodpustitelného prohřešku: pracoval pro Adolfa Hitlera. Za trest se z něj tedy stala „ne-osoba.“

Díky Brekerově výjimečnému nadání a proslulosti, jíž už ve 30. letech dosáhl, pověřil Hitler mladého sochaře vypracováním návrhů a zhotovením četných monumentálních soch pro výzdobu veřejných budov, náměstí a fontán v německé metropoli Berlíně. Po skončení 2. světové války nedošlo jen k vymazání Brekerova jména z učebnic dějin umění, ale také k úmyslnému zničení velké části jeho díla. Američtí pěšáci objevili sklad s mnoha jeho sochami a škodolibě je sbíječkami a rámovými pilami rozdrtili na prach. Další skupiny amerických a sovětských sil napadly jeho veřejná díla dláty a dynamitem. Naštěstí se demokratickým a komunistickým vítězům nepovedlo najít všechny Brekerovy sochy.

I bez Hitlerem zadaných zakázek by si ale Breker vysloužil od vládců médií a jejich lidu nehynoucí nenávist. Celé jeho dílo totiž ztělesňuje árijského heroického ducha síly, krásy a světla v časech, kdy byly na piedestal coby modely postaveny povrchní židovský modernismus a kult ošklivosti. Ať už si to některý z 229 tisíc ve válce padlých Američanů uvědomoval nebo ne, konflikt byl vybojován k zajištění triumfu druhého nad prvním.

Continue Reading