Délský potápěč

Často se říká, že kapitalismus je synonymem pro krizi, že je z krizí své vlastní výroby živen, nebo taktéž, že jeho „schopnost adaptability“ je bez omezení, z čehož je odvozována jeho nepřemožitelnost. Ve skutečnosti je potřeba rozlišovat krize cyklické, recesní (např. známé Kondratěvovy vlny) a krize systémové, strukturální (jako například ty z let 1870 a 1893, Velká hospodářská krize roku 1929, nebo krize mezi lety 1973 a 1982, jejichž průběh byl v západních zemích charakterizován vzestupem strukturální nezaměstnanosti).

Continue Reading

Motto: „Máme všechny důvody myslet si, že západní liberální společnosti se mohou stát místem nového totalitarismu“. (Alain de Benoist)

Mediální diskurz již delší dobu čas od času navštíví pojmy, vyjadřující novum některého známého, zavedeného fenoménu. Slýcháme o Nové třídě, či o Nové totalitě (naposledy toto označení užil Michal Semín v rozhovoru pro 51pro). Co si pod nimi představit? Ve stručnosti je Nová třída určitá, neformální, neorganizovaná (avšak hierarchizovaná) kasta skupin a jednotlivců, která má zájem na určitých jevech západní společnosti (globalizace, depolitizace, ztráta národních identit, úpadek duchovního života), které buď uvedla v život, nebo plně podporuje. Nová totalita je především soubor vlastních univerzalistických výkladů světa Novou třídou uváděných do praxe a nezřídka usilující o „tichou smrt“ jí nepřátelských idejí a nejlépe o vytlačení idejí z oblasti politična vůbec.

Kde se vzala Nová třída

Přesné popsání procesů jejího vzniku by vydalo na několikastránkový elaborát. Je však možné říci, že je důsledkem a (nebo) zároveň také hnací silou mnoha procesů tzv. modernizace lidské společnosti. Procesy, které s nadvládou Nové třídy bezprostředně souvisí jsou:

– globalismus, destruující prosazováním vzorce masové konzumní společnosti jednotlivé národní identity a autochtonní kultury

– feminizace společnosti, úpadek ctností a „mužných hodnot“

– centralizace a odtržení moci od skutečně demokratické legitimity a dému

– vykládání národní, etnické, či jiné identity jako přežitku, preference „melting potu“, „světoobčanství“, „superstátu“

– ekonomismus, snažící se proniknout do všech oblastí lidského života, snaha kalkulovat nepočitatelné

– úpadek politiky ve prospěch dominance polarity etika – ekonomika

– systematické vytlačování duchovna, zbytků transcendentních prvků z lidského života, idolatrizace a sakralizace „vyvolených“ politických principů: liberální demokracie, lidská práva, neviditelná ruka trhu

Nová třída není formálním uskupením. Jednotliví příslušníci se samozřejmě neznají, jednotlivé skupiny spolu nutně nemusí kooperovat a samostatně se mohou dokonce nejen v důrazu na prosazované principy, ale i v jejich preferenci zásadně lišit! Co do principů a prostředků se jednotlivé složky Nové třídy liší, co do cíle nikoli. Tím zůstává vytvoření jednorozměrného, univerzalistického a homogenního světa. Přesto, že se například někteří radikálně-levicoví idealisté s pravicovými globalisty (neokonzervativci, neoliberálové) liší v programech, obě skupiny možno počítat do Nové třídy. Obě manipulují veřejným míněním a komunikačními znaky s cílem prosadit vlastní hegemonii, obě usilují o stejný typ člověka, který se vyznačuje chladnou odborností, od reality odtrženým pragmatismem, abstraktním individualismem, prospěchářstvím, povrchním humanitářstvím, lhostejností k dějinám, patrnými mezerami ve vzdělání, odstupem k žitému světu, sklonem ke korupci, nepotismu a klientelismu.

Zdroje legitimity

Nová třída legitimitu pro svůj vliv, stejně jako pro svou moc, zasahující dnes do většiny oblastí lidského života, nepotřebuje zdůvodnění. To se předpokládá „per se“, principy Nové třídy jsou chápány jako nezadatelné, nezcizitelné, neoddiskutovatelné a nevyvratitelné natolik, že snažit se zpětně skepticky hodnotit jejich podstatu a faktický dopad, rovná se novodobému kacířství. Je snad dnes obvyklé v masmédiích a „dobré společnosti“ diskutovat nad tématy jako jsou lidská práva, nebo demokracie?

Nová třída, zasahující dnes drtivou většinu masmédií, úřadů, ministerstev, i kultury, drží své výsadní postavení manipulací s fakty a hodnotami vládnoucího systému, a záměrným držením masové společnosti po materiální stránce ve zdánlivě bezstarostném přepychu a v neustálé touze svou spotřebu zvyšovat, zatímco po stránce duchovní ve vyprázdněnosti, zmatku a přehlcení zbytečnými informacemi.

Idolatrizace a Nová totalita

Jestliže je dnes liberální demokracie, nebo všeobjímající idea lidských práv poměřována nikoli diskusí nad jejich klady, zápory a vztahy k mnoha aspektům lidského života, ale společně vyznávanými dogmaty, je na místě domnívat se, že ideologie Nové třídy ústí v nový totalitarismus. Tato obava vůbec není neopodstatněná, ačkoli mnozí, aby takovouto tezi vyvrátili jako naprostý nesmysl, jistě poukáží na fakt, že „demokracie a liberalismus přece nikoho do ničeho nenutí.“

Jistě ne, samotný liberalismus, jako politická myšlenka, zdůrazňující svobodu jednotlivce a nutnost jeho svobodného rozhodnutí je v zásadě bezproblémová. Liberalismus skutečně neobsahuje žádnou ideálně-utopickou vizi, která se u každého totalitarismu musí nutně objevovat. Stejně tak idea demokracie má daleko hlubší kořeny, než ve Francouzské revoluci a právem bychom mohli za „svou“ považovat například demokracii antického typu, založenou na odpovědnosti, než demokracii liberální, založenou na rovnostářství. Problém nastává ve chvíli, kdy liberál začne svět vysvětlovat výhradně na bázi svého pohledu a začne usilovat nejen o svou svobodu jednotlivce ve svobodném celku, ale říkat, že atomizovaná společnost, složená z jedinců, jejichž jediným zájmem je zvyšování zisku, je jediná možná pojistka skutečně fungující společnosti, popř. tuto myšlenku vztahovat do globálních měřítek. Zde je na místě ptát se, zda se zde ideální utopická vize nevytváří právě takto, následně.

Neoliberalismus ústí v konec politiky jako takové. Politika musí stát nad ekonomikou, jinak hrozí rozplynutí politické jednoty v partikulárních, „racionálních“ zájmech byznysmenů a byrokratů. Politická jednota musí v případě potřeby vyžadovat i obětování života (Carl Schmitt). Pro většinu dnešních liberálních demokratů je tento nárok něčím, co nelze žádným způsobem naplnit a zdůvodnit. Jejich myšlení stát a politiku systematicky obchází a pohybuje se výhradně v intencích polarity etika – ekonomika.

Depolitizace je cestou k totalitnímu pojetí společnosti. Jak poznamenává výše zmíněný Carl Schmitt ve svém díle, je to právě současnost, která prochází systematickým odpolitizováním a neutralizací. Vytlačuje se vztah přítele-nepřítele, coby podstaty politična jako takového ve prospěch převahy chladně technokratického, finančního a moralizujícího. Depolitizovanými byly jak systém nacionálně-socialistický, tak komunistický. Oba předem vylučovaly jednak politiku (kterou redukovaly na oblast, do které promítaly své univerzalistické vize) a především totálně zlikvidovaly nepřítele – ať snahou o vybudování „volksgemeinschaft“, tak beztřídní společnosti.

Depolitizované prostředí tak vede k sakralizaci hlásaných zásad, které se stávají dogmaty – existuje pouze jedna liberální demokracie, ke které svět neodvratně směřuje, ekonomika musí být řízena „neviditelnou rukou trhu“, „lidská práva jsou jedna“, „národy jako stavební jednotky jsou překonány“, „lidstvo“ atp., neboť myšlení Nové třídy vylučuje jakoukoli eventualitu. Od idolatrizace je jen krůček k nové totalitě.

Jak vzdorovat Nové třídě?

Nemá smysl doufat v obrat rychlým zvratem a věřit utopickým vizím povstání mas. Masy dnes mají to co chtějí, respektive mají to, co vyžadují nejnižší lidské pudy, jejichž citlivost je dnes zesílena potlačením všech ostatních potřeb u většiny populace – o touze po vědění a hledání něčeho, co lidskou schránku přesahuje, nemluvě. V konfrontaci s aktuálními potřebami zmanipulované masy, bude působit idealistický nadšenec, apelující na preferenci „skutečně kulturního“ před profánním, jako podivín a ničeho nedocílí.

Nešlo ovšem nezaregistrovat určitý náznak známek obratu, který se objevil ve chvíli, kdy představa neomezeného růstu a bohatnutí narazila na limity a idolatrie Nové třídy se ukázaly vnitřně rozporné. Od té chvíle se čím dál více začíná prohlubovat propast mezi vládnoucími vrstvami, žijícími v oblacích svých abstraktních vizí a ovládanými, kteří důsledky zároveň čím dál tím více se projevující neschopnosti, nehospodárnosti a kontraproduktivnosti Nového světového řádu, pociťují denně na vlastní kůži.

Moderna, z níž ideologie Nové třídy vychází, žila v představě, že existuje jediné zevšeobecňující řešení všech politických, společenských a mravních jevů. Současná krize naznačuje, že se éra moderny blíží ke svému konci. Stoupenci dominantních univerzalistických teorií najednou zjišťují, že nemají co říci. Konec dějin nenastal a nenastane, i když se do poslední doby budou někteří snažit křečovitě tvrdit opak, poukazovat na „chyby v detailech“, odvádět pozornost k sémantickým diskusím apod. Současná finanční krize je první velkou vlaštovkou nadcházející závěrečné etapy krize moderny.

Úkolem Nového disentu je a bude upozorňovat na vnitřní rozpornosti teorií a idolatrií Nové třídy, odhalovat falešnost hlásaných dogmat a zároveň postupně budovat a připravovat nové elity na chvíli, kdy dojde k definitivnímu překonání moderny a pádu nadvlády Nové třídy. Pamatujme, že rozhodující ideje, přeměněné v masový pocit, mohou vést ke zrození nové kultury. Žijeme dnes v novém anciént régime, několik kroků před pádem „starého řádu“, stojícímu na hliněných nohou.

Připojujeme se k myšlence týdenního bojkotu televizního vysílání. Přemýšlejme, kolik času trávíme před obrazovkami? Co nám sledování televizního vysílání vůbec dává? Nešel by čas, prosezený u obrazovky využít lépe, než k masáži vlastního myšlení a konzumérského ega? Zkusme týden televizní obrazovku vypustit ze svého života. Řekněme razantní NE mediálnímu vymývání mozků, zkreslování informací, přehlídce nedovzdělanosti, jednorozměrovosti, fádnosti a snaze maximalizovat spotřebu důmyslně promyšleným vyháněním lidí do novodobých chrámů – supermarketů!

Z popudu a aktivity slovenského informačního portálu Beo.sk se koná již třetím rokem tradiční bojkot TV vysílání. V čem spočívá? Zkrátka a jednoduše ti, kdo mají zájem se připojit k iniciativě, nechají po celý týden v rozpětí od 5. do 12. listopadu svůj televizor vypnutý.

Russel Kirk demonstrativně shodil televizor ze střechy. Proč jej následovat?

Existuje celá řada důvodů, proč považovat masovou konzumní zábavu, jakou je hodinové vysedávání u televize, za skutečně tichou hrozbu dneška. Lidé si stěžují na nedostatek času, stresují se, zda budou stíhat to, či ono…

Neuvědomují si, že v mnoha případech se o vlastní čas okrádají provozování naprosto zbytečnými činnostmi, které lidský život bezprostředně nevyžaduje, ale které se jim (nám) zdají tak trochu „vrozené“. Člověk, který na týden vypustí sledování televize, najednou zjistí, kolik mu zbývá času. Ruku na srdce, ten by přece šlo využít daleko lépe.

Pokud přistoupíme na módní sociologickou tezi o supermarketech, coby chrámech novodobého náboženství (pozor! nejedná se o „levicový postoj“, proti supermarketům brojí také například britský konzerva), pak je televizní obrazovka čímsi, jako domácím oltářem. Lidé dnes ztratili pouta nejen s minulostí, ale především s realitou.

Nezájem o historii, tradice a ztráta jakékoli snahy domoci se vědění ústí přesně v to, po čem touží novodobí globální normalizátoři, kteří by nejraději proměnili svět v jeden obrovský propojený volný trh a lidstvo v amorfní masu konzumentů a kývatelů – televizní člověk preferuje to, co mu předkládá TV před realitou. Výsledkem je život v oblasti sc-fi, život naprosto odtržený od reality. Televizní divákem se stává bezmocným otrokem moderní doby.

– Televize nám systematicky otevřeně, či skrytě podsouvá neomylnost utopických vizí sociálních inženýrů, lidé a především jejich děti jsou systematicky intoxikování obrázky bezproblémového multikulturního soužití a vzorci, které říkají, že pokud nefunguje, je to vždy vina majoritní společnosti a „nedostatku v oblasti demokracie a lidských práv“

– Tyranie reklam se snaží maximalizovat lidskou spotřebu. To je ovšem zájmu celého řádu globálního neoliberalismu, opak, tj. ignorace reklamní masáže by způsobila zhroucení. To je ovšem zčásti protimluv, neboť v kategoriích reklamního světa nelze hovořit v intencích „vědomé-nevědomé“ jednání.

– Hrdinové reality show se stávají novodobými „celebritami“. Pro mládež znamená víc Robert Rosenberg, či nejspodnější účastník pochybné reality show, než jejich učitel a mnohdy i rodič. Průměrné dítě dnes není schopno odpovědět, kdo byl prvním českým králem, či které současné osobnosti nejvíce proslavují republiku na poli vědy, za to ví, kdo je Tereza Pergnerová, Agáta Hanychová, nebo Sámer Issa.

– Stupidní akční filmy současnosti (a nemáme na mysli hodnotné historické válečné filmy) vytvářejí mylný dojem o tom, jak funguje válka, jak člověk umírá, či že pokud na člověka míříte a zmáčknete spoušť z bezprostřední blízkosti, následná scenérie nebude vůbec příjemná. Nejde o to, odsuzovat realistická zpracování, i zobrazování násilí v kultuře. Problém není například japonský hrdina Zatoichi se svou smrtonosnou katanou, ale všichni ti Michaelové Duddikofové, Lundgrenové a Rambové. Člověk z takových filmů snadno získává dojem, že zde existuje nezranitelný hrdina, který jedním zmáčknutím tlačítka může zachránit lidstvo a pozabíjet stovky zlosynů, aniž by sám utrpěl šrám. Možnost jasné neužitelnosti takového uměle vytvářeného obrazu v souvislosti s „válkou proti terorismu“ a „demokratickými intervencemi“ jistě netřeba rozvíjet.

– V neposlední řadě je na místě zmínit také zdravotní důsledky televizní zábavy. Dnes, když je výroba stále více automatizována a digitalizována, když na Západě prakticky vymizelo zemědělství a většina dočasně nezaměstnaných raději pobírá sociální benefity, než aby přijala manuální a fyzickou práci, ve věku, kdy většina obyvatelstva západního pracuje denně několik hodin v sedě a už to samo způsobuje nemalé zdravotní (co do pohyblivosti) problémy, absence fyzické aktivity například ve formě sportu ve prospěch vysedávání před TV lidskému tělu rozhodně nepřidává. Katastrofální dopady tohoto stavu jsou vidět kupříkladu na fyzické zdatnosti dnešních dětí a mládeže.

Čeho bojkotem docílíme?

Na rovinu je potřeba si přiznat, že žádných velkých výsledků. Nelze doufat, že jedna petice způsobí masový pocit. Bojovat s kulturou „mcworldu“ je boj s větrnými mlýny. Kultura modernismu, jehož je „mcworld“ i „TV oltář“ integrální a zásadní součástí, však spíše než svržením falešných model a revoluční explozí bude překonána implozí, tj. úsvitem vzkvétajících autonomních oblastí kultury a lidského života, na modernismu a neoliberální mantře nezávislých. Proto je potřeba začít především u sebe.

Jak se připojit?

Stačí osobní vůle a v týdnu od 5. do 12. listopadu televizor nezapínat. Pokud máte zájem, můžete tuto výzvu, stejně jako ikonu bojkotu zcela volně šířit.

Z více než 30 let starého originálu eseje Ettore Vernera „Problematik Dritter Weg – Falange“, uveřejněného v časopise Junges Forum, vydaném nakladatelstvím Verlag Deutsch-Europäischen Studien GMBH, vznikl český překlad z dílny Karla Velikého, který nedávno vyšel v rámci knižní edice Národní myšlenky. Otevírá tak nové pohledy na téma španělské občanské války, politických ideologií i strukturálních vztahů mezi jednotlivými složkami frankistického režimu, tedy oblastí, které byly v českém (a nejen zde) prostředí systematicky deformovány a přizpůsobovány pohledu vládnoucí komunistické ideologie.

Třetí cesta?

Podstatu filosofie tzv. „třetí cesty“ shrnuje sám překladatel, který zároveň publikaci doplnil vlastními komentáři, přílohami ve formě fotokopií dobového československého tisku a krátkým textem, shrnujícím reflexi problematiky Falangy v Československu. Karel Veliký v úvodu publikace pojem „třetí cesta“ komentuje řečnickou otázkou: „Opravdu máme věřit, že společnost už navždy nemůže „fungovat“ jinak, než na dogmatech růstu spotřeby a peněžní spekulace, jak nám káže mediální mantra?“

Zeptáte-li se běžného člověka na problematiku občanské války ve Španělsku, pravděpodobně odpoví ve stylu linie „Franco-fašisti-falanga-interbrigadisté“. A vskutku, Falanga se stala jakýmsi zavedeným symbolem nejen jedné z bojujících stran války, ale frankistického režimu. Dlužno dodat, že z velké části neprávem. Ztotožňovat revoluční Falangu s konzervativním a autokratickým režimem je historicky nepřesné.

Falanga, vedená charismatickým mužem značného šarmu José Antoniem Primo de Riverou šla vlastní cestou. Ve své národně-syndikalistické pozici (která měla základy v idealistickém anarchismu Georgese Sorela) odmítala jak marxismus, tak kapitalismus. Oběma vyčítala materialistické myšlení a politikaření. Právem autor původní práce Ettore Vernier zvolil podtitul „k problematice třetí cesty“.

Ukradený vzor

Ačkoli se poprava José Antonia Primo de Rivery stala pro frankistickou vládu symbolem mučednictví, s ohledem na dnes dostupné informace je dobré zmínit, že šlo tak trochu o ukradený kult. Jak autor správně poznamenává, když se José Antonio ve vězení dozvěděl na jaře 1936 o plánech generálů na svržení republikánské vlády, okamžitě zakázal jakoukoli angažovanost Falangy a navíc také odmítl spolupráci se stranami pravého středu!

Je jisté, že národní revolucionář José Antonio, byť vzešel z konzervativních kruhů, rozhodně vidinu komunistického panství nad Španělskem nevítal. Zároveň ovšem těžko mohl doufat v to, že generálská junta bude následovat sociálně-revoluční hesla Falangy, když v jednom z listů z vězení napsal:

„Jednou z nejhorších věcí by byla nacionálně-republikánská diktatura. Další spásný experiment, kterého se obávám, je. . . vláda nepravého, konzervativního fašismu, bez revoluční odvahy a mladé krve.“

A opravdu nedlouho po vypuknutí občanské války byla Falanga tzv. „sjednocovacím dekretem“ sjednocena s karlisty do „Falange Espaňola Tradicionalista y de las Juentas de Ofensiva Nacional Sindicalista“. Ačkoli jí ještě několik let byl dán volnější prostor k prosazení určitých společenských reforem, veškerá samostatná politická iniciativa v pojetí José Antonia byla eliminována její inkorporací do frankistického kartelu. Náznak odporu uvnitř Falangy vůči samotnému Frankovi byl brzy umlčen a falangistická milice sloučena s monarchistickými sbory Requetes.

Určité období krátkodobého vlivu Falangy bylo ukončeno po roce 1945, kdy se Franco snažil naklonit západní mocnosti příklonem k liberálnímu kapitalismu, což v důsledku také znamenalo, aby se diktatura zbavila veškerého „falangistického balastu“. Následující léta tak byla mocenským, ale i ideovým úpadkem Falangy, která sice byla integrální součástí režimu, ale prakticky neměla šanci cokoli progresivního ze svého nacionálně-revolučního programu v ideově vágním režimu, oscilujícímu mezi reakcionářstvím, technokracií a řádem Opus Dei prosadit.

Útlá publikace Ettore Verniera tak přináší velice zajímavé a doplňující informace, které v mozaice moderních španělských dějin ve středoevropském a východoevropském prostoru obecně chybí. Obrovským plusem jsou komentáře, závěr, stejně jako přiložené fotokopie dobových dokumentů, zpracované překladatelem Karlem Velikým. Jako na zvlášť pozitivní přídavek jest nutné upozornit na přetištěný článek Felixe de la Cámary ze stránek Národní výzvy z roku 1937. A konečně velmi podnětnou je jistě překladatelova poznámka, týkající se zahraničních dobrovolníků, bojujících na straně pravicových sil, jakožto velice zajímavé a dosud nejméně zpracované kapitoly tohoto dějinného období a výzva, která, jak správně překladatel poznamenává, dosud před historiografií stojí, stejně, jako zmapování osudu cca 9 československých dobrovolníků, které osud a ideály zavály na stranu bilého Španělska též.

Kniha vyšla v rámci edice „Knihovna Národní myšlenky“, jako 8. svazek v řadě, brožovaný výtisk, 72 stran, cena 49 Kč. Je možné koupit ve vybraných knihkupectvích a prodejnách, nebo objednat na adrese vydavatelství.

José Antonio Primo de Rivera 24.4. 1903 – 20.11. 1936

1) Jste zakládajícím členem a jednou z vůdčích osobností iniciativy a petice D.O.S.T. (Důvěra, Objektivita, Svoboda, Tradice), která se znepokojením reagovala na některé závažné problémy současnosti. Brzy tomu bude rok, co iniciativa vznikla a navzdory počáteční snaze „Nové třídy“ DOST poškodit mediálními útoky a lživým obviňováním z „extremismu“, „netolerance“ a „fašizujícího jednání“ se iniciativu umlčet nepodařilo. Za malé vítězství lze považovat i to, že D.O.S.T. podepsaly mnohé známé osobnosti, stejně jako parlamentní politici. Co si od D.O.S.T. slibujete, čemu se věnujete v současné době a jaké další akce a projekty od D.O.S.T. můžeme čekat?
Continue Reading

Těžko mluvit o konci tam, kde nenastal začátek. Těžko hledat v pravici ono pravé smýšlení, když stojí na dogmatech liberální ideologie, jejímž jádrem je revoluce, převrat tradičních poměrů, přehodnocení všech hodnot z pravého řádu na levou anarchii hákem trhové demagogie, kupecké morálky a plebejského rovnostářství. Tržní vepřín nebo Potěmkinova vesnice. Žádný rozdíl. Není nic pravého v liberálním pomatení demokratismem a plutokratickou chamtivostí. Když říkám pravé, mám na mysli vše ryzí, původní, pravdivé a vědoucí, jinými slovy v pravdě konzervativní. Naopak levicové je vše co bourá, ohlupuje, chytračí, přebarvuje, lže a běsní ve jménu liberální demokracie a pokroku.

Růžové tornádo smetlo modré ptáky ze špiček stromů, když lidé vyjádřili svůj odpor proti hromadě trusu, která po nich povážlivě roste, a pověřili levici, aby vyčistila ten Augiášův chlív nadepsaný Česká kotlina. Nemyslím, že vítězství ČSSD předznamenává růžové časy. V to snad ani nikdo nedoufá. Jde jen o to, že pro státní etatismus liberálně morálního marasmu a pádu do otroctví neexistuje alternativa. A ODS potvrdila, že takovou alternativou rozhodně není.

Nevím, kolik špíny, varovných signálů a předzvěstí úpadku je třeba k tomu, aby lidé pochopili, že lidsky udržitelný a kulturně prosperující řád se na trhu nekoupí, že z hlediska důstojného a skutečně svobodného života lidí je zhola jedno, kolik je ponecháno svobody bohatým k ještě většímu zbohatnutí, či kolik je dáno chudým ke spotřebě násilným přerozdělováním, pokud jediným předmětem zájmu je trh sám a z něho pramenící konzum. Kapitalismus a socialismus, obě dvě strany téže liberální mince černají korozí pod běsnící vládou hmoty, peněz a konzumních statků, úží se rozkladným klimatem bezduchosti a čirého kreténství.

Jako volič ODS při posledních parlamentních volbách patřím k lidem, kteří pociťují hořké zklamání. Čekal jsem závan čerstvého vzduchu v zatuchlém prostředí byrokratické mašinérie šněrující občana do bezprizorní a individualisticky bezmocné trosky závislé na vůli státu, jeho zákonech a sociálně nivelizujícím násilí. Čekal jsem trend oslabující roli státu v životě lidí, ozdravný proces, který by otevřel prostor nezávislé iniciativě člověka, jeho schopnostem, inteligenci, vzdělání a úctě k pravým hodnotám ověřeným tradicí. Čekal jsem novou politiku, která přestane lidem mluvit do soukromých věcí, do rodiny, do způsobu života. Čekal jsem nápravu legislativní zvůle a nemravného rozhodování soudní moci, čekal jsem návrat smyslu pro spravedlnost, přirozenost, národní svébytnost, mužný rozum, nadhled a odpovědnost.

Namísto toho jsem byl svědkem arogantní topolánkovské parodie neokonzervativních politiků střihu amerických jestřábů šikujících svoje kybernetické predátory směrem na východ, jako kdyby radar USA v Čechách byl jediným posláním ODS, po něm ať třeba padne. Státní legislativa a soudnictví prorůstaly stále zběsilejší zaslepeností feminacismu, sociálního a genederového inženýrství, agendami antidiskriminačních opatření a rovných příležitostí v duchu Bursíkovy ženské družiny a slaboduchých výpotků Džamily Stehlíkové. Tradiční rodina se dále rozpadala v bezuzdném plenění svátosti manželské rozvodovými a opatrovnickými soudy postrádajícími poslední zbytky úcty k otci jako hlavě rodiny. Zdravotnictví se chvělo v již tak chabém stavu finanční nouze ve strachu před vytunelováním farmaceutickými společnostmi.

Jediným zjevným znakem „efektivního státu“ se stala totalitní moc justice řízená zločineckými principy mafiánské organizace a její kladivo na čarodějnice ztělesněné exekutorskou mocí šikanující občany bez ohledu na právo i spravedlnost. Princip presumpce viny se v tichosti vtíral do všech sfér státního dozoru v podobě inkvizice silových resortů, procesně právní a zpravodajské činnosti. Veřejné sdělovací prostředky postupně ztrácely veškerou schopnost vypovídat pravdivě o dění doma i ve světě a dotýkat se opravdu palčivých otázek našeho života i liberálně prohnilého a zkorumpovaného plutokratického systému, jehož obhajování svobody a demokracie proti všem kritikům duchu národoveckého či vpravdě konzervativního je o to hlasitější, čím bezohledněji jsou pošlapávána práva člověka na skutečnou svobodu, čím strmější je náš pád do globální manipulace a otroctví.

Každý hlas nesený v duchu pravé alternativy a její tradiční úlohy směřující k znovunastolení či udržení řádu daného lidskou zkušeností, hrdostí, svébytností a ušlechtilostí, jinými slovy k duchovně aristokratické tradici, byl umlčován, každý opravdu pravý konzervativní pohled na problémy doby se stal cílem ostrakizování, značkování extrémismem, fašismem či nacismem. Vše co nedýchá a nečiší liberálně zkaženým pachem vyprázdněných úst, jalových slov, subjektivní netečnosti, plebejství, myšlenkového narcismu a názorové rozplizlosti zapadlo křikem politického hašteření jako na jarmarku, morální výprodej a trhový boj o moc vynesl na piedestal hloupost stranických hochštaplerů a jejich nohsledů z řad podsvětí.

Darmo mluvit, když si lidská duše zoufá při pohledu na lány lidské průměrnosti, z nichž jako z nepěstěného úhoru ponechaného v plén rovných příležitostí a chtíčů všeho druhu vyrůstají pouze plevelné kultury té nejmenší ušlechtilosti. Těžko pomyslet, kam se vytratil vhled pravých politiků a filosofů, kteří pochopili nutnost obdělávat pole a šlechtit pěstované odrůdy, aby zem vydala svoje plody tam, kde záleží na zdravé prosperitě národa, a ponechat běh věcí vyššímu principu přírody všude tam, kde zkušenost a tradice působí svým přirozeným výběrem.

Jako výsměch všem snahám o sebereflexi z poslední volební porážky vyznívá už pouhý termín, jímž ODS naznačuje svoji obrodu pro příští etapu vládnutí: Hledání liberálně konzervativní politiky. Tak liberální nebo konzervativní? Liberální demokracie nebo aristokracie? Revoluce nebo tradice? Rovnostářství nebo přirozená hierarchie? Anarchie nebo řád? Plebejské instinkty nebo nadhled patricijů? Feminismus nebo patriarchát? Názory v levotě stínů a moci pánů jeskyně nebo pravé vědění a světlo na hoře? Pánové a dámy, chápete vůbec, o čem tady mluvíte?

Opět je trnem v oku samozvaným kulturním Torquemadům tvorba, která z jakéhosi důvodu nevyhovuje. Opět se spekuluje jedná o „intervenci“ vůči rádiu, které „zlobí“. Jako v minulosti bolševický cenzor, dnes vystupuje Rada Českého rozhlasu, které je trnem v oku alternativní Rádio Wave, kvůli tomu, že pouští do éteru tvorbu kapel, „propagujících fašismus“.

Zatímco komunistická cenzura se snažila eliminovat názory, které z jejího pohledu byly nebezpečné a ona se jimi cítila ohrožena, demoliberální cenzor zašel dál. Jeho věčná obsese vidět za vším fašismus, coby důsledek „přílišné tolerance“ a vyvozovat politické závěry z názvu písně „Svastika eyes“ připomíná psychickou nemoc. Navíc člen Rady Českého rozhlasu, tedy instituce, která má co dočinění s kulturou, který označil světoznámou elektro kapelu Primal Scream za „fašistickou“ by za takový nonsens měl být doživotně držen dál od jakékoli činnosti na poli kultury a prohlášen za idiota roku. Ironií osudu je, že právě podobné elementy ovlivňují náš každodenní (nejen kulturní) život.

Radě leží v žaludku píseň „Swastika eyes“, jeden z největších tanečních hitů 90. let. Radní k takovému závěru došli poté, co si (patrně na udání) nechali píseň přehrát. Člen rady Antonín Zelenka pro média dodal, že hodnocení vycházelo mimo jiné z informací, získaných z internetové encyklopedie Wikipedie.

Ano dnes budeme o tom, který názor, či kulturní počin vyhovuje, rozhodovat na základě informací získaných z naprosto spolehlivého zdroje, jakým je Wikipedie!

Primal Scream těžko obviňovat z nějakých ultrapravicových, najmě fašistických (v tom úzu, v jakém se dnes chápe) tendencí. Kapela naopak zastává silně ultralevicové, protiválečné a mírové postoje. Ale i to je možná důvod, proč novodobí cenzoři kapelu takového typu dnes nazývají „fašistickou“. Nová třída evidentně padá do vlastní pasti. Tak dlouho se libovolně operovalo s pojmy „fašismus“, „neonacismus“, „radikalismus“ a „extremismus“, až se objektem post-moderního liberálního étosu staly postoje a názory, které byly ještě před pár desítkami let vzývány a staveny do opozice „zidealizované fašizující minulosti“. Posuďte sami:

Radek Vogl, ze zmíněné Rady, který má na starosti „monitoring“ (!!!) rozhlasových stanic, prohlásil:

„Jedná se o velmi kontroverzní, radikální rap metalové skupiny, která na svých koncertech zastává revoluční stanovisko, velmi kritické k domácí americké a k zahraniční politice.“

Pomineme-li, že je Vogl evidentně naprosto mimo – Primal Scream nemá s metalem, natož s rapem nic společného a to ukazuje jediné, buď je tupý ignorant, nebo se kapelu ve skutečnosti ani nenamáhal poslechnout si (a to vlastně potvrzuje první možnost) – něco se nám zde mezi řádky snaží naznačit.

Ano. Americká domácí a natož zahraniční politika se nesmí kritizovat. Kdo kritizuje snahu o „nový“ a „lepší“ svět, naplněný ideály západní svobody, liberální demokracie a konzumu, nepřímo dláždí cestu novému fašismu. Liberalismus a demokracie ano, ale přílišná tolerance není na místě. Mimořádná tolerantnost nás vede k fašismu, jak nezapomněl poznamenat Jiří Florian, další člen cenzorské Rady. Otřepané fráze nedovzdělaných lidí a argumentace plná contradictio in adjecto, jak typické pro dnešní dobu.
K samotné písni Swastika Eyes se frontman Bobby Gillesple vyjádřil následovně:

„Skladba je o novém pořádku na světě, řádu, který nastolila Amerika a její mezinárodní politika. Nebo bych měl říct spíše mezinárodní terorismus? Je to amerikanizace celého světa. Je to o nadvládě, o tom, kdo má kontrolu. Kdo vládne a kdo poslouchá. Když křičím „You got swastika eyes!“, je to vzkaz všem autoritám, politikům, policistům. . . jsou všude. Všude kam se podíváte. Vládnou tomuto světu. To není správné.“

Překlad textu písně evidentně pokaždé nestačí. Píseň samotnou je nutno také chápat v jejím kontextu, zamyslet se nad tím, zda nejde o ironii, svou nepochybnou roli hraje vystupování zpěváka, jeho gesta atp. To z textu nevyčtete. Evidentně si s tím však nikdo z Rady práci nedal.

Průhledná je i snaha dokazovat „fašizující tendence“ poukazem na estetiku, kterou Primal Scream v písni „Swastika eyes“ využívají. Nehledě na to, že v písni, kde kapela tepe autority, které (z jejího pohledu) mají totalitní tendence, je určité využití symbolů a dejme tomu uniforem asi na místě, znalec hudby (a alespoň elementární pojem o podstatě každého hudebního stylu by pracovník Rady rozhlasu měl mít) ví, že totalitní estetika a bitevní scenérie vůbec nemusí mít s jakoukoli politikou co do činění. Hudební směry jako vojenský industrial jsou na této estetické podstatě založené. Patří k nim stejně neodmyslitelně, jako dva akordy a extravagantní účesy k punku, či street móda k hip-hopu. Je jisté, že s politickými názory kapely Primal Scream nemusíme souhlasit. Ale muzika je primárně o něčem jiném, než o morálce a politických idolatriích. Nebo ne?

Není divu, že Radio Wave leží řadě lidí z Rady v žaludku. Je totiž téměř jediným rozhlasovým médiem, které posluchačům nabízí širokou škálu často i nonkonformních, alternativních stylů a interpretů. Co si oproti tomu představují členové Rady? Patrně by nejraději, kdyby ideálně celé lidstvo poslouchalo otřepané disco, neposlouchatelný popík, nevkusnou tvorbu globálních megastar, jejichž sláva a um je přímo úměrná zájmu marketingových agentur, a čeští zápecníci české odrhovačky 80. let, tvorbu Štaidla, Svobody, či Michala Davida.

Inu, milý posluchači, dej si hamburger s coca colou a do uší si pusť některé současné superhvězdné interprety, vždyť Ti jich nabízíme stovky. Ale ne aby Tě napadlo si pustit jakoukoli muziku, co se nesluší poslouchat, nebo nedej bože samostatně přemýšlet. . .

Dvou-týdeník The American Conservative je americký názorový magazín, založený v roce 2002 Scottem McConnellem, Patrickem Buchananem a Taki Theodoracopulem. V současné době v jeho čele stojí McConnell a vydává jej konzervativní byznysmenem Ron Unz. TAC reprezentuje tradicionalistické, paleokonzervativní a protiintervencionistické hlasy v opozici vůči dominanci nekonzervativních médií. Na jeho stránkách se tak potkávají názory konzervativců, i protiválečných libertariánů.

Ano, i v Americe jsou přátelé!

Zastáváme názor, že magazínu TAC by v českém prostředí měla být věnována větší pozornost. Potenciální čtenáře jistě potěší zpráva, že v současné době je možné odebírat čísla TAC ve zkušební lhůtě po tři měsíce zdarma!

V článcích, věnujících se aktuálnímu dění stojí za připomenutí příspěvky Eamona Fingeltona a Kelleyho Baucara. Fingelton se v článku „Street Sweeping“ pozastavuje nad faktem, že vládní balíček sice může být pro konzervativce nepříjemný, upozorňuje však na to, že státní zásah jako takový nemusí být prvotně v rozporu se samotnou podstatou konzervatismu. V dalším článku s názvem „Fire Sales“ Kelley Beaucar připomíná, že nedávno schválených 700 miliard dolarů jako státní finanční injekce nebude směřovat k ozdravení národní ekonomiky, ale v prvé řadě zachrání topící se finanční makléře, lobbyisty a spekulanty.

Výborný je esej Michaela Brendana Doughertyho „Film Rights“. Autor kritizuje „prohraný boj“ konzervativců na kulturním poli. Dougherty píše o tom, jak kulturní levice desítky let konstantně manipulovala veřejným míněním a měnila myšlení lidí a konzervativci jí toto pole dobrobolně přenechali. V poslední době lze, říká Dougherty, zaznamenat určitý obrat k lepšímu, ale situace je na poli „filmové politiky“ pro konzervativce i nadále tristní.

Známý historik Paul Gottfried v textu s názvem „Invisible Fist“ zamýšlí nad otázkou, zda jsou pojmy kapitalismus a autokracie navzájem rozporné a vylučující se. V aktuálním čísle dále naleznete pravidelné sloupky Patricka Buchanana, Daniela Larisona („From Ron Paul Revolution to Constitutionalist Civil War“ – doporučujeme!) a Billa Kaufmanna.

OTÁZKA zní: Co znamená rozdíl mezi kapitalismem a socialismem v podání amerického ministra financí Henryho Paulsona?

ODPOVĚĎ: Socialismem jsou akce silné vlády, která bankám bere peníze, aby lidem zajistila příjmy. Kapitalismus je, když velká vláda vezme peníze lidem, aby zachránila banky.

Na pozadí nadhodnocených burzovních akcií jsou to běžní vlastníci rizikových hypoték, kteří léta kupovali domy, které si ve skutečnosti nemohli dovolit a nakonec je ztratili. A nyní do hry vstupují (právě) ony banky, které vydávaly rizikové hypotéky přesvědčovánim bezelstných občanů o tom, že ceny jejich domů (nemovitostí) mohou jít pouze nahoru, a že hypotéky s variabilními sazbami prostě nemají žádné nevýhody. Následují trhy cenných papírů, na kterých finančníci kupující tyto špatné úvěry zřejmě nemají nejmenší potuchy, co to vlastně kupují.

Sanace bank způsobuje zděšení, krize se však stále prohlubuje, neboť jestliže jsou do bank, úvěrových fondů a pojišťovacích společností nality peníze poplatníků, celý ten složitý systém není zachráněn, ale naopak se začíná hroutit (část už se zhroutila).

Nadto je nutno si uvědomit, že státní pomoc jako taková v zásadě představuje čistý socialismus, zatímco sanace bank může být socialismus, ale také druh kapitalismu, který nechává daňové poplatníky krýt rizikový profit. Samozřejmě je jasné, že to bylo zejména díky vřeštícím Demokratům, proč ministr financí Paulson odsouhlasil požadavky na rovné postavení státu v bankách, které také sanoval, a to z toho důvodu, že pokud zde bude nějaký eventuální zisk, obratem se vrátí státní pokladně.

Nicméně nějaký reálný dozor, regulace, kontrola, vlastnictví vlády nad korporátními institucemi, díky kterým se krize prohloubila, ve skutečnosti vůbec nehrozí. Spekulantští šéfové korporací a globálních podniků, kteří nás zavedli do propasti, zůstanou v sedle, zatímco nemyslící stádo spotřebitelské masy bude uklidněno, aby se tak mohlo připravit na nové kolo masové spotřeby.

Co je třeba říct: my nemíříme k tomu, procitnout, vidět a pochopit, že nadprodukce a masový konzum kapitalistického systému, jehož výroba potřebuje raději vyprodat veškeré zboží, než prodat jen to, co je skutečně poptáváno, aby se vůbec udržel nad vodou, je ten problém, co stojí v pozadí celé krize. Nechceme pochopit, že kapitalismus potřebuje změnu: tak jako produkovat zboží je dnes stejně nutné získat schopnost a odvahu některé kroky kapitalismu dirigovat a korigovat.

Naopak podléháme dojmu, že opětovný a chvilkový nárůst burz je změnou obratu k lepšímu. Jestliže spotřebitelé začnou znovu utrácet jak utržení ze řetězu, jsme zpátky tam, kde jsme byli před začátkem této krize. Návrat k neomezené spotřebě bude další fází celé této krize.

Zaslepená chamtivost je už evidentní i v případě nejistot a výkyvů na trhu, kde hysterie páteční finanční deprese je nevyhnutelně následována hysterickým investováním v pondělí, následujícím ihned po víkendu. Navzdory chaosu a předtuchám nacházející zkázy, se zjevně nehodláme a nechceme poučit.

Benjamin Barber působí jako profesor na Univerzitě státu Maryland..

Zdroj článku: osobní blog autora.

APATIE A MOBILIZACE

Autoritativní režimy se vyznačují absencí politické mobilizace a s tím spojené politizace veřejného života. Nežádají po svých občanech, aby jim neustále dávali najevo svoji loajalitu a náklonnost, nenutí je k povinným členstvím v různých stranických organizacích a k účasti na kolektivních akcích, nezasahují do jejich soukromého života. Účast občanů na politickém dění země je mizivá. To, co od nich stát žádá, je pasivita nebo alespoň zdržení se vyloženě protivládních aktivit. To, co od nich stát nežádá, ale není úplné stažení se do soukromého a rodinného života, jako je tomu v totalitních systémech, kde stejně v důsledku neexistence autonomie společnosti vůči státu, prostoru pro vlastní aktivity, soukromého podnikání a ochrany rodiny tato soukromá sféra zachází na úbytě.

Continue Reading

1. FRANKISMUS A TOTALITARISMUS

Ramón Serrano Súňer ve své knize Entre Hendaya y Gibraltar popírá, že by v novém státě existovalo něco jako totalitarismus, protože „nezbytnou podmínkou pro jeho implantaci ve státě je existence jedné strany, která je jedinou oporou režimu: jeho jediným nástrojem a svým způsobem i jedinou nositelkou svrchované moci“. V tom, že frankistický režim nebyl totalitní, panuje mezi odborníky, kteří se zabývají tímto tématem, obecná shoda. Přesto se domnívám, že je nutné vysvětlit, proč tomu tak je. Zvláště tehdy, přežívá-li u nás opačné tvrzení.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Vláda chce v příštím roce zvýšit počet českých vojáků sloužících v Afghánistánu z 200 přibližně na 300. Spolu s dalšími misemi, jako je například oblast Kosova, či Iráku, nebo Čadu, by tak celkový počet českých vojáků, sloužících na různých zahraničních misích, měl v příštím roce dosáhnout bezmála 1300 příslušníků různých jednotek, vyslaných do akce ve světě. Máme se radovat a být hrdí na své chlapce, kteří ve světě pomáhají…co vlastně? Udržovat bezpečnost a pořádek? Šířit demokratické hodnoty?

Naše armáda by měla hájit především zájmy České republiky, proto je třeba se ptát, qui bono? Je potřeba si dnes položit otázku, zda opravdu všechny mise, kterých se jako stát účastníme, jsou natolik v českém zájmu (nebo zda vůbec), zda pocit alianční sounáležitosti dostatečně vyrovnává dosti velké finanční prostředky, které musí být vynakládány a jestli by se tyto nedaly využít lépe a jinak.

Continue Reading

Ortodoxní komunisté označili Mussoliniho fašismus za „pravé křídlo“, aby zdiskreditovali ty, kdo nesouhlasili s bolševickou linií strany. Mussolini a italští fašisté však zůstali oddáni socialismu. Když ho vykopli ze Socialistické strany pouze proto, že podporoval 1. světovou válku – aby podle svých slov „zachránil socialismus“ –, Mussolini odpověděl: „Ať se stane cokoli, neztratíte mě. Dvanáct let života ve straně by mělo být dostatečnou zárukou mého socialistického přesvědčení. Socialismus mi koluje v žilách.“

Vyhledáte-li si v Lexis-Nexis články jen z posledních dvou let, v nichž se v jedné větě vyskytují slova „Bush“ a „fašista“, výsledek překročí cifru 2000. Hledejte za celé Bushovo funkční období a z vašeho počítače se začne kouřit.
Celý stoh knih z poslední doby označuje Bushe, Cheneyho, republikány, konzervativce, křesťanskou pravici a samozřejmě neokonzervativce za fašisty, nacisty, nebo stoupence fašismu a nacismu. Feministická spisovatelka (a bývalá Goreova poradkyně) Naomi Wolfová tvrdí, že Amerika už je nacistická a přirovnává Spojené státy k Německu na začátku třicátých let. Nevrlý levicový novinář Joe Conason varuje v článku It Can Happen Here [Může se to stát tady], že Amerika se nachází na pokraji fašismu. Bývalý reportér New York Times jde ve své knize, oceněné Pulitzerovou cenou, přímo k jádru věci a začíná hned titulem: „Američtí fašisté“.

Continue Reading

2.mája tohto roku parodovala v Berlíne skupinka žiakov a študentov protestné formy hnutia 68-károv, aby rušila jeden ľavičiarsky kongres o dedičstve 60-tych rokov. Rozostavali transparenty, megafónom požadovali zrušenie kongresu, zaútočili na prednáškovú sieň a rozhadzovali letáky. Film o tejto 1. KSA si na internete pozrelo viac ako 15 000 ľudí. (www.ungebeten.de

Päť dôvodov hovorí pre pokračovanie v takýchto akciách, ktoré sa medzitým nazvali KSA:

1. Presvedčivo a nechaoticky prevedené akcie v konzervatívnom duchu skutočne rušia protivníka. Zneisťujú ho v jeho istote a znepojujú ho aj dodatočne, pretože nevie, kedy môže rátať s ďalšou akciou.

2. Konzervatívec a pravičiar, ktorý je autentický a nie anonymný a ukáže odvahu k akcii, verbuje pre svoju vec spôsobom nedosiahnuteľným publicistikou: sú to svojské charaktery, ktoré sa dajú získať práve verejným priznaním svojho postoja, autenticitou a neústupnosťou: „Naša nádej spočíva v mladých ľuďoch čo trpia zvýšenou teplotou“, povedal Ernst Jünger, čo platí stále.

3. Vždy, keď niekto niečo robí s rozhodnosťou, uisťuje sám seba a zároveň chápe, že už zanechať stopu niečo znamená, čo značí: žiť svoj život a nebyť žitý iným. Politické umenie provokácie umožňuje aktérovi pociťovať svoje ja a zároveň koncentrovať svoje sily. Je to opojný a zároveň liečivý pocit, pretože doteraz mohol len reagovať alebo rezignovať.

4. Dlhoročná obranná pozícia nás skrotila. Čo potrebujeme, je ofenzívny duch a nezakríknutosť. Obidve vyžaruje človek, ktorý robí krok vpred pri pohľade súpera. Útok značí zvrchovanosť, aj keď len počas akcie. Je to elektrizujúce, keď priaznivec hnutia pritlačeného k stene aspoň pár hodín, alebo aj celý deň je pánom situácie. To dáva politickému životu ostrý eruptívny zmysel.

5. Hocijaké akcie nasledujúcich mesiacov môžu – ešte stále na obrazy či na akcie chudobnej pravicovej scéne – zaobstarávať príbehy na rozprávanie a obrazy na stálu reprodukciu, v ktorých sa „JA“ provokatéra znásobí na „MY“ pozorovateľov.

Z týchto piatich dôvodov môžeme odvodiť naše úlohy do budúcnosti: nová pravica musí vyvinúť konzervatívne pravicové formy akcie, čo nie je jednoduché, pretože predchodcov bolo málo a sotva nejaké vydarené príklady. Sila výrazu a vyžarovanie bude závislé na sile a schopnosti vyjadrenia sa zúčastnených, na ich autenticite a na ich osobnosti.

Götz Kubitschek
Sezession 25, 2008

Zdroj: Prop.sk

Podle posledních informací se zdá, že datum 19.9. 2008 pro vydání Teorie Partyzána od Carla Schmitta opět nebylo konečné. Dle posledních informací by Teorie Partyzána měla vyjít 30. září.