Délský potápěč

Autor: Johann Hari

Na Winstona Churchilla právem vzpomínáme pro jeho úspěšné vedení země během jejího nejslavnějšího momentu – ale co kdyby stál v jejím čele i během jejích nejostudnějších chvil? A co kdyby, kromě vyburcování národa k záchraně světa před nacisty, také bojoval za surovou bělošskou nadřazenost a vytvořil vlastní síť koncentračních táborů? Tuto otázku vznáší nová kniha Richarda Toyeho Churchill’s Empire – a její ozvěny se donesly dokonce až do Oválné pracovny.

George W. Bush měl v Oválné pracovně Churchillovu bustu. Snažil se vyjádřit obdiv a spřízněnost k hrdinskému odhodlání britského válečného vůdce vytrvat v boji proti fašismu. Barack Obama ji však nechal poslat zpět do Británie (poněkud chaotický příběh o Churchillově bustě v Bilém domě je blíže popsán v článku Fact-check: did Obama really remove a Churchill bust from the Oval Office?, The Guardian 22. dubna 2016) Není kdovíjak obtížné domyslet si důvod: jeho keňský dědeček Hussein Onyango Obama byl za Churchillovy vlády dva roky bez soudu vězněn a mučen za odpor proti Churchillově říši.

Lze tyto dvě Churchillovy tváře nějak vzájemně smířit? Nebo snad žijeme současně ve světě, který pomohl zachránit, i tom, jenž pomáhal ničit? Jeden z nejtalentovanějších britských historiků Toye se pokusil nestranně dobrat odpovědí na tyto otázky – čímž by nás přinejmenším konečně měl nasměrovat k rozumnější debatě o největší britské ikoně.

Continue Reading

Podle statistiky japonského imigračního úřadu přijala loni tato země jen 28 uprchlíků. 1]

Tvrdý postoj Japonska – jedné z nejbohatších zemí světa – k migraci ostře kontrastuje například s většinou evropských zemí, které každoročně přijímají stovky tisíc lidí.

Japonsko za rok 2016 obdrželo celkem 8193 žádostí uprchlíků o azyl, 2] což znamená, že zamítnuto jich bylo 99%.

Continue Reading

Autor: Rich Lowry

Trumpismus se octl v krizi.

Její příčinou nejsou výsledky průzkumů veřejného mínění, ruská kontroverze ani žádné z dalších melodramat posledních tří měsíců, ale něco podstatně zásadnějšího: nikdo z lidí ve washingtonské vládě podle všeho nechápe populismus prezidenta Donalda Trumpa ani nepřišel s funkční teorií, jak jej uvést do praxe – a to včetně prezidenta samotného.

Předseda Sněmovny reprezentantů Paul Ryan populistou není, ani jim být nechce. Celý svůj dospělý život strávil pevně zavázán tradičnímu programu limitované vlády. Během kampaně si vytvořil vlastní platformu, tzv. program A Better Way (Lepší cesta), aby republikány z Kongresu nějak odlišil od Trumpa.

Continue Reading

Jorian Jenks

Autor: Philip M. Coupland

Zamyšlení nad knihou Farming, Fascism and Ecology. A Life of Jorian Jenks

Životní příběh Joriana E. F. Jenkse (1899-1963) je dost silný i na to rozbít mnohé ustálené předpoklady a otřást mnoha předsudky. Jak se citlivý a inteligentní muž z liberálních kruhů stal fašistou? Jak se z černokošiláče stal jeden ze zakladatelů moderního environmentálního hnutí?

*

Jenks se narodil v Oxfordu. Jeho matka pocházela z rodiny liverpoolských obchodníků zbohatlých díky uvolňování obchodních bariér, otec byl liberální intelektuál a význačný profesor práva. Jorian však brzy odvrhl zářivé modly své doby a už od útlého věku netoužil po ničem jiném než se stát farmářem. Od konce 19. století se britské zemědělství nacházelo v hluboké krizi, ožebračené ekonomickým systémem nastaveným ke službě zájmům průmyslníků, obchodníků a finančníků: dovážené potraviny lacině živily dělníky ve městech, vytvářely vývozní trhy pro vyráběné zboží a pomáhaly nakládat britské lodi i splácet úroky z půjček londýnské City.

Jorian nakonec dosáhl svého cíle a roku 1931 se stal pachtýřem farmy v západním Sussexu. Mezi odchodem z Haileybury College a nabytím půdy ještě stihl i službu v armádě za 1. světové války, studium na Harper Adams Agricultural College a práci správce statku v Berkshiru. Poválečný útlum ho o toto místo v roce 1921 rychle připravil, a protože ve své vlasti neviděl v tomto oboru budoucnost, následujícího roku se nalodil na loď vystěhovalců. Většinu 20. let strávil na Novém Zélandu, nejprve jako zemědělský dělník, později jako lektor pro ministerstvo zemědělství. Roku 1928 mu dědictví dovolilo vrátit se domů, získat titul na oxfordském Agricultural Economics Research Institute a stát se farmářem.

Continue Reading

„Já sem se těšil na tu medaili, daj-li mně ji, anebo nedaj-li…“

Autor: Croix

Dočetl jsem se v těchto dnech, že některé veřejně známé osoby, které jsou ve sporu s prezidentem republiky Milošem Zemanem, se rozhodly uspořádat separátní oslavu státního svátku 28. října. Jde například o Tomáše Halíka, Petra Gazdíka, Petra Pitharta, Michala Horáčka, Daniela Hermana. Většinou se jedná o lidi, kteří jsou známi jako součást tzv. pražské kavárny, horlivé až přehnané stoupence odkazu Václava Havla, někteří z nich jsou nad rámec tradiční české a československé suverénní politiky také přátelé sudetoněmeckého landsmanšaftu (zejména Herman, jak je veřejně známo). Nakolik je tento landsmanšaft přítelem naopak československé či české státnosti a suverenity, o tom bychom mohli otevřít celou nekonečnou diskuzi.

Dobráci jsou tedy ve sporu s momentálním prezidentem republiky Milošem Zemanem, a proto se odmítají účastnit oficiálních „hradních“ oslav. Nemusíte s Milošem Zemanem souhlasit ve všem, taky s ním ve všem zdaleka nesouhlasím. I když mě v některých směrech naopak příjemně překvapil, takže ho dnes hodnotím jako nejvhodnějšího prezidenta pro tuto dobu ze známých kandidátů první přímé volby hlavy státu. Můžeme dokonce s Milošem Zemanem nesouhlasit ve většině věcí, nebo zcela nesouhlasit. Přesto je oficiální ústavní hlavou státu volenou přímo voliči, vyjadřuje vůli většiny (voličského) lidu. I kdyby vzešel z voleb v parlamentních komorách, byl by stejně tak oficiálních a ústavním prezidentem, oficiálním představitelem státu. Státu a jeho kontinuity historické i politické. Kontinuity nejenom stávajícího státu jménem Česká republika, ale celé české státnosti počínající svými kořeny již před 10. stoletím v raném středověku, jíž je Česká republika pouze poslední formou, nebo nejnovější kapitolou, chcete-li.

Continue Reading

NSA: „Co je vaše, to je naše. A co je naše, po tom vám nic není.“

Autor: Clint Boulton

Ředitel IT oddělení Národní bezpečností agentury (NSA) říká, že analytický mechanismus ochraňuje soukromý cloud systém americké zpravodajské komunity před vnitřními i vnějšími hrozbami.

NSA během posledních více než dvou let od vynesení tajných informací jejím bývalým spolupracovníkem Edwardem Snowdenem výrazně navýšila své schopnosti detekovat kybernetické hrozby. Mnohovrstvá opatření zahrnující mj. analýzu chování uživatelů nyní ochraňují soukromý cloud, který jako úložiště a nástroj výpočetní a operační analýzy využívá zpravodajská komunita, řekl CIO.com ředitel IT oddělení (CIO) Greg Smithberger.

„Probíhá tam množství operací, které skutečně využívají spoustu naší na data náročné analýzy, je tam hodně technologie vyvinuté pro naše zahraniční zpravodajské operace i technologie, které jsme vytvořili uvnitř našeho Information Assurance Directorate,“ říká Smithberger, který nastoupil do nové pozice před šesti měsíci poté, co uplynulých 27 let strávil na rozličných operačních postech zahraniční rozvědky. NSA podle něj využívá automatizované možnosti „k posunutí naší práce na vyšší úroveň“ při detekci a reakci na anomálie, mezi něž patří cokoliv od vnějších útoků po podezřelou vnitřní aktivitu.

Continue Reading

Kniha týdne Lidových novin! G. Faye – Proč bojujeme

Recenze na Knihu týdne Lidových novin (9. července 2016) Proč bojujeme z pera renomovaného českého historika umění a architektury Prof. PhDr. Pavla Kaliny, PhD.

Náš knižní trh neoplývá publikacemi věnovanými současnému politickému myšlení. Proto lze jen uvítat české vydání Proč bojujeme od Guillauma Faye.

Kniha původně vyšla už v roce 2000. Text je doplněn poznámkami, které čtenáři pomáhají pochopit ta místa, kde autor reaguje na myšlenky jiných osobností francouzské nové pravice, zejména Alaina de Benoista, nebo kde vychází z méně známých realit francouzského kontextu. Proto se zaměřím hlavně na témata, která mají obecný dosah, a pokusím se zamyslet nad tím, jak Fayeovy teze prověřil čas.

Nemožnost integrace

Faye na rozdíl od většiny komentátorů mluví o nemožnosti integrace cizinců do evropské kultury. Jde o jednu z otázek, na které asi nejde racionálně a definitivně odpovědět. Vždycky bude možné argumentovat empirickými příklady. Vždycky bude možné se přít o to, co vlastně znamenají slova jako „integrace“. Jistě by nebylo těžké najít v západoevropských městech upadající čtvrti, k jejichž oživení přispěli právě přistěhovalci z mimoevropských kultur. Na druhé straně nejenže slyšíme o dalších a dalších násilnostech, ale dovídáme se například, že migranti se sice mají integrovat, zároveň je ale nikdo nemůže nutit k tomu, aby ztratili svou identitu. V takové situaci je asi dobré šetřit s odsuzujícími nálepkami.

Continue Reading

Jean Monnet – generál Charles de Gaulle jej pokládal za amerického agenta.

Autor: Ambrose Evans-Pritchard

Zastánci Brexitu měli být na drtivou americkou intervenci připraveni. Evropská unie je totiž od počátku americkým projektem.

Na konci 40. let minulého století byl motorem evropské integrace Washington, který ji za vlády prezidentů Trumana, Eisenhowera, Kennedyho, Johnsona a Nixona i tajně financoval.

I přes občasné neshody se USA dlouhodobě o EU (spolu s NATO) opírají coby záštitu amerických regionálních zájmů. Nikdy nešlo o aplikaci zásady „rozděl a panuj.“

Euroskeptici to z nějakého důvodu odmítají vidět a představují si, že na druhé straně Atlantiku působí na podporu britského odchodu mocné síly, které následně přivítají coby své osvoboditele.

Protibruselská hnutí ve Francii – a do menší míry i v Itálii, Německu a na skandinávské levici – vycházejí z opačné premisy, tedy že EU je v zásadě nástrojem anglosaské moci a „capitalisme sauvage“ („divoký kapitalismus, pozn. DP“).

Continue Reading

Smrt ducha je cenou za pokrok.

Autor: Bradley J. Birzer

Kultura nedokáže přežít bez náboženství – alespoň ne na dlouho. Slovo kultura vychází z kořene cultus, výrazu označujícího skupinu lidí, nejčastěji spojených příbuzenstvím, kteří se sdruží k uctívání totožného božstva či božstev. Jakmile se zformuje společné uctívání a chápání teologie, vyvine se z tohoto základu kultura. Následuje ji ekonomika, politika a právo. Ideologové útočí na tyto povrchové složky společnosti – ekonomiku, politiku a právo – ve snaze přetvořit kulturu se jim ale daří jedině překrucovat a ničit.

Někteří, zejména ve 20. století, ani tak Boha neztratili, jako Ho spíš začali postupně nenávidět. Zvláště to platí pro ty, kdo přijali za svou starobylou herezi křesťanství: gnosticismus. [1] Politický filozof 21. století Eric Voegelin napsal:

„Smrt ducha je cenou za pokrok. Toto tajemství západní apokalypsy zjevil Nietzsche, když vyhlásil, že Bůh je mrtev a že byl zavražděn. Gnostické vraždy, o níž mluvil, se stále dopouštějí ti, kdo Boha obětují civilizaci. Čím horlivěji je veškeré lidská energie vrhána do velikého podniku spásy prostřednictvím světově imanentní činnosti, tím více se lidské bytosti, které se tohoto podniku účastní, vzdalují životu ducha. Jenže život ducha je zdrojem řádu v člověku i ve společnosti, a tak je právě úspěch gnostické civilizace příčinou jejího úpadku.“ [2]

C. S. Lewis tento fenomén trefně popsal ve své filozofické knize Zničení člověka a fantastickém díle pro dospělé Ta obludná síla. Ve Zničení člověka dospěl k závěru, že tato výměna morálky za technologický pokrok není ničím menším než „faustovským paktem: vzdej se duše a na oplátku dostaneš sílu.“ [3]

Continue Reading

Etnicita nejbohatších příslušníků ruské společnosti by neměla být zveřejňována, jelikož může být příčinou, která způsobí „mnoho problémů.“

Autor: Itamar Eichner

Podle studie webu ruské banky Lanta.ru (zde se autor článku spletl, kdy zaměnil stránky ruské banky Lanta za stránky zpravodajského serveru Lenta.ru, pozn. DP) tvoří skoro čtvrtinu z 200 nejbohatších lidí v Rusku Židé. Souhrn majetku 48 Židů (součet kategorií Эвреи /Židé/ – 42 a Горские евреи /Horští Židé, nejpočetnější původní skupina Židů žijících na Kavkaze, obecně označováni jako Kavkazští Židé/ – 6, pozn. DP) na seznamu dosahuje takřka 133 miliard dolarů (údaje z roku 2014, zdroj Forbes.ru, pozn. DP).

Studie, která zkoumala také národnost každého z 200 boháčů, dospěla k závěru, že jen méně než polovinu z nich (89) tvoří Rusové, přestože mají 81% podíl na obyvatelstvu země.

Přední aktivista ruské židovské komunity Alex Tenzer varoval, že zveřejnění podobného seznamu je nebezpečné, protože může rozdmýchat plameny xenofobie. Poukázal na skutečnost, že Rusko nedávno následkem ekonomických sankcí uvalených kvůli ukrajinské krizi zaznamenalo první pokles životní úrovně za pět let.

„Hodnota rublu se v porovnání s dolarem snížila o 20%  a po dlouhé době klesla i obliba prezidenta Putina,“ řekl Tenzer.

„Obávám se, že to vyvolá nenávist k cizincům v Rusku. Když se nad tím zamyslíte, někdo by při pohledu na elitu země mohl říct, že většina bohatství Ruska patří lidem, kteří nejsou Rusy – a to je skutečné nebezpečí, obzvlášť dnes,“ dodal Tenzer.

Continue Reading

„Pokud přijedeš do Maďarska, musíš ctít naši kulturu!”

Autor: Ed West

Není žádným tajemstvím, že naše vztahy s Ruskem jsou nejchladnější od roku 1991, kdy Boris Jelcin během jednoho ze svých alkoholických oken skoncoval s komunismem. Stále jasněji se však objevují známky vypuknutí nové ideologické studené války – a já si nejsem jistý, jestli ji vyhrajeme.

Německý postoj k odlišným názorům během několika posledních měsíců leccos napověděl. Nedávno přední eurokrat – podivným marxistickým jazykem, který tito lidé tolik milují – pokáral Maďary za odmítnutí „nevyhnutelnosti rozmanitosti.“ Další obvinil malou středoevropskou zemi z toho, že „stojí na špatné straně směřování dějin.“ Angela Merkelová pak přirovnala ty, kteří drží lidi mimo ke komunistům, kteří kdysi drželi vlastní lidi uvnitř.

Německo nechce dotlačit středoevropské státy k přijímání uprchlíků jen z praktických nebo humanitárních důvodů; Západ dnes definuje sám sebe prostřednictvím multikulturní ideologie. Být Evropanem znamená pokládat hranice za relikt minulosti a „rozmanitost za nevyhnutelnou.“

V kontrastu se Západem se Rusko stále silněji kloní k staromódnímu pojetí státnosti, zatímco jeho zahraniční politika vychází z vestfálského konceptu suverenity (i když v praxi jej ne vždy dokonale uplatňují, zejména ve svém sousedství). Minulý měsíc se v Rusku konala „konference o suverenitě“, kde různé separatistické skupiny – některé od pohledu úplně fantazistní – dostaly možnost promluvit o svých budoucích plánech.

Continue Reading

„Dnešní existence legálních sňatků homosexuálů je zčásti zásluhou Boba Spitzera.“

Spitzer sehrál významnou roli při odstranění homosexuality ze seznamu duševních patologií

Dr. Robert Spitzer, americký židovský psychiatr, který sehrál významnou roli při vytváření stávajících standardů popisu mentálních poruch a odstranění homosexuality ze seznamu duševních nemocí, zemřel v pátek (27. prosince 2015, pozn. DP) ve věku 83 let v Seattlu.

Jeho manželka, emeritní profesorka na Kolumbijské univerzitě Janet Williamsová, dodala, že k úmrtí došlo následkem srdeční choroby.

Spitzerova účast na několika vydáních Příručky pro diagnostikování a statistiku duševních nemocí (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, DSM) pomohla definovat všechny významné poruchy „takovým způsobem, aby se všichni odborníci mohli shodnout, co to vlastně mají před sebou,“ dodala Williamsová, která s manželem spolupracovala na DSM III z roku 1980, který se stal bestsellerem. „Šlo o průlomový počin,“ popisuje to s odstupem desetiletí.

Continue Reading

Systém funguje dokonale – jen ne pro nás.

Autor: Matt Parrott

Z filmového hlediska je Sázka na nejistotu skvělý film – svižný, chytrý, vtipný a cool, přinejmenším ve svém vlastním pokřiveném kontextu. Coby komentář k událostem se sice prezentuje jako hlas zvenčí, ale zůstává pevně košer. Jak poznamenal ve své nedávné recenzi Andy Nowicki, jde o velkorozpočtový mainstreamový film, napsaný, zrežírovaný a financovaný Hollywoodem. Proboha, vždyť producent filmu ארנון מילצ’ן‎ je židovský miliardář s vazbami na izraelské bezpečnostní složky a mezinárodní obchod se zbraněmi.

Netřeba tedy dodávat, že divák nedostane celou pravdu.

Naservírují nám ale spodní patra celého příběhu (mínus švindl s půjčováním menšinám). Jde o povědomý příběh o iracionální tržní bublině, která se vymkne kontrole, strachu a panice doprovázejících její chvění a konečně prasknutí. Dozvídáme se o tom, jak na sebe byly v rámci wallstreetské pyramidy vršeny finanční deriváty. To je samo o sobě dost odpudivé, i když i tady zůstává film u obyčejné chamtivosti samotných investorů a oportunistů, kteří celému podvodu tleskali a namazali si na něm kapsu.

Kdybychom měli věřit filmařům, ratingové agentury uprostřed celého fiaska tak nějak nezáludně pochybily ve snaze předehnat jedna druhou ve vysokém hodnocení dluhopisů, jen aby mohly hodnotit další a další dluhopisy. Ve skutečnosti zůstávalo hodnocení dluhopisů tak vysoké proto, že se je vláda zavázala podepřít – což všichni věděli. Podle filmu nikdo netušil, co se děje – kromě pár rukama máchajících poloautistů, kteří vypočítali finanční skandál století doma v pyžamu u Excelu.

Continue Reading

Tor připomíná spíše projekt zpravodajců než nástroj vytvořený komunitou, cenící si hodnot zodpovědnosti a transparentnosti.

Autor: Yasha Levine

Jak bezpečný je vlastně Tor?

Je s podivem, že Dingledina důkazy o útoku NSA na Tor nijak neznepokojily – v neposlední řadě proto, že už poměrně dlouho byl útok ze strany mocné vládní organizace pokládán za jednu ze zásadních slabin sítě.

V roce 2011 na diskusi na oficiálním serveru Toru jeho vývojář Mike Perry přiznal, že Tor nemusí být tváří tvář mocným a organizovaným „protivníkům“ (čti vládám), schopným monitorovat obří sekce internetu, kdovíjak účinný.

„Protivníci s bezednými kapsami, schopní kontrolovat velké částí internetu, pravděpodobně mohou prolomit některé prvky Toru a zbavit uživatele anonymity. Proto má současný hlavní program Toru označení verze 0.2.x a jeho součástí je varování, že není určen pro ,silnou anonymitu‘. (I když sám nevěřím, že by nějaký protivník mohl spolehlivě zbavit anonymity *všechny* uživatele toru… ale napadení anonymity bývají ze své povahy subtilní a kumulativní).

A skutečně – loni pracoval Syverson ve výzkumném týmu, který de facto prokázal, že na Tor už nelze pro dlouhodobou ochranu uživatelů spoléhat.

Continue Reading

Japonsko: Cizí nechceme, svoje nedáme

Autor: Dr. Mordechai Kedar

Japonci necítí sebemenší potřebu omlouvat se muslimům za svůj negativní postoj k islámu

Některé země, především v Evropě, v současnosti následkem muslimské imigrace procházejí hlubokou kulturní proměnou. Francie, Německo, Belgie či Holandsko jsou zajímavými příklady států, kde imigrace z muslimských zemí spolu s vysokou porodností muslimů ovlivňuje všechny oblasti života.

Jistě stojí za pozornost, že najdeme zemi, kde se přístup vlády i obyvatel k muslimské otázce diametrálně liší. Tou zemí je Japonsko, které si všech s islámem souvisejících otázkách udržuje odstup: na diplomatické úrovni vrcholní představitelé muslimských zemí jen velice zřídka navštěvují Japonsko a stejně vzácně se japonští předáci vydávají do islámského světa. Vztahy s muslimskými státy se točí zejména kolem ropy a plynu, které Japonsko z některých muslimských zemí dováží. V rámci vládní politiky Japonsko muslimským příchozím do země nevydává občanství a i trvalé povolení k pobytu se jim daří získávat jen s velkými obtížemi.

Japonsko nedovoluje vyznavačům vyzývat ostatní k přijetí islámu (dawa) a každý ke konverzi k islámu aktivně vybízející muslim je vnímán jako kazatel cizí a nevítané kultury. Arabština je vyučována jen na hrstce akademických institucí, dovážet Korán do země je velmi obtížné a muslimové v Japonsku tak zpravidla bývají zaměstnanci zahraničních společností. V Japonsku funguje jen velice málo mešit a japonské úřady se ze všech sil snaží zabránit vstupu muslimů do země – i když se jedná o lékaře, inženýry a manažery v oblasti působících zahraničních společností. Japonci očekávají, že se budou muslimové modlit doma.

Continue Reading

Autor: Hermann Hesse

Stromy som oddávna považoval za najdotieravejších kazateľov. Uctievam ich, keď žijú spoločne a v rodinách, v lesoch a hájoch. A ešte viac si ich ctím, keď stoja jednotlivo. Ako osamelí. Nie ako pustovníci, čo sa odkradli pre nejakú slabosť, ale ako veľkí opustení ľudia, ako Beethoven a Nietzsche. V ich korunách šumí svet, ich korene odpočívajú v Nekonečnu; len ony sa v ňom nestratia, ba z celej sily svojho žitia sa usilujú iba o jedno: naplniť v nich sídliaci zákon, rozvinúť vlastnú podobu, spodobniť samých seba. Nie je nič posvätnejšie, nie je nič príkladnejšie ako pekný, silný strom.

Keď sa zotne strom a slnku ukáže svoju smrteľnú ranu, potom môžeme na svetlom reze jeho pňa a pomníka čítať celú históriu: v letokruhoch a zrasteninách je verne vpísaný všetok boj, všetko utrpenie, všetky choroby, všetko šťastie a úspechy, chudé roky i roky hojnosti, prežité útoky, prekonané búrky. A každý sedliacky chlapec vie, že najtvrdšie a najšľachetnejšie drevo má čo najtenšie kruhy, že vysoko v horách a v neustálom nebezpečenstve rastú tie najnezničiteľnejšie, najsilnejšie a najpríkladnejšie kmene.

Stromy sú svätyňami. Kto s nimi vie rozprávať, kto im vie načúvať, ten sa dozvie pravdu. Nekážu učenie a návody; nestarajúc sa o jednotlivosti kážu prazákon života.

Continue Reading

V klidu chlapi, inženýři a doktoři už jsou na cestě!

Autor: Justin McCurry

Stárnoucí obyvatelstvo a předpověď úbytku pracovní síly o osm milionů lidí do roku 2030 jsou hlavními důvody stále četnějších výzev, aby vláda přijímala migranty a uprchlíky.

V japonské vládě narůstá napětí kvůli neochotě země přijmout byť jen skromné počty uprchlíků a imigrantů, zatímco zástupce OSN vyzval Tokyo k větší spolupráci při přesídlování lidí prchajících před konfliktem v Sýrii a Iráku.

Šigeru Išiba, státní ministr pro revitalizaci venkova, řekl, že Japonsko by mělo přijmout více imigrantů. Jako příklad úspěšné integrace udává integraci japonských imigrantů v Jižní Americe zkraje 20. století.

Išibova slova zazněla takřka současně s prohlášením vysokého úředníka OSN, který Japonsko vyzval k přijetí lidí prchajících před válkou v Sýrii a Iráku.

Rozhodnutí premiéra Šinzó Abeho neměnit japonskou uprchlickou politiku vyvolalo ostrou kritiku přísných azylových pravidel země. Loni vyhověly úřady jen 11 z rekordních 5 000 žádostí.

Continue Reading

Šinzó Abe

Japonský předseda vlády Šinzó Abe odmítá kritiku politiky, v jejímž rámci jeho země poskytla loni azyl pouhým jedenácti lidem

Při příležitosti schválení nové pomoci syrským a iráckým obětem konfliktu na Středním východě ve výši 1,6 miliardy amerických dolarů řekl Abe, že Japonsko musí nejprve zlepšit podmínky života vlastních lidí, než může vůbec začít zvažovat přijímání syrských uprchlíků.

Abeho vytrvalá neochota zavázat se k přesídlení byť jen menšího počtu uprchlíků v Japonsku vyvolala kritiku tvrdé azylové politiky této východoasijské země: loni z 5 000 žádostí vyhověla jen 11.

V  projevu před Valným shromážděním OSN v New Yorku však Abe zopakoval, že Japonsko se musí nejprve vypořádat s výzvou klesající porodnosti a stárnoucí populace a pokračovat v navyšování počtu žen na trhu práce.

„Jde o demografickou otázku. Než začneme přijímat imigranty či uprchlíky, musíme nejprve dosáhnout většího zapojení žen i starších lidí a zvýšit míru porodnosti. Čeká nás spousta práce, než budeme moci začít přijímat přistěhovalce,“ řekl Abe novinářům v rozhovoru následujícím jeho projev.

Continue Reading

Jackson Pollock: No. 5, 1948.

Autor: Frances Stonor Saunders

Odhalení: jak špionážní organizace využívala nic netušící umělce jako Pollock a de Kooning v kulturní Studené válce

To, co se po desetiletí v uměleckých kruzích proslýchalo buď jako vtip nebo fáma – se konečně potvrdilo coby fakt:  CIA za Studené války užívala americké moderní umění – včetně děl umělců jako Jackson Pollock, Robert Motherwell, Willem de Kooning nebo Mark Rothko – jako zbraň. Ve stylu renesančního vladaře – i když v utajení – se CIA více než 20 let podílela na vzniku a šíření amerického abstraktního expresionismu v malířství po celém světě.

Spojení nepůsobí kdovíjak pravděpodobně. Mluvíme o éře 50. a 60. let minulého století, kdy drtivá většina Američanů modernímu umění nijak nefandila – nebo jej přímo nesnášela. Prezident Truman shrnul obecně zastávaný postoj slovy: „Pokud je tohle umění, tak jsem Hotentot.“ Mnozí umělci tíhnoucí k avantgardním směrům pak sami byli exkomunisty, v post-mccarthyovské Americe málem nepřijatelní, a jistě zdaleka ne typičtí příjemci vládních peněz.

Proč je tedy CIA podporovala? V propagandistické válce se Sovětským svazem totiž mohlo nové umělecké hnutí posloužit za důkaz kreativity, intelektuální svobody a kulturní síly USA, s níž se nemohlo do ideologické svěrací kazajky komunismu sevřené ruské umění vůbec rovnat.

Continue Reading

For Cultural Purposes Only (2009)

Autor: Adania Shibli

Palestinský filmový archiv zmizel během izraelského obléhání Bejrútu v roce 1982. Snímek Sarah Woodové For Cultural Purposes Only oživuje paměť na jeho obsah slovním popisem a kresbami. Roznítil i osobní vzpomínky palestinské autorky Adanie Shibliové.

Čas od času, když s někým mluvíte např. o vašem prvním dni ve škole, se druhý člověk okamžitě pustí do vzpomínání na svůj vlastní první den ve škole. Dobře si uvědomuji, jak otravné to může být. Přesto právě tak budu postupovat při zamyšlení nad experimentálním filmem Sarah Woodové For Cultural Purposes Only.

Film se skládá ze záblesků vzpomínek, paralelně se odvíjejících slovem i obrazem. V zvukové části tak slyšíme řadu lidí, včetně palestinských filmařů, popisovat jednotlivé scény, na něž si vzpomínají ze shlédnutých palestinských filmů, které byly přinejmenším ve svých původních verzích ztraceny po zmizení Palestinského filmového archivu při obléhání Bejrútu v roce 1982. Ve své vizuální části se režisérka pokouší tyto scény – které už dnes nemůžeme shlédnout – zdokumentovat pomocí jejich vykreslení.

Continue Reading