Délský potápěč

Stejně poctivě a samozřejmě, jak Katy pracovala pro Systém, pracuje posléze proti němu v Organizaci.

Autor: Karel Veliký

Hlavní ženskou postavou je Katy, Turnerova přítelkyně. Co se o ní dozvíme? Že pod jejím odměřeným, profesionálním zevnějškem, se skrývá oddané, citlivé a velice mateřské děvče, které si přísný vzhled nasazuje jen kvůli práci v Organizaci. Zevnějšek autor dále nijak neupřesňuje, zřejmě proto, aby nechal prostor individuální fantazii čtenáře, který má tak možnost promítnout si do Katy svůj ideál. Původně pracovala jako sekretářka jednoho kongresmana a s Organizací přišla do kontaktu až ve sběrném táboře, kam se dostala kvůli nedovolenému držení zbraně. Do té doby byla zcela nepolitická: „Kdyby se jí v době její práce pro vládu nebo ještě předtím jako studentky někdo zeptal na její politické stanovisko, pravděpodobně by mu řekla, že je ‚liberální‘. Byla však liberální jen na bezmyšlenkovitý, automatický způsob, jak je tomu u většiny lidí.“ Aniž by o tom přemýšlela nebo to nějak analyzovala, přijala ideologii, kterou šířila masmédia i vláda. Avšak podle Turnera v sobě neměla nic z neupřímnosti, z pocitu viny ani sebenenávisti, které charakterizují skutečně přesvědčeného, totálního liberála (čili amerického levičáka). Katy tedy nepochází z pravicového „podzemí“ (takový typ ženy autor vůbec nezmiňuje). Proti Systému se obrací teprve, až když proti ní zasáhne: „Postupně poznávala pravdu o podvodném humbuku ‚rovnosti‘, hlásaném a prosazovaném Systémem, začínala chápat výjimečnou historickou roli Židů jako fragmentu zkázy ras a kultur. A konečně také získala vědomí rasové identity, k čemuž musela pracně překonat působení celoživotního vymývání mozku zaměřeného na to, aby z ní udělalo izolovaný lidský atom v obrovitém kosmopolitním chaosu.“ To vše jednak pod přímým vlivem člena Organizace, s nímž přišla do kontaktu během svého zadržení (George), jednak na základě vlastní zkušenosti, neboť pistoli si zakoupila poté, co její kamarádka byla ve vlastním bytě zavražděna černochem. Když pak liberalizující se americká vláda vydala Cohenův zákon na odzbrojení občanů, neodevzdala ji, neboť to by znamenalo být vydána na milost gangům barevných, ovládajícím „osvobozené“ ulice. (Kapitola IV) Stejně poctivě a samozřejmě, jak Katy pracovala pro Systém, pracuje posléze proti němu v Organizaci. Její vztah s Turnerem je založen na vzájemných sympatiích, které přesahují fyzickou touhu, jak však zcela podřízen společné vyšší „věci“; se stupňováním protisystémového odboje pro soukromí nezbývá místo. Stejně jako Turner, i Katy v rasově-osvobozenecké válce umírá.

Continue Reading

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Autor: William Pierce

Fjodor M. Dostojevskij (1821-1881) patří k největším postavám ruské literatury. Jako doktorský syn ze skromných poměrů využil příležitosti získat vzdělání a vystudoval na inženýra (stavební inženýrství na Vysoké vojenské technické škole, pozn. DP). Přesto si uchoval blízký vztah k prostému ruskému lidu, jak zřetelně vidíme z jeho života i díla.

Dostojevskij byl zaníceným vlastencem, ale styky s kroužkem radikálních spisovatelů vedly k jeho zatčení ve věku 27 let. Nejvyšší hrdelní rozsudek byl na poslední chvíli zmírněn a Dostojevskij byl převezen na Sibiř, kde strávil čtyři roky v táboře nucených prací a dalších několik let jako vojín v sibiřském pluku ruské armády.

Po návratu z vyhnanství vytvořil řadu nesmírně oblíbených a úspěšných románů: Zločin a trest (1866), Idiot (1868), Běsi (1871) a Bratři Karamazovi (1880). Nejzřetelněji však jeho smýšlení o vlasti i svém národu ukazuje Deník spisovatele, vydávaný na pokračování mezi lety 1873-1881.

Dostojevského Deník se zabývá mnoha palčivými tématy tehdejšího Ruska a jasně ukazuje hluboké poznání a citlivost, které z něj udělaly jednoho z nejmilovanějších ruských literárních velikánů. Boris Brasol, překladatel Deníku do angličtiny, popsal reakci ruského lidu na Dostojevského úmrtí 9. února 1881 takto:
Continue Reading

Ray Bradbury – Chodec (The Pedestrian)

Autor: Robert M. Woods

Zasazen do městského listopadového večera roku 2053, je Chodec působivou povídkou o kráse chůze coby lidské činnosti a její nebezpečnosti v čase, kdy lidé přestali chodit, dívat se, poslouchat i myslet. Chůze „byla tím, co dělal pan Leonard Mead nejraději.“ Právě během oněch „deseti let procházení se“, „obyčejného procházení“ „každý večer hodiny a hodiny“ se Leonardu Meadovi otevřel nezkalený pohled na jeho svět. Pan Mead vlastně představuje model pro nás všechny. Je až s podivem, co všechno Leonard během svých procházek spatřil.

Pan Mead svého býval času „spisovatelem,“ ale teď – když se „časopisy ani knížky už neprodávaly“ – už nepíše. Dost možná, že Leonard psával, aby viděl – a nyní se za stejným účelem prochází. Mead žije v čase, kdy většina lidí zůstává uvnitř svých domovů s „obrazovkou.“ Během svých pravidelných procházek Leonard pozoruje, jak lidé roku 2053 bezduše prochází svými prázdnými a odcizenými životy. Jejich domy jsou popsány jako „hrobkám podobné budovy“ obývané „šedými přízraky.“ V této pustině se Mead vydává na své každodenní „pouti“ po ulicích zarostlých trávou – především z důvodu absolutního zanedbávání dalšími chodci.

Continue Reading

Ray Bradbury (1966)

Autor: John Morgan

Ray Bradbury, spisovatel nejlépe známý díky románům Marťanská kronika, 451° Fahrenheita, a autor stovek dalších povídek, zemřel 5. června 2012 ve věku 91 let. S jeho osobou ztrácí Amerika nejen jednoho ze svých nejlepších spisovatelů, ale také jednoho z našich posledních skutečných spisovatelů.

Snažím se neužívat těchto slov – „skutečný“ nebo „spisovatel“ – lehkovážně. Říkám spisovatel, protože jsem skálopevně přesvědčen, že Bradbury – jakkoliv jistě nebyl jedním z „nejhlubokomyslnějších“ nebo nejsofistikovanějších spisovatelů minulého století – se pravděpodobně přiblížil kořenům angstu naší doby ve svém díle blíže než kdokoliv jiný.

Naprosto záměrně jsem ho nenazval ani „spisovatelem science fiction“, jelikož jak sám kdysi poznamenal, jedinou z jeho prací, která by se dala označit nálepkou sci-fi, bylo 451 stupňů Fahrenheita, zatímco zbytku jeho díla by více slušelo označení fantasy nebo horroru, spolu s několika knihami – jako Pampeliškové víno – řadícími se do literárního mainstreamu.

Pokud jde o termín „skutečný“, užil jsem jej z několika důvodů. Zaprvé patřil Bradbury k vymírajícímu druhu spisovatelů, kteří se naučili psát předtím, než se Amerika stala postgramotnou, „informační“, společností, poohlížející se po zábavě a komentáři společenského dění spíše v televizi a později na internetu namísto knih. Dále také proto, že se Bradbury stal spisovatelem z vnitřního puzení – jak proto, že se k tomu cítil povolán, tak proto, že na tom vcelku doslova záviselo jeho živobytí.

Continue Reading

Detroit dnes…

Autor: Karel Veliký

Recenze sborníku Tři svíce za budoucnost

„Krize vzniká ze všeho nejspíš právě pocitem krize. Nepřejeme si alespoň skrytě kolaps a nový začátek? Řada lidí by dokonce přivítala i změnu k horšímu, jen „aby se něco dělo“. Stanislav Komárek

„Bylo by třeba předělat celý systém – ekonomiku, myšlení… Především ale stabilizovat populaci na mnohem nižší úrovni, vymýtit dogma ekonomického růstu (zisk, zisk, zisk, růst, růst, růst) atd. Normální politickou cestou je to cíl nedosažitelný“, domnívá se fyzik Kašík („Proč musí být investice kryté ne zlatem, ale energií“). 1] Pro Milana Calábka, vůdce organizace Mandala, je zase „opravdu vážnou hrozbou problém nesmyslné a nezvládnuté imigrace kulturně nepřizpůsobivých přistěhovalců zejména z islámských zemí zaštiťovaná scestnou ideologií multikulturalismu kladoucí rovnítko mezi primitivismus upadajících subkultur a Dostojevským nebo zenem“ („Mayský kalendář a rok 2012“). 2] V tom s ním souhlasí psycholog Jeroným Klimeš, když kritizuje, že propad evropské porodnosti „dnes bezmyšlenkovitě vyrovnáváme přistěhovalci“, přičemž „dnes“ pro Klimeše znamená „po třech vlnách vykrádání“ (živelná privatizace, žíly Evropské unie, lichva a následné exekuce) od roku 1989 a také duchovně „bezbřehé tápání“.

Je-li však ve sborníku „slušných lidí“ podáván i „Matematický důkaz konce lidstva“, je-li tu z mainstreamově nevšední perspektivy připomínán „drážďanský holocaust“ („Přírodní historie destrukce podle Sebalda“), navrhováno dílčí řešení cikánské otázky („Denní vyplácení dávek“) a uniforma oceňována jako „tradiční maják krizové nonverbální komunikace“ („Železnice a železničáři po kolapsu“); 3] je-li Herr Sarrazin citován jako autorita („Němectví může ze střední Evropy vymizet stejně, jako z Malé Asie kdysi vyprchal element řecký.“), která „nahlas říká věci, které si ostatní myslí, a navíc je má podložené fakty“, autorita, která mluví o skutečných problémech západního světa (ve Francii se nyní takové vážnosti těší Marine Le Penová), přiznává-li se naprostá neefektivita současných levičáckých protestů proti moci („Jsou to jen jakési karnevaly, jež nemají žádný vliv na systém.

Continue Reading

„Prepping“ budoucí generace

Autor: Karel Veliký

Recenze sborníku Tři svíce za budoucnost

Stále více lidí cítí, že naše civilizace se nalézá v nějakém transformačním období…

„Survival“ byl vždy spíš disciplínou tzv. „radikální pravice“, tedy lidí, kteří se v anarchii a směřování demokratur necítí zrovna dobře a bezpečně. Že se ale tyto pocity po roce 2008 šíří i do „konformního středu“ ukazuje sborník Tři svíce za budoucnost s podtitulem „Návody a nápady jak přežít konec světa“. Jeho editor, filozofující geolog Václav Cílek, v předmluvě realisticky konstatuje:

Nějaký úplný konec fyzického světa je velmi nepravděpodobný. Dochází k němu doopravdy výjimečně. Nezahubí nás ani meteority ani potopa světa. Ale nějaké změny určitě budou. (…) Politika se nejenom u nás, ale prakticky všude stává byznysem, tedy povoláním sloužícím k vcelku bezmyšlenkovitému vydělávání peněz. Bude-li tento parazitismus na státních financích a chudších spoluobčanech pokračovat, dojde k vyprázdnění tohoto typu kapitalismu podobným způsobem, jako došlo k vyprázdnění socialismu, a režim se zhroutí do sebe.

Cílek se také netají s tím, že roky 1950 až 2010, pokládá za „ty nejvíc anomální v celé historii lidstva“ a současnou krizi za sice nechtěný, ale nutný obrat k „návratu k běžným lidským poměrům“. Zároveň však předesílá, že se „záměrně vyhýbá návrhům na ‚velká ‘ politická řešení“, aby snad nebyl nařčen, že na dobu „poté“ nárokuje nějaký podíl na nové moci. Knížka je, přes své akademické kořeny („většina z nás častěji čte knihy, než pěstuje mrkev“), prý určena širokým vrstvám: „…píšeme pro těch 60% populace, jež nedosáhne na průměrnou mzdu a která postupně propadá zoufalství, protože má dojem, že se ocitla v ekonomické pasti.“ Co se z ní tito lidé dozvědí?

Continue Reading

Alexander Dugin: Putin vs Putin

Podle profesora Alexandra Dugina stojí Vladimír Putin na křižovatce. Po celou dobu jeho působení ve funkci prezidenta Ruska se Putin pokouší vyvážit dvě strany jeho politického naturelu: na jednu stranu je liberální demokrat, který usiluje o přijetí reforem západního stylu v Rusku a udržování dobrých vztahů se Spojenými státy a Evropou, na straně druhé je ruským patriotem, usilujícím o zachování tradic Ruska a znovupotvrzení jeho postavení jako jedné ze světových mocností. Podle Dugina toto balancování nemůže dále pokračovat, pokud si Putin přeje i nadále udržet trvající lidovou podporu ruského národa. Putin musí jednat, aby uchoval jedinečnou identitu a suverenitu Ruska, před vzrůstajícím tlakem jak ruských liberálů doma, tak i cizích velmocí. Rusko již není nadále dostatečně silné, aby tomuto tlaku odolávalo samo, píše Dugin. Z tohoto důvodu musí spolupracovat s dalšími opozičními mocnostmi, které odporují novému globalistickému řádu liberalismu, aby společně vytvořili multipolární svět, ve kterém žádný jednotlivý národ nebude mocensky nadřazený ostatním a ve kterém se bude více mocností držet ve vzájemné rovnováze. Podle Duginova názoru je Rusko klíčovým aktérem v tomto úsilí, kdy bezesporu jeho přežití jako jedinečné a nezávislé civilizace je závislé na geopolitickém odvratu od unipolárního světa, reprezentovaného Spojenými státy a jejich neomezenou a nadřazenou mocí.

Tato fascinující kniha, kterou napsal neformální Putinův poradce a kremelský „insider“, je první svého druhu v anglickém jazyce. Alexandr Dugin je jedním z nejznámějších spisovatelů a politických komentátorů v postsovětském Rusku a je profesorem na katedře sociologie Moskevské státní univerzity.

Nakladatel: Arktos Publishing
Název: Putin vs Putin: Vladimir Putin Viewed from the Right
ISBN: 978-1-910524-11-4
Formát: 320 stran, anglicky, brožovaná
Rok vydání: 2014

Knihu lze objednat u vydavatelství Arktos Publishing.

Marketink je demokracie naruby: je to orchestr, který řídí dirigenta

Reklama se ke všemu přisála jako chobotnice: financuje televizi, diktuje tisku, vládne sportu, modeluje společnost, ovlivňuje sexualitu, podporuje hospodářský růst, vymýšlí svátky. Kdosi vypočítal, že ve „vyspělém svobodném světě“ je každý člověk mezi narozením a osmnáctým rokem věku vystaven působení v průměru 350 000 reklam – jistě, vždyť i na krajích lesa, na konci zapadlých vísek, na dně opuštěných údolí nebo na vrcholu bílých hor, tam všude narazíme na loga! Vyhrávajícím rádiím, blikajícím televizorům a ukřičeným spotům lze ve veřejném prostoru sotva uniknout… To, co je teď nemožné změnit, je třeba aspoň popsat. Tady je jeden z pokusů. Zpověď „kreativce“:

Já jsem ten chlápek, co vám prodává ty sračky. Co vás nutí snít o těch věcech, které nikdy nebudete mít… V mé profesi si nikdo nepřeje vaše štěstí, protože šťastní lidé nekonzumují. Z vašeho utrpení těží obchod. My jsme to ve svém žargonu pokřtili na „ponákupní zklamání“. Neodkladně potřebujete nějaký produkt, ale jakmile ho získáte, už potřebujete nějaký jiný… „Utrácím, tedy jsem.“ Jenže pro vyvolání potřeb je třeba rozdmýchávat závist, bolest, neukojenost… Zakazuju vám nudit se. Bráním vám myslet. „Terorismus novosti“ mi slouží k tomu, abych prodával prázdnotu…

Continue Reading

We Will Create a White Homeland in the Pacific Northwest

Autor: Greg Johnson

Pokaždé, když jeden z mých přátel rozšíří svou sbírku zbraní o další kousek, tak říká: „Doufám, když Bůh dá, že ji nebudu nikdy muset použít.“ Přesto nakupuje zbraně dál, protože se jednou můžou hodit. Totéž si pokaždé říkám i já, když vezmu do ruky román od Harolda Covingtona. Ale čtu je dál. Jednou se můžou hodit.

Čtyři recenzované romány, souhrnně označované jako „Severozápadní kvartet“, vypráví příběh vytvoření suverénního státu bílých nacionalistů, Severozápadní americké republiky (Northwest American Republic – NAR), na území dnešních USA někdy v průběhu druhé či třetí dekády našeho století – z historického hlediska tedy ve velmi blízké budoucnosti. NAR se rozkládá na území států Washington, Oregon, Idaho, části severní Kalifornie, Montany a Wyomingu. Tato oblast se od USA odtrhne po pěti letech nesmiřitelné guerillové války vedené Severozápadní dobrovolnickou armádou (Northwest Volunteer Army – NVA). NVA funguje jako politická strana s ozbrojeným křídlem. Ideologicky čerpá mnohé z nacionálního socialismu, takticky se však inspiruje u Irské republikánské armády a mafie, stejně jako u islámských organizací jako palestinský Hamas nebo libanonský Hizballáh a povstaleckých skupin, které dostaly armádu USA do patové situace v Iráku a Afghánistánu.

Jde o válečné romány – což je žánr, který ve mně čas od času vyvolává nepříjemné pocity. Chápu, že válka je nedílnou součástí historie lidstva; že rozhoduje o osudu národů, ras a celého světa; že tvoří velkou část světových dějin a pozadí světové literatury; že při psaní o lidech se nakonec nejde psaní o válce vyhnout. Je mi také jasné, že válka je pro člověka příležitostí prokázat jak bezpříkladnou ctnost, tak i nejnižší proradnost. Nepopírám, že z válečných příběhů lze načerpat užitečné informace i inspiraci. Jen mě prostě popisy násilí a nenávisti nejsou osobně příjemné. Čím lepší spisovatel, tím svůdnějšími se tyto popisy stávají – až do bodu, kdy je možno označit je za určitý druh sadistické pornografie násilí.

Continue Reading

Přežij ekonomický kolaps

Autor: Nathan Leonard

Už odedávna lidé vytvářeli a vyprávěli příběhy o budoucím konci světa. Ke každému mýtu stvoření existuje odpovídající proroctví apokalypsy. Ani dnešní společnost se neubrání jak strachu, tak vzrušení navozených představami o konci naší civilizace. Velmi populární žánr zombie apokalypsy (ve formě filmů či televizních seriálů) symbolizuje možnost masivních občanských nepokojů. Celosvětové klimatické změny vyvolaly mohutný alarmismus a politický aktivismus. Řada lidí je znepokojena nestabilitou ekonomického systému, způsobenou mechanismem tvorby a distribuce peněz. Navzdory veškerým uvedeným obavám pokračuje většina z nás v každodenním životě s nevyřčeným předpokladem věcného trvání současného stavu. Někde v koutku mysli snad považujeme katastrofu za nevyhnutelnou, ale jistě v nějaké nekonečně vzdálené budoucnosti – a i pokud ne, co bychom s tím asi tak mohli udělat? Švýcarský autor Piero San Giorgio to pokládá za velice nezodpovědný přístup k velmi reálné možnosti rozvratu, z něhož se naše společnost nikdy nevzpamatuje. Ve své knize „Survive the Economic Collapse: A Practical Guide“ (Přežij ekonomický kolaps: Praktická příručka) detailně popisuje, proč je kolaps velmi pravděpodobný a vysvětluje, jak se na něj připravit.

Po letech působení v mezinárodním obchodě došel Giorgio k závěru, že současný systém je odsouzen k záhubě a proto zasvětil svůj život přípravě své i ostatních na tuto budoucnost. Tato kniha, původně vydaná ve francouzštině v roce 2011 a vloni přeložená do angličtiny s menšími doplňky, je jedním z plodů tohoto úsilí. Kniha je rozdělena do čtyř částí – první snáší důkazy pravděpodobného blízkého příchodu kolapsu, druhá se zabývá možnými scénáři jeho průběhu a třetí a čtvrtá část načrtávají kroky, jež je nezbytně nutné podniknout k možnému přežití. Giorgiova kniha je jedinečná tím, že nezůstává u pouhé logistiky a mechanismů přežití, ale namísto toho útočí na kořen problému a snaží se nacházet radikální řešení vedoucí k většímu souladu našeho způsobu života s přírodním světem a řádem.

Continue Reading

Probouzení hnědé krve?

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Úvahy nad baladou a románem Petra Čichoně

Mezi řekami Opavou, Odrou a Pštinou se rozkládá jeden z nejmalebnějších regionů: Hlučínsko (Hultschiner Ländchen) nebo také řečeno Prajzka. Do této oblasti zvané i Ratibořsko, patřilo rovněž Hlubčicko. Tato celá oblast patřila od roku 1742, právně stvrzeno mírem mezi Saskem, Rakouskem a Pruskem uzavřeným 15. 2. 1763 na zámku Hubertusburg, k Pruskému Slezsku. Území Hlučínska se stalo styčnou oblastí zájmových sfér středoevropských států, obyvatelé byli vystaveni mnoha změnám politických a správních režimů, museli se přizpůsobovat protichůdným ekonomickým, společenským a kulturním podmínkám. Po první světové válce Československo požadovalo v Paříži v Mémoire No. 8, aby k Československu bylo připojeno – a bylo mu vyhověno. Byly posílány dopisy, protesty, interpelace na různé adresy do Berlína, Výmaru či papeži do Vatikánu proti připojení Hlučínska k ČSR. I duchovenstvo protestovalo, zejména v moravsky tištěných Katolických novinách. Občané Hlučínska vykazovali loajalitu Německu. Obyvatelé Hlučínska hovořili „po našimu“, ale s „deutsch gesinnt“, tedy s německým smýšlením. Zásadní chyba v předpokladech mnoha politiků byla, že mezi Čecha a „Moravce“ vkládali rovnítko. Těžko se  Prajzáci mohli vcítit a vzít za své ducha „Kakánie“ (myšleno tím označení Roberta Musila pro země „k. u. k.“, pro „kaiserlich und königlich) v němž byli po staletí odchováni obyvatelé českého Slezska, když byli odchováni v duchu pruských ctností, jako je spolehlivost, šetrnost, skromnost, poctivost, pracovitost a tolerance. Kroky, které republika podnikla, jen podnítily protičeské nálady. Po uzavření Mnichovské dohody začaly z Hlučínska odcházet československé úřady, policejní složky a armáda, která musela opustit pásmo stálých opevnění, a 8. října na Hlučínsko vstoupily, k velké radosti obyvatel, jednotky Wehrmachtu. Byly stavěny slavobrány a vojáci byli vítáni jako osvoboditelé. Hlučínsko bylo připojeno přímo k Říši, jako území tzv. Altreichu a Hlučíňané pak jako říšští občané sloužili po celou válku v německých branných silách. Ve druhé světové válce bojovalo na 12 000 obyvatel Hlučínska a takřka 3 000 jich padlo anebo bylo prohlášeno za nezvěstné. Na podzim 1947 se uvádělo, že padlo 1600 Hlučíňanů a více než 2700 bylo nezvěstných či s velkou pravděpodobnosti mrtvých a 710 bylo v zajetí. Na 5 000 se jich vrátilo domů zraněných nebo zmrzačených a téměř na každém válka zanechala psychické následky. Po válce je ještě čekala vojna v československé armádě, kde museli jako frontoví veteráni snášet šikanu mladších československých povětšinou nacionálně a stranický zapálených poddůstojníků, kteří válečná léta prožili za kamny svých bytečků. Většina bývalých vojáků musela nastoupit na těžkou práci v ostravských dolech a nálepka vojáka Wehrmachtu je provázela po celý další život. Právě tato causa dodnes traumatizuje část hlučínských rodin a spor o právo připomínat si jejich památku vnáší neklid a kontroverze do místní společnosti. Přesto každoročně se v listopadu koná Volkstrauertag  za všechny padlé a oběti všech válek a násilí.

Continue Reading

Autor: Markus Willinger

Následující ukázka pochází z knihy Markuse Willingera Generation Identity, s podtitulem „Vyhlášení války osmašedesátníkům„, která byla nedávno přeložena do angličtiny a publikována vydavatelstvím Arktos.

Chcete vědět kdo jsme? Odkud pocházíme? Co nás pohání?

Řekneme vám to.

Jsme měnící se časy; zvedající se vítr; nová generace.

Vydali jste nás napospas světu, vykořeněné a dezorientované, bez toho abyste nám řekli, kam jít, kterým směrem vedou naše cesty. Zničili jste nám všechny možnosti, abychom mohli najít svůj směr. Jsme vaší odpovědí, neboť jsme vaše děti.

Zničili jste Církev a proto teď jen málo z nás hledá útočiště v ruinách tohoto společenství.

Znehodnotili jste stát, a tak nikdo z nás mu již více nechce sloužit.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Guillaume Faye je významným myslitelem a teoretikem francouzské Nové pravice. Jeho reputace vizionáře a ikonoklasta vyvolala celosvětový zájem o jeho díla dlouho předtím, než byly první tituly přeloženy z francouzštiny do dalších jazyků. Michael O´Meara si získal vděčnost řady lidí tím, že Fayeho spisy překládá do angličtiny a uvádí je do anglicky mluvícího prostředí – a i dále, jelikož angličtina je lingua franca současnoti.

Nejnovější O´Mearova kniha „Guillaume Faye and the Battle of Europe“ (Guillaume Faye a bitva o Evropu) je sbírkou deseti esejů, recenzí a úvodních slov k Fayeho hlavním dílům. Publikace také dále obsahuje tři krátké překlady a nový „Úvod“: „Proč číst Guillauma Fayeho“, které se zaobírá silnými a slabými stránkami Fayeho myšlení a tvorby. Tato útlá antologie o celkovém rozsahu 130 stran je ideálním úvodem do Fayeho díla, který bez problémů přečtete za jedno odpoledne.

Faye, stejně jako ostatní představitelé Nové pravice a identitárního hnutí na světě, jedná na základě pocitu nebezpečí: vládnoucí systém – liberální, demokratický, kapitalistický, rovnostářský, globalistický – přivedl bílou rasu ve všech jejích domovinách na cestu do záhuby, prostřednictvím upadající míry porodnosti, výměnou indigenní rasy přistěhovalectvím a rasovým míšením. Pokud máme přežít, musíme pochopit jak tento Systém funguje, kritizovat jej a zformovat alternativu, která zabezpečí přežití a rozkvět naší rasy. Teprve potom musíme přijít na způsob, jak tyto myšlenky uvedeme do praxe.

Fayeho přístup se mi líbí z řady důvodů.

Continue Reading

Autor: Bohuslav Brouk

Je zajisté nepochybné, že každá rasa, jakož i kaž­dý národ je nadán větší nebo menší měrou oso­bitými povahovými rysy neboli, jinak řečeno, že vesměs všichni příslušníci jedné a téže rasy, re­spektive národa, mají po méně nebo více čet­nějších stránkách jednotný osobitý charakter, jímž se odlišují od příslušníků jiných ras a národů. Ovšem právě tak jako povahová individualita jed­notlivých lidí, tak i osobitá povaha jednotlivých ras nebo národů není v podstatě nikterak biolo­gicky podmíněna. Hledat kořeny povahové, du­ševní individuality té nebo oné rasy, respektive národa, v tělesné konstituci je apriori marné a mylné. To, co určuje v hrubých rysech jednotný du­ševní charakter jednotlivých ras a národů, není to­tiž jedna a táž „krev“, nýbrž v zásadě jednotné ži­votní poměry, v nichž se příslušníci jedné a téže rasy nebo národa vyvíjejí.

Psychogenetický, na tělesné konstituci nezávislý zrod rasové nebo národní povahy lze si velmi dobře objasnit třeba analýzou židovství, analýzou osobitého ducha Židů. Židovský duch, specifický osobní duševní charakter Židů, není totiž pouhým tendenčním výmyslem antisemitů, i když nelze zapřít, že zavilí nepřátelé Židů připisují jim mnohé povahové vlastnosti zcela neprávem a namnoze čistě ze zlomyslnosti a z nekalých úmyslů. Osobitý charakter židovský není ani zdaleka tak pregnantní, jak se nám snaží vštípit třeba němečtí rasisté a jejich odchovanci, avšak přes to přese všechno jsme nesporně oprávněni mluvit o židovském duchu, o svébytné povaze Židů. […]

Continue Reading

„…byl citlivý, nesmírně citlivý a člověk si musel dávat pozor. Přitom všem měl cynický postoj. Brouk byl velmi obtížný. Také proto jsem ho měl rád.“ František Listopad

Bohuslav Brouk, legendární postava, bouřlivák a enfant terrible československé avantgardy a bohémy třicátých a čtyřicátých let, se narodil 19. listopadu 1912 v Praze. Po absolvování obchodní akademie a gymnázia se zapsal ke studiu medicíny na Univerzitě Karlově, později studoval tamtéž na přírodovědecké a filozofické fakultě (doktoráty 1937 a 1946). Od počátku třicátých let patřil do okruhu umělecké avantgardy, stal se popularizátorem psychoanalýzy, čímž korespondoval se zájmem o podvědomí a sexualitu ze strany surrealistů – navíc se snažil Freudovo učení a surrealistické úsilí o osvobození individua propojit se sociálním rozměrem marxismu. Nicméně důsledně prosazoval, a sám také teoreticky a prakticky zastával, naprosté odloučení vědy a umění od jakýchkoliv ideologických dogmat. V roce 1934 se stal zakládajícím členem Surrealistické skupiny v ČSR, jejíž programový leták vydává vlastním nákladem. Během Protektorátu Čechy a Morava pracoval v Bílé labuti, rodinném obchodním domě (součást sítě obchodních domů Brouk a Babka), jako estetický poradce. V poválečném období publikoval komunistickou ideologii a praxi brilantně odhalující příspěvky, za něž byl komunisty ostře napadán. Po únoru 1948 je vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů, utíká za hranice, kde se po přechodném pobytu v německém utečeneckém táboře v Řeznu dostává do Paříže, Melbourne a nakonec do Londýna – tam působí jako pedagog na dvou polytechnikách. Umírá opuštěn 19. ledna 1978.

Continue Reading

Autor: Lukáš Beer

Že vnímání událostí z podzimu roku 1938 v podání naší historiografie má dodnes naprosto určující význam pro chápání a výklad moderních českých národních dějin, není třeba zvlášť zdůrazňovat. Najdeme dnes sotva někoho, kdo o démonizované „Mnichovské dohodě“, prezentované jako diktát, nikdy v životě neslyšel. Horší je to už se znalostmi o podstatě obsahu mnichovského ujednání a o tom, a co mu vlastně vůbec předcházelo. Dodnes se kupříkladu traduje či v českých hlavách přežívá názor, že „Mnichovská dohoda“ byla jakýmsi šokujícím a ponižujícím ujednáním „o nás bez nás“ – pro někoho překvapujícím faktem však je, že tato dohoda dala pouze organizační rámec k odstoupení území již odsouhlaseného československou vládou. Jak už před několika lety výstižně poznamenal ve své knize Zamlčené dějiny publicista Tomáš Krystlík, právě onomu znění této preambule, předcházející Mnichovské dohodě, se „čeští historici vyhýbají jako čert kříži“. Existují pro to pádné důvody.

Tyto mnohé další méně známé souvislosti se snaží názorně objasnit aktuálně předkládaná kniha autorského kolektivu nazvaná Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců. Již v úvodu samotné smlouvy se hovoří o podstatě tohoto ujednání, podepsaného v bavorské metropoli zástupci Anglie, Francie, Německa a Itálie, tím, že se označuje jako „následná dohoda ze dne 29. září 1938“. To je jedním ze stěžejních témat nově vydané knihy. Co „Mnichovu“ tedy konkrétně předcházelo a co mu ve skutečnosti ubírá na jeho démoničnosti?

Continue Reading

Autor: A.W. MacCrinnan

Nový román literárního renegáta Tita Perduea „The Node“ („Styčný bod“) lze charakterizovat jako dystopickou komedii, odehrávající se ve druhé polovině tohoto století v ultramultikulturní Americe, jež ze všeho nejvíc připomíná některou ze zemí Třetího světa, v níž se běloši (v knize nazýváni „The Cauks“ na základě anglického termínu „Caucasians“) stali minoritou, zbavenou vešerých hlasovacích práv.

V této zoufalé a zničené zemi, jíž však stále dominuje konzumeristické šílenství, škodlivé zplodiny otrávily ovzduší a přelidněnost způsobená přistěhovalectvím ze zemí Třetího světa zapříčinila vyčerpání všech přírodních zdrojů. Nejcennější měnou je zde čínský jüan. Rabování, vraždy, loupeže a pohlavní zneužívání dětí jsou zde normou, přitom nechvalně známé vězení „The Wedge“ je plné bělochů odsouzených za vyznávání „etnocentristických postojů.“ Takřka vše je v tomto novém bezútěšném světě pojmenováno po Martinu Lutheru Kingovi: ulice, jezera, řeky, budovy, mosty i samotné New York City.

Hlavní hrdina tohoto díla, čtyřiačtyřicetiletý nejmenovaný muž, byl nucen opustit svou rodnou usedlost ve venkovském Tennessee a podniknout nebezpečnou cestu do města vzdáleného čtyři míle, kde potřeboval sehnat propan butan na zatápění. Následně tam navštěvuje „styčný bod“, tajnou skrýš obývanou bílými muži a ženami, kteří se zde hodlají věnovat „nezákonnému rozmnožování.“ Tito „nodisté“ jsou součástí neustále se rozšiřující sítě podobných skupinek, či chcete-li „frančíz“, jež se rozvětvila do všech koutů země.

Continue Reading

Osobně zaujatý, nepříliš poučený, avšak inspirativní pohled Susan Sontagové na fenomén fašismu.

Studie vychází v českém překladu již podruhé, |1| tentokrát ve sborníku s příznačným názvem Ve znamení Saturna. Ve starém Římě totiž Saturnálie byly svátkem spjatým s „tolerovanou nevázaností, nekázní a uvolněním sociálních rolí“. A to jsou vlastnosti, resp. společenské procesy, které podle autorky mají zřejmě pomoci potlačovat „latentní fašismus“ v nás. Problém je, že Sontagová na příkladu filmů a fotografií Leni Riefenstahlové klade rovnítko mezi „fascinací“ krásou a „fascismem“. Ostatně již v názvu vyzvedává podobnost obou slov, etymologicky ovšem nepříbuzných, navzdory faktu, že sloveso fascinare znamená v italštině jak vázat, udělat svazek (lat. fascis), tak okouzlit, oslnit, strhnout. Vedle adorace „klasické“ krásy splývá ovšem Sontagové „fašismus“ rovněž např. s askezí a sebeovládáním, s precizností, s úsilím o fyzickou zdatnost a dokonalost (či dokonalost vůbec), s odvahou, s extatickým prožitkem sounáležitosti, s idealismem a posvátnem (oproti materialismu), s vítězstvím i se zánikem, ba dokonce – zcela konkrétně – i se zálibou v horolezectví, které není „pouhým“ sportovním výkonem. Zde hrst citací:
Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Nejvýznamnější literární událostí loňského roku u nás bylo nesporně souborné vydání díla Williama Shakespeara v jednom svazku a z pera jednoho překladatele. Tato v každém smyslu slova velká kniha totiž volně navazuje na první foliové vydání Shakespearových her z roku 1623, které založilo autorův evropský věhlas a bývá – nejen v Anglii – pokládáno za knihu tisíciletí. Bezmála čtyři sta let je shakespearovská „bible“ (což v překladu znamená „kniha“) nejcitovanějším, nejčtenějším a především nejhranějším dramatickým dílem v anglickém jazyce, bez něhož si nelze představit kulturní „kánon“ západní civilizace. Spolu s překladatelem Martinem Hilským jsme přesvědčeni, že „je dobré takovou knihu mít“.

Shakespearovo dílo je výjimečné už tím, kolik světa a životní zkušenosti je v něm obsaženo – kolik lásky, bolesti, úzkosti i radosti, kolik strachu, zoufalství a naděje. Snad každý si v něm proto může najít něco „svého“: „I přes vzdálenost čtyř staletí k nám mluví jasnou řečí a bezprostředně se nás týká.“, shrnuje M. Hilský. Platí to i pro biokulturní odlišnosti: v postavách Šajloka, benátského Žida, a Marcia zvaného Coriolanus, římského vůdce a válečníka, vylíčil Shakespeare „pravzory“ „Semity“ a „Indoevropana“ s jejich silnými i stinnými stránkami.

Continue Reading

Autor: Milan Nakonečný

Zásadním problémem demokracie je, že příliš mnoho blbců volí příliš mnoho gaunerů. To neznamená opovrhování národem, který má skvělou historii a patří k nejvzdělanějším a nejnadanějším národům světa. Národem, který se dokázal, zůstaneme-li jen u jeho nedávné historie, pozvednout ke slavné legionářské epopeji, jít do zbraně proti nesmírné přesile a bez přátel v září 1938, účastnit se hrdinného boje proti nacismu (naše zahraniční vojsko), který se odhodlal ke statečné manifestaci k výročí republiky v říjnu 1939, který v květnu 1945 hrdinně povstal proti německým okupantům a v srpnu 1968 proti nové okupaci. Český národ, opakovaně zrazovaný svými spojenci i svými vůdci, projevil mnoho odvahy i rozvahy a vůle ke svobodě.

Měl však – a stále má – také dost činorodých tlučhubů, naivků a ňoumů, kteří ochotně a idiotsky poskytují výhodné zaměstnání a blahobyt mnoha obchodníkům s politikou. Existuje řada pověr spojených s pojmem demokracie, zejména že demokracie může být uskutečňována jen v kapitalistickém ekonomickém řádu, že nejvyšší hodnotou demokracie je svoboda, a proto je boj za svobodu také její nejvyšší ctí, a dále, že demokracie je vládou lidu, lidem a pro lid. Nejvyšší hodnotou praktikantů s „demokracií“, tj. vládnoucí oligarchie, je materiální zisk a udržování moci. Války demokratů jsou údajně vedeny ve znamení boje za osvobození národů od jha tyranů. Ve skutečnosti jsou střetáváním mocenských a obchodních zájmů buržoazie, někdy s poněkud paradoxní kontrapozicí demokracie a totalitarismu, když na straně západních demokracií, a tedy boje za svobodu národů, ve druhé světové válce stál sovětský totalitarismus, v mnoha směrech horší než totalitarismus nacistický.

Continue Reading