Robert Hugh Benson: první na poli dystopií

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on Google+0Share on Reddit0Share on VKShare on Tumblr0
Monsignor R. H. Benson v říjnu 1912

Monsignor R. H. Benson v říjnu 1912.

Autor: Bradley J. Birzer

První průkopníci na poli antiutopií 20. století vzešli z prominentních britských rodin. Ten zřejmě úplně první z nich, Robert Hugh Benson, byl třetím synem E. W. Bensona, arcibiskupa z Canterbury (1882-1896). V souladu s přáními svého otce složil Robert svaté sliby, aby se stal anglikánským knězem, následně však v roce 1903 Británii šokoval konverzí ke katolicismu. Do své smrti v roce 1914 stihnul Robert sepsat a vydat nesmírně vysoký počet knížek pro děti, pobožností, článků, her, hagiografií, historických i současných románů i science fiction. [1] Bensonovo mistrovské sci-fi dílo Pán světa bylo poprvé vydáno roku 1907. Nepochybně si byl vědom, že nic podobného se – s výjimkou několika posledních stran Twainova Yankeeho z Connecticutu na dvoře krále Artuše – dosud ve vydavatelských domech neobjevilo. V předmluvě ostatně vědoucně prohlásil: „Jsem si plně vědom, že jde o šokující knihu.“ [2] A v prostředí mírumilovné edwardiánské Anglie roku 1907 jí jistě byla.

V roce 1917 už však působila jako romantická tužba po ztraceném světě – natolik Velká válka proměnila svět. Víc než romantickou se ale jevila prorockou, podobně jako vize kardinála Newmana o zničeném světě z minulého století. Pán světa vykresluje svět ovládaný nesvatým spojenectvím či spojením svobodných zednářů a komunistů. Bensonovi komunisté se ale ve srovnání se nesčetnými ukrutnostmi svých protějšků ze skutečného světa – od bolševické revoluce dodnes – jeví takřka krotce. V románu spíš připomínají salonní levičáky než zrůdy, které jen o desetiletí později vedly nemilosrdné sovětské gulagy. V Pánu světa ještě existuje katolická církev, víra v její učení však hluboce upadla a většina zbývajících disidentů žije v někdejší Itálii, kde vznikla rezervace. Ve skutečnosti všichni odpůrci napříč celým spektrem žijí poblíž starobylého města Řím. Na rozdíl od většiny antiutopických společností se té zednářsko-komunistické daří vcelku dobře a její ekonomika vzkvétá. Její vůdci věří, že se jim podařilo vytvořit „nové lidstvo“ s tím, jak „se vnější skutečnosti staly nesmírně mocnými; a víra – kromě těch, kteří zjistili, že Vůle a Milost jsou vším a emoce ničím – připomíná batole lezoucí mezi obřími stroji.“ Aby uspokojili představivost svých obyvatel, přebírají komunisté-zednáři vnější formu mše, zbavují jí podstaty a naplňují ji sekulárním obsahem. Namísto uctívání božského směřuje nová mše o zbožštění lidstva.

Život byl zřídlem a středem všeho, oděn do nádherných rouch starého uctívání. Myšlenka byla samozřejmě Felsenburghova, i když se zmiňovalo německé jméno. Byl to svým způsobem pozitivismus, katolicismus bez křesťanství, uctívání lidstva bez jeho nedostatků. Nebyl tu oslavován člověk, ale jeho Idea, zbavená nadpřirozeného principu. Uznávána byla i oběť – instinkt oltářní svátosti zbavený požadavků transcendentní Svatosti za spáchání krvavého zločinu… Vlastně – vlastně, řekl Percy, bylo to chytré jako ďábel a odvěké jako Kain. [4]

Takováto proměna převrací celý smysl mše, která jen dodává liturgii a umění čehosi, co kdysi bývalo transcendentně posvátné. Jen v Římě se nezapomínalo, „že člověk je lidský, nikoliv božský, jak prohlašoval zbytek světa – lidský a tím pádem lehkovážný a individualistický; lidský a proto zaměstnán jinými zájmy než rychlostí, čistotou a přesností.“ Zbytek lidstva se stal v Bensonově světě jednolitou mechanistickou masou, zbavenou veškeré osobnosti.

Kdysi, když byl svět mladý, podnikl Satan útok na tělesnou schránku – s plamennými biči a děsivými bestiemi; v šestnáctém století směřoval na intelektuální část člověka; ve dvacátém pak na zdrojnice morálního a duchovního života. Teď se zdálo, jako by ofenzíva probíhala na všech frontách zároveň. Nejvíce se však bylo třeba obávat pozitivního vlivu humanitářství: podobně jako království Boží přicházel oděn mocí; drtil romantické a imaginativní, svou pravdu si spíš osoboval, než by ji prosazoval; dusil polštářem namísto útoků a dráždění ocelí nebo kontroverzí. Jako by si skoro objektivně klestil cestu do vnitřního života. I lidé, kteří sotva slyšeli jeho jméno, se podřizovali jeho zásadám; kněží je přijali za své podobně jako Boha při přijímaní – zmínil jména nedávných odpadlíků – děti ho pily jako samé křesťanství. Duše „přirozeného křesťana“ se podle všeho stávala „duší přirozeného nevěřícího.“ Útlak, volal kněz, by byl vítaný jako spása, vymodlený a přijímaný; obával se však, že úřady na to byly příliš zchytralé a dokázaly rozeznat jed od protijedu. Mohly se sice objevit jednotlivé případy mučednictví – vlastně se objevovaly, a hojně – ale k těm docházelo spíše navzdory sekulární vládě, nikoliv kvůli ní. [5]

Benson předvídal – i když se zjevnějším náboženským podtónem – mnohé z toho, co humanisté jako Irving Babbitt a Paul Elmer More zanedlouho uvedli do akademické sféry. Nikdy předtím nestál katolík před tak dramatickou volbou mezi Boží a Lidskou obcí.

Měl před sebou dvě Augustinova města: jedním z nich svět stvořený, organizovaný a fungující sám o sobě, jak jej vykládali muži jako Marx a Herve, socialisté a materialisté a nakonec i požitkáři, v posledku shrnutí ve Felsenburghovi. Druhé viděl před sebou na obraze pojednávajícím o Stvořiteli a stvoření, božském záměru, vykoupení a transcendentním a věčném světě, odkud všechno vzešlo a kam vše směřuje. Jeden z těch dvou, Jan a Julián, byl vikář, a ten druhý opice boží. [6]

Pán světa končí výjevy hromadného ničení a zkázy, když komunisté-zednáři nařídí masivní nálet zeppelinů na Řím, který srovná Vatikán se zemí, a tak ohlásí Apokalypsu předpovězenou svatým Janem Zjevovatelem.

Poznámky:

[1] Nejlepší prací o Bensonovi, jeho době a kontextu je kniha Josepha Pearce Literary Converts: Spiritual Inspiration in an Age of Unbelief (San Francisco, CA: Ignatius, 1999), s. 17-29.

[2] Robert Hugh Benson, Lord of the World (1907; Holicong, PA: Wildside Press, n.d.), předmluva. V Americe se objevila v roce 1908 díky newyorskému vydavatelství Dodd, Mead.

[3] Benson, Lord of the World, s. 37.

[4] Benson, Lord of the World, s. 141.

[5] Benson, Lord of the World, s. 108-109.

[6] Benson, Lord of the World, s. 114.

Článek Bradleyho J. Birzera The First Dystopian: Robert Hugh Benson vyšel na stránkách The Imaginative Conservative 24. dubna 2015.

One Response to “Robert Hugh Benson: první na poli dystopií”

Trackbacks/Pingbacks

  1. […] dílo Konec civilizace aneb Překrásný nový svět  však vytvořil celých 25 let po vydání Pána světa, v roce 1932. Když Benson zemřel, bylo Huxleymu teprve devatenáct. I Huxley ve svém díle […]


Víte, že…

Video

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Myšlenka dne

„Moderní svět je špatný, protože je civilizovaný. Moderní filosofové tvrdí, že se jim nelíbí věčný trest na onom světě. Můžou být spokojeni. Stvořili věčný trest už zde, na tomto světě. Škvařit se navěky v pekle je samo o sobě dost zlé, ale octnout se v pekle na mírném ohni a ještě muset uznat, že teplota je snesitelná – to je přímo nesnesitelné.“ – G. K. Chesterton

Tweets

Archív