Předmluva k chystanému vydání výběru PhDr. Rudolfa Jičína v Čítárně Délského potápěče

Výběr z Chamberlainova nejznámějšího díla pořídil PhDr. Rudolf Jičín za „normalizace“ jako součást svých studií jedné řady německých myslitelů (od Immanuela Kanta přes Chamberlaina a Spenglera až po Alfreda Rosenberga). O Mrazíkově knižním překladu, již tehdy stařičkém, nic nevěděl, domníval se, že stejně jako poslední dva jmenovaní, byl i autor „Základů 19. století“ rozličnými „kulturními pracovníky“ – ať už masarykovsko-realistického či marxistického ražení – automaticky vyloučen z korpusu toho, co by Češi, Moravané, Slezané či Slováci měli číst (po druhé světové válce byla kniha tak jako tak vyřazena z volně přístupných knižních fondů).

Kritéria jeho výběru však nebyla vedena ani tak snahou podat co možná nejobjektivnější přehled Chamberlainova myšlení, jako spíše podléhala Jičínovým osobním studijním potřebám a subjektivním zájmům: poznamenával si a vyzdvihoval z rozsáhlého spisu prý hlavně to, s čím na první přečtení sám souhlasil či nesouhlasil, popř. ty pasáže, které chtěl dále promýšlet, aniž by tyto rozdílné motivace v textu, který byl primárně určen jemu, ovšem nějak vyznačoval. Tento výběr proto v žádném ohledu nemůže nahrazovat originál, zejména to platí o poslední deváté kapitole Od roku 1200 do roku 1800, v níž je obsáhle a hluboce líčeno vznikání „germánského světa“. Spíše může v mnoha jednotlivostech sloužit k rozvíjení vlastního myšlení a jako podnět k vlastnímu studiu knihy.

Záslužné by také bylo zjistit, jakého přijetí se jí dostalo v dobovém tisku (Herbenův Čas „realistů“, staročeský Pokrok atd.). Například Spenglerův Zánik Západu (1918–1922) byl s výjimkou Lva Borského našimi prvorepublikovými intelektuály tvrdě kritizován a paušálně odmítnut (viz PhDr. Jaromír Kalus, Recepce díla Oswalda Spenglera v českém myšlení období první republiky, disertace), aniž by vůbec česky vyšel (první oficielní český překlad Spenglerova díla je právě z pera Rudolfa Jičína a objevil se až v roce 1997 v nakladatelství Neklan Ing. Jiřího Urbana – Člověk a technika).

V českém prostředí přitom Chamberlain mohl rezonovat svým ostře proticírkevním, především protikatolickým, protipapeženským zaměřením, vyzdvižením Husa (vydavatel Ant. Hajn napsal Husovu monografii) a Miliče jako předchůdců luterské reformace, svým pojetím „severních národů“ jako „germánské rasy“, k níž bez dalších výhrad zařadil i Slovany (zatímco Spengler ještě o čtvrt století později počítá Rusy k „barevným“, podobně jako američtí eugenici italské, slovenské či rusínské emigranty), svým neněmeckým původem a samozřejmě i svým varováním před židovským nebezpečím. Vadit mohl naopak velký úspěch u Němců – Základy 19. století údajně „jako kouzlem rozsvítily světlo v temnotách“ také samotnému císaři Vilému II a jejich autor musel být českými „státoprávními pokrokáři“ už pouhou svou přináležitostí k wagneriánskému „bayreuthskému kruhu“ viděn jako přední zástupce „německé reakce“.

O zdejší recepci je doposud známo pramálo: díky Jakubu Demlovi víme, že Chamberlaina pozorně četl Otokar Březina (Mé svědectví o Otokaru Březinovi, 1931, jmenovitě např. s. 143), Václav Černý nepochybně vděčí první knize „Základů“ ve svém spisku O povaze naší kultury (Brno, Atlantis 1991). Rudolf Jičín je pro nás třetím a posledním.

Houston Stewart Chamberlain zemřel v roce 1927, sedmnáct let po Mrazíkově vydání. Žádný z jeho dalších spisů (mj. Arische Weltanschauung, 1916, 1. vyd. 1905; Mensch und Gott: Betrachtungen über Religion und Christentum, 1921; Rasse und Persönlichkeit, 1925) již nedosáhl věhlasu „Základů“. Oženil se však  s Evou Wagnerovou, dcerou Cosimy a v roce 1923 ho v jejich bayreuthské vile (dnes je v ní muzeum Jeana Paula) navštívil Adolf Hitler. Podle Winifred Wagnerové, jejíž svědectví zachytil režisér Hans-Jürgen Syberberg (Winifred Wagner und die Geschichte des Hauses Wahnfried von 1914–1975, 1975), měl vůdce Národně-socialistické německé dělnické strany před nemocným spisovatelem na lůžku, který ještě zcela náležel do salonní kultury 19. století (neměl Wagnerovu revoluční zkušenost), pokleknout a políbit mu ruku. Toto setkání lze tak s trochou nadsázky vidět i jako ztělesnění završení a naplnění epochy romantismu, která integrovala vysokou (elitní) kulturu s lidovou (völkisch).

Poznámka:

Informace o Chamberlainovi roztroušené porůznu v české překladové i původní literatuře na téma „nacismu“, „rasismu“ apod. pocházejí zjevně většinou od angloamerických autorů, z nichž ti pečlivější možná „Základy“ prolistovali, ale nečetli. Jinak si lze četné polopravdy i vyložené nesmysly vysvětlit jen zlým úmyslem či lhostejným ignorantstvím. Text z české Wikipedie je ukázkou takového přístupu. S výhradami a opatrností můžeme doporučit pasáže o Chamberlainovi z těchto prací:

Ernst Nolte, Fašismus ve své epoše, 1999, s. 367 a násl.;
Jan P. Kučera, „…je hodně Hitlera ve Wagnerovi“, 2001, hl. s. 171 a násl.;
Ivo T. Budil, Od prvotního jazyka k rase, 2002, s. 210 a násl.,

a dokonce:

Jiří Kuchař, Hitlerova sbírka v Čechách 2: obrazy, dary, psací stůl, 2012, s. 58 a násl.

Za standardní Chamberlainovu monografii dosud platí: Geoffrey G. Field, Evangelist od Race: The Germanic Vision of Houston Stewart Chamberlain, New York 1981.

Předmluva k českému vydání z roku 1910

Dílo, jež v českém překladu zde naší veřejnosti podáváme a jež v originále vyšlo v posledním roce minulého století a nyní před námi leží již 8. vydání, bylo nejdůležitější literární událostí samého konce 19. století, vysoko se povznášejíc svojí zvláštní originalitou, svou rázovitostí i vším svým obsahem nad všecka ostatní díla, jež v té době vyšla a jejichž účelem bylo líčit po různých stránkách dokonávající věk devatenáctý křesťanského letopočtu. Autor však nelíčí v tomto díle 19. století, nýbrž hledá a sestrojuje základy, na nichž spočíval hospodářský, vědecký i umělecký život, na nichž vybudována civilisace a kultura věku právě minulého.

Kulturní lidstvo nevstoupilo do předešlého století „s holýma rukama“, ale těšilo se z hojného dědictví, pocházejícího už ze starověku. Toto dědictví záleželo z hellénského umění a filosofie, z římského práva a z učení Kristova. Leč nepřešlo toto trojí dědictví na naši dobu ve své původnosti a ryzosti, byvši všelijak přetvořeno a znetvořeno během věků, procházejíc a podléhajíc neblahému vlivu protikulturních živlů, tak zvaného národnostního chaosu, usazeného na půdě zaniklého římského impéria. Mezi činiteli, kteří hluboce zasáhli do ideového zdroje 19. století, zvláště vynikl živel semitský, jmenovitě Židé, a církev římská, v níž oživla idea světovládné moci římského císařství. Tito činitelé působí mezi námi dosud. Jim také autor věnuje velikou pozornost. Působení jejich bylo a jest takové, že i my máme všecku příčinu věnovat mu pozornost nejbedlivější. Jest potřeba znát je hloub než jen povrchně, k čemuž autor poskytuje příležitost přehojným materiálem v díle uvedeném.

V době nejmocnějšího vlivu římské církve dospívá k sebevědomí nový činitel v dějinách, jenž podstupuje boj s dosavadní světovládou a počíná tvořit „nový svět“. Jsou to národové severoevropští, potomci Keltů, Slovanů a Germánů, jež autor – právem, neprávem? – pro jejich příbuznost tělesnou i duševní a kvůli zjednodušenému pojmenování shrnuje pod název „germánská rasa“. Netřeba se dát mýlit a svádět pouhým názvem „Germáni“ po vysvětlení, které autor sám na více místech podává. Tito národové počali tedy budovat (okolo roku 1200, pozn. red.) „nový svět“, což ovšem neobešlo se bez zápasu s nepřáteli tohoto nového směru. Autor sleduje vznik nového světa v oboru objevů, vědy, průmyslu, hospodářství, mravouky a umění. Věci v těchto oborech nejdůležitější jsou tu sneseny v náležitý přehled, čímž umožněno každému osvojit si jasný, určitý světový názor.

Význam a důležitost díla zřejmá jest z kritického ruchu, jaký způsobilo při svém vyjití. Pouhé výňatky z důležitějších a vážnějších recensí naplňují knížku o 132 stranách. Tento fakt služiž zde místo širšího oceňování díla.

Stůj zde ještě několik dat ze života a činnosti autorovy:

Houston Stewart Chamberlain se narodil 9. září r. 1855 v Portsmouthu v Anglii jakožto syn kapitána a pozdějšího admirála. První léta prožil u babičky ve Versailles a navštěvoval Lycée Impérial. Později byl žákem Cheltenham College a opustiv 1870 Anglii cestoval po Švýcarsku a rivieře, 1878 se oženil s dcerou pruského justičního rady.

Nemoha se věnovat dráze vojenské pro trvalou chorobu, umínil si Chamberlain stát se akademickým učitelem a poslouchal na ženevské universitě přírodní vědy. R. 1881 dostalo se mu akademické hodnosti „Bachelier-ès-sciences physiques et naturelles“. Z oboru přírodnického uveřejnil r. 1897 po těžké nervové nemoci větší práci: Recherches sur la sève ascendente. Jsa stále churav neucházel se o ani o doktorát, ani o stolici učitelskou, ale zabýval se intensivně studiemi umělecko-historickými, hudebními a filosofickými a pracoval na „Základech XIX. století“.  Mimo to zajímalo jej působení Wagnerovo, o němž vydal několik spisů a pojednání v jazyku německém, francouzském a anglickém, jež náležejí k nejlepším pojednáním o velikém tom hudebním umělci. V úzké souvislosti se Základy XIX. století jest veliké filosofické dílo Immanuel Kant, jež tvoří jakéhosi předchůdce a předpravu pro jiné veliké dílo o devatenáctém století, které má napříště vyjít. Studie Chamberlainovy vyžadovaly také větších cest, zvláště po zemích východních.

Jan Mrazík, překladatel „Základů devatenáctého století“ pro Hajnovu knihovnu děl domácích i cizích: Nakladatelství Dr. Ant. Hajna (neplést s Aloisem Hajnem! autorem knihy Obnovení církevního státu: křesťanství – katolictví – fašismus – demokracie, 1929, pozn. red.). K Janu Mrazíkovi viz Hana Křičková, Jan Mrazík 1848-1923, Praha 1990 a Jan Mrazík: učitel, překladatel, organizátor, Přerov 1999 (materiály z odborné konference).