Délský potápěč

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Autor: Ladislav Malý

– došlo do redakce! Z memoárů národního konzervativce…

Dny utíkají jeden za druhým a než se člověk naděje, rok je pryč; jak stárnu už roky ani nepočítám. Ve Vzpomínkách si vybavuji události svého mládí, kdy tělo nebolelo, člověk se z ranního probuzení těšil na očekávání kouzla života, svit slunce působil rozkoš, v zimě přikrylo zemi neuvěřitelné množství čistého sněhu. Příroda svým pravidelným koloběhem ukazovala na normálnost světa, to všechno odvál čas…

Prožil jsem celé období komunismu v Československu. I přes zdání jakési normálnosti světa, náš národ prožíval škaredou dobu. Ve své knize se snažím dost neuměle vykreslit čas svého mládí, přičemž se stylizuji do postavy Krištofa –, Krištof je moje literární alter ego. Snažím se uplynulý čas podávat tak, jak jsem ho na pozadí světového dění skutečně prožil a jak působil a ovlivňoval nejen můj, ale charakter nás všech, jimž bylo dáno v Československu žít. Byla to doba, která nás všechny svou neláskou pohltila, zatvrdila naše srdce a zatemnila mozek. Nedílnou součástí mého života bylo hledání správné životní cesty, popisuji svou cestu duchovního růstu a ukotvení v katolické církvi.

Continue Reading

Womp womp, Paki.

Autor: Morgoth

Ve slavném filmovém zpracování Kmotra je scéna, kdy se ambiciózní gangster Solozzo dozvídá, že přestože jeho pohůnci postřelili Dona Corleona pěti ranami, ten pokus o atentát přežil a zotaví se. Oddělat kmotra může vyřešit spoustu vašich problémů, ale když úkol zkazíte, musíte se připravit na nejhorší.

My Britové se dnes probouzíme do nového rána pod vládou nového šéfa zločineckého syndikátu poté, co se naše veselá banda internetových komentátorů a filozofů neúspěšně pokusila vyřídit starého bosse prostřednictvím kampaně Zero Seats (Nula křesel – pro torye). Cílem tohoto tažení bylo nadobro přelámat páteř nejstarší a nejzrádnější politické straně v dějinách s nadějí, že tím hodíme vidle i do ozubených kol systému samotného. Naneštěstí Peter Hitchens a finanční pobídky mířené na voliče poválečné generace podle všeho zafungovali jako kevlarová vesta systému, který si tak zachoval jistou míru stability. Zvláštní povaha tohoto tvrzení vynikne ještě viditelněji při pohledu na to, jak strana s více než 4 miliony hlasy získala slabší zastoupení v parlamentu než subjekt s 210 tisíci hlasů(!)

Continue Reading

„Neblahá loutkohra“ aneb karikatura systému francouzské třetí republiky ještě z doby krátce po jejím vzniku: nahoře vládnoucí bankovní kapitál, uprostřed jeho „symbolický analytik“, dole zástupci konzervativní pravice a pokrokářské levice. Voliči nepatří k jádru soustavy, obrázek je proto pomíjí.

Autor: Ladislav Olešovský

Takřka celých třicet let se demokracie (de facto liberalismus) bránila svým nejzarytějším, ale i domnělým protivníkům prostřednictvím tzv. antiextremistické politiky. Někdy byla tato politika řízena lidmi, kteří neznali a nerozuměli ideologickým základům různých spolků, hnutí či politických stran, a proto často zaměňovali pojmy extremismus, radikalismus, nacionalismus a neonacismus. Nicméně tato agenda měla jasný cíl, označit a dehonestovat společně s novináři razantní kritiky liberální demokracie již od devadesátých let, přičemž se nemuseli ani moc snažit, protože tzv. vlastenecký tábor byl a je složen z různých magorů, autistů (nemám nic proti autistům), narcisů a šotoušů.

Na bojujícím liberalismu (ne demokracii), známe Loewensteinovy a Schmittovy teorie, který si demokracii přisvojil, ochočil a neutralizoval podobně jako rudí v podobě lidové či socialistické demokracie, je ve své podstatě málo demokratického. Nepřítelem liberální demokracie je především demokrat – člověk, který respektuje názor druhého, ale je rovněž se ochoten postavit proti zjevným hloupostem a nepravostem a přistoupit k jejich jasnému odsouzení a možnému potrestání, člověk, který netrpí sociálněvědeckým surrealismem, který má oporu v nemocné mysli té části společnosti, kterou můžeme označit jako patologickou sedlinu, která nyní ovládá západní společnost a relativně úspěšně indoktrinuje střední Evropu. Demokratem může být každý. I autoritář je větším demokratem než progresivista. Progresivista usiluje o společnost prozářenou dobrem a chce mít nad dobrem kontrolu, aby se nevykloubilo, s dobrem totiž neumí zacházek každý, pouze lidé „dobří“. Nicméně je progresismus cenným zdrojem a zrcadlem společenských změn, zejména pro levici, která by v něm měla spatřovat svoji dějinnou příležitost.

Continue Reading

„Hvězdy“ BFI Flare, Londýn. Za jak dlouho to bude podobně vypadat ve Zlíně? Nakročeno je slušně.

Autor: A. J. Tůma

Oficiálně se ta akce jmenovala Zlín Film Festival 2023 – mezinárodní festival pro děti a mládež, a proběhla jako každoročně na začátku června v Baťově městě. Podle organizátorů se jedná o nejstarší, největší a nejvýznamnější filmovou přehlídkou svého druhu na světě, jejímž posláním je nejen bavit, ale také prostřednictvím filmu vzdělávat, rozšiřovat povědomí o okolním světě, rozvíjet estetické, sociální a morální cítění.

Partnery festivalu jsou např. Ministerstvo kultury, Česká televize, Zlínský kraj a jiné instituce i soukromé firmy.

Typický film, uváděný letos na tomto festivalu, má asi takovouto anotaci:

Continue Reading

Autor: John Morgan

Jak jsem uvedl ve svém předchozím článku, kde jsem proběhnuvší maďarské volby zasadil do širšího kontextu, očekávání pravice byla skromná. Průzkumy sice naznačovaly, že Viktor Orbán a jeho strana Fidesz s největší pravděpodobností budou vládnout i čtvrté volební období v řadě (celkově páté), ale průzkumy se často mýlí. Mnozí se obávali, že levicově-liberální opozice, která poprvé vystupovala jako jednotný blok, by ho mohla sesadit, nebo přinejmenším snížit podporu Fideszu a upřít mu nadpoloviční většinu v parlamentu, které se těší nepřetržitě od roku 2010. Hněv levice nad Orbánovou dlouholetou nadvládou v zemi narůstal a všeobecně se věřilo, že to požene liberální voliče, aby k volbám přišli v nebývalém počtu.

Ještě pravděpodobnější se zdálo – opět podle průzkumů – že nová radikálně pravicová strana Mi Hazánk (Naše vlast), která vznikla krátce po volbách v roce 2018, aby zaplnila prázdné místo po někdejší radikálně pravicové, dnes liberálně středopravicové straně Jobbik, nezíská 5 % hlasů potřebných pro vstup do parlamentu.

Průzkumy se ovšem mýlily – poměrně značně.

Continue Reading

Úvodní část eseje najdete zde.

Autor: Collin Cleary

V první části své eseje jsem se věnoval Haidtovu argumentu, že morálka se vyvinula jako reakce na různé „adaptivní výzvy“. Z těch se etablovalo několik „morálních základů“ spojených s péčí, férovostí, loajalitou, autoritou, posvátností a svobodou. Ctnosti jako starostlivost, důvěryhodnost, vlastenectví, zbožnost a zdrženlivost vznikly v určitém slova smyslu jako vyjádření těchto základů. Odlišné společnosti ale kladly na tyto základy odlišný důraz a necenily si všech ctností stejně. Haidt se věnuje především jedinečnosti moderního Západu, jehož společnosti rozvíjejí a zdůrazňují pouhou polovinu jím popsaných morálních základů. Konzervativní část západní společnosti, však „přijímá“ na kompletním morálním spektru, a její morálka se v tomto ohledu podobá těm nezápadních společností, jež si cení rodiny a skupiny nad jednotlivce. Podle Haidta se morálka jako taková vyvinula jako nástroj k utužení skupinové soudržnosti. Jak se pokusím ukázat v následujících odstavcích, jeho teorie nám vkládá rukou prostředky k rázné kritice západní liberální morálky.

Tato poslední věta snad leckterého čtenáře mohla překvapit, neboť z první části článku mohli nabýt dojmu, že Haidtovy pozice vedou spíše k relativismu. Opakuji ale, že jeho „morální základy“ představují jen vymezení jistého výčtu „oblastí lidského života“, s nimiž se morální soustavy odlišných kultur nějak musejí vypořádat. Problémem však je, jak velmi odlišně se k nim stavějí. Je-li morálka záležitostí velice základních, vrozených „chuťových receptorů“, k nimž různé kultury (a ještě menší jednotky) přiřazují odlišný obsah, těžko bychom mohli ospravedlnit jakoukoliv objektivně pravdivou morálku (tj. platnou nezávisle na tom, čemu různé národy a kultury věří). Pokusím se předvést, že to takto svým způsobem skutečně je – ale v jistém ohledu také není. Haidtovy postřehy nám ve skutečnosti dávají pevné opodstatnění postavit morální pozice některých kultur nad jiné. Ve své argumentaci ovšem hodlám zajít o něco dále než Haidt.

Continue Reading

Autor: Collin Cleary

Bývalý liberál Jonathan Haidt je profesorem etického vedení na Sternově ekonomické fakultě Newyorské univerzity. Nedávno přišel s novou knihou The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas are Setting up a Generation for Failure (Rozmazlená americká dušička aneb jak dobré úmysly a špatné nápady vysílají celou generaci na cestu neúspěchu; spoluautor Greg Lukianoff), která se stala bestsellerem a jistě stojí za přečtení, to hlavní však obsáhnete už z pohledu na přebal: opovrženíhodně slabošská generace křehotinek, vytvořená katastrofální ochranou před veškerými výzvami a nesnázemi. Nic moc, jak by řekl prezident (Trump).

V této eseji bych se ovšem rád podíval na Haidtovo starší a ne tak masově populární, podle mě ovšem nesrovnatelně důležitější dílo Morálka lidské mysli: Proč lidstvo rozděluje politika a náboženství. Oficiální smysl vzniku této knihy je uveden v jejím podtitulu: Haidt se zde pokouší nalézt odpověď na otázku, proč jsme (konkrétně tedy my, Američané) tak ostře rozděleni ideologií. Kniha sice vyšla už v roce 2012, nemusím ale asi sáhodlouze dokazovat, že její obsah je dnes aktuálnější než kdy předtím. Autor ovšem nabízí mnohem víc než jen odpověď na (ne)slavnou otázku Rodneyho Kinga „Můžeme spolu všichni vycházet?“ (na niž Haidt odkazuje hned na první straně). Jeho analýza toho, co nás rozděluje a jak bychom se mohli znovu zcelit, se v konečném hodnocení ukazuje jako nejméně působivá část knihy. Jeho závěry, kterými se budu zabývat ve druhé části své eseje, jsou pak bez velkého přehánění naivní.

Continue Reading

Těžko si představit záludnějšího a obávanějšího protivníka, než mongolské hordy na vrcholu své moci…

Autor: Nicholas R. Jeelvy

Kyle Rittenhouse byl shledán nevinným ve všech bodech obžaloby během pozorně sledovaného procesu, který zkoumal jeho konání při loňských nepokojích, kdy ve wisconsinském městě Kenosha zastřelil dva teroristy z Antify a dalšího zranil. Dobré shrnutí faktů procesu si můžete poslechnout třeba tady. Patříte-li mezi ostřílené disidenty, asi jste slyšeli také o soudu s „joggerem“ v Georgii a civilním řízení v Charlottesville, pro nově příchozí však si však stručně shrňme, o co v těchto případech vlastně jde.

V oněch dávných kouzelných časech, tedy v únoru 2020, se černošský kriminálník jménem Armed Robbery – někdy mylně psáno jako Ahmaud Arbery – (slovní hříčka, výslovnost jména zabitého černocha se skutečně podobá výrazu „armed robbery“, tedy „ozbrojená loupež“ – pozn. DP) vydal do rozestavěného domu na předměstí s úmyslem něco ukrást. Na sobě měl pracovní boty, podle médií se ovšem byl jen tak proběhnout. To byla jeho krycí historika, když kradl nebo si vytipovával stavby v sousedství, proto o něm místní mluvili jako o „joggerovi“ (běžec). Rodinné duo (otec a syn) Travis a Gregory McMichaelovi ho konfrontovali a pokusili zadržet. Vysloužilý policista Gregory McMichael v něm totiž poznal známou firmu ze svých dní u sboru. Armed Robbery, v projevu inteligence a sebekontroly typické pro americké černochy, se Travisovi pokusil vyrvat z rukou jeho brokovnici. V následné potyčce byl zasažen třemi výstřely ze zbraně a jeho slibně se rozvíjející dráha zločinu tak byla předčasně uťata. V době vzniku tohoto článku se proces chýlí ke konci.

Continue Reading

Není to přece jen trochu moc?

Autor: Jonathon van Maren

Levicoví populisté po celém světě se odmítnutím LGBT ideologie stali nepřáteli západních uvědomělých („woke“) elit.

Během debaty pořádané  Nadací Edmunda Burkea před pár lety v Římě se kdosi zeptal Viktora Orbána, zda se považuje za populistu. Populista, odvětil maďarský premiér, je ten, kdo naslibuje lidem všechno možné a nic nesplní. Když ale někdo předloží program a následně ho uskutečňuje? To je jen demokracie.

Už dříve jsem si uvědomil, že z „populisty“ se stalo hanlivé označení pro každého, kdo se znelíbí progresivcům, v prvé řadě pro politiky se sociálně konzervativními postoji. V žádném případě ale není určeno výhradně pravici. Například na Maltě se k ochraně života hlásí politické strany všech odstínů, stejně jako v mnoha afrických a jihoamerických zemích.  Svého času panovala ve společnosti základní shoda na záležitostech života a rodiny, debata se vedla jen o ekonomických tématech.

Continue Reading

Autor: Margot Metrolandová

Samuel Francis
Leviathan and Its Enemies: Mass Organization and Managerial Power in Twentieth-Century America
Arlington: Washington Summit Publishers

Podtitul knihy Leviathan and Its Enemies  (Leviatan a jeho nepřátelé) Mass Organization and Managerial Power in Twentieth-Century America (Masové organizace a manažerská moc v Americe 20. století) se ve světle data jejího vydání (2016) na první pohled jeví poněkud zvláštně. Čtenář ale záhy zjistí, že autorův poslední rukopis (uložený na tříapůlpalcových disketách, objevený až po Francisově smrti v roce 2005) pochází z roku 1995 a jeho vlastní předmluva je datována do srpna 1991. Dvacáté století jako vyšité!

Sam Francis nad tímto dílem podle všeho v průběhu mnoha let strávil spoustu času, aniž by s ním však byl někdy spokojen dostatečně na to, aby ho považoval za vhodný k vydání. Snad dílo vnímal jako svým způsobem akademický výzkumný projekt, pro ostatní málo zajímavý, nebo mu možná neušlo, že jeho pracovní verze je obtížně srozumitelná a potřebuje hojně seškrtat a přepsat. Dodejme, že předmět knihy, tedy politická filozofie Jamese Burnhama, představuje tvrdý oříšek, s nímž se Francis během svého života potýkal vícekrát. Nepřekvapí proto, že Francis s výsledkem nikdy nebyl úplně spokojen.

Continue Reading

William H. Regnery

Autor: Sam Dickson

Hrdinství je oslnivým triumfem duše nad strachem: strachem z chudoby, utrpení, lži, nemoci, osamělosti i smrti – Henri-Frederic Amiel

William „Bill” Regnery II. zemřel 2. července 2021 po dlouhém, chrabrém boji s rakovinou. Výše citovaná Amielova slova jsou v jeho případě popisem bohatě zaslouženým.

Jeho skonem se završil vznešený, hrdinský život, zůstává po něm ovšem odkaz odvahy a věrnosti coby inspirace pro jeho druhy v boji za přežití, spásu a vítězství evropského člověka. U hrobu hrdiny nabírají muži čerstvé odhodlání.

Většina našich lidí netuší, jak bolestnou ztrátu utrpěla. My z nás, kdo jsme se směli počítat mezi Billovy přátele a kolegy, si to palčivě uvědomujeme.

Jednoho dne to budou vědět i naši potomci, dědici evropského křesťanského světa. Budou na něj vzpomínat s vděčností a oslavovat jeho život jako příklad pro všechny odvážné, šlechetné a věrné Evropany.

Continue Reading

Neofeminismus bojující proti „patriarchátu“ (tj. konzervativní společnosti, manželství a tradiční rodinné struktuře) je precizně zformulovaná ideologie, která netrpí žádnými protiklady

Mladá čtenářka (generace Z) píše Rodu Dreherovi v reakci na jeho článek Žádné rodiny, žádné děti – žádná budoucnost

Nejprve se musím přidat k tomu, co už zmínili mnozí přede mnou: statistika uvedená ve vašem článku je pravděpodobně zčásti zkreslená rostoucím podílem mladých žen, které se označují za bisexuální. Podle mě tím ale trochu zavírají oči před rozsahem problému, když s tímto mávnou nad vysokým číslem rukou. Situace je, jak jste napsal, skutečně alarmující, z vícera důvodů. Trávím hodně často na sociálních sítích interakcí se svými vrstevnicemi a stále více z nich (dokonce i v katolických kruzích, které jako katolička sleduji) se označuje za do jisté míry bisexuální nebo přinejmenším „trochu queer“ (jejich slova, ne můj výmysl). Mnozí moudřejší přede mnou to připsali alespoň dílem na vrub přirozené ženské schopnosti přinejmenším si představit romantickou přitažlivost k témuž pohlaví (oproti normálním mužům), ale i to je podle mě jen částečná odpověď.

Ve skutečnosti za tím je rostoucí reputace spojená s myšlenkou přihlášení se ke kategorii LGBTQ. Je to „odznáček“, jehož nošením se zařazujete mezi „in“ lidi. I vy můžete být „cool“, i vy jste „schválený“, čemuž bych se chtěla věnovat blíže.

Continue Reading

Miláčku? Copak bys chtělo pod stromeček? Křečka nebo snad robotický vysavač?

Autor: Rod Dreher

V časopise New York otiskli fascinující článek o hluboké „genderové propasti“ Trumpových a Bidenových příznivců. Největší „bomba“ je ale jakoby mimoděk skrytá hluboko v textu:

Odklon společnosti od tradičních úloh obou pohlaví ani kulturní dopady těchto změn nelze v žádném případě označit za dovršené. Jak si velmi bystře všímá Rebecca Traisterová, stále rozšířenější nepárový („single“) život nastupujících generací Američanek představuje jednu z nejmocnějších sil současné politiky. V roce 2009 žilo v USA poprvé v dějinách více neprovdaných žen než těch vdaných. A dnes, o 11 let později, nejsou Američanky jen nebývale „single“; ale podle všeho se také v nebývalé míře nemají zájem o heterosexualitu: Podle soukromého výzkumu, o nějž se s Intelligencer (zpravodajská část časopisu New York Magazine) podělil datový analytik David Shor, se zhruba 30 % Američanek do 25 let označuje za LGBT, u žen starších 60 let je to méně než 5 %.

David Shor patří k těm nejlepším analytikům Demokratické strany, proto bychom jej měli brát vážně.

Continue Reading

Transgenderismus: kdo je kdo?

Autor: Arthur Gordian

Transgenderismus je propaganda, vytvořená s cílem ponížit a vynutit si kapitulaci opozice

Tento článek se pokouší přijít s alternativním vysvětlením toho, proč se z transgenderismu stala nejnovější cause celebre elit naší Katedrály (pojem vzešlý z prostředí neoreakce, označuje souhrn liberálních civilních kultů od demokracie přes feminismus až po vyzvedávání všemožných menšin – pozn. DP). Podle běžně přijímaného výkladu, založeném mj. na práci Paula Gottfrieda, je transgenderismus příkladem ostentativních „projevů ctnosti“ (tzv. virtue-signaling) levičáků a projevem soupeření o status toho „nejsvatějšího“ ze všech – ovšem podle levicových kritérií. Ve snaze vylepšit svůj status se tak levičáci musejí uchylovat k ještě extrémnějším formám rovnostářství než jejich okolí. Tak se z celého procesu rychle stává eskalující se závod ve zbrojení, v němž jsou levičáci lapeni svým vlastním kvazi náboženským systémem ve spirále hledání co možná nejradikálnějšího a nejiracionálnějšího vyjádření rovnostářských idejí.

Continue Reading

Žijeme ve světě, kde pasivní a tvárná masa nabyla přednost před jednotlivcem a společenstvím. Beatlemánie sice nebyla spouštěčem tohoto vývoje, ale svým způsobem jej předznamenala.

Autor: Joseph Sobran

Nedávno jsem se odvážil lehce zkritizovat Beatles – a bylo to, jako bych kopl do vosího hnízda. Záplava rozzlobených čtenářů mi okamžitě začala spílat do „ignorantů“, „surovců“ a všemožných dalších přívlastků, které zcela záměrně přehlížely mé lepší vlastnosti. Předtím jsem netušil zhola o nic existenci Beatles-Tálibánu, pro který jsem se stal nevěřícím a jen tak tak jsem uniknul jeho fatvě.

Continue Reading

Michael O’Meara

Autor: Michael O’Meara

„Pravdu má ten, kdo říká: „Ani pravice, ani levice.“
—Charles Peguy

Ve starším článku téhož jména Kevin MacDonald nahlas vyslovil to, co v redakci The Occidental Quarterly všichni cítíme: že my, americká bělošská většina, jsme se stali obětí uzurpace a že Amerika už nám nepatří – ani my jí.

Vzhledem k podobě kulturního establishmentu zodpovědného za toto vyvlastnění pak MacDonald píše, že „existence inteligentních, dobře napsaných a citacemi opatřených článků zdůrazňujících význam bělošské identity a zájmů,“ jak to činí TOQ, „je dnes na pravici něčím jedinečným“ a tím pádem také životně důležitým obranným protiútokem bělošského národa, „naší Ameriky“. 1]

Pod tato slova bych se bez výhrad podepsal.

Musím se však přiznat, že odpověď na otázku šéfredaktora TOQ Grega Johnsona „proč píši“ není v mém případě totožná s tou MacDonaldovou. Přestože věřím, že se shodujeme v základních bodech, tj. především v přesvědčení, že židovsko-liberální elity neopírají svou vládu jen o své bohatství a moc, ale také pomluvy a lest, osobně nepíši pro politickou pravici a dost možná ani pro tutéž bílou Ameriku jako Kevin MacDonald.

Continue Reading

„Otevřený odlišným názorům“ tak, málo překvapivě, popisuje pravý opak liberála

Autor: Z Man

Už vícekrát jsem se pokusil zformulovat své pravidlo interpretace výroků liberálů o ne-liberálech. Ono pravidlo – i název tohoto příspěvku – zní následovně: Vezměte cokoliv, co řeknou, převraťte to – a ocitnete se velice blízko pravdě. Když tak liberálové obvinovali Hnutí čajového dýchánku (Tea Party), že je uměle shora vytvořené, na rozdíl od prý naprosto lidových organických liberálních skupin, převrácením tvrzení jste nutně dospěli k tomu, že jejich partu tvořila hlavně klaka placených aktivistů, zatímco podivíni v úborech z 18. století opravdu byli obyčejní lidé naštvaní natolik, že nelenili udělat trochu randál.

Continue Reading

Joseph Pearce: „Mantrou globalistů vždy bylo, že národy jsou zlo a ‚globální společenství‘ cosi z podstaty dobrého.“

Autor: Joseph Pearce

Napadá mě jen málo věcí horších než pýcha a předsudek – a arogance pýchy obvykle vede k neuvědomění si předsudku. A jen málokdo je zachvácen pýchou a předsudky víc než progresivci, jejichž fetišizace imaginární budoucnosti znamená, že k moudrosti věků přistupují k neskrývaným opovržením. Vzpomeňme třeba na staré pořekadlo varující před tím dávat všechna vajíčka do jediné ošatky. Selská moudrost, považovaná kdysi za odvěkou moudrost příčetnějších časů, shrnutou v jednom pořekadle, dnešním progresivcům, kteří vajíčka nás všech usilovně snášejí do jediné globální ošatky, vůbec nic neříká.

Continue Reading

Nesnesitelná lehkost ubývání aneb Strach nad městem (nová publikace Václava Jana vychází v dubnu v nakladatelství KnihyABB)

Autor: Václav Jan

Sexuální revoluce a oslava dekadence se staly kulturním programem liberální demokracie, neboť podle freudovských šarlatánů fašismus je jen projevem potlačené sexuality, takže prevencí proti němu jsou rozvolněná morálka a hodnotová relativizace. V Evropě nastal ráj deviantů všeho typu, jevy z okraje společnosti se posunuly do středu dění, hranice mezi mravností a zvráceností, mezi vznešeností a oplzlostí byly smazány ve jménu pokroku. Teoretici Nové levice při psychologickém testování zajatých Němců vyzkoumali, že důstojníci wehrmachtu a SS se vyznačovali smyslem pro pořádek, úctou k tradicím, zásadovostí, vlastenectvím či rozhodností. Přítomnost těchto vlastností ve společnosti byla tedy shledána nadále nežádoucí, neboť by znamenala hrozbu inklinace společnosti k nacismu. Konzervativní hodnoty začaly být pod touto záminkou programově zesměšňovány, zpochybňovány, nenáviděny a destruovány. Na výsluní přízně se vydrápal pornografický antifašismus jako sjednocující náboženství materialistické Evropy.

Když opouštím svůj oblíbený šestnáctý obvod na západě Paříže a vydávám se na schůzku do východní části města, beru to pěšky a oklikou, je hezké počasí a při svižné chůzi se nejlépe přemýšlí. Procházím Fochovu třídu s její neživotnou elegancí. Zaslepená a zabedněná okna luxusních činžáků, patřící k opuštěným bytům šejků a playboyů z pláží všech moří, kteří se zde ukáží jen párkrát do roka, už ani neuráží rezignované tuláky v metru, ani ty šťastnější, co se tlačí v bytových mikrojednotkách vzadu za Montmartrem. To je prostě Paříž.

Continue Reading

Imigrační debata: USA ani Evropa nejsou povinné podporovat zkrachovalé státy

Autor: Ted Sallis

Poznámka Kevina MacDonalda:

Jsem přesvědčen, že dokud nebudeme otevřeně mluvit o rasových/etnických genetických zájmech, nemůžeme zvítězit. Striktní americký imigrační zákon z roku 1924 vycházel z nepokryté snahy zachovat etnický status quo, tedy přání a zájmu všech už v zemi žijících skupin podržet si své etnické zastoupení. Boasiánský útok proti konceptu rasy, z něhož se mezi západními elitami časem stalo bezmála náboženské dogma, je nejmocnější zbraní namířenou proti bělošským zájmům a zachování Západu jako entity alespoň vzdáleně připomínající civilizaci specifické etnické skupiny. Na tento konsenzus proti formulaci bělošských rasových zájmů pak pozorně dohlížejí média, politické prostředí a dokonce i většina zaměstnavatelů. Ted Sallis v následující eseji ukazuje, že následkem porážky v této bitvě se konzervativci pouštějí do všemožné argumentace, která pravděpodobně sice je v mnoha případech vedena skrytou snahou zachovat bělošskou demografickou převahu, nevyhnutelně se však setkávají s neúspěchem. Když konzervativci hořekují nad stávající situací a současně dávají ruce pryč od darwinismu, měli by si nejprve uvědomit, že právě úspěšný útok proti darwinismu je tou nejhorší intelektuální pohromou pro bělochy a jejich civilizaci.

Continue Reading