Délský potápěč

Carl Schmitt (1945)

Autor: Jeroným Černý

Kontext

Deníkové záznamy z roku 1945 pocházejí z kritické edice Schmittovy literární pozůstalosti, připravované v rámci dlouhodobého edičního projektu financovaného Německou výzkumnou společností (Deutsche Forschungsgemeinschaft, DFG). Text vychází z originálních rukopisů a stenografických zápisů (Gabelsbergerova stenografie), uložených v literární pozůstalosti Carla Schmitta v Plettenbergu. Edice byla připravena pod odborným dohledem Carl-Schmitt-Gesellschaft e. V. jako součást ediční řady Plettenberger Miniaturen.

Vydání deníkových záznamů Carla Schmitta z berlínského Schlachtensee z jara roku 1945 představuje pozoruhodný ediční počin, jenž čtenáři zpřístupňuje text vznikající v bezprostřední zkušenosti historického zlomu, ale nikoli v retrospektivní sebereflexi. Nejde o kajícný dokument ani o dodatečné ospravedlňování minulosti, nýbrž o pokračování Schmittova myšlení v deníkové formě, charakterizované odstupem, pozorováním a jazykově sevřenou reflexí přítomnosti. Recenze se proto nezaměřuje na morální soud nad autorem, ale na povahu textu samotného, jeho ediční rámec a význam pro současnou recepci jednoho z nejkontroverznějších právně-politických myslitelů 20. století.

Recenze je strukturována do tematických bloků, které sledují nikoli mechanickou posloupnost deníkových zápisů, ale vnitřní logiku Schmittovy reflexe.

Continue Reading

Cesta ke světlu…

Michal Semín (nar. 1967) je konzervativním publicistou a aktivistou katolického vyznání, publicistou, bývalým ředitelem Občanského institutu, s nímž se později názorově rozešel. V současnosti působí v rámci spolku Svatopluk, kde vede prut Tradice. Koncem 80. let se zapojil do činnosti Hnutí za občanskou svobodu a založil studentskou sekci Demokratické iniciativy, byl jedním ze svolavatelů studentské manifestace v listopadu 1989. Stál u zrodu řady iniciativ a spolků, vydává časopis Te Deum. Publikuje a přednáší doma i v zahraničí na témata, spjatá s politickou filosofií a sociální etikou. Patří mezi průkopníky domácího vyučování dětí. Žije na venkově, je otcem devíti dětí.

Jak se cítíš coby disident v minulém i současném režimu?

Nestěžuji si. Jsem od doby svého dospívání v zajetí honby za pravdou, bez ní si neumím život představit. Tím nechci říci, že ji vždy mám, bezpochyby se často mýlím, touha dobrat se pravdivého poznání o světě, o sobě, o smyslu života je však mým dlouhodobým hnacím motorem. A stejně tak si neumím představit, že když mám něco za pravdivé a správné, že bych se tím v životě neřídil. Samozřejmě netvrdím, že je mi to vždy příjemné, že s tím nebývá spojena i jistá bolest, způsobená předem nezamýšlenými a nevyhledávanými konflikty s lidmi, kterým svým postojem lezu na nervy, že i já někdy nebojuji s pokušením se zařadit do davu a předstírat, že svět kolem nás zase není až v tak hlubokém úpadku.

Continue Reading

Mýlil se, bývalý pražský zastupitel, který si ještě před rokem 2011 dovolil odmítnout lidskoprávního aktivistu s tím, že přece „revoluce se nedělají ve slipech“. Amazing Desmond je top děckem tohoto dějinného převratu…

Autor: Rio Preisner

– trajdy-prajdy coby jeden z fenoménů permanentní revoluce

Klasikem elitářské světovlády byl – každý to ví – Jean J. Rousseau. Už u něho se setkáváme s příznačným pokusem o objevení „společného měřítka“ lidskosti: v důstojném divošství. De Sade ovšem velmi snadno odhalil rozpor skrytý v důstojenství a divošství, rozpor zakrývaného protikladu elity a rovnosti. Rovnost nemohla být založena na důstojenství a ctnosti, na atributech elitářských. V tom tkvěl ostatně i omyl Robespierrův. De Sade se domníval, že nalezl fundament rovnosti v sexualitě. V momentu kopulace jsou si všichni lidé rovni. Ale ani de Sade nakonec neunikl skrytému rozporu elity a rovnosti, neboť sexualitu koncipoval sadomasochisticky, tedy opět jako vztah pána a otroka.

Continue Reading

Oto Jurnečka – Propaganda v popkultuře

Autor: Jiří K.

Nad knihou Oty Jurnečky Propaganda v popkultuře

Dnes je pravděpodobně jen málo těch, kteří by při sledování nějakého filmu nebo seriálu nezaregistrovali fakt, že jsou podrobováni indoktrinaci prostřednictvím propagandy. Přesto se zdá, že většina tuto propagandu vnímá jen v její nejukřičenější formě. Má-li podobu subtilnější, nevidí ji.

Délský potápěč tomuto tématu věnoval několik článků. A nedávno k němu vyšla celá knížka: Propaganda v popkultuře, která právě na tyto subtilnější formy upozorňuje; Oto Jurnečka, její autor, usiluje dovést čtenáře k tomu, aby si je uvědomoval a stal se tak vůči nim více odolný. Zejména se však pokouší o vysvětlení, proč vůbec propaganda existuje, co sleduje a čeho vlastně chtějí dosáhnout ti, kteří ji používají, a to nejen dnes, nýbrž i v minulosti.

Jaké cíle může propaganda mít? První co většinu dotázaných napadne, je, že se nás jejím prostřednictvím snaží přimět přijmout cosi, co přirozeně odmítáme. Migrace, LGBT, vzdání se soukromého vlastnictví, a podobně. To je jistě pravda. Avšak v různých obdobích dějin byly cílem propagandy různé věci. A přece šlo vždy vlastně o to samé!

Continue Reading

Petr Drulák „Ve Svatopluku nepopíráme rozdíl mezi pravicí a levicí, ale ukazujeme, jak se v národním programu mohou doplňovat.“

O nepřátelích národních svrchovaností, stavu Francie a Francouzů, kolonii Czechia, Svatopluku a mnohém jiném… Také o klíčovém politickém dělení dneška!

Vzhledem k zaměření Délského potápěče nejprve k Vašemu kontaktu s Alainem de Benoistem. Jak k němu došlo? Čím Vás zaujal a co jste od něho četl?

Na Benoista jsem narazil, když jsem si v Paříži mapoval francouzskou intelektuální scénu. Vedle jeho kritiky liberalismu a lidských práv, což byla témata, která jsou mi dlouhodobě blízká (kritiku liberalismu jsem otevřel již v Politice nezájmu), mne zaujal intelektuální vliv a respekt, kterému se v určitých kruzích těší a zároveň naprosté zavržení ze strany intelektuálního mainstreamu, jehož nositeli jsou univerzity a hlavní média. Jako velvyslanec jsem ho pozval na oběd a čas od času jsme se viděli. Mimo jeho spisů věnovaných liberalismu a lidským právům mne zaujala jeho kniha Být pohanem. Umožnila mi nově promyslet duchovní alternativu, kterou jsem již několik let hledal. Podstatná část mého Podvojného světa by nevznikla bez intelektuálního setkání s jeho myšlenkami. Ale také se mi líbil respekt, s nímž psal o některých levicových myslitelích jako Sorel či Michéa.

To na Vaše pozvání v roce 2019 Alain de Benoist přijel, aby v rámci festivalu Colours of Ostrava vystoupil na diskuzním fóru Melting Pot?

Ano, hrál jsem v tom roli. Akci jsem neorganizoval, ale doporučil jsem Benoista Lubomíru Zaorálkovi, který tehdy měl možnost program Melting Pot utvářet.

A jak to proběhlo?

Continue Reading

Autentický, tj. kontinentální konzervativec se distancuje od angloamerického pseudokonzervativismu. Staví se daleko důsledněji proti liberalismu, jehož heslem se stalo: volnost, rovnost, bratrství.

Autor: Jiří Hejlek

Nacházíme se v situaci, která si vyžaduje nové myšlenkové zakotvení politického jednání. Bývá dnes obvyklé operovat v této souvislosti s pojmem „konzervativismu“. Stavíme se tak proti vládnoucímu liberalismu, který sice instinktivně odmítáme, ale většinou přejímáme jeho myšlenková schémata a jazyk, a tak setrváváme pod jeho vlivem. Vynikající ruský politický filosof Alexandr Dugin si je dobře vědom úskalí, na která konzervativismus naráží, a proto raději svou teorii nazývá „čtvrtou politickou teorií“, jíž navazuje na konzervativní tradicionalismus. První a v současnosti vítěznou a zároveň odcházející teorií je liberalismus, vůči němuž je třeba se vyhranit. Druhou je socialismus a komunismus, který zemřel ve svém pokročilém věku vyčerpáním, zatímco třetí teorie, tj. fašismus v širším slova smyslu, zemřel mlád na své choroby. Ani na jednu ze dvou posledně jmenovaných už nelze navázat v celku, ačkoliv v nich lze nalézt pozitivní prvky. Hledejme tedy čtvrtou teorii. Potud Dugin. Ještě je třeba podotknout, že se opírá o ty neúctyhodnější konzervativce, jako je v současnosti Alain de Benoist a v minulosti Arthur Moeller van den Bruck, Oswald Spengler nebo Carl Schmitt.

Continue Reading

Stačilo! mělo šanci stát se silou, která by obnovila tradici české národní levice – tedy hnutí, které by spojovalo důraz na suverenitu, ekonomickou demokracii a sociální spravedlnost. Místo toho však podlehlo vábení oportunismu, personální prázdnotě a kulturní negaci.

Autor: Karel Alexa

Text je reakcí na poněkud plytký, ale spíše provokativní text Jiřího Boudníka. Pan Boudník měl být více konkrétní než ironický. Jestli svým textem chtěl jenom vzbudit určitou pozornost, pak blahopřeji.

Zaslechl jsem: „von ten Fiala je následek všech těch průserů a Klausových rozkrádaček, který se táhnou vod devadesátek a co dělali komunisti? Seděli ve sněmovně jak bafuňáři přes 30 let a teď budou s bývalýma liberálama dělat Ordnung?“. Říkal to přibližně 75letý senior na setkání SPD v Praze v roce 2024. Je to zajímavý postřeh, protože nám sděluje, že Fiala prostě přijít musel, a to že přišel je vina také české levice, jejíž zbytky se snaží formovat v uskupení Stačilo!.

Hnutí Stačilo!, které se zformovalo v reakci na hlubokou společenskou a ekonomickou krizi české společnosti původně v prostředí KSČM, ČSNS a několika liberálů (SN-SD), se na první pohled profiluje jako síla hájící národní suverenitu a sociální spravedlnost – tedy hodnoty, které by v klasickém pojetí tvořily pilíře nekosmopolitní levicové politiky. Přes deklarativní rétoriku však vykazuje řadu hlubokých ideových, strategických a personálních slabin, které zpochybňují jeho schopnost stát se nositelem autentického levicového a zároveň národně zakotveného hnutí. Cílem tohoto textu je poukázat na hlavní rozpory a limity Stačilo!, a to v kontextu národně levicové tradice, která má v českém prostředí dlouhou, ale dnes opomíjenou kontinuitu – sahající od R-U monarchie, přes první republiku, státní socialismus až po národně levicovou kritiku globalizace a neoliberalismu v novém miléniu.

Continue Reading

„Rodina je nejmenší, ale nejcennější jednotkou v celé státní struktuře.“ – Georg Sluyterman von Langenweyde (1903)

Autor: Tomáš Lofo Lofaj

Rodina sa dnes nachádza na rázcestí. Cesta vľavo (ekonomicko-politicky) smeruje k progresívnemu moderno-sociálnemu ekonomickému modelu, ktorý a priori nemá žiadnu oporu v minulosti – dejinách. Vychádza z čisto ekonomických potrieb pre dnešnú kapitalistickú spoločnosť, ktorá manželstvo ako zväzok potrebuje už len pre uľahčenie byrokratického aparátu – dedenie, rozvody, adopcie atď. Rodinu teda berie ako základný ekonomický faktor pre štát. Rodina – manželstvo – rodičovstvo – tradície 1] a posteriori majú oporu v dejinách. Ide o poslanie vychovávať svoje deti v čo najlepších ľudí, viesť ich životom a pripraviť ich na životné výzvy. Táto cesta nepotrebuje žiadne označenie pravého či ľavého smerovania, je to totiž tradičná rodina, kde neexistujú križovatky vytvorené politicko-ekonomicko-abrahámskym videním sveta.

Continue Reading

Golda Rosheuvel jako královna Charlotte, manželka Jiřího III. a královna Spojeného království Velké Británie a Irska. (Seriál Bridgertonovi v produkci Netflix, 2024)

Autor: Václav Jan

– o obsesích světáčkovské pražské náplavy, dřevěném kačeru konzervativců a slušném člověku

Vyprávění tvoří vnímání světa. U dětí to bývalo vyprávění dospělých u kamen, za dlouhých zimních večerů, nebo když se dralo peří, vyprávění pohádek, příběhů, osudů, tradovaných v rodinách a kmenech po generace. Dnes je to u malých i velkých sugesce příběhů vyprávěných v televizích všeho typu. Chytří tvůrci dokážou propagandu dávkovat pomalu, nenápadně, a divák ji přijímá s jistou samozřejmostí, nebo i odporem, který ale slábne, jak je konzument postupně nahlodán pochybnostmi, že snad on nemá pravdu, že někde ustrnul, a že pravdu mají všichni ti, kteří kolem něj mluví úplně jiným jazykem. Oblíbení herci, moderátoři, moudří pánové v historických dokumentech. Kamarádi, učitelé, novináři. Jeho vlastní děti. Každopádně dospívá do stavu, kdy mu připadá lepší mlčet a smířit se, než si dělat problémy bez šance na změnu reality, zato s jistotou vnitřního neklidu a izolace.

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Jeroným Černý

Dne 7. dubna 2025 uplyne čtyřicet let od úmrtí Carla Schmitta, jednoho z nejvlivnějších a nejvýznamnějších politických a právních myslitelů 20. století. Schmittova analýza suverenity, politické teorie a vztahu mezi právem a mocí je dnes stále relevantní, zvláště když se podíváme na geopolitické rozdíly mezi Evropskou unií a politickými systémy, které vykazují větší rozhodovací akceschopnost – například trumpovským či putinovským cézarismem. Jeho koncepce nepřítele, suverénního rozhodování a kritika liberalismu nabízejí cenné nástroje k pochopení současného úpadku evropské liberální moci, čehož jsou si vědomi např. čínští, japonští či ruští státovědci.

Carl Schmitt se narodil 11. července 1888 v Plettenbergu, městě v pruské části Německa, do katolické rodiny nižší střední třídy. Jeho rodiče byli zbožní katolíci a tento náboženský vliv hrál klíčovou roli v jeho rané výchově i v intelektuálním formování. Vyrůstal v prostředí, kde se katolická identita stavěla do opozice vůči protestantské dominanci v Prusku, což formovalo jeho skepticismus vůči liberalismu a parlamentarismu. Podle Reinera Schürmanna (Heidegger on Being and Acting, 1987) byla Schmittova nedůvěra k sekulárnímu liberálnímu univerzalismu zakořeněna právě v tomto katolickém partikularismu, který není monistický.

Continue Reading

Každá podobná scéna má svého podivína v klobouku a Bobošíkovou, která se znovu vynoří před volbami jako zombie a dá smrtelný polibek každému politickému projektu.

Autor: Jiří Boudník

Bývalý diplomat Petr Drulák kdysi rozjel projekt, který mohl nést trochu naděje na vytvoření skutečně levicové alternativy k progresivistickému blouznění. Mohl, ale nemá. A mít nebude. Protože tento pokus přitahuje sortu lidí, jejichž největší intelektuální vzepětí končí vzpomínkou na dobu, kdy stát dával byty, pivo stálo tři kačky a šéf odborů měl větší slovo než premiér. Místo obrody autentické levice se vytvořil klub rozhořčených nostalgiků, kteří se dokážou sjednotit jen ve vzteklém brblání nad současným světem, zatímco vlastní pozitivní program jim zoufale chybí.

Dobrá, dejme tomu, že chtěl zahájit něco nového. Zkusil termín „konzervativní socialismus“. To je asi jako kdyby se vegetarián rozhodl otevřít steakhouse. Historicky se konzervatismus a socialismus vždy bily hlava nehlava, a ani dnes to nevypadá jinak. Místo důrazu na práci, odbory a sociální spravedlnost zbylo jen křečovité mávání pěstí proti progresivistům. A jestliže z nějakého levicového projektu zbude jen to, čemu tleskají klausisté, moTůrci a postavy zlodějen 90. let, pak se to nedá považovat za úspěch, ale spíš za politický ekvivalent sešrotovaného trabantu.

Continue Reading

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Autor: Ladislav Malý

– došlo do redakce! Z memoárů národního konzervativce…

Dny utíkají jeden za druhým a než se člověk naděje, rok je pryč; jak stárnu už roky ani nepočítám. Ve Vzpomínkách si vybavuji události svého mládí, kdy tělo nebolelo, člověk se z ranního probuzení těšil na očekávání kouzla života, svit slunce působil rozkoš, v zimě přikrylo zemi neuvěřitelné množství čistého sněhu. Příroda svým pravidelným koloběhem ukazovala na normálnost světa, to všechno odvál čas…

Prožil jsem celé období komunismu v Československu. I přes zdání jakési normálnosti světa, náš národ prožíval škaredou dobu. Ve své knize se snažím dost neuměle vykreslit čas svého mládí, přičemž se stylizuji do postavy Krištofa –, Krištof je moje literární alter ego. Snažím se uplynulý čas podávat tak, jak jsem ho na pozadí světového dění skutečně prožil a jak působil a ovlivňoval nejen můj, ale charakter nás všech, jimž bylo dáno v Československu žít. Byla to doba, která nás všechny svou neláskou pohltila, zatvrdila naše srdce a zatemnila mozek. Nedílnou součástí mého života bylo hledání správné životní cesty, popisuji svou cestu duchovního růstu a ukotvení v katolické církvi.

Continue Reading

Womp womp, Paki.

Autor: Morgoth

Ve slavném filmovém zpracování Kmotra je scéna, kdy se ambiciózní gangster Solozzo dozvídá, že přestože jeho pohůnci postřelili Dona Corleona pěti ranami, ten pokus o atentát přežil a zotaví se. Oddělat kmotra může vyřešit spoustu vašich problémů, ale když úkol zkazíte, musíte se připravit na nejhorší.

My Britové se dnes probouzíme do nového rána pod vládou nového šéfa zločineckého syndikátu poté, co se naše veselá banda internetových komentátorů a filozofů neúspěšně pokusila vyřídit starého bosse prostřednictvím kampaně Zero Seats (Nula křesel – pro torye). Cílem tohoto tažení bylo nadobro přelámat páteř nejstarší a nejzrádnější politické straně v dějinách s nadějí, že tím hodíme vidle i do ozubených kol systému samotného. Naneštěstí Peter Hitchens a finanční pobídky mířené na voliče poválečné generace podle všeho zafungovali jako kevlarová vesta systému, který si tak zachoval jistou míru stability. Zvláštní povaha tohoto tvrzení vynikne ještě viditelněji při pohledu na to, jak strana s více než 4 miliony hlasy získala slabší zastoupení v parlamentu než subjekt s 210 tisíci hlasů(!)

Continue Reading

„Neblahá loutkohra“ aneb karikatura systému francouzské třetí republiky ještě z doby krátce po jejím vzniku: nahoře vládnoucí bankovní kapitál, uprostřed jeho „symbolický analytik“, dole zástupci konzervativní pravice a pokrokářské levice. Voliči nepatří k jádru soustavy, obrázek je proto pomíjí.

Autor: Ladislav Olešovský

Takřka celých třicet let se demokracie (de facto liberalismus) bránila svým nejzarytějším, ale i domnělým protivníkům prostřednictvím tzv. antiextremistické politiky. Někdy byla tato politika řízena lidmi, kteří neznali a nerozuměli ideologickým základům různých spolků, hnutí či politických stran, a proto často zaměňovali pojmy extremismus, radikalismus, nacionalismus a neonacismus. Nicméně tato agenda měla jasný cíl, označit a dehonestovat společně s novináři razantní kritiky liberální demokracie již od devadesátých let, přičemž se nemuseli ani moc snažit, protože tzv. vlastenecký tábor byl a je složen z různých magorů, autistů (nemám nic proti autistům), narcisů a šotoušů.

Na bojujícím liberalismu (ne demokracii), známe Loewensteinovy a Schmittovy teorie, který si demokracii přisvojil, ochočil a neutralizoval podobně jako rudí v podobě lidové či socialistické demokracie, je ve své podstatě málo demokratického. Nepřítelem liberální demokracie je především demokrat – člověk, který respektuje názor druhého, ale je rovněž se ochoten postavit proti zjevným hloupostem a nepravostem a přistoupit k jejich jasnému odsouzení a možnému potrestání, člověk, který netrpí sociálněvědeckým surrealismem, který má oporu v nemocné mysli té části společnosti, kterou můžeme označit jako patologickou sedlinu, která nyní ovládá západní společnost a relativně úspěšně indoktrinuje střední Evropu. Demokratem může být každý. I autoritář je větším demokratem než progresivista. Progresivista usiluje o společnost prozářenou dobrem a chce mít nad dobrem kontrolu, aby se nevykloubilo, s dobrem totiž neumí zacházek každý, pouze lidé „dobří“. Nicméně je progresismus cenným zdrojem a zrcadlem společenských změn, zejména pro levici, která by v něm měla spatřovat svoji dějinnou příležitost.

Continue Reading

„Hvězdy“ BFI Flare, Londýn. Za jak dlouho to bude podobně vypadat ve Zlíně? Nakročeno je slušně.

Autor: A. J. Tůma

Oficiálně se ta akce jmenovala Zlín Film Festival 2023 – mezinárodní festival pro děti a mládež, a proběhla jako každoročně na začátku června v Baťově městě. Podle organizátorů se jedná o nejstarší, největší a nejvýznamnější filmovou přehlídkou svého druhu na světě, jejímž posláním je nejen bavit, ale také prostřednictvím filmu vzdělávat, rozšiřovat povědomí o okolním světě, rozvíjet estetické, sociální a morální cítění.

Partnery festivalu jsou např. Ministerstvo kultury, Česká televize, Zlínský kraj a jiné instituce i soukromé firmy.

Typický film, uváděný letos na tomto festivalu, má asi takovouto anotaci:

Continue Reading

Autor: John Morgan

Jak jsem uvedl ve svém předchozím článku, kde jsem proběhnuvší maďarské volby zasadil do širšího kontextu, očekávání pravice byla skromná. Průzkumy sice naznačovaly, že Viktor Orbán a jeho strana Fidesz s největší pravděpodobností budou vládnout i čtvrté volební období v řadě (celkově páté), ale průzkumy se často mýlí. Mnozí se obávali, že levicově-liberální opozice, která poprvé vystupovala jako jednotný blok, by ho mohla sesadit, nebo přinejmenším snížit podporu Fideszu a upřít mu nadpoloviční většinu v parlamentu, které se těší nepřetržitě od roku 2010. Hněv levice nad Orbánovou dlouholetou nadvládou v zemi narůstal a všeobecně se věřilo, že to požene liberální voliče, aby k volbám přišli v nebývalém počtu.

Ještě pravděpodobnější se zdálo – opět podle průzkumů – že nová radikálně pravicová strana Mi Hazánk (Naše vlast), která vznikla krátce po volbách v roce 2018, aby zaplnila prázdné místo po někdejší radikálně pravicové, dnes liberálně středopravicové straně Jobbik, nezíská 5 % hlasů potřebných pro vstup do parlamentu.

Průzkumy se ovšem mýlily – poměrně značně.

Continue Reading

Úvodní část eseje najdete zde.

Autor: Collin Cleary

V první části své eseje jsem se věnoval Haidtovu argumentu, že morálka se vyvinula jako reakce na různé „adaptivní výzvy“. Z těch se etablovalo několik „morálních základů“ spojených s péčí, férovostí, loajalitou, autoritou, posvátností a svobodou. Ctnosti jako starostlivost, důvěryhodnost, vlastenectví, zbožnost a zdrženlivost vznikly v určitém slova smyslu jako vyjádření těchto základů. Odlišné společnosti ale kladly na tyto základy odlišný důraz a necenily si všech ctností stejně. Haidt se věnuje především jedinečnosti moderního Západu, jehož společnosti rozvíjejí a zdůrazňují pouhou polovinu jím popsaných morálních základů. Konzervativní část západní společnosti, však „přijímá“ na kompletním morálním spektru, a její morálka se v tomto ohledu podobá těm nezápadních společností, jež si cení rodiny a skupiny nad jednotlivce. Podle Haidta se morálka jako taková vyvinula jako nástroj k utužení skupinové soudržnosti. Jak se pokusím ukázat v následujících odstavcích, jeho teorie nám vkládá rukou prostředky k rázné kritice západní liberální morálky.

Tato poslední věta snad leckterého čtenáře mohla překvapit, neboť z první části článku mohli nabýt dojmu, že Haidtovy pozice vedou spíše k relativismu. Opakuji ale, že jeho „morální základy“ představují jen vymezení jistého výčtu „oblastí lidského života“, s nimiž se morální soustavy odlišných kultur nějak musejí vypořádat. Problémem však je, jak velmi odlišně se k nim stavějí. Je-li morálka záležitostí velice základních, vrozených „chuťových receptorů“, k nimž různé kultury (a ještě menší jednotky) přiřazují odlišný obsah, těžko bychom mohli ospravedlnit jakoukoliv objektivně pravdivou morálku (tj. platnou nezávisle na tom, čemu různé národy a kultury věří). Pokusím se předvést, že to takto svým způsobem skutečně je – ale v jistém ohledu také není. Haidtovy postřehy nám ve skutečnosti dávají pevné opodstatnění postavit morální pozice některých kultur nad jiné. Ve své argumentaci ovšem hodlám zajít o něco dále než Haidt.

Continue Reading

Autor: Collin Cleary

Bývalý liberál Jonathan Haidt je profesorem etického vedení na Sternově ekonomické fakultě Newyorské univerzity. Nedávno přišel s novou knihou The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas are Setting up a Generation for Failure (Rozmazlená americká dušička aneb jak dobré úmysly a špatné nápady vysílají celou generaci na cestu neúspěchu; spoluautor Greg Lukianoff), která se stala bestsellerem a jistě stojí za přečtení, to hlavní však obsáhnete už z pohledu na přebal: opovrženíhodně slabošská generace křehotinek, vytvořená katastrofální ochranou před veškerými výzvami a nesnázemi. Nic moc, jak by řekl prezident (Trump).

V této eseji bych se ovšem rád podíval na Haidtovo starší a ne tak masově populární, podle mě ovšem nesrovnatelně důležitější dílo Morálka lidské mysli: Proč lidstvo rozděluje politika a náboženství. Oficiální smysl vzniku této knihy je uveden v jejím podtitulu: Haidt se zde pokouší nalézt odpověď na otázku, proč jsme (konkrétně tedy my, Američané) tak ostře rozděleni ideologií. Kniha sice vyšla už v roce 2012, nemusím ale asi sáhodlouze dokazovat, že její obsah je dnes aktuálnější než kdy předtím. Autor ovšem nabízí mnohem víc než jen odpověď na (ne)slavnou otázku Rodneyho Kinga „Můžeme spolu všichni vycházet?“ (na niž Haidt odkazuje hned na první straně). Jeho analýza toho, co nás rozděluje a jak bychom se mohli znovu zcelit, se v konečném hodnocení ukazuje jako nejméně působivá část knihy. Jeho závěry, kterými se budu zabývat ve druhé části své eseje, jsou pak bez velkého přehánění naivní.

Continue Reading

Těžko si představit záludnějšího a obávanějšího protivníka, než mongolské hordy na vrcholu své moci…

Autor: Nicholas R. Jeelvy

Kyle Rittenhouse byl shledán nevinným ve všech bodech obžaloby během pozorně sledovaného procesu, který zkoumal jeho konání při loňských nepokojích, kdy ve wisconsinském městě Kenosha zastřelil dva teroristy z Antify a dalšího zranil. Dobré shrnutí faktů procesu si můžete poslechnout třeba tady. Patříte-li mezi ostřílené disidenty, asi jste slyšeli také o soudu s „joggerem“ v Georgii a civilním řízení v Charlottesville, pro nově příchozí však si však stručně shrňme, o co v těchto případech vlastně jde.

V oněch dávných kouzelných časech, tedy v únoru 2020, se černošský kriminálník jménem Armed Robbery – někdy mylně psáno jako Ahmaud Arbery – (slovní hříčka, výslovnost jména zabitého černocha se skutečně podobá výrazu „armed robbery“, tedy „ozbrojená loupež“ – pozn. DP) vydal do rozestavěného domu na předměstí s úmyslem něco ukrást. Na sobě měl pracovní boty, podle médií se ovšem byl jen tak proběhnout. To byla jeho krycí historika, když kradl nebo si vytipovával stavby v sousedství, proto o něm místní mluvili jako o „joggerovi“ (běžec). Rodinné duo (otec a syn) Travis a Gregory McMichaelovi ho konfrontovali a pokusili zadržet. Vysloužilý policista Gregory McMichael v něm totiž poznal známou firmu ze svých dní u sboru. Armed Robbery, v projevu inteligence a sebekontroly typické pro americké černochy, se Travisovi pokusil vyrvat z rukou jeho brokovnici. V následné potyčce byl zasažen třemi výstřely ze zbraně a jeho slibně se rozvíjející dráha zločinu tak byla předčasně uťata. V době vzniku tohoto článku se proces chýlí ke konci.

Continue Reading

Není to přece jen trochu moc?

Autor: Jonathon van Maren

Levicoví populisté po celém světě se odmítnutím LGBT ideologie stali nepřáteli západních uvědomělých („woke“) elit.

Během debaty pořádané  Nadací Edmunda Burkea před pár lety v Římě se kdosi zeptal Viktora Orbána, zda se považuje za populistu. Populista, odvětil maďarský premiér, je ten, kdo naslibuje lidem všechno možné a nic nesplní. Když ale někdo předloží program a následně ho uskutečňuje? To je jen demokracie.

Už dříve jsem si uvědomil, že z „populisty“ se stalo hanlivé označení pro každého, kdo se znelíbí progresivcům, v prvé řadě pro politiky se sociálně konzervativními postoji. V žádném případě ale není určeno výhradně pravici. Například na Maltě se k ochraně života hlásí politické strany všech odstínů, stejně jako v mnoha afrických a jihoamerických zemích.  Svého času panovala ve společnosti základní shoda na záležitostech života a rodiny, debata se vedla jen o ekonomických tématech.

Continue Reading