Několik dní po drtivém vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách (a obecněji po vítězství republikánů nad demokraty) jsme požádali Alaina de Benoista o jeho zasvěcený pohled na tuto globální bouři.
Breizh-info.com: Jaká je vaše bezprostřední analýza drtivého vítězství Donalda Trumpa?
Alain de Benoist: Když byl generál de Gaulle chválen za přednosti amerického politického systému, odpověděl: „Ve Francii je Nejvyšší soud lidem“. Donald Trump byl kandidátem dělnické třídy, a proto vyhrál. Bylo to vítězství o to významnější, že nad rámec hlasování volitelských shromáždění (které ve skutečnosti vůbec není demokratické) získal většinu hlasů voličů, a to se značným náskokem před svým ubohým soupeřem, což se mu v roce 2016 ani 2020 nepodařilo (a od roku 2004 se to nepodařilo žádnému republikánskému kandidátovi). Řečeno jinak, Trumpovo vítězství je především vítězstvím lidu nad establishmentem. U nás bychom mluvili o „periferní Francii“. 1] Na druhé straně Atlantiku je to vítězství kontinentální Ameriky nad mořskou Amerikou.
A konečně, a to už se zdůrazňuje méně, je to také vítězství konkrétní reference nad abstrakcí. Trump mluvil o Americe, jinými slovy o zcela konkrétní realitě, zatímco jeho protivník hovořil o velkých univerzálních pojmech – „demokracie“, boj za „svobodu“, „civilizace“ -, které jsou stejně jako všechny pojmy, jež neodkazují ke konkrétnímu, jedinečnému obsahu, jen prázdnými mantrami.
Následující text je překladem přednášky F. Roger Devlina z jarního setkání Counter-Currents 2023
Termín populismus se v Americe hojně rozšířil od vzestupu Donalda Trumpa, v Evropě pak ještě o něco dříve, jako negativně zabarvené zastřešující označení protiimigračních protestních stran. Po všelidovém hlasování o Brexitu a zvolení Trumpa prezidentem se v anglicky hovořícím světě vyrojily knihy o populismu jako houby po dešti. Vsadil bych si, že za mnoha z nich stojí zadání vypočítavých vydavatelů, kteří doufali ve snadný zisk z náhle módní materie. Během zimy 2018-19 se na webu Counter-Currents objevila série recenzí řady těchto nových titulů, sám jsem napsal čtyři z nich.
Celkem podle očekávání byla kvalit těchto publikací různá. Napsali je povětšinou chytří, tituly náležitě vyzbrojení akademici. Jednoho z nich jsem tehdy popsal, že „působí dojmem celoživotního ‚vzorného studenta‘, sběrače výsledků spojením vrozeného nadání, píle a absencí jakékoliv chuti zpochybňovat sebemenší aspekt vládnoucího přesvědčení doby.“ Tento profil mi přijde velmi typický. Akademické prostředí i dnes stále láká ambiciózní, vysoce inteligentní lidi, stále více však funguje jako systém sociální reprodukce pro verbálně orientovanou část manažerské třídy. Mladí lidé sem přicházejí v naději, že se stanou součástí vládnoucí elity, což ovšem předpokládá mj. přizpůsobení svého způsobu uvažování po vzoru těchto elit. Těžko tak v podobném prostřední můžeme očekávat smělé výzvy hegemonické ideologii. V některých oblastech poznání na tom příliš nesejde, při studiu populistických trendů v západní politice nabývá však tato vlastnost zásadní důležitosti. Ať už populismus znamená cokoliv, stal se pro vládnoucí třídu nepochybně výzvou. A podobně jako byste se asi při hledání nejpádnější kritiky katolické církve neobrátili na Vatikán nebo se nevyptávali Usámy bin Ládina na slabá místa islámského radikalismu, neměli by se zájemci o pochopení výzvy, již populismus představuje pro elity, obracet na elitní instituce vysokého učení. Z jistého odstupu by nás tak měly slabiny tohoto díla překvapovat méně než jeho občasná silná místa.
Pohled filosofa a člověka, který čtvrt století pracoval v těžkém průmyslu jako manažer a podnikatel.
V posledních několika letech sledujeme v Evropě mohutnou vlnu úspěchů politických stran a hnutí, které se otevřeně staví do opozice vůči etablovaným stranám. Spojuje je přesvědčení, že současné uspořádání poměrů v Evropě je nadále neudržitelné, nemají-li být ohroženy životní zájmy evropských národů. Daleko citlivěji reflektují potřeby i mínění lidí ve svých zemích. V jejich programech najdeme různě odstupňované odhodlání opustit Evropský svaz (takto nazývám Evropskou unii) a obnovit státní suverenitu, odmítání uměle vytvořené měny euro, legislativní úpravy vedoucí k méně zprostředkovanému vlivu řadových občanů na veřejné dění, nechuť podílet se na válečných dobrodružstvích a zavržení multikulturalismu a politické korektnosti. To vše – i další programové body – je spojeno svorníkem snahy odvrátit invazi mimoevropských etnik na evropské území.
Jen občas těmito politickými body prosvítá jasněji formulovaná představa o ekonomické politice, natož aby taková politika byla sdílena většinou těchto politických sil. Z úst předních evropských představitelů tohoto politického tábora jsem slyšel spíše opakovat obvyklá klišé zastánců liberální ekonomiky o svobodném trhu, o volném pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu, ba o pokračování v politice volně plovoucích směnných kurzů. V současné situaci již můžeme vidět symptomy blížícího se rozpadu globálního ekonomického systému, který je právě založen na zmíněných principech. Zároveň je třeba si uvědomit, že tento kolaps souvisí s hodnotovým rozpadem naší civilizace obecně a s problémy, kterými se zabývají programy svobodných stran, jak právě byly popsány, zvlášť.
Jak jsem uvedl ve svém předchozím článku, kde jsem proběhnuvší maďarské volby zasadil do širšího kontextu, očekávání pravice byla skromná. Průzkumy sice naznačovaly, že Viktor Orbán a jeho strana Fidesz s největší pravděpodobností budou vládnout i čtvrté volební období v řadě (celkově páté), ale průzkumy se často mýlí. Mnozí se obávali, že levicově-liberální opozice, která poprvé vystupovala jako jednotný blok, by ho mohla sesadit, nebo přinejmenším snížit podporu Fideszu a upřít mu nadpoloviční většinu v parlamentu, které se těší nepřetržitě od roku 2010. Hněv levice nad Orbánovou dlouholetou nadvládou v zemi narůstal a všeobecně se věřilo, že to požene liberální voliče, aby k volbám přišli v nebývalém počtu.
Ještě pravděpodobnější se zdálo – opět podle průzkumů – že nová radikálně pravicová strana Mi Hazánk (Naše vlast), která vznikla krátce po volbách v roce 2018, aby zaplnila prázdné místo po někdejší radikálně pravicové, dnes liberálně středopravicové straně Jobbik, nezíská 5 % hlasů potřebných pro vstup do parlamentu.
Následuje překlad Zemmourova projevu z videa, ve kterém ohlásil své rozhodnutí kandidovat ve francouzských prezidentských volbách v dubnu příštího roku. Video lze shlédnout jen přímo na YouTube. Přepis je přeložen přes anglickou verzi, případné korekce frankofonních mluvčích v komentářích uvítáme.
Celá Francie mluví o možné kandidatuře pravicového mediálního komentátora Érica Zemmoura v prezidentských volbách v dubnu příštího roku. Průzkumy mu už nyní přisuzují dvojcifernou podporu voličů a reálnou šanci překonat Marine Le Penovou i kandidáta konzervativců hlavního proudu, a tím si zajistit souboj proti úřadujícímu prezidentovi Emmanuelu Macronovi ve druhém kole.
Zemmour by podle těchto průzkumů v takovém případě získal asi 45 % hlasů. To sice na vítězství zjevně nestačí, ale s podobným předstihem se skoro totožné podpoře těšily i Brexit a Donald Trump před svými triumfy v roce 2016.
Kdo ale Éric Zemmour vůbec je? Ve Francii patří mezi známé mediální postavy dlouhá léta. Přirovnal bych ho k [americkémukonzervativnímu komentátorovi] Tuckeru Carlsonovi: v podstatě jediný hlas v televizních zpravodajských médiích, které efektivně, byť povětšinou nepřímo, hájí zájmy etnického jádra země.
Levicoví populisté po celém světě se odmítnutím LGBT ideologie stali nepřáteli západních uvědomělých („woke“) elit.
Během debaty pořádané Nadací Edmunda Burkea před pár lety v Římě se kdosi zeptal Viktora Orbána, zda se považuje za populistu. Populista, odvětil maďarský premiér, je ten, kdo naslibuje lidem všechno možné a nic nesplní. Když ale někdo předloží program a následně ho uskutečňuje? To je jen demokracie.
Už dříve jsem si uvědomil, že z „populisty“ se stalo hanlivé označení pro každého, kdo se znelíbí progresivcům, v prvé řadě pro politiky se sociálně konzervativními postoji. V žádném případě ale není určeno výhradně pravici. Například na Maltě se k ochraně života hlásí politické strany všech odstínů, stejně jako v mnoha afrických a jihoamerických zemích. Svého času panovala ve společnosti základní shoda na záležitostech života a rodiny, debata se vedla jen o ekonomických tématech.
Počátkem roku pronikly do francouzských médií výsledky vysoce utajovaného průzkumu, podle něhož by v případě volby mezi nacionalistickou lídryní Marine Le Penovou a obnošeným globalistickým prezidentem Emmanuelem Macronem 48 % Francouzů upřednostnilo v čele země právě Marine. Ta nikdy předtím nestála podle věrohodných zpráv takto na dosah vítězství. Podle autorů průzkumu se do této pozice dostala díky tomu, že se jí povedlo naklonit si asi třetinu středopravých voličů, v kombinaci s masovým zdržením se levicových voličů, kteří by normálně hlasovali pro Macrona jako „záštitu proti nástupu fašismu“.
… aneb kdo koho vlastně řídil v případě Jeffreyho Epsteina?
Příběh zesnulého pedofila a pravděpodobného izraelského špiona Jeffreyho Epsteina ani s jistým odstupem nepřestává fascinovat, neboť navzdory tvrzením oficiálních míst o důsledném vyšetření skandálů vyšlo dosud na světlo jen málo pravdy. Případ údajně zůstává otevřený a má se za to, že vyšetřovatelé z ministerstva spravedlnosti byli schopni podrobněji se zabývat některými aspekty událostí. Velkou část vyšetřování zabírá přezkum konání čtyř státních zástupců zapojených do vyjednávání s Epsteinem a jeho právníky v letech 2007-2008. 22 měsíců trvající přezkum odboru ministerstva spravedlnosti pro profesní odpovědnost (Office of Professional Responsibility, OPR) byl uzavřen 12. listopadu (2020) vydanou zprávou v rozsahu 350 stran.
Ministerstvo si našlo obětního beránka za to, co mnozí označují jako závažné profesionální selhání, včetně možné korupce vysoce postavených veřejných představitelů. Podle očekávání se jím stal Alexander Acosta, státní zástupce ve floridském Miami, kde se Epsteinův případ projednával. Přezkum OPR na základě zhodnocení vnitřní komunikace státních úřadů i té mezi státním zastupitelstvem a Epsteinovým týmem prestižních právníků dospěl k závěru, že Acosta projevil při práci na Epsteinově případu „špatný úsudek“. Neinformoval oběti ani jejich právní zástupce o vývoji případu podle zákonem stanoveného postupu a oslyšel hlavního vyšetřovatele i agenty FBI, podle nichž si Epstein měl odsedět delší dobu za mřížemi. Dokonce ještě před dovršením vyšetřování předložil Epsteinovi vysoce výhodnou dohodu. Vyšetřování OPR také zjistilo, že řada e-mailů, které by pomohly procesnímu postavení žalobců, nebyla jejich obhájcům zpřístupněna, což autoři zprávy připsali na vrub „technické závady“.
Národní stát můžeme definovat jako průsečík lidu, území a suverenity. Je-li tato „triangulace“ ohrožena, ocitá se v nebezpečí samotný stát.
Samozřejmě není žádným tajemstvím, že v západním světě idea lidu čelí už několik generací těžkým útokům: levice, progresivci a liberálové (nenazývejme je prosím „kulturními marxisty“ – nejsou ani „kulturní“, ani „marxisté“) usilovně pracují na likvidaci ideje „vlasti“, sdílených hodnot, etnické soudržnosti atd.
Totéž lze ovšem říci i o konceptu teritoria. Posvátnost národních hranic dnes už naprosto rutinně narušují internetové velmoci, lodě nevládních skupin přistávající u břehů nebo korporace, které si vybírají, kde vyrábět, prodávat, kde zneužívat státní pobídky i kde (ne)platit daně.
Jednoznačně nejdůležitější je však suverenita, tedy schopnost státu dospívat ke svým vlastním rozhodnutím a vykonávat je.
Nejběžnějším nařčením bývá označení populismu za „antidemokratický“
Autor: Greg Johnson
Populisté usilují o to vyrvat lidovládu z rukou zkorumpovaných elit. Ty se přirozeně brání: nejběžnějším nařčením elitních komentátorů bývá asi označení populismu za „antidemokratický“. Jak píše Yascha Mounk, populismus staví problém jako „lid versus demokracie“. Chci však ukázat, že populismus není antidemokratický, nýbrž antiliberální. (Viz také recenzi Mounkovy knihy Lid vs. demokracie z pera Donalda Thoresena.)
Řada kritiků populismu jej obviňuje, že je skrytou formou bělošské politiky identity, kritikové bělošské politiky identity ji zas označují za populistickou. Populismus a bělošská politika identity tak sice jsou dva samostatné fenomény, jež se ovšem někdy překrývají. Rád bych ale prokázal svou tezi, že populismus se s politikou bělošské identity vzájemně doplňují, takže nejsilnější formy bělošské politiky identity jsou populistické a nejsilnější formy populismu zas identitární. Nejprve si však musíme vyjasnit, co to vlastně populismus je.
Francouzský občanský nacionalista a antisionistický intelektuál Alain Soral byl minulý týden potrestán dvěma roky odnětí svobody za sdílení rapového videa „Gilets-Jaunes”.
Klip (na Youtube nemusí vydržet věčně…) se nese v duchu typickém pro Žluté vesty: zaznívají tak výpady proti francouzským médiím, politickým i finančním elitám i volání po přímé demokracii, především ve formě známého návrhu referenda z občanské iniciativy (Référendum d’Initiative Populaire, RIC).
Autor videa vyzývá také k anulaci zákona o bankách z června 1973, známém jako „Pompidou-Rothschildův zákon“ podle tehdejšího francouzského prezidenta a investiční banky, pro niž před vstupem do politiky pracoval. Podle kritiků uvrhla tato norma Francii do dluhového otroctví, protože namísto finanční soběstačnosti prostřednictvím národní banky vytvořila podmínky pro závislost země na půjčkách na finančních trzích.
Smrt Jeffreyho Epsteina vysvětlena jednoduchou infografikou
Autor: Greg Johnson
Když Jeffrey Epstein 10. srpna 2019 zemřel, kvůli lidem, které mohl kvůli zapojení do jeho zločinů potopit, byl jedním z nejdůležitějších vězňů světa.
Epstein byl obviněn z mnohonásobného kuplířství a spiknutí za účelem nabízet nezletilé k sexu. Nebyl to ale žádný obyčejný zvrhlík ani pasák. Epstein vládl nesmírným majetkem záhadného původu. Přestože byl označován za finančníka, měl jediného známého klienta, Lese Wexnera, vlastníka Victoria’s Secret a dalších společností.
Bělošský nacionalismus má za cíl přesvědčit bělochy, že se nám bude žít lépe odděleně od nebělochů. Terorismus mu škodí a naopak pomáhá našim nepřátelům.
Autor: Greg Johnson
Teroristické akty bělošských nacionalistů – jako bylo vražedné řádění Brentona Tarranta na Novém Zélandu nebo podobné zločiny Roberta Bowerse a Dylanna Roofa— bělošskému nacionalismu škodí a naopak pomáhají našim nepřátelům, a to dokonce přinejmenším čtvero způsoby.
Pravicové populistické strany jsou pro vlastence důležité, jelikož jde o jediné politicky významnější subjekty, které na Západě vystupují proti imigraci. To však ještě neznamená, že by všichni pravicoví populisté ze zásady odporovali veškeré migraci. Dokonce lze bez většího přehánění říct, že jejich současné politické požadavky by ještě před několika málo lety z velké části byly naprosto přijatelné pro strany umírněné pravice a dokonce i levice.
Escudo Identitário (Identitářský štít) a jejich symbol
Autor: Eordred
Guillaume Durocher před nějakou dobou pořídil rozhovor s holandskou aktivistickou skupinou Erkenbrand, aby ji představil širšímu okruhu čtenářů, a také pomohl propagovat jejich každoroční konferenci. V podobném duchu bych dnes rád trochu pomohl mladé organizaci, kterou jsem nedávno objevil. Jsou z Portugalska a říkají si Escudo Identitário, neboli Identitářský štít. S potěšením jsem tak uvítal, že se pravicovým idejím daří i na Pyrenejském poloostrově, který se od 70. let minulého století stal nezpochybnitelnou baštou levice.
Éordred: Má „identitářská“ část vašeho názvu původ v širším identitárním hnutí? Kde se Escudo vzalo, jaké jsou jeho kořeny a kam byste se zařadili ideologicky?
Escudo Identitário: Nemáme sice oficiální kontakty s žádnou z identitárních skupin, ale hlásíme se k této ideologii. Podporujeme také všechny evropské identitární iniciativy. Escudo vzniklo v roce 2017 poté, co se komunistický studentský spolek na Faculdade de Ciências Sociais e Humanas da Universidade Nova de Lisboa (fakulta sociálních věd Nové lisabonské univerzity) rozhodl narušit průběh konference o koloniálních dějinách, pořádané jinou vlasteneckou skupinou. Když se zprávy o narušení akce rozšířily, mnozí ze studentů, kteří ji chtěli navštívit, se spolu přes internet začali domlouvat na možné reakci. Vzali jsme univerzitu „útokem“, postavili se levičáckému spolku a předložili sepsané hlavní body protestu děkanovi. Vyvolalo to tehdy hodně rozruchu v médiích a portugalský prezident i parlament, aniž by se nějak namáhali s ověřováním faktů, náš údajně násilný protest odsoudili.
Předseda strany Forum voor Democratie Thierry Baudet (*1983)
Autor: James Kirkpatrick
Před dvěma lety bylo Fórum pro demokracii (Forum voor Democratie) jen dalším novým okrajovým politickým uskupením nizozemské politiky. Dnes má po rozhodném vítězství v nedávných volbách nakročeno k tomu stát se největší stranou v holandském senátu. Vývoj i celý model strany Fórum pro demokracii nabízejí cenné lekce pro vlastence napříč Evropou a Západem.
Předseda Fóra Thierry Baudet, vzdělaný a charizmatický muž, se velice umně dokáže vypořádat s nepřátelskými médii, odhodlanými vykreslit ho jako „fotogenickou evropskou tvář politiky alternativní pravice ve stylu Donalda Trumpa“. Hlavu větší části novinářského stavu zamotal také klasickým odkazem ve svém vítězném projevu, když vyhlásil, že „Minervina sova přistála“. Jeden nizozemský novinář pak nelenil věnovat celý rozboru „neobvyklých“ Baudetových výroků, jehož cílem pochopitelně bylo ukázat čtenáři, jak rasistické a ohavné tyto výroky ve skutečnosti jsou. Baudet mluvil například o „boreálním světě“, který trhají na kusy a ničí právě ti, kdo jej měli ochraňovat. Hlídacím psům demokracie neušlo, že takto „pravicoví nacionalisté mluví o… árijské rase“.
Když novináři i akademici takto panikaří, nejspíš děláte něco správně. Corné Hanssen z Utrechtské univerzity se tak na Facebooku ptal: „Volkerte, kde jsi?“ Na mysli měl Volkerta van der Graafa, který v roce 2002 zavraždil holandského populistu Pima Fortuyna. (Odpověď mimochodem zní, že van der Graaf byl v roce 2014 podmínečně propuštěn po odkroucení 11 let z osmnáctiletého trestu.)
Matteo Salvini na tiskové konferenci poté, co opilý marocký recidivista zabil dva Italy
Autor: Guillaume Durocher
To, že nejpříznivější zprávy z prostředí západoevropské politiky budou přicházet z Apeninského poloostrova, jsem přiznám se skutečně nečekal. Kdo mohl tušit, že nesourodá vláda vzešlá z loňských voleb – nestálá koalice nacionalistické Legy Mattea Salviniho a vágně populistického Hnutí pěti hvězd – vydrží tak dlouho a dosáhne tolika úspěchů? Italský parlamentní režim je přece proslulý svou nestabilitou a častým střídáním vlád. Přesto jde zatím tento nezvyklý slepenec od úspěchu k úspěchu.
Globalisté, především instituce Evropské unie a různé proimigrační nevládní organizace, často přímo či nepřímo zapojené do sorosovských struktur „otevřené společnosti“, přijali za svou fakticky zločinnou politiku. Jejich cílem totiž nebylo snížit počty ilegálních imigrantů, ale „vyřešit“ problém „záchranou“ migrantů ještě na moři, na dohled severoafrického pobřeží, a tak rozdrolit vnější hranice Evropy i jednotlivých zemí.
Časopis Le Point patří k vlajkovým lodím francouzského konzervativního „pravého středu“. Na titulní stránce jednoho z prosincových čísel se objevil titulek „Francie čelí svým dějinám: 1648, 1789, 1830, 1848, 1871… čtyři století revolucí“.
Výtvarným motivem obálky pak byl obraz Pierre-Jérômeho Lordona, na kterém se v pařížské Rue de Babylone lid střetává s vojskem během revoluce 1830. Snad právě tam se inspiroval někdejší Chiracův ministr Luc Ferry, když před několika dny volal po intervenci armády a vyzýval policii, aby na Žluté vesty začala střílet ostrou municí.
Nebuďte ale překvapení, když o tom v televizi neuslyšíte, ani se nikde nedozvíte, že míra policejních represí a násilností ve Francii, měřená počty mrtvých, zraněných a zatčených, už nyní přesáhla vše, co země zažila od roku 1968. Překvapovat by vás nemělo ani to, že nevíte o nové kampani Žlutých vest, vyzývající k bojkotu bank, nebo že jste byli vedeni k víře, že hlavním tématem protestů jsou ceny pohonných hmot nebo výše minimální mzdy.
Vzestup identitárního hnutí je zdrojem naděje pro Západ. Mladí napříč Evropou se vydávají do ulic bránit své národy a přitom postupně vytvářejí celou disidentskou subkulturu.
Kniha Portugalce Josého Pedra Zúqueteho The Identitarians: The Movement Against Globalism and Islam in Europe (Identitáři: Hnutí proti globalismu a islámu v Evropě) přináší dosud nejpodrobnější a nejobjektivnější v angličtině dostupnou analýzu hnutí. Během posledních několika let se sice na pultech knihkupectví objevila řada prací na téma nacionalismu, ty si však namísto přesného popisu často pomáhaly spíš různými pejorativními nálepkami.
Dr. Zúquete z Institutu sociálních věd Lisabonské univerzity však nehledá žádná z kontextu vytržená vyjádření a místo toho raději nechává hovořit samotné identitáře. Vysvětluje intelektuální kořeny hnutí, jeho cíle, reakci na globalismus i radikální islám, postoj k otázkám rasy i národní suverenity a zamýšlí se nad jejich budoucností.
Autor se podrobně věnuje dvojici hnutí: hnutí mládeže Generace Identity s kořeny ve Francii a italské CasaPound. Sice je obě označuje za identitářské, ale pečlivě mezi nimi rozlišuje. Generace Identity prosazuje panevropské pojetí činnosti, nevyhýbá se otázce rasy, ale distancuje se od fašismu. CasaPound je pak nacionalistická, rasu příliš neakcentuje, hlásí se ovšem k odkazu italského fašismu.
21. prosince 1945 zemřel ve vojenské nemocnici v Heidelbergu legendární americký generál George S. Patton. Mezi spojeneckými veliteli za 2. světové války vynikal svou smělostí a iniciativností. Jeho ostrý antikomunismus ho uvrhl v nemilost, zemřel na následky automobilové nehody v okupovaném Německu, což někteří shledávali podezřelým.
21. prosince 1942 zemřel v New Yorku židovský „otec moderní americké antropologie“ Franz Uri Boas. Vliv neúnavného bojovníka proti hereditarismu, „vědeckému rasismu“, eugenicei starší biologické antropologické tradici pokračoval dlouho po jeho smrti, z velké části díky činnosti jeho studentů na předních amerických univerzitách.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
Autor: John Morgan
***
***
21. prosince 1945 zemřel ve vojenské nemocnici v Heidelbergu legendární americký generál 
21. prosince 1942 zemřel v New Yorku
Nejnovější komentáře