Cesta ke světlu…

Michal Semín (nar. 1967) je konzervativním publicistou a aktivistou katolického vyznání, publicistou, bývalým ředitelem Občanského institutu, s nímž se později názorově rozešel. V současnosti působí v rámci spolku Svatopluk, kde vede prut Tradice. Koncem 80. let se zapojil do činnosti Hnutí za občanskou svobodu a založil studentskou sekci Demokratické iniciativy, byl jedním ze svolavatelů studentské manifestace v listopadu 1989. Stál u zrodu řady iniciativ a spolků, vydává časopis Te Deum. Publikuje a přednáší doma i v zahraničí na témata, spjatá s politickou filosofií a sociální etikou. Patří mezi průkopníky domácího vyučování dětí. Žije na venkově, je otcem devíti dětí.

Jak se cítíš coby disident v minulém i současném režimu?

Nestěžuji si. Jsem od doby svého dospívání v zajetí honby za pravdou, bez ní si neumím život představit. Tím nechci říci, že ji vždy mám, bezpochyby se často mýlím, touha dobrat se pravdivého poznání o světě, o sobě, o smyslu života je však mým dlouhodobým hnacím motorem. A stejně tak si neumím představit, že když mám něco za pravdivé a správné, že bych se tím v životě neřídil. Samozřejmě netvrdím, že je mi to vždy příjemné, že s tím nebývá spojena i jistá bolest, způsobená předem nezamýšlenými a nevyhledávanými konflikty s lidmi, kterým svým postojem lezu na nervy, že i já někdy nebojuji s pokušením se zařadit do davu a předstírat, že svět kolem nás zase není až v tak hlubokém úpadku.

A jak se díváš na některé své tehdejší souputníky, kteří jsou naopak dnes režimními představiteli?  

Se směsicí nepochopení, lítosti a pohrdání. U každého je to namícháno jinak, a snažím se, aby ten třetí, nejméně vznešený pocit, nebyl dominantní. Přesto se neubráním nelaskavým myšlenkám, když vidím a slyším bývalé disidenty, jak si notují s eurobolševiky a totalitáři extremistického „středu“. František Kroupa, který spustil štvanici proti učitelce základní školy Martině Bednářové, byl sotva školou povinný, když jsem navštěvoval filosofický seminář v bytě jeho otce Daniela. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že za tři dekády později bude tato rodina, které jsem si tolik vážil, činit bezpráví jiným jen proto, že mají jiný politický názor, nevěřil bych.

Vlivem okolností ses coby konservativní katolík a národovec ocitl ve spolku Svatopluk s více méně bývalými internacionálními marxisty. Jedná se tedy o koalici jistě a bez pochyb dobře míněnou, definující se coby konzervativní odboj zprava i zleva proti nebezpečně zešílivšímu středu, o spolupráci podmíněnou dobou a okolnostmi, přesto… neseš ze své světonázorové pozice celou tu dosti nedohlednou šíři názorového proudu valícího se Svatoplukem a kolem něho opravdu s takovým klidem, jak to vypadá, nebo s tím musíš čas od času vnitřně zápasit?

Konečně se mne někdo na to zeptal (smích). Když mne někdy v létě 2022 oslovil Petr Drulák s myšlenkou založení politicko-ideově vyprofilovaného spolku, ve kterém by se sešli lidé z pravice i levice, byl jsem k tomu skeptický. Petra jsem varoval, že sebeupřímněji myšlené pokusy o jednotu tam, kde jsou ideová východiska značně rozdílná, zpravidla končí v eklektickém synkretismu, tedy ve smiřování nesmiřitelného. Nakonec jsem, s vědomím všech rizik, na tuto nabídku kývl s tím, že vždycky mohu odejít. Spolek existuje třetím rokem a já jsem velice rád, že jsem to tehdy Petrovi neodmítl. Oboustranně zjišťujeme, že některé přehrady byly v minulosti vytvořeny uměle a zbytečně, což je mimo jiné dáno tím, jak se po převratu v roce 1989 u nás pravice s levicí myšlenkově konstituovaly. Z řady důvodů jsme tehdy přijali anglosaské pojetí, v němž se pravice etablovala jako mírně konzervativní v oblasti společenských norem, ale veskrze liberálně v tématech ekonomických. Málokdy chtěl být jen konzervativní či jen liberální, „pravičáci“ se honosili oběma přívlastky. Po pětatřiceti letech mnozí z nich dospěli k závěru, že konzervativní společenské normy nejsou při plném zavedení neoliberální doktríny volného trhu a obchodu do praxe, ústící v diktát nadnárodní plutokracie, udržitelné. Patřím mezi ně, přičemž zjišťuji, že mám v hospodářské politice blíž k některým neliberálním receptům konzervativní levice než k tomu, co mi servírují tzv. pravicoví ekonomové, a mí noví přátelé z konzervativní levice zjišťují, že aby mohl existovat sociální stát, musí být zachována tradiční struktura společnosti, včetně přirozené rodiny, která je progresivistické levici dlouhodobě trnem v oku, dokonce si uvědomují, v naprosté většině, i společenský význam náboženství.

Takže jsi ani jednou o užitečnosti svatoplukovského spojování prutů nezapochyboval?

No, to říci nemohu. Mohou za to podzimní volby do sněmovny a propojení Svatopluku s hnutím Stačilo! Nebylo sice výlučné – podpořili jsme i SPD a jeho satelity – nicméně osobní angažovanost několika výrazných tváří spolku, na čele s předsedou, ve Stačilo! vytvořilo mediální fikci, že oba subjekty jsou takřka zaměnitelné. Co naplat, že jsem jezdil kampaňovat na podporu Tomáše Doležala z SPD a že nejpočetnější prut Tradice, jehož členové většinou sympatizující s nelevicovými subjekty, média vytvořila realitu jinou. Nicméně i s tím jsem se smířil. Mizerně mi ale bylo ve chvíli, kdy Stačilo! představilo svůj volební program, obsahující několik pro mne (a naštěstí pro celý Svatopluk) nepřijatelných proticírkevních pasáží, za které by se nemusel stydět ani ten nejzapálenější trockista. Přes veškeré ujištění Vidláka i Kateřiny Konečné, že to byla chyba, která bude po volbách napravena, jsem vycítil, že se Svatopluk ocitl na rozcestí. Kdyby hnutí Stačilo! ve volbách uspělo, ponechalo svůj program beze změny a Svatopluk by je za těchto podmínek dál podporoval, nezbylo by mi než se s ním – se slzou v oku – rozloučit.

Naštěstí je to jen hypotetická úvaha. Jednak věřím, že by mí levicově smýšlející přátelé Stačilo! k úpravě programu dotlačili, a jednak voliči rozhodli jinak, takže jsem byl tohoto nepříjemnému dilematu nakonec ušetřen.

Když jsi zmínil SPD a spol.: Máme tu populární pornografické video Jindřicha Rajchla. Není podstatné, zda je pravé. Důležité je, že jeho příznivci a vlivní zastánci dávají najevo, že i kdyby bylo, není to problém – nezmění na Rajchla názor. Prý je to jen jakási okrajová, navíc čistě soukromá záležitost. Ale neplatí snad, že být nevěrný své ženě, svému národu, otčině či bohu, jsou jen různé stupně téže lidské zkaženosti? Kdysi jsem napsal: Liberálové vědí, že rozruší-li morálku na jednom konci, zřítí se stavba celá. Neboť člověk s vyvrácenou „malou“ morálkou všedního dne logicky nebude schopen pěstovat ani morálku „vysokou“, fatálně propojenou s jeho osudem a civilizační kontinuitou.

Bohužel to vypadá, že v téhle pasti jsou už chyceni z většiny i ti, kteří se považují za antiliberály. Neboli co to s Tebou dělá, když dnes slyšíš Rajchla bez uzardění kázat o jakýchsi hodnotách?

No, nešetříš mně. Na druhou stranu sis na tu otázku – navíc správně – již sám odpověděl, tak tím mi tu situaci naopak zlehčuješ (smích). Ale teď vážně. Když už jsme se dotkli srovnávání bývalého a současného režimu, tak já u toho, s dovolením, ještě chvíli zůstanu. Od nějakého roku 1987, kdy mi bylo 20 let, jsem tak trochu počítal s tím, že pokud to tu brzy nepraskne, tak mne vyhodí ze školy, nebo dokonce zavřou. To první se stalo, k tomu druhému jsem neměl daleko. Prostě poté, co jsem se začal angažovat v tehdejším disentu, nebylo pro mne cesty zpět. To ale neznamená, že všechno, čím se mnou preferovaný disent vyznačoval, mi bylo sympatické. Teď nemyslím politické názory, disent byl pochopitelně politicky a názorově heterogenní, ale mravně. Prostě jsem těžce nesl, jak mnozí hlasatelé vyšší humanity, občas se tak trochu povyšující nad tu většinovou šedou zónu, nemají sebemenší problém s promiskuitou. Já, jako čerstvý katolický konvertita, jsem si svět protikomunistické opozice poněkud idealizoval, a tak jsem zprvu před podobnými jevy zavíral oči. To ale nikdy není dobře. Jak může někdo věrohodně vyzývat k službě a věrnosti pravdě a lásce na poli společenském, když to nedovede ani ve vlastní posteli? To, co platilo tehdy, platí samozřejmě i dnes, v éře Jindřicha Rajchla. Co s tím? Já začal tím, že jsem plus mínus to, co teď říkám tobě, řekl osobně i Jindrovi. Na druhou stranu musím konstatovat, že pokud jsem za minulého režimu hledal v řadách tehdejší opozice anděly, nyní už je nehledám. Budou-li tedy Jindřich Rajchl či jiné hříšné nádoby, mezi něž se samozřejmě také počítám, prosazovat politiku, která je objektivně správná, člověka důstojná, Bohu a vlasti milá, jsem připraven s nimi, navzdory různým osobním pokleskům a šrámům, na tom spolupracovat.

Tak z jiného soudku. Jsi otcem devíti dětí a průkopníkem domácího vzdělávání u nás. Nyní bojuješ proti tzv. revizím rámcových vzdělávacích programů, v souvislosti s tím stojíš i za vydáním knihy Vzdělání versus indoktrinace zprava i zleva, která varuje před tím, že v této zemi vzniká v poloutajení reforma, podle níž se děti, zjednodušeně řečeno, budou ve škole místo matematiky zabývat zelenou či pohlavní tranzicí. Co říkáš na to, že pro budoucnost země nedůležitější resort, školství, je dlouhodobě pod kontrolou progresivistů, v kterémžto trendu bude pokračovat i nastupující vláda v osobě „catch all ministra“, snaživého inkluzivisty Plagy?

Jímá mne z toho hrůza. Jak správně říkáš, školství je u nás dlouhodobě v rukou sociálních inženýrů, pro které je školní třída laboratoří k experimentování na dětech. Cizích, pochopitelně. Kdybych teď někde potkal „pravicového“ Topolánka, tak si před ním uplivnu. Je to totiž on, kdo vydal školství do rukou kulturních levičáků. Jen si vzpomeňme – Kuchtová, Liška, samí ministři za Zelené. Od té doby měli revolucionáři, přisátí ke státním grantům skrze různé nevládky, pré. Rámcové vzdělávací programy jsou však ještě staršího data, ty do naší vzdělávací soustavy zavedla Petra Buzková. Samotná výměna RVP za osnovy by ještě nemusela být škodlivá – nikdo soudný přeci nežádá, aby se láčkovci učili po celé zemi ve stejný den v roce –, škodlivou se stala až ve vazbě na další „reformy“. Klíčem k pochopení úpadku školní výuky je přechod od znalostního školství ke školství kompetenčnímu. Mají v tom prsty, jak jinak, Evropská unie a OECD. Jejich „zásluhou“ není vzdělávání chápáno primárně jako proces předávání znalostí, kulturního dědictví a morálního řádu, ale utilitárně jako nástroj ekonomické konkurenceschopnosti. Z její logiky je žák pouhou budoucí pracovní sílou v „globální znalostní ekonomice“, kterou je třeba vybavit přenositelnými „kompetencemi“ – flexibilitou, adaptabilitou, týmovou prací, digitální gramotností – nikoli zakotveným věděním, které člověka váže k určité civilizaci a tradici. Z tohoto pohledu je obsah druhotný. Nejde o to, co přesně děti znají z literatury, dějin nebo přírodních věd, ale zda umějí „řešit problémy“ a „pracovat s informacemi“. Jakmile se jednou prosadí tento kompetenční rámec, stává se školství ideálně „průtočné“ – dovnitř lze bez velkého odporu nalévat stále nové agendy (klima, gender, migrace), protože se vždy dají přebalit do jazyků typu „občanské kompetence“, „sociální dovednosti“ či „mediální gramotnost“. Matematika nebo mluvnice ztrácejí váhu a čas ve prospěch „projektů“, „tematických dní“ a „průřezových témat“, které často žádné kloudné poznání nezprostředkovávají, zato, když se chce, spolehlivě indoktrinují. Kompetenční obrat navíc odňal rodičům i veřejnosti možnost jasně kontrolovat, co se ve škole učí. Když existovaly osnovy, bylo možné otevřít učebnici a říct: v tomto ročníku má dítě zvládnout to a to, umět tyto vzorce, znát tyto dějiny. U kompetencí se vše rozplývá v mlze často vágních formulací, které nikdo pořádně neměří, protože to ani nejde, a které lze naplnit téměř čímkoli. To je pro sociální inženýry ideální prostředí – tváří se, že dělají moderní pedagogiku, ale ve skutečnosti používají školu jako nástroj převýchovy a beranidlo společenských změn.

Proto je tak důležité, kdo ovládá jazyk a strukturu rámcových programů. Jakmile se jednou přijme teze, že cílem školy není předat dětem kulturní a vědomostní dědictví, ale vytvářet „kompetentního globálního občana“, jsou všechny další spory už jen dílčí přestřelky uvnitř předem prohrané bitvy. Evropská unie a OECD dodají slovník, metodiky a testy, domácí progresivisté ideologický obsah – a z dětí se pomalu stává materiál pro nový typ společnosti, která už se necítí vázána k vlastní zemi, národu, tradici…

Tato indoktrinace je ovšem všudypřítomná a cíleně drtí nejen mladé. Byl jsem v Třebíči svědkem tvé přednášky, v níž jsi směřoval svatoplukovské publikum k nazření hlubších, metapolitických, filosofických kořenů současného evropského úpadku. Bezprostředně následovaly otázky typu „to je sice hezké, ale koho budeme volit“? Obecně, myslím, převládá nepochopení, že změna hmatatelné, politické reality je podmíněna transformací samotného myšlení, zásadní změnou hodnotových východisek, doslova základních instinktů, zkrátka duchovní renesancí. A proto – nepřipadáš si někdy ve svém boji jako Sisyfos?

Ano i ne. Sisyfos nemohl nikdy uspět, protože o jeho osudu rozhodli bohové. U lidského jednání není výsledek blokován božským verdiktem, ale omezeností lidí – leností, strachem, netečností, pohodlností, intelektuální slabostí, nebo, neděs se, hříchem. Značně k tomu přispívá také soudobé intelektuální klima, které není nakloněno metafyzice, jinak též filosofii „zdravého rozumu“. To znamená, že neúspěch je pravděpodobný a často se opakující, není však jistý. Po té přednášce, kterou zmiňuješ, se přeci jen našli posluchači, kteří ji ocenili, neboť si během ní možná poprvé uvědomili hlubší příčiny a souvislosti dnešního marasmu.

Nicméně uznávám, že si člověk v úsilí o duchovní renesanci společnosti může jako Sisyfos připadat. Na rozdíl od něj však máme možnost prozření a postupného dozrávání plodů, které nejsou zatím vidět. A ještě nějaký čas nebudou, neb těch překážek na cestě je stále ještě mnoho.

Souhlasíš, že současný režim je první z mocných systémů vlády, který nemá pevné dogma ani cíl? Je jako améba, neuchopitelný, bez viditelné hlavy, ale se spoustou chapadel, nedefinuje ideál, k němuž směřuje, odvozuje svou existenci jen z nenávisti ke skutečným či domnělým nepřátelům, historickým i současným, kterou šíří tunami filmů, knih, televizních dokumentů a univerzitních přednášek, jimiž soustavně vymývá mozky mase konzumentů. Sám nenabízí nic pozitivního, ale dokážeš udržovat v lidech strach, že každá změna by byla ještě k horšímu. Vysmívá se tradici, identitě, hierarchii, osvobozuje se od všeho, ale k čemu vlastně? Všeobecné sbratření lidstva, kdy bude svět vypadat jako košík s koťaty, co se spolu mazlí a předou blahem jen z tepla a pravidelnému přídělu stravy, přece není idea, v níž může někdo soudný věřit. V její smysl ani reálnost. Nebo ano?

Na první pohled to opravdu vypadá, že současná západní, postmoderní společnost je bezcílná, že jí chybí cosi jako ideové jádro. Rozhodně to platí ve vztahu k transcendentnímu ukotvení lidského života – poprvé v dějinách Západu existuje režim, který se otevřeně definuje jako nábožensky „neutrální“. Dávám to do uvozovek, protože ve skutečnosti žádná politická obec nemůže být nábožensky neutrální – buď si je vědoma společenského významu náboženství, a pak je vůči náboženství vstřícná, nebo společenskou roli náboženství odmítá, a pak ji zatlačuje do soukromí. Ani jedna pozice není neutrální – a třetí možnost neexistuje. Všimni si, že nemluvím výhradně o křesťanství. Ona totiž předkřesťanská společnost byla také náboženská, jakkoli z křesťanského pohledu pohanská. Aby tehdy někdo veřejně šířil názor, že mimo hmotný svět neexistuje nic, co by spoluutvářelo lidský osud, to si lze jen stěží představit.

Jinými slovy, tam, kde dříve stál Bůh či bohové, stojí dnes zbožštěný autonomní jednotlivec se svou z transcendentních pozic nekorigovanou subjektivní volbou. Tam, kde dříve existovalo společné dobro, vládne pluralita hodnot, kde dříve stála polis či res publica, je masa atomizovaných jedinců. Ale jak jsem již řekl, přes to všechno taková společnost či stát neutrální nejsou. Ve skutečnosti jsou velmi normativní až dogmatické, neboť vyžadují víru v imanenci a v to, že smysl světa se musí hledat výhradně uvnitř tohoto světa, v lidské vůli a v technickém ovládání reality. A pak tu máme další fenomén – v okamžiku, kdy se vyprázdní tradiční metafyzické a náboženské referenční body, začne se toto vakuum znovu zaplňovat ideologiemi, které fungují na paranáboženském principu, včetně dogmat, heretiků či rituálů. To, co se tvářilo jako otevřený prostor relativismu a „mnohosti perspektiv“, se postupně zvrhává v novou ortodoxii, která už není transcendentní, ale kulturně-politická: různé podoby woke ideologie, radikalizovaný identitární aktivismus nebo moralizovaný ekologismus zaujímají roli, které dříve patřilo náboženství. Deklarovaná neutralita tak slouží jako přechodová fáze – nejprve se pod heslem rovnosti a nediskriminace rozflákají staré normy, a když je prostor dostatečně vyčištěn, nastoupí nový hodnotový režim, který se už k neutralitě nezná. Stát a kulturní elity pak pod rouškou „hodnot liberální demokracie“ nebo „boje proti nenávisti a diskriminaci“ prosazují velmi konkrétní, kontroverzní pojetí dobra, člověka a společnosti – a činí tak s nárokem na univerzální platnost.

Historicky je to nová situace v tom, že předkřesťanská i křesťanská civilizace otevřeně přiznávaly, že existuje řád, který člověka přesahuje, který si neuděluje sám. Dnešní režim se tohoto vědomí zřekl, ale tím nezrušil lidskou potřebu smyslu – pouze ji přesměroval do imanentních projektů, které mají tendenci se chovat jako náboženství, aniž by se k tomu přiznávaly. Neutralita je proto v dlouhodobém horizontu neudržitelná. Buď se zvrhne v otevřeně vyznávanou ideologickou ortodoxii, nebo se společnost rozpadne do fragmentů, které spolu ani neumějí mluvit, protože přestaly sdílet smysl slov.

Pokoncilní církev, k níž jsi dlouhodobě kritický, stále otevřeně podporuje progresivní trendy od pomíjivých výstřelků až po politické kroky, jejichž dopady mohou být fatální. Tím nejhorším je podpora imigrace. Co bys vzkázal těm, kteří tvrdí, že tento postoj katolíků má přece jen jistou oporu v Ježíšově učení, v univerzalistickém pojetí člověka?

Že mají pravdu. Z křesťanského pohledu je každý člověk nadán jistou ontologickou důstojností, a to bez ohledu na to, jaké je rasy či etnika. Svoji důstojnost může samozřejmě ztratit, to se však neděje tím, do jakého prostředí se narodí, ale až tím, jak v jeho rámci jedná. Zároveň platí, že svět byl stvořen pro lidstvo jako takové, takže není předem dáno, že lidé určitých etnik smí obývat jen ten či onen region. K tomuto A je však třeba říci B. A to je to, co liberálním pseudohumanismem zamořená pokoncilní církev nečiní. Kontrast mezi tradičním a soudobým přístupem dobře vyjadřuje spor ohledně výroků katolického viceprezidenta USA J. D. Vancea, když v jednom ze svých rozhovorů hájil Trumpovu tvrdou restriktivní politiku vůči nelegální migraci poukazem na učení Tomáše Akvinského o tzv. řádu lásky – ordo amoris. Tomáš sice uznává, že křesťan má milovat všechny, zároveň však zdůrazňuje, že nelze milovat všechny stejně a ve stejné míře, protože existují vztahy a závazky, které zakládají vyšší míru odpovědnosti. Láska, která zanedbává vlastní rodiče, děti či vlastní národ ve prospěch abstraktního lidstva, je láskou deformovanou. Tuto perverzi skvěle ilustruje paní Jellybyová v románu Charlese Dickense Ponurý dům, když se oddaně věnuje filantropickým projektům v zahraničí, zatímco vlastní děti krutě opomíjí. Podobně jako mnohé dnešní celebrity, angažované v humanitárních projektech na druhém konci světa, zatímco jejich synové a dcery zanedbáním řádné výchovy trpí pohlavní dysforií.

K tomu všemu je třeba navíc dodat, že svým mylným pojetím humanismu slouží pokoncilní církev hluboce nekřesťanskému projektu tzv. výměny obyvatelstva, při němž dochází k záměrnému mísení etnik, kultur a hodnotových rámců za účelem vytvoření nesourodé, vnitřně fragmentované masy tu zčásti vykořeněných a z jiné částí zfanatizovaných vyznavačů svého paradigmatu. Vše podle hesla: Rozděl a panuj.

Sleduješ Délský potápěč? Co bys na závěr vzkázal jeho čtenářům?

Samozřejmě. Kdykoli se do jeho článků začtu, vždy se něco nového dozvím, něčím se inspiruji. A někdy vnitřně polemizuji. Ale vždy to stojí za to! Nemám žádný zvlášť originální vzkaz čtenářům, kteří jsou možná na tom tak, jako já. Snad jen aby se pod vlivem hlavního myšlenkového proudu v rámci tzv. nové pravice, který se primárně inspiruje předkřesťanskými tradicemi či postkřesťanskými motivy, nestal vůči křesťanskému nároku na pravdu předsudečně nepřátelský. Je to asi téma na samostatný rozhovor, tak to nyní nebudu šířeji rozvádět. Měl bych však jeden konkrétní podnět pro redakci. Nevím, zda je ve vaší moci zajišťovat překlady z francouzštiny, včetně vydavatelských práv, ale rád přispěji na české vydání knihy, která dialogu mezi novou pravicí a katolickými tradicionalisty významně pozvedla. Jmenuje se L’éclipse du sacré, tedy Zatmění posvátného, a má dva autory – nejznámějšího představitele nové pravice Alaina de Benoista, hledající posvátno v imanentní sféře světa a katolického sociálního filosofa Thomase Molnara, hájícího pojetí Boží transcendence, bez níž je pátrání po sakralitě, dle jeho názoru, pouhým blouděním v rozporech. Přes zásadní nesouhlas se přitom oba shodují v kritice sekularismu, technokratického racionalismu a nivelizujícího liberalismu, které posvátno vytlačují. Kniha tak nabízí dvojí, navzájem se vyostřující odpověď na stejnou otázku: jak obnovit „cit pro posvátno“ v civilizaci, která ho systematicky zakrývá či vytlačuje mimo obzor naší pozornosti?

Rozhovor s Michalem Semínem za Délský potápěč vedl Václav Jan.

Zvýraznění textu v odpovědích provedla redakce DP.