Délský potápěč

Plukovník Prchala přibyl do, mezitím vzniknuvšího, Československa v roce 1920, odkud byl promptně odeslán na vysokou školu válečnou do Francie. Po návratu do ČSR velel nejprve horské brigádě na Slovensku a pak střídal různé vysoké funkce. Byl i podnáčelníkem Hlavního štábu čs. Armády, nabízený post náčelníka však v roce 1933, jakožto odpůrce tehdejší zahraniční politiky, odmítl. Poté byl jmenován zemským vojenským velitelem v Košicích (na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi). Postup v hodnostech: 1925 – brigádní generál, 1928 divizní generál, 1936 – armádní generál. Na rozdíl od jiných důstojníků – Benešových odpůrců nebylo Prchalovi zaraženo povyšování.

Po mobilizaci v září 1938 se stal podle plánů velitelem 4. Polní armády, která byla rozvinuta na jižní Moravě proti bývalé rakouské hranici. Právě jí a armádě generála Luži, která stála proti Pruskému Hornímu Slezsku, určovaly plány čs. Vojenského velení klíčovou úlohu obrany. Prchalovo umístění hovoří tedy samo za sebe. Po mnichovské konferenci se postavil proti Benešovu rozhodnutí přijmout kapitulaci, především s odkazem na to, že 90 % všech tzv. sudetských Němců přes konflikt se svědomím během záříjové krize dostálo své povinnosti při mobilizaci. Generál si prý nikdy neodpustil, že tehdy Beneše nezastřelil, když už na něj na Hradě mířil pistolí. Generál S. Ingr, pozdější exilový ministr národní obrany v Londýně, měl se svou divizí obsadit Prahu. Beneš toto generálské spiknutí ovšem také nezapomněl – podle vzpomínek generálova syna.

Po demobilizaci se velitelství 4. armády přesunulo do Bratislavy. V souvislosti se zabráním oblastí českého pohraničí vzplanulo s velkou intenzitou úsilí o osamostatnění i na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Generál Prchala byl, pravděpodobně mimo jiné i pro svou energickou povahu, jmenován velícím generálem Karpatské Ukrajiny a členem vlády Ukrajinské národní jednoty (3. Autonomní podkarpatsko-ruská). Jeho jmenování vyvolalo protesty proti Praze a neklid v zemi. 6. března 1939 jej státní prezident Hácha jmenoval ministerským předsedou další vlády. Od 6. Do 15. března dále ministrem financí, vnitra a dopravy ve 4. vládě. Při obsazování Podkarpatské Rusi honvédy vydal 15. března příkaz k obraně, která se však po třech dnech zhroutila. Generál Prchala se domníval, že německé a protektorátní úřady se postaví proti obsazení. Když seznal, že tomu tak nebude, odešel v květnu 1939 do Polska, kde organizoval svobodné legiony“ z Čechů a Slováků pro boj proti Hitlerovi a Stalinovi.

17. září, kdy již byla porážka Polska v poli hotova, odejel do Francie, kde se opět podílel na formování našich jednotek. Politicky spolupracoval s M. Hodžou a Š. Osuským, tedy protibenešovským křídlem odboje. V červnu 1940 musel ve své cestě pokračovat – do Londýna. Měl ovšem zásadní rozpory s E. Benešem. Když se tomu konečně podařilo odsunout Hodžu mimo hru, stanul v čele opozice proti jeho (Benešově) koncepci. Beneš jej tedy v říjnu 1940 převedl mimo činnou vojenskou službu. Toto bylo později interpretováno tak, že generál Prchala žil v exilu, pobíral generálský plat a nepodílel se na odboji!

Generál Prchala se stal prezidentem české Národní rady, která zastupovala tu část emigrace, které se nejprve nelíbil Benešův příklon k SSSR a po skončení války odsoudila i postup Benešovy ČSR proti Slovákům a sudetským Němcům.

Lev Prchala se již nikdy do své vlasti nevrátil. Hned v červenci roku 1945 byl za trest“ zbaven hodnosti armádního generála (pozn.: nyní již bývalý generál se však nedal a u britského soudu si vysoudil hodnost i penzi, kterou mu však oficiálně vzali). Žádost pražské vlády o vydání generála Prchaly britské úřady v roce 1946 odmítly. Lze si představit, co by jej čekalo po roce 1948.

Roku 1950 dlel generál Prchala několikrát v Německu, kde 6. srpna jménem svého Národního výboru uzavřel smlouvu s Pracovní společností na ochranu sudetoněmeckých zájmů“ ve Wiesbadenu, ve které byl obsažen návrat sudetských Němců do jejich vlasti (českých zemí) uznán spravedlivým a proto označen za samozřejmý. Z iniciativy generála Prchaly vznikl v prosinci 1950 sudetoněmecko-český federativní výbor v Bonnu, který si kladl za cíl sjednotit všechny v exilu žijící Čechy a sudetské Němce v boji proti útlaku a k přípravě návratu do vlasti. Také v květnu 1955 pobýval generál Prchala jako host na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku.

V květnu 1958 obdržel generál Prchala Evropskou Karlovu cenu Sudetoněmeckého krajanského spolku. Generál Prchala objasňoval v rozhlase proč převzal německé vyznamenání: Nemohl jsem být spokojený s postavením českého národa, které mu bylo přisouzeno ve staré monarchii, ale také nemohu schváliti postup pražské vlády proti národnostem“. Než ohrneme nos nad touto spoluprací generála Prchaly s organizací W. Jaksche, je třeba si uvědomit, že sudetští Němci byli v té době prakticky jediní, komu ležel na srdci opravdu osud českých zemí pod komunistickým rájem na zemi. Čeští Němci dále mohli Prchalovi poskytnout prostředky a politický vliv. Generál navíc již od roku 1939 prosazoval v politické praxi úzkou středoevropskou spolupráci – zjevně pochopil, že středoevropské mocenské vakuum lze vyplnit zevnitř. Dále budiž řečeno, že Národní výbor byl vlastně jediný, kdo v exilu po válce vykonal nějakou alespoň trochu hmatatelnou činnost.

Žena generála Prchaly byla dcerou bývalého ruského ministerského předsedy Kerenského. Generál Prchala zemřel 11. června 1963 ve věku 71 let ve Feldbachu v Rakousku. Ještě několik dní před smrtí se účastnil zasedání (sněmu) českých exilových politiků ve Stuttgartu.

Vyšlo v časopise Národní myšlenka v prosinci 1998.

Znamená odmítnutí modernisticko-materialistické vlády kvantity nad kvalitou s absencí jakékoli duchovní složky, odmítnutí devastace přírody, mechanizace života a imperialismu a obchodnické nomenklatury se všemi jejími pseudohodnotami pokroku a zisku. Radikální tradicionalismus znamená touhu po životě v malých, homogenních „kmenových“ společenství, na jejichž bázi fungoval antický a pohanský svět před příchodem křesťanství, společností, kde každá součást života je integrována v celistvém holistickém systému.

Co TYR prosazuje?

Opětovný návrat duchovna a transcedence do lidského života proti materialismu; lidovou a tradiční kulturu proti kultuře mas; přirozený společenský řád hierarchie a přírodních zákonů proti umělé hierarchii založené na hromadění peněžních prostředků; kmenové společenství versus jakobínský národní stát; ochranu Země a přírody proti bezohledné honbě za zdroji; harmonické soužití mužů a žen proti „válce pohlaví“; řemeslnou výrobu a skutečné umění proti masové a konzumní produkci.

Dostupnost je v Česku poměrně problematická. Mimo služeb Amazon.com se jako nejvýhodnější jeví objednávka z rakouského labelu Steinklag Industries.

Oficiální stránky.

Vše skončilo jak se dalo očekávat: Rusové během několika dnů zlikvidovali gruzínskou armádu a vstoupili do Gruzie, kde jsou dodnes (a kde nejspíš zůstanou výhledově dlouho, ne-li vůbec), ignorovali, či tlumočili si po svém část dohody již podepsali a nový, relativně, zdálo se umírněný, ruský prezident Medveděv s klidem smetl ze stolu všechna varování západních spojenců (USA, EU, NATO), ba i našich, českých stratégů Schwarzenberga a Sobotky (ČSSD), poukázal, že se nemá čeho bát a že my potřebujeme Rusko víc, než ono nás.

Nejhorší na tom je, že má pravdu.

Jsme totiž mimo jiné závislí na ruské ropě a plynu. I ten relativně malý, čerstvě postavený ropovod, vedoucí kaspickou ropu přes Gruzínsko do tureckého přečerpávacího přístavu Ceyhan je nyní na dosah Rusů. Jiný energovod, jenž Rusům a západní, zdůrazňuji západní, Evropě, především Německu buduje bývalý spolkový kancléř Schröder po dně Baltiku činí Evropu ještě závislejší na svém, nyní pravděpodobně na delší dobu „nespojenci“. Do Česka (a na Slovensko) vede ropovod Družba, kterým – dohoda, nedohoda – teče jednou víc a jindy míň. Rychlé náhrady se shánějí těžko.

Hrozba muslimského fundamentalismu a z něj vyrůstajícího teroru, zájmy USA, EU i NATO na mocensky rozkolísaném Středním východě, v Afghánistánu, Pákistánu i v bývalých sovětských republikách, nyní součástech ‚Společenství nezávislých států‘, činí situaci tzv. západního světa dost beznadějnou, tím spíš, že i z geografického hlediska jde spíš o sféru ruského, než západního vlivu. I rostoucí nestabilita v této části světa, kde popularita vzdálených Spojených států je blízko bodu mrazu, je spíše příznivá Rusům, s nimiž zdejší země nemají vážné konflikty.

Navíc, jednota západního světa, jakkoli usilovně předstíraná, je zcela zřejmě pochybná. To je přirozené – relativně svobodné a nezávislé země je těžké seřadit do zákrytu, pokud nejsou zcela přesvědčeny, že to je v zájmu jejich vlastního přežití. Ve skutečnosti je pravdou opak. Ale i kdyby taková jednota existovala, sotva by z ní vyplývala nějaká vážná hrozba mocenského zásahu v kavkazské oblasti. Zásah NATO je nepředstavitelný – sotva by měl nejmenší šanci.

Malé přirovnání: Představme si, že by například vojska venezuelského prezidenta Chavéze, podporující kolumbijské drogové mafie a protivládní revolucionáře, vstoupila na půdu Kolumbie, věrného spojence USA. Kolumbie by je s americkou podporou zahnala a přitom obsadila část venezuelského území. Rusové, spojenci Venezuely by vyzvali USA a Kolumbii aby obnovily starý pořádek. Co by asi Rusové mohli dělat, kdyby je USA a Kolumbie ignorovali? A to zcela pomíjím fakt, že v Latinské Americe by asi Rusko a Chavéz našli více sympatii, než najdou USA a Evropa v Asii. Bohužel.

Truchlivou situaci západního světa, jehož jsme součástí, podtrhuje fakt, že v něm na obzoru není jediný opravdu státník s rozhledem a citem pro mezinárodní politiku. Skutečnost, že vše se odehrává v situaci kdy na čele USA je silácký nepolitik Bush jenž se ještě v době, kdy je ochromen končícím obdobím svého prezidentování snaží ukázat, že dovede měnit svět, zatímco jeho země se chystá vybrat si jeho nástupce (a bez ohledu koho si vyberou Američané, pro ně, pro Evropu i pro svět to bude ulehčení), kdy Evropě vládne exhibicionista Sarkozy (a po něm přijde miniexhibicionista Topolánek se svou partou), Británie je bezmocná a německá paní doktorka Merkelová slibuje Saakašvilimu členství v NATO, ale tiše podporuje podnikání svého předchůdce Schrödera s Ruskem, tudíž má jaksi má svázané ruce, nás sotva může zbavit starostí.

Krátce po skončení kavkazské ‚miniválky‘ jsem napsal, že jde o první splátku za Kosovo. Dnes, poté, co Rusko uznalo nezávislost Jižního Osetie a Abcházie – a ústy svého prezidenta zdůraznilo, že tyto dvě, donedávna gruzínské, provincie už nikdy součástí Gruzie nebudou – jsme obdrželi několik splátek dalších a nikdo neví kolik nás jich ještě čeká.

Tak to chodí, když se bezohledně ignoruje mezinárodní právo.

Převzato ze stránek Res Publica.

This transition is characterised among others things especially by migration of people from countryside to city assuring thus their separation from soil – from the experience of natural life. People, instead of experiencing what the real life is – are now separated from it in cities, leading to abstract, from real experience separated ideas and thinking.

The use of the word ‘Faustian’ when describing the Western culture Spengler explained by pointing out a parallel between the tragic figure of Faust and the Western world. Just as Faust sold his soul to the devil to gain greater power, the Western man sold his soul to technics.

It might be now quite easy to see what Spengler had in mind. We rely so much on our technological miracles that we tend to forgot that we would not be able to live without them. This is neither good, neither bad, it is the way things currently are. However, it would be foolish to describe ourselves solely as Nature’s creatures. To ‘return to Nature,’ to ‘live in harmony with it’ as perhaps Rousseau would have is an impossible nonsense, Spengler argues. With the first sparks of fire made by Man, he desires to control the unleashed power, not merely to look at it with awe. The inspiration with Nietzsche is at this point obvious.

The difference between Goethe’s Faust and the Faustian man is thus only one, Spengler said, for the destiny for the latter offers no way to ‘redemption’. Spengler gives just as Julius Evola after him a parallel to a Roman centurion – the Faustian man can face the coming twilight with courage and determination and make his end spectacular, but these are all options left. The optimism must be condemned as weakness to face the inevitable.

Finally, it must be left to the reader to consider for himself whether our civilization truly faces any decline or whether the only remaining option is just to try to hold to the fading banner. What cannot be denied however is that Spengler’s writings give us a certain feeling of melancholy and we can easily imagine Spengler writing before the dusk of the First World War, predicting a tragedy which would wipe away all the things past and leave the Western man with a bleak vision of his inevitable destiny.

Except this eight hundred pages long two volume edition of Decline of the West, other Spengler’s works for instance include Man & Technics or Prussianism and Socialism, which are perhaps more accesible to the first time reader thanks to their shorter length.

Originally passed from Faustian Europe.

Nepochybně jde také o ukázku, že americká politika může být ovlivňována nejen domácími zájmy a americkými firmami. Kandidáta na amerického prezidenta si zřejmě může koupit kdokoliv. Stačí k tomu milión dolarů. A potom věřte americkým politikům.

Převzato ze serveru Res publica.

Nepočítal s hněvem a odhodláním ruského medvěda.

Americké obviňování Ruska z agrese duní prázdnotou. Gruzie ten boj začala, Rusko jej dokončilo. Ti, kteří zahájí válku, nerozhodují o tom, jak a kdy skončí.

Ruská reakce byla „disproporční“ a „příliš tvrdá“, kvílí Bush.

Pravda. Ale nedovolili jsme my sami Izraeli bombardovat Libanon 35 dnů jako odvetu za pohraniční půtku, při které zahynulo několik izraelských vojáků a dva byli zajati? Nebylo to mnohonásobně „disproporční“?

Rusko provedlo invazi do suverénní země, láteří Bush. Ale nebombardovaly Spojené státy Srbsko po 78 dnů a neprovedly invazi, aby jej přinutily vzdát se provincie Kosova, na které mělo Srbsko mnohem větší historický nárok než Gruzie na Abcházii či Jižní Osetii, které obě preferují Moskvu před Tbilisim?

Není západní pokrytectví šokující?

Když se Sovětský svaz rozpadl do 15 národů, oslavovali jsme. Když se Slovinsko, Chorvatsko, Makedonie, Bosna, Černá Hora a Kosovo odtrhly od Srbska, jásali jsme. Proč tedy to rozhořčení, když se dvě provincie s etnicky jiným obyvatelstvem odtrhly od Gruzie a bojovaly za svou samostatnost?

Jsou secese a rozdělení národů chválitelné pouze když jsou v zájmu neokonzervatiovců, z níž mnozí nerozumně testují ruskou trpělivost?

To, že Putin využil příležitosti Saakašviliho provokativního a hloupého kousku, aby naordinoval dvojitou dávku trestu, je nevyvratitelné. Ale není ruská zloba pochopitelná? Roky otírá Západ Rusku o nos jeho prohru Studené války a jedná s ním jako s Výmarskou republikou.

Když Rusko stáhlo svou Rudou armádu z Evropy, zavřelo své základny na Kubě, rozložilo svou zločinnou říši, dovolilo 15 státům odtržení od Sovětského svazu a hledalo přátelství a společenství se Spojenými státy, co jsme udělali?

Americká chátra si hrála do ruky s Darebáckými Zloději z Moskvy (v originále Muscovite Scalawags) ve snaze vyrabovat ruský národ. Porušili jsme slib daný Gorbačovovi, nastěhovali jsme naši vojenskou alianci do Východní Evropy, pak dokonce až před ruský práh. Šest bývalých členů Varšavského paktu a tři bývalé sovětské republiky jsou nyní členy NATO.

Bush, Cheney a McCain tlačí na přijetí Ukrajiny a Gruzie. To by vyžadovalo, aby Spojené státy vstoupily do války s Ruskem kvůli Stalinovu rodnému městu, a kdo má suverenitu nad Krymským poloostrovem a Sevastopolem, tradičním domovem ruské flotily Černého moře.

Od kdy se tyto oblasti staly životním zájmem USA zdůvodňujícím válku s Ruskem?

Spojené státy unilaterálně anulovaly smlouvu o raketách dlouhého doletu, protože naše technologie byla lepší, pak plánovaly umístit protiraketovou obranu do Polska a České republiky jako obranu před íránskými raketami, ačkoliv Írán nemá ani rakety ani jaderné zbraně. A ruská protinabídka spolupracovat společně na protiraketovém štítu umístěném v Ázerbájdžánu byla smetena se stolu.

Postavili jsme ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan z Ázerbájdžánu přes Gruzii do Turecka, abychom odsekli Rusko. Pak jsme pomohli odstranit režim nakloněný Moskvě formou našich „demokratických revolucí“ na Ukrajině a v Gruzii a pokusili jsme se to zopakovat v Bělorusku.

Američané mají mnohé dobré vlastnosti. Ale schopnost vidět se kriticky tak, jak nás vnímají ostatní, mezi ně nepatří.

Představme si svět, který nikdy nepoznal Ronalda Reagana, kde se Evropa odmítla podílet se na Studené válce poté, co Moskva instalovala své SS-20 na východ od Labe. A představme si Evropu, která vystoupila z NATO, řekla nám, ať jdeme domů a stala se slouhou Moskvy.

Jak bychom reagovali, kdyby Moskva přivedla Evropu do Varšavského paktu, zřídila vojenské základny v Mexiku a Panamě, umístila protiraketový radar a rakety na Kubě a spojila se s Čínou k vybudování ropovodu, který by dopravoval ropu z Mexika a Venezuely do přístavů v Pacifiku, odkud by je dopravovaly lodi do Asie? A kdyby nás odsekly? Kdyby armády v Latinské Americe trénovali poradci a odborníci z Ruska a Číny způsobem, jakým to děláme my v bývalých republikách Sovětského svazu, jak bychom reagovali? Hleděli bychom na to s přihlouplým výrazem ve tváři?

Desítky roků někteří z nás varují před pošetilostí šlapat Rusům na nohy a vysmívat se jim do ksichtu. Kuřata demokratického imperialismu se nyní vrátila domů na hřad – v Tbilisi.

Článek Blowback From Bear-Baiting vyšel na serveru informationclearinghouse.info 15. srpna. Překlad editor.

Převzato ze stránek Zvědavec.