Autor: Ladislav Bátora

Minulý měsíc se dožil sedmdesáti let Patrick J. Buchanan, publicista a politik, a především nejznámější představitel amerického paleokonzervatismu.

Když mu bylo padesát, zrovna dopsal autobiografii Right from the Beginning – „Odjakživa napravo“. Uplynulo dvacet roků a Buchanan je stále „napravo“. Spor se ale nadále vede o to, zda název nemá zároveň naznačovat „odjakživa jsem měl pravdu“…

Gonzaga a Goldwater

Patrick Joseph se narodil ve Washingtonu 2. listopadu 1938 v přísně katolické rodině. Jeho otec byl sice registrovaným demokratem, ale tradicionalismus uctil tím, že všech sedm synů poslal na jesuitskou akademii Gonzaga. Přestože Buchanan později prošel dvěma vysokými školami, i po letech považoval washingtonskou Gonzagu za fundament svého vzdělání i světonázoru: „Nešlo jen o latinu, řečtinu a matematiku; Gonzaga předávala hodnoty. Jesuité nám vštěpovali (tak, že by to žádná kniha nesvedla), jak bezvýznamné jsou světské záležitosti.“

Buchanan vystudoval nejdříve anglistiku na Georgetownské universitě a posléze žurnalistiku na Kolumbijské universitě. Ale na střední školu nezapomínal: „Za umění psát, s nímž jsem na fakultu žurnalistiky v roce 1961 už přišel, vděčím hodinám slohu na Gonzaze.“ Každé pondělí tam totiž žáci odevzdávali slohovou práci o pěti stech slovech…

V roce 1960 zveřejnil Barry Goldwater slavnou esej The Conscience of a Conservative, a to byl druhý pramen Buchananovy světonázorové orientace. O třicet let později, v předmluvě k novému vydání, napsal:

„Goldwaterovo Svědomí konzervativce bylo naším ‚novým zákonem‘. Obsahovalo skutečné jádro naší politické víry, osvětlilo nám, proč jsme prohráli a co musíme udělat. Četli jsme, učili se nazpaměť, citovali. Senátor stál napravo od Nixona, požadoval delegování federálních pravomocí na jednotlivé státy, města, obce a občany; chtěl skoncovat s federálními zásahy do zemědělství, bytové výstavby, školství a občanských práv. Ovšem ohledně studené války požadoval, aby USA přešly do útoku a vítězně završily boj mezi komunismem a Západem o svobodu. To byla bitevní linie roku 1960.“

Buchanan se proto zapojil do Goldwaterovy prezidentské kampaně a ani prohra ho nezlomila: „Jako opadávající vody Nilu zanechala po sobě úrodnou půdu na březích naší politiky. Konzervativci ovládli Republikánskou stranu.“ Zřejmě tehdy si Buchanan umínil, že bude nejen žurnalistou, ale i politikem. V roce 1966 si začínajícího novináře všiml Nixon, o dva roky později už „spolu“ volby vyhráli a Buchanan se stal na řadu let nepřehlédnutelnou postavou „republikánského“ Bílého domu. Pracoval jako poradce i speechwriter, postupně pro Nixona, Forda i Reagana. Podržel si však „goldwaterovské“ názory – v článcích, rozhlasových a televizních relacích i v dvou knížkách z oné doby často až bezohledně kritizoval Republikánskou stranu „zprava“. A když se kolem Reagana záhy vyrojili neokonzervativci, jimž Buchanan oprávněně zazlíval trockistickou minulost a politický manicheismus, hrozil už zásadní střet. A tak si zejména neokonové oddechli, když na jaře 1987 Bílý dům navždy opustil…

Konzervativec z rohu ulice

Rok poté vyšla zmíněná kniha Right from the Beginning. V jejím úvodu se Buchanan představuje jako „konzervativec z rohu ulice“:

„Je to konzervatismus zakořeněný v tom, jak jsem byl spolu s osmi sourozenci vychováván otcem, který byl ze skotské a irské krve a stoupenec demokrata Ala Smithe a jehož trojici politických hrdinů tvořili Douglas MacArthur, generál Franco a Joseph McCarthy… Takovému konzervatismu jsme se učili u stolu během oběda, vsakoval do nás v nedělní škole, sbírali jsme ho na rohu ulice a osvojovali na střední škole, kde jesuité kladli na ‚spasení tvé nesmrtelné duše, Buchanane!‘ důraz především.“

Ale čtenáře, který čeká historky z nejvyšší politiky, Buchanan zklame: „Příběh oněch dvou desetiletí – od ledna 1966, kdy jsem nastoupil u viceprezidenta Nixona, až po odchod z Reaganova Bílého domu v březnu 1987 – je na jinou knihu.“

V závěrečných kapitolách Demokracie nestačí a Zadržování nestačí Buchanan shrnul konzervativní chápání politiky. V poslední kapitole také předvídá brzký pád komunismu a končí varováním i vyznáním:

„Jestliže my Američané již nesdílíme – a je zřejmé, že ne – tutéž náboženskou víru, tentýž mravní kodex, není daleko den, kdy přestaneme sdílet tutéž představu o ctnosti nebo svobodě či vlastenectví… Mě však půl století života jen utvrdilo v pravdě, již mi vštípili ještě dřív, než jsem se naučil přemýšlet. Vlast, rodina a víra, to jsou hodnoty, za které má smysl zemřít; to jsou hodnoty, za které má smysl bojovat; to jsou hodnoty, pro které má smysl žít.“

Třikrát a dost

Avízované pokračování životopisu nám ale (zatím) nenabídl Buchanan sám, nýbrž novinář Joseph Scotchie, který v roce 2003 dokončil knihu Street Corner Conservative Patrick J. Buchanan and His Times. Scotchie mimo jiné potvrzuje, že si Buchanan stanovil v mládí dva cíle: „stát se novinářem, jehož sloupky tisknou všechny významné noviny, a prezidentským poradcem.“

Obojí se mu podařilo již krátce po třicítce, a tak po odchodu z vrcholné politiky neměl o „mediální zakázky“ nouzi. Buchanan však s hrůzou pozoroval, co se to děje s jeho zemí i s Republikánskou stranou, a rozhodl se usilovat o prezidentský úřad. V roce 1988 ještě výzvě některých spolustraníků po jistém váhání odolal (a dodnes toho lituje), ale ve dvou následujících volbách se již o republikánskou nominaci ucházel, jenže v roce 1992 jej porazil George Bush starší a o čtyři roky později Robert Dole. Buchanan pak dospěl k závěru, že Republikánskou stranu neokonzervativci už ovládli natolik, že další pokus o nominaci by byl předem ztracený. V říjnu 1999 proto přijal kandidaturu za Reformní stranu, založenou Rossem Perotem. Strana už ale byla v rozkladu, a tak výsledek byl pro Buchanana naprostou katastrofou – obdržel jen necelé procento hlasů. V rámci přípravy na tyto volby ale Buchanan aspoň napsal dvě knihy o americké minulosti a současnosti.

V knize The Great Betrayal: How American Sovereignty and Social Justice Are Being Sacrificed to.. nejen rozebíral hospodářské a sociální otázky, ale i burcoval: „Mnozí tvrdí, že už není cesty zpátky – globální ekonomice nelze čelit, příkaz k popravě národních států už byl podepsán a žádost o milost byla zamítnuta. Já si to nemyslím. Je naší absolutní povinností nikdy nevydat tuto pevnost svobody a lidské důstojnosti, kterou vybudovali naši zvěčnělí předkové.“

V druhé knize – A Republic, Not an Empire: Reclaiming America’s Destiny – Buchanan analyzuje zahraniční politiku USA od jejich vzniku až po současnost a dokládá, jak jeho země stále dychtivěji intervenuje v zahraničí a jak volání po zdrženlivosti je odmítáno jako izolacionismus a protekcionismus:

„Všechno to se děje pod heslem altruismu, solidarity a globální demokracie; ve skutečnosti ale jde o moc, ve skutečnosti jde o to, kdo nám bude vládnout. Ve všech zemích teď probíhá zápas mezi těmi, kdož kladou svou vlast na první místo, a těmi, kdož tvrdí, že ‚Věk národů‘ musí skončit, že jen světová vláda může vést k světovému míru. Tohle je světový zápas, který vystřídal studenou válku a který rozhodne o osudu lidstva. V takovém světě globalisté jsou našimi protivníky a našimi spojenci v každé zemi jsou vlastenci… Blíží se ‚Den zúčtování‘. Doufám jen, že krvavou a ponižující daní, kterou nakonec budeme přinuceni odvést za pýchu, nadutost a pošetilost naší úřadující zahraničněpolitické elity, nebude válka, porážka a rozpad naší republiky.“

Takhle pesimisticky přemítal Buchanan ve svých prvních „ryze politologických“ publikacích. Od té doby uběhlo deset let. V posledních dvou prezidentských volbách už nekandidoval a povzbuzen úspěchem oněch dvou knih se dal na spisovatelskou dráhu – od roku 2002 napsal dalších pět knih, v nichž zejména pranýřuje jevy, které osudově ohrožují jeho vlast: masová invaze Hispánců, oktroj multikulturalismu a politické korektnosti, export demokracie na bodácích, nedostatečná ochrana domácí produkce… Viníka už dlouho zná: „Neokoni!“ Výsledek letošních listopadových voleb byl ale asi i pro Buchanana satisfakcí příliš trpkou a nevítaným dárkem k narozeninám.